Kdo to dokáže vysvětlit?

Co je to láska?
Kdo to dokáže vysvětlit?
Láska to je vztah, který nám dělá dobře, abychom mohli zde žít, musíme potřebné mít.
Každý ví, že umí omámit mysl i duši, všichni znají pořekadlo, že hory přenáší. Je to přece mocná čarodějka, záležitost duše a srdce. Ale co slova? Dá se jasně odpovědět, co ten výraz znamená? Existuje definice, kterou lze vyjádřit tak velký cit, který ovlivňuje chování lidí po staletí? Televize, časopisy, knihy a romantické příběhy, věrná, opětovaná láska. Kéž by byla vždy taková, jakou ji spisovatelé knih a autoři seriálu popisují. Ne vždy to tak ale bývá. Co třeba láska neopětovaná? Možná vůbec nejhorší stav duše, jaký muže člověk zažít. Jaké, to asi je, milovat někoho, kdo o to ani trochu nestojí, toužit po jeho objetí, polibcích, nebo dokonce po obyčejných slovech, a přitom dotyčný zamilovaný dostává jen odmítnutí, které muže bolet hodné, víc, nebo poznamenat duši zamilovaného do konce života. Ale každý ví, že si tím musí projít, aby došel k závěru, že objekt jeho touhy není ten pravý, a aby zjistil, co je pravá láska. A co láska rodičovská, mateřská? Údajně nejsilnější cit, který existuje. Jak silný ve skutečnosti je? A proč některé děti můžou péči a s ní spojenou lásku rodičů prožívat každodenně, a jiné poznávají jen rány, nadávky, strach? Zaslouží si snad stejně jako ostatní děti pohlazení, něžná slovíčka a odejmutí. Proč někteří své ratolesti milují víc než sami sebe, zatímco pro jiné jsou přítěží či zbytečností? Možná za to muže jiná láska. Snad k drogám, či snad milují víc sami sebe, než své děti a jejich sadistické sklony jsou silnější než rodičovský pud. Vyzáblá telička plná modřin. Rány nejen na tele. Ale co víc - rány na duši, které se hojí mnohem hůře než ty zevnější. A co již zmíněné drogy? Další láska, která zabíjí, ničí zdraví, rodiny, přátelství. Alkohol, tabák, metla lidstva. Říká se o drogách, že zatemňují duši i mysl. Tak proč jim lidé tolik holdují? Je to láska či snad posedlost? Mezi oběma slovy je tenká hranice, kterou není složité překročit a z lásky, o které básní miliony lidí, se stává nekontrolovatelný, nevypočitatelný cit snad ještě silnější než láska. Láska je, prostě něco nestálého. Během chvilky se může změnit v něco úplně jiného. Například v nenávisti. Spolu s láskou je zdánlivě stejně rozdílná jako bílá a černá, noc a den. Stejně těžce zaměnitelné jako sen s realitou. A je to opravdu tak rozdílný cit, jak by se mohlo zdát, nebo je nenávist nejbližší příbuzná lásky? Hluboká láska se velice snadno muže proměnit v ještě hlubší nenávist. Vraždy, krádeže, únosy. Jaký mívají pachatelé motiv? Nestává se něco takového mnohdy z lásky? Ač pro někoho slovo láska znamená pocit plný bezpečí, klidu a pohody, mnohdy je tomu právě naopak. Vražda z lásky. Je na tomto pojmu něco, co by přineslo klid či bezpečí? Lidé si ani neuvědomují, jak jsou blízko nebezpečí, když je jejich bližní milují. Stačí jediné slovo a jsme v ohrožení. Je ohrožena naše cest, hrdost, v horším případě zdraví a život. Tím slovem je muže být například rozchod. U partnera příliš citově vázaného toto slovo muže způsobit silný otřes, ve kterém si představí život bez svého protějšku neumí nebo nechce představit, a tak raději, než by viděl svou milou či milého v náručí někoho jiného, radši se Uchýlí se k vraždě, a v myšlenkách bude s partnerem navěky. Mohlo by se zdát, že s tím daleko více než láska souvisí spíše deviace, to ale není tak úplně pravda. Takový člověk muže být milý, laskavý, mohli jsme ho třeba i hluboce milovat, a kdyby nepoznal právě nás, nemusel by se tak zamilovat a zkrat v jeho mozku by nemusel způsobit takový problém. Takže kdo je tady viníkem - vrah, nebo snad cit, který to vše způsobil - láska? Je až děsivé, jak je naivně láska spojována s pocitem bezpečí a již zmiňovaného klidu. Myšlenky typu "to se mé a mému partnerovi nemůže stát" jsou zde více než běžné. Kdo by si pomyslel, že z toho, kdo s námi sdílí společný byt a spí v jedné posteli, by naše láska, péče nebo slova mohla udělat vraha? Podívali jste se někdy na svého manžela či manželku a řekli si, že by vás mohl nemilosrdné zavraždit při cestě do bytu milence? Asi ne. Ono nemá cenu to zkoušet. Odpověď by byla více než jasná. "Mne se tohle nemůže stát, toho by má láska nebyla schopná." Ale láska je i něco víc než city. Je to chemie, která našemu tělu míchá takové reakce, že tomu mnohdy nejsme schopni porozumět, a právě ona chemie muže způsobit s naším zamilovaným tělem hotové divy. Stále nevěříte, že něco takového muže existovat? A co příběh šestnáctiletého či sedmnáctiletého mladíka, který několik let chodil se svou stejně mladickou přítelkyní, až se rozhodl, že ji s přáteli zkusí zabít. Proč? Údajně proto, aby zjistil, jaké to je vraždit. Ale proč ne cizího člověka? Proč někoho, kdo jej jistě velmi hluboce miloval, nejspíš si ho i vážil? Proč partnera, se kterým zažil tolik intimností? A jsem opět na začátku. Muže za to láska nebo chemie, či deviace? Proč, proč, proč? Ojedinělý případ? Jistě, díky bohy se takové věci stávají jen zřídka. Ale stávají se. Bohužel. A holka, která se svým chlapcem chodila tri roky, jistě taky nevěděla, ba ani nepomyslela, že by si ji pak onen kluk, říkejme mu Honza, vybral za objekt své vražedné touhy. jistě ho velice milovala. A co ten náš Honza či naše Jana? Dokázali by něco takového? Děsivé je, že to zjistíme až v okamžiku, kdy se skutečně rozhodnou něco provést. A nemusí to být ani na naší osobě. Žít s někým, kdo pak zabije někoho na ulici, jistě asi taky není posléze nic příjemného. A co tedy láska, která by nám měla pomoci toho druhého poznat? V čem je problém? Kde se ztratilo poznávání druhého? Měla by nás sblížit a ukázat nám, jaký náš osudový partner skutečně je. To ona by nám měla napovědět, čeho a v jaké míře by náš partner byl skutečně schopen. Jenže láska není jen láska, je to přece celý zástup citu. Tak neobvinujme lásku z něčeho tak odporného. Optimističtější bude myslet na zamilovávání. Pamatuje si každý z nás, kdy se poprvé zamiloval? Snad u každého je jeho první velkou láskou maminka, učitelka, spolužačka. Učitelka nám připomíná milovanou mámu, copatá Lucinka je zase naší první velkou kamarádkou. I tahle láska, nad kterou lehce mávneme rukou, muže ale malému človíčkovi způsobit velkou ránu na jeho dětském, důvěřivém srdíčku. A jak rosteme, přenášíme objekt své náklonnosti zase jinam. Tady už neoceňujeme péči, ale oblečení, vlasy, či cokoli jiného na zevnějšku. Tohoto člověka zdánlivě milujeme, ovšem jen do doby než se v našem okolí neobjeví někdo jiný, s lepšími vlasy, lepším oblečením, lepším zevnějškem. A je tady období, kdy každý týden milujeme někoho jiného, a jediný pohled nás muže dostat na kolena. V tomto věku tedy spíš láska na první pohled. Něco uvidíme, zalíbí se nám to a chceme to. To, co nevidíme, tedy povaha a chování, už není tak důležité. Později, když dostaneme trochu rozumu a hlavně zkušeností, se to otočí. Samozřejmě milujeme, to je základ, ale zajímá nás také to, zda je spolehlivý, můžeme se o něj opřít v těžkých chvílích, respektujeme, důvěřujeme. Ať už láska ve školce, nebo ve škole. Všechno je to láska. Taková, díky níž nám je na světě krásně, problémy ustupují, zdají se být snazší. K životu ji potřebujeme všichni, a kdo tvrdí opak, je pokrytec. Lásku však nejde jednostranně definovat. Na jedné straně zde píši, že nás náš vyvolený muže zabít, na straně druhé popisuji fáze zamilovanosti od dětství až do dospělosti. Co tedy říci závěrem? Není to jen láska, co nás životem provází. Ona sama by nebyla tak zajímavá. K zamilovanosti patří nejen láska, ale i sobectví, žárlivost a houfné zástupy dalších a dalších citu. Raději nikdy v noci neotvírejte oči a nemyslete na to, že by vás váš Honza mohl zabít. Myslete na to krásné, co spolu máte, co jste vybudovali a buďte veselí každým dnem, kdy jste spolu. Jen tak nás láska muže udělat šťastnými.
JÁ JSEM DOKONALÝ A TY JSI ZMETEK
V této meditaci podstata lásky je, vždyť dobrota žebrota je.




Fantasy a Sci-fi: Jeremiho Čítárna
© Jirka 'Jeremius' Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net, 2000 - 2004

http://fantasy-scifi.net/citarna/