Sekta

S e k t a Přede mnou se ve večerním šeru klenul vchod do jeskyně. Do uší se mi drala rytmická omamující hudba. Byla to vcelku jednoduchá melodie, ale z rodu těch, které se rázem vpálí do mozku a zní pak člověku v hlavě celý den a někdy i déle. Dunění bubnu podporovalo rytmus melodie. Lidé přede mnou se mechanicky poddávali dunícímu rytmu a pohupovali se podle něj. Postupně se rytmickými kroky řadili do průvodu připraveného vstoupit do jeskyně. Přiznám se, že rytmus působil i na mne. Přistihl jsem se, že se pohupuji celým tělem stejně rytmicky jako lidé kolem mne. Ta hudba si prostě podmanila každého. Musím ale říci, že to bylo docela příjemné poddávat se jí. I moji dva průvodci, kteří stáli u mne po obou stranách, alespoň pokyvovali hlavami a podupávali v rytmu hudby. Uvnitř jeskyně se rozsvítilo světlo. Uviděl jsem několik pochodní planoucích po stranách vstupu do jeskyně. Průvod lidí přede mnou se dal do pohybu. Tanečními kroky v rytmu neustávající hudby postupovali pomalu kupředu k jeskyni. Ve světle pochodní se jeskyně otevírala do hloubky. Následoval jsem je i se svými dvěma průvodci. Vstupní portál jeskyně už se mi klenul nad hlavou. Přede mnou se vnitřek jeskyně táhl do hloubky jako nějaká dlouhá chodba. Průvod lidí přede mnou kráčel za neustálého pohupování se v rytmu hudby chodbou dál a dál. Chodbu ozařovaly jen pochodně vetknuté do stěn jeskyně. Temná hudba nám hýbala vnitřnostmi a nutila nás jít dál a dál. Nedovedu odhadnout, jak hluboko do nitra hory jsme takhle šli, ani jak dlouho nám to trvalo. Pak se v temnu před námi rozzářilo oslnivé světlo označující nepochybně konec naší cesty. Chodba se rozšířila do veliké chrámové prostory osvětlené sice také jen planoucími ohni, ale skalnaté stěny prostory byly pokryty křišťálovými krystaly, které se třpytily ve světle plamenů a odrážely jej na všechny strany, až to oslňovalo. Vypadalo to, že zde září všechny stěny. Světlo přicházelo jakoby ze všech stran. Hudba gradovala, odrážela se od křišťálových stěn velebnou ozvěnou a ještě zvyšovala dojem z velikosti sálu. Zástup přede mnou se zastavil a pomalu se rozestoupil, takže jsem i já uviděl, co máme všichni před sebou. Před námi byla veliká prázdná prostora. Uprostřed ní se z podlahy tyčil jakýsi oltář či katafalk. Nedovedl jsem odhadnout, k čemu přesně má sloužit. Nad ním se ve vzduchu vznášelo či bylo nějak zavěšeno obrovské Duhové Oko. Lidé, kteří přišli v průvodu přede mnou i za mnou, teď stáli rozestoupení kolem stěn sálu, takže se v ní téměř ztráceli, a prostora tím vypadala ještě větší. I na stěnách byly další, menší symboly Duhového Oka. Nevím, zda náhodou, nebo nějakým záměrem, každý člověk v jeskyni měl teď za sebou na stěně nad hlavou jeden z těch symbolů. I za mnou na stěně jeden z nich zářil. Hudba pomalu slábla, až ztichla docela, jen dunění bubnu bylo slyšet dál a znělo teď podivně zlověstně. Lidé kolem stěn po utišení hudby znehybněli a vypadali, že na něco napjatě čekají. Dlouho se nedělo nic, jen ten buben nám stále duněl do uší svůj neodbytný rytmus. Lidé kolem mne stáli nehybně jako sochy, zírali na oltář před sebou a snad ani nemrkli. Pak se najednou vzadu za oltářem pomalu otevřely dveře, a z temna za nimi vystoupila do plného světla trojice postav. Oba krajní byli oblečeni do bílých hábitů a kráčeli důstojně s hlavami vztyčenými a pohledem upřeným přímo vzhůru a přímo před sebe jako nějaké sochy. Člověk mezi nimi měl naopak na sobě jen malou bederní roušku a na hlavě černou kuklu zakrývající mu celý obličej i s očima, takže asi vůbec neviděl, kam jde. Ruce měl vpředu před tělem svázané dohromady a provazy od jeho zápěstí vedly k oběma jeho společníkům po stranách. Nechoval se ani zdaleka tak důstojně jako oni, naopak zmítal se zoufale mezi nimi, snažil se vytrhnout se jim, napínal provazy, na kterých ho vedli či spíše táhli. Nechtěl jít tam, kam ho vedli. Jeho průvodci měli ale provazy od jeho rukou uvázané kolem pasu, takže se jim nemohl vytrhnout. Šli kupředu pomalu a nezadržitelně, toho člověka táhli za sebou a on chtě nechtě musel za nimi jít, pokud nechtěl být vlečen po zemi jako pytel. Vše se odehrávalo za přízračného ticha, pokud nepočítám neustávající dunění bubnu. "Zrádce!" pošeptal mi do ucha jeden z mých průvodců. "Kacíř!" zašeptal druhý. "Urazil našeho Nejsvětějšího Vedoucího!" Trojice se přiblížila k začátku řady lidí rozestoupených a stojících podél stěn chrámového sálu. Oba průvodci v bílém stále kráčeli vznešeným pomalým krokem. Polonahý člověk mezi nimi se vytrvale vzpouzel seč mohl, leč bez výsledku. Najednou se v rukou lidí stojících u stěny objevily hole. Ani jsem si až do této chvíle nevšiml, že tam stojí připravené a opřené o stěnu. Snad každý z lidí, kteří sem se mnou přišli, měl za zády u stěny předem připravenou hůl. Trojice pomalu procházela kolem řady lidí u stěny. Každý, v jehož dosahu se polonahý spoutaný člověk ocitl, se rozpřáhl a ze všech sil toho člověka holí udeřil. Někteří to stihli i dvakrát, protože průvodci v bílém vedli toho člověka opravdu velice pomalu. Tvářili se při tom naprosto nezúčastněně, v jejich tvářích se nepohnul ani sval. Kdyby nekráčeli kupředu, vypadali by skutečně jako sochy. Člověk mezi nimi se bolestně vzpínal, kroutil se, pokoušel se ranám uhýbat, ale kukla na jeho hlavě byla asi skutečně neprůhledná, takže neviděl, odkud se na něj kdo napřahuje, a rány na jeho tělo pršely zcela nerušeně. Ani jediná ho neminula. Uhýbat ostatně ani neměl téměř kam, protože provaz mezi jeho průvodci byl napjatý a tím mu mnoho prostoru k vlastnímu pohybu neposkytoval. Ten člověk prostě musel následovat své průvodce, ať se dělo co se dělo. Trojice se pomalu blížila ke mně. Nevěděl jsem, co mám dělat. Bál jsem se ohlédnout, jestli je u stěny za mými zády připravena hůl i pro mne. Moji průvodci zatím po mně nechtěli nic. Čekal jsem tedy s prázdnýma rukama, co bude dál. A pak už byli ti tři přímo přede mnou, Nejdřív prošel důstojným krokem jeden z průvodců v bílém, a za ním se na napjatém provaze blížil ten člověk. Pod kuklou, kterou měl přes hlavu, byl slyšet jeho těžký dech. Až nepřirozeně těžký, zdálo se mi. Tomu člověku určitě něco brání v dýchání. Ten člověk má určitě pod kuklou ústa zacpaná roubíkem, aby nekřičel bolestí, pochopil jsem rázem. Kuklu měl dole uvázanou kolem krku, takže si ji nemohl strhnout s hlavy, i když svázanýma rukama by si na ni určitě dosáhl. Do obličeje jsem mu neviděl, ale podle mladistvě hladké kůže na těle to musel být nějaký mladík. Na celém jeho těle se vlnily napjaté svaly, ale to bylo tím, jak usilovně se snažil vyrvat ruce z pout anebo aspoň strhnout své průvodce, aby mohl uprchnout z dosahu ran. Celé jeho tělo bylo už pokryto rudými pruhy od ran holí. Hruď se mu mohutně vzdouvala, celé tělo se mu lesklo potem. Bylo na něm poznat, jak napjatě očekává, z které strany dostane další ránu. Moji průvodci ale hole v rukou neměli, já taky ne, takže mladík prošel kolem nás v klidu. Za ním potom prošel i jeho druhý průvodce v bílém, který ho na provaze zadržoval, aby nešel kupředu moc rychle a nějaká rána ho tak neminula. Protože před námi po několik vteřin žádnou ránu nedostal, všiml jsem si, že se mladík poněkud uvolnil a jakoby narovnal. O to větší účinek pak měla rána, kterou dostal od našeho souseda, když nás minul. Pod úderem jeho hole se prudce prohnul celým tělem do oblouku, napjal všechny svaly a tlumeně zakňučel. Určitě musel mít něco nacpané v ústech, jiným způsobem se takový zvuk vydat nedá. Trojice se pomalu vzdalovala, mladík dál dostával ránu za ranou od každého, kolem něhož procházel. Poznával jsem na něm, že už má dost. Začínal se už trošku potácet. I tak bylo obdivuhodné, že vydržel bití tak dlouho. Musel mít neobyčejně tvrdou náturu a odolné tělo, že neležel už dávno v bezvědomí na zemi, ale stále ještě se držel na nohou a mohl jít vstříc dalším ranám. Konečně došel na konec řady a rány ustaly. Jeho průvodci ho stále stejným velebným krokem vedli zpět dozadu ke dveřím, jimiž přišli. Mladík neustále křečovitě napínal celé tělo a bylo vidět, že očekává, kdy přijde další rána. Přes kuklu nemohl vidět, kam jde a že už to má za sebou, že žádná další rána už nepřijde. Trojice došla ke dveřím, tam se všichni zastavili a otočili se tváří k nám. I mladíka jeho průvodci otočili k nám, i když nás vidět nemohl. Po chvíli naprostého klidu znovu zazněla hudba. Tentokrát to ale byly vznešené fanfáry, jakoby mělo dojít k něčemu úžasnému. "Klekni!" zašeptal mi do ucha jeden z mých průvodců. "Na kolena!" poručil mi současně druhý z druhé strany. Sám jsem viděl, že při zaznění fanfár všichni kolem mne padají na kolena a uklánějí se obličejem až na zem. Udělal jsem tedy totéž. Koutkem oka jsem zahlédl, že i moji průvodci po stranách poklekli a uklonili se tak uctivě, až jeden narazil čelem o zem. Tóny fanfáry se vyšplhaly do nejvyšších poloh a pak ztichly. Koutkem oka jsem viděl, že moji průvodci se narovnávají, přestal jsem se tedy uklánět také. Všichni kolem mne zůstávali na kolenou, zůstal jsem tedy klečet i já a podíval jsem se, kam to všichni tak nábožně hledí. Na katafalku uprostřed celého sálu stál v záři světel sám Nejsvětější Vedoucí přesně tak, jak jsem ho znal z fotografií. Došlo mi, že to, na čem stojí, tedy asi není katafalk, ale kazatelna či piedestal. Rozhostilo se absolutní ticho, a pak Nejsvětější Vedoucí promluvil. "Moji drazí přátelé! Velice vám děkuji za službu, kterou jste právě prokázali našemu drahému mladému příteli. Všichni víme, jak moc tuhle naši pomoc potřeboval, neboť se velice težce provinil proti celé naší společnosti. Svévolně sešel z cesty, kterou nám ukazuje Nejsvětější Pravda, která nám byla zjevena. Všichni jste vykonali dobrý skutek, když jste mu tuto Nejsvětější Pravdu připomněli. Nejen on, ale my všichni si ji musíme denodenně připomínat: Žijeme na trestné planetě. Každý z nás se ve svém předcházejícím životě něčím těžce provinil. Za trest byl každý z nás odsouzen tento svůj současný život prožít na této planetě. Nikdo z nás neví, čím se provinil, za co teď musí žít tady. Je to tak dobře, moji drazí přátelé! Je lepší nevědět, jakými všemi způsoby je možno zhřešit, proto Nejvyšší Moudrost Vesmíru rozhodla, že nebudeme vědět, co provedl konkrétně každý z nás. Máme právo vědět jen jediné: Nejsvětější Pravdu, která mi byla zjevena a kterou stále sděluji i vám: Jestliže tento svůj současný život tady na této smutné planetě přetrpíme a přežijeme řádným způsobem a budeme přitom ještě konat dobré skutky, už se v příštím životě na tuto slzavou planetu nevrátíme, ale budeme své příští životy žít zase v těch nádherných světech na těch krásných planetách, na kterých jsme žili ve svých předcházejících životech. Proto nám Nejvyšší Moudrost Vesmíru připravuje všechna ta neštěstí a jiné hrůzy, které zde zažíváme, protože jsme tady za trest za to, co jsme v předchozím životě provedli. Proto někteří z nás mají život lehčí a jiní těžší, protože někteří z nás se v předchozím životě provinili méně a jiní více. Jsou mezi námi takoví, kteří se v předchozím životě provinili tak těžce, že na to jeden život na této nešťastné planetě nestačí, a proto se tito lidé musí na tuto planetu neustále vracet. Proto je na této hrozné planetě tolik zlých lidí, protože se sem rodí po smrti znova a znova stále dokola, zatímco dobří lidé odtud po smrti odcházejí do lepších světů a už se zde znova neobjevují. Toto je ta Nejsvětější Pravda, která nám byla přese mne všem zjevena. Všichni jistě víme, že v dávných dobách, ještě za dob Civilizace, se lidé pokoušeli opustit tuto strašnou planetu a najít ve Vesmíru ty krásné planety, na kterých mohou žít jen dobří lidé. Proto Nejvyšší Moudrost Vesmíru rozhodla, že tato Civilizace musí být zničena. Proto Civilizace zanikla. Dnes se všelijací rozumbradové pokoušejí vymyslet nějaké směšné důvody, proč se Civilizace rozpadla, ale my to víme: Musela zaniknout, aby lety do Vesmíru byly zastaveny. Jsme tady na této planetě přece za trest, a proto nesmíme tuto planetu svévolně opouštět. Proto nesmíme létat do Vesmíru, jak se o to lidé kdysi bláhově pokoušeli. Proto musela být Civilizace rozbořena, a spolu s ní vše, co je k letům do Vesmíru pryč z této planety zapotřebí. Jediná cesta z tohoto děsného světa vede přes pokorné snášení všeho, co na nás Nejvyšší Moudrost Vesmíru připravila jako trest za naše provinění v předchozích životech. Všechna utrpení, ketrá nás na tomto světě v tomto životě postihují, proto musíme brát jako příslib radosti a krásy, která nás čeká v příštím životě a v úplně jiném světě, než je tato hrozná planeta. Právě tohle je ta věc, kterou náš drahý mladý přítel dosud nepochopil. V tom se mu všichni musíme snažit pomoci. Doufám, že se nám dnes podařilo udělat první krok té pomoci. Vykonali jsme všichni dobrý skutek, neboť jsme našemu drahému mladému příteli pomohli odpykat si část trestu a přiblížili jsme ho tím blíž k návratu na ony šťastné planety, po němž všichni tak toužíme!" Podíval jsem se na mladíka stojícího se svými průvodci za kazatelnou. Nebyl jsem sám, hlavy většiny lidí se otočily stejným směrem. Mladík dosud stál na rozkročených nohou a stále usilovně zápolil s provazem, na kterém byl uvázaný. Jako jediný ze všech neklečel na kolenou a neposlouchal nehybně a nábožně slova Nejsvětějšího Vedoucího. Byl vlastně jediným v celém chrámu, který se pohyboval. Nejsvětější Vedoucí se obrátil a zahleděl se na mladíka. Oba mladíkovi průvodci v bílých hábitech klečeli na zemi a nábožně vzhlíželi k Nejsvětějšímu Vedoucímu na kazatelně. Jen mladík mezi nimi vzdorně stál a pořád se snažil vytrhnout ruce z pout nebo aspoň strhnout si kuklu s obličeje. Měl ale zápěstí svázaná dohromady tak, že si na kuklu nemohl dosáhnout prsty, ale jen hřbety rukou, což ke stržení kukly nestačilo. Přesto se o to pokoušel stále znova a znova. Neměl asi ani tušení, že se na jeho snahy dívá sám Nejsvětější Vedoucí. "Zdá se, že náš drahý mladý přítel je nenapravitelný." pronesl Nejsvětější Vedoucí s teatrálním smutkem v hlase. "Jsem velice nešťastný, že to musím říci. Náš nešťastný mladý přítel zřejmě vůbec nepochopil Nejsvětější Pravdu, kterou jsem nám všem před chvilkou zopakoval. Náš ubohý mladý přítel zřejmě nechce pokorně snášet všechna utrpení, která na něj Nejvyšší Moudrost Vesmíru uvalila za jeho provinění v předcházejících životech. Náš nerozumný přítel se zřejmě nechce vrátit ve svém příštím životě do těch krásných světů, ve kterých se tak provinil, že se v tomto životě musel narodit na této planetě pláče a skřípění zubů. Naše pomoc, kterou jsme mu poskytli, se zřejmě minula účinkem. Asi nebyla dost vydatná. Možná, že vůbec není v našich skromných silách mu pomoci. Vzdor a nezkrotnost tohoto našeho drahého mladého přítele jsou asi příliš silné, než aby mu dovolily poddat se Nejvyšší Moudrosti Vesmíru a opustit po smrti tento smutný svět. Náš drahý mladý přítel se sem nepochybně bude muset vracet stále znova a znova, než pochopí Nejsvětější Pravdu. S touhle svou nepoddajností ovšem nemá mezi námi co dělat. My jsme Vyvolení, kteří Nejsvětější Pravdu pochopili a řídíme se jí, a nemůžeme mezi sebou trpět nevyvolené, kteří ještě nedospěli až k poznání Nejsvětější Pravdy. My se řídíme Nejvyšší Moudrostí Vesmíru a proto žijeme na této zemi naposledy a v příštím životě už se sem nevrátíme, ale tento náš drahý mladý přítel se sem bude vracet stále znova a znova. Není proto jedním z nás a nemůže proto s námi zůstat. - Postarejte se, aby nám ta jeho vzpurnost neznesvěcovala naše shromáždění a náš chrám! Protože jedině smířenost s osudem a poddání se Nejvyšší Moudrosti Vesmíru nás může osvobodit od tohoto světa utrpení a dovést nás do lepších světů, které nás v nekonečném Vesmíru očekávají! Ukažte názorně našemu drahému mladému příteli, že jeho vzdorování ho přivádí jen do ještě horšího osudu než proti jakému se vzbouřil!" Na pokyn Nejsvětějšího Vedoucího se otevřely postranní dveře a jimi pomocníci vtlačili dovnitř na vozíku veliký ocelový rošt vztyčený do výšky. Mladík přes kuklu neviděl, co se děje, a proto asi nevzdoroval o nic víc než dosud, když ho jeho průvodci odváděli k roštu. Pak ho přitiskli zády k roštu, zvedli mu paže nad hlavu a přivázali ho za ruce a za nohy k roštu. Pak se vzadu v jeskynní prostoře otevřela v podlaze veliká jáma a v ní vyšlehl plamen. Pomocníci převezli vztyčený rošt s přivázaným mladíkem k jámě. Postavili se po stranách roštu a zahleděli se na Nejsvětějšího Vedoucího. Chvíli se nedělo nic, bylo naprosté ticho. Nejen já, i všichni ostatní kolem mne napjatě sledovali, co se bude dít dál. Pak Nejsvětější Vedoucí pokynul, a oba pomocníci naráz převrátili rošt i s přivázaným mladíkem přes jámu. Oheň v jámě vyšlehl do výšky a olízl nahou kůži mladíkova těla. Mladík se na roštu prudce vzepjal do oblouku a začal se divoce zmítat. Přivázané ruce a nohy mu ale nedovolovaly vzdálit se z dosahu plamenů. Jeho tělo začalo pomalu tmavnout a černat, jednotlivé jeho části se měnily v prach a ten propadával roštem dolů do jámy a do plamenů. Netrvalo dlouho, a celé mladíkovo tělo se postupně změnilo v prach a ten zmizel v jámě. Na roštu nakonec nezůstalo vůbec nic, co by nasvědčovalo, že tam ještě před chvílí ležel živý a zdravý člověk plný síly a touhy po svobodě. Lidé v jeskynním chrámu hleděli na tu hrůznou podívanou a ani se nepohnuli. Když byla podívaná u konce a oheň v jámě dohasínal, zahleděli se zase nábožně na Nejsvětějšího Vedoucího. "Moji drazí přátelé!" promluvil zase Nejsvětější Vedoucí. "Viděli jste na vlastní oči, kam vede pohrdání Nejvyšší Moudrostí Vesmíru. Nemusíte se ale trápit, že naše řady Vyvolených nějak prořídnou odchodem jednoho, který zradil vše, co mu Nejvyšší Moudrost Vesmíru dávala. Mám pro vás radostnou novinu: Naše řady Vyvolených dnes rozšíří nový zájemce, který pochopil Nejvyšší Moudrost Vesmíru!" "Běž k Nejsvětějšímu Vedoucímu!" zašeptal mu do ucha jeden z mých průvodců. Druhý mne beze slova přímo postrčil rukou kupředu. Vydal jsem se doprostřed sálu ke kazatelně, na níž stál Nejsvětější Vedoucí. Samozřejmě po kolenou, když všichni ostatní kolem klečeli. Neodvažoval jsem se jako jediný ze všech se postavit na nohy. Vyšplhal jsem se nahoru na kazatelnu, na které stál Nejsvětější Vedoucí. "Moji drazí přátelé, představuji vám našeho nového přítele, který od dnešního dne bude patřit k nám Vyvoleným! Toto je on!" představoval mne Nejsvětější Vedoucí. "Postav se a ukaž se všem, protože toto jsou ode dneška tvoji nejlepší přátelé!" pobídl mne. Postavil jsem se na kazatelně kousek od Nejsvětějšího Vedoucího a rozhlížel jsem se po lidech u stěn sálu, aby na mne všichni dobře viděli. Všichni si mne prohlíželi, a měl jsem dojem, že dokonce nadšeně, jakoby měli kdovíjaké potěšení, že jsem se mezi nimi ocitl právě já. "A tento náš nový drahý přítel je magistr latinských věd a je vlastníkem továrny na léky ve zdejším městě!" dokončoval mezitím Nejsvětější Vedoucí moje představování. V očích všech přihlížejících jsem rozeznával zájem a radost. Slavnostní shromáždění pomalu končilo. Sešplhal jsem z piedestalu, moji dva průvodci se ke mně opět připojili každý z jedné strany jako dřív, a zamířili jsme k chodbě, kterou jsme sem přišli. I ostatní lidé se pomalu řadili do průvodu k odchodu. Znovu zazněla hudba, ale tentokrát už byla méně slavnostní a spíše veselejší. Pochodně na zdech dohořívaly, světlo sláblo. Kráčel jsem zase tou dlouhou chodbou, tentokrát opačným směrem, průvod přede mnou, průvod za mnou. Pochodně jedna po druhé pohasínaly, a když dohořela poslední, ocitli jsme se pod širým nebem venku před jeskyní. Byla noc, na nebi svítily hvězdy a za zády se nám černal temný jícen vchodu do jeskyně. Cítil jsem jakousi podivnou tupou bolest v hlavě a jen stěží jsem přemáhal ospalost. Nebylo divu, zážitek z jeskyně byl příliš silný, a noc už pořádně pokročila. Byl nejvyšší čas uložit se k odpočinku a aspoň trochu toho do rána naspat. Bylo už skoro poledne, když jsem se vzbudil. To se mi ještě nikdy nestalo, dokonce ani když jsem studoval na univerzitě na magistra, abych spal tak dlouho. Aspoň jsem se ale zbavil té podivné a nepříjemné bolesti hlavy. Byl krásný, slunečný den, až nepatřičně krásný po takové hrůze, jakou jsem včera v jeskyni viděl. Nebyl ale čas nad tím přemýšlet. Čekala mne spousta návštěv. Snad všichni členové sekty se dnes dopoledne chtěli se mnou osobně seznámit a popovídat si, nebo aspoň si se mnou potřást rukama. Šel jsem doslova z ruky do ruky. Na nikom nebylo vidět ani stopy toho, co včera viděli a zažili v jeskyni stejně jako já. Jakoby se vůbec nic nestalo. Tolik přátelství a úsměvů jsem ještě nikdy v životě za jediný den nezažil. Ale nebyly to jen úsměvy. Přibelhal se také jeden starší muž se zafačovanou nohou. "Nemohl byses mi na ni podívat, pane magistře?" zeptal se utrápeně. "Pořád mi to hnisá, a žádný doktor si s tím neví rady. Když máš tu továrnu na léky, tak se v tom třeba vyznáš líp než oni! Mohl bys mi nějak pomoci? Nějak mi ji vyléčit?" Vypadalo to opravdu ošklivě, když si sundal fáče. Měl tam jakýsi obrovský mokvající páchnoucí vřed, na který bylo nepříjemné jen pohlédnout. Mít něco takového na vlastním těle muselo být příšerné. Já ovšem nejsem lékař, magistr latinských věd je obecnější obor, který zahrnuje všechno, v čem se používá latina, tedy i farmacii, i klasické právo Civilizace, přírodopis a další věci. Nikdo už dnes neví, proč v dobách Civilizace došlo k rozdělení všech věd na dvě velké skupiny: na vědy latinské a vědy anglické. Do anglických věd patří třeba technika, stavitelství a tak podobně. Toto rozdělení se dodržuje dodnes, protože lidé v dobách Civilizace určitě dobře věděli, proč rozdělili vědy právě takto, takže by asi nebylo rozumné na tom něco měnit. Lékařství je dost úzká specializace v oboru latinských věd. Ani s léky to u mne není moc slavné, kromě toho jsem u sebe stejně žádné neměl. Ani s tím vlastnictvím továrny to nebyla pravda, to se Nejsvětější Vedoucí pěkně spletl. Byl jsem jenom ředitelem té továrny. Napadlo mne ale něco jiného. Léky přece nejsou všechno. Lidstvo se kdovíkolik milionů let vyvíjelo bez léků a bez lékařů, a přesto nevymřelo. Lidské tělo má v sobě neuvěřitelné samoléčící síly, kterými ho za ty miliony let vybavila příroda. Jen je nutné tyto samoléčící síly v člověku uvolnit. O tom jsem se na univerzitě něco učil. Patří to do psychologie, a to je poměrně nová věda. Je zajímavé, že dříve, za dob Civilizace, tyhle metody nikdo neznal. Doba Civilizace byla zlatou dobou farmacie a léčení pomocí léků. Všechno se tehdy léčilo jen pomocí všemožných léků. Přitom už tehdy lidé tušili, že léky nejsou jedinou možností léčby. Znali už placebo, tedy pilulku, která vypadá jako lék, ale není lékem, protože neobsahuje žádnou léčivou látku, a přesto léčí stejně dobře nebo někdy ještě lépe než lék. Přesto tehdy nikoho nenapadlo tuhle zvláštní pilulku používat při léčbě, nebo aspoň zkoumat, jak taková podivná věc funguje. Naopak, tehdejší lékaři placebem pohrdali. Když potom Civilizace zanikala, spolu s ní vyhynula i většina léčivých bylin, byly ztraceny mnohé technologie, zapomenuty mnohé znalosti výrobních postupů, a dnes už většinu těch dávných léků z dob Civilizace nemáme z čeho a čím vyrobit, a ani bysme to dnes už neuměli. Zato ale po zániku Civilizace došlo k nebývalému rozvoji psychologie jako asi jediné vědy, ve které dnes máme nesrovnatelně větší znalosti než měli lidé v dobách Civilizace. Mimo jiné se podařilo odhalit i tajemství placeba. Ukázalo se, že lidské tělo se dovede s mnoha nemocemi vypořádat samo, vlastními silami, i bez léků, jen je třeba mu trošku pomoci. Samoléčící schopnosti organismu jsou totiž často blokovány nějakou psychickou bariérou, a placebo pomáhalo tuto bariéru překonat. Dnes ovšem známe mnohem modernější metody. Samoléčící síly je možno aktivizovat určitými psychologickými metodami, které v dobách Civilizace nebyly ještě známé. Asi to bylo dobře, protože psychologické metody mohou být někdy ošklivě nebezpečné. Dovolují totiž třeba i ovládat jiné lidi, anebo druhému člověku škaredě ublížit. Proto patří psychologie mezi tajné vědy, které nesmí znát kdokoliv. Proto také zde nemohu uvádět žádné podrobnosti. Mohu říci jen to, že jsem nabyl dojmu, že jedna forma hypnózy by mohla tomuto člověku pomoci. Musel jsem si ovšem vzít toho člověka do soukromí, protože při psychologických seancích nesmí být nikdo třetí přítomen. Mimo jiné právě proto, že nikdo nepovolaný nesmí vědět, jak se takové věci dělají. Zejména neodborné napodobování postupů z psychologie je nesmírně nebezpečné. Aktivizoval jsem tomu člověku samoléčitelské síly a hlavně imunitní systém jeho těla jak nejlépe jsem si to z hodin cvičení na univerzitě pamatoval. "Zítra mi přijď ukázat výsledek!" přikázal jsem mu. "To už by mělo být něco poznat!" Jen jsem mu nohu zase zafačoval, už se ke mně hrnul druhý. Zkroucený jako paragraf, šklebil se bolestí a pohyboval se tak nepřirozeně, že sotva lezl. "Pane magistře, mohl bys mi pomoci? Pořád mne někde bolí, jednou v zádech, pak zase v hrudi, jindy je to krk, pak zase hlava, už jsem s tím byl u všech doktorů, a žádný mi nepomohl!" Jestli s tím byl u všech doktorů, pak to asi není nic, co by patřilo do lékařství, uvažoval jsem. Možná je to zase jen nějaký nervový blok, a pokud ne, pak samoléčící schopnosti lidského organismu jsou účinnější než všichni doktoři dohromady, a zvládnou i nemoci, o kterých lékaři nemají ani potuchy. Na obě možnosti zná moderní psychologie dobré metody. Zkusil jsem nejdřív uvolňovací metodu. Pak jsem si toho člověka položil na břicho a důkladně jsem mu promasíroval záda a krk v celé délce, ne jen jako léčebný úkon, ale hlavně abych se vlastníma rukama přesvědčil, jestmi mu tam nezůstalo něco zablokovaného nebo nějaký sval zbytečně křečovitě napjatý. Prohnětl jsem mu záda do hloubky až na žebra a obratle a vypadalo to dobře. Kromě kostí tam teď už bylo všechno měkké a poddajné. Ukončil jsem tuhle fázi a nechal jsem toho člověka, aby si vyzkoušel výsledek a zhodnotil, jak to dopadlo. Pomalu, opatrně se narovnal, předklonil se, zase se narovnal, protáhl se a rozzářil se radosté. Ještě se zaklonil, několikrát se prohnul celým tělem na všechny strany. "To je výborné! Mne už nic nebolí!" zvolal nadšeně. Otočil se a bez rozloučení vyběhl ven mezi ostatní, kteří čekali venku. "Já jsem zase zdravý! Mně už nic nebolí! Zázrak!" vykřikoval z plna hrdla. "On mne vyléčil! Já už zase můžu běhat! Stal se zázrak!" Pádil kupředu a rozrážel dav takovou rychlostí, že lidé před ním málem ani nestačili uskakovat. "Je to zázračný doktor! Mně už vůbec nic není! Zázrak!" Neuvěřitelnou rychlostí se roznesla fáma, že jsem zázračný lékař, který umí během několika minut vyléčit nemoci, se kterými si předtím nikdo nevěděl rady. Od té chvíle mne neustále pronásledovala celá fronta dalších pacientů, kteří se také dožadovali léčení. Nemohl jsem je odmítnout, a tak jsem měl práce nad hlavu od rána až do večera a nezbývala mně ani chvilka na nějaké přemýšlení nad tím šokujícím zážitkem, který jsem viděl v té jeskyni. Horší bylo, že jsem neměl čas ani na plnění svého úkolu. Neocitl jsem se totiž v této sektě Vyvolených z vlastní vůle, ale vlastně na rozkaz své šéfky, primátorky našeho městečka. Tahle sekta uctívačů Duhového Oka se totiž přistěhovala do našeho městečka poměrně nedávno, nepochybně proto, že ji odevšad odjinud vyhnali. I za tak krátkou dobu ale stačila polapit řadu lidí, mezi jinými i několik vlivných příznivců naší primátorky. Právě toto začalo naší primátorce vadit. Nechtěla přijít o své příznivce, kteří ji udržovali na radnici. Proto mi přikázala, abych s těmi uctívači něco udělal. Nějak je dostal z městečka pryč. Mne si vybrala proto, že jsem přece ten magistr latinských věd, a náboženství a jeho sekty přece také patří mezi latinské záležitosti. Prý tím pádem není v městečku nikdo, kdo by tomu mohl rozuměl líp než já. To sice znělo hezky, ale moc to nepovzbuzovalo. Já jsem totiž o sektách nevěděl nic. Potřeboval jsem se napřed o této sektě něco dozvědět. Proto jsem se rozhodl do ní vstoupit. To se mi zdálo jako nejlepší způsob, jak ji prozkoumat. Nepřítele je třeba nejdřív poznat, než s ním budu moci něco udělat. Teď to ale dopadlo tak, že jsem musel pořád někoho léčit, a na vlastní zkoumání sekty mi nezbýval ani okamžik. Navíc jsem netušil, že nejsem sám, komu se mé léčení nelíbí. To jsem poznal, když se přede mnou objevili znenadání moji průvodci z jeskyně. Oba v bílých hábitech velice podobných těm, jaké měli průvodci toho nešťastného mladíka. To nevěstilo nic dobrého. "Máš jít k Nejsvětějšímu Vedoucímu!" oznámil mi jeden z nich hlasem, který nepřipouštěl odmítnutí. Asi nemělo smysl něco namítat, zvlášť když byli na mne dva. "Vítej, můj drahý příteli!" uvítal mne Nejsvětější Vedoucí tak vřele, až z toho mrazilo. "Slyšel jsem, že se snažíš konat dobré skutky! Je to pravda?" "Ano." přikývl jsem. "Někteří z Vyvolených nejsou zcela zdraví. Přišli za mnou, abych jim pomohl." "Ano, já věřím, že jsi to myslel dobře, můj drahý příteli." přikývl Nejsvětější Vedoucí. "To je pro tebe polehčující okolnost. Ty sis ale neuvědomil smysl našeho života na této slzavé planetě. My tady nejsme pro své potěšení, my jsme tady za trest. A k tomu trestu patří i nemoci, kterými lidé trpí. Chápeš, že jsi tím svým léčením těm lidem nesmírně ublížil? Oni si teď už nemohou odpykat celý trest, který jim Nejvyšší Moudrost Vesmíru určila, a budou se muset ve svém příštím životě znovu vrátit na tuto nešťastnou planetu na dokončení stanoveného trestu, zatímco bez toho tvého vyléčení mohli prožít svůj příští život už v mnohem lepším světě, než je tento! Chápeš, že jsi se svévolně postavil proti Nejvyšší Moudrosti Vesmíru?" "Ano, chápu." snažil jsem se vypadat co nejzkroušeněji, abych Nejsvětějšího Vedoucího nepopudil ještě víc. Měl jsem docela reálnou obavu, že jsem asi spadl do podobného průšvihu jako onen mladík v jeskyni. "To znamená, že nesmím konat dobré skutky?" odvážil jsem se ještě zeptat co nejuctivěji. "Ale ano, můžeš, můj drahý příteli!" velkomyslně mi povolil Nejsvětější Vedoucí. "Ale jen když ti to výslovně dovolím! To tě samozřejmě velice šlechtí, že chceš vykonávat dobré skutky, ale musíš vždycky předem přijít za mnou, podrobně mi popsat, co a jak chceš dělat, a požádat mne o dovolení! Jen já mohu posoudit, co je dobrý skutek a co ne! Protože jen mně byla zjevena Nejvyšší Moudrost Vesmíru! Jen já proto rozhoduji o tom, co se může dělat a co ne!" "Ano, prosím!" přikývl jsem co nejservilněji. "Jistě chápeš, že za takové provinění musíš být potrestán. Je to pro tvoje dobro, abysis nemusel tuto svoji vinu odpykávat ve svém příštím životě. Tím, že tě teď tady za to potrestám, ti poskytuji možnost prožít tvůj příští život v mnohem lepším světě než je tento. Doufám, že mi za to budeš náležitě vděčný. Ale i ostatní musí z tvého trestu pochopit, že ani oni tě nemohou žádat o léčení bez mého výslovného dovolení. Proto musíš být potrestán veřejně. Tak, aby to všichni viděli a mohli si z toho i oni vzít ponaučení!" Jen jsem pokorně sklonil hlavu. Přiznám se, že jsem se trochu rozklepal obavami, co mne čeká. "Beru v úvahu, že je to tvoje první provinění, můj drahý příteli!" prohlásil Nejsvětější Vedoucí shovívavě. "Proto bude trest mírný. Nezapomínej ale, že je to jen proto, že jsi u nás nový a že ještě asi neznáš všechna pravidla, kterými se v naší společnosti Vyvolených řídíme! Příště by to už bylo mnohem horší! - Pojďte sem!" přivolal moje průvodce, kteří čekali na můj ortel venku. "Postavte ho na pranýř, ať všichni vidí, že si takové věci nemohou dovolovat!" přikázal jim. Oba průvodci mne bez zaváhání popadli za obě ruce a dost neomaleně mne vyvlekli ven od Nejsvětějšího Vedoucího. Ani se nenamáhali otočit mne napřed do směru pohybu. Klopýtal jsem pozpátku tam, kam mne za ruce vlekli, a ani jsem se nemohl podívat, kam to je. Až když mne pustili, mohl jsem se zastavit a podívat se, kde jsem. Stál jsem před mohutným košatým stromem, k jehož silnému kmeni byl připevněný jakýsi vysoký balvan. "Vylez na to!" přikázal mi jeden z průvodců tónem, který nepřipouštěl námitky. Nezbývalo než poslechnout. Balvan byl možná půl druhého metru vysoký. Lezlo se na něj dost těžko, protože se tam nebylo čeho chytit. Moji průvodci mi nijak nepomáhali, jen stáli vedle mne a přihlíželi, jak se snažím. Drápal jsem se nahoru jak nejlép jsem uměl, i když jsem tušil, že mne tam nic dobrého nečeká. "Postav se zády k tomu stromu!" poručili mi průvodci, když jsem konečně stanul na vrcholu. Jakmile jsem poslechl, popadli mne za ruce, přitiskli mne zády ke kmeni stromu, stáhli mi paže za záda a tam mi je na kmeni stromu něčím spoutali dohromady. Pak důstojně odešli a nechali mne tam stát samotného. Stál jsem na balvanu, za ruce připoutaný ke kmeni, a mohl jsem se tak nanejvýš rozhlížet po krajině kolem sebe. Byl jsem zády přitažený ke stromu tak těsně, že jsem se nemohl skoro ani hnout. Moji průvodci mne připoutali tak, že jsem tím měl paže natažené do délky tak, až jsem se bál o své klouby. V ramenou i v loktech jsem to protažení jasně cítil, ovšem nemohl jsem na jejich ochranu udělat vůbec nic. Dlouho jsem tam sám nezůstal. Už za pár minut se přišlo na mne podívat prvích pár uctívačů. Zvolna se trousili další, a za hodinu už kolem mne stálo v půlkruhu snad víc lidí než kolik jsem jich viděl včera v jeskyni. Stáli kolem mne, hleděli vzhůru na mne a tvářili se dost překvapeně a nechápavě. Zdálo se mi, že někteří snad i trošku nespokojeně. Nikdo nepronesl ani jediné slovo. Stáli tam naprosto tiše, bez jediného pohybu, hleděli na mne a já hleděl na ně. Stmívalo se, přicházel večer. Lidé se postupně rozešli a já na pranýři osaměl. Čekal jsem, kdy mne moji průvodci přijdou odvázat a propustit, když už mne viděli na pranýři asi všichni uctívači, takže trest splnil účel. Nepřicházel ale nikdo. Byla už tma, a já ze svého vyvýšeného stanoviště mohl vidět, jak se všichni chystají na noc a k spánku. Já ovšem u stromu neměl na spánek ani pomyšlení. Najednou mne napadlo, jestli mne tady třeba nechtějí nechat takhle připoutaného stát celou noc. Pak jsem zahlédl ty dva, co mne sem připoutali. Vyšli od Nejsvětějšího Vedoucího, ale nezamířili ke mně. Šli domů, jakoby se nic nedělo. Ani se po mně neohlédli. Nevěděl jsem, co mám dělat. Mám se jim nějak připomenout, jestli na mne zapomněli, že jsem tady pořád ještě přivázaný? Nebo mne tady nechávají schválně a nějakým křikem bych si jen zbytečně přitížil? Než jsem se ale k něčemu odhodlal, byli pryč. Zůstal jsem sám. Neviděl jsem už nikde nikoho, kdo by mi mohl nějak pomoci. A že bych pomoc potřeboval! Od nepřirozeného stání na balvanu už mne bolelo celé tělo. Balvan nebyl rovný, stát na jeho hrbolatém povrchu nebylo nijak snadné. Musel jsem se dost snažit, aby mi na šikmém vrcholu balvanu nohy nesklouzávaly ani se mi nevyvracely. Nemohl jsem si dovolit podklesnout níž, protože paže jsem měl za zády pevně napjaté kolem stromu. Nemohl jsem si je posunout po kmeni níž. Ramenní klouby jsem měl nepříjemně vyvrácené až na doraz, nebylo možné je namáhat ještě víc. Nemohl jsem se celou vahou těla pověsit na paže a ramena. Musel jsem pořád pevně stát na nohou, i když udržet se na balvanu nebylo tak jednoduché. Byla už naprostá tma, nebylo vidět ani na krok. Ze tmy kolem mne se ozývaly jen běžné zvuky noční přírody, šelestění v trávě, občas vypísknutí nějakého zvířete nebo ptáka. Čas plynul, nic se nedělo, jen mne bolely svaly na nohou a na zádech čím dál víc. Také pouta svírající mi vzadu za stromem zápěstí mne tlačila čím dál bolestivěji. Nějakou dobu jsem se pokoušel nějak pohnout pažemi nebo natočit ruce tak, abych tomu tlaku unikl nebo jej aspoň zmírnil, ale nepřišel jsem na nic. Nešlo to. Měl jsem paže tak pevně utažené kolem kmene stromu, že se s nimi skutečně nedalo pohnout ani o milimetr. Pouta mi svírala zápěstí tak těsně, že jsem v nich zřetelně cítil údery svého tepu. Rukama jsem mohl jen ohmatávat kůru stromu, na nic jiného jsem jimi nedosáhl. Cítil jsem, že mi provaz či nějaká jiná součást pout vede přes hřbety rukou. Když jsem natáhl prsty, mohl jsem to ucítit i mezi konečky napjatých prstů. To bylo ale také všechno, co jsem mohl dělat. Jestliže jsem na začátku noci doufal, že se mi snad podaří nějak se z toho pranýře dostat dolů, pak po několika hodinách marného snažení jsem měl jistotu, že s těmi pouty ani s pažemi nehnu. Pak už jsem se nesnažil o nic. Věděl jsem, že to musím nějak vydržet, dokud mne někdo nevysvobodí. Stejně tak jsem věděl, že ve tmě kolem mne nikdo takový není. Tušil jsem i to, že dokud tahle noc neskončí, nikdo ke mně nepřijde. Ta noc byla nekonečná. Neměl jsem ani přibližnou představu, kolik hodin už tady takhle stojím, ani kolik hodin ještě zbývá. Čas plynul zoufale pomalu a mne bolely všechny svaly v těle, i ty, o kterých jsem ani netušil, že je tam taky mám. Zkoušel jsem se různě u kmene kroutit a napínat zase jiné svaly, aby se ty nejbolavější mohly uvolnit a odpočinout si, ale mnoho platné to nebylo. Už jsem znal nazpaměť každý hrbol na balvanu pod nohama a každou škvírku na kmeni stromu v oblasti, kde jsem měl připoutané ruce, a pořád se nic nedělo. Jediné, co mne utěšovalo, bylo to, že pořád mohu ohmatávat prsty kůru stromu. To znamenalo, že neztrácím cit v prstech. Sice jsem zřetelně cítil, jak moc mi pouta na zápěstích omezují krevní oběh v rukou, ale dokud jsem cítil konečky prstů drsnost kůry, nic nenapravitelného mi nehrozilo. Pak se najednou se mnou jakoby zatočil celý svět. To mne tedy patřičně vyděsilo. To si tady teď nemůžu dovolit, abych ztratil vědomí! Vybavilo se mi, co mne učili na univerzitě, že při dlouhém nehybném stání na místě hrozí oběhový kolaps. Nesmím tady takhle nehybně stát! Musím si rozproudit krev! Musím se vydatně pohybovat, i když jsem tady připoutaný! Nohy mám volné, musím toho využít! Můžu přešlapovat na místě, anebo ještě lépe pochodovat na místě, a to co nejrázněji. Bude to sice další nápor na mé bolestně unavené nohy, ale jinak to nejde. Jedině nohy mne teď mohou uchránit od ztráty vědomí. Začal jsem tedy rázně pochodovat, až to na balvanu dusalo. Nohy mne sice příšerně bolely, ale nemohl jsem je nijak šetřit. Jakákoliv úleva by se mi škaredě vymstila. Musím to vydržet! Musím to vydržet, opakoval jsem si pořád dokola, do rytmu svého pochodování. Musím to vydržet! Pomalu se rozednilo. Znovu přišlo pár uctívačů podívat se na mne. Neříkali nic, jen na mne smutně koukali. Přestal jsem pochodovat na místě, protože jsem tušil, že to asi moc dobře nevypadá, a tak jsem nechtěl, aby mne tak viděli. Nohy mne sice nepříjemně bolely únavou, ale stál jsem na nohou nehybně a snažil se, aby na mně nebylo nic znát. Přicházeli další uctívači a po nějaké době už byl kolem mne v půlkruhu stejně velký zástup jako včera. Pak přiběhl ještě jeden. "Zázrak! Stal se zázrak!" křičel z plna hrdla. "Už mne to nebolí! Už se mi to zahojilo! Zázrak! Zázrak!" Poznal jsem muže, kterému jsem včera léčil vřed na noze. Zástup se před ním rozestoupil a ten muž přiběhl až přímo přede mne. Nohu už neměl zafačovanou, vřed na ní byl už zaschlý, zatažený, začínal se hojit a vypadal velice nadějně. "Přesto bysis ho měl ještě znova zafačovat!" řekl jsem mu z výšin pranýře. "Já sám ti to teď zafačovat nemůžu, jak vidíš!" dodal jsem omluvně. "Ano, zafačuju si to, neobávejte se!" horlivě sliboval ten muž. "Už běžím! A děkuju! Zázrak! Je to zázrak!" začal zase vykřikovat. Pak najednou kdosi ze zadních řad rozrazil zástup, a v prázdném půlkruhu přede mnou se objevila starší žena s téměř už dospělou dcerou. "Pane magistře, já už si nevím rady! Vy jste naše poslední naděje!" spustila na mne zoufale. "Mohl byste se jí na to podívat?" Bylo mi jasné, o čem mluví. Její dcera měla na obličeji nepěknou vyrážku, která by zohyzdila i mnohem hezčí děvče, než byla ona. Podle zoufalství její i její matky soudě už ji asi také léčil kdekdo, a bezvýsledně. Přitom přirozený imunitní systém každého člověka musí takovou vyrážku zvládnout jako nic. Bylo jasné, že imunitní systém dívčina těla je něčím zablokovaný. Nějaká psychická bariéra bývá ostatně nejčastější příčinou podobných nepříjemností. Já ovšem v té chvíli nemohl dělat nic. Ale vlastně - napadlo mne najednou, - na psychické působení přece ruce nepotřebuju! Jen ten dav okolo byl na závadu. Nemohu jim přece ukazovat metody psychologie! Jak se jich zbavit? "Odstupte dvacet kroků zpět, ať mohu tu dívku vyléčit!" zavolal jsem z pranýře nahlas, aby mne všichni slyšeli. Moc jsem v úspěch nevěřil, ale lidé opravdu začali couvat a zastavili se ve vzdálenosti, která už mohla být dostatečná na to, aby neuslyšeli tichá slova mého psychického působení na dívku. Ale to nestačilo. Ještě také by neměli nic vidět. Horečně jsem přemýšlel, jak se jich zbavit. Pak mne to najednou napadlo. "Poklekněte! A pokloňte se!" zavolal jsem na ně ještě. S čelem opřeným o zem neuvidí, co se před nimi děje. Poslechli. Celý ten široký zástup lidí padl na kolena jako v jeskyni před Nejsvětějším Vedoucím a hluboce se mi poklonil čely až na zem před sebou. Tichým hlasem jsem zahájil rozhovor s dívkou a odříkával jsem texty příslušných aktivačních a mobilizačních metod tak, jak mne to naučili na univerzitě. Šlo to až překvapivě dobře, dívka reagovala až předpisově dokonale. Nemohl jsem mít žádné pochyby, že léčba bude úspěšná i navzdory handicapu, který jsem na pranýři měl. Přes dívčinu hlavu jsem najednou zahlédl Nejsvětějšího Vedoucího, který z dálky sledoval, co se kolem pranýře děje, a nepochybně také kontroloval, jestli se na pranýři chovám tak, jak on stanovil. Nebyl jsem si na tu dálku jistý, ale zdálo se mi, že se tváří nějak nespokojeně. No ano - on přece musí vidět ten zástup kolem mne, který klečí na zemi a klaní se mi úplně stejně, jako se klaněl v jeskyni jemu! napadlo mne najednou. A já tady na tom pranýři stojím skoro stejně jako tam v té jeskyni stál na kazatelně on! To určitě nebude dobré! pomyslel jsem si. Za tohle určitě ještě něco schytám! Co mne asi za to čeká? Raději jsem na všechny zavolal, že už mohou vstát a vrátit se zpátky ke mně. Moje psychické působení už stejně bylo u konce, ten zbytek už mohl slyšet kdokoliv. Obával jsem se ale, že už je pozdě, že už se tím nic napravit nedá, protože Nejsvětější Vedoucí už viděl, co vidět neměl. "Zítra bude mít tvoje dcera vysoké horečky, ale to bude v naprostém pořádku, s tím nedělejte nic. A pozítří už bude naprosto zdravá." instruoval jsem její matku, když jsem jí dceru vracel. Ta vysoká horečka je sice nepříjemná, ale většinou nevyhnutelná. Tak mocná aktivizace samoléčitelských sil je pro tělo velice energeticky náročná, a termoregulační systém těla ji někdy dost těžko zvládá. Žádné nebezpečí při tom ale nehrozí. Naopak, vysoká horečka urychluje likvidaci nemoci. "Bylo by dobré, kdybych se na ni mohl zítra ještě zajít podívat, ale, jak vidíte, nevím, jestli budu moci. Nevím, co se mnou zítra bude." pokračoval jsem. "Pokud bych zítra nemohl přijít, rozhodně se nepokoušej přivést ji ke mně. Zítra musí mít naprostý klid. Pokud budu zítra pořád ještě někde připoutaný, pak - pak prostě musíme doufat, že moje přítomnost nebude potřebná." Dívčina matka horlivě přikyvovala a slibovala, že udělá všechno přesně tak, jak poroučím. Zato v zástupu lidí okolo zaznělo nespokojené zahučení. "Přece mu nebudou bránit v léčení!" zaslechl jsem jedinou srozumitelnou větu, kterou někdo v davu polohlasem pronesl. "Nejsvětější Vedoucí určitě dobře ví, proč ho sem dal uvázat!" oponoval kdosi. "Já se tam dám postavit místo něj!" vykřikl najednou jeden muž uprostřed zástupu odhodlaně. "Já vezmu na sebe jeho vinu!" Rázem bylo po klidu. Dav mohutně zahučel, najednou každý musel někomu něco říkat, někdo přímo křičet. Dvojice, trojice i větší skupinky se naráz začaly o něco hádat, vypukl nepředstavitelný chaos. Nerozuměl jsem v tom rámusu nikomu ani slova. "Teď hned se jdu přihlásit, že ho chci zastoupit!" zaslechl jsem jen křik toho muže, když se řev davu trochu utišil. "Neblbni, Kováři! Víš, co to znamená?" oponoval mu nějaký hlas. Přesto ten muž, zřejmě Kovář, se hned vydal směrem, kterým jsem předtím zahlédl Nejsvětějšího Vedoucího. Následovala jej skupinka lidí, kteří do něj neustále vzrušeně něco hučeli a Kovář jim stejně vzrušeně odpovídal, ale to už byli příliš daleko než abych jim mohl rozumět. Pak mi zmizeli z dohledu. Lidé v půlkruhu kolem mne se stále bouřlivě hádali a já se marně snažil v tom rámusu rozeznat, co vlastně říkají a o co jim jde. Nebylo jim rozumět ani slova. Trvalo to nekonečně dlouho, a jestliže jsem zpočátku choval v duši nějakou naději, že mi Kovář snad chce nějak pomoci, už jsem tu naději dávno pohřbil. Z nepřirozené polohy těla, v níž jsem byl připoutaný k pranýři, už jsem byl celý zdřevěnělý, a to jsem pořád netušil, jak dlouho ještě tady budu muset takhle stát a kroutit se a vytahovat si klouby paží. Pak se najednou Kovář zase objevil. Přicházel, a za ním se stále táhl chomáč lidí, kteří se ho mermomocí snažili o něčem přesvědčit. Až když se všichni zastavili přede mnou, jsem si všiml, že ve skupince je i jeden z těch dvou, kteří mne sem přivlekli a připoutali k pranýři. Ten mne teď obešel, chvíli na mne zkoumavě hleděl a pak zašel dozadu za kmen. Ucítil jsem jeho ruku na předloktí, pak něco cvaklo a najednou jsem měl ruce volné. Najednou jsem už nebyl přitisknutý zády na kmen stromu. Byl jsem tak zdřevěnělý, že bez pomoci pout, které mne až dosud držely u stromu ve vzpřímené poloze, jsem ztratil rovnováhu, unavené nohy se pode mnou podlomily a já z pranýře nesestoupil, ale zřítil se dolů téměř střemhlav. Padl jsem ale do měkkého, Kovář stál pode mnou a pevně mne zachytil. Ani nezakolísal pod nárazem mého těla. Držel mne v rukou lehce jako nějakou loutku. Postavil mne na zem, ale musel mne podpírat dál, protože jsem měl z pranýře nohy tak zesláblé jako snad ještě nikdy v životě. Pak mne ale předal jinému člověku, aby mi pomáhal zase on. Kovář se teď musel nechat přivázat na pranýř. Vyšvihl se tam tak obratně, že se to vůbec nedalo srovnávat s tím, jak těžkopádně jsem tam včera lezl já. Otočil se zády ke kmeni, rozhlédl se ze své výšky po všech, co kolem přihlíželi, a energicky zapažil ruce dozadu za kmen, aby si je tam nechal připoutat. Ten, co mi před chvilkou sundal pouta, je teď nasadil na zápěstí Kováře, zacvakl a zkrátil, čímž Kovářovi protáhl paže do délky tak, aby je měl co nejvíc napjaté kolem kmene stromu. Nesledoval jsem podrobnosti, byl jsem pobytem na pranýři úplně vyřízený. Myslel jsem jen na odpočinek. Lidé z davu mne museli odvést domů, sám bych tam asi nedošel. Zbytek dne jsem pak prospal v naprostém bezvědomí. Probudilo mne bušení na dveře. Bylo už večerní šero, a já se dost dlouho nemohl zorientovat, co se to děje. "Máš se okamžitě dostavit k Nejsvětějšímu Vedoucímu!" vyřizoval mi jeden z mých průvodců, kterého jsem našel za dveřmi, když jsem je konečně otevřel. "Co mi chce?" zeptal jsem se rozespale. "To já nevím." pokrčil rameny. "To ví jen on." Nebylo mi moc dobře, když jsem se chystal na cestu. Nevěstilo to nic dobrého. Neměl jsem ale na výběr. K Nejsvětějšímu Vedoucímu jsem musel. Cesta vedla i kolem pranýře. Kovář tam pořád ještě stál, ale už rozhodně nevypadal tak svěže jako ráno. Stál tam s hlavou svěšenou na prsa a možná si ani nevšiml, že jdu kolem. "Vítám tě, můj drahý příteli!" uvítal mne Nejsvětějším Vedoucí stejně úlisně jako včera. "Jestlipak víš, proč jsem si tě dal zavolat?" napínal mne. Oblíbená finta na nezkušeného, aby hádal a prozradil tím na sebe všechno, co má na svědomí. Mlčel jsem tedy a nenápadně se rozhlížel po místnosti. Bylo tam šero ještě temnější než venku, ale oltářík za zády Nejsvětějšího Vedoucího se přehlédnout nedal. Byl snad ze stříbra nebo něčeho podobně lesklého, hořely na něm dvě svíce, a v jejich světle se všechny lesklé plošky oltáříku třpytily, až mne v tom šero oslňovaly. Uprostřed oltáříku se skvěly tři symboly Duhového Oka uspořádané do trojúhelníku a v chvějivém světle svící skutečně hrály všemi barvami duhy současně. Podobné symboly byly rozvěšené i všude kolem po stěnách místnosti, ty ale byly od svící dále a jejich duhové odlesky proto nebyly tak silné. Oltářík svou září všechno překonával, jak se ostatně také na každý správný oltářík sluší. Jiskřivé světlo z oltáříku bylo v temné místnosti tak dominantní, že přímo přitahovalo každý pohled. Nemohl jsem z něj spustit oči. "Jednou ze základních povinností všech Vyvolených je bezvýhradné podporování všech ostatních Vyvolených!" poučoval mne mezitím Nejsvětější Vedoucí. "Nikdo z nás Vyvolených si nenechává svůj majetek jen pro sebe, ale nezištně jej věnuje ve prospěch všech ostatních Vyvolených. Nikdo z nás si totiž žádný majetek z tohoto nešťastného světa neodnese, až mu trest vyprší a on se ve svém příštím životě narodí do mnohem lepšího světa, než je tento! Dokonce ani ti, kteří se sem musí v příštím životě vrátit zpět, protože jeden život na jejich trest nestačil, si tady nemohou žádný svůj majetek schovat pro svůj příští život. Nikdo z nás neví, kde tady v předchozím životě žil a kde si tady co schoval. Proto nemá smysl schovávat si majetek jen pro sebe, ale je potřeba věnovat ho těm, kteří ho mohou užívat. Proto i ty bys měl svůj majetek věnovat potřebnějším ještě dřív, než z této smutné planety odejdeš buď do lepšího světa anebo na další pobyt na této planetě ve svém příštím životě. Dozvěděl jsem se, že ty jsi zatím naší společnosti Vyvolených nevěnoval ze svého majetku vůbec nic!" řekl mi s výčitkou v hlase. Stále ještě jsem upřeně zíral na třpytící se oltářík za zády Nejsvětějšího Vedoucího. To jiskřící světlo mne jaksi podivně fascinovalo. Pak mne ale najednou napadlo, že to možná není samo sebou. Proč je tady taková tma? Vyrušil jsem snad Nejsvětějšího Vedoucího z nějaké modlitby? Proč si Nejsvětější Vedoucí nerozsvítí? Proč mne přijímá potmě? Není v tom nějaký záměr? Najednou jsem si uvědomil, že takový třpytivý předmět ve tmě představuje ten nejprimitivnější způsob, jak někoho nenápadně uvést do hypnotického stavu. Jestlipak to Nejsvětější Vedoucí ví? Jen s námahou jsem odtrhl oči od zářícího oltáříku. Zjistil jsem, že už mám trochu zúžené vidění, typický příznak pro tento způsob hypnotizace. Zavřel jsem oči a snažil se rychle se vzpamatovat. Nejsvětější Vedoucí je příliš nebezpečný člověk, v jeho přítomnosti si nemohu dovolit nebýt při plném vědomí a v plné ostražitosti. "Kdypak něco věnuješ naší společnosti Vyvolených i ty?" vedl stále svou Nejsvětější Vedoucí. "Bude to trvat ještě dlouho?" "Nebude!" ujistil jsem ho pilně. "Hned to ale nejde. Říkal jste přece, že mám továrnu, a ta se nedá prodat během jediného dne!" vymýšlel jsem si. "Chci přece společnosti Vyvolených věnovat co nejvíc peněz, a proto chci továrnu prodat co nejdráže. A jistě chápete, že na dobrý obchod se nesmí spěchat!" "To chápu." přikyvoval Nejsvětější Vedoucí. "Ale přesto: neprotahuj to víc, než je nezbytně nutné." "Jistě, spolehněte se!" ujišťoval jsem ho. Už jsem neměl zavřené oči, ale pohledu na oltářík jsem se už teď vyhýbal jak jen to šlo. Nejsvětější Vedoucí si toho všiml. "Líbí se ti můj oltářík?" zeptal se. "Všiml jsem si, jak pozorně sis ho prohlížel!" "Je krásný!" pochválil jsem mu ho. "Já se ale v takových věcech moc nevyznám. - Také si netroufám si ho moc prohlížet. Bojím se, abych ho třeba nějak neznesvětil!" napadl mne v poslední chvíli přijatelný důvod. "Jen se neboj! Můžeš si ho prohlížet podle libosti!" zachraňoval situaci Nejsvětější Vedoucí. Tady pokud skutečně měl v úmyslu mne pomocí toho oltáříku zhypnotizovat a ovládnout. Tím jsem si vlastně vůbec nebyl jistý, to byla jen taková moje okamžitá a ničím nepodložená domněnka. "Díky!" předstíral jsem nadšení. "Určitě si ho přijdu prohlédnout někdy za denního světla, až na něj bude lépe vidět!" sliboval jsem. Zahlédl jsem kratičký záblesk nevole na tváři Nejsvětějšího Vedoucího. Nebo se mi to jen zdálo? V plném denním světle oltářík nebude působit hypnoticky. Nejsvětější Vedoucí se už zase tvářil nesmírně laskavě. Rád bych poznal ten pravý důvod, proč mne sem dnes večer pozval. Bylo to jen kvůli penězům? Nebo mne chtěl ovládnout pomocí hypnózy? Nebo chtěl obojí? Co bylo hlavním důvodem a co vedlejším? Nebo se pletu a to s tím oltáříkem byla jen moje zjitřená fantazie? Ví Nejsvětější Vedoucí, že pomocí toho svého oltáříku by mohl snadno kohokoliv zhypnotizovat a ovládnout? Pokud ano, pak poznal, že tento večer už se mu to se mnou nepovede, a milostivě mne propustil. Cestou domů jsem pořád musel myslet na to, co se stalo a zda to byla jen náhoda či ne. Přesto mi to nedalo a musel jsem se zajít podívat ještě i k pranýři. Kovář po celodenním stání na pranýři vypadal už hodně unaveně. Věděl jsem z vlastní zkušenosti, jak mu asi je. Rozdíl byl jen v tom, že kolem mne se ovšem tehdy shromažďoval celý zástup, zatímo jeho trápení nezajímalo nikoho. Stál u něj a vzhlížel k němu jen jeden jediný člověk, asi nějaký jeho kamarád. Pomoci mu ovšem nijak nemohl. Člověku na pranýři nemůže v ničem pomoci nikdo, to jsem už poznal. Zastavil jsem se u něj, ale také jsem nemohl dělat nic jiného než se dívat na Kovářův unavený výraz obličeje. "Jak dlouho tady ještě má zůstat takhle připoutaný?" zeptal jsem se jeho kamaráda. "Nevím." pokrčil rameny. "To ví jen Nejsvětější Vedoucí. Jedině on má od těch pout klíče. Jedině on rozhoduje, jak dlouho ho tady takhle nechá." "Jak dlouho obvykle tady nechává lidi takhle stát?" "Jak kdy. Někdy ale dost dlouho. I několik dní." "Několik dní?" vyděsil jsem se. "Ale to se přece nedá vydržet!" "Hmmm - je to hodně zlé." přikývl kamarád. "Pokud se nenajde nikdo, kdo by člověka zastoupil, tak je to moc zlé." "Co to vlastně mělo znamenat, že mne Kovář zastoupil?" "To znamená, že se rozhodl vzít vaši vinu na sebe a odpykat si váš trest za vás." "Takže on tohle podstoupil úplně dobrovolně? Jenom kvůli mně?!" užasl jsem. Kamarád jen mlčky přikývl. "A ty jsi tady proto, abys ho zastoupil, až už to nebude moci vydržet dál?" pochopil jsem. "Rád bych, ale nejde to. Nejsvětější Vedoucí dovolí jen jedno zastoupení, a to už bylo. Kovář zastoupil vás. Druhé už Nejsvětější Vedoucí nedovolí." Pomalu jsem začínal chápat, jakou oběť pro mne Kovář přinesl. Hleděl jsem na jeho ruce, které mne ráno tak pevně zachytily a vlastně zachránily, a teď byly bez užitku uvězněné v kovových poutech, a přepadaly mne výčitky svědomí. Ráno jsem ovšem nevěděl, co Kováře čeká. Kovář to ale určitě věděl. Pak jsem si ale uvědomil ještě něco dalšího. "Proč mně vykáš, příteli?" zeptal jsem se kamaráda. "Myslel jsem, že si tady všichni tykají!" "Ano, tykají." potvrdil mi kamarád. "Ale Nejsvětějšímu Vedoucímu se vždycky vyká!" "Copak já jsem Nejsvětější Vedoucí?" podivil jsem se s úsměvem. "Samozřejmě!" přikývl kamarád. "Jedině vy jste ten skutečný Nejsvětější Vedoucí. Jedině vy umíte dělat zázraky!" "No dobře, ale co ten - no, ten pravý Nejsvětější Vedoucí?" "To není žádný Nejsvětější Vedoucí. Ten neumí nic. To je jen takový samozvanec." "A ty si taky myslíš, že jsem Nejsvětější Vedoucí?" obrátil jsem se přímo na Kováře. "Ano!" přikývl přesvědčeně Kovář. "Proto jsem vás tady zastoupil!" "Ale já klíčky od pout nemám!" "To nevadí." pokusil se o bezstarostný úsměv Kovář. "Však vy mne odtud nějak dostanete!" "To dostanu!" slíbil jsem mu rozhodně, i když jsem v té chvíli absolutně netušil, jak bych to měl udělat. "Jen to nebude tak hned." honem jsem svůj slib zmírnil. "To nevadí. Já to vydržím. - Do té doby." odpověděl tiše Kovář. "Věřím." přikývl jsem "Měl bys něco dělat nohama, pochodovat na místě nebo aspoň přešlapovat z nohy na nohu. Tak se dá takové stání na místě vydržet déle." poradil jsem mu. Víc jsem pro něj v téhle chvíli udělat nemohl. "Budu." přikývl Kovář a skutečně hned začal pilně na balvanu pochodovat na místě jako voják. Žádným jiným způsobem jsem mu pomoci nemohl. Musel jsem ho nechat stát a pochodovat a vrátit se domů. Jen jeho kamarád u něj zůstal dál. Moc jsem toho ale tu noc nenaspal. Pořád jsem musel myslet na svou návštěvu u Nejsvětějšího Vedoucího. Chtěl mne pomocí toho oltáříku zhypnotizovat, nebo ne? Na první pohled to byl nesmysl. Kde by se to mohl naučit? Psychologie je dnes tajná věda! Na univerzitě si všechny studenty důkladně prověřují, než je pustí ke studiu tajných věd. Kdo takovými testy projde, určitě by nic takového nedělal. Psychologické testy dovedou dnes dosti spolehlivě odhalit i ty nejskrytější povahové rysy. Nejsvětější Vedoucí, jak jsem ho zatím poznal, by se na universitě k tajným vědám nikdy nedostal. Možná by se nedostal ani na tu univerzitu. Potíž je v tom, že hypnóza byla známá už v dobách Civilizace. Byly to sice znalosti jen velice kusé a neúplné, lidé tehdy ani zdaleka neznali všechny možnosti hypnózy ani všechny metody, které se v tomto oboru dají použít, ale to, co znali, by Nejsvětějšímu Vedoucímu mohlo docela dobře stačit. Ještě dnes se ve starých archivech nebo starožitnostech z doby Civilizace dají najít knihy z té doby. Že by Nejsvětější Vedoucí něco takového někde našel? Nedá se to vyloučit. Pak jsem si vzpomněl na křišťálovou jeskyni. Vlastně mi tam od samého začátku něco nesedělo, jen jsem si tehdy nějak nedokázal uvědomit, co. Ten mladík. Lidské tělo se přece nemůže tak rychle a snadno proměnit v prach, navíc tak, aby z něj už nic jiného nezbylo. To byl nesmysl. Jenže jsem ho viděl na vlastní oči. Nebo jsem si to až dosud myslel. Viděl jsem to opravdu? Anebo... Ta vlezlá melodie, která zněla téměř po celou dobu, co jsem byl v jeskyni, a ten ohlušující rytmus bubnu dovedou otupovat vědomí. Je to vlastně ta nejprimitivnější metoda, určitě byla známá už v dobách Civilizace. A co ta bolest hlavy, kterou jsem po návratu z jeskyně několik hodin cítil? Jistě, nemusí to nic znamenat, bolest hlavy může mít stovky jiných příčin, ale právě takováhle zvláštní tupá bolest se dostavuje po neodborném probuzení z hypnózy. Zažil jsem to při cvičení z psychologie na univerzitě, když to kolega student neuměl a pokazil seanci. I ta moje ospalost u jeskyně by tomu odpovídala. Jistě, mohl jsem být ospalý i proto, že už bylo hodně pozdě v noci, ale přece jenom... ------------------------------------------------------ To ještě není konec, ale tenhle server neumožňuje vkládání delších povídek. Proto nezbývá, než abyste si tuhle povídku dočetli na adrese "http://www.volny.cz/puldova/scifi". Najdete tam i pár dalších povídek, které s touto povídkou volně souvisí. Příjemné počtení přeje autor Miloš Pulda