Černá slunečnice
__„Eli, kam jdeš?“ __Neodpověděla, jen neurčitě pokývala hlavou a ztratila se v hlomozícím davu. Protáhla se za stánky, přetékajícími perníčky, hračkami, všemožnými plyšovými potvorami a kupami sladkostí. Na okamžik zaváhala, jestli si nedá nějaký ten bonbon, ale rozhodla se radši zachovat postavu a taky peníze v kapse. Kolik asi budou chtít? Neměla čas se zamyslet, protože jedna z prodavaček se jí jala zpoza krámku vyhánět. S omluvou odběhla dál ulicí, rozpálenou letním sluncem, kde jí strhnul dav, který se vyrojil ze strašidelného domu a mířil k lochnesce. Chvíli trvalo, než se dokázala z proudu lidí vymanit. Horký srpnový den se kolem ní točil v barevném víru. Obří houpačka se spustila dolů, doprovázená ječením svého osazenstva, někde se smály děti, reproduktory u centrifugy vyřvávaly příšerně hlasitě staré odrhovačky, jako ostatně každý rok. __U střelnice zahlédla Karla. Jestlipak...? V tu chvíli se ohlédl a podíval se jejím směrem. Rychle skočila za roh maringotky, zrudla -a zjistila, že se ocitla tváří v tvář polonahé ženštině s nepřirozeně velkým poprsím, která byla na boku maringotky vymalovaná v křiklavých barvách. Zaplavil ji zvláštní pocit, skládající se z překvapení a z bezbřehého údivu nad takovou „ozdobou“. Rozhodně neměla pocit, jako by se ocitla před zrcadlem, ale přesto se z nějakého důvodu neubránila srovnání. Tak předně, ona byla oblečená. 'Jedno plus', ušklíbla se. A vlasy neměla blonďaté, ale kaštanově hnědé. 'Je pravda, že klukům se víc líbí blondýny?', přemýšlela, zatímco její pohled sjel od hlavy k předimenzované hrudi obrazu. Usmála se. 'Ale no tak, jsi jako malá!', řekla napůl k sobě, napůl té 'krasotině', jak si ji v duchu pojmenovala, a šla dál. __Pomalu se blížila ke starému dvoru, trochu stranou od pouťových atrakcí, kde obvykle trávili s partou většinu volného času. Známý prostor téměř nepoznala; poskytl totiž útočiště obytným maringotkám a několika dalším vozům, sloužícím pro převoz techniky. Někde tu musí být... Ohlédla se směrem k náměstí, kde tlampač křičel do světa, že kdo vydrží tři jízdy, dostane čtvrtou grátis. Nikdo za ní nešel. Neklidně přešlapovala z nohy na nohu a rozmýšlela se, jestli má jít dál. 'A proč ne, vždyť na tom přece vůbec nic není', říkala si. Ještě jednou se rozhlédla, vzápětí si za to vynadala a zabočila vpravo kolem staré červené maringotky. Neušla ani dva kroky, když se za ní z nenadání ozval hlásek: __„Jdeš špatně.“ __Překvapeně se otočila. Vykloněná z okna maringotky se na ni dívala malá cikánská holčička. Rychle přemohla leknutí a snažila se nevypadat rozrušeně. __„A jak ty víš, kam já mam namířeno, prcku?“ __„Přece za mojí babičkou. A to musíš na druhou stranu.“ __„Kdo je tvoje babička, prcku?“ __„Babička je čarodějnice, abys věděla! Umí ukázat osud. Její stan je támhle.“ __Zatajil se jí dech. 'Copak je možné, aby ten prcek věděl,... -ne, to byla hloupost. Nejspíš tady takhle vybafne na každého. Taková malá chodící reklama s překvapením.' Vydala se směrem, který jí holčička ukázala. __„Díky! Měj se fajn, prcku“, houkla ještě přes rameno. __„Taky se měj fajn. A babičky se neboj, ona tě neukousne, Heleno.“ __Zmateně se podívala zpátky, ale děvčátko už zmizelo v maringotce. Nejspíš se jenom přeslechla. __Stan našla postavený na kraji nedalekého parčíku. Byl zvláštní, s pětibokou základnou, podobný stanům, které vídala někdy při vystoupeních šermířů na Hrádku. Nebylo možné určit, jakou barvu měl původně. Teď na něm převládala špinavě béžová, jen tu a tam zasvítila sytou barvou záplata. Zpola otevřený vchod byl zdobený nějakými květinami a před ním hořel oheň, nad kterým byl zavěšený kotlík. __Znovu se zastavila. 'Jít, či nejít? To je to, oč tu běží.' Jedna její část jí vytrvale opakovala: 'Co blázníš? Jak tě vůbec mohlo napadnout jít k nějaký věštkyni?! Copak ty věříš na věštění, kouzla a podobný hlouposti? Ostatní by se ti všichni smáli! Už zase jenom vyhazuješ peníze za krávoviny. Vždyť je to jenom nějaká podvodnice!' A proti tomu se ozýval hlásek, který najednou jako by promluvil hlasem té holčičky místo jejího vlastního: 'A co když ne? Nepomůže ti snad už jenom kouzlo? Co můžeš ztratit?' Ještě chvíli váhala, snad posté se přesvědčila, že ji nikdo nevidí, a potom se s těžkými pochybnostmi vydala vpřed. __Ve stanu bylo oproti jasnému slunečnému dni venku šero a musela čekat, než si na ně její oči zvyknou. Když se konečně rozkoukala, vyvstaly z šera obrysy různého harampádí, byly tam nějaké truhlice, vyrovnané podle stěn, na konstrukci stanu visely sušené květiny a- Lekla se. Teprve teď si uvědomila, že na podlaze naproti vchodu, trochu skrytá za středovou tyčí stanu, sedí stará cikánka s kočkou na klíně a celou dobu jí obě bedlivě a bez mrknutí oka pozorují. Připadala si strašně hloupě, jak tam stála a rozhlížela se a potom to leknutí... 'Trhla jsem sebou, nebo ne? A co teď?' __„D- dobrý den“, vypravila ze sebe. __„Vítám tě. Pojď dál a posaď se“, řekla věštkyně neočekávaně příjemným hlasem. Helena poslušně přistoupila a zatímco si sedala na kožešinu, rozprostřenou na zemi, pořádně si cikánku prohlédla. První, co jí na ní zaujalo, byly oči. Připadalo jí, že v šeru podivně září, vypadaly tak zvláštně, jakoby... moudře, trochu připomínaly kočičí a to světlo... 'Nejspíš se v nich jenom odráží slunko z venku', pomyslela si. Cikánčina tvář byla stará a nebyla bez vrásek, ale svým způsobem byla stále hezká, přestože měla poněkud výrazný nos a několik zlatých zubů. Její vlasy vypadaly pořád ještě tmavé, jakkoli byly hustě protkány stříbrem, a měla v nich po indiánsku zapleteno pár ptačích per. Na ruce, kterou hladila kočku, měla několik zlatých prstenů. Černá kočka se spokojeně protáhla a zívla. Helena se usmála. 'Třeba mě fakt nekousne.' __„Tak jak se jmenuje?“, zeptala se cikánka takřka mateřsky. __„Kdo?“ __„No přeci ten chlapec, kvůli kterému jsi tady.“ __„J- jak to víte?“ Zase začínala panikařit. __„Uklidni se, děvenko. Na to, abych viděla, že ti jde o lásku, nemusím být čarodějka. Tak říkej, kdo je to?“ __„Jmenuje se Karel. Známe se už dlouho, od té doby, co jsme se sem přistěhovali, to jsem byla ještě malá...“ Zaplavily jí vzpomínky. Vzpomínky na všechen ten čas, co trávili spolu. Tady ve městě, s celou dětskou partou. Na chatě pod Hrádkem, kde měla poprvé pocit, že by mezi nimi mohlo něco být. Všechny ty hry v lese, u řeky. Ten večer u táboráku. A ty ostatní večery jen tak pod hvězdami... Ale taky tam byla Ona. Ta, které nemohla přijít na jméno. Ta z druhého břehu. A s ní tuna pochybností, které mrazily jako led. Jak je viděla na tancovačce. Jak se ta druhá nechala vozit na té jeho pitomé babetě. 'Můžu snad za to, že se nezajímám o motorky, jako ta káča?' Jak se k němu ještě schválně tiskla, mrcha! 'A já, já trubka jsem je vlastně seznámila...!' __Otřásla se a to jí vrátilo zpátky do přítomnosti. Vědma na ní upřeně hleděla, jako by jí chtěla všechny ty myšlenky přečíst. Potom se zeptala: __„Chceš vědět, jak to s vámi bude?“ __Přikývla. „Mám vám podat ruku, říct datum narození, nebo tak něco?“ Jak to říkala, trochu na ní přišla skepse. Zatím to vypadalo dobře, ale... 'No, však se ukáže.' __Cikánka ji nepřestávala probodávat pohledem. __„Ale no tak, Heleno, vždyť to bys mi vůbec nevěřila. Na co by ti potom taková věštba byla? Ne ne, to musíme udělat jinak“, řekla, a zamyslela se. __„Odkud znáte mé jméno?!“ __„Sama jsi mi ho před chvílí řekla“, odpověděla, aniž přerušila přemýšlení. „Myslím, že už to mám. Zapojíme taky trochu tvou vlastní mysl. Nedala by sis šálek čaje?“ Očividně to byla jen řečnická otázka, protože nečekala na odpověď, sáhla někam za sebe, vyndala docela obyčejný hrnek a pokračovala: „Venku na ohni je voda, už by měla být dost horká. Dojdi tam, prosím, a nalej si trochu.“ __Helena vzala nabízený hrneček a vyšla ven. Snažila si utřídit myšlenky, ale nějak se jí to nedařilo. Bylo to všechno strašně podivné. Na chvíli se dokonce zaobírala myšlenkou, že postaví hrnek ke vchodu a uteče. Zhluboka se nadýchla, aby se uklidnila, znovu si řekla, že nemá co ztratit, a pak naplnila hrnek asi tak do poloviny vodou z kotlíku a vrátila se do stanu. Uvnitř jí opět zaskočilo šero, ale tentokrát se rozkoukala rychleji. Cikánka vypadala, že se vůbec nepohnula, ale na klíně měla teď místo kočky malou dřevěnou krabičku. Po chvilce pátrání na ní zasvítily kočičí oči z vysoké hromady věcí, které moc nestihla identifikovat. Myšlenka, že kočka se tedy neproměnila žádným kouzlem v krabičku byla uklidňující. Sedla si a podala šálek cikánce, která ho s díky položila na zem. Potom otevřela krabičku, vzala z ní špetku lístků a vhodila je do vody. Helena byla svým způsobem i trochu zklamaná, že to udělala bez jakéhokoliv zaříkávání. Vědma zatočila v ruce šálkem a voda se rychle obarvila do zlatova. __„Napij se a nezapomeň, že pravda bývá až na dně. Snad nám lístky něco prozradí.“ __Z hrnku se jí do rukou vlilo příjemné teplo, dokonce i při tom horku, co panovalo venku. Zafoukala do čaje, aby ho zchladila. Při tom zachytila jeho zvláštní vůni. Takovou u čaje ještě nikdy necítila. Její pochybnosti se vrátily rychlostí blesku. 'Co když je to nějaký halucinogen? Co když to není věštění z čaje, ale z trávy? Nebo nějaké jiné drogy?! Co když mě uspí a okrade? Mohla by pracovat pro mafii. Co když usnu a probudím se jako prostitutka někde v cizině? Možná bych neměla...' Stará cikánka se na ní dívala svýma vidoucíma očima. V jejím pohledu neviděla žádný klam, byl uklidňující, skoro přátelský. 'OK, jdu na to', řekla si a kopla do sebe celý hrnek. __Najednou se jí zatočila hlava. Spadla na záda a hrnek upustila. Uslyšela podivný hukot. Viděla, že cikánka se nad ní sklání a něco říká, ale slova neslyšela. Stěny stanu kolem ní začaly kroužit. Z jedné strany na ní hleděla věštkyně a z druhé zvědavě pokukovala kočka. Všechno se točilo rychleji a rychleji. Hukot sílil. Až najednou se barva střechy změnila z hnědé v šedou a všechno ostatní zmizelo... __Ležela na zádech a hleděla do té podivné šedi. Pořád slyšela ten hukot. Šeď nad ní nebyla jednolitá, ale jako by se rychle měnila. Chvíli ten zvláštní úkaz pozorovala. Vypadalo to skoro jako letící mraky. To poznání bylo ohromující. Vždyť to jsou letící mraky! A v tu ránu se jí vrátily i ostatní smysly a rychle se posadila. Seděla na holé skále uprostřed zvlněné krajiny, ze které tu a tam zdvihal osamělý strom své větrem šlehané větve k šedému nebi. Nedaleko od ní se rozprostíralo jezero, do kterého se vodopádem vléval potok a způsoboval onen hukot. Nikde neviděla žádnou cestu, stavení, nic. Neměla žádné tušení, co se stalo a kde by mohla být. __Jak se tak rozhlížela po okolí, zaslechla z dálky hlas, který jako by se přibližoval. Svěží vítr jí jen občas zanesl nějaký srozumitelný úsek, ale stačilo to, aby zjistila, že si to nějaký muž prozpěvuje na cestu. Zachytila něco o putování, cti a o koních, když v tom zpoza nedalekého skalnatého kopce vyletělo s hlasitým krákáním několik vyplašených ptáků. Neznámý člověk byl asi hned za ním a pořád se blížil. Dostala strach. Vždyť vůbec nevěděla, co se stalo. Vyplašeně se rozhlédla po okolí, jestli by se někde mohla ukrýt. Nakonec se rozhodla pro křoví za velkými kameny nedaleko břehu jezera. Při tom si ani nestihla uvědomit, že ten hlas zpíval řečí, kterou neznala, a přesto mu rozuměla. __Neznámý si zřejmě nemohl vzpomenout na další slova, protože už si jenom pobrukoval. Musel teď být opravdu blízko. Zvědavě vykoukla skrz větve svého úkrytu. K jejímu ohromnému překvapení se na vršku kamenitého svahu objevil jezdec na koni. Ihned jí zaujalo jeho oblečení. Zejména plášť, zahalující mu ramena, kterým povlával vítr. Překvapeně zamrkala, ale obraz se nezměnil. Vytřeštila oči. Teď už si všimla nejen omšelého pláště, ale i přílby a na boku zavěšeného meče. V hlavě se jí pořád dokolečka opakovalo: __'To není možný! To není možný! To musí bejt nějakej fór. To přece není možný!' __Jezdec mezitím pomalu vedl koně ze svahu směrem k jezeru. Čím víc ho sledovala, tím opravdovější jí připadal, ačkoliv to bylo - ne-li nemožné, tak alespoň neuvěřitelné. Na břehu jezera se jezdec rozhlédl po vodní hladině, zčeřené drobnými vlnkami, a seskočil z koně. Na nízkém sedle neměl třmeny. Napojil koně a nechal ho, aby se volně pásl. Potom odložil přilbici a ona uviděla, že je mladý a docela pohledný. 'Co tady asi chce dělat?', pomyslela si. Situace byla tak bizarní, že stejně nemohla než čekat, co se bude dít. __Procházel sem a tam po břehu, jako kdyby něco hledal. K Helenině údivu, ale také velké úlevě věnoval svou pozornost jenom jezeru a směrem k jejímu úkrytu se ani nepodíval. Po chvíli bezradného přešlapování se zastavil čelem k vodě a zvolal: __„Paní! Jsi-li tu, Paní, zjev se mi, zapřísahám Tě ve jménu Páně!“ __Helenu napadlo, jestli to nevolá na ni. 'Proč ale kouká na tu vodu?' Sledovala jeho pohled a div že nevykřikla. Na hladině jezera se objevily široké kruhy, které se ale nerozšiřovaly, nýbrž slévaly ve svém středu. Voda jako by tam začínala vřít a ve stříbřitém lesku šplouchala výš a výš, až se nad hladinou tyčil zpěněný vodní sloup. A potom najednou voda spadla, odrazila se od hladiny a rozložila se v jemnou spršku, která zkropila široký kruh malými kapičkami. Tam, kde se předtím vytvořil ten prapodivný sloup, stála nyní postava. Vypadala jako žena. Její dlouhé vlasy byly jako tekoucí stříbro a padaly jí na bledá ramena, její šat se leskl jako rybí šupiny a její sukně vypadala jako utkaná z vodopádu. Stála na vodní hladině a vznešeným krokem se vydala směrem ke břehu. Pod hladinou kroužilo kolem ní hejno rybek. __Jezdec se pokřižoval, a jak se přibližovala, pomalu tasil meč, poklekl na jedno koleno a sklonil hlavu, s mečem před sebou v nabízejícím gestu. Když tajemná žena přišla blíž, zastavila se a hlasem podobným zurčení vody se zeptala: __„Kdo mne to volá? Proč rušíš, rytíři, jezera klid?“ __A on odpověděl:“Kjalar z Kentu zvou mne, a ještě jsem nedobyl sobě rytířskou čest, k nohám Ti padám, Paní Jezera, svůj meč Ti k službě nabízím.“ __„Tvá řeč je dobrá, však pověz mi, proč nenazýváš se otce svého jménem?“ __„Nepoznal mnoho jsem otce mého, z Jutů on byl a s vojsky Artušovými v boji pad. Leč sir Tristan šlechetný ujal se sirotka, proto jsem jen jako 'z Kentu' znám. K nohám Ti padám, Paní Jezera, svůj meč Ti k službě nabízím.“ __„Tvá řeč je dobrá, však pověz mi, panoši, co je to, co kol pasu máš?“ __„Od pána svého úkol jsem dostal, já přísahal, že zdárně ho vykonám. Na znamení slibu toho lýkovým provazem opásán jsem. Sundat ho nesmím, leda mrtev bych byl. K nohám Ti padám, Paní Jezera, svůj meč Ti k službě nabízím. Však odpusť mi smělost tu, jsi-li ta, za kterou Tě mám, pověz mi, Paní, co je to za zvíře, jež po lesích Pellinor král honí?“ __„Zvíře to štěkající, jež hlavu hadí, trup levhartí, zadek lví a nohy jelení má. Tvá řeč je dobrá, a srdce tvé čisté, žádný v něm nevidím klam. Meč tvůj i služby přijímám, Kjalare z Kentu, nyní povstaň a vyjev mi, co přivádí tě v jezerní kraj.“ __Během jejích slov se Kjalarův meč sám od sebe vymrštil z jeho natažených rukou, opsal ve vzduchu oblouk a přistál ve vztyčené ruce Paní Jezera. Helena mezitím nabyla pevného přesvědčení, že se jí to všechno zdá. Všechno to totiž vysvětlovalo a navíc ji hřála naděje, že by se mohla co nevidět probudit. Už během jejich podivného rozhovoru si uvědomila, že mluví pro ni neznámou řečí a to, že jim rozuměla, jí jedině utvrdilo v tom, že je to jenom sen. 'Takže můžu jenom klidně počkat, až se probudím...' __Kjalar mezitím povstal a začal vyprávět: __„Přicházím ve jménu svého pána, Tristana z Lyonesse, hledat Tvou moudrost a radu, má Paní. Můj pán Tristan potkal v Irsku pannu, Zlatovlasá Iseult jí říkají, nad ní krásnější na ostrově není. Citem velikým a nevídaným zahořelo k ní srdce jeho, leč nedokázal ji oslovit a vyjevit jí svou touhu. Když potom na hrad lenního pána svého se navrátil, krásu Iseultinu tolik opěvoval a tak po ní vzdychal, až král Mark zatoužil po ní a přál si ji za manželku mít. On přikázal Tristanovi, by mu ji přivedl. Tristan uposlechl s těžkým srdcem a hotovil se k odjezdu, avšak protivil se vůli svého pána, ať čin ten Bůh mu odpustí, a vyslal mne na tuto výpravu. Mám mu sehnat nápoj lásky, aby tak získal sobě náklonnost krásné Iseult, neb odmítnutí jejího se obává. Nezjevil mi, co má v úmyslu udělat dále, ale myslím, že chce zradit věrnost svému pánu a spolu s ní uprchnout.“ __„Něco zvláštního cítím v tvých slovech, Kjalare z Kentu. Mýlím se, když řeknu, že neschvaluješ jeho činy, a přesto mu pomáháš?“ __„Ano, Paní, -tedy, ne, Paní -já... Sloužím siru Tristanovi, ne králi Markovi, má poslušnost tedy náleží jemu a- Když jsem se vydával na tuto cestu, jeho pohnutky jsem nechápal, vždyť se protiví řádu lidskému i Božímu, ale...“ __„Mám-li ti pomoci, musíš mi vyjevit celou pravdu, Kjalare z Kentu.“ __„Jak je Tvé přání, má Paní. Odsuzoval jsem onen záměr páně Tristana, dokud... Na své cestě jsem se ve Walesu nejdříve zastavil, kde mi moudrá vědma poradila, že na lásky nápoj sehnat mám zvláštní bylinu, jež 'černá slunečnice' zove. A tam jsem poznal pannu Elaine. Jak jsem ji spatřil, bylo to, jako bych zasažen bleskem byl a vzedmul se ve mně cit, jaký jsem nezažil předtím - a já pochopil Tristanovu mysl. Chtěl jsem- Napadlo mě i-“ __„Vím, co řekneš, panoši, ale přesto to musíš vyslovit, dát té myšlence pevný tvar. Ne kvůli mně, ale kvůli sobě.“ __„A- ano, Paní. Napadlo mě... dokonce,... -že pokud najdu černou slunečnici... Nechám si ji pro sebe. Zradil bych. Ano, pro Elaine z Walesu bych i já zradil svého pána. Ale pro Boha všemohoucího Tě prosím, Paní, pomlč o tom!“ __„Však řekni mi, Kjalare z Kentu, proč o pannu tu Waleskou se neucházíš, jak jiní to rytíři dělávají?“ Helena viděla, jak zrudnul a sklopil zrak. __„Nevím, jak se dobývá žen, Paní.“ Paní Jezera se rozesmála a bylo to jako ševelení potůčku v horách. V rybím hejnu, které pořád kroužilo pod ní, to zavířilo. __„Skutečně myslíš, že ženu lze dobýt, Kjalare z Kentu? Proklaté plémě mužské, nepoučitelné! Jako by nebylo dost příkladů v legendách. Artuš a Guenevera. Merlin a Nimue. Změnu však vidím přicházet, ano, už brzy... -ty sám ji poznáš. Pro teď však věz, že ženy nejde dobýt, leda by ti to sama dovolila, protože žena každá jest zčásti Bohyně. Bohyně, které svou láskou vzdáváš hold-“ __„To je rouhání!“ __„Rouhání?“ Paní Jezera se opět smála, ale už ne přívětivě. „Jistě. Protože já jsem ztělesněním rouhání. Tím že mluvíš se mnou, bohabojný Kjalare z Kentu, sám se rouháš! Váš nový Bůh popřel Bohyni, ale ta věčná jest - a já s ní. Však nestojíš-li o rady mé, odejdi, než zachvátí mne hněv!“ __„Odpusť, Paní, já nechtěl tebe rozhněvat. Jaká je tedy rada tvá?“ __„Vidím nyní jasně zmatek v srdci tvém. Na straně jedné povinnost k pánu a chlebodárci, na straně druhé nejistý vlastní cit. Avšak nejdřív odpověz mi: co udělal bys, kdybys zvěděl, že sir Tristan jest raněn? Zatímco nápoj čarovný jsi hledal, on odjezd do Irska odkládat déle nemohl. Tam jménem Marka, krále, o ruku Iseultinu požádal, však nejprv souboj s Morholtem z Ulsteru musel svést. V boji tom lítém sir z Lyonesse rozťal lebku Irovu, však sám raněn v Bailé Átha Cliath leží, Iseult krásná o něj pečuje. Co uděláš, Kjalare z Kentu?“ __„Pak za ním musím spěchat, však...“ Dotkl se lýkového provazu, kterým byl opásán. „...já přísahal, že bez lásky nápoje k pánu svému se nevrátím.“ __„Dostojíš tedy svému slovu. Pohleď!“ A s těmi slovy vztyčila ruce a náhle slunce prosvitlo zamračenou oblohou a dopadlo na břeh jezera. Před jejich očima tam začala růst malá rostlinka. V mžiku odhalila lístky, pak se stejně rychle začala vytahovat do výšky a vytvořila jediné poupě, které záhy vykvetlo velikým černočerným květem. Paní Jezera spustila ruce a světlo zmizelo. __„Děkuji Ti, Paní!“ __„Šťastnou cestu, Kjalare z Kentu! Věz, že na jejím konci nalezneš odpověď na své pochybnosti. Zde jest tvůj meč, jeho služby bude více potřebovat jiná.“, řekla, hodila mu meč nazpátek a současně se začala zaklánět dozadu a ve chvíli, kdy se její dlouhé vlasy dotkly hladiny, proměnila se v proud vody a se zašploucháním zmizela. Kjalar se jí ještě hluboce poklonil, vzal černou slunečnici a začal se chystat k odjezdu. Helenu, která to všechno s úžasem pozorovala, napadlo, co by se asi stalo, kdyby s ním zkusila promluvit. Vyskočila na nohy -a zatočila se jí hlava a před očima se jí zatmělo. __Když je opět otevřela, uvědomila si, že už není na tom místě, kde byla předtím. Stála teď na nádvoří jakéhosi hradu. Byla noc, všude bylo temno, jen ve strážnici u brány hořel oheň a na nebi plály hvězdy. Padací most byl spuštěný a v bráně napůl postávali, napůl podřimovali dva strážní. Najednou sebou jeden z nich trhl, strčil do druhého, aby ho probral a oba se zahleděli do temnoty venku. Zaslechla dunění kopyt na dřevěném mostě. Strážní už stáli s píkami ve střehu a očekávali pozdního příchozího. Jeden z nich zakřičel do noci. Helena tentokrát zjistila, že mluví ještě nějakou další řečí, které ovšem nerozuměla. 'Zatracený sny', pomyslela si. Ke svému překvapení ale poznala hlas, který odpovídal. „Jsem Kjalar, panoš Tristana z Lyonesse, jenž prý dlí na tomto hradě. Spěchám za svým pánem který těžce byl raněn.“ Jeden strážný se naklonil k tomu druhému, polohlasem mu něco řekl a oba se začali řehtat. Potom se znovu obrátil ke Kjalarovi a nechal ho projet. Ten na nádvoří sesedl a zavedl koně do maštale. Prošel přitom přímo kolem Heleny, jako by tam ani nebyla. Když ji míjel, zaslechla, jak v duchu nadával na 'ty povaleče u brány'. Chvíli jí trvalo, než jí to došlo. 'Já slyším jeho myšlenky?! Ten sen je ještě bláznivější, než jsem si myslela.' Protože neměla, co by na nádvoří dělala, rozhodla se, že půjde za ním. __Ze stáje zamířil přímo k Tristanovým komnatám. Pamatoval si je z minulé návštěvy tady v Irsku. Alespoň si to myslel, protože cestou asi dvakrát špatně odbočil a musel se vracet -a Helena s ním. Mezitím alespoň sledovala jeho myšlenky. Bylo to velice zajímavé, protože některé věci jí přišly tak známé, a některé úplně cizí. Hlavně se strachoval o Tristana, protože podle všech zpráv byl raněn vážně a ztratil mnoho krve. Mohlo to s ním vypadat velmi špatně. Konečně našel správnou cestu a blížili se k Tristanově komnatě. Po cestě zaslechli nějaký tlumený hlas, znělo to jako... 'Vzdychání... nějaká žena... Že by na tom byl můj pán tak vážně? Třeba umírá!“ Kdyby s ním mohla Helena mluvit, prozradila by mu, že tohle bylo nepochybně vzdychání úplně jiného druhu. Sama sice moc zkušeností neměla, ale tohle bylo jasnější než žárovka. Jenže on ji stejně neslyšel, to už zkusila, mohla se jenom dívat. Konečně mu to došlo. Nechal pochodeň v držáku v chodbě a vešel do malé předsíňky Tristanovy komnaty. Ty zvuky vycházely nepochybně odtamtud a zlomily poslední možnou naději na mýlku. Stál ve tmě za dveřmi a nevěděl, co si počít. Po chvilce zvuky zintenzivněly a potom ustaly. Šepot. Kroky. Dveře se otevřely a z nich vyšla nějaká žena. Prošla rychle kolem a ani si jich nevšimla. Pořádně ji sice zahlédli jen na chvilku ve svitu pochodně na chodbě, ale nad vší pochybnost to byla Iseult Zlatovlasá. __Kjalarovy myšlenky, ještě před chvílí zmatené, se náhle utřídily. 'Tak takhle je to tedy. To je ta Legenda všech legend, která se rodí v těchto zdech. Legenda o lásce, která všechno přemůže, které se nedá poroučet, která každému ukáže cestu a dodá naději. A zrodila se beze mne. Bez žádného čarovného nápoje. Celá má cesta byla zbytečná...' __Pak pochopil. Za dveřmi nechal ležet lýkový provaz a černou slunečnici. 'Tihle dva už stejně o žádném nápoji lásky neuslyší. Tristan nejspíš s Iseult uteče někam daleko -a já bych mu jenom překážel.' V tom se naneštěstí mýlil. To se ale Kjalar z Kentu dozvěděl až mnohem později. Teď spěchal chodbami do stájí a dále do přístavu, aby tam našel loď, která ho odveze do Walesu, nejlépe ještě teď v noci. Jeho jméno z legend vymizelo. Příliš mu to nevadilo. On totiž jednu legendu uskutečnil. Tu nejkrásnější... __Helena otevřela oči. Z jedné strany na ni hleděla stará cikánka, z druhé, z vysoké hromady nějakého harampádí, ji zvědavě sledovala kočka. __„Co se stalo? Něco jsi viděla? Co to bylo?“ __„Legenda“, usmála se Helena. Pomalu se zvedla na nohy. Čekala, že se jí bude motat hlava, ale kupodivu v ní měla jasno. „Moc vám děkuju!“ Sáhla do kapsy, nahmatala nějaké mince, ani se na ně nepodívala, podala je cikánce a vyběhla ze stanu ven. Ke svému vlastnímu překvapení se o tom ani nesnažila moc přemýšlet. Přesto náhle věděla, co by měla udělat. Usmála se. Legenda, co dává naději. Tristan a Iseult. Kjalar a Elaine. Karel a Helena. Lidé se mění, legenda zůstává. __Ještě jednou se ohlédla po věšteckém stanu. Věděla, co tam uvidí, jenom se chtěla ujistit. Květiny, které zdobily vchod, byly... černé slunečnice. Autor děkuje každému, kdo se prokousal až sem a poníženě prosí nikoli o almužničku, nýbrž o komentáříček ;-) Díky. |