Víla

‚Když tohle někdo řekne, pokaždé nějaká víla zemře,‘ vzpomněl si a v očích se mu zaleskla slza. Smutným povzdechem pokrčil rameny, zvedl ze země své věci, a dveřmi se vydal ven do mrazu. Najednou byl celý svět zvláštně potemnělý. Ač bylo už dávno jaro, všude, kam až jeho oko dohlédlo, ležel sníh. Louka by měla zářit pestrobarevnými květy, vonět sladkostí jarního rána a žít životem tisíce drobných tvorů, mezitím bylo kolem až strašidelné ticho. Na chvíli zaváhal a pohlédl zpět ke dveřím, ze kterých vyšel. ‚Pokaždé nějaká víla zemře,‘ připomněl sám sobě a znovu se přinutil jít. ‚Musím.‘ Cesta byla dlouhá a plná nástrah. Častokrát se přistihl, jak myslí na to, co již dávno pominulo. Jeho srdce pokaždé zažívalo to nejstrašnější peklo, nikdy však ho nepřesvědčilo, aby se vrátil. Zima nepolevila. S každým ránem se teplota snížila o další stupeň. Už teď měl ruce i nohy zmrzlé, přesto pokračoval dál. ‚Musím.‘ Za krátko přišla doba, kdy denního světla bylo s nouzí pár hodin. Pěšina se mu ztrácela z dohledu, a tak se mnohokrát stalo, že zbloudil a trvalo mnoho dní, než ji opět nalezl. Vždy však bych schopný se na ni vrátit. Představy šťastného konce v něm dokázaly vyvolat potřebné odhodlání. Toho rána zas přišla větší zima, než byla předešlého večera. Konečky prstů, kterými dříve ve snách hladil její vlasy, měl ztuhlé, že si jen s obtížemi mohl dopnout poslední knoflík svého kabátu. Ledový vítr si ale přesto našel skulinku a pronikl až na kůži, kde se zařízl hluboko, jak diamantová dýka, krutě a násilně. Bylo stále složitější pokračovat. ‚Zemře.‘ Vzpomínal na její vůni – jemnou, něžnou vůni, se kterou dokázala uchlácholit i to nejroztříštěnější srdce ze všech. Pokaždé jej s ní celého objala a on tak mohl pokojně spát a snít své sny. Nikomu nevadila naivita toho všeho a oba byli šťastní. Teď si už nepamatoval, kdy naposledy zamhouřil oči. Vzpomínal na její hebký dotek. Dotek tak něžný, že ani hedvábné pohlazení nejušlechtilejších růží by se mu nikdy nevyrovnalo. Vše mu připadalo tak moc vzdálené. Nebylo snadné zapomenout, ne při všech těch vzpomínkách. Mráz ještě zesílil, každý krok byl utrpením a nesnesitelnou námahou. Když se mu do mysli začaly vkrádat chmury, byl už na pokraji sil. Vzpomínky na všechno hezké, jako by se rázem rozplynuly s posledním záchvěvem slunného a provoněného jara. „Pokaždé, když tohle někdo řekne, nějaká víla zemře!“ zakřičel do zamračeného nebe a padl na ztuhlá kolena. Nebyl si jistý, komu tu skutečnost stále připomíná, nutkání ho ale dokola přesvědčovala, aby si to pamatoval. Už neměl sílu jít dál. Už neměl sílu pokračovat v téhle zapovězené cestě bez jasného cíle. V podvědomí cítil, jak ho její duše opouští. Ztrácela se s každým okamžikem už od začátku cesty, nyní to ale pociťoval silněji, než kdy předtím. Věděl, že už to nemůže zachránit, že všechno je už dávno pryč. Silná bolest sevřela jeho srdce ve své ocelové pěsti. „Zemře..“ zašeptal a schoval svou tvář v obraně do svých zmrzlých dlaní. V ten okamžik celým jeho tělem projela, jak nůž, ostrá bolest, která se záklonem jeho hlavy, jakoby vystoupila do mrazivé noci, jenž nastala rázem kolem. Obláček páry, vystupující pomalu z jeho nitra se začal srážet v drobnou postavu mladé ženy se svázanými vlasy, s lehkým nádechem barvy zapadajícího letního slunce. S lehkostí víly se snášel ve vzduchu nad ním, až se posledním nejkrutějším dotekem plným něhy od něho odpoutal. Dopadl celou vahou svého těla obličejem do závěje bělostného sněhu a naposledy vydechl: „Zemře.“ Víčka mu spadly tak rychle, že ani poryv větru, který v tu chvíli silně vál, nebyl schopen je udržet. Rozcuchal mu delší havraní vlasy, tu a tam ozdobené namrzlými vločkami jasného křišťálu a vynesl vysoko k oblakům siluetu mladé ženy, která nyní byla volná.