Zelený kámen - kapitola 1

Poznámka k jazyku:

Ve jménech se objevují písmena, například ä. Tyto písmena se nečtou jako přehlasovaná, nýbrž jako dlouhá. Ä-á, ë-é atd.
Veškerá slova, která obsahují ê, â, û, ô, î se čtou s přídavkem „j“, které se vloží před ně:(Kêtyl – Kjetyl). Ale ĝ ,ŝ, ŷ, ĉ se čtou s „je“ před nimi:(Durzĝ – Durzgje)

Poznámka k elfům:

V letech, kdy země byla ještě mladá se rasa elfů v Thálii rozdělila. Odlišovali se různě. Jedněm se říkalo Elëv, jim se stal domovem les. Milovali jej a žili pod jeho korunami, znali jeho magii a vzdělávali se.
Eryn, druhý druh, byl spíše bojovný. Třímají v rukou meč a odhodlaně bojují za to co pokládají za správné.
V poslední řadě Erëv, kteří jsou potomci dvou elfů, dvou předešlých druhů. Ty mají v sobě obě přednosti svých rodičů.

Poznámka k měrám:

Cár, jednotka, která se vyskytuje v této knize má hodnotu jako všední metr.









Zelený kámen


Kapitola 1
Grom

Vysoká černá postava stála na přídi a vzhlížela ke hvězdám. Noc byla osvícena měsícem a háv hvězd jasně svítil. Po boku oné postavy seděl vlk. Bílí byl a jako pěst naoko v hluboké noci. Na lodi veškerá posádka spala, jen oni dva celou noc probděli. Černá postava oděna v tmavě zelené kutně se rozhlížela a měla ruce za zády. Vlk poslušně seděl a také sledoval obzor, nic zajímavého, jen spoustu vody. Vždyť oceán, v němž pluli byl nazýván Dermär, nekonečný. Ale doba byla tolik vpředu, že báje o nekonečném oceánu ztratily svůj význam, i když byly překrásné. Postavě, jež stála na přídi, se říkalo Grom. Byl znám, nikoli svou krutostí, ale dobrosrdečností a city. Byl opředen legendami a sám jimi žil. Žil ze vzpomínek.
Byl to dobrý člověk, ale se zlomeným srdcem. Neztrácel naději, že srdce se znovu stane celistvým a on znovu pocítí to co měl ze všeho nejraději; přátelství a lásku. Obě věci mu odebralo zlo; byl plný zármutku. Sebevražda se mu zdála moc špatné řešení a proto bloumal krajinou a hledal co ztratil, žil z minulosti na kterou rád pomýšlel. Velkou oporou mu byl vlk Ados, nazývaný Thálijský sněžník, přítel a mudrc, stejně jako Grom. Mnoho lidí si o nich vymýšlelo legendy a ty se šířily celým světem. Byly krásné, ale jen on sám věděl jak to bylo doopravdy.
Pln zkušeností se vracel znovu domů. Tam kde se narodil a znovu chtěl chvíli pobýt. Byl druidem, opatrovníkem života a jediným světlem mu byl Ados a stromy pod jejichž koruny se uchyloval a pak naděje v že svou lásku ještě spatří.


Útes bylo město vystavěné na obrovském útesu tyčícím se nad mořem Tarën.
Ráno se probudil na židli kousek od místa kde prostál téměř celou noc. Narovnal si pásek s mečem a seběhl do kajuty pro luk a vzbudit posádku. Krajina byla na blízku. Vyběhl znovu na příď a byl ovíván poryvy východního větru. Znovu pocítil vůni a teplo milovaného světa, který měl tak rád. Pohlížel na břehy Thálie, domova. Tím nejkrásnějším domovem mu bylo město elfů Útes, ve starothálijštině zvaný Feäfoän. Posádka se radovala, že znovu vidí zem a navzájem se objímali. Groma po chvíli smích přešel.
„Ti které miluji, jsou ztraceni a i já jsem bez nich ztracen.“ Pomyslel si. Byl jako nahý v křoví.

Na molu v přístavu se nashromáždilo mnoho lidí, kteří je přišli přivítat. Grom sestoupil z lodi a po boku mu stál Ados. Tak je měl v paměti snad každý Thálijčan. Přátelé do konce věků. Každý je znal z jiné legendy, ale všichni věděli co se jim oběma přihodilo a jak na ně mají pohlížet. Vystoupil a u pasu se mu houpal meč, který všichni znali. Jeho jméno jim bylo vryto do paměti od té chvíle, kdy poprvé slyšeli zvuk, jež vydáva při vyunutí z pochvy. Na zádech měl druidský luk jménem Elmarín. Vypnutý a zahelen v hedvábném plátně. Byl oděn v kroužkové zbroji na níž lehce spočívala temně zelená kápě druidů.
I když se Groma ptali, neprozradil z jakého důvodu se vrací z moře. Nedbal na otázky a jen se na ně libě usmál. Prošel davem a mířil k domovu. Tam kde prožil dětství tam ho to lákalo nejvíce. Jeho dům čestně stával u hlavní cesty a když ho spatřil, tak napovrch vypluly prastaré vzpomínky. Byly milé, jelikož tu strávil nádherné dětství. Vzpomínal na to co mu tu život dal a vzal. Slza mu stékala po tváři a on byl natolik zahloubán do vzpomínek, že jí necítil.

K večeru se po celém Útesu roznesla zpráva o tom, že Grom bude vyprávět příběh. Mnohokrát tu vyprávěl a proto to vyvolalo velký zájem a mnoho se jich, k ohništi uprostřed jednoho palouku poblíž Útesu, dostavilo. Mladí i staří se přišly podívat a znovu měli tu čest druida slyšet povídat. Jeho velký vlk, vyšší nežli pětileté dítě, zvoucí Ados; si sedl vedle kamene obrostlém trávou, do níž si položil čumák. Grom si nalil škopek do hrnku a posadil se na kamen, právě tam pod nímž ležel jeho věrný přítel. Všichni se zaposlouchali za lesních zvuků a plápolání ohně. Pod krásnou rouškou hvězd nad hlavami.