JEDNOU SE ROZEDNÍ-kapitola jedenáctá-PRINCIP BAZIL

PRINCIP BAZILIŠKA

Jednoho smutného listopadového dne kráčel Hvozdem plavovlasý chlapec s loutnou. Zastavil se před zříceninou malého hradu, jež byla téměř pohlcena okolní přírodou. Na vrcholku jediné zachovalé věže stála elfka. Vítr si pohrával s hřívou tmavých vlasů a nic se nestaral o zoufalý výraz její tváře. Snad tisíckrát už hleděla do hlubiny pod sebou a sbírala odhodlání skočit. Tentokrát uvolněný kámen rozhodl za ni.

Ilariel vykřikla v okamžiku smrtelné hrůzy, když se spolu se zrádným kamenem řítila k zemi.

Pohledem zavadila o chlapce s loutnou.

„Ještě se uvidíme, Ilariel..."

Země jí zmizela před očima, její tělo uchopil bíle zářící Vír a odnesl nešťastnou, všemi opuštěnou elfku daleko na východ, aby ji učinil svou kněžkou...

Plavovlasý pohladil struny a začal zpívat. Něžně, tichounce.

Zpíval jí o Slunci.

Novou píseň.

Jen pro Ilariel.

Na cestu...

II. PRINCIP BAZILIŠKA

Horký vítr zvedal oblaka prachu na vysušené pláni. Rytíř mlčky projížděl severní Hispánií, čas od času setřel špinavou rukou potůčky potu, stékající po mladé zjizvené tváři. Zvlhlé černé vlasy mu pleskaly na krku. Vznešený pocit, jenž ho takřka opájel na počátku cesty, se změnil v sílící apatii.

„Řádí tu bazilišek!" skučeli vesničané, kteří ještě nedávno trpěli v maurském područí a stále neměli jasno v tom, co je pravá víra. A on - snad aby je utvrdil v jediném pravdivém náboženství - jim nabídl svou pomoc. Jako by nestačilo, že pomáhal při dobývání Svatého města. Ach Bože. Nemyslet a jet. Vstříc Nepříteli. Vykonat zbožný skutek. Zapomenout...

*

„Proč právě dnes?" povzdechl si mág. Unavenýma očima hleděl na velké kovové zrcadlo visící na stěně knihovny. Ukazovalo mu jezdce - rytíře, jakých se v posledních desetiletích vyrojily stovky. Blížil se. Neměl tyto kruté šiřitele náboženství Lásky rád. Ale tento byl něčím výjimečný. Odvrátil pohled, usedl do pohodlného křesla, dolil červené víno do číše a pomalu upíjel. Čekal...

*

I Axipgallus už o rytíři věděl. Vítr mu přinesl jeho pach. Pach smrti. Bazilišek si rád povídal s Větrem, byli přátelé, hovořili stejným jazykem.

„Tento mě zabije," skučel Axipgallus, ale nebál se. Žil už příliš dlouho. Znal svůj osud stejně jako svou minulost. Napil se jedovaté vody v pradávné studni, vylezl a vystavil své mohutné šupinaté tělo horkému slunci. Ostnatý hřeben na hlavě se mu lehce chvěl, zoban měl pootevřený. Bylo mu dobře. Měl rád toto místo - svůj domov.

*

„Dům? Tady?" zašeptal Maritain a protřel si pálící oči. Ne. Nezdálo se mu to. Opravdu přijížděl k velkému kamennému domu, jenž tak osaměle stál uprostřed pustiny. Podivná stavba. Arabské prvky se mísily s architekturou evropskou. Podivný dům...

Sesedl u dřevěných dveří; obezřetně - jak mu radily kruté zkušenosti. Zabušil bronzovým klepadlem. Ten zvuk zněl v mrtvém tichu toho místa cize, nepatřičně. Chvíli se nedělo nic, pak - kroky, zvedání závory. Položil ruku na jílec meče. Neznámý otevřel.

„Vítej, rytíři," zašeptal mírně shrbený černovlasý elf. Maritain se pokřižoval.

Mág se pousmál.

„No tak, pojď dál. Čekám na tebe." Nečlověk otevřel dveře dokořán a pokynul mu.

„Elf? Tady?" vyhrkl překvapeně Maritain. „A ještě k tomu čarodějník..., zdá se."

„Je tu klid. Ticho a samota... Nemusíš se mě bát."

„Nebojím se tě!" vzmužil se rytíř. „Chrání mě Moc Kristova!"

„Mno, když říkáš... Tak půjdeš? Nechci aby mi vítr nafoukal dovnitř prach." Mág pohlédl na bílého rytířova koně, opět mu po tváři přeletěl úsměv, a dodal: „Stáj tu nemám, ale - ssiratha mnia pa - zůstane v okolí. Pak se o něj postarám."

„Očarovals mého koně!?" vykřikl Maritain.

„Uklidni se, mladíku. Přeci nechceš, aby tu byl zbytečně uvázaný."

Vešli dovnitř a venkovní žár nechali za sebou. Elf zavedl hosta do knihovny a pokynul k jednomu ze dvou křesel. Rytíř s podezřívavým pohledem usedl. Potom mág nalil víno do pohárů a rovněž se posadil.

„Chrání tě přece sám Kristus... Vážně není otrávené," okomentoval hostitel Maritainův podezřívavý pohled a napil se. Host jej následoval.

„Jmenuji se Eärendil, rytíři...?"

„Maritain."

„...Maritaine. Těší mě. Předpokládám, že nejsem cílem tvé cesty. Jedeš zabít baziliška?"

„Ano. Někdo to pro svět musí udělat, když si s tou příšerou neporadí ani černokněžník."

„A měl by?" opáčil Eärendil.

„Má-li tu moc. Říkáš, že se jmenuješ - Eärendil? V životě jsem o tobě neslyšel. Zřejmě nejsi příliš mocný..."

„Zřejmě..."

„Stačí tvá Ďáblem seslaná Moc na zabití baziliška?" otázal se rytíř.

„Nevím, nezkoušel jsem to."

„Ovšem na ochranu před ním asi stačí."

„Nijak se před ním nechráním, mladíku. Nemám důvod."

„Vždyť žije jen několik mil odtud!"

„Hmmmm... Tak nějak. Podívej, ty to nechápeš. Já nechávám na pokoji jeho a on mě. Žijeme tak vedle sebe už osmdesát let."

Maritain položil číši na ebenový stolek a upřel na mága zlověstný pohled. Zdálo se, jako by jej cosi náhle vytrhlo z polospánku.

„Vrána k vráně sedá!" zavrčel rytíř.

„Máš pravdu. Jsme vymírající druhy. Bazilišek a elf..."

„Ano. Brzy už z povrchu zemského zmizí ďáblova stvoření."

„A co tu pak zbude?" uchechtl se potměšile Eärendil.

„Jen se směj! Buď rád, že nemáš duši. Skončila by v Pekle."

„Takže papež se konečně rozhodl, co s problémem elfů? A mimochodem - má výjimečně pravdu. Elfové nemají nesmrtelnou duši. Ostatně - ani lidé."

Mág dopil víno, vstal, protáhl si ztuhlá záda a odešel pro další láhev. Maritain si zatím prohlížel místnost. Po obou stranách stály mírně zaprášené police prohýbající se pod stovkami svazků. Názvy na hřbetech byly psány v nejrůznějších jazycích, poznal jen některé. Na protější stěně, téměř u stropu, osvětlovalo knihovnu úzké vodorovné okno. Pod ním viselo elipsovité zrcadlo a obraz... Malba, nezvykle plastická, upoutala jeho pozornost. Přišel blíž a hleděl do ne příliš krásné, ale zajímavé tváře ženy, jíž malíř neodpustil žádnou vrásku ani jizvu. Ten obraz jej tak zaujal, že ani nezaregistroval příchod svého podivného hostitele.

„Byla úchvatná, svým způsobem," povzdechl si Eärendil za Maritainovými zády. Rytíř sebou trhl.

„Ano... Nikdy jsem neviděl tak dokonalou malbu."

„Je to má práce. Ale pomáhala mi kouzla."

„Kdo...?"

„Morwen. Lvice z Bretaňe. Dcera markraběte Ethelreda... Ve své době byla dost známá..., ale písně o ní téměř dozněly," zašeptal elf se stopou dojetí v hlase.

„Ve své době?" nadhodil rytíř.

„Zemřela před sto sedmdesáti lety. Přesně..."

„Znals ji?"

„Lépe než sebe, mladíku."

„Bojovnice?"

„Ta nejlepší. Nikdy nebyla poražena."

„Jak tedy zemřela?"

„Stářím. Ano, vím - jistě ti to nepřipadá jako příliš důstojná smrt."

„Byli jste...?"

„Žili jsme spolu. Přes padesát let. Ale žádný kněz nás neoddal. Proč taky."

„Jsi čarodějník. To ani nedokážeš prodloužit věk?"

„Ne. A ani bych to nechtěl umět. Viděl jsem tři tisíce let starého člověka. Ale už to nebyla lidská bytost. Každý tvor, který přežije svůj čas, mění se v cosi hrůzného."

Chvíli oba mlčeli.

„Těší mě, že alespoň v tomto souhlasíš se zákony božími," pronesl Maritain. Mág si povzdechl a dál hleděl na obraz.

„A v čem jim odporuji?" zeptal se potom.

„Už svým věkem."

„To není má vina," konstatoval elf.

„Kouzly, která provozuješ."

„Ježíš také čaroval..."

„To byly zázraky! Ne nějaká ďábelská Magie!"

„Když to vidíš takhle. Ale vzkříšení mrtvého mi připadá jako mnohem vážnější zásah do běhu přírody než většina kouzel, která znám."

„Je mi líto, že v tom nerozpoznáváš důkaz milosrdenství našeho Pána."

„Tvého..."

„Je Vládcem světa. Králem králů! Je tedy i tvým Pánem."

„Kdo ví?" odtušil elf. „Nepiješ," dodal.

*

Axipgallus se díval, jak slunce pomalu mizí za obzorem. Miloval západy slunce, sytě modrou barvu soumraku přecházející v čerň noci. Když se na obloze rozzářily tisíce hvězd, zvedl se a líně zalezl do studny. Venku skučel Vítr.

*

Rytíř napojil koně vodou z Eärendilovy studny. Ptal se sám sebe, jestli nehřeší, když využívá pohostinnosti takového neznaboha, jakým jeho hostitel zajisté byl. Nedokázal si odpovědět. Elf v něm vzbuzoval důvěru, ale možná v tom bylo ďábelské očarování. Bezděčně se dotkl zlatého křížku na krku, když opět vcházel do domu. Mág jej tentokrát zavedl do jídelny. Na stole už čekala bohatá večeře - pečené maso, čerstvý chléb, víno.

„To jídlo je pravé nebo vyčarované?" zeptal se.

„Pravé vyčarované," zabručel Eärendil. „Dobrou chuť."

„I tobě... Vážně skvělé!"

„Díky."

„Kolik je ti vlastně let, elfe?"

„Dvěstěosmdesátšest."

„A jak dlouho ještě budeš žít?"

„Vědí bozi."

„Je jen jeden Bůh!" ohradil se Maritain.

„Vážně?"

„Všichni ostatní jsou jen pouhé modly."

„Jez, vystydne ti to."

„Vyhýbáš se Pravdě!"

„Chceš mi kázat? Zvěstovat Slovo? Nemarni čas, mladíku. Stejně by mi to k ničemu nebylo, když nemám duši."

„Bůh je všemohoucí. Třeba by udělal výjimku..."

„Ještě, že tě neslyší papež. A pak - skutečnost, že po smrti nebude už nic, mě naplňuje možná větším uspokojením než tebe ta tvá vidina věčného života někde v nebi."

„To nedokážu pochopit."

„Jsi příliš mlád."

„Pak tedy nechci zestárnout!"

„V těchto časech..." Eärendil se zahleděl do jeho očí a zbledl.

„Co se děje, mágu?"

„Nic. Jez."

„Tak co je? Vidíš snad mou budoucnost?"

„Jen minulost. Ta však určuje osud."

Maritain se zachvěl. Znovu mu zněl v uších nářek. Ten bolestný nářek dobytého města. Utrpení, na něž chtěl zapomenout, i když věděl, že to nikdy nedokáže.

„Co mě čeká?"

„Boj. Ten nejtěžší."

„Myslíš tím boj, který svedu s baziliškem?"

„Ne."

„Zvítězím?"

„Těžko říci."

„Víc mi neřekneš?"

„Ne."

Mlčeli. Po večeři zavedl mág svého hosta do malé, ale pohodlné světnice.

„Klidně spi. Tady jsi v bezpečí. Teď chci být sám. Vzpomínat na staré časy... Dobrou noc."

*

Úsvit... Kolik jen jich viděl za nesčetná staletí svého života. Ale tento byl výjimečný, protože..., byl poslední. Nebe hrálo barvami, světlo rozlilo se po pláni. Nehřálo. Ještě. Vítr se kamsi zatoulal, Axipgallus zůstal sám.

„Kde jsi, můj jediný příteli?" skučel do ticha. Nikdo mu neodpovídal.

„Kde jsi? Nechci umřít sám..."

Vítr však nepřicházel, jako by měl strach být přítomen baziliškově smrti.

„Kde jsi..."

*

I Maritaina vycházející slunce probudilo. Zamžoural, protáhl se a začal se oblékat. Potom sešel po schodech do haly.

„Eärendile!" zavolal. „Je čas se rozloučit."

Mág vyšel z jídelny.

„Připravil jsem ti snídani."

„Spěchám."

„Axipgallus ti neuteče. Ví o tobě, ale neuteče. Zvláštní, že?"

„Axipgallus?"

„Ten bazilišek."

„Mají jména?"

„Každý tvor má své jméno."

„Jak ses jeho jméno dozvěděl?"

„Řekl mi je."

„Umí mluvit?"

„Ano, umí... Tak pojď, snídaně už čeká."

Posadili se ke stolu, jedli, hovořili.

„Nechceš mi snad bránit v mém poslání?" zeptal se podezřívavě rytíř.

„Proč ho chceš zabít?"

„Jak se vůbec můžeš takto ptát? Je to bazilišek!"

„No a?"

„Škodí všemu živému! Zabíjí lidi a požírá je!"

„Pokud vím, desítky let už žádného člověka nezabil. Lidé se tomu místu vyhýbají..."

„Nemuseli by, kdyby tu nebyl."

„To máš pravdu. Tvůj důvod je skutečně závažný..."

„Nevysmívej se mi, čaroději!"

„Nevysmívám. Touha zapomenout na minulost, přesvědčit sám sebe o své ceně... Proto jsi tady. A věř, že ti rozumím. Ale to, co se stalo už nikdy nezmizí. Ani vzpomínky. Vím, o čem mluvím."

„Nerozumíš ničemu!" Maritainův hlas se zachvěl. Mág mlčel a upřeně hleděl svému hostu do očí.

„Nezmateš mě! Zabiji tu pekelnou stvůru!" křičel rytíř.

Eärendil však mlčel dál.

„Děkuji za pohoštění," prolomil Maritain nastalé ticho. „Je čas vyrazit."

Čaroděj vstal a doprovodil ho ke dveřím.

„Sbohem, mágu."

„Nejedeš zabít ještěra, ale vzpomínky. Mysli na to."

„Stejně mě nezastavíš."

„Dobrá tedy," pravil Eärendil. „Jdi a zabij svého baziliška. Nemohu ti pomoci."

*

Axipgallus tiše seděl před studnou a hleděl na blížící se siluetu jezdce, na záblesky, jež vrhal jeho vyleštěný štít. Slyšel dusot kopyt. Věděl, že Smrt bude bolestná - jak většinou bývá. Spálí jej jeho vlastní odražený pohled, železný meč se zakousne do svalů. Bolest však přejde, a pak..., klid. Nebál se. Jen nechtěl být sám v té chvíli.

„Připrav se na smrt, bestie!" křičel ten muž a kryl se štítem. Axipgallovi se přeci jen podařilo střetnout se s ním na jediný prchavý okamžik pohledem. Rytíř zavyl bolestí. Poté však poprvé v životě spatřil sám sebe v nepřítelově zrcadle. Bolelo to. Zavřel oslepené oči, čekal.

A v té chvíli, v té poslední chvíli jej po hlavě pohladil závan Větru.