MBU, kap. 2 - Oběť lesním bohům

2 Oběť lesním bohům

Náčelník Kjú se vždy s Lesním bohem snažil vycházet po dobrém, ale dnes poprvé zatoužil, aby se Lesní bůh byl nikdy neusadil v Posvátném lese. Nikdy mu nečinilo příliš velké potíže vyhýbat se území, kde sídlil jeho bůh, nevadilo mu odevzdávání lidské oběti jednou za deset zim ani způsob losování, ale tentokrát... proč se musel věnec jeho jediné dcery potopit při slavnostním rituálu jako první???

Netušil, že to nebylo dílo náhody. Krásná Ngara, dívka jiskrného pohledu a pružné postavy, vždycky tak veselá, chtěla dobrovolně opustit svět. Jaké důvody ji vedly k takovému rozhodnutí? Milovala vroucně mladého odvážného bojovníka Hjúkema a on miloval ji, ale její otec s tím nesouhlasil. Hjúkem nepocházel z dostatečně vážené rodiny, proto svoji milovanou dceru raději zaslíbil mocnému šamanovi Ru a udělal to v dobré víře, že se o ni postaral, jak nejlépe mohl.

Nebohá Ngara proplakala kolik nocí, ale otce neobměkčila. Chápal to jako mladický rozmar, který ji po svatbě přejde. Za pár let mu jistě přijde poděkovat, že jí vybral ženicha, jakého jí záviděly dívky z pěti vesnic kolem. Ale v jedné věci se přepočítal.

Její svatba měla být slavným vyvrcholením velkých oslav na počet Lesního boha. A díky tomu se z jejího zoufalství zrodil ještě zoufalejší nápad, který neváhala realizovat. Poskytl jí jedinečnou možnost utéct před nechtěným osudem a stačilo k tomu jen umně vplést do rituálního věnce několik drobných kamínků. Již mnoho dívek před ní, které prožívaly podobné starosti, použilo tohoto drobného úskoku a Lesní Bůh si nemohl na nedostatek lidských obětí stěžovat.

„Víš, co máš dělat?" zeptal se starostlivě otec Kjú, sedící před obřadem naproti své dceři. Již několikrát připravoval oběť pro Lesního Boha, ale nikdy ho ani ve snu nenapadlo, že se bude muset jednoho dne takto rozloučit se svou jedinou dcerou. Dnešek ho dozajista změnil. Již nikdy nebude považovat tuto daň vyšším mocnostem za poctu, navždy již pro něj zůstane neštěstím, tragédií pro rodinu, kterou potkala.

Ngara mlčky kývla. Cítila, že nebude schopná pronést jediné slovo... až do konce.

Večer před obřadem vyklouzla ze svatyně, kde vybraná dívka tráví svou poslední noc a setkala se naposledy se svým miláčkem. Loučení bylo bolestné. Celou noc, takřka až do svítání, stáli v tichém objetí a neměli slov. Křečovitě objímala jeho urostlou postavu a její slzy smáčely jeho rameno. Držel ji něžně a snažil se tvářit povzbudivě, ale žádným způsobem nedokázal zabránit, aby mu slzy netekly po tvářích.

„Nešlo to jinak. Promiň!“ vzlykala.

„Já vím, já vím,“ konejšil ji, ale hlas se mu chvěl.

Nedokázali se od sebe odtrhnout, dokud východní obzor nezačal povážlivě blednout. Možná chtěli něco říci, poslední slovo, než se rozloučí navždy, ale hrdla měli stažená žalem a nevypravili ze sebe ani slůvko. Poslední hořkosladký polibek a už chvátala, oslepená slzami, zpět do svatyně, kde ji se svítáním musí zastihnout ti, kdo ji přijdou připravit na slavný obřad. Hjúkem dlouho stál a upřeně hleděl do místa, kde ji spatřil naposled.

„Jestli chceš, můžeš vypít tento pohár omamného nápoje. Zklidní tvoji mysl a pomůže ti lehčeji snášet osud, který tě čeká," pokračoval náčelník ve formální přípravě. Ze všech sil se snažil ovládnout svůj hlas, který se začínal chvět.

Ngara zavrtěla hlavou a v zarudlých očích se jí zaleskly slzy. Cítila, jak ji zaplavuje touha po životě, po jakémkoli životě, hlavně aby nemusela zemřít tak mladá. Ale věděla, že je už pozdě. Příliš pozdě. Nejvíce ji ničilo utrpení milovaného otce. Vždy vážný náčelník známý svou ledově klidnou tváří, nikdy nepodléhající zbytečným emocím, dnes prohrál vnitřní bitvu mezi rozumem a srdcem. Jeho slzy promočily dívčin obřadní oděv, když pln zoufalství a nezkrotného smutku naposledy objímal svoji dceru. Vše trvalo jen pár sekund, a pak se opět vzpamatoval a silou vůle ovládl své rozbouřené otcovské city.

„Musíme jít. Už na nás čekají," pravil tiše.

Venku již stálo procesí mužů a žen v obřadních maskách, představujících zvířata i stromy. Náčelník s dcerou se zařadili do čela a průvod se vydal na důstojný pochod směrem k Posvátnému lesu. Cesta nebyla ani dlouhá ani obtížná, jelikož pěšina vedoucí na obětiště byla po celých deset zim pečlivě udržovaná, ačkoli po ní nikdo krom této vzácné příležitosti nechodil. Vždyť kdo by se opovážil rušit Lesního boha v jeho rozjímání a riskovat tak jeho hněv?

Měkkým jehličím vysypaný chodník, připomínající spíš stezku divoké zvěře než dílo člověka, ústil na nevelký travnatý pás, který ze všech stran ovíjel takřka kruhovou hranici Posvátného lesa.

Na předělu obyčejného lesa a louky byl připravený malý plácek vyčištěný od veškeré vegetace, připravený a čekající na obřadní tanec. Muži s koženými bubny si stoupli na jeho okraj a začali pomalu bubnovat. Za ně se postavily ženy s různými jinými nástroji a přidaly se k temnému dunění, které se rozléhalo krajinou v neúprosném rytmu.

Náčelník důstojným krokem přivedl dívku na místo uprostřed, vysypaného květinami. Zbylí muži v maskách utvořili kolem kruh a podupávaje kolem ní začali tančit posvátný tanec. Kdosi začal zpívat a za chvíli se vyzývání Lesního boha ozývalo široko daleko.

Ngara se sice nenapila magického nápoje, který pro ni připravil šaman, ale i přes to si připadala omámená. Celý obřad sledovala jakoby z dálky a do její mysli nepronikal žádný náznak uvědomění si toho, že za pár okamžiků vyjde vstříc smrti.

Rytmus se postupně zrychloval, zpěv a výkřiky byly čím dál hlasitější, když tu náhle náčelník vztyčil své kopí a vše rázem utichlo. Všichni vyčkávavě hleděli na otce a dceru.

„Lesní bože! Přijmi naši oběť a věz, že je našim srdcím nejdražší. Dopřej nám klidného života, bohaté úrody i hojného lovu a ochraň nás před ničivými bouřemi a požáry." Kjú se odmlčel. Nebylo co dodat. Ale jeho srdce chtělo křičet: „Lesní Bože! Neber mi moji jedinou dceru! Sešli na mne nemoc, třeba i smrt, jen nezabíjej tu nevinnou dívku!"

Nepřál si, aby ho ostatní spatřili se slzami v očích, a tak pevně semkl víčka, aby neviděl tu hrůznou podívanou, jež měla následovat.

Ngara věděla, co se od ní očekává, ale její vůle byla mdlá. Vykročila, hnána nějakou vnější neznámou silou, a jako zhypnotizovaná kráčela vstříc jisté záhubě. První stromy měla již nadosah, když se zastavila a naposledy se ohlédla, aby ještě naposledy spatřila všechny ty tváře, jež jí bylo souzeno opustit. Postála jen okamžik a pokračovala ve své krátké cestě bez návratu.

„Ngaro!!!" zoufalý výkřik, který i ozvěna opakovala nedůvěřivě, nepocházel z úst náčelníka. Ten vylekaně otevřel oči, aby zjistil, kdo měl tolik drzé opovážlivosti, aby rušil obřad. Viník již ale dávno nestál na svém místě. Křídla lásky ho nesla k jeho milované, zatímco ostatní jen v šoku zírali.

Ngara se při tom výkřiku zachvěla a zarazila se v půli kroku. Ale to již stál po jejím boku její milovaný Hjúkem, bral ji za ruku, pak kolem ramen a při tom horečně šeptal: „Lásko, jestli máš zemřít ty, půjdu s tebou a nikdy, nikdy nás nic a nikdo nerozdělí!"

Ruku v ruce vstoupili do Posvátného lesa, kde se objali a splynuli ve věčném polibku jen pár okamžiků před tím, než je pevné výhonky ovinuly a spoutaly. Dvě těla s jedinou duší v zápětí zmizela v temnotě Posvátného lesa, kde je očekával sám Lesní bůh.