Země prosáklá hudbou

Zima. Vítr. Kmeny opadaných stromů poddávající se severnímu větru na okraji zasněžených luk vítají nadcházející noc. Vytí vlků proniká zmrzlým vzduchem odkudsi zdaleka. Šelmy lovící v noci své oběti nepřestávají býti ve střehu. Napjatá atmosféra ve vzduchu umožňuje přírodě rychle žít. Dech beroucí tok času neúprosně zahaluje ledem pokrytá jezera v přicházející noci. Náhlá temnota rozjasňuje zrak nočnímu životu. Touha po krvi zatemňuje mozek. Spolu s vidinou snadné kořisti vytváří jednoduchý cíl. Musím. Tep zrychluje. Krev bušící ve spáncích zalévá myšlenky. Běh. Skok. Krev je milosrdně pohlcována sněhem. Čerstvý vzduch proniká do plic. Zpomaluje. Uklidňuje. Padám do sněhu. Hvězdy tančí před očima v nekonečném víru. Usínám s ústy plnými krve. Cestuji k rannímu probuzení. Nenajdou mě. Nikdy. Paprsky slunce deroucí se na zemský povrch trhají mraky svými spáry. Krvavé stopy ve sněhu jsou osamělé. Nenápadný svědek nočního útoku. Tající svědek. Mizící svědek. Sluneční žár ničí poslední důkazy. Nezůstanou žádné stopy. Příroda žije pomalu. Čerpá sílu na příští noc. Stromy dohlíží na opuštěná luka. Hlídají. Čekají na další představení. Silný vítr přikrývá krajinu novým mrazem...