Poslední noc ve Valinoru, kap. 14-16

Město dávných věků

     „Moře!“

     Stáli na vrcholu menšího kopce, spíše jen takového hrbolku, o který by pomyslný obr zakopl a šplouchl sebou přímo do obří vany. Ano, to byla poslední překážka, jež jim stála v cestě k písčité pláži, ozdobené pár roztroušenými balvany ohlazenými pravidelnými přílivy do bizardních tvarů. A za ní, za ní začínalo moře. Obrovské, modrozelené, lehce zvlněné. Dlouhými, majestátnými pohyby podobnými dechu živého organismu, se zvolna pohupovalo k nim a zase zpět.

     Ti tři moře nikdy dříve neviděli, a nyní užasle hleděli na tu masu vody před sebou. Tolikrát o něm slyšeli, ale ani to nejvěrnější vyprávění je nemohlo připravit na tento zážitek. Oni, vyrostlí v kraji řek a malých jezer, nyní ztratili dech. Bez hlesu pozorovali, kterak se sluneční paprsky lámou ve vlnách a předvádějí ohromující hru barev a odlesků, a na pár okamžiků zapomněli na veškerý svět kolem nich.

     Adril je s úsměvem pozoroval. Ano, moře má nespočet tváří, laskavých i zamračených, ale on se s nimi vítal jako se starými přáteli.

     Ani pro Sparka nebylo moře žádnou novinkou. Přesto i on nyní zadumaně ztichl a jeho oči se zahleděly někam do dálav, jako by se snažily dohlédnout za obzor, do tajemných neprobádaných končin. Nakonec to byl on, kdo prolomil nastanuvší ticho svým tichým melodickým hlasem.

     „Nevím proč, ale vždy když vidím moře, toužím mít křídla, vzlétnout nad jeho zpěněné vlny a vydat se prozkoumat země, jež leží za ním.“

     „To tě volá domov,“ odvětil Adril.

     I tak kratičký rozhovor stačil, aby se kouzlo okamžiku zlomilo. Najednou si uvědomili, že nemají žádný důvod stát na místě a obdivovat tu krásu z dálky.

     „Proč vlastně nejdeme dál?“ ozval se jako první Valador.

     „Však tě nikdo nedrží,“ zasmál se Adril.

     Valador a Failá již na nic nečekali a nadšeně rozběhli směrem k lákající pláži. Ostatní se vydali pomalejším krokem za nimi. Ještě nesestoupili na jemný písek, a už mohli pobaveně pozorovat, jak po sobě ti dva ztřeštěnci šplíchají vodou.

     Adril se tázavě zahleděl na Teraka, jenž se k dovádějící dvojici nepřipojil. Ten jako by právě na to čekal.

     „Došli jsme k moři, ale co dál?“ zeptal se.

     „Zatím nevím,“ překvapil ho Adril svou odpovědí.

     Nemělo cenu Terakovi lhát, Adril skutečně nevěděl. Celou cestu z Lórienu o tomto okamžiku přemýšlel, ale dosud na nic rozumného nepřišel. Mohli by se pokusit postavit loď, ale to by trvalo dlouho a kdo ví, jestli by se jim to vůbec podařilo.

     Nebyla vlastně zas až tak úplně pravda, že by nevěděl. Kdesi hluboko uvnitř tušil, že tento úkol nebudou muset řešit sami. Doufal, že v pravý čas jim bude pomoženo. Do té doby mu ale zbýval ještě jeden úkol - rozhodnout, jestli odjedou jen dva anebo všichni. Žádný smrtelník, jehož noha vkročila na půdu Skryté říše, dosud nedostal povolení se vrátit. Učiní Mocní v jejich případě výjimku?

     Z myšlenek ho vytrhl návrat Valadora a Failá, kteří se již dostatečně vydováděli a nyní se začali shánět po tábořišti, aby si měli kde usušit vodou nasáklé šaty. Naštěstí vhodné místo k nocování neleželo daleko. Kousek od nich do moře vtékal malý potůček a kolem něj rostlo pár stromů, kterým se sice ještě nedalo říkat les, ale přece jen jich bylo dost, aby je ochránily před všudypřítomným větrem.

     Teprve, když po večeři posedávali kolem ohně a naslouchali uklidňujícímu šumění vln, se Valador a Failá začali Adrila vyptávat, co má v plánu podniknout dále. Ale Adril jim tentokrát odpověděl jinak než předtím Terakovi. Naznačil, že by mohli na pobřeží pár dní zůstat, aby si mohli moře dosyta užít. Oba to přijali s takovým nadšením, že je ani nenapadlo se divit, odkdy je jejich potěšení přednější než jejich úkol. Terak mlčel. Chápal, že nemá smysl je zbytečně znepokojovat.

     Ale Adril věděl, že dříve či později, až se nad tím trochu zamyslí, začnou klást nepříjemné otázky. Naštěstí, přesně jak doufal, nemuseli čekat dlouho. Hned druhé noci zahlédl na obloze velký, rychle se pohybující stín. Opatrně, aby nikoho nevzbudil, se vydal naznačeným směrem, kde ho již očekával jeho starý přítel, kterého vyslali, aby mu předal zprávu.

     „Zítra, až padne tma, buďte připraveni.“

     „A co naši lidští společníci?“

     „Smíš je vzít s sebou, ale z cesty ani z lodi nesmí nic spatřit,“ zněla odpověď.

     Takže bylo rozhodnuto a Adril musel začít jednat. Následujícího dne se nikomu o dobré zprávě nezmínil a vytratil se na větší část dne z tábora. Potřeboval být sám a vše si řádně rozmyslet.

     Když se vrátil, nikdo se neptal, kde byl. Měli jiné starosti. Během vodních radovánek Valador stoupl na jakési mořské zvíře a celé odpoledne strávili všichni svorně jeho ošetřováním, zejména opatrným vytahováním spousty lámavých bodlin z jeho nohy. Naštěstí mu Spark připravil tak účinný obklad, že kdyby o tom Valador celý večer nemluvil, vůbec by nešlo poznat, že se mu něco přihodilo.

     Když povečeřeli opékané ryby, které přes den nalovili, připravil jim Adril každému hrnek horkého voňavého nápoje.

     „Dnes jsem vám uvařil specialitu,“ pravil s úsměvem, když jim je rozdával. „Nyní nás čeká již jen poslední krok ke splnění našeho úkolu, ale bez vás bychom se nikdy tak daleko nedostali. Děkuji.“

     A s těmi slovy pozvedl svůj nápoj k symbolickému přípitku. Udělal to opravdu šikovně. Nikdo si nevšimnul, že nad třemi šálky udělal rukou podivné gesto, když je bral do ruky.

     „Vynikající!“ ohodnotil jeho výtvor Valador. „Něco tak dobrého jsem už dlouho nepil.“ Na okamžik se zamyslel. „Vlastně od posledního šálku tvých skvělých bylinných směsí,“ dodal ke všeobecnému obveselení a obrátil to do sebe v jediném okamžiku.

     Všichni jeho příklad různou rychlostí následovali. Jen Failá nechala skoro půlku hrnku stát. Ne, že by jí to nechutnalo. Jenom se nechtěla přiznat, že před chvílí ze zvědavosti ochutnala mořskou vodu. Samozřejmě věděla, že je slaná, ale nechtělo se jí věřit Sparkovi, který jim vyprávěl, že při plavbě po moři mohou námořníci zahynout žízní, pokud si s sebou nevezmou dostatek pitné vody. Pochopila to však hned po prvním doušku a vzápětí vypila tolik vody z potoka, kolik se do ní jenom vlezlo. Není divu, že neměla na další pití ani pomyšlení.

     Chvíli jen tak seděli a hleděli do plamenů. Failá zavřela oči a zaposlouchala se do temného hučení moře, jež si za tu krátkou dobu tolik zamilovala. V pravidelných rázech připlouvaly nové a nové vlny. Sem a tam, sem a tam... Náhle si uvědomila, že něco je jinak.

     „To moře dnes zní nějak zvláštně,“ pronesla zamyšleně a překvapilo ji, jak ztěžka ji poslechl jazyk, a jak vzdáleně jí její vlastní slova zazněla. Polekaně se narovnala a rozhlédla se po ostatních. Valador ležel rozvalený ve své oblíbené poloze. Terak seděl s hlavou mezi koleny a vypadalo to, že podřimuje. Adril se Sparkem zamyšleně pozorovali žhnoucí uhlíky, ale teď na ni zprudka pohlédli. Už nebyl v nepořádku jenom zvuk moře, vše kolem ní se začalo houpat. Než ji stihla přepadnou panika, pohltila ji temnota.

     Spark vyskočil a zachytil ji dříve, než dopadla na zem.

     „Failá!“ zvolal

     „Je v pořádku,“ ozval se za ním klidný Adrilův hlas. „Ona, i ostatní.“

     Vstal a postupně všem třem zkontroloval zorničky. Nereagovaly. Spark ho pozoroval neschopen jediného slova, dokud Adril znovu neusedl na své místo.

     „Co… co jsi to udělal?“ vysoukal ze sebe konečně.

     „Použil jsem nad jejich šálky uspávací zaklínadlo,“ odpověděl Adril pokojně.

     Otázka „Proč?“ mezi nimi visela natolik hmatatelně, že nebylo třeba, aby ji Spark vyslovil.

     Adril si povzdechl. Věděl, že ho teď čeká složité vysvětlování. Vyprávěl mu, co se přihodilo předchozí noci, ale Spark stále nebyl spokojený.

     „Takto to nebylo správné,“ nesouhlasil. „Měl jsi jim o tom říci. Určitě by to pochopili.“

     Adril zavrtěl hlavou.

     „Znáš přece Valadora. Myslíš, že bychom ho přiměli k poslušnosti, kdybychom mu předtím pověděli, o jaké úžasné dobrodružství ho chceme připravit?“

     Po těch slovech Spark dlouho mlčel.

     „Máš pravdu,“ pravil nakonec. „Musím se ještě hodně učit.“

     Adril ho vzal kolem ramen.

     „Hlavu vzhůru, Líthiene. Jedeme domů,“ pravil mu měkkou elfštinou.

     Failá měla té noci podivný sen. Zdálo se jí, že vidí padat z oblohy jasnou hvězdu. Pak u pobřeží přistála velká bílá loď a z ní vystoupil vysoký muž vznešených rysů. Nebyl to elf. Ale kdo to tedy byl? Obklopovala ho oslnivá záře, jež pocházela z jeho skvostné čelenky, ale co bylo zdrojem toho světla, to se jí spatřit nepodařilo.

     Cítila, jak je někam nesou a ukládají na pohodlná sedadla. Slyšela tlumený hovor a měla pocit, že poznává Adrila a Sparka, ale nerozuměla ani jedinému slovu. Byl to jenom sen nebo něco jiného?

     Když se probudila, obklopoval ji uklidňující zvuk moře. Byl to jenom sen, pomyslela si s úlevou. Pak otevřela oči a ztuhla překvapením. Toto nebyl pohled, který očekávala. Leželi v měkké trávě malého ostrůvku na dosah od pobřeží, za nímž se zdvihaly vysoké hory. U břehu, na konci malého mola, se pohupovala malá loďka a vedle ní stál Spark pozorující cosi v dálce, kam její zrak nedohlédl.

     Zprudka se posadila.

     „Dobré ráno, Failá,“ ozval se za jejími zády Adrilův hlas.

     „Kde to jsme?“ vydechla.

     „Jen okamžik strpení, než se ostatní probudí.“

     Failá se rozhlédla. Ostatní ještě podřimovali. Ale ten krátký rozhovor zřejmě niť jejich spánku přetrhl, takže vzápětí prošli stejným překvapením jako ona.

     Všichni upřeli tázavé zraky na Adrila.

     „Především se vám musím omluvit,“ začal trochu rozpačitě, „že jsem k vám nebyl včera upřímný. Dovolili mi vzít vás s sebou, ale nesměli jste nic z cesty spatřit. Proto jsem se musel uchýlit k malému úskoku.“

     Sklopil hlavu a bylo vidět, že je z toho celý nesvůj. Ačkoliv se před Sparkem choval klidně a rozhodně, ve skutečnosti ho celou noc trápily výčitky svědomí. Neustále přemýšlel o tom, zda nemohl zvolit něco lepšího.

      Ale ostatní ho přestali poslouchat, jakmile jim došlo, co se jim snaží říci. První to vyslovil Valador.

     „Takže tamto je už země elfů?“

     Nepotřebovali odpověď.

     „Dokázali jsme to!“

     Adril pochopil, že otázka, jak se sem dostali, ztratila význam. Když viděl jejich nadšení, musel se také usmívat.

     „Vyrazíme hned?“ zeptal se pak Terak.

     Adril se místo odpovědi dlouze zadíval na Sparka, z něhož přímo čišela touha vskočit do loďky a ze všech sil pádlovat na protější břeh.

     „Já a Spark ano. Vy zůstanete tady,“ pronesl vážně.

     „Cože???“

     Jejich údiv neznal mezí.

     „V žádném případě.“ Terak se nemínil tak snadno vzdát. „Půjdeme s vámi až do konce.“

     „Přece nás z toho nevyčleníš,“ přidala se Failá a z jejího hlasu bylo znát zklamání. „Po tom všem, čím jsme společně prošli.“

     „My se nebezpečí nebojíme,“ ujišťoval ho Valador, který si myslel, že je chce Adril tímto rozhodnutím ochránit před zakletými obyvateli oné země.

     Adril jen bezmocně potřásl hlavou.

     „Kdyby bylo rozhodnutí na mně, ani by mne nenapadlo vás tu zdržovat. Ale v těchto končinách má mé slovo slabou váhu. Nesmrtelné břehy byly odedávna lidem zapovězeny. Nesmíte na ně vkročit, pokud se ještě někdy chcete vrátit zpět,“ při těch slovech Valador viditelně zbledl, „a pokud na sebe nechcete obrátit hněv Mocných.“

     Znovu se ohlédl na Sparka.

     „Líthien již zde nemá stání a ani já nechci nechat své staré přátele trpět ani o okamžik déle, než je nutné. Musíme jít. Ale vy tu prosím počkejte, dokud vás Mocní sami nepozvou.“

     „Jděte,“ pravila tiše Failá. „V duchu půjdeme s vámi.“

     Mlčky je pozorovali, jak nasedají na loďku, jak odplouvají a pohledem je doprovázeli, dokud se nezměnili v malou bílou tečku, kterou již nedokázali déle sledovat.

     „Stejně je to nefér!“ začal znovu hudrovat Valador.

     „Copak tu chceš zůstat?“ poškádlila ho sestra.

     „Už mlčím, už mlčím!“ couval rudý až po kořínky vlasů.

     Terak se znovu zahleděl k protějšímu břehu.

     „Tato část cesty již patří jen Adrilovi a Sparkovi. Beztak bychom jim tam byli pramálo užiteční.“

     Failá se tomu snažila uvěřit, ale i přesto ji mrzelo, že je nevzali s sebou. Chtěla být u toho. Tolikrát se jí o tom během jejich cesty zdálo; jak se ošklivá shrbená stvoření narovnávají a mění ve sličné elfy, a jak se všichni společně radují. Kolikrát již v duchu zažila tu vlnu radosti, že se vše podařilo. A teď o to bude připravena.

     Jen Terak seděl dále tiše a v duchu mu probíhalo vše, co se přihodilo od onoho deštivého večera, kdy to všechno začalo. Valadorovy vtípky, Adrilův pohled, když prošel zkouškou, Ziradův nenávistný smích, úsměv Failá. Ano, Failá. Ta vždy veselá, občas trochu bláznivá dívka ho zaujala. Více než zaujala. Ale to si řádně uvědomil až v Lórienu, když o ni přišel. Jako by byla Sparkem posedlá. Od chvíle, kdy se probral, měla oči jen pro něj. Teprve tehdy, když pocítil prázdnotu a smutek z toho, že se mu vzdaluje, pochopil, jak moc mu na ní záleží. Teď ji mohl pozorovat, jak laškuje se svým nenapravitelným bratrem a vůbec mu nevadilo, že nemohli jít dál s Adrilem a Sparkem. Při pomyšlení na Sparka ho zabolelo u srdce. Vedle Sparka je on jenom stín. Nemá ani tu nejmenší šanci s ním soupeřit.

     Adril a Spark se mezitím blížili k pobřeží. Spark usilovně vesloval, nechtěl už ztratit ani okamžik. Adril zamyšleně hleděl na blížící se pobřeží. Co je tam čekalo? Napadnou je? Úmyslně na ostrůvku počkal až do rána, jelikož dobře věděl, jak moc skřeti nemají rádi slunce. Za denního světla projdou snáze.

     Jak se blížili ke břehu, rozpoznával zbytky přístavu. Za ta dlouhá léta stavby nikdo neudržoval a podle toho také vypadaly. Byl to smutný pohled.

     Konečně se dno loďky dotklo písku. Spark vyskočil na zem a přidržel příď, aby mohl Adril pohodlně vystoupit.

     „Vítej doma,“ pronesl stařec slavnostně.

     „Co teď?“ ptal se nedočkavě Spark. V mysli teď měl jediný cíl - dokončit úkol mu svěřený.

     Pro tento svět je až příliš lidský, pomyslel si Adril o svém svěřenci.

     Nahlas však řekl: „Semena jsou k tomu, aby byla zaseta. Pojď, znám jedno místo, kde se Bílému stromu jistě bude líbit,“ a ukázal nahoru, kam se táhly dlouhé, polorozpadlé schody. Spark by se nejraději rozběhl, ale Adril ho zadržel.

     Jak postupovali vzhůru, porost kolem nich ožil. Jako by každé křoví mělo oči. Občas zahlédli mihnout se plaché podivné stvoření.

     „To jsou oni?“

     „Nerozhlížej se,“ radil mu Adril. „Nesmíme je vyprovokovat.“

     Spark pochopil, proč nesmí spěchat. Co kdyby si obyvatelé, které přišli vysvobodit, vyložili jejich rychlé pohyby za nepřátelský akt? Jednomu by jistě utekl, o tom nepochyboval, ale zde jich bylo příliš mnoho. A stále přibývali. Zpráva o nečekaných návštěvnících se zřejmě šířila rychle.

     Přiblížili se k vrcholu. Slyšeli za sebou nesčetné kroky, tlumené hlasy, ale ani jeden z nich se neodvážil ohlédnout, kolik stvoření je sleduje.

     Přehoupli se přes nejvyšší bod a otevřel se jim nečekaný výhled. V širokém údolí před nimi se rozprostíralo veliké město. Tedy přesněji řečeno trosky kdysi velkého a krásného města. Nyní bylo opuštěné a zarostlé. Nebyl však čas se mu obdivovat či ronit slzy nad jeho zašlou slávou. Jejich souputníků přibývalo a oni si museli pospíšit, než jim uzavřou cestu.

     Ulice byly zarostlé a domy potaženy vrstvou popínavých rostlin. Všude ležela neporušená vrstva prachu.

     „Celá léta sem nevkročili,“ podivil se Adril.

     Jen s obtížemi se prodírali porostem, ale Adril je neomylně vedl.

     „Už jsme skoro na místě,“ pobízel nyní Sparka ke spěchu.

     Prostor kolem nich se náhle rozevřel a oni stanuli na rozsáhlém náměstí. Naproti nim stál veliký palác, který kupodivu vydržel v docela zachovaném stavu. Před ním býval pruh okrasných květin, ale nyní zde rostlo vše, co si dokázalo v silné konkurenci získat alespoň trochu světla a živin. Spark se usmál. Pochopil, co má Adril v úmyslu.

     Rozběhl se k onomu místu a při tom se pečlivě rozhlížel. Ano, tady se bude Bílému stromu líbit. Světla bude mít dostatek a na širokém náměstí se bude krásně vyjímat. To bylo to správné místo. Vytáhl nůž a nedočkavě vyčistil a nakypřil kousek půdy. Poté vzal semínko, láskyplně ho zahřál v dlaních a zasadil doufaje, že se ve svém úsudku nezmýlili.

     To už k němu došel Adril, jenž ho úmyslně nechal těch pár okamžiků o samotě. Zkoumavě pohlédl na zelený hrbolek nedaleko, kde bylo pod silnou vrstvou zeleně možné tušit umně tvarované sousoší.

     „Toto bývala dříve fontána,“ pravil. „Škoda, že v ní není voda, semeno bychom měli zalít.“

     Spark vytáhl lahvičku. „Voda z Lórienu. Říkal jsem si, že by se nám mohla hodit.“

     Jeho zvonivý hlas se rozlehl po nádvoří, které již na elfy skoro zapomnělo. Opatrně zalil svůj malý záhonek.

     Chvíli stáli a pozorovali vsakující se vodu. Jako by čekali, že se teď něco stane. Ale ničeho se nedočkali.

     „Je snad něco špatně?“ zašeptal Spark zmateně.

     „Pozor!“ V Adrilově hlase se ozval znepokojený tón.

     Spark se rozhlédl a strnul. Byli tak soustředěni na to malé semínko, že si ani nevšimli, že je mezi tím obklíčil dav ošklivých stvoření. Upřeně je pozorovala a pomalu se blížila. Teprve nyní mu v plné míře došlo, co znamená prokletí jeho rodu. Srdce se mu sevřelo nad pomyšlením, jaké utrpení museli celé ty roky prožívat. Ale proč se ještě nic nezměnilo? Co zapomněli udělat?

     „Přátelé,“ vykřikl Adril mocným hlasem. „Pohleďte. Zde stojí Líthien, syn vaší krve, jenž prošel zemi lidí a probudil v jejich srdcích soucit. Nyní přinesl dar dávno daný, jenž po dlouhém věku navrací vám zpět. Vaše utrpení je u konce! Kletba je zlomena! Co na to poví Mocní?“

     V odpověď je ozářilo jasné světlo. Skřeti kolem nich zděšeně ustupovali a zakrývali si oči. Ozval se zpěv, který byl vskutku božský. Byl to zpěv znovuzrození určený semenu dřímajícímu v zemi. Píseň mu vyprávěla o jasném slunci, o vlahém větru a vábila ho ven ze země. A semeno poslechlo. Nejdříve vykouklo na svět nesmělým výhonkem, ale píseň jej zvala dále, povzbuzovala, lákala. A strom rostl přímo před očima.

     Spark i Adril na to kouzlo užasle hleděli. Adril věděl, kdo zpívá, a přesto byl dojat. Jak pozoroval Bílý strom, dychtivě natahující své mladé větve ke slunci, vzpomínal na jiný Bílý strom, který kdysi spolu s Králem našli ve sněhu na vrcholku hory, a jejž pak jako vzrostlý strom pozoroval umírat v plamenech. Ale tento Strom již nikdo nespálí, tím si byl jist.

     Zpěv skončil a nad jejich hlavami šuměly větve, které tam před chvílí nebyly. Spark se rozhlédl kolem a spatřil mnoho postav, zaprášených, ale již ne skřetích. Podařilo se jim to! Kletba byla zlomena.

     A elfové si protírali oči, jako by se probouzeli z ošklivého snu. Ošklivého a příliš dlouhého. Užasle hleděli na Strom a na dvě postavy pod ním.

     Pak někdo zvolal: „Mithrandir se vrátil!“ a šum jasných hlasů tu zprávu roznesl do všech koutů. A Adril objal Sparka a zmáčel mu rameno slzami dojetí.

     Stáli by tak věčně, kdyby jim nad hlavami nezašuměla mohutná křídla a nezazněl hlas Adrilova věrného přítele.

     „Mithrandire, Líthiene, Mocní vás očekávají.“

     A tak skončil nesnadný úkol a nastal čas radosti a obnovy.

     „Podívejte! Něco se tam děje!“ vykřikl Valador, když se na obzoru objevila jasná záře.

     „To je jistě znamení, že se jim to podařilo!“

     Chytili se za ruce a tančili radostí,že jejich putování skončilo úspěchem.

     „Podívejte, loď!“ vykřikl znovu Valador.

     A opravdu, k jejich ostrůvku směřovala loď ve tvaru labutě.

     „Ta je krásná!“ vydechla Failá.

     Jak se k nim loď blížila, mohli s obdivem sledovat její dokonalé řemeslné a umělecké zpracování. Nejenže na ní bylo pečlivě zobrazené každé pírko, ale dokonce i každičký detail na něm. Plula po vlnách s elegancí opravdové labutě a rychlostí letícího racka. Než se nadáli, už manévrovala k malému molu, od kterého prve odpluli Adril se Sparkem.

     Sotva se o konec mola opřel spojovací můstek, vkročil na něj jistou nohou neznámý muž. Failá sice v duchu doufala, že pro ně přijedou Adril se Sparkem, ale svět se očividně nechoval podle jejích přání.

     Muž během pár okamžiků stanul na pevné zemi a zamířil k nim. Vyšli mu vstříc a zvědavě si ho prohlíželi. Byl to muž vysoké postavy, oblečený v dlouhé vkusně zdobené roucho. Jeho vlídné tmavé oči je na oplátku zkoumavě pozorovaly a v jeho obličeji prosvítal nádech neuchopitelné vznešenosti.

     Pozdravil je lehkou úklonou. Po chvilce zaváhání mu úklonu opětovali. Ještě je čekalo zjištění, že elfové si na tělesný kontakt, tolik obvyklý mezi lidmi, příliš nepotrpí. Žádné podávání rukou, přátelské poklepání po rameni, nic podobného. Nebyl to projev nedůvěry ani nepřátelství, prostě byli takoví.

     „Vítejte, dlouho očekávaní,“ pravil na úvod neznámý. Jeho hlas byl zvučný a příjemný. „Ještě nikdy nevkročila na půdu nesmrtelných zemí lidská noha, která by měla povoleno vrátit se zpět do lidských zemí. Ve vašem případě se však Mocní rozhodli učinit výjimku. Přijměte proto prosím jejich pozvání a mě jako svého průvodce.“

     Failá se divoce rozbušilo srdce. Tak přece! Spatří ty země, o kterých se lidé dozvídali vždy jen z mlhavých legend. Musela se hodně snažit, aby tu radost nedávala najevo příliš okatě.

     „Děkujeme, rádi vaše pozvání přijímáme.“

     Muž se v odpověď opět uklonil a dlouhými kroky zamířil zpět k lodi. Failá s Valadorem si za jeho zády vyměnili spiklenecké pohledy, Terak se na ně povzbudivě usmál a společně se vydali za svým průvodcem. Valadora pálily na jazyku všelijaké otázky, ale ani člověk tak upovídaný jako on nesebral odvahu je neznámému položit. Ovšem nejasného zde bylo více než dost. Kdo byl onen muž? Byl to elf? Kde se tu po tolika letech, kdy byl elfí lid zakletý, vzala taková krásná loď? Kde jsou Adril a Spark?

     Sotva vstoupili na palubu, můstek se zvedl a loď vyplula.

     „Vždyť tu není žádná posádka!“ pronesl polohlasem ohromený Terak.

     A skutečně. Kromě onoho muže, jenž stál nyní na přídi a vůbec si jich nevšímal, zde byli jenom oni. Přesto vše hladce fungovalo a loď se rychle blížila k pobřeží před nimi.

     Přístavní město bývalo kdysi jistě velmi krásné. Nyní však zbýval jen odlesk jeho dávné slávy. Na všech umně zhotovených stavbách a nesčetných uměleckých dílech zapracoval čas, slaná voda a neutuchající vítr. Kdysi jistě pečlivě udržované zahrady a parčíky doslova utopily okolní stavby v zeleni. Ulice, kterými procházeli, byly prázdné. Občas sice v dálce zahlédli nejasnou postavu, ale jinak zde nikoho nepotkali.

     Jejich průvodce se nezdržoval a vedl je ven z města, kde se do hradby kopců zařezávalo dlouhé schodiště. Muž nasadil takové tempo, že nahoře stanuli řádně zadýchaní. Ale pohled do údolí před nimi jim přesto vzal dech.

     Jestli přístavní město bývalo krásné, pak se v jejich řeči pro město v údolí v době jeho slávy nedostávalo dostatečně silných slov. Trvalo chvíli, než si uvědomili, že zatímco se městu obdivovali, jejich průvodce jim již notný kus cesty utekl. Spěšně se vydali za ním.

     Brzy již kráčeli kdysi výstavními ulicemi a nevycházeli z údivu. Dlouhý čas bez pečující ruky byl i zde hodně znát, ale i přesto zde nacházeli opravdovou pastvu pro oči. Ještě nikdy neviděli tolik umění pohromadě. I lidé jistě dokázali vytvořit ohromující umělecká díla, ale elfové se věnovali s pečlivostí sobě vlastní každému detailu i u věcí zcela obyčejných. Každý kámen by mohl být sám o sobě uměleckým dílem a z takových kamenů bylo citlivýma rukama postaveno celé město.

     Jak se nořili hlouběji do spleti ulic, začali potkávat i jeho obyvatele. Stále ještě neupravení a zaprášení bloudili jakoby v transu ulicemi; někteří jen tak hleděli, někteří plakali, někteří bezmyšlenkovitě shrnovali prach usazený na nesčetných sochách. Dlouhé roky utrpení byly vepsány do jejich tváří, až se tři návštěvníci museli ptát sami sebe, jestli pomoc nepřišla příliš pozdě.

     Ještě jedna věc jim vrtala hlavou. Celou dobu si svého průvodce nedokázali s určitostí zařadit. Když však nyní pozorovali elfy, pochopili, že on zřejmě elfem není. A nebylo to jen tím, že byl oblečen úpravně a čistě, a že v jeho očích neviděli žádný smutek.

     Pak vešli na prostorné náměstí, na jehož jednom konci se vypínal honosný palác.

     „To musí být Bílý strom!“ vykřikl překvapeně Valador, který si ho všiml první.

     „To není možné!“ vydechla Failá.

     „Mám pocit, že v této zemi je možné vše,“ pravil na to zamyšleně Terak s pohledem upřeným nahoru.

     Nyní pochopili, kam jsou vedeni. Městem pouze procházeli. Jejich cíl byla vysoká hora tyčící se za ním. Terak se však díval k jejímu vrcholu a viděl mohutná hnízda a neméně mohutné ptáky kroužící kolem. Nebylo pochyb, byli to orlové, větší, než si lidská představivost dokázala vymyslet. Terak se s uspokojením usmál. Jedna záhada byla vyřešena.

     Když byl jejich cíl tak vzdálený, přemítala Failá, proč museli celou cestu od pobřeží absolvovat pěšky. Vzápětí si však domyslela odpověď, alespoň co se týkalo jí. Kdyby je pouze rychle dopravili na určené místo, zcela jistě by ji mrzelo, že jim nebylo umožněno spatřit z této záhadné a úžasné země ani kousíček. Takto měli dostatek času, aby alespoň nahlédli do tajemství, která skrývá, a rovněž se mohli připravit na setkání, které je čeká. Jak se má obyčejný člověk chovat k Mocným?

     Konečně se přiblížili k úpatí hory. Tu nad jejich hlavami zašuměla mohutná křídla a opodál na zem dosedli dva velcí ptáci. Z jejich zad seskočili Adril a Spark. Po prvotním úleku se k nim všichni tři radostně rozběhli.

     „Jak se vám to podařilo?“

     Chtěli vědět všechno a hned, ale Adril je mírnil: „Později vám všechno povím. Teď ale nesmíme nechat Mocné čekat.“

     Podřídili se, ač neradi. Jenom Terak ještě postával a poprvé si zblízka pohlížel obrovského dravce, jenž před chvíli nesl Adrila.

     „Toho jsem již jednou viděl,“ obrátil se na Adrila, „po cestě do Lórienu, když jsme čekali, jestli se ti podaří přinést lék.“

     Adril se usmál: „Ano, věděl jsem, že tebe se mi oklamat jen tak nepodaří.“

     Ukázal na orla, jenž jejich rozhovor sledoval a vypadal, že jim snad i rozumí.

     „Toto je Thorondor, král Orlů západu. Můj věrný přítel, který mi již mnohokrát pomohl z nouze.“

     Orel něco zakřičel, a pak vzepjal mohutná křídla a v příštím okamžiku jim již oba ptáci kroužili nad hlavami a stoupali ve spirále výš a výš.

     „Říkal, že mu bylo potěšením, ale nyní si máme pospíšit. Mocní nás již očekávají.“

     Nedali se již tedy pobízet a spěchali dál. Nejdříve museli projít krásným parkem, kde se snoubily vzrostlé stromy se záplavou pestrobarevných květin. Neměli však čas se té podívané obdivovat, nýbrž spěchali dál k honosným dveřím, ve kterých před okamžikem zmizel jejich průvodce.

     Když i oni vstoupili dovnitř, strnuli úžasem. Ocitli se v obrovském sále, ale to nebyla ta pravá příčina, jež jim vyrazila dech. Byly to jeho stěny, které se zvenku jevily jako solidní kámen, ale zevnitř byly zcela průhledné. Jako by se ocitli v další zahradě. Vše kolem nich se zelenalo, zavlažováno malým potůčkem. Před nimi se táhla pečlivě zametená pěšinka, na jejímž konci je očekávali Oni.

     Sešli se zde všichni, zvědaví na ty tři potomky Druhorozených, kteří dokázali takřka nemožné. Při této příležitosti na sebe vzali viditelné podoby, krásné a vznešené.

     Když se skupinka, vedená Adrilem, přiblížila, vykročil jim Manwë vstříc. Ano, on největší a nejmocnější z Mocných, šel naproti těmto pěti návštěvníkům. Mocní tohoto světa se v mnohém lišili od mocných mezi lidmi. Tito si byli jisti svým majestátem a neměli zapotřebí dokazovat si jej povýšeným jednáním.

     „Vítejte, přátelé,“ promluvil zvučným hlasem, který naplnil celý ten velký prostor, v němž se nacházeli. „Vítejte a přijměte náš velký dík. Stará věštba se naplnila. Opět přišel den, kdy malí a slabí dokázali více než velcí a mocní.“

     Pohlédl na Sparka.

     „Vítej, Líthiene, poslední z Prvorozených, jehož noha stanula na smrtelných březích. Vítej doma, mezi svými, kteří tě budou milovat, neboť tato země nepozná nenávisti.“

     Nakonec se obrátil na Adrila.

     „Vítej, drahý příteli. Vždy jsi stál v první linii boje proti Nepříteli. Bez tvého přispění by naše naděje dávno pohasla. Nechť štěstí ve tvářích zachráněných smyje z tvé duše poslední stopy smutku za ty, kteří s tebou opustili tyto břehy a nyní odpočívají v Mandosových síních.“

      Po těchto slovech je uvedl ke stolu, kde si teprve teď uvědomili, jak moc jsou hladoví. Vždyť nestihli ani posnídat. Mocní se vzdálili a opodál se spolu tiše radili. Návštěvníci jim za to byli vděční, že jim poskytli trochu času, aby se vzpamatovali. Očekávali cokoliv, jenom ne takovéto přivítání. Byli zde přijati jako vzácní hosté a Mocní s nimi jednali jako se sobě rovnými. A to ani netušili, kdo Mocní ve skutečnosti jsou.

     Během jídla jim Adril ve stručnosti vypověděl, co se odehrálo, zatímco oni čekali na ostrůvku. Znovu litovali, že u toho nemohli být, ale již začínali chápat, že v této podivuhodné zemi neexistují náhody a i toto dočasné odloučení bylo záměrné.

     Když dojedli, přednesl jim Manwë vzácnou nabídku. Mohou zde zůstat několik dní, než bude město opraveno. Pak se bude konat veliká oslava. Následující den se budou muset rozhodnout - buď odejdou a již se nikdy nevrátí, nebo zde mohou zůstat a dožít zde zbytek svého života v úctě, daleko od strastí jejich světa.

     Byla to opravdu veliká nabídka. Tak nečekaná, že to i Adrilovi vzalo dech. Takovou volbu dosud nikdy nikdo nedostal. Ale je pravda, uvědomil si vzápětí, že tito tři si to plně zaslouží. Vždyť kdyby jich nebylo, ... ihned zaplašil ty temné myšlenky.

     Poté se s Mocnými rozloučili a byli uvedeni v dům, který byl pro ně připraven. Stál uprostřed krásné zahrady a byl tak čistý a úhledný, že vypadal, jako by ho někdo postavil teprve nedávno, jen kvůli nim. A nebyli daleko od pravdy.

     Osvěžili se koupelí v důmyslně zbudované lázni a převlékli se do čistých šatů, které jim připravili. Teprve těmito obyčejnými činnostmi se vzpamatovali z nevšedního zážitku, který jim přineslo setkání s Mocnými.

Terakův smutek

     Když se opět sešli, nebylo těžké uhodnout, co si ze všeho nejvíce přejí. Proto Adril neotálel a zavedl je do města, kterým po cestě sem procházeli. S údivem sledovali, jak se za tu krátkou chvíli proměnilo. Zručné ruce nesčetných elfů uklízely, opravovaly a vracely městu jeho starou slávu.

     Všude, kde se objevili, se stali středem pozornosti. Mnozí elfové k nim přistupovali, klaněli se jim a něco říkali. Ale nebylo mnoho takových, kdo znali jejich řeč, a ačkoliv Adril neúnavně překládal, byla vzájemná domluva značně složitá.

     Nakonec je Adril zavedl k paní Galadriel, která obývala skvostný palác uprostřed zahrady, která jim připomněla Lórien, jenž byl dosud čerstvě zapsán v jejich paměti.

     Ne nadarmo se povídalo, že paní Galadriel byla nejkrásnější ze všech, kdo ve třetím věku chodili po smrtelných zemích. Její krása byla navíc podtržena hlubokým porozuměním toho, kdo prožil tolik krásného i smutného v lidském světě.

     Když si byli představeni, spočinul pátravý zrak jejích krásných očí hluboko v jejich srdcích. Valador nedokázal spustit oči z její zářivé krásy, Failá celá zrůžověla pod přívalem nepochopitelného štěstí, zato Terak sklopil pohled k zemi; zabolelo ho, když si uvědomil, jak snadno tato paní čte v jeho složitém srdci. Galadriel se přivítala s Adrilem jako s vzácným přítelem po dlouhém odloučení, a pak její zrak spočinul na Sparkovi.

     Spark byl uchvácen skvělým zjevem bílé paní, již dosud znal pouze ze svých snů. Přemožen její krásou poklekl pokorně u jejích nohou, ale ona to nepřipustila a opět ho pozvedla.

     „Vítej doma, Líthiene,“ pravila a její hlas hrál na nejjemnější struny jejich srdcí. „Neb tento dům je tvůj, stejně jako my jsme tvá rodina. S tvým příchodem již nemusím oplakávat svého syna, jenž odešel a již se nevrátil.“

     Ano, její nejmladší syn se tehdy vydal spolu s Mithrandirem do lidského světa, a byl to on, pravý otec Líthiena.

     Sparkovi se vedraly do očí slzy štěstí, když mu to došlo. Paní ho jemně objala a jeho slzy se kutálely po jejím stříbrném rouchu. Již nikdy více nebude v této zemi cizincem.

     V tomto pohnutém okamžiku se dojetí neubránil žádný z nich, ale zároveň byli smutní. Bylo jasné, že Spark již v tomto domě zůstane.

     Následující dny strávili jako ve snu. Město se závratnou rychlostí měnilo. Za pár dní již skoro nebylo znát, že by se tu něco neobvyklého odehrálo. Prach byl pryč, zahrady rozkvetly, domy byly opravené a všude se ozývala jemná hudba a zvonivý smích.

     Sparka i Adrila nyní vídali málo, ačkoliv k nim každého večera přicházeli a tyto chvilky jim připomínaly všechny ty společně strávené večery cestou sem.

     Ale v žádném případě se zde necítili osaměle. Rychle si zde našli přátele a často se s nimi stýkali. Valador všechny překvapil. Chodil od domu k domu a všude nabízel svou pomoc. Elfové sice jeho nabídky jemně odmítali, ale na oplátku mu ukázali mnoho věcí ze svého umění. Valadorovi vůbec nepřekáželo, že jejich řeči nerozumí a brzy se naučil domlouvat alespoň posuňky, neboť na zpěvnou elfštinu byl jeho jazyk příliš neobratný.

     Failá si zamilovala paní Galadriel, i když důvodem jejích návštěv byl možná i zájem spatřit Sparka, jenž jim nyní začal být vzácný. Ve společnosti Galadriel, která během jejich rozhovorů tkávala skvostné závěsy, se dozvěděla mnohé z moudrosti této vznešené paní. A k jejímu údivu se k ní Galadriel chovala spíše jako k milované sestře nežli jako k cizince. V takovém prostředí Faiá roztávala a radostně vstřebávala přátelskou atmosféru tohoto světa. Kéž by se takto krásně dokázali chovat i lidé!

     Jednoho dne, když spolu osaměly v zahradě a slavík dozpíval svou píseň, Galadriel zvážněla a pohlédla vědoucím pohledem na dívku.

     „Brzy tě čeká těžká volba,“ pravila svým jemným hlasem. „Tvé rozhodnutí má moc přinést štěstí či neštěstí tomu, na kom ti záleží. Rozmýšlej proto pečlivě.“

     Failá dobře věděla, o čem Galadriel mluví.

     „On mi určitě rozumí,“ pronesla po chvíli tiše a na to jí již krásná paní neřekla nic.

     Terak byl jediný, kdo se v radostné atmosféře oněch dní trápil. Čím dál více se stranil ostatních a raději chodil na dlouhé procházky za město. Nechtěl kazit ostatním radost. On k veselí neměl pražádný důvod. Když sem dorazili, stále ještě doufal, že se všichni tři odsud opět vrátí. Ale nyní byl čím dál více přesvědčen, že tomu tak nebude. Valador, ten měl důvod, proč se vydat na cestu zpět, ale Failá... Celé dny trávila se svými elfími přáteli a navíc v domě Galadriel, kde pobýval Spark. Přímo zářila štěstím. Určitě se rozhodne zde zůstat.

     A právě tato rostoucí jistota Teraka tížila. Jak rád by se vrátil do oné vesničky, kde si Valador našel svoji vyvolenou, a strávil s Failá všechny roky, které jim byly na světě vyměřeny. Ale nyní s bolestí viděl, že jeho naděje jsou marné. Kam se ale vrátí? Zůstane ve vesnici spolu s Valadorem? Ne, její bratr by mu příliš připomínal jeho neštěstí. Vrátí se zpět do míst, odkud tehdy vyšli? Věděl, že ani tam by nedošel klidu. S oním krajem ho svazovalo příliš mnoho vzpomínek na Adrila. Odejde tedy někam daleko, zamkne své srdce na tisíc západů a již nikdy nedovolí nikomu, aby do něj vstoupil. Již se nechtěl více trápit. Ve svém chmurném přemítání si vůbec nevšimnul, že každý jeho krok z výšky pozoruje soucitné orlí oko.

     Na jedné z jeho procházek ho vyhledal Adril, jenž si nemohl nevšimnout, jak neveselé myšlenky se jeho příteli honí hlavou.

     „Vzpomínáš, co jsem ti řekl tehdy v Lórienu?“ pravil. „Ať se Failá rozhodne jakkoliv, rozhodne se správně.“

     Ano, svěsil hlavu Terak. Rozhodne se správně, pro ni. Ale mně to štěstí nevrátí. Ale již brzy bude všemu konec. Za pár dní bude slavnost a pak se Failá rozhodne. A on odejde. Poražen, bez poslední špetky naděje na štěstí, avšak bez zareptání ponese svůj úděl; slz se od něj nikdo nedočká.

     Pohlédl na temnou noční oblohu, na níž zářila spousta neznámých hvězd. Již si zvykl, že v této zemi měsíc nesvítí. Uvědomil si, že se mu stýská po jejich obloze, po srpku měsíce a zářícím slunci, které je stejné jako tady, a přece tak jiné.

     Konečně nastal den určený k slavnosti Znovuzrození, jak ji nazvali. Slunce již stálo nízko nad obzorem a zalévalo vše vůkol zlatým světlem. Sešlo se zde veliké množství elfů, ale ačkoliv v mnohem menším shromáždění lidí by nebylo slyšet vlastního slova, panoval zde jen tichý šum. Tři hosté byli uvedeni s velikou úctou na čestná místa, kde již na ně čekali Adril a Spark.

     Spark byl oblečen stejně slavnostně jako ostatní elfové, a ačkoliv vypadal nejsličněji za celou tu dobu, co ho znali, přesto jim vedle ostatních elfů připadl zcela obyčejný. Adril byl celý v bílém, až z pohledu na něj přecházel zrak. Vypadal veliký a majestátní, ale když se na ně usmál, věděli, že je to pořád ten stejný Adril, jehož tak dobře znali.

     Když se dále rozhlíželi, užasli nad vší tou nádherou, jež je obklopovala. Elfové milovali krásné věci a byli obdařeni velkou zručností, se kterou své představy snadno přeměňovali ve skutečnost. Každý detail jejich šperků, každé vlákno jejich šatů, každý odstín i toho nejméně významného předmětu byly vypracovány do nejmenších podrobností, až se z toho všeho tajil dech.

     Všude byla spousta květin a různých okrasných rostlin, ale ani jediná v tom velkém shromáždění nepřišla k úhoně. Elfové je sem nanosili v přenosných nádobách, pečlivě rozmístili, aby měly dostatek světla a prostoru, a láskyplně každou z nich zalili. Nikdy by neutrhli rostlinu jen pro dočasné zkrášlení, jako by to zcela jistě udělali lidé. Nepřipustili by nechat byť jedinou z nich zahynout.

     Zvědavé oči hostů ještě nestihly prozkoumat vše, co se nabízelo k vidění, když tu všemi přítomnými proběhla vlna radosti a i ten nejtišší šepot utichl. Všichni soustředili svou pozornost do míst, odkud přicházeli Mocní. Nakolik vedle lidí vynikal Spark svou sličností, nakolik ho elfové převyšovali svou, o tolik sličnější a skvělejší podobu na sebe vzali Mocní, když sestoupili mezi své svěřence.

     Promluvil Manwë a jeho jasný hlas pronikal i do těch nejvzdálenějších koutů, ačkoliv nikde nezněl přespříliš hlasitě.

     „Vítejte zpět, drazí přátelé! Dnes jsme se sešli, abychom oslavili návrat blaženosti do naší říše. Pod vedením našeho přítele Mithrandira přišli k nám z daleké země lidé, kteří nám přivedli zpět našeho ztraceného syna - Líthiena - a pomohli odvrátit poslední strašný úder našeho Nepřítele. Za to jim patří náš dík.“

     Po těchto slovech se dav zavlnil a všichni se otáčeli ke jmenovaným a hluboce se jim klaněli. Pak opět promluvil Manwë.

     „Dlouho jsme přemýšleli, co by vás mohlo potěšit, co by mohlo plně vrátit radost do vašich srdcí po tak dlouhém čase plném smutku a utrpení. Nakonec to byl sám Ilúvatar, kdo vám připravil dar, který by nikdo z nás vytvořit nedokázal. Nechť je vám připomínkou blažených dní, které kdysi pominuly, a nyní se opět navrátily. Žádné zlo již nezastíní naši radost. Pohleďte!“

     Slunce se dotklo obzoru a svým poklidným tempem začalo kousek po kousku zapadat. Zlaté sluneční světlo rychle ubývalo. Náhle, nikým nečekán, vystřelil z opačné strany obzoru stříbrný paprsek. Obě světla, zlaté i stříbrné, se potkala nad jejich hlavami a slila se v zvláštní měkký odstín. Čím více sláblo zlaté světlo, tím více zářilo stříbrné slunce, které se poprvé dralo nad obzor.

     Neuvěřitelná hra světla a stínů uchvátila všechny přítomné. Někteří elfové měli v očích slzy. Byli to ti, kteří byli přítomni poslednímu míšení světel před mnoha věky; v den kdy na Blaženou říši přišla Tma. Nyní se se zlatostříbrným světlem vítali jako s dlouho ztraceným přítelem.

     Zlaté světlo pohaslo a nové stříbrné slunce se v celé kráse vyhouplo nad obzor. Bylo menší a slabší nežli to zlaté, aby se elfové mohli kochat každodenním zážitkem při míšení světel, a přesto nebyli připraveni o své milované hvězdy.

     Dlouho nikdo nepromluvil. Mocní je pozorovali a usmívali se. Věděli, že vybrali správně.

Návrat

     Ráno pro ně přišli Adril a Spark, aby je doprovodili na místo rozloučení. Bylo v tom tolik jemné ohleduplnosti, že se neubránili vděčnosti, když jim to došlo. Nebyli nuceni říkat své rozhodnutí veřejně.

     „Nebojte, nepůjdeme daleko,“ ujišťoval je Adril.

     Ale nemusel je pobízet. Valadorovi se zde sice líbilo, ale nikterak to nezmenšilo jeho touhu vrátit se zpět za dívkou, která ukradla jeho srdce. Terak byl již dávno rozhodnutý, trochu bledý, jak se ze všech sil snažil nedat najevo, co zmítá jeho nitrem. Failá, ta byla veselá jako vždy. Není divu, uvědomoval si bolestně Terak.

     Opravdu nešli daleko. Brzy dorazili k malému domku, tak malému, že v něm mohla být snad jen jedna nevelká místnost. A co je udivilo ještě více, neměl žádná okna. Nerozuměli tomu, ale důvěřovali Adrilovi.

     Když se zastavili na malém prostranství před dveřmi, pohlédl na ně Adril a pravil: „Ani mi nemusíte říkat, jak jste se rozhodli. Vidím to každému z vás na očích.“ Usmál se. „Budete mi chybět.“

     Spark přistoupil k Valadorovi a podal mu svůj luk.

     „Užívej ho s rozmyslem,“ pravil s úsměvem mladíkovi, zaskočenému tím nečekaným darem.

     Pak přistoupil k Terakovi.

     „Během naší pouti jsem stihl poznat, že tvé srdce je hrdé a čestné. Přeji ti, abys vychoval spoustu tobě podobných synů.“

     Terak se přes smutek, jenž mu stahoval hrdlo, musel usmát. Neměl Sparkovi za zlé, že získal její srdce. Srdce té, se kterou jedinou byl ochoten vůbec nějaké syny mít. Upřímně mu stiskl podanou pravici.

     Nyní k němu přistoupil Adril, jenž se mezitím rozloučil s Valadorem.

     „Drahý příteli. Prožili jsme toho spolu tolik, že navždy zůstaneš na předním místě v mém srdci. Slib mi, že ode dneška se vydáš na stezku vedoucí ke štěstí. Zasloužíš si ho, nejvíce ze všech.“

     Pevně Teraka objal a ten musel použít veškeré své sebeovládání, aby zakryl dojetí, jež se ho čím dál více zmocňovalo. Vysvobodil ho někdo opravdu nečekaný.

     Nad jejich hlavami zašuměla známá křídla a rozlehl se křik mohutného dravce. K zemi se snášelo nejhezčí z jeho ocasních per. Adril se usmál. Terak si za tu krátkou dobu získal místo v Thorondorově velikém srdci. Adril zvedl orlův dárek a podal ho Terakovi.

     „Thorondor tě nechá pozdravovat a doufá, že tě snad jeho dárek potěší,“ přetlumočil překvapenému Terakovi jeho vzkaz.

     Ten svíraje v rukou ten nečekaný dar jako ve snách zamířil ke dveřím domku, u nichž již čekal Valador. Ještě chvíli zaváhal nemoha odtrhnout zrak od Failá, jež dosud hovořila se Sparkem a Adrilem. Snad si na něj někdy vzpomene. On nezapomene nikdy!

     Pak se Failá obrátila a s úsměvem přistoupila k Terakovi. Nastal ten nejtěžší okamžik ze všech. Rozloučení. Z posledních sil se sebral a s úsměvem jí pohlédl do očí. Nesmí na sobě dát nic znát.

     „Tak pojďme,“ zazněl mu v uších její hlas a všichni tři společně vstoupili do domku.

     Zavírajícími se dveřmi ještě spatřili Adrila a Sparka, kterak jim mávají na rozloučenou, a v příštím okamžiku byl domek pryč a oni stáli na pláži, kousek od jejich posledního tábořiště. Chvíli plni údivu hleděli jeden na druhého. Tak rychlou cestu opravdu nečekali.

     Terak se pořád nemohl vzpamatovat z překvapení, které zažil, a z obrovského štěstí, jež ho potkalo. Byli zpět a vedle něj stála Failá!

     „Myslel jsem, že tam zůstaneš,“ vysoukal ze sebe nakonec. „Byla jsi mezi nimi tak šťastná. Úplně jako bys mezi ně patřila.“

     Failá se na něj vesele usmála a on by jí v tu chvíli odpustil úplně cokoliv na světě.

     „Ano bylo mi s nimi krásně, proto jsem si je chtěla co nejvíce užít alespoň těch pár dní, které jsme měli k dispozici.“

     Na okamžik spočinula zrakem na Valadorovi. Ten již odběhl kousek stranou a usilovně se rozhlížel ve snaze upamatovat se, kterým směrem vede cesta, po které se nyní musí vydat.

     „Myslela jsem, že mi rozumíš. Vždyť je už nikdy neuvidím, ale s tebou přece strávím zbytek života.“

     Teprve nyní to Terakovi plně došlo a zaplavila ho vlna štěstí. S vděčností vzpomínal na svého starého přítele. Ano, drahý Adrile, tvé přání jistojistě vyplním. A ruku v ruce s dívkou svého srdce vykročil na cestu domů.