Skoky (1): úvod

Šel jsem ulicí. V hlavě mě ještě pořád hřál krásný zážitek ze školního výletu, který sem měl před týdnem. Zvláště ta slečna z nižšího ročníku, co nás doplnila. Okouzlila mě. Sice k ničemu výraznému mezi námi dvěma nedošlo, jenom jsem s ní občas nesměle prohodil pár slov, ale navždy už zůstane v srdci mém. Například když v rámci oslav města, které jsme navštívili, jsem vedle ní seděl pod zámkem a nad našimi hlavami bouchal ohňostroj, plesal jsem radostí. Skoro bych i řekl, že to není pozemská žena, ale mystická princezna. Bohyně. Působí tak na mě. Nějaký středověký myslitel by v tom asi hned viděl, že je převlečený posel ďáblův, který si na mě nadobro zasednul a chce mě svést do velkých neřestí. Já však nejsem zatížen středověkým myšlením (někdy jsem na to i náležitě hrdý), tak nemám takové obavy. Navíc v její přítomnosti cítím, že mi jaksi dodává pozitivní energii, rozjasňuje mou mysl, zbavuje mě smutků a trápení. Způsobem, který nedokážu pochopit, ale prostě to funguje. To je na ní to výjimečné. S těmito myšlenkami jsem se ubíral městem, až jsem došel na ulici se spoustou domů. U jednoho z nich, který je nejvyšší ze všech, jsem měl zvláštní pocit. Jako by tam bylo něco hodně skrytého, ale čekalo to na mě, nebo aspoň já po tom toužil. Když se pořádně zadívám, na ten dům si vzpomínám, i když hodně matně. Možná to byl sen. Chvíli rozjímám a vlastně si uvědomuji, že ten můj pocit má co dočinění se slečnou z výletu. Že by tam snad bydlela… a telepaticky mě to sdělovala? Neříkám, že naprosto nevěřím na tyto parapsychické podivnosti, ale nikdy jsem s tím neměl přímou zkušenost ani jasné svědectví. Ten dům mě stále lákal. Já neměl co dělat, a tak jsem si řekl, že tam nakouknu a trochu ho prozkoumám. Hned první komplikace nastala u vstupních dveří, byly zamčené a nikde žádný zvonek. To je blbé. V zamyšlení jsem udělal pár kroků a otoček a najednou vidím, že jsem o pořádný kus dál. Co to? Zkusím to ještě jednou a bleskurychle se přemístím o dva metry doleva. No to je úžasné! Já mohu dělat dlouhé skoky víceméně v okamžiku. Nikdo si ničeho nevšimne. Pane jo, s tím by se dalo dělat věcí… A jde mě to automaticky, stačí jen pomyslet a vykročit. Avšak, funguje to jen v okolí domu, jak jsem zjistil. Zvláštní… ale tak sem to přijal a dál se zajímal o dům. Zrovna se otevřely dveře, a někdo z nich vycházel, tak jsem udělal ten svůj chvat a proklouzl dovnitř. Měl jsem štěstí, uvnitř domu byla cedulka: „Soukromé prostory a majetek. Cizím osobám vstup zakázán“. Ty skoky se budou hodit. Po vkročení do domu je zase vše normální, žádné ty lákavé pocity. Velmi mě to zmate, jako bych byl otupělý, ale přenesu se přes to. Když už jsem tu, chladně a s bystrou pozorností se vydám dál. Předsíň je naprosto obyčejná, jako v každém jiném domě, nic zajímavého. Rozhlédnu se, a na druhém konci spatřím točité schodiště do vyšších pater. Vydám se po něm. Jdu pořád vpřed a nahoru, pravidelně stejným krokem. Točitá schodiště jsou pro mě velmi zajímavá, právě kvůli tomu, že člověk celou dobu zatáčí jen doprava, nebo, jako v tomto případě, doleva, až se mu třeba začne motat hlava. Po chvilce mám už skoro takový pocit. Jako že poloměr zatáčení se pořád zmenšuje a musím dělat ostřejší zatáčky. Avšak vidím, že schodiště je pořád stejně široké a stejně zatočené. Nějak to nechápu…. Ale což, půjdu dál, jsem zvědavý, kam mě to dovede. Pohledem nahoru zjišťuji, že to ještě bude chvíli trvat. Nikde žádné odbočky.