Orel I.

Po velké odvaze vždy přichází chvíle, kdy člověk zvažuje správnost svého rozhodnutí a přemýšlí nad tím, co by se stalo, kdyby se rozhodl jinak. Alespoň tak to bylo u mě. Dlouhá léta jsem žil ve lži a slepé oddanosti dokud si mě nakonec pravda nenašla a já spatřil zkázu, která vznikla mýma rukama a dál se šířila. Můj svět se mi zhroutil a já plný hněvu toužil po jediném. Pomstě, kterou jsem vykonal a kvůli níž miliony lidí zahynulo, jen proto, že jsem to tak chtěl. Přesto toho nelituji a i teď bych se zachoval stejně, kdybych stál před tou samou volbou znovu, neboť vím, že by jinak lidí zemřelo mnohem víc. Bez rodiny, přátel a smyslu života jsem putoval alternativními dimenzemi, díky přístroji, jež jsem stvořil, abych unikl minulosti, ale ať jsem přišel kamkoliv, vždy mě nakonec dostihla. Na dlouhá léta můj život naplnila vina, stud a odpor k sobě samému. Chtěl jsem ze svých rukou smýt krev a z hlavy vyhnat vzpomínky, ale nepodařilo se mi to. Sebevražda mě napadla nejméně tisíckrát, přesto jsem se nedokázal zabít, neboť svým hříchům a zločinům bych unikl až moc lehce. A když už mi nakonec jednoho dne došly síly a já sahal po zbrani, stalo se něco, co jsem nečekal. Něco, co navždy změnilo můj život a dalo mi novou šanci. Šanci vše odčinit a začít znovu. Přímo přede mnou se otevřel zářivý modravý portál, vábící mě k sobě jako můru láká světlo. Beze strachu jsem do něho vstoupil a ocitl se v temnotě chladné jeskyně. Stačilo udělat první krok a po jejím obvodu vzplály desítky pochodní, které mě obklopily svým teplem a osvětlily nádherné nástěnné malby. Nepamatuji si již, jak dlouho jsem na ně hleděl, vím pouze, co na nich bylo. Desítky roztodivných monster, ale i robotů s vojáky, bojujících proti mužům a ženám se zářícími zbraněmi, kteří se jim hrdě postavili tváří v tvář a beze strachu. Dostatečně nabažený krásou maleb, jsem se vydal dál jedinou chodbou vedoucí pryč. V ní byli po stranách vyobrazeny dějiny tohoto místa, když dvě zářící bytosti společnými silami v nicotě vytvářeli kameny, stromy, rostliny, oblohu, překážkové dráhy a další věci kousek po kousku s ohromnou pečlivostí, aby vše nakonec spojili do jednoho celku. Údolí, kterému dali název Tal-khen. Poté svá zářivá těla vyměnili za lidská a vydali se hledat jedince se zvláštní aurou, osudem, který je předurčoval k velikým činům, aby je sebou přivedli a pomohli jim v jejich poslání. Došel jsem na konec chodby a sluneční zář mě oslepila. Když si oči přivykli světlu, rozpoznal jsem před sebou postavu staršího muže v hábitu s dlouhým bílím plnovousem a tváří pokrytou desítkami vrásek, které všechny zastínil jeho milý úsměv. Poznal jsem ho. Byl to právě on, který se podílel při tvorbě údolí. To bylo poprvé, co jsem uviděl velmistra Gahena, který se pro mě stal na dlouhá léta něčím víc, než-li mi byl můj vlastní otec. Pohlédl na mne svýma modrýma očima a klidným přátelským hlasem promluvil. Krátké uvítání v Tal-khenu a pokynutí, abych ho následoval, bylo vše, co řekl. Potom se vydal dolů do údolí po dlážděné cestě vedoucí po úbočí hory, kde se nacházel vstup do jeskyně. Chvíli jsem váhal, ale pak vykročil za ním. Během sestupu jsem žasl nad krásou tohoto místa, které kolem dokola obklopovalo majestátní pohoří, jež chránilo úrodnou nížinu se zelenými loukami, lesy, ale v dálce i jezerem a vodopádem, lesknoucí se při záři slunečních paprsků. Byla to taková krása, že mě všechny mé chmurné myšlenky okamžitě přešli. Cesta nás vedla okolo louky, kde vedle sebe cvičili ženy i muži. Ať spolu zápasili, závodili nebo jen zkoušeli zvláštní bojové techniky, vše prováděli s takovou elegancí a lehkostí, až se mi z toho tajil dech. Jakmile si všimli velmistra Gahena přede mnou, uctivě se mu uklonili a bylo na nich vidět, jakou úctu a oddanost k němu cítí. Nejvíce mě však na okraji louky, kam zasahoval stín stromů ze sousedícího lesa, zaujala skupinka pěti mužů, v tureckém posedu. Jeden k ostatním seděl otočený čelem a ti jej bedlivě pozorovali. Všiml jsem si z dálky, jak pohybuje ústy, ale nezaslechl jsem, co říká. Když domluvil, zavřel oči a několikrát se zhluboka nadechl a vydechl, aspoň jsem tak usoudil podle vzdouvající se hrudi. Chvíli na to se vznesl metr nad zem. Zbylí čtyři muži na sobě nedali znát ani náznak úžasu, zatím co já zíral s pusou otevřenou dokořán, a udělali to samé. Potom se všech pět mužů jen tak vznášela nad zemí. Kdyby mě velmistr Gahen nechytil za paži a neodtáhl pryč, zůstal bych na ně zírat jistě i celé hodiny a pokoušel se přijít na to, jak jen to udělali. Po několika stech metrech nebe zakryli husté koruny stromů a cesta dál pokračovala lesem, ve kterém bylo nezvyklé až mrtvolné ticho, tak zvláštní oproti lesům, ve kterých jsem kdy byl. Když jsme nakonec vyšli na mýtinu, na níž se k nebi tyčil řečnický pult a kolem něho dokola rozestavěné mramorové lavice, bylo mi jasné, že sem se ocitl na shromáždišti pro obrovský počet lidí. I když mýtina byla kouzelná a velkolepá, můj zrak zaujaly střechy města za ní, z jedné strany kryté lesem a z druhé chráněné pohořím. Za svůj život jsem si myslel, že největší krásy a zázraky už mé oči viděly a nic je nepřekoná, ale při průchodu městem jsem si uvědomil, jak snadno může být člověk pošetilý. Velmistr Gahen mě vedl zářivě čistými ulicemi, ve kterých vyčnívali ty nejúžasnější architektonické divy, až do středu města, kde byla nejkrásnější budova ze všech. Celá ze zlata spojená se skálou, ze které jako houba vyrůstala. Svou září upoutala každého návštěvníka již z dálky a z blízkosti zaujala obrovským gongem na střeše, který se rozezněl po celém údolí kdykoliv bylo třeba. Její zdi pak zdobily různé ornamenty, blyštící se ve slunečních paprscích a několik oken. Došli jsme k obrovským vchodovým dveřím, pokrytými drahými kameny, které se před námi samy rozevřely dokořán a my vstoupili. Velkolepost stavby předčila pouze její výzdoba. Sochy, obrazy, zbraně spolu tvořili mozaiku zručnosti a dokonalosti, kterou každý výtvor představoval. Velikost budovy zaručovalo obrovský počet místností a chodeb, ale jelikož stavba byla spojená se skálou velká část jejích prostor zasahovala do ní a činila stavbu jakým si zvláštním mraveništěm, schopným pojmout do sebe stovky lidí. Kráčel jsem za velmistrem, který se v tomto bludišti chodeb dokonale orientoval a vedl nás po schodišti do jednoho z nejvyšších pater, kde jsme nakonec skončili v jediné místnosti s balkónem z něhož byl výhled na celé město. Kromě něho byl v pokoji také zapálený krb, několik rostlin a pár dalších osobních věcí velmistra. Velmistr se posadil do zdobeného křesla za svým stolem před malou knihovnou a pokynul mi, abych si sedl na jednu z židlí před ním. Konečně přišla ta chvíle, kdy jsem měl dostat odpovědi na otázky, co se mi neustále od průchodu portálem honili v hlavě. A že jich bylo požehnaně. Velmistr začal vyprávět neuvěřitelný, ale přesto, jak jsem se na vlastní kůži již tolikrát přesvědčil, pravdivý příběh o dvou světech. Já pocházel z technického a díky svým znalostem jsem věděl o nepřeberném množství alternativních dimenzí a naučil se do nich i cestovat, ale protože cestování přes hranici, dělící oba světy, bylo podstatně komplikovanější, nikdy mě nenapadlo, že místa, která jsem navštívil byly pouhý nepatrný zlomek těch, co existoval. Ve skutečnosti existovaly dva základní světy. Technologický a magický. V jednom vládla magie, neviditelná síla, se kterou šlo vykonat cokoliv, pokud ji k danému účelu bylo dostatek a ve druhém vědění. Každý svět se pak dělil na bezpočet dimenzí, mnohdy si podobných jako vejce vejci jen s malými, téměř nepostřehnutelnými, rozdíly. Tyto dva světy pak existovaly vedle sebe a občas se překrývaly, takže v některých dimenzích vládla jak magie, tak i technologie, což mi přišlo nemožné, ale po jejich návštěvě jsem zjistil, že i na první pohled nemožné může fungovat. Velmistr dále pokračoval vyprávěním o čase, v němž vládl chaos, kdy neexistovala žádná pravidla a mocní z obou světů si dělali, co chtěli, aniž by jim v tom někdo bránil, jen aby získali ještě větší moc, než jejich rivalové. Zeptal se zda jsem viděl malby po stěnách tunelu a já kývl. Pak mi pověděl, že kdysi býval něčím víc, než tím, co vidím teď a spolu se svým bratrem Drughou už nemohli přihlížet chaosu. Spojili tehdy svou obrovskou moc a stvořili toto údolí, oddělené od obou světů, aby v něm vycvičili bojovníky ke střežení hranice mezi světy, schopné postavit se všem, kteří by chtěli vstoupit do světa, ve kterém neměli pražádné právo být a zamezit tak chaosu. Věděli, že k tomuto úkolu budou potřebovat silné muže a ženy, ale za dobu, kdy byli všemohoucími bytostmi a pozorovali dění ve světech si všimli lidí, předurčených k velkým činům. Věděli, že tyto vyvolené lze vypátrat, a proto je začali přivádět do Tal-khenu, kde jim poskytli výcvik a znalosti, potřebné pro jejich poslání Druihů. Já na velmistra během příběhu jen nevěřícně hleděl a hltal každé jeho slovo. Probralo mě až jeho dlouhé odmlčení, při kterém se otočil k polici, kde ležel jeho překrásný meč. Sice neuronil ani slzu, ale bylo mi jasné, že tento ušlechtilý čin měl i své stinné stránky a teď nastala část příběhu, která mu přinášela pokaždé bolest. Když se jim konečně s Drughou podařilo zastavit chaos, se po tisících letech klidu nakonec stalo něco, co je navždy proti sobě poštvalo. Velmistr Gahen měl za cíl dále cvičit nové vyvolené k ochraně hranic mezi světy, zatím co Drughovi se nelíbilo, že umírali při ochraně jiných a za své mnohdy hrdinské činy nedostali žádné ocenění, vděk a časem obyvatelé světů, kteří o jejich existenci věděli to považovali za samozřejmost. Nemohl dále přihlížet, jak ti, které cvičil a pro něhož se stali něčím víc, než žáky, umírají. Proto se rozhodl odejít pryč, ale většina Druihů nepochopila bolest, jež mu to způsobovalo, a považovala jeho odchod za zradu. Jeden z nich ho dokonce napadl, což Drughovi nejen zlomilo srdce, ale vyvolalo v něm vlnu hněvu. Zrovna, když chtěl svým mečem zabít onoho útočníka, vložil se do toho velmistr Gahen a po krátké potyčce mu udělal dlouhou jizvu přes tvář. Poté přísahal, že nebude mít klidu, dokud nezemře poslední Druiha. Pak odešel a založil vlastní společenství 'Drughovo bratrstvo', se kterým vyhlásil Druihům válku. Mě bylo zcela jasné, že to velmistra tehdy zdrtilo, ale nemohl s tím už nic dělat. Chtěl pouze, aby rozepře mezi ním a Drughou nezničila i to, kvůli čemu obětovalo své životy již mnoho vyvolených. Od té doby mezi Druihy a Drughovým bratrstvem zuřila tichá válka, která každou chvíli hrozila přerůst v otevřený konflikt, který přinese jen bezpočet mrtvých. Drughovo bratrstvo, jak jsem se dozvěděl nebylo jediným společenstvím, které chtělo zničit Druihy, protože jim stáli v cestě k moci. Byla tu ještě společenství mágů, démonů, či vyspělých ras a jiných, kteří by ovládnutím některého ze světů, který se jim nedokáže ubránit, získali mnohé. Když velmistr domluvil, zadíval se na mě upřeným zrakem, vidícím až na dno mé duše a zeptal se, zda se nechci jako jeden z vyvolených přidat k Druihům. Nikdy jsem nevěřil, že bych byl něčím víc, než mužem v bílém plášti, ale díky událostem, co se mi přihodily za života a touze odčinit některé ze svých činů, jsem nabídku přijal. Ale kromě nebezpečného poslání mi má volba přinesla i rodinu v podobě šesti nejlepších přátel, za které bych dodnes obětoval i vlastní život, kdyby bylo třeba a to už samo o sobě bylo dostatečnou odměnou. Ostatně život bez smyslu nebo bez jakékoliv rodiny, nepřinese kromě trápení a samoty v srdci nikdy nic dobrého. Z pamětí Orla Kniha první - Nový život