Být drakem III.

Blátivý podzim převzal vládu nad údolím, horské stezky zbělaly a nebe bylo čím dál tím níž. Snažila jsem se žít normálně a pomáhat lidem připravovat se na zimu, ale nešlo to. Nejen proto, že se zranění levé paže ukázalo být daleko vážnější. Nedokázala jsem udržet v ruce nic, ani nůž, abych mohla nakrájet maso. Největším problémem, o kterém jsem s nikým nemluvila, byly mé sny. Zůstávala jsem stát uprostřed práce a zírala k horám. Viděla jsem draky. Spoustu draků. Poloprůsvitné představy mě volaly. Nemohla jsem už neslyšet.

Jednoho rána jsem se tiše vykradla z domu a osedlala koně. Nikdo mě neviděl. Byla hustá mlha. Pustila jsem se směrem k horám, ale ještě před průsmykem jsem koně propustila a nechala ho běžet. Sama, zabalená do teplého pláště a neozbrojená, jsem stoupala příkrou soutěskou vzhůru. Nedaleko místa, kde jsem naposledy nechávala koně, jsem se zastavila. Jakési mravenčení mě donutilo pohlédnout vzhůru. Nic. Jen šedé skály. Nenávidím šedou.
Co to bylo? Zdálo se mi to snad? Ta skála září? Šla jsem blíž a natáhla k záři ruku. Čekala jsem, že ucítím studenou skálu, ale místo toho mě ovanul vlahý závan větru. Voněl. Jak zmámená jsem vkročila do světla. Byla to skalní skulina. Protáhla jsem se jí a přede mnou bylo kamenné schodiště. Stoupala jsem po něm vzhůru. Stupně byly už notně ošlapané. Kdo tudy asi tak často chodí? Začínala jsem být zvědavá, kam mě podivné schody zavedou.
Schody se táhly snad nekonečně vysoko. Bez dechu jsem stanula na jakési náhorní rovině, kde vanul ledový vítr a ledové krystalky mě bodaly do tváří. Oslepovaly mě. Snažila jsem se prohlédnou tím bílým mrholením, když tu jsem nedaleko sebe spatřila tmavší stín. Vrhla jsem se směrem k němu, jako topící se k podané ruce. Když jsem stanula stínu na dosah, poznala jsem ji. Byl to ten drak, se kterým jsem se utkala ve sluji, ale teď jsem poznala, že je to ona, najednou jsem věděla, že je to dračice z urozeného rodu, že je mocná, přísná, důstojná. Jako bych dostala možnost prohlédnout si část jejího já. Stály jsme dlouho proti sobě a mě ani na okamžik nenapadlo, že by mi mohla ublížit. Přestávalo mrholit a jako kdyby někdo zrušil kouzlo a běh času se vrátil do své původní dráhy.
Uklonila jsem se. „Buď zdráva.“
Dračice na mě pohlédla a pokynula mi. „I ty buď zdráva. Konečně jsi našla cestu k nám, sestro. Vím, co tě přivádí, i když ty o tom nemáš ani potuchy. Pojď za mnou,“ pronesla vážným hlasem a obrátila se. Šla jsem za ní, jak mě vyzvala.
„Toto je dračí svatyně,“ řekla, když jsme došly k obrovské bílé ploché skále kryté ze tří stran namodralým kamenem, její čtvrtou stranou byl vstupní otvor vytesaný do zeleného kamene s červenými žilkami. Střechu tvořil tak tenký nažloutlý křemen, až byla skoro průsvitná. Dračice se ke mně obrátila. „Zde probíhá zasvěcení a setkání všech draků a dalších příbuzných druhů. Mezi ně patříš už i ty.“
„Já?“ podivila jsem se.
„Ano, ty. Nezměnila ses poslední dobou? Nevidíš to, co ostatní nemohou, neslyšíš to, cos dříve neslyšela, nevnímáš nic, o čem jsi dříve neměla ani potuchy?“
Sklopila jsem oči a v duchu jí dala za pravdu. „To ze mě dělá příbuzný druh?“
„Tvůj otec,“ řekla tiše. „Tvůj otec tady také jednou byl. Je to dlouho, ale v srdcích všech draků bude žít navždy. Přijel sem jako náš nepřítel a odjížděl jako jeden z nás. Stejně, jako ty.“
„Co se stalo s mým otcem?“
„Je mým úkolem ti vše vyprávět. Rada mi dala povolení říct ti to, o čem nemá mnoho lidí ani potuchy.“ Odmlčela se a podívala se směrem ke svatyni. Já ji napjatě pozorovala a ani mě nenapadlo ji rušit. „Tvůj otec byl rytíř. Vím, žil jako obyčejný chudák, jediné co měl, byly jeho meče. O vše ostatní ho totiž připravili.
Je to složité. Nevím jak začít. Od začátku? A kdo ví, kde je začátek. Začnu tím, že tvého otce povolali ke dvoru a poručili mu, aby se vydal spolu s dalšími rytíři zabít draka. Dohromady jich bylo pět. První utekl, když se na obzoru objevily hory. Druhý zůstal ve vesnici a třásl se v hospodě nad sklínkou kořalky. Zbylí tři se vydali do hor. Ať tak nebo tak, nakonec dorazili k dračí sluji. Uvnitř bylo dračí mládě. Bylo staré jen pár dní. Ti dva rytíři se začali radit, co podniknou. Došli k názoru, že lepší mrtvé dračí mládě, než živá dospělá dračice a chtěli ho zabít. Jenomže tvůj otec se na dráče díval jinýma očima a když jeho druh napřáhl kopí, odvrátil jeho ránu. Začali spolu bojovat. Jednoho rytíře zranil a druhý mu zarazil svůj meč do nohy. V tu chvíli se vrátila dračice. Nepotřebovala nic vysvětlovat, vrhla se na ty dva a zahnala je. Tvůj otec byl těžce zraněný a ani dračice z šarvátky nevyšla bez ran. Proto rytíře nepronásledovala. Radši se postarala o své mládě a o svého nového přítele.
Tvůj otec zůstal mezi námi dlouho. Pochopil spoustu věcí a objevil v sobě schopnosti, které jsou dar, ale pro ostatní lidi je to prokletí. Zjistil, že jeho kořeny sahají velice hluboko do minulosti, kdy lidé s draky spolupracovali. Tenkrát ještě draci neuměli lidskou řeč, ani to neměli zapotřebí, protože část lidí měla dar s draky rozmlouvat. A někteří se dokázali i na čas v draky proměnit. Nikdo neví, kdo byl první půldrak- půlčlověk, ale nikdo se tak už nenarodil. Vždy tu schopnost museli získat. A někdy se to nepodařilo.
Postupem času se těchto lidí vyskytovalo pořád míň, ubývalo i draků a ztráceli se ti, kdo s draky dokázali rozmlouvat. Draci se naučili lidskou řeč, ale bylo už pozdě. Lidé nechtěli naslouchat. Chtěli poslouchat jen své tužby, jen své cíle pokládali za důležité a neuvědomovali si, že v nekonečném běhu Času je vše pouhopouhá marnost, prach z prachu, jediná kapka v poušti.
Tvůj otec pochopil. Patřil k nám, patřil k dávnému rodu lidí, kteří s draky žili daleko v jižních horách. Jenomže odtamtud draci už před staletími zmizeli a rod zapoměl na svůj dar. Ale tvůj otec slyšel prosbu dračího mláděte, když na něj mířil rytířův oštěp. A těm prosbám vyhověl. Dlouho mu trvalo než se smířil se svými schopnostmi. Bylo to pro něj dost nezvyklé, šokující. A pak přišly zprávy, že král jeho rodu dal zabavit veškerý majetek a po něm dal pátrat jako po zrádci. Jeden z rytířů přežil cestu z hor a odjel žalovat. Vyslepičil všechno, co se dozvěděl. Tvůj otec se vydal zpět, aby se bránil. Nepodařilo se mu to. Potrestali ho, vzali mu titul a majetek a nechali mu jen jeho meče, aby mu připomínaly jeho zbabělost. Teď víš skoro vše.“ Podívala se na mě pátravě.
„Nějak to pořád nechápu. Proč jsi mě nezabila, když jsem tě tenkrát napadla. Mohla jsi, byla jsi v právu. Proč se mi rána tak zvláštně zahojila, proč mě pořád bolí a proč se mi zdají ty zvláštní sny?“
Pohodila hlavou. „Pojď za mnou,“ řekla a vykročila k dračí svatyni. Vstoupily jsme do dveří v zelenkavé stěně. Od protější zrcadlově vyleštěné zdi se odrazily naše podoby. Vedle sebe stáli dva draci. Ohlédla jsem se přes rameno. Žádný drak za mnou nestál. Co je to zač? Podívala jsem se na svou společnici. Zdála se mi být nějaká menší. Usmívala se. Proč? Znovu jsem pohlédla do zrcadla. Druhý drak se také pootočil. Prohlédla jsem si ho pečlivěji. Byl menší a štíhlejší než zelená dračice. Měl podobnou štíhlou hlavu s dlouhou čelistí jako ona, na temeni zdobenou čtyřmi štíhlými trny. Krátké ostny zdobily jeho krk a hřbet a táhly se až ke špičce ocasu, která se rozšiřovala a tvořila trojúhleníkovitý hrot. Šupiny měl na hřbetě tmavě šedé, na bocích přecházely do černé a pak směrem k břichu světlaly do střibřitě šedivé. Ostny a drápy měl perleťově bílé. Pozorovala jsem jeho dokonale tvarovaná křídla, která byla skoro průsvitná, s lehkým stříbřitým nádechem. Pak jsem mu pohlédla do očí. Měl je velice tmavě modré. Stejné jako já. A teď se mu v nich zračil stejný úlek jako v mých, zmatek, strach, překvapení. Dívala jsem se sama na sebe!
„Co – co se to ze mě stalo?“ vykřila jsem vyjeveně.
„Objevila jsi své další já, Rono,“ odvětila dračice v klidu, jako by byla zvyklá na náhlé proměny rytířů v dívky a dívek v dračice. „Musíš se s ním umět vyrovanat, jako s dalšími, které snad ještě objevíš.“
Vůbec jsem jí nerozuměla. „A to mám takhle jít mezi lidi? Co na to řekne maminka, až mě uvidí?“
Dračice si povzdechla. „Dá rozum, že takhle nezůstaneš napořád. Musíš se toho ještě spoustu naučit.“
A tak jsem se učila. První co mi vysvětlila bylo, jak se přeměnit z člověka na draka a zpátky. Bylo to podivné. Mnohokrát se mi stalo, že se mi povedlo se změnit v draka na pouhý jeden úder srdce, nebo jsem zcela nezávisle na své vůli přestala být drakem. Dokud jsem směla být na zemi, nebyl to takový problém, ale když mě zelená dračice Wadd učila létat a já ztratila soustředění, prožívaly jsme obě horké chvilky. Kolikrát mě zachránila od tvrdého dopadu se ani nedá spočítat. Potom jsem se učila chrlit oheň. To mě bavilo. Dokázala jsem plamínkem tenkým jako stéblo trávy zasáhnout oblázek vyhozený do vzduchu. S chrlením plamene už to bylo horší. Dedokázala jsem plamen dofouknout dost daleko a brzy mi došel dech. Wadd mě utěšovala, že až nalétám dost koleček kolem hor, tak budu schopna chrlit oheň i pět minut. Zatím jsem to zvládala na jednu a půl. To nebylo právě nejlepší a tak mě Wadd proháněla kolem hor, až už mi létání začalo připadat jako velice nepříjemná záležitost.
Když jsem se přestala vysoko na nebi každou chvíli samovolně proměňovat v člověka, začaly jsme s leteckou akrobacií. Bylo to vzrušující a dokonce se mi to někdy i líbilo.
Mezitím se podzim změnil v zimu a bílá temnota vyla za dveřmi dračí svatyně. Nemohla jsem spát. Ležela jsem schoulená do klubíčka na loži z loňské trávy a bylo mi smutno. Stýskalo se mi po mém starém světě. Ale byl to ještě můj svět? Patřila jsem tam? Teď už jsem byla někým jiným, než když jsem odcházela. Smím se vůbec vrátit domů? Celý svůj život jsem strávila předstíráním, že jsem někdo jiný, ale já už se nedokázala přetvařovat.

Přešla zima a sníh neochotně pouštěl ze svého sevření nižší kopce. Táhlo mě to do údolí. A snad mimoděk jsem tím směrem jednoho dne zaletěla. Pode mnou se objevila malá políčka a domky jako dětské hračky. Bylo ráno, lidé ještě spali. Co to povídala tenkrát hospodská o dračích lidech? Že už v ně nikdo nevěří? Tolik mě lákalo letět je přesvědčit o své existenci. Ne, to nejde. Nesmím.
Zaslechla jsem za sebou svist křídel. Wadd se mi objevila po boku. Zakroužily jsme nad údolím a vracely se zpět.
„Pořád se ti stýská?“ ptala se mě dračice snad už po sté.
„Pořád,“ zašeptala jsem.
„Chceš se vrátit domů?“
Nevěděla jsem. Mám ještě domov? „Wadd, patřím ještě vůbec do lidského světa?“ zeptala jsem se jí potichu.
„Jen na půl. Ale neboj se. Někdo z nás bude pořád blízko tebe.“
„Je naživu ještě někdo jako já? Polodrak – poločlověk?“ Na tuhle otázku mi Wadd neodpověděla. Blížily jsme se ke sluji. Něco nebylo v pořádku. Cítila jsem nějaký podivný pach. Lidský pach! A hned jsem spatřila toho narušitele. Stál s kopím a mečem u vchodu do sluje, ve střehu, připraven zaútočit.
Chtěla jsem se snést dolů a vynést ho v zubech! Co tu pohledává?!
„Rono, nedělej to,“ řekla tiše Wadd. „Poleť pryč a nech ho být.“
Poslechla jsem ji, všechno však ve mně vřelo. „Proč jsi mě nenechala? Proč jsem ho nesměla zabít?!“ vykřikla jsem, jen jsme přistály.
„Chceš se vrátit domů?“ opakovala Wadd svou otázku.
„Chci,“ hlesla jsem.
„Pojď sem,“ řekla a vedla mě do svatyně. Čekali tam další draci. Byli čtyři; bílý, modrý, žlutý a purpurový. Dva draci a dvě dračice. Pozdravili mě a já se jim uklonila.
„Můžeš odtud odejít,“ řekla Wadd. „Ale musíš složit přísahu. Nikdy nesmíš nikomu z lidí prozradit, co se tady událo a ani to, kým ses stala. Proměňovat se smíš jen daleko od lidí, nesmíš jim nijak škodit, a protože jsi napůl drak, musíš jim i pomáhat, když to bude možné. Bránit se smíš jen v přímém ohrožení života. Navíc jsi vázána tradicí svého rodu a musíš přispět ke smíření mezi lidským a dračím rodem. Přísaháš? Přísaháš na posvátný Kruh Pěti, že budeš dodržovat naše zásady?“
„Přísahám na Kruh Pěti, že se nijak neproviním proti zákonům,“ řekla jsem a stvrdila závazek svou krví. A pak draci odešli.
„Proměň se v člověka a jdi za tím rytířem, co je u sluje,“ řekla Wadd do nastalého ticha. „Odvede tě pryč. A potom vezmi matku a odejdi s ní daleko. Nevyhledávej příležitost k pomstě. Vím, co se ti honí hlavou. Chceš očistit jméno svého otce. V lidské paměti je to jen bezvýznamná událost, ale věz, že draci si ho budou navždy vážit. Tu myšlenku si nes sebou. Bude tě hřát, až se lidská hloupost a zloba objeví. A objeví se určitě, to mi věř.
A Rono, neboj se být sama sebou. Nemáš co skrývat. Jsi teď jedna z dračích lidí, to znamená, že jsi vítána v obou světech. I když tomu lidskému bude trvat déle, než to pochopí. Tak už jdi, děvče, rytíři nečekají.“
Wadd odlétla a mě tu nechala samotnou, trochu zmatenou. Tak rychle mám odejít? A v lidském těle? Proměnila jsem se. Stála jsem nahá uprostřed dračí svatyně a nejdnou mi připadala obrovská. V koutě u mých věcí jsem našla ženské šaty. Prohlédla jsem se v lesklé stěně a připadala si hrozně zvláštně. Zabalila jsem otcovy meče a šla. Rytíři totiž nečekají.




Fantasy a Sci-fi: Jeremiho Čítárna
© Jirka 'Jeremius' Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net, 2000 - 2004

http://fantasy-scifi.net/citarna/