Revoluční romance - 1. část

Večerní ruch pomalu utichal a celá Paříž se chystala na další teplou letní noc. Ulice byly dokonale vylidněné, i temná zákoutí, kde se touto dobou objevovali rozliční obyvatelé podsvětí zela prázdnotou. Vzduch byl tak těžký a dusný že dokonce ani otravní komáři se nenamáhali ven ze svých úkrytů. Na stromech se nepohnul jediný lísteček, jen tu a tam se ozval tichounký ptačí zpěv.

Náhle večerní ticho přerušily spěšné kroky z Lucemburské zahrady. Mezi stromy se na písečné pěšince objevil stín a po chvíli se vynořila vysoká postava zahalená do nočního šera. V dálce se ozval hrom a celé nebe víc potemnělo. Mladík ještě zrychlil krok a po chvíli už procházel náměstím před Sorbonnou. Svému okolí téměř nevěnoval pozornost, ale nemělo to trvat dlouho. V jedné z postranních uliček někdo vykřikl a donutil ho zastavit. Dlouho se nerozmýšlel a vydal se tím směrem. Mohlo sice jít o nějakou tu studentskou šarvátku, ale následovaly další výkřiky a zvláštní dutá rána. Poblíž veřejné studny se válelo převržené vědro a nějaký muž se sápal na mladou ženu, kterou celou svou váhou přitiskl ke zdi jednoho z okolních domů. Když zhodnotil situaci, bylo mu jasné, že velkou výhodou bude fakt, že útočník byl zpitý jak zákon káže. Rychle popadl prázdné vědro a nasadil je opilci na hlavu. Výsledek byl ještě lepší než očekával – muž byl natolik překvapen, že se nebezpečně zapotácel a nakonec se svalil na zem, kde zůstal ležet a ani se nepohnul. Dívka, kterou tímto činem zachránil z nevítané náruče se zatím pokoušela upravit roztrhnutou halenku a když se jí to relativně podařilo, začala mu věnovat pozornost. Chvíli oba mlčeli a ticho jako první prolomil další hrom.

„Bude pršet,“ prohodila náhle konverzačně, jako by se skoro nic nestalo. Zprvu ho to překvapilo, ale pak se musel usmát – ta holka má ale zvláštní povahu.

„Vypadá to tak.“

„Nebude to na škodu, tohle vedro mě už trochu unavuje.“

„To mi povídej,“ vyhrkl a ani si neuvědomil, že jí najednou tyká. Nezdálo se ale, že by jí to nějak vadilo. Opatrně se přiblížila k ležícímu opilci a vzala si vědro.

„Snad je v pořádku,“ prohlásila, ale bylo to spíš chladné konstatování. Pak se vydala ke studni a nabrala vodu. Náhle vše kolem ozářil blesk a o chvíli později se opět ozval hrom, tentokrát o poznání silnější.

„Chceš s tím pomoct?“ Navrhnul. Dívka mu beze slova podala vědro.

„Je to jen kousek.“ Oznámila a ukázala do jedné uličky. Ušli však sotva sto metrů, když se strhla prudká letní bouřka. Oba se svorně rozběhli, ale během minuty byli úplně mokří. Konečně se dívka zastavila u nějakých dveří na malém dvorku. Spěšně vytáhla ze zástěry klíč a chvíli zápasila se zámkem, než cvakla klika. Málem už vběhla do domu, ale pak se zarazila a otočila zpět k mladému muži, který tam stále stál. Váhavě si od něj vzala vědro a volnou rukou ukázala do temné chodbičky. „Nechceš se jít schovat před tou bouřkou?“

„Vždyť už jsem stejně celý mokrý.“

„No tak se můžeš trochu usušit.“

V první chvíli ho napadlo, že by se měl spíš rozloučit a neobtěžovat, ale její vystupování ho natolik zaujalo, že zatoužil po tom ji blíže poznat. „Jestli to nebude vadit,“ začal.

„Kdyby to vadilo, tak tě nezvu,“ zasmála se a vstoupila do domu. Pomalu se za ní vydal a sledoval , jak za nimi pečlivě zamyká. Potom na chvíli zmizela ve tmě a vrátila se se svícnem, který ozářil malou chodbu, ve které stáli. „Navrhla bych ti, aby sis odložil, ale jak to tak pozoruju, není moc co,“ usmála se a dál si ho zvědavě prohlížela. Pod mokrou košilí se mu teď zřetelně rýsovaly svaly a aby mohla lépe vidět celou jeho vysokou postavu, mírně odstoupila a pohybovala svícnem tak, aby zhodnotila opravdu vše. Zdálo se, že se vůbec nestydí a ani on nepociťoval rozpaky nad jejím počínáním. Naopak mu to velmi lichotilo. Byl zvyklý spíš na cudně sklopené zraky, ale tento přístup se mu zamlouval daleko víc. Levou rukou si odhrnul mokré tmavé vlasy z čela a byl zvědavý, co bude dál. Dívka po chvíli prohlídku ukončila a vedla ho dál temným domem až do velké místnosti, ze které se vyklubal nějaký výčep. Postavila svícen na jeden ze stolů a vybídla ho, aby se posadil. Odněkud vytáhla láhev vína a dvě skleničky. „Než bych rozdělala oheň a něco ohřála, raději spolehnu na to, že by nás mohlo trochu zahřát Beaujolais,“ pravila, zručně láhev otevřela a oběma nalila. Pak se také posadila a se zvláštním pohledem zvedla skleničku k přípitku. „Tak na co?“

Zatímco se pohybovala po výčepu, měl dost času, aby si taky udělal důkladný obrázek o jejím vzhledu, který shledal stejně přitažlivým, jako její vystupování, a proto bez váhání řekl: „Na mou krásnou hostitelku.“ Její reakce však byla záporná. Lehce se zamračila a usrkla vína.

„Nemám ráda takové řeči,“ oznámila na rovinu. „Jen si nemysli že nevím, kam tím míříš,“ ušklíbla se a v očích jí zajiskřilo.

Toto obvinění ho překvapilo ještě víc než její předchozí reakce, ale hned mu bylo jasné, co má na mysli – většina jeho přátel skládala ženám podobné poklony zejména tehdy, když měli zájem o velmi blízké avšak krátkodobé seznámení. On sám sice tyhle triky nezkoušel na dívky v hospodách a na ulicích, ale jinak jich velmi hojně využíval. I když v poslední době ne moc úspěšně. Výraz v jeho tváři se při těchto myšlenkách změnil a jeho společnice si toho moc dobře všimla a správně si to vyložila.

„Ale ale, dnes ti to nevyšlo? No, není každý den posvícení a tu a tam se ještě najdou ženy, kterým nestačí poslouchat půl hodiny tyhle řečičky, aby si chlapa pustily k tělu.“ Její hlas najednou zněl zahořkle a pohrdavě.

„Náhodou tady nejde o půl hodiny, chodím za tou dívkou už týden!“ Řekl dřív, než si to promyslel, snad aby odvrátil ten pohrdavý tón.

„Týden? Tak to musíš být pořádně naštvaný! Vy studenti většinou takové slečinky svedete tak za tři nebo čtyři dny, ne?“ Rozesmála se a vysloužila si jeho ošklivý pohled. Rychle dopil svou sklenku vína a dívka mu hned dolila. „Nezlob se,“ dodala po chvilce, „ale když tu člověk pořád poslouchá jak se tobě podobní vychloubají jak rychle tu či onu svedli, trochu ho to poznamená.“

„Pořád?“

„Moje teta je tady hostinská a jak sis jistě všiml, naše hospůdka je poblíž Sorbonny, takže tu máme přes den spoustu studentů.“ Vysvětlovala. „A jestli chceš, klidně se mi můžeš svěřit i se svými neúspěchy, někteří to taky tak dělají,“ dodala se smíchem.

„No jo, to se ti to směje,“ zamračil se. „Ženy prostě mají jiné starosti, tak to nechápou.“

„Nechápou?“ Opět se rozesmála. „Ženy mají jiné postavení a proto si málokterá může dovolit chodit do cizích zahrad a motat tam hlavu mladým klukům!“

„Stejně by o to nestály,“ řekl vzdorovitě, protože nechápal, kam tím vším míří.

„No, to by ses možná docela divil,“ řekla už tišeji, jako by se bála, že ji uslyší někdo třetí. „Copak si myslíš, že ženy nemají touhy? Jak jinak bys pak mohl svést takovou tu svou slečinku? Myslíš že vše zmůžou ty vaše sladké řečičky? Kdepak, za vším stojí touha! Zprvu touha slyšet další pěkné poklony a potom už to jde samo. Myslíš si že je to láska, která…“

„A co jiného by to podle tebe bylo?“

„Vždyť to říkám pořád – touha. Touha po tom, co je prý láska. Ale jak to může taková mladá dívka vědět? Všude kolem vidí, že ti co jsou údajně zamilovaní se drží za ruce nebo v objetí, že se líbají… stačí to jednou zkusit a máš vyhráno, děláš, jako bys to nevěděl,“ ušklíbla se a pokračovala: „Otázkou zůstává co je to láska. Většinou se říká, že je to souznění dvou duší, porozumění si spojené s vzájemnými sympatiemi… tedy duševní záležitost. Proč ale tedy první reaguje tělo? Když vidíš pěknou holku, napadne tě, že je chytrá nebo má podobné zájmy? Ne ne, řekneš si, jak jí to sluší a ve tvém věku i zhodnotíš tělo podle bývalých milenek. A u žen je tomu zrovna tak. Nemyslí si, že ten mladý muž je velmi schopný student, ale že je roztomilé, jak se mu poletují neposedné vlasy ve větru, že má urostlou postavu… A ten zvláštní pocit, někde jsem slyšela, že je to jako mít v břichu barevné motýly a cítit třepetání jejich křídel,“ při tomto přirovnání se opět zvonivě zasmála. Mladík jí fascinovaně naslouchal. Téma o kterém mluvila bylo vskutku neobvyklé a její úhel pohledu opravdu jedinečný. Lehkost s jakou se zmiňovala o tělesných touhách však jasně dokazovala, že ona sama si něco podobného taky prožila. Jen netušil, zda se jí to líbilo, nebo ne, protože jednu chvíli se smála a ve druhé mračila.

„Jednou ucítíš ty slavné motýly a nechceš přestat,“ dodala tišeji a v jejím hlase zazněl smutek.

„Co se stalo s tvým milencem?“ Zeptal se a napjatě očekával, jak bude reagovat.

„S mým milencem? Kdyby to byl aspoň milenec!“ Zašklebila se a potom hned rozesmála. „Byl to můj snoubenec, víš? A to je na tom to nejhorší…“

„Snoubenec? Takže jsi vdaná?“

„Vdaná! Jak bych mohla? Přece by si nevzal zneuctěnou holku? Náš pan dokonalý a ctnostný!“

„Myslíš že bys mi to mohla blíž vysvětlit?“

„Co by ne, pokud ti nevadí, že ti neukážu mužské pokolení v příliš dobrém světle…“ Když nic neříkal, trochu se napila vína a začala vyprávět. „Nejsem z Paříže, moje rodina pochází z Rouenu, kde také stále žije. Jsem nejmladší z osmi sourozenců, ale vzhledem k tomu, že jsem šestá holka, nikdo nemůže tvrdit, že by mě rozmazlovali. Spíš jsem pro ně byla přítěží a už od mala jsem slýchala, jak to mají těžké, další holka na krku, kde jen jí budou hledat ženicha… Proto taky první kdo o mě projevil zájem měl okamžitě souhlas mých ctěných rodičů, i přesto že ho nikdo neznal a kdo ví, odkud vlastně byl. Když jsem o tom pak přemýšlela, nejspíš si mě vyhlédl na jedné slavnosti, co se nedlouho předtím ve městě konala. Bylo mi tehdy sotva sedmnáct a nemůžu tvrdit, že jsem nebyla nadšená. Přece jen to byl fešák, to uznávaly i mé starší sestry a taky mi ho záviděly. Nakonec se ale ukázalo, že neměly proč. Zasnoubili jsme se ještě ten den, co za námi přišel a svatba měla být do dvou týdnů. A jak už to tak chodí, zasnoubené páry už se tolik nehlídají, takže když jsem se s ním chtěla jít projít, nikdo se o mě nezajímal. A že jsem s ním chodila ráda, to musím přiznat. Taky jsem zprvu moc ráda poslouchala jeho řečičky o lásce a kráse, ale ještě raději jsem se nechala vzít za ruku nebo políbit. A s každým dnem byly jeho polibky a doteky vášnivější… stačil mu necelý týden, aby dosáhl svého. Na tom by pravděpodobně nikdo neviděl nic špatného, kdyby si mě vzal, ale to co udělal vše rázně změnilo. Hned druhý den zašel za farářem a prohlásil, že má podezření, že už nejsem panna, protože se k němu chovám velmi důvěrně a on se bojí, aby nebyl podveden a neoženil se se zkušenou děvkou. Vzhledem k tomu, že jsem nikdy neoplývala chutí chodit do kostela a podobně, farář za mnou okamžitě poslal porodní bábu, aby to vyšetřila. Snad kdybych byla oblíbené dítě, rodina by se za mě postavila a svým vlivem by možná dokázali lidi přesvědčit, že mě svedl on, protože moc dobře věděli, že než jsem ho poznala, byla jsem stále doma pod dohledem, ale jak už jsem řekla, brali mě spíš jako přítěž. Místo aby mi někdo pomohl, aby mě utěšil, hned se obrátili proti mně a poslouchala jsem jen urážky a výtky, jak jsem je zostudila. Nakonec otec prohlásil, že už mě nechce pod svou střechou a mám se prý sbalit a jít si za tím svým údajným milencem. Můj pravý svůdce v té době už ve městě nebyl. Jen co se potvrdilo, že už nejsem čistá jako lilie, odjel, protože se zbavil všech závazků – ve svatební smlouvě stálo, že si bude brát pannu…“ Dívka se opět odmlčela a poprvé po dlouhé chvíli mu pohlédla do očí. „Moje velké štěstí bylo, že v té době k nám přijela teta z Paříže. Když do mě doma přestali hučet jaká jsem běhna a podobně, vzala si mě stranou a povídá: ´Poslouchej, holka, mně je jedno s kým a proč se to stalo a myslím, že to nebyla jen tvá vina. Když to vezmeš z té lepší stránky, aspoň už víš, čeho všeho jsou chlapi schopní a o co jim jde. Proto mám pro tebe nabídku: pojeď se mnou do Paříže. Jsi pěkná a my potřebujeme nějaké to oživení do naší hospůdky. A taková mladá a hezká pomocnice, to je to pravé, co muži potřebují k tomu, aby vedle dobrého jídla a pití mohli mít další důvod nás znovu navštívit. A právě proto, že už víš co od nich můžeš čekat, zejména od studentů, myslím, že bys nám nemusela dělat ostudu. Nemysli si ale, že to bude nějaký med, že tam budeš jen na okrasu. Jestli tě máme živit a šatit, budeš se muset pořádně otáčet, ale mám dojem, že jsi v situaci, kdy si nemůžeš moc vybírat. Záleží ale na tobě: ber, nebo nech být. Když budeš mít zájem, odjíždím dnes večer.´ A já samozřejmě zájem měla. Jak teta správně řekla, nemohla jsem si vybírat. Stejně mám dojem, že mě ani nic lepšího nemohlo potkat… teta a strýček mě mají daleko radši než moje vlastní rodina. A Paříž! Tady se člověk rozhodně nenudí a potká tu tolik zajímavých lidí…“ náhle se zarazila. „Ale to tě už asi nezajímá. Ptal ses na mého ctěného snoubence,“ zasmála se ironicky. „Díky němu už aspoň vím, že chlapům jde jen o jedno, o tělesné slasti. Neberu jim to, ale nelíbí se mi, že to schovávají za ty své řeči o lásce, zejména o údajně upřímné lásce! Ještě jsem nepotkala muže, který by nemlel něco o lásce a přitom mi nekoukal do výstřihu. Jistě, kdyby řekli holce, že touží po jejím těle, sotva si ji získají, ale pokud by byli všichni upřímnější, tak by si i ty mladé slečny uvědomily, že jejich tělo taky touží po mužském náručí a ne po slibech věrnosti… tedy aspoň ze začátku, protože nepopírám, že časem se jakýsi cit vyvinout může. Zkrátka ale žijeme v pokrytecké spolčenosti a lidé se bojí nazývat věci pravými jmény.“ S tím skončila dlouhý monolog a chvíli se věnovala své skleničce vína.

Mladík ji po celou dobu bedlivě pozoroval. Nesnažil se si nalhávat, že stojí o její duši - i když musel přiznat, že na něj hluboce zapůsobila - protože jen co měl možnost si ji prohlédnout, její pěkně tvarovaná postava ho skutečně lákala a v kombinaci s hezkou tváří, dlouhými tmavými vlasy, zářivýma zelenýma očima a v neposlední řadě mokrou potrhanou halenkou a sotva dvaceti centimetry mezi nimi ho málem přiváděla k šílenství. Také jeho dosavadní neúspěch u jedné slečny v Rue du Regard přispěl k tomu, že si na kuráž lokl vína pak řekl: „Dobře, když jsi tedy tolik pro upřímnost, mám návrh: Nemáš dnes chuť podvolit se svým touhám a užít si v mužském náručí?“

V místnosti se rozhostilo hrobové ticho a pak náhle dívka vstala, popadla svícen a pozvedla ruku, jako by se ho chystala uhodit, což by ho nejspíš nepřekvapovalo, ale místo toho mu rukou rozcuchala vlasy a lehce mu přejela prsty po tváři. Potom vyběhla po schodech do patra a z ochozu na něj se smíchem tiše zavolala: „Ale pohyb, začíná mi být v tom mokrém oblečení trochu zima!“ Také se zasmál a hbitě se vydal za ní.

Když ji dostihl, otvírala už dveře do malého pokojíku a stavěla svícen na stolek pod oknem. Jen co měla volné ruce, zavřel za nimi dveře a nedočkavě ji objal. Stále se smála a cuchala mu vlasy, dokud ji dlouze nepolíbil. Avšak jeho ruce se už zabývaly tou potrhanou halenkou, která ho tolik potrápila tím, co ukazovala navíc a zároveň tím, co ještě zůstalo skryto. Tmavovláska zatím jednu ruku přesunula na jeho hruď a začala zápolit s knoflíky na jeho košili. Když to postřehl, prudce košili strhnul, až několik knoflíků odletělo, což vyvolalo další vlnu jejího smíchu, zatímco poslušně zvedla ruce, aby mohla potrhaná halenka následovat nešťastnou košili. Aniž by se přestali líbat a jejich těla vzájemně proplétat, dostali se až k pěkně ustlané posteli, která vzápětí zaskřípala pod nezvyklou váhou.

„Víš že jsem ti ještě ani nepoděkovala za to, že jsi měl zachránil?“ Zašeptala, když se její rty dostaly přes krk k jeho levému uchu.

„Zachránil? Akorát jsem se vyměnil s tím opilcem,“ zasmál se, když si uvědomil jak to dopadlo.

„Takže mi vlastně taky ubližuješ,“ konstatovala s úsměvem a zlehka ho kousla do nosu.

„Strašně moc…“ oplatil jí kousnutí na krku.

„Ty jsi tak ošklivý…“

„A ty jsi zas tak krásně bezbranná…“

„Opravdu bezbranná?“ Zasmála se a její rty zvolna pokračovaly níž a níž po jeho hrudi.

„No… zas až tak ne…“