Revoluční romance - 2. část

Společně s prvními slunečními paprsky se do pokojíku dostaly i prazvláštní cinkavé zvuky… Mladý muž zamračeně zamžoural na světelné vetřelce a prudce zvedl ruku, aby si mohl hodit polštář na hlavu a uchránit se tak jak před ranním sluníčkem, tak před cinkotem. Místo toho však praštil do něčeho měkkého a k cinkotu se přidal pronikavý smích:
„Tak tomu tedy říkám příjemné probuzení, jen co je pravda,“ ozvalo se vedle něj.
Překvapeně se posadil a zmateně se rozhlédl kolem. Vůbec nechápal, kde je. Naproti postele, na které ležel, stála mohutná vyřezávaná almara a vedle ní byl toaletní stolek s umyvadlem a džbánem na vodu, nad kterým viselo malé zrcadlo. Na pravé straně místnosti si mohl všimnout poměrně velkého okna a pod ním malého stolku, sloužícího jako psací i odkládací plocha, protože se na něm nakupila spousta papírů, ale byl tu i kartáč na vlasy a trojramenný svícen. Dále tam stála dřevěná židle a v rohu police, na které voněla váza s růžemi. V místnosti pak byla jen další polička s knížkami a mohutné dubové dveře přímo naproti oknu.
„Pěkně mžouráš, skoro jako sova,“ ozval se znovu ten rozesmátý hlas a když svezl pohled na postel, konečně se mu aspoň trochu rozsvítilo. Vedle něj se zrovna protahovala tmavovlasá dívka a hlasitě zívla, přičemž se omluvně usmála a zakryla si ústa hřbetem levé ruky. Mladík však zhodnotil situaci a moc se neusmíval… „Copak, špatně ses vyspal?“ Vyložila si nesprávně jeho pohled. „No to víš, na týhle malý posteli to ve dvou není ono,“ pokrčila rameny a opět zívla.
„Ale ne, spí se tu až moc dobře,“ zabručel temně a právě o ten spánek tady šlo: ještě nikdy se mu nestalo, že by u nějaké holky usnul. Tohle zavánělo malérem, protože jen co se to dozví její rodiče… třeba by se ještě dalo utéct oknem, napadlo ho a strategicky zvažoval, jak co nejrychleji sebrat své oblečení, rozházené po celém pokoji, a zjistit přitom, ve kterém patře se pokojík nachází. Dívka ho zatím zamyšleně pozorovala a pak se také rozhlédla kolem sebe a hledala své svršky. Nakonec však vytáhla z pod polštáře zmuchlanou noční košili a hbitě se do ní oblékla. Pak vstala z postele a začala poházené oblečení sbírat, přičemž mladíka značně vyděsila, avšak tentokrát si jeho pohled vyložila správně.
„Neboj se,“ zasmála se. „Já ti to neseberu… naopak ti to podám,“ oznámila a svůj slib hned splnila. Když se začal oblékat, s lehkým začervenáním se otočila, pomalu zamířila k velké almaře, ze které vytáhla jednoduché šaty a bílou halenku a bezradně zůstala stát uprostřed pokoje. „Je to zvláštní, ale teď se najednou stydím,“ zašeptala a otočila se zpátky ke svému společníkovi. Ten se už stihl obléct, ale stále řešil co dál, takže ji téměř nevnímal. Zamyšleně vstal a přešel k oknu – vypadalo to docela nadějně, protože pod oknem se nacházel starý dřevník a z toho by se už dalo lehce seskočit. Dívka konečně pochopila, co se s ním děje. „Myslíš, že nedodržím své slovo a poběžím za tetou a strýčkem, aby tě tady zadrželi, nebo co?“ Zeptala se ostře.
„Ja..jaké slovo,“ vykoktal a náhle si na vše vzpomněl: výkřik u Sorbonny, cesta v noční bouři, potemnělý výčep, pár skleniček Beaujolais, opovážlivá výzva…
„Klidně můžeš odejít i dveřmi, byť oknem by to bylo mužnější, to asi ano,“ dodala kousavě.
„Promiň. Já si tak nějak nemohl vzpomenout, ještě nikdy jsem takhle neusnul,“ začal neohrabaně vysvětlovat a zatvářil se téměř bezbranně.
„Většinou usnuly jen tvé slečny, co?“ Usmála se, nad jeho výrazem. „No to víš, všechno je jednou poprvé,“ odříkala známou frázi a otevřela okno, aby se do pokojíku, vedle slunečních paprsků, dostal i chladný ranní vzduch. Paříž se pomalu probouzela do svěžího letního jitra. Všude to příjemně vonělo po noční bouřce a na listech stromů byly vidět poslední dešťové kapky. Začalo se ozývat kdákání slepic, na cestách zarachotila kola prvních vozů a tu a tam bylo slyšet lidské hlasy. „Teta za chvíli opustí kuchyň a půjde trochu uklidit lokál, tak jestli se s ní nechceš potkat, měl bys jít,“ ukázala dívka na dveře, „ale chceš-li jít oknem, není problém,“ vyklonila se a pořádně se nadechla čerstvého vzduchu.
„Zkusím to oknem,“ řekl po chvilce, když konečně nabral ztracenou sebedůvěru.
„Tak prosím,“ ustoupila, aby měl dost místa, a vzala ze stolu svícen.
„Díky… i za příjemnou noc,“ dodal, když už stál na střeše dřevníku.
„Není zač, bylo to příjemné pro obě strany,“ řekla. Tentokrát se už nečervenala. Mladík seskočil na zem a najednou se ozval psí štěkot. „No tak, Escarbille!“ Okřikla dívka velkého chundelatého psa, který vyběhl ze své boudy. „Promiň, zapomněla jsem na něj, ale teď už ti neublíží, už ví, že nejsi vetřelec.“
Mladý muž jen přikývl a rozpačitě přešlápl. „Měl bych už jít, jinak nestihnu snídani, ani přednášku.“
„Jistě,“ přikývla. „Ale… ale kdyby ses chtěl ještě někdy zastavit… no, víš jak to myslím, jen tak na noc…“ vysoukala ze sebe a trochu se zasmála.
„Budu si to pamatovat.“

***

„Ne, tam rozhodně nejdu,“ zastavil se najednou Jean-Prouvair a zamračeně si své druhy měřil.
„A proč ne?“ Zeptal se šibalsky Grantaire, přestože to moc dobře věděl.
„Že by se někdo bál setkání si jistou dámou?“ Přisadil si Combeferre.
„Mám dojem, že mi něco utíká,“ ozval se Enjorlas a dychtivě čekal na vysvětlení.
„No jo, ty jsi s námi minule nebyl… a ani předminule a předpředminule,“ zasmál se Feuilly. „Ale určitě už jsi někdy byl v La Gueuze…“
„Kdybych měl navštívit všechny hospody v Paříži, měl bych za chvíli nos červený jako Grantaire…“
„Hele, já nemám červený nos!“
„No, teď ještě ne, uvidíme za pár hodin,“ zašklebil se Feuilly. „Ale to teď nechme stranou. V La Gueuze maj moc hezkou pomocnici…“
„… a náš Don Jean se rozhodl, že se s ní trochu blíže seznámí. Ovšem nějak mu to nevyšlo,“ doplnil Bossuet.
„Vlastně to byl úplný propadák… ale abychom mu nekřivdili, tak to nikdo nečekal. Slečna se totiž s námi velmi přátelsky bavila a taky jí nevadilo nějaké to mrknutí… ovšem když si ji chtěl Jean-Prouvair posadit na klín, stala se z ní pořádná fúrie…“
„Facky umí dávat pěkné,“ zachechtal se Grantaire.
„Ale co je ještě horší než Jean-Prouvairovo pošramocené ego je fakt, že pak už nás obsluhovala jen stará hospodská a na tu už není tak příjemný pohled,“ dokončil Combeferre.
„Jen se smějte, ale já tam nejdu,“ ozval se znovu Jean-Prouvair a demonstrativně se otočil, jako by chtěl opravdu odejít.
„Ale jdi ty, přece víš, že ženský chtěj dělat drahoty… uvidíš, že dnes po tobě poletí jak vosa po medu… jen jí musíš ukázat, že se nedáš odradit,“ prohodil světácky Enjorlas.
„To se ozval ten pravý, vždyť jsme tě nikdy s žádnou holkou neviděli!“ Ohradil se Jean-Prouvair.
„Taky co bych z toho měl, kdybych se s ní někde promenádoval… ženská je dobrá akorát tak v noci. A pak – přes den mám na práci důležitější věci.“ Všichni se rozesmáli a dokonce i Jean-Pouvairovi zmizel z tváře kyselý výraz.
„Tak jdeme, začíná už být docela zima,“ uzavřel debatu Feuilly a za chvíli už stanuli v malém útulném lokále. Okamžitě zabrali poslední volný stůl a vesele plánovali, co si objednají a jaká témata je ten večer čekají. Jean-Prouvair se zatím kradmo rozhlížel a patrně ještě nebyl rozhodnut, jestli má nasadit mužný výraz, nebo se schovat pod stůl, kdyby se zmiňovaná dívka objevila. K nemalému zklamání všech ostatních k nim však přistoupil starší muž a přijal jejich objednávku…
„No vidíš, a ty ses bál sem zajít,“ šklebil se Combeferre na Jeana-Prouvaira.
„Pročpak se bál?“ ozval se náhle dívčí hlas a v Jean-Prouvairovi by se krve nedořezal… nebyl však jediný, kdo se pořádně vylekal. Enjorlas se rychle rozhlédl po okolí a když si ve fantazii ubral trochu světla, bylo mu jasné, že v La Gueuze už byl. „Možná jsem minule reagovala poněkud prudčeji, ale slibuju, že už se to nebude opakovat… nebudou-li se opakovat jisté nemístné pokusy o navázání kontaktu,“ dodala dívka se smíchem a postavila na stůl několik lahví a skleniček. Pak se na všechny přítomné usmála a s roztomilou úklonou zase zmizela…
Grantaire se s vervou vrhl do nalévání a zábava mohla pokračovat. Jen Enjorlas se začal opatrně rozhlížet, jako prve Jean-Prouvair, a byl rád, že seděl k dívce zády. Co kdyby ho poznala? Jak by reagovala? Dodržela by své slovo, nebo se jí to zatím rozleželo v hlavě…
Ani si nevšiml, že z druhého konce výčepu ho sleduje pár zelených očí. Dívka mu ani nemusela vidět do tváře, aby ho poznala a rozbušilo se jí srdce… kdyby se tak chtěl zase zdržet… ale když je tady s bandou kamarádů, tak to se spíš zpije pod obraz a opilý dech není nic příjemného…
„Dámo, doneste nám ještě láhev tohohle skvělého vína,“ vytrhl ji z myšlenek Bossuetův podnapilý hlas. Rychle na tváři vykouzlila profesionální úsměv a zmizela ve sklepě, aby hostovo přání splnila. Schválně ale otálela a přemýšlela, jak by mohla dát svému nočnímu společníkovi najevo, že kdyby chtěl a nepřeháněl to s vínem, mohl by u ní zase zůstat… na druhou stranu si ale hned vyhubovala, že se přece nehodí, aby se mu takhle podbízela, jako nějaká lehká ženština… i když ta by si za to dala zaplatit. Nakonec své úvahy vzdala, vrátila se do lokálu i s požadovaným vínem a spokojila se s tím, že když ho pokládala na stůl, mohla se na mladíka usmát.
Enjorlasovi bylo tím pádem jasné, že ho poznala a přemýšlel, jak si její úsměv vyložit. Pokradmu ji pozoroval, jak se hbitě proplétá výčepem a čekal, jestli ho osloví, nebo se pokusí o jiný kontakt, ale zdálo se, že tajemný úsměv mu měl stačit. Lámal si s tím hlavu tak, že zapomínal pít a než si to uvědomil, jeho přátelé už více či méně leželi na stole.
„Budeme zavírat,“ křikl náhle starý hostinský a jeho pomocnice začala uklízet volné stoly. Grantaire se pokusil zvednout, ale povedlo se mu to až napodruhé a dožadoval se účtu. Mezitím se probralo celé osazenstvo u stolu, začalo se skládat na útratu a Enjorlas s překvapením zjistil, kolik toho jeho přátelé stihli vypít a jen si v duchu nadával, že toho nevypil víc, když platil stejně jako ostatní. Ale nahlas nic neřekl a pokradmu sledoval tmavovlásku, která zrovna utírala stůl, u kterého ještě před chvíli seděli. Dívka jeho pohled zaregistrovala a jen pozvedla oči směrem ke schodišti do prvního patra, pak se dále věnovala stolu.
Tentokrát už dokonale pochopil a nedělalo mu žádný problém zmizet přátelům v temných uličkách noční Paříže, aby se mohl k hospodě vrátit. Když se opět objevil v potemnělém dvoře, přivítal ho Escarbille a začal kolem něj vesele pobíhat.
„Chceš si hrát, co?“ Usmál se mladík a přátelsky podrbal psa za ušima. „Akorát že já nemám čas, víš…“ dodal a rychle se vyšplhal na starý dřevník. Okno nad ním bylo pootevřené a v pokojíku bylo příjemné teplo. Nedočkavě začal přecházet od postele ke skříni a čekal. Konečně se na schodech ozvaly kroky a po chvilce vrzly dveře. Dívka opatrně nahlédla do pokoje a pak pomalu vstoupila. Neudělala však ani dva kroky, když ji chytl do náruče a dychtivě políbil.
„Tak tomu říkám milé přivítání,“ zalapala po dechu, když ji pustil. „Co třeba říct dobrý večer nebo tak? Nebylo by to slušnější?“ Dobírala si ho, zatímco zamykala dveře.
„Promiňte dámo,“ přistoupil na její hru, „ale byl jsem tolik okouzlen vaším zjevem, že se mi veškerá společenská konverzace vykouřila z hlavy.“
„No opravdu, jste celý rozpálený… i když se obávám, že to bude něčím jiným,“ zasmála se a přitiskla mu dlaně na tváře. Opět ji chytl do náručí a přesunuli se k posteli. „Neposadíte se u nás?“ Vyzvala ho formálně.
„Až po vás, madam.“
Dívka se usmála a opatrně se usadila na starou rozvrzanou palandu, jako by to byl drahý kus nábytku někde ve Versailles. Mladík si sedl vedle ní a chvíli přemýšlel co dál.
„Je tady poněkud horko, nezdá se vám?“ Prohodila konverzačně a začala mu rozepínat košili.
„Máte naprostou pravdu,“ souhlasil a na oplátku začal zápolit se zapínáním jejích šatů. „Kde jste koupila tak skvostné šaty, mademoiselle?“
„No to víte, nakupuji zásadně v nejlepších pařížských salónech,“ vžila se do role vznešené dámy a šibalsky se rozesmála. „A co teprve tyhle punčochy! Jsou až z Anglie,“ začala si sundávat imaginární oděv.
„Ukažte, pomohu vám,“ zasmál se a položil si její nohy na klín. „No vskutku, mistrovská práce,“ zamumlal, zatímco jeho ruce klouzaly od dívčích kolen ke kotníkům.
„Viďte,“ vzdychla a sama si uvolnila živůtek, protože se bála, že by jí ho mohl potrhat. „A co vaše kalhoty, monsieur, to je zcela jistě damašek,“ přejela mu hřbetem levé ruky po stehně.
„Jak jinak, chce si je prohlédnout blíže?“
„Mám-li být upřímná, mou nejoblíbenější látkou je… lidská kůže,“ rozesmála se a pomohla mu z posledních kousků oděvu.
„V tom případě se přece nebudete balit do obyčejného hedvábí,“ stáhl její bavlněnou spodničku a odhodil ji kamsi za hlavu.
„To vskutku nebudu,“ zašeptala se a přitiskla se k němu. Bylo velice příjemné cítit jeho tělesné teplo, bušící srdce a na tváři ji šimral zrychlený dech. „A taky myslím, že už bylo dost formalit…“ dodala.