JEDNOU SE ROZEDNÍ-kapitola třináctá-HRANICE

ČAS PROBOUZENÍ

I. HRANICE

„Hvozd zpívá čím dál smutněji," povzdechl si elf. Jeho přátelé bezděčně vyhlédli z okna.

„Býval větší," zabručel bard. Přestože nepatřil ke Staré krvi, už se téměř necítil být člověkem. Žil příliš dlouho - na člověka.

Druhý elf mlčel.

Napili se.

„Na co myslíš, Eärendile?" zeptal se Nathorn.

„Na Morwen. Jsme v Bretani..."

Mlčení.

„Je to minulost. Krásná, ale je pryč," dodal mág po chvíli.

Estel Orofinwe si povzdechl.

„Kdysi jsem tě nenáviděl, Eärendile. I to je minulost."

„Škoda, že jsem ji znal tak krátce," posteskl si bard.

Hostinský přinesl nový džbánek.

V krčmě kromě podivné trojice nikdo nebyl. Už když vešli, její majitel se pro jistotu pokřižoval. Nebyl si jist, jestli nemá v domě prokleté elfy. Nikdy žádného neviděl, ale...

„A co ty, Nathorne? Potkal jsi někdy Lásku?" zeptal se Estel.

Bard se trpce usmál.

„Jsem jen bard," povzdechl si.

„A ty, Estele?" opáčil po chvíli Nathorn.

„Zbláznil ses, chlape? Na Cestě?"

„Mimochodem, tři dny cesty odtud byl hrádek, kde žila Ilariel z mých příběhů," poznamenal bard.

„A?" zeptal se mág.

„Nic, jen jsem si vzpomněl."

„Na troskách nedávno postavili novou tvrz," přidal Estel. „Poté, co byla obnovena Stará cesta."

„To už je alespoň sto let," připomněl bard.

„Vždyť říkám - nedávno."

„Eärendile, ten hostinský..." zašeptal bard.

„Co je s ním?"

„Sleduje nás. Co kdybys mu trochu zatemnil paměť?" dokončil Nathorn.

„Přestal jsem čarovat," odvětil mág.

„Kdy?" otázal se se zájmem Estel.

„Je to něco přes dvě staletí. Nedávno..."

Krčmář opravdu pozorně sledoval podezřelou trojici a přemýšlel, jestli nemá podivné hosty vyhodit. Neodvážil se však. Zítra po mši o nich řeknu knězi, rozhodl se.

„V té tvrzi prý žije překrásná dívka," začal opět Estel.

„Vzhledem k tvému přístupu k času už musí mít přes šedesát," uchechtl se Nathorn.

Ochránce Hvozdu vrhl na barda otrávený pohled.

„Tohle je čerstvá zpráva. Mimochodem - ten hostinský už zase pokukuje."

„Pokukuje," přisvědčil Nathorn.

„A?" zabručel Eärendil. „Vína má dost. Snad."

„Inkvizice se rozmohla," vysvětlil Ochránce.

„Jsem na jejich černé listině nejmíň dvě staletí," zašklebil se Nathorn.

Záhadný bard byl opravdu noční můrou Svaté Inkvizice už po několik staletí. Objevoval se náhle a mizel dřív, než jej polapili. Celé generace ochránců Pravé víry jímal vztek při zmínce o něm...

„Tebe chrání tvůj bůh, Nathorne," připomněl mág.

„Každého z nás něco chrání," přidal Estel.

Eärendilova tvář ztuhla.

„No, zítra se vydám k té tvrzi. Třeba najdu posluchače. Musím se na to vyspat," řekl bard a vstal.

Ochránce Hvozdu se zachvěl. Nejasná předtucha se zlehka dotkla jeho mysli.

„Nejezdi tam," řekl přiškrceným hlasem.

Eärendil na něj se zájmem pohlédl.

„Co se děje?"

„Předtucha," odvětil Estel.

„O důvod víc, abych tam jel. Rád se potýkám s Osudem," řekl bard.

„Rozmysli si to," varoval Ochránce.

„Vzbudil jsi ve mně zájem. A zvědavost. Krásná dívka a zlá předtucha. To by mohl být dobrý příběh."

„Žiješ v příbězích, Nathorne. Většinou ve vlastních," zamyslel se Eärendil.

„To každý. Ale já si to uvědomuji," opáčil bard.

Estel se nadechl.

„Nepřesvědčuj mě, příteli," zarazil jej bard. „Půjdu tam..."

„Pak tedy pojedu s tebou," prohlásil Estel.

Eärendil upřel na barda už dost kalný pohled.

„Hmmm," řekl. „Tak na mě ráno počkejte."

*

Eärendil se probudil až k večeru.

Počkali.

Nebylo kam spěchat.

Trvalo ještě několik dní, než se mágovi podařilo probudit se v rozumnou dobu.

Pak konečně odjeli.

*

Seskočili z koní a znovu pohlédli na tvrz. Padací můstek byl spuštěný, její obyvatelé zřejmě neočekávali žádné bezprostřední nebezpečí. Vstoupili na nevelké nádvoří, čeledín se ujal jejich koní.

Eärendil cosi zamumlal. Pohlédli na něj.

„A teď co?" řekl nahlas.

„Představíme se zemanovi," prohlásil bard a vykročil k budově.

Následovali jej.

*

Estel měl pravdu, legendy nelhaly.

Byla krásná.

Anna.

Nathorn po dlouhé době opět pocítil ten polozapomenutý pocit rozechvění, které se mohlo každým okamžikem změnit v lásku.

Dvorně představil své přátele i sebe.

„Vítejte," usmála se. „Máme rádi zajímavé hosty."

Večer pak dlouho hovořili o starých časech i nejnovějších událostech.

„Říkají tomu střelný prach," prskal Estel. „Dovedete si představit, kolik škody ten vynález může napáchat?!"

Bard jen pokrčil rameny.

„Inkvizice je horší. Zakazují člověku myslet," zašeptal po chvíli.

Anna sebou trhla. Nathorn zvedl hlavu.

„Ožehavé téma v této době, že? Nevěřím v boha křesťanů a hrozba mučení a smrti na tom nic nezmění..."

„Také nesouhlasím s praktikami Inkvizice, ale mýlíte se, Nathorne. Kristus zjevil pravdu..." prohlásila vážně.

„Připouštím, že mohl mít v ledasčem pravdu," přemýšlel nahlas bard. „Ale nevím proč by jeho pravda měla být ta jediná."

„Řekl to," odvětila Anna.

„Víte, paní, kolik nesmyslů za svůj život vysloví i ti nejmoudřejší?"

Oba elfové se během hovoru nenápadně vzdálili.

„Oni rovněž nesdílejí učení Církve, že?"

„Ne."

Povzdechla si.

„Nemusíte nás litovat, Anno."

„Pokud se neobrátíte..."

„Skončíme v pekle? Nemyslím. Ale změňme téma. Dovolíte mi napsat báseň o vašich očích? Září jako hvězdy..."

„Když nevěříte v Boha, co vám dává naději? Naději, že smrtí vše nekončí, že tento život je jen zkouška..."

„Tento život je jediný, o němž vím, že mi byl dán. Co bude po smrti, mne nezajímá. Evangelium je vynikající příběh, to nepopírám," pravil zadumaně bard. „Ale skvělost nějakého vyprávění ještě nedokazuje jeho pravdivost. Jsem bard a něco o tom vím. Prostě nesdílím vaši víru, paní. Vadí to tolik?"

*

Druhého dne, pozdě odpoledne, vystoupila na vrchol jediné věže a nastavila tvář paprskům letního slunce. Přemýšlela o bardovi, jenž se tak najednou zjevil a bezostyšně se rouhal.

„Neruším, má paní?" ozval se za jejími zády hlas starého komorníka.

Otočila se.

„Ne, Rogere."

„Právě přijel posel se zprávou od vašeho otce. Přijede nejdříve za měsíc, to tažení se vleče déle, než král očekával."

Povzdechla si.

„Mám počítat s hosty na večeři?" zeptal se Roger.

„Ano, jistě..."

„Mohly by nastat potíže."

„Vím. Nathorn mi vrtá hlavou. Ten člověk musí být blázen," řekla dívka spíše pro sebe.

Starý komorník se pousmál.

„Také si to myslím. Ale blázny je třeba brát vážně. V jejich šílenství se prý skrývá pravda."

„Jaká pravda?" hlesla.

„Nevím," zasmál se Roger. „Nejsem blázen!"

*

Večer Nathorn vyprávěl své příběhy, v těch dobách už téměř zapomenuté. Jeho jedinými posluchači byli Anna a komorník. Eärendil s Estelem opět někam zmizeli.

Pozdě v noci svlažil bard hrdlo červeným vínem a přistoupil k oknu. Na nebi zářily tisíce hvězd.

Anna se postavila po jeho boku.

„Krásná noc," zašeptal.

Přikývla.

„Jsem unavený," hlesl. „Trvá to už dlouho. O mé příběhy nikdo nestojí... Pokud vůbec někoho zajímají, tak Inkvizici."

„Jsou zvláštní," řekla podivně zastřeným hlasem. „Ale líbí se mi."

Pohlédl do jejích tmavých třpytivých očí a letmo se dotkl krásných vlasů.

„Děkuji..."

„Bůh ti dal možnost žít celá staletí. Musí to mít nějaký smysl. Putuj, Nathorne. Vyprávěj příběhy a nevzdávej se."

„Bůh? Pokud ano, musel by být velice krutý. Naštěstí v něj nevěřím."

„Znepokojuješ mne. Rouháš se, stále se jen rouháš."

„Vím. Je to má obrana před světem."

„Jak to myslíš?"

„Bolí mě, Anno. Kdybych věřil, že tento svět stvořil Bůh, musel bych jej nenávidět. Raději nevěřím..."

„Svět je i krásný."

„Ano, je. Život a Smrt, láska a nenávist - vše v dokonalé rovnováze. Vše dobré musí být vyváženo něčím špatným. Smysl světa či života neexistuje. Jen věčný boj."

„Tak bojuj!"

Řekla to zvláštním, podivně naléhavým hlasem. Bard sebou trhl. Cítil, jak se mu ta věta vpaluje hluboko do srdce.

S nebývalou úctou pohlédl na mladičkou hostitelku.

Prožil celá staletí, ona jen patnáct let. A přesto...

*

„Je moudřejší než já," povzechl si bard. „Mnohem moudřejší."

Eärendil mlčel.

„A je tak krásná."

„Nathorne," řekl nakonec elf. „Jestli sníš o tom, jak spolu utečete na kraj světa..."

„Ne, nevím. Já jen... Dává mi sílu a odvahu žít dál."

„To je dobře. Měli bychom odejít."

„Odejít?"

„Ano, příteli. Dřív, než se tvá radost změní v zoufalství."

„Nemůžu..."

„Brzy se rozkřikne, že jsi tady. Musíš dál."

„Utéct," zasyčel bard. „Pořád jen utíkám!"

„Je to tvůj osud."

„Postavím se mu!"

„Eärendil má pravdu," ozval se za nimi Estelův hlas. „Ty si nemůžeš dovolit lásku. Nikdo z nás."

Trojice hleděla na rudé zapadající slunce.

„Ráno odjedeme, Nathorne. Všichni tři. Napíšeš pár smutných básní a zapomeneš. Nech ji být," řekl Eärendil.

„NE!"

Slunce zapadlo.

*

„Nathorne, známe se hodně dlouho, viď," zašeptal Estel.

Usedli proti sobě a upili z číší.

Potom Ochránce promluvil.

Hovořil tiše, řečí elfů.

Svá slova skládal s nečekaným citem a lehkostí.

Vzpomínal. Snil.

Nathornovi se zachvělo srdce.

Takového Estela neznal. Možná jen..., tušil.

Elfův dech rozechvíval plamínek svíce.

Pak odešel a bard ještě dlouho seděl jako přimrazený.

„Nathorne, známe se hodně dlouho, viď..."

*

„Mám pro tebe dárek, Nathorne. Hodí se k tobě," řekl Estel a pozvedl asi půlsáhovou ocelovou tyč, s rukojetí opletenou kůží a se smyčkou pro zápěstí, která dosud stála opřená o kamennou stěnu po jeho levici. „Ani nemusíš umět šermovat, abys tím zmrzačil nebo zabil."

„Odporná zbraň," zasyčel bard s potutelným úsměvem, když potěžkával nečekaný dar.

„To není zbraň, Nathorne," namítl Ochránce. „To je Argument."

„Velmi pádný," dodal bard.

„Přesně tak. Zneškodníš tím i nejlepšího šermíře."

„To snad přece jen..." začal bard.

„Argumentuje se tím zezadu," vysvětlil elf a oba se rozesmáli při dávné vzpomínce...

„Kde jsi k tomu přišel?" zeptal se bard.

„U zdejšího kováře."

Nathorn nerozhodně pozvedl těžkou tyč.

„No, tak mě s tím nauč zacházet."

„Pokud nebudeš mít možnost použít jej zezadu, což by ti bylo podobné, vyzkoušej tohle..."

Elf vzal Argument a naznačil útok na hlavu. Pak ale úder stočil a Nathorn si snadno představil, jak případný nepřítel klesá k zemi s rozdrceným kolenem.

Bard to zkoušel celé hodiny. Když se přiblížil večer, odložil Estelův dar a vešli do jídelny.

„Dnes nechám loutnu spát," pravil vážně Ochránci Hvozdu. „Myslím, že mi upadne ruka..."

„Počkej ráno, až se to rozleží..." zasmál se Estel.

Usedli ke stolu.

*

Ač v poslední době nemohl spát, té noci si bard přikázal usnout.

Po chvíli jej navštívily sny, nejprve šílené a zmatené, potom si ale, aniž by se probudil, uvědomil sám sebe a zavolal Plavovlasého.

Setkali se v horách, vysokých a mrazivých. Nad Propastí.

„Nemohu ti pomoci. Alespoň ne tak, jak bys chtěl. Ale pomohu ti s tvými přáteli - odejdou a nechají tě s Ní o samotě," řekl s úsměvem Plavovlasý.

„Ale neublížíš jim," ujišťoval se bard.

„Ovšemže ne. Vím, že je máš rád."

Nathorn pohlédl do Propasti.

„Vybral jsi zvláštní místo pro naše setkání," zašeptal.

„Mýlíš se, Nathorne. To je tvoje práce."

„Řekni mi alespoň..."

Plavovlasý věnoval bardovi jeden ze svých okouzlujících úsměvů.

„O Ní ti nemohu prozradit nic. Ale naučím tě novou píseň o Slunci, jestli chceš..."

Bůh pohladil struny své loutny.

„Snad jindy," zabručel Nathorn. „Nepamatoval bych si ji."

Plavovlasý pokrčil rameny, usmál se a zmizel.

Nathorn se probudil a dlouho zíral do tmy.

*

Eleanel se sklonila nad potůčkem a několik pramenů dlouhých vlasů, zářících jako měď, jí sklouzlo do čela. Netrpělivě je odhodila.

Opatrně uchopila věneček z lučních květin a položila jej na hladinu, třpytící se ve slunečním jasu.

V té chvíli se z rozložitého dubu snesla síť.

Dívka vykřikla, když ji bleskově obstoupilo několik neurvalců s holemi, ale při pohledu na vysokého muže v černém mnišském rouchu, který stál za nimi, jí hrůza sevřela hrdlo.

Pokusila se zavolat Hvozd na pomoc, ale mnich tomu zabránil pouhou svou přítomností. Taková Síla snad ani nemohla pocházet z něj samotného...

Věnoval jí jediný krutý úsměv a pokynul pacholkům.

Na drobné elfí tělo dopadly první rány...

*

„Brzy se vrátím," slíbil Estel a zamával.

Na stéblech trávy jiskřila rosa.

Estel nevěděl jistě, zda volání, jež při probuzení zaslechl ve své mysli, nebyl jen sen. Pokud to však byl někdo ze Starší krve, bylo jeho povinností vyrazit okamžitě.

Ze dveří vyběhl Eärendil.

„Počkej, Estele, jedu s tebou. Mám takový pocit, že mě budeš potřebovat..."

Bard se tajemně usmál.

Pak po jeho tváři přeběhl stín.

Plavovlasý splnil slovo.

Co teď?

*

Eleanel s hrůzou hleděla na rozžhavené kleště, blížící se k jejímu tělu. Ještě víc děsila nehybná tvář inkvizitora, jenž na ni hleděl zpoza kata.

Je mocný, uvědomila si. Mocnější než já. Mocnější než Hvozd.

„Ecce homo," zasyčela a vložila do těch slov všechnu nenávist a pohrdání, jíž byla schopna.

A pak... Jen bolest.

*

Toho večera si povídali dlouho. O víře, boji, naději, strachu...

„Odporuješ si, Nathorne."

„Stále si jen odporuji. Není jediná Pravda. Vše záleží na úhlu pohledu."

„Nerozumím ti. A mateš mě."

„Zato já tobě ano. Ty potřebuješ rozumět, abys mohla milovat. Mě stačí jen milovat. Láska je důležitější než Pravda. Hlubší."

„Nathorne. Copak nevíš, že každá žena touží především po jistotě? A ty? Jsi jako voda. Proměnlivý, nevyzpytatelný."

„Jistota je Klam. Lidé chtějí věřit a ctí ty, kteří v sobě pohřbí své ďábly. Ale ti v nich žijí a až se znovu vynoří, přijde zklamání. Já nic neskrývám, možná právě proto nejsem k pochopení. Nevěř těm, o nichž si myslíš, že jim rozumíš.

a lásce...

„Co vlastně chceš, Nathorne?" zeptala se.

Bard si důkladně přihnul ze své číše.

„To se ptáš opilého Nathorna?" usmál se trpce. „Tebe, Anno. Tebe. Teď a provždy... Nic víc a nic míň."

„Nemůžu ti dát to, po čem toužíš," povzdechla si.

„Odjedeme spolu. Daleko, někam, kde nás nikdo nebude hledat, pronásledovat..."

Vzpomněl si na Earendila a usmál se. Znáš mě až moc dobře, příteli, pomyslel si.

Všiml si, jak její tvář zvážněla.

„Nedělej si marné naděje. Prosím, Nathorne..." zašeptala a odešla.

*

„Hvozd mlčí," řekl znepokojeně Estel Orofinwe. „Už druhý den."

Mág pohladil kůru věkovitého dubu, potom jeho pohled sklouzl k nedalekému potůčku.

„Estele," zamumlal. „Tady..."

*

Ten sen se jí vracel každou noc.

Stále silněji.

Už roky.

Hlas z živoucího Víru...

Až dosáhne šestnáctého roku svého života, usne navěky...

Ten den se blížil. Hranice...

Věděl to její otec?

A když ano, věděl, že to ví ona?

Slyšel hlas Ďábla, proklínajícího bezbranné nemluvně?

Neměl odvahu se vrátit, být přítomen její smrti?

A její matka? Utrápila se snad právě pro toto vědomí?

Je to trest? Za co?

Proč jen pozvala dál toho podivného barda?

Proč to všechno?

Otázky.

Ten sen se jí vracel každou noc.

*

„Mám tě rád, Hvězdičko," zašeptal Nathorn a pohlédl do těch tajemných zářících očí. „Nejsem hrdina, nemám ve všem jasno. Nechci si tě podrobit - ani to neumím. Chtěl bych ti dát celý nový svět..."

„Zapomeň, Nathorne."

„Bojíš se něčeho? Neumím se bít ocelí," řekl bard. „Ale nejsem bezbranný... Co tě trápí? Co ti brání?"

Mlčela.

„Odejdi, Nathorne," zašeptala nakonec. „Bude to tak lepší."

Srdce se mu sevřelo bolestí.

Chtěl s ní žít, v dobrém i zlém, dokud je smrt... Jak že to říkají kněží? Chtěl. Hrála si s ním snad? Mučila jej tou předzvěstí hrůzy?

Smrt...

„Nevyháněj mě, Anno. Prosím - udělám pro tebe všechno..."

„Nemůžeš mi pomoci. Zapomeň na mě."

Zapomenout.

Chtěl křičet. Řvát tak, aby zvuk hlasu rozerval nebe i zemi.

„Promiň, Nathorne, ale nechci tě už vidět. Nikdy."

Hrdost nebo láska?

„Proč to děláš?"

Chtěla křičet. Řvát. Vykřičet na něj krutou pravdu.

Místo toho řekla jen: „Odejdi."

Odešel.

*

Toho dne Estel Orofinwe, Ochánce Hvozdu poprvé v životě zabloudil. Snažil se vystopovat skupinu, která vyrazila od potůčku směrem k jihu, ale stopy zničehonic zmizely.

Hvozd mlčel.

„Nevěřím, že by někdo jako ty mohl ztratit cestu," zabručel Eärendil.

Estel na něj upřel vyděšený pohled a Eärendil zmlkl.

Bylo to vážnější, než si myslel.

*

Nathorn se rychle blížil k městečku, kde celé to trápení začalo. Nevěděl jistě, co bude dál, tušil však.

Kde se v člověku bere tak zničující cit?, ptal se sám sebe. Odpověď nepřicházela. Nechtěl být jako desítky jiných bardů, zoufajících si nad nešťastnou láskou. On ne. Nebyl jako oni. Byl Nathorn.

Ubytoval se v hostinci, zaplatil předem. Večer se posadil ke stolu, objednal si víno a naslouchal vzrušenému hovoru špinavých, nevzdělaných sedláků.

Ve městě je Inkvizice.

Pátrá po čarodějnicích. A čarodějích.

A po mně, ušklíbl se bard.

Pohledům, plným podezření, okázale nevěnoval pozornost.

Rozhodl se.

Kdosi vyšel ven, až podezřele nenápadně.

Ještě mohl utéct.

Jako už stokrát.

Nechtěl utíkat.

Už ne.

Čekal tedy...

*

Zůstala sama. Chtěla to tak?

Opravdu to tak chtěla?

Zůstala sama a už na tom nemohla nic změnit.

Nic.

Zůstala sama.

*

Dubové dveře hostince se rozletěly a dovnitř vtrhlo několik pochopů. Hosté se bleskově stáhli ke stěnám. Bard vstal.

Snad opravdu utíkám. Vstříc Smrti, zapomnění. Vznešená sebevražda svobodného ducha na hranici...

Proklel se za svou slabost.

Nezasloužil si Ji.

Už ne.

Inkvizitor čekal.

Mohl uniknout?

Snad.

Bard však vykročil vstříc Smrti a neodvratnost toho kroku jej naplnila podivným klidem.

Brzy to skončí.

Pozvedl Argument.

V místnosti bylo poněkud těsno a nepřehledno. První z ozbrojenců se přiblížil až k bardovi a pozvedl palici.

„Vzdej se dobrovolně," zavrčel výhružně.

Nathorn se rozesmál a použil jedinou fintu, kterou se naučil. Pochop strašlivě zařval a svezl se k zemi s roztříštěným kolenem.

Tohle mně nedarují, pomyslel si bard, a smál se dál.

To už zaútočil druhý.

Žádný bojovník neopakuje tutéž fintu dvakrát po sobě.

Nathorn nebyl bojovník...

Druhý zmrzačený ozbrojenec zaklel jako nejhorší pohan, nejen bolestí, ale i překvapením.

Pak už to šlo rychle a ten, kdo řval, byl Nathorn...

*

„Estele, ten les nezaklel smrtelník," prohlásil zničehonic mág.

„Nedovedu představit, že by někdo měl tolik Síly."

„Bloudíme v kruhu," dumal dál nahlas Eärendil.

„Mýlíš se, mágu. Je to spirála. A jdeme ke středu."

„Spirála..." mumlal Eärendil. „Vír... Zatraceně!"

Estel mu věnoval tázavý pohled.

„Poslouchal jsi vůbec někdy pořádně Nathornovy příběhy? A ne jen ty o sobě?"

Ochránce uraženě zmlkl. „Vážně si myslíš, že v tom má prsty?" hlesl po chvíli.

„Pán Propasti nebo Nathorn? Jo, myslím si to," zabručel mág.

„A který z nich tedy?"

„Oba přece..."

*

„Soudit by se ti chtělo," zasípal trpce Nathorn mnichovi do tváře. „Nesuďte, abyste nebyli souzeni... Jaké máte právo - soudit MĚ?!"

Mučírna, narychlo zřízená ve sklepení místní fary, páchla krví, potem a spálenou kůží.

„Kde mě upálíte?" zajímal se.

Inkvizitor kupodivu odpověděl.

„Tady na náměstí. Zítra. Pokud doufáš, že tě někam povezeme a ty vyklouzneš, jako vždy, doufáš marně!"

„V téhle prdeli světa?" hlesl nešťastně bard.

Ta představa mu najednou přišla k smíchu. Byl směšný ve své touze i ve svém utrpení. A koneckonců i ve své sebevraždě.

Sebevrazi jsou směšní.

I mučedníci.

A výslech pokračoval. Chtěli vědět spoustu věcí a on odpovídal. Koneckonců - byl bard a vymýšlet si patřilo k jeho profesi. Balil velké lži do neškodných pravd a dával si načas, aby to nebylo podezřelé.

Nakonec přestali, svázali jej, hodili do kouta a odešli. Zůstal jen obrovský tlustý muž s Argumentem v ruce.

„Zmrzačil jsi mi kámoše a to se nedělá," zavrčel, jedinou ranou rozdrtil bardovi levé koleno a opět se rozmáchl.

Nathorn omdlel.

*

Posel se ještě nestačil ani vydýchat a už zahrnoval dívku špatnými zprávami.

O bardovi, který má být upálen a o Inkvizici, která se zřejmě bude zajímat o jeho pobyt na tvrzi. A také o elfce, jež byla ještě toho večera naražena na kůl na jednom z mnoha rozcestí Hvozdu.

Zarazila jej.

Bylo toho příliš mnoho najednou.

Mávla na komorníka.

„Rogere - sežeň písaře, chci poslat stížnost králi ohledně těch poprav na mém panství. Nemám teď sílu to vymyslet, napiš to a dones mi to k podepsání. Pohosti posla a mne nechej o samotě," vyhrkla jedním dechem. Pak se otočila a vyběhla po točitých schodech na vrchol věže.

Odtud kdysi padala Ilariel vstříc něčemu horšímu, než Smrt, pomyslela si. Jiná věž, stejné místo. Hleděla dolů.

„Pán Propasti," zamumlala.

Chtěla se modlit, tak jako vždy, když jí sevřel hrdlo strach z blížícího se konce, neměla však sílu.

Nathorna upálí...

Nechal se chytit? Kvůli ní?

Neplakala. Nekřičela. Jen nehybně hleděla na temný Hvozd, nad nímž vycházely první hvězdy.

Zítra tedy zemřou oba.

On shoří v plamenech, o nichž Církev tvrdí, že očišťují...

Proč jej k sobě pustila?

Kletba.

Nevěděla. Jen tušila. Nechtěla to takto.

Sliboval si příliš.

Dala mu falešnou naději, nebo snad přece jen doufala?

V co ale?

Znala svou kletbu...

Bolelo to příliš. Nemohla plakat.

*

Stejné hory. Stejná Propast.

Čekal na Plavovlasého.

„Brzy vkročíš do mého světa navždy, Nathorne."

Otočil se, nikde však usměvavého boha neviděl. Jen zběsilý vzdušný vír.

Přikývl.

„Vše, co se stalo, stalo se správně, Nathorne. Veškerá bolest byla nutná."

Znovu přikývl. Rozuměl příběhům...

*

„Stůj, Eärendile," zašeptal Estel, když ucítil dotek cizí mysli. Oba zalehli a Estel se začal pomalu plížit k vrcholu malého, řídkým křovím porostlého kopce.

Pak ji spatřili.

Elfí žena ani po mučení neztratila mnoho ze své krásy. Své oči, plné bolesti upírala na Ochránce Hvozdu.

Jejich mysli se v jediném okamžiku věčnosti prolnuly. V tu chvíli ji znal, jako by s ní prožil celý život. Život druidky, možná ne příliš mocné, zato však laskavé a mírné. Byla panna, proto kůl a ne hranice. Za staletí svého života nepoznala muže. Ani po tom netoužila. Měla Hvozd. Jako on...

Cítil k šílenství dohánějící bolest roztrhaných vnitřností, spolu s ní nemohl popadnout dech. Spolu s ní byl nabodnutý na kůlu. Už celé hodiny...

Jeho oči se zalily slzami.

S despektem pohlédl na tři ozbrojence, kteří ji měli ochránit před milosrdenstvím Smrti. Pili - snad víno - z měchu, smáli se...

Estel vzal luk, tiše sáhl do toulce pro své tři nejlepší šípy. Připravil se. Zamířil. Tři výstřely jako by splynuly v jediný.

Byli opilí a zemřeli dřív, než pochopili, co se vlastně děje.

Přiběhl k ní.

Vzhlédl a utonul v jejích očích. Najednou věděl. Odvrátil tvář.

„Miluji tě, Eleanel," zašeptal a tasil.

Stokrát nacvičený pohyb - stříbrná čepel posvátného meče zrudla krví z jejího srdce...

*

Nebránil se, když jej vlekli k hranici.

Neměl Sílu.

Už ne.

Dav čekal.

Kněz přiblížil k jeho tváři krucifix.

„Jestli jsi, budeš mi muset ledacos vysvětlit," zachroptěl Nathorn a odvrátil od Ukřižovaného hlavu.

Plameny zatančily pod zmučeným tělem.

Ucítil záchvěv cizí bolesti. Anna...

To přeci nechtěl.

„Směj se!" vykřikl. „Směj se, Anno!"

Pak si vzpomněl na Eärendila.

Zazpíval mu svou poslední píseň.

Plnými doušky vdechoval dusivý dým.

Bezvědomí nepřicházelo.

*

Estel sklonil nevinnou krví navždy znesvěcenou zbraň. „Přijmi tuto čepel, abys jí život ochraňoval..." znělo mu v mysli. Vtom Eärendil vykřikl.

„Co se děje?" zeptal se stále ještě ochromený Ochránce.

„Nathorn umírá," zašeptal.

Eärendil porušil své předsevzetí a vyzval Methrasina, aby je přenesl na místo popravy.

Odpusťte mi... Nebo se alespoň pokuste pochopit.

Nathorn.

„Ty zatracený, sobecký hovado," zaúpěl Eärendil.

Jemně mrholilo.

Lidé se rozcházeli.

Hostinský rozžal louče v nedaleké krčmě.

Mág k ní potácivě vykročil.

„Eärendile," zašeptal Estel. „Tím přece nic nevyřešíš. Nic..."

Ochránce se unaveně opřel o meč a sklopil zrak. Zdálo se mu, že se zbraň lehce chvěje. Zdálo? Její hrot se zaryl do prachu ve spárách dláždění.

„Kdy to skončí?" zamumlal. „Kdy?"

Ticho.

Na stříbrné Hvězdě vyryté do hlavice Meče se objevila krůpěj.

Začalo pršet.

Nevzdávej se, zašeptala Eleanel, bojuj.

Budu tě provázet. Až do Konce.

S údivem hleděl na Meč.

Pak pochopil.

Krůpěj pomalu sklouzla.

Slza?

Pršelo...

*

Přišel ten den.

Anna cítila, jak jí Smrt svírá hrdlo.

Už se tolik nebála.

Čekala.

Soumrak přikryl kraj.

Důstojnost, s níž chtěla Smrt přijmout, ji pomalu opouštěla. Trvalo to příliš dlouho.

Nakonec však přece jen usnula...

II. VĚČNÝ ELF

Kráčivci světy divnými

do dálek hledí strašlivých

hledají v bytí tichý smích

kráčivci věční, tajemní

konejší bohy písněmi.

Ahasver pláče v Hlubinách

dál a dál čeká na návrat

svých synů, u dřevěných vrat

měsíčním svitem kovaných

uvězněn ve svých věčných hrách.

Jen Tys tím bohem, příteli

a jen Ty čekáš na návrat

do nebytí; tím chceš se stát

kráčivče věčný, podivný

sám bloumáš mezi hvězdami.

Až ulice se zešeří

a louče rozzáří se v tmách

půjdeš dál, jak už tisíckrát

však nezabušíš na brány

domů, kde lhářům nevěří.

Když umíral, složil Nathorn pro svého přítele tuto píseň, svěřil ji Větru a odešel s Plavovlasým do Říše snů. Na své tělo, měnící se v popel, ani nepohlédl.

Vítr přinesl píseň Eärendilovi.

Ten neřekl tak ani tak, a chlastal - jako Eärendil - až do rána...