Štěstí

Jestli si někdo pamatujete mou prastarou povídku Tetička smrt, mohla by vám na mysl přijít její podobnost s touhle. Ona to totiž vlastně měla být pouze Tetička smrt v lepší kvalitě, protože ta tehdejší je nepoužitelný bazmek... Ovšem když délka této povídky Tetičku smrt trojnásobně předběhla, uznala jsem, že říkat tomu Tetička remake, by asi nebylo vhodné. Zvláště když smrt zde tentokráte není v podobě bezejmenné avatarky ale velice charismatického mellorijského boha, kterého bych se neopovážila nazvat tetičkou.
Takže z původního zpracování zůstal příběh a čtyři postavy. Upřímně doufám, že už nic jiného :)
Mifk

Štěstí

Říční město Aren se topilo v temnotách, rušených jen světly lamp a osamělými rozsvícenými okny. Těch ovšem bylo málo, protože lidé byli v tuto noční dobu vzhůru jen zřídka a upíři se bez světla obešli. Jediné domy, jejichž obyvatelé ještě nerezignovali na boj s únavou, tudíž byly krčmy, které se ale také pomalu utišovaly a zhasínaly, jak hospodští vyháněli poslední štamgasty a ukládali se ke spánku.

Na Třinácté ulici byla právě jedna taková krčma. Malá, zaplivaná, obsluhovaná nadmíru ošklivým hospodským, nazvat ji pajzlem by vlastně byla urážka pajzlu. Nebyl důvod, aby si jí kdokoliv všimnul, vyjímaje případu, kdy by se jí chtěl vyhnout, což také nebylo těžké, když uvážíme, že krčma stála v ulici prakticky pod mostem, kudy nikdo nechodil.


Nyní by však pajzl možná zaujal o trochu více pozornosti než jindy, neboť v tento okamžik se před ním zrovna odehrávalo poměrně zábavné drama. Hlavní postavou této tragikomedie byl ošklivý opilec, hromotluk, chlap jako hora, lamželezo a zcela jistě nositel další přehršle podobných uchu libě znějících výrazů, s obličejem jako něžně přejetým žehličkou a s velkým kameninovým džbánem v ruce. Opilcovy narážky se momentálně skládaly převážně z nesrozumitelného blábolení, přerušovaného tu a tam slovy jako: "Já nikam nejdu..."
Jeho protějškem se mu pro tuto chvíli stal hostinský. Kočka na bedně si uvolnila přesezenou tlapku a začala pozorovat jeho. Měl zjevně těžší roli. Nejenže si musel vzpomínat na mnohem rozmanitější a složitější věty, ale navíc opilce častoval nadmíru důmyslnými a propracovanými projevy rozmilé lidové slovesnosti a hovorovými výrazy. Ačkoliv by kočka jindy označila opilce za ošklivého, neboť jeho vzhled se zdál poněkud zahnívající, nemluvě o pachu, ve srovnání s tím druhým aktérem musela uznat, že opilec to vlastně tak špatně neschytal. Na hostinského se slušný tvor nemohl ani podívat.
Přestože se opilý dvounožec velice vehementně bránil, jeho pohyby mu trochu rozostřovalo těch několik promilí Aročina daru v krvi a celá třesoucí se masa hostinského těla ho postupně vytlačila z vchodu a zabouchla dveře tak prudce, až šokovaný opilec skončil v pozici "Zajíček ve své jamce přebral".
Kočka ho zůstala upřeně pozorovat. Jmenovala se Mína Mowbrain, bydlištěm momentálně pod mostem Pokání ve městě Aren, třetí bedna (původně se slanečky) odshora velké hromady na levé straně. Uvědomovala si všechny nedostatky oné adresy a plánovala se v brzké době přestěhovat na venkov.
Právě teď se cítila poměrně kulturně uspokojena, neboť shlédla vskutku okouzlující demonstraci omezenosti výtvorů bohyně Hank. Mohli vlastně být poctění, že je ocenila taková znalkyně lidské omezenosti.
Opilec se však netvářil, že je připraven oceňovat černou šelmičku, která na něj upírala své zraky. Když ji uviděl, nic se nerozpakoval a hodil po ní první kámen, který nahmatal. Kočku netrefil, ale podařilo se mu sestřelit jednu z beden, která se skulila z hromady a kočku málem vzala s sebou. Mína zaprskala a zmizela v hromadě dřeva. Opilec se tupě uchechtl: "Bestie prašivá..."



V sídle bohyně Arocy zavládl chlad. Doteď jasně planoucí oheň v krbu se znatelně zmenšil a několik svící nevydrželo a zhaslo. Věštecký salónek se ponořil do pochmurného šera.
Bůh Kohnarg, původce tohoto nepřívětivého přítmí, se rozhlédl okolo. Byla zde jasně vidět naprosto typická výzdoba jeho ženy. Místnost byla zahalená do tyrkysových závojů a nábytek v ní prakticky nebyl. Vlastně zde stálo pouze několik váz s květinami, které pěstovala- byly většinou naaranžované okolo oken, skrze která do místnosti pronikalo alespoň nějaké světlo. To však bylo značně ztlumeno dalšími poloprůsvitnými tyrkysovými závoji, které Aroca měla na oknech, aby i světlo vnikající do místnosti bylo pěkně sladěné s její výzdobou.
Kromě těchto naprosto nevkusných a kýčovitých ozdůbek, stála ve středu místnosti dvě křesla a stolek. Jedno křeslo bylo prázdné, Kohnarg si téměř oddechl, když zjistil, že to bylo to vkusnější. Vlastně by téměř odpovídalo jeho vkusu- bylo celé černé. Druhé křeslo už se blížilo zbylému vybavení místnosti. Velká, neforemná, tyrkysová, chlupatá věc, ve které seděla malá, tyrkysová, chlupatá věc, v níž Kohnarg s mírným znechucením poznal svou ženu.
Aroca, bohyně radovánek, vstala a usmála se na Kohnarga. Ten s odporem zaregistroval, že jeho manželka má evidentně i tyrkysově natřené rty. Než stačil jakkoliv zareagovat, byla už Aroca u něj a zanechala mu na tváři tyrkysový otisk.
"Vítám tě, drahoušku!" zašvitořila rozpustile a měřila si ho potměšilým pohledem.
Kohnarg bez jakékoliv viditelné snahy nechal tyrkysovou patlaninu na tváři zmizet a věnoval Aroce bezvýrazný pohled. "Chtěla jsi mě vidět?" zeptal se suše.
Aroca trochu zvážněla. "Ano, chtěla, drahý. Mám něco, co bych s tebou ráda probrala. Vlastně je to taková... žádost." Bohyně si odmotala z těla tyrkysové boa, které jí dodávalo chlupatý vzhled a odhalila černé šaty. Kohnarg udiveně povytáhl obočí. Jeho žena musela pravděpodobně chtít něco opravdu fatálního, když ji to donutilo se obléct do černé, kterou ze srdce nenáviděla.
Oba bohové se posadili do křesel. Před Arocou byla sklenka jejího oblíbeného lehkého, růžového vína a bůh smrti zjistil, že i před ním se objevila broušená číše s motivy lebek, v níž jiskřilo jasně rudé víno barvy té nejušlechtilejší krve. Poznal v něm Aročinu krev, odrůdu vína, kterou bohyně radovánek nabízela málokterému bohu a většina těch méně významných ho ochutnala jen jednou- když si zvolili své božství. Tehdy měla Aroca zvyk, posílat jednu láhev své Krve jako dar.
Nyní však hostitelka střídmě upila ze své sklenky a usmála se na Kohnarga. Věděla, že ji nečeká lehký úkol- ostatní bohové se dali zmanipulovat intrikami, hrozbou prozrazení jejich soukromých pletek či v případě mužů i pouhopouhými ženskými zbraněmi, kterých jí bylo naděleno nejvíce ze všech bohyň. Ano, pomyslela si, možná že naše malá bohyně lásky, Findejka, by měla být mezi muží žádanější než já, ale muži jsou více ovlivnitelní touhou než láskou. A touha rozhodně není její práce. Minimálně ne jen její.
Ostatní z mellorijského pantheonu mohla velice jednoduše ovlivnit. Ale právě její manžel byl pověstný tím, že se nedá ovlivnit nikdy a ničím. Ačkoliv bylo vždy vidět, že k Aroce se chová lépe než k ostatním bohům, rozdíl byl nepatrný a ona si nebyla jistá, zda to bude stačit k uskutečnění jejího plánu. Tentokrát skutečně musela upustit od všech intrik a pokusit se o jediné- o využití Kohnargova smyslu pro hru. Konkrétně pro čestnou hru.
Ve hrách všeho druhu si libovali všichni bohové, ale Aroca a Kohnarg nejvíc. On, protože bylo dáno, že musí existovat nějaká šance, hrával někdy s umírajícími smrtelníky o jejich život, ačkoliv žádný z nich vlastně neměl naději boha obehrát. A ona prostě z toho důvodu, že hra byla její obor, její radovánka a kratochvíle, jediné čím si kromě spřádání pletich krátila dlouhou chvíli. On nepodváděl, protože to neměl zapotřebí, protože osud byl na jeho straně. A ona podváděla, protože to byla prostě ona. Kdyby nepodváděla, stejně by jí to nikdo nevěřil.
Tentokrát se Aroca musela spolehnout na jedinou věc. Na štěstí. Štěstí měla odjakživa víc než ostatní a téměř žádný z bohů netušil, že při svém vzniku kromě Ghal a božské síly, běžné černobílé substance, kterou v tuto chvíli již nesla většina bohů, obdržela také několik plamínků vesmírného Štěstí. A to bylo velké štěstí. Bylo to takové štěstí, jaké měl vesmír, že byl stvořen a že byl stvořen v této podobě. A Aroca ho užívala pouze ve velmi zvláštních momentech. Smrtelníci, kteří vzývali svou šťastnou hvězdu, se nevědomky modlili k Aroce a ona tím měla alespoň trošku energie, která jí chyběla v jiných oborech.
Nyní tedy proti sobě stály síly velkého boha s Osudem na své straně a malé bohyně, jejíž síly nebyly nazvatelné silami, která neměla na své straně nikoho. Mohla se spolehnout leda na sílu podvodu, sílu lidské prohnanosti, sílu jejího území. A sílu štěstí, té neviditelné substance, která ve formě vnějším okem neviditelných jiskřiček růžovozlaté barvy rotuje vesmírem a pouze tu a tam z rozmaru zasáhne nějakého tvora.

Kohnarg ochutnal vzácné víno a během několika vteřin, kdy číši držel v ústech, stihly Aročiny lstivé myšlenky vykrystalizovat do jediné stříbřitě lesklé nevinné čáry, která, jak doufala, nemohla v bohu smrti vyprovokovat žádné podezření. Jeho mysl byla jako obvykle plná temnoty, připomínající zvlněnou černou ocel s ostrými hranami, plnou nepřátelských dveří a zákoutí. Bohyně radovánek si oddechla- její manžel snad nepojal žádné pochybnosti o jejích úmyslech.
Nyní bůh smrti zvedl oči- černé, jako obvykle- a podíval se do těch Aročiných. Aroca byla známá tím, že naprosto za každých okolností měla oči hnědé. Hnědé jako dřevo obrovských stromů z Dobronoří. Mohla vypadat, jak se jí zachtělo, ale vždycky si zachovávala měkké oči, ve kterých se smrtelníci ztráceli jako v nekončící spirále. Nyní na sobě na chvíli ulpěli pohledy- černá ocel proti víru měkkého dřeva- a Kohnarg sklonil zrak. Aroca na chvíli ztratila sebekontrolu. Pohled smrti ji vždy vykolejil, z bohů se vždy cítila tak nějak nejvíc smrtelná. Tentokráte se však do běžného ztuhnutí myši, zírající na hada, přimísila další myšlenka, prolétávající její myslí jako růžová a zlatá šipka. Sklonil zrak! On vážně sklonil pohled dřív než ty! Samozřejmě, žes mu nic neudělala, ale přesto sklonil zrak. Bůh smrti se snaží být galantní?
Kohnarg promluvil. Jeho hlas zazněl ztichlým pokojem jako gong- hluboce rezonoval pochmurnou černí ve všech stěnách a rozích Aročina mozku, myslícího v šedé, růžové a zlaté. "Chtěla jsi mi říct, proč jsi mě volala, Aroco."
"Ano." opáčila bohyně a náhle měla pocit, že jí vyschlo v krku. Rychle se napila vína, trochu rozpačitě se usmála na svého manžela a pokračovala. Kohnarg ji se skepticky pozvednutým obočím pozoroval.
"Víš, miláčku, něco bych od tebe potřebovala. Jsem si plně vědoma toho, že to je proti tvému kodexu cti, proti zákonům osudu a podobným věcem, ale jsi moje poslední šance, víš?" Jak Aroca mluvila, stolek před jejím zrakem se měnil. Horní deska se pomalu zvedla a zůstala levitovat ve své výšce o kousek více vpravo. Pod ní se objevila neměnná a stojatá vodní hladina, připomínající svým povrchem temné zrcadlo. Bohyně upřela pohled na hladinu a skryla své oči pod dlouhými řasami- snad aby jí do nich nesvítilo tyrkysové světlo nebo možná aby si její manžel nevšiml zlata, prosvítajícího na moment pod hnědou hradbou.
Hladina šedě zavířila a ukázala obraz. Ten se po chvíli ustálil a povrch vody se opět urovnal. Kohnargovy i Aročiny oči se upřely na výjev před nimi. Ukazoval jim muže, ležícího v plesnivé kobce. Muž vypadal starý, strhaný a hlavně poraněný. Potlučený, zkrvavený, pokrytý jizvami po celém těle. Oči měl zavřené, nehýbal se a na podlaze ležel jako rozbitá loutka. Jenom velice mělké zvedání hrudníku Aroce prozradilo, že ještě žije.
Kohnarg viděl už nespočetně umírajících a věděl, že tento muž patří mezi ně. Zadíval se přímo na něj, přímo na jeho zavřená víčka... která se v tu chvíli otevřela. Smrtelníkův pohled připomínal eben. Stejně temný a stejně tak tvrdý. Pootevřel ústa, z nichž vyšel pochmurný chrapot: "Awenien...meriva... egeris... Kohnargo."

Obraz už zmizel, ale bůh smrti se na hladinu zůstal dívat ještě drahnou chvíli. Vyrušil ho až vzdech Arocy, která stále seděla proti němu. Upřel na ni pohled a suše konstatoval: "Umírá"
"Ano"
"A ty to nechceš."
"Nechci."
"Ale já s tím nic neudělám."
"To ani nežádám. Pouze tě žádám, abys nechal mě něco s tím udělat."
"Co máš na mysli?"
"Dej mi právo rozhodovat o něm. O jeho životě a smrti."
"To můžu jen já." Kohnarg odmítavě a razantně zavrtěl hlavou.
"Neudělal bys to poprvé, ne?"
"Máš něco, co mi za to můžeš nabídnout?"
"Jiným bych řekla, že sebe. Ovšem to tě nezajímá, takže ti nabízím dobrou hru. Se mnou jsou všechny hry dobré, ne?"
"To ano." Kohnarg si pamatoval spoustu dobrých her. Že z jedné vzniknul jeho syn, bůh Wede Zakari, to byl pouze malý a odporný omyl.
"Takže co bys řekl na tohle: Nechám tě vybrat hru. Ty mě necháš vybrat místo. A každý si vybereme smrtelníka. Jako obvykle budeme jejich akce řídit našimi tahy ve hře. Který dřív zemře, ten prohrál. Pokud prohraješ, dáš mi toho muže, kterého jsem ti ukázala. Pokud vyhraješ... Pokud vyhraješ, můžeš ode mě požadovat jednu protislužbu. Jakoukoliv."
"Jakoukoliv?" Povytáhnul Kohnarg obočí. Kdyby ho Aroca neznala, řekla by, že pobaveně.
Aroca polkla. "Jakoukoliv."
"Nu... uvědomuješ si, že porušíš pravidlo?"
"Ano, uvědomuji si, že porušíš pravidlo." Aroca ledabyle mávla rukou. Kdy naposledy neporušila pravidlo, když k tomu měla příležitost? Někteří bozi nikdy nepochopí, že by se od lidí měli učit. Ostatně podvod a lest, lži a klam sice částečně vymyslela ona, ale lidé na jejich propracovanosti měli více než poloviční zásluhy.
Kohnarg si povzdechl. Někteří bozi se nikdy nenaučí, že za podvody se platí a že by se měli poučit od lidí. Vždyť v lidských vyprávěnkách bylo tolik ponaučení o tom, že podvádět se nevyplácí. Ale to nehodlal své ženě vyprávět. Vždyť mu mohlo být jedno, že ona tuto hru prohraje a Kohnarg ji potom bude moci použít k jakékoliv protislužbě. Nebo jednoduše potrestat její dosavadní lsti a donutit ji sestoupit do podsvětí. Dobře věděl, že Aroca v podsvětí chřadne, ale to ho nemuselo zajímat. Rovnováha byla důležitější než malicherná bohyně, nebo ne? Zamyslel se... Nebo ne?
Z jeho úvah ho vytrhnul až hlas jeho ženy. Tentokrát zněl jako úder do zvonku- byla netrpělivá. "Tak co na to říkáš, Kohnargu? Dobrá nabídka nebo špatná?" Velice dobře věděla, že nabídka je dobrá až příliš. Mohla se ocitnout tak blízko zániku jako už dlouho ne.
Bůh smrti k ní zvedl hlavu. Jeho výraz byl kamenný a bezvýrazný jako vždy. "Nechť hra započne." řekl nahlas.
Deska stolu se vrátila na své místo. Mezi dvěma číšemi vína se zhmotnila šachovnice. Aroce uniklo tiché zasyčení. Šachy ji iritovaly- byly logické. Věděla, že Kohnarg to ví, takže přesně ty čekala. Kohnargovy figury byly černé. Aroca div nezavrčela, když si uvědomila, že ona tudíž musí mít bílé. Bílá ji také iritovala. A to Kohnarg také věděl.
"Vybírej místo."
Aroca se zašklebila a sdělila svému manželovi: "Aren..."
Kohnarg nikdy Sikáos neměl rád. Upíři se mu zdáli hnusní, poměry naprosto nepřijatelně uvolněné a politický systém vypadal jako sestavovaný opilcem, což ovšem bylo klidně možné. V Sikáosu byli všichni namol.
"...konkrétně most Pokání, když dovolíš, drahoušku." dokončila Aroca větu a s potměšilým úsměvem se zadívala na manžela. "A jsi na řadě. Vyber si figurku."
Bůh smrti se soustředil na ono místo. Byli na něm tři lidé. Tři naprosto opilí lidé. Jeden z nich ovšem páchl tolik, že ho Kohnarg ucítil téměř i na tu dálku a další postrádal jednu ruku a jedno oko. Ten třetí byl jen namol. Kohnarg se téměř usmál. Největší šance jeho ženy, je že jeho figura umře smradem nebo z lítosti nad mrzákem spáchá sebevraždu.
"Teď je řada na tobě. Koho sis vybrala?"
"Bylo v pravidlech, že se figury musí říkat?" usmála se Aroca a táhla.


Z ohybu silnice vyšla zvláštní ženská. Ošklivá jako noc, oblečená jako hastroš, její obličej značil kříženku mezi hydrou a harpií. Opilec na druhé straně mostu podrážděně zavrčel. Semetrika si nemohla vybrat lepší moment.
Černá šelmička se vynořila na zábradlí mostu. Ocasem šlehala ze strany na stranu a kdyby bylo možné, aby jí vzteky po kožichu běhaly jiskřičky, bude se tak dít. Sedla si za sochu bohyně Arocy a vyčkávala.

Kohnarg se podíval na Arocu trochu udiveně. Takovou volbu postav nečekal. Beze spěchu se zamyslel a táhnul. Věděl, co si může dovolit.

Opilcův mozek zastřela vražedná červeň. Zase ona! Měla sedět doma a ne ho sledovat přes celé město do hospody! Ale tentokrát jí ukáže, kde je její místo!

Aroca posunula figuru vpřed.

"Ty ožralo! Kdes zase byl? Celou noc někde chlastáš! Správnej chlap má bejt doma, u rodiny!" začala megera litanii.
Kočku řvoucí žena vyděsila a popoběhla o něco dál po zábradlí, téměř až vedle opilce. Tam, pod idealizovaným výjevem Aeloy, bohyně větru, zastavila a zůstala se zpovzdálí dívat na tu zvláštní dvounohou obludu.

Kohnarg táhnul střelcem. Oba bohové přestali vnímat okolí a soustředili se pouze na hru. Vzduch okolo nich praskal zbytkovou silou, jak každému létaly myšlenky rychlostí blesku a magické pole Růžového zámečku a Dobronoří odráželo vše zase zpátky. Kdokoliv, kdo kdy měl možnost pozorovat dva naprosto dokonalé a profesionální šermíře, by nyní poznal, že je svědkem něčeho podobného. Aroca a Kohnarg byli perfektní hráči a navíc i perfektní herní protějšky. V něčem byli tak stejní, že mohli přesně předvídat své pohyby, ale přesto jim šanci proti tomu druhému dávala hlavně jejich odlišnost. Aroca nikdy nepochopila poctivost a rovnováhu a Kohnarg zase podvod.

Opilec se přihnal k ženě a začal jí křičet do obličeje.
Kočka klepla ocasem o kamenné roucho bohyně.

Na tahu byla Aroca.

Žena se rozječela vřískotem pavlačové baby a zničehonic vrazila svému manželovi facku.
Kočka se zájmem přišla blíž, až se opět ocitla pod Aročinou sochou. Podívala se nad sebe. Bohyně, dle jejího soudu až příliš čarokrásná, se dívala s radostným výrazem k nebi a v jedné ruce držela hrozen vína. Mína uznala, že lidskou symboliku nikdy nepochopí. Podle jejího žebříčku oblíbených radovánek by bohyně měla dělat něco úplně jiného.

Kohnarg se rozhodl k finálnímu tahu. Ani nevěřil, že jeho žena se mu opravdu vydala do rukou tak snadno. Vlastně pocítil zvláštní záchvěv emocí, snad lítosti. Lítosti? Nad čím? Na kým? Aroca si lítost nezasloužila.

Opilce zachvátila slepá zuřivost. Tohle si k němu nebude dovolovat! Popadl ženu za krk a začal ji dusit. Jek jeho manželky postupně slábnul, až umlknul docela. Pohled na ženino bezvládné tělo ho však donutil vystřízlivět.
"Proboha, já ji zabil..." vyjekl muž polekaně. Jestli najde její tělo hlídka, bude po něm. Vězni v Arenu neměli dlouhou životnost, ne ve městě s třetinou upířích obyvatel. Každý upír chtěl pít minimálně jednou za měsíc. A vězni, zvláště vrazi, nebyli potřební. V Sikáosu lidé platili za klidný život spodinou společnosti a všichni byli spokojení. Vyjma spodiny, samozřejmě. Ale ta byla nespokojená vždy, protože to je princip spodiny.
Nyní musel opilec jednat. Dlouho se nerozpakoval a jeho pohled padl na řeku. Skvělý způsob, jak se těla zbavit. Když bude mít štěstí, dopluje až ke Kněžniným vodopádům a tam už ho nenajde nikdo.
Hodil si tělo své ženy přes rameno. Překvapilo ho, jak je lehká, rozhodně na to svou postavou nevypadala. Bez větších obtíží ji hned vedle Aročiny sochy položil přes zábradlí. Když se trochu nahne, hodí ji do vody a ani se nezapotí.

Kohnarg bez emocí pozoroval svou ženu. Ta byla schována za clonou dlouhých vlasů v barvě ořechové šťávy. Suše přemýšlel, jestli pláče nebo snad přemýšlí o lsti, kterou by se z toho vykroutila. Nemohl tušit, že právě oponou vlasů mu Aroca brání vidět rozpustilé zlaté jiskřičky v očích a cukající koutky, které tyrkysově probleskovaly skrz vlasy.

Když si promyslela příští tah, prudkým trhnutím, hodila vlasy dozadu. Kohnarg cítil, jak ho jeden pramen šlehnul po ruce. Jakmile byly všechny neposlušné pramínky na svém místě, svázaly se do pevného uzlu na temeni hlavy. Snad aby bohyni radovánek nelezly do očí, snad aby se ve své euforii měla čím zaměstnat a její výraz něco neprozradil dříve, než by měl. Nyní se tvářila bezvýrazně. Ještě neměla vyhráno, ale každopádně měla za sebou nejtěžší etapu hry. A teď přichází ta rozhodující.

Ke Kohnargovu překvapení Aroca táhla. Táhla věží.

Opilec se přes zábradlí nahnul, aby shodil tělo své ženy. To padalo do hlubiny a on se ještě trochu vyklonil, aby sledoval jeho pád. Jeho nohy se téměř přestaly dotýkat země. Náhle ucítil omračující ránu. Stačil se ještě ohlédnou, aby uviděl, jak se na něj zlomyslně šklebí černá kočičí tulačka, která před chvílí skočila na Aročinu ruku. Ta vlastně náhodou pustila těžký kamenný hrozen, který teď přistál na opilcově hlavě.

Ke smůle bohyně radovánek měl opilec mezi předky pravděpodobně i nějakého trolla a tohle mu lebku nerozpoltilo, jen ho náraz vyvedl z rovnováhy a on se pustil zábradlí. Povážlivě se nahnul a padal do řeky Aren.

Nyní však Kohnarg odmítnul sledovat svou prohru a dříve, než si Aroca stačila cokoliv uvědomit, táhnul, Táhnul střelcem a nemilosrdně sebral její věž.

Opilec se na poslední chvíli zachytil. Zůstal viset za špičky svých prstů na okraji zábradlí a se zuřivým výrazem se začal škrábat nahoru. Tentokrát to ta kočka nepřežije.

Aroca se líbezně usmála. Vyhrávala a nehodlala si tu výhru nechat uklouznout mezi prsty. Už z principu. Kohnarg si byl nezdravě jistý silou osudu, vesmírné rovnováhy a správné volby.

Kdyby se někdy přestal dívat na lidské legendy a historické omyly. Kdyby si někdy prostě poslechl pohádku. Kdyby někdy opravdu pochopil sílu příběhů.
Copak ho vážně nenapadlo, že když stojí malý a utlačovaný proti velkému a silnému, když je šance jedna ku stu, když se někdo obětuje.... že slabší musí vyhrát? Už jen proto, že Mellorie žádá svůj příběh?

Tebe to vážně nikdy nenapadlo, můj drahý? Jsi se mnou tak dlouho a nenaučil ses ode mě tohle? Nebo ses toho naučil víc, než jsem čekala a nechal jsi mě prostě vyhrát ze slušnosti a z lítosti? To se už nikdy nedozvím... Ale myslím, že kdybych byla opravdu schopná milovat, pak bych milovala tebe. Jenomže to by byla má zkáza, viď?

Aroca táhla dámou. A dala bohu smrti mat.

Plavným skokem seskočila šelmička ze sochy. Stoupla si přímo před opilcovy ruce, viditelné na zídce a před jeho námahou zrudlý obličej, který se pomalu vytahoval nad úroveň zábradlí.
Sekla. Sekla ho přesným a naučeným pohybem, kterým už ukončila trápení stovek myší, ptáků a nepojmenovatelných tvorů v hloubi svého bednového sídliště. A trefila se přesně do oka.


Dlouho po Aročině vítězném tahu seděli oba proti sobě. Kohnarg pouze suše uvažoval nad umírajícím mužem a Aroca tiše zářila štěstím.
Když poprvé dokázala promluvit, její hlas jí přetékal čirou radostí a zněl v něm její nakažlivý smích, který na Kohnarga působil jako průměrná morová epidemie. "Vyhrála jsem!"
"Vyhrála's, má drahá. Nuže, máš mít, cos chtěla. Můžeš si dle libosti rozhodovat o životě svého vězně."
"Děkuji ti. Za dobrou hru, samozřejmě. Byla to jedna z nejlepších."
"Musím uznat, že byla velice překvapivá..."
Kohnarg se po této větě odmlčel. Aroca seděla a pozorovala ho měkce hnědýma očima, tentokrát beze strachu, že v nich zahlédne šťastnou jiskru. Po delší chvíli Kohnarg opět promluvil: "Aroco?"
"Ano?"
"Mohu tě požádat o jednu odpověď?"
"Nemáš na ni právo. Ale polož otázku, možná že odpovím."
"Jak jsi věděla, že to takhle dopadne? Vsadila jsi toho tolik zrovna na tuhle kombinaci proměnných. Proč?"
"Věřila jsem."
"Čemu?"
"Štěstí."
"To je hloupé. Nelogické.."
"Lidé nejsou logičtí. Jsou spíše hloupí. A oni jsou vlastně jako štěstí. Vždyť jaké obrovské štěstí pro ně je, že jsou právě takoví, hloupí a nelogičtí. Hloupost a nelogičnost zvaná štěstí mi dnes vyhrála hru, můj milovaný."
Kohnarg se zvedl z křesla a jemnou úklonou hlavy se rozloučil se svou ženou. Ta mu věnovala široký úsměv a tyrkysový polibek na rty dřív, než se stačil rozplynout.

S ránem od řeky přišla mlha. Mezi bílými kotouči, válícími se líně na ulici se proplétal malý zelenooký přízrak. Mína Mowbrain se usmála. Usmála a rozplynula.