Ransha 2.Vzbudily ji sluneční paprsky pronikající skrz pootevřenou okenici. Její pohled zabloudil přímo k Lewisovu lůžku, ale to bylo prázdné a ustlané. Místností voněla polévka, až Ranshe bolestivě zakručelo v prázdném břiše. Natáhla na sebe dlouhou tuniku, kterou jí Lewis nachystal. Sahala jí až do půlky stehen, tak se nenamáhala s natahováním kalhot a zrovna přecupitala k velkému krbu, kde se nad nízkými plameny pohupoval kotlík s polévkou. Za ní se ozvalo tiché štěknutí. „Nežaluj hned, Darko,“ usmála se na vlčici, která se objevila ve dveřích a vpustila do domu mrazivý vzduch. Přesto ale položila naběračku, jejíž obsah tak lákavě voněl, a natáhla ruku ke své přítelkyni. Kontakt s její hrubou srstí ji uklidňoval. Kromě toho byla ráda, že je vlčice v pořádku u ní. Seděla na patách před krbem s obličejem zabořeným do krku černé šelmy, hlavou se jí míhaly tisíce myšlenek o budoucnosti, minulosti i přítomnosti.
„Dobré ráno, Ran,“ vyrušil ji z úvah Lewisův hlas.
„Dobré ráno,“ usmála se na něj a vstala. „Můžu si dát trochu polévky?“
„Samozřejmě, nemusíš se vůbec ptát. Od včerejška jsi rovnoprávným obyvatelem této chalupy, zapomínáš?“ usmál se a přihodil do krbu pár polínek, které s sebou přinesl. Ostatní uložil v bezpečné vzdálenosti od plamenů.
„Najím se a půjdu se podívat na ty kůže. Musí se napínat a mazat, aby zvláčněly,“ zamumlala Ransha s plnou pusou polévky. Hustý masový vývar se spoustou zeleniny jí dodal sílu a dokonale ji probral.
„Ale pořádně se obleč, venku je opravdu mrazivo. Zima se blíží rychleji, než jsem předpokládal,“ zachmuřil se Lewis a přisedl si za Ranshou ke stolu se svou miskou polévky. „Našel jsem ti něco na sebe. Možná ti to bude velké, ale aspoň trochu tě to zahřeje.“
„Děkuju. A nemusíš si dělat starosti se zimou. Po cestě lesem jsem viděla spoustu stop vysoké zvěře, nalovíme dost masa,“ stiskla mu povzbudivě ruku. Najednou mu připadala starší, než na čtrnáct, jak ji původně odhadoval.
„Kolik je ti let?“
„Co?“ zvedla na něj své velké modré oči od prázdné misky.
„Kolik je ti let? Tipoval bych tě tak na čtrnáct, ale někdy mi přijdeš rozumově mnohem starší,“ vysvětloval.
„Šestnáct... Nemáš moc dobrý odhad,“ zasmála se. „A kromě toho nevíš, že ženy se na věk nemáš ptát?“
„Kdybych tušil, že jsi už žena, tak bych se nezeptal,“ zazubil se.
„Ty...!“ vykřikla Ransha a hledala něco, co by po něm mrštila. Vzápětí mu na hlavě přistála stará beranice, která se povalovala na lavici. Oba se rozesmáli. Bylo jim jasné, že v tom druhém získali přítele.
„No a kolik je tobě?“
„O dva roky víc, než tobě...“
„A to tady žiješ úplně sám?“
„Minulé léto mi zemřel otec,“ pronesl tak klidně, jako by ani nemluvil o člověku, který mu dal život.
„Promiň, to jsem nechtěla,“ usmála se na něj rozpačitě.
„To je v pořádku. Dřív nebo později by ses na to zeptala.“
„A proč právě ty zásobuješ lidi z vesnice masem?“
„Většinou jsou to pastevci, kteří chovají své ovce a krávy na vlnu a mléko, jenom málo z nich je ochotno svá zvířata porazit kvůli masu. A ten zbytek, to jsou farmáři. Nikdo z nich nemá čas běhat po lesích a lovit zásoby na zimu, tak jsem se toho naprosto dobrovolně ujal sám. Výměnou za maso mi nabízí právě mléko, sýry, máslo, vlnu nebo už hotové látky. Málokdy přijímám ovoce a zeleninu, už sis určitě všimla malého pole za domem.“
„Hm, to je docela dobrý. Nebudeš mít problémy s obchodem, když přijdou na to, že pod svou střechou schováváš loupežnickou holku a vlčici?“ zazubila se na něj.
„Míním vás naprosto utajit,“ blýsklo mu v očích a znovu se oba rozesmáli. Ransha sklidila nádobí, natáhla na sebe kalhoty, vysoké boty a vlněný přehoz a vyšla ven do mrazivého rána. U pusy se jí tvořily obláčky páry, všechno okolo se pokrylo třpytivou jinovatkou. Její pohled zabloudil k nedaleké pastvě. Na ledové trávě se tam popásalo početné stádo vysoké zvěře. Zkušenýma očima přejela po jednotlivých kusech. Nejméně tři roky se stádo nerušeně rozrůstalo, někdo by mu to měl zarazit, uvažovala. Rozhodla se, že hned příští ráno vyrazí na lov. Zkontrolovala kůže, víc je vypjala a vetřela do nich tuk. Když byla se svou prací spokojená, vrátila se do chalupy a řekla Lewisovi, co má na zítřek v plánu.
„Kolik těch zvířat chceš asi tak skolit?“
„To jsem se s tebou chtěla poradit. Záleží i na tom, kolik zvířat najednou jsme schopní zpracovat. Nemá cenu porazit polovinu stáda a potom nechat maso někde shnít.“
„Je tady ještě jedna udírna a taky mám ledovou díru...“
„Ledovou díru?“ nechápala Ransha.
„Je to jáma ve sklepě vyložená kameny. Země už začíná zamrzat a jenom tak neroztaje. Až se mráz dostane až do sklepa, můžeme maso ukládat do země, kde zmrzne a nezkazí se.“
„Jenomže mráz se tak daleko ještě nedostal. Teď musíme počítat jenom s tou druhou udírnou,“ namítla Ransha. „Kromě toho si myslím, že s takovým početným stádem za chalupou bude možné lovit i v zimě.“
„Zvířata budou v zimě vychrtlá, moc si toho na nich nevezmeme.“
„To máš pravdu, letos možná ne. Ale kdybychom příští rok nasušili dostatek sena pro koně i pro jeleny, můžeme je v zimě přikrmovat a lépe si tak udrží zásobu tuku.“
„Kde ses to naučila?“
„Nevím,“ pohodila rameny. „Prostě mě to napadlo.“
„Je to skvělý nápad. A hlavně jsem rád, že plánuješ tak dopředu. To znamená, že se ti tady líbí a že tady zůstaneš,“ usmál se na ni.
„No, jenom jestli mě tady budeš chtít,“ zasmála se. Už to nebyla ta vystrašená holka, kterou našel spát vyčerpáním na louce. Teď to byla sebevědomá mladá žena, která se navíc nebála práce. Ne, rozhodně nelitoval své unáhlené nabídky.
Dopoledne se vleklo pomalu. Ransha se seznamovala s prostředím, dohlížela na kůže, které v rámech přesunula do místnosti s udírnami, aby byly v teple, postarala se o koně... Kromě Raka a Kary našla ve stájích ještě dva další koně. Bílá klisna vypadala, že každou chvíli porodí. Ransha ji poplácala po skloněné šíji a vyslala k ní pár uklidňujících myšlenek. Hříbě přijde na svět už brzy, klisna byla velmi neklidná. Černý hřebec v úplném rohu malé stáje pohazoval hlavou a neklidně přešlapoval. Vyděsil ho pach cizího člověka a vlčice, která se pohybovala okolo stavení.
„Ahoj krasavče,“ natáhla k němu Ransha ruku a nechala hřebce, ať si zvykne na její pach.
„Je hodně nedůvěřivý,“ ozval se za ní Lewisův hlas.
„Bojí se,“ zachmuřila se Ransha.
„Jeho bývalý majitel s ním nezacházel zrovna nejlíp,“ objevil se Lewis po jejím boku a pohladil hřebce po krku. Když kůň viděl, že mu od Ranshy nic nehrozí, sklopil hlavu a nechal ji, aby ho i ona mohla pohladit. Nejraději by se na něm hned projela, ale měla ještě práci a kromě toho si byla téměř jistá, že by ji shodil. Možná později...
Po obědě se dali do chystání dřeva na zimu. Lewis s potěšením sledoval, jak se Ransha sama chopila malé sekerky a osekávala větve z kmenů, které s pomocí Raka a Kary Lewis dotáhl z blízkého lesa. Na práci s pilou už museli být dva, ale šlo jim to rychle od ruky. Když se začalo smrákat, měli před stavením hromadu špalků, které mínili v nejbližší době rozsekat na polínka a naskládat do stáje i do chalupy. Darko se celou dobu potulovala okolo a chvíli předtím, než oba mladí lidé skončili s prací, se objevila s králíkem v tlamě.
„Byla jsi na lovu?“ sehnula se k ní Ransha a vzala si zvíře, jehož hustá kožešina připomínala blížící se zimu. „A to jsi ulovila pro nás, nebo pro sebe, abych ti ho upekla?“ zasmála se. Darko nadšeně štěkla. Dívka ji pohladila po sametových uších a šla králíka stáhnout a vyvrhnout. Kožešinu si mínila nechat, tak jenom předala králičí maso Lewisovi a šla králičí kabátek očistit a nachystat speciální lázeň, ve které nechá kožešinu pár dnů, než ji natáhne na rám. Když byla hotová, Lewis se zrovna objevil ve dveřích a volal ji k večeři.
„Jsi pěkně prokřehlá, sedni si ke krbu a zahřej se,“ podával jí misku s vařeným králíkem na zelenině. Darko ležela u dívčina lůžka a olizovala se nad králičími kostmi. Místo odpovědi se Ransha na Lewise jenom usmála a ráda přijala nabízenou misku. Vonělo to naprosto úžasně a ještě lépe to chutnalo. Za chvíli už vytírala misku kouskem chleba.
„Jsem utahaná jako kotě,“ zvedla se ztěžka od krbu. Umyla svou i Lewisovu misku, stáhla ze sebe kalhoty a z hromádky věcí, které ji Lewis dal, vytáhla tuniku na spaní. Mladý muž se vytratil, když viděl, že se dívka chystá svléknout a umýt, a vrátil se teprve ve chvíli, kdy už bylo jasné, že Ransha leží v posteli. Bude muset udělat nějakou zástěnu, aby nemusel pokaždé odcházet. V zimě by venku nejspíš zmrzl, kdyby tam jenom tak postával rozehřátý z místnosti. Ransha už pravidelně oddechovala, když následoval jejího příkladu. Přiložil ještě pár polínek a sám se uložil ke spánku. Na zítřejší hon na jeleny, který ráno plánovali, ani nepomyslel.
Ransha se vyplížila z chalupy přímo do stájí. Až tady na sebe natáhla kalhoty, vysoké boty a vlněný pléd, který ji alespoň trochu chránil před mrazivým větrem, jež se proháněl údolím. Zamířila přímo k vraníkovi, který divoce stříhal ušima.
„Ahoj krasavče, pomůžeš mi?“ poplácala ho po krku a nabídla jedno ze svraštělých jablek, která ležela ve stavení ve velké míse. Kůň si od ní jablko bez zaváhání vzal a když spolkl poslední kousek, zafrkal. Ransha to brala jako souhlas. Nasadila mu jednoduchou ohlávku, vlněný pléd si přepásala kouskem řemenu, který našla u starých sedel, a zavěsila na něj loveckou kuš, váček s malými šipkami a dýku. Potom hřebce vyvedla ven. Vypadalo to, že se mu líbí, že je zase jednou venku. Jediným pohybem se vyšvihla na jeho hřbet. Vraník začal neklidně podupávat, ale její hlas ho znovu ukonejšil. Ransha zjistila, odkud fouká vítr, a rozhodla se objet lesem louku, na které se jako včera popásalo stádo jelenů. Po chvíli jízdy lesem vraníka zastavila a hbitě seskočila
„Počkej tady na mě,“ usmála se a poplácala ho po krku. Nechtěla ho uvazovat, byla si naprosto jistá, že zůstane. Když se přiblížila k louce, sehnula se k nízkému podrostu a dál se plížila tiše jako kočka. Cítila palčivý puch dospělých samců, vítr k ní zavál i občasné krátké zatroubení. Proplížila se až na dostřel své malé kuše s velkou průrazností a bystrýma očima začala pátrat po nejvhodnějších kusech. Měla v úmyslu složit tři mladé samce. Natáhla svou kuš a ještě jednou se podívala po všech zvířatech. V neuvěřitelně krátkém čase tětiva malé zbraně třikrát zadrnčela, stádo se dalo na útěk do lesa. Teprve teď si Ransha uvědomila, jak velké jí hrozilo nebezpečí v případě, že by stálo utíkalo jejím směrem. Nejspíš by zůstala podupaná někde v podrostu. Na louce zůstala ležet tři zvířecí těla. Vrátila se k vraníkovi, vyšvihla se na jeho hřbet a vyjela na louku. Dva samci byli mrtví, třetí, kterému se šipka z kuše zabodla přímo do krční tepny, sebou divoce zmítal, ale už se nedokázal postavit. Dívka k němu přistoupila a jediným pohybem mu podřezala hrdlo, aby jeho smrt uspíšila a zbavila ho bolesti. Z úvah ji vyrušil přibližující se dusot kopyt.
„Dobré ráno,“ usmála se na Lewise, který se přiřítil na Rakovi. Darko ji přivítala nadšeným štěkotem. Nebyla moc nadšená, když jí Ransha před odchodem přikázala zůstat u Lewise.
„Proč jsi mě nevzbudila?“ zamračil se mladý muž a seskočil z koně. Jediným pohledem přejel přes mrtvá zvířata a potom jej znovu zvedl k dívce. „Zbláznila jsi se? Blesk tě mohl shodit a podupat. A splašené stádo jelenů... kde jsi vzala jistotu, že se nerozběhnou zrovna na tebe?“ nepřestával s výčitkami.
„Lewisi, uklidni se, sakra. Máme práci,“ odsekla zamračeně a rukou výmluvně mávla ke třem mladým samcům. Lewis ještě něco nesrozumitelného zavrčel, načež ostře pískl a sklonil se k prvnímu mrtvému zvířeti. Opět ho udivila přesnost, s jakou Ransha zvíře zasáhla. Jako odezva na jeho předchozí písknutí se znovu ozval dusot kopyt a na louku doběhla i Kara. Na každého z koní naložili jedno mrtvé zvíře a pěšky se vydali zpátky ke stavení. Ransha na Bleska, jak se černý hřebec podle Lewise jmenoval, neustále promlouvala, aby ho trochu uklidnila. Když na něj naložili posledního jelena, nervózně podupával a stříhal ušima. Podařilo se jí ho trochu uklidnit, ale stále ještě cítila jeho vnitřní napětí.
Jakmile složili zvířata u stavení, odvedla Ransha všechny tři koně do stáje, vyčistila jim kopyta, vykartáčovala je a nachystala jim čerstvé seno a trochu obilí. Nezapomněla zkontrolovat i březí klisnu, která ji pozdravila tichým zafrkáním, a šla pomoci Lewisovi se stahováním a vyvrhováním zvěře.
Když pozdě odpoledne pověsili všechno maso do udírny, vzal si Lewis Raka a odvezl do vesnice čerstvá velká játra jelenů, která by neupotřebili. Ransha se mezitím věnovala kůžím, které si opět nechala, aby je mohla vyčinit a později prodat. Nemínila na nich nechávat hustou srst, měla zájem jenom o samotnou kůži, která by při správném postupu činění měla být jemná a pevná. Ale kožešinu z králíka, kterého jí předchozího dne Darko přinesla, si mínila ponechat. V hlavě se jí zrodil plán, ale bude potřebovat ještě spoustu hustých kožešin, než ho bude moct uskutečnit.
Když se Lewis vrátil z vesnice s několika utrženými měďáky, Ransha ještě stále seděla za stodolou a čistila kůže.
„Celý den jsi nejedla, pojď dovnitř,“ pobídl ji, když Raka znovu ustájil a vytřel do sucha.
„Musím to udělat, potom přijdu,“ řekla tiše, aniž by zvedla oči od své práce. Lewis jenom pokrčil rameny a zmizel ve stavení. Rozdělal oheň a ze srdíček ulovených zvířat nachystal guláš. Zatímco se maso vařilo ve velkém kotlíku nad plameny, uklidil utržené peníze a vybalil z plátna pecen čerstvého chleba. Měl obrovský hlad, ale při pomyšlení na dívku, která seděla venku v chladu, který se se západem slunce objevil, ho přešla chuť na jídlo a tak chleba zase zabalil.
Objevila se, až už byl guláš hotový. Hned u dveří si sundala teplý vlněný přehoz, vysoké boty a zamířila přímo k teplu plamenů.
„Tady máš jídlo,“ podával jí Lewis misku s kouřícím gulášem.
„Nechci jíst, jsem jenom šíleně unavená. Umyju se a půjdu spát,“ špitla a přešla k míse s čerstvou vodou. Ruce měla vymáčené od vody, kterou používala na činění kůží, ale obličej měla ušmudlaný od celodenní práce. Opláchla se, zády k Lewisovi se svlékla, natáhla na sebe tuniku a než stačil něco říct, zmizela pod vrstvou přikrývek.
„Ran, musíš něco sníst, ať nabereš přes noc sílu. Dneska jsi nic nejedla,“ zatřásl s ní Lewis. Darko, která doposud ležela u postele své paní, se líně zvedla a přešla ke krbu, aby o ni Lewis nepackoval.
„Nech mě jenom spát, prosím,“ ozvalo se z přikrývek.
„Tak to teda nenechám. Buď si to sníš sama, nebo tě nakrmím, ale s prázdným žaludkem spát nepůjdeš,“ mračil se Lewis. Chvíli se nic nedělo, načež se objevila její tvář a poté i ruka, která hmátla po misce s gulášem. Dívka se posadila a pod Lewisovým přísným dohledem do sebe nasoukala celou misku guláše a krajíc čerstvého chleba. Vracela se jí síla, což Lewis poznal hned, jakmile dojedla. Vrazila mu misku do rukou tak prudce, že málem ztratil rovnováhu, a se zamračeným výrazem popřála dobrou noc, načež si znovu lehla a za chvíli usnula. Lewis spící dívku zamyšleně pozoroval. Možná bude těžké zkrotit její temperament, ale byl rád, že se nebojí práce. Kromě toho obdivoval její schopnost pro práci se zvířaty. Sám by Bleska nikdy neosedlal. Už jednou ho shodil a od té doby ho Lewis příležitostně používal jenom na tažné práce, případně na něj občas naložil nějaký náklad. A Ransha si jej ochočila za jediný den. Jeho pohled sklouzl k černé vlčici, která zrovna dřímala u krbu. Už slyšel o horských poutnících, kteří si ochočili jednu z těchto nebezpečných šelem, ale jak ji mohla vycvičit malá holka? Odpoutal se od myšlenek na spící dívku, umyl misku, přiložil do krbu a za chvíli se i jeho mysl toulala v krajině snů.
Ransha se ráno probrala opět jako první. Oheň v krbu dávno vyhasnul, místnost teď vyplňoval mrazivý vzduch. Protáhla se a jenom v tunice a narychlo natažených botách vyběhla ven ze stavení. Pod nohama jí zakřupala slabá vrstva zledovatělého sněhu. Nejdřív se podívala na udírny. I jejich oheň vyhasl, ale byly dobře utěsněné a tak se v nich ještě stále drželo teplo. Kamzičí maso už bylo vyuzené. Měli by jej převěšet do stodoly a uvolnit tak udírnu na další ulovenou zvěř. Ransha měla v plánu vyjet na Bleskovi do lesů na králíky. Zimní slunovrat byl ještě daleko, ale na dárku, který měla k jeho slavnostem vymyšlený pro Lewise, musí začít pracovat co nejdřív. Rozhodla se, že vyrazí hned zítra. Musí o tom říct Lewisovi. Kdyby jenom tak zmizela, určitě by o ni měl strach. Samotnou ji překvapilo, jak automaticky bere, že by se o ni Lewis až tak moc staral. Musela se svým myšlenkám usmát.
Podívala se ještě do stájí. Koně zafrkaly na pozdrav a Blesk se hned nahrnul k okraji stání, aby ho Ransha mohla pohladit. I tentokrát pro něj měla schované jablko, stejně jako i pro zbylé tři koně. Nevěděla, jaké poměry panují ve vesnici, ale říkala si, že na tom Lewis nebude nějak špatně, když si může dovolit čtyři koně. Když se pozorně zadívala na bílou klisnu, oči se jí radostně rozzářily.
„Bude to už dneska, co?“ pohladila ji po skloněné hlavě. Kobylka se na Ranshu přitiskla, jako by u ní hledala útočiště. „Nemusíš se bát, budu tady s tebou a tady zvědavé pány a slečnu vyženu na pastvu,“ usmála se a popleskala ji po krku. Potom vyvedla zbylé tři koně z jejich stání a vypustila je do ohrady vedle stájí. Blesk radostně pohazoval hlavou a vysoko zvedal nohy, kolem něj pobíhala vlčice a vesele na něj štěkala, až se musela jejich šaškování Ransha smát. Potom se vrátila do stavení. Lewis ještě stále spal, a tak tiše pomocí křesadla a drobných třísek rozdělala oheň, postupně přidávala větší a větší kusy dřeva a když už bylo jasné, že oheň nevyhasne, pověsila nad něj kotlík s vodou na čaj, mezitím nachystala na stůl včerejší chléb a kousek sýra.
„Dobré ráno,“ ozvalo se z Lewisova lůžka.
„Dobré ráno, právě včas, čaj je hotový,“ usmála se na něj a položila na stůl dva hrnky s kouřící tekutinou vonící po ostružiníku. „Vypadá to, že Belka už dnes porodí. Je hodně neklidná. Půjdu za ní hned po snídani. Dřív než odpoledne to stejně nebude,“ pokračovala, aniž by Lewise, který se jenom neochotně vyhrabal z teplých přikrývek do stále ještě nevyhřátého vzduchu, pustila ke slovu.
„Je ve stáji dost teplo?“
„Tepleji než tady, když jsem vstala. Ale nejspíš bychom tam měli topit celou noc. A začíná se hodně ochlazovat. Do rána napadla slabá vrstva sněhu, tak bychom měli ještě udělat nějaké dříví...“
„Myslel jsem, že od plánování jsem tady já,“ zasmál se Lewis a posadil se naproti ní ke stolu.
„A já myslela, že jsme si tady rovní, tudíž nějaké to plánování budu moct zastat i já,“ usmála se na něj s plnou pusou.
„A co teda plánuješ dneska?“ zeptal se a mírně se jí se smíchem uklonil.
„Nasekat ta polínka, která jsme včera nestihli. Tak budeme neustále blízko pro případ, že by nás Belka potřebovala, a uděláme i nějakou potřebnou práci. Nebo si můžeš vzít Raka a dotáhnout další kmen a já zatím budu sekat a uklízet to, co už je tady. To by možná taky nebylo na škodu.“
„S tím druhým postupem naprosto souhlasím. Hned po snídani vyjedu do lesa pro nějaký padlý strom. Možná jich vezmu i několik. Tady je spousta místa, kde se můžou povalovat a ušetří nám to tahání, až bude větší zima.“
„Výborně, takže úkoly jsou rozdělené, já jsem najezená, tak jdu na to,“ usmála se Ransha a prudce vstala. Lewis pozoroval, jak si na nahé nohy natahuje upnuté kalhoty a přes tuniku natáhla vestu z ovčí vlny. O chvíli později vyběhla ven. Skrz zavřené dveře k jeho uším dolehl štěkot černé vlčice a smích její paní.
„Zítra pojedeme na lov, Darko, co ty na to?“ podrbala Ransha vlčici za ušima, když se vrátila od Belky ze stáje, a obešla stavení k místu, kde byly nařezané špalky. V jednom z nich byla zaseknutá středně velká sekyra, tak ji jedním prudkým pohybem vytrhla ze dřeva a gestem poslala vlčici pryč. Nerada by, aby se jí něco stalo, kdyby náhodou kousek špalku odletěl od sekery. Pustila se hned do práce. Lewis si vzal Karu a Raka s sebou do lesa, takže se z ohrady ozývalo jenom veselé frkání a ržání Bleska. Když i na tu dálku Ransha cítila jeho radost ze života, měla ze všeho nejvíc chuť nechat sekyrku ležet mezi poštípanými špalky a vyjet na něm do lesa. Překonala to ale a znovu se pustila do práce. Za chvíli už jí bylo horko. Když odnášela první koš posekaných polen do stavení, kde je chtěla naskládat do malého přístěnku, objevil se Lewis. Oba koně za sebou táhli dva větší kmeny starých borovic.
„Zajedu ještě jednou a potom ti pomůžu,“ usmál se na ni Lewis. Ransha jenom kývla, že rozumí a s dalším košem polínek zmizela ve stavení. Když se vrátila na místo, kde Lewis nechal ležet oba kmeny, nebylo po něm už ani památky. Proto ji překvapil dusot kopyt, který se ozýval z druhé strany stavení.
„Je tady někdo?“ rozezněl se hluboký mužský hlas.
„Dobrý den, pane,“ usmála se Ransha na statného muže, který zrovna sesedal a uvazoval svého koně k ohradě.
„A ty jsi kdo? Kde je Lewis?“
„Já jsem Ransha. Teď tady bydlím s Lewisem. On před chvílí odjel s koňmi pro nějaké dřevo do lesa,“ snažila se být vlídná, ale jeho ostrý tón, kterým ji prve oslovil, její vůli značně snížil.
„Přijel jsem si pro nějaké maso. Včera říkal, že má uzené kamzičí maso a že se pro něj můžu zastavit,“ prohlížel si ji zamračeně.
„Pojďte dál, uvařím vám na zahřání nějaký čaj. Lewis se určitě za chvíli objeví,“ pozvala jej do stavení.
„To je dobrý, počkám tady,“ zabručel muž. Ransha pokrčila rameny a vrátila se ke své práci. Když odnesla všechna posekaná polínka, znovu se pustila do práce se sekyrou. Ještě nebyla moc unavená, tak toho chtěla udělat co nejvíc. Kromě toho se tak mohla vyhnout muži, který se posadil na zápraží domu a zapálil si dýmku. Štiplavý dým z tabáku pronikl až k Ranshe, která v první chvíli jenom stěží zadržela kašel. Čím déle byl Lewis v lese, tím zuřivěji zatínala sekeru do bezmocného dřeva. Cítila na sobě pohled toho chlapa a vůbec se jí nelíbil.
„Měla by sis chvíli odpočinout, takhle se úplně sedřeš,“ zakřičel na ni.
„Jsem v pohodě, sama vím, co ještě zvládnu,“ zavrčela. Ani nevěděla, jestli to slyšel, ale bylo jí to jedno.
„A co dělá taková malá holka tady s Lewisem? Neslyšel jsem, že by měl někdy sestru...“
„Taky nejsem jeho sestra,“ odsekla.
„Ale no tak, nemusíš se hned vztekat. Snažím se být přátelský,“ objevil se najednou vedle ní. Byl o víc než hlavu vyšší než ona a i pod starým pláštěm se rýsovaly mohutné svaly.
„Měl byste kousek odstoupit, pane. Nerada bych vás zranila odskakujícím polínkem,“ ušklíbla se a nadhodila si v ruce sekerku, aby dodala svým slovům důraz. Chlap se rozesmál na celé kolo a jediným hmatem Ranshu o sekyrku připravil. V tu chvíli se za ním ozvalo tiché zavrčení.
„Položte tu sekyrku,“ řekla Ransha tak chladně, až se v mužově tváři mihl stín obavy.
„Nebo co?“ snažil se nabrat ztracenou rovnováhu. Vrčení za ním zesílilo. Z tváře se mu vytratila barva. Vlčice útočně přikrčená k zemi ho obešla a postavila se vedle své paní.
„Co jsi zač? Nějaká čarodějnice?“ vyštěkl na ni chlap, ale hlas se mu nepatrně třásl.
„Ještě jednou říkám, abys položil tu sekyrku na zem... a zmiz odsud,“ probodávaly ho její oči skrz na skrz. Muž zařval a ohnal se po vlčici i dívce kovovým ostřím. Ransha vykřikla a vztáhla ruce, aby mu zabránila poranit její zvíře. Z rukou ji vyletěla bílá ohnivá koule a zasáhla muže do prsou dřív, než stačil svůj útok dokončit. Náraz ho odmrštil o několik metrů dál, kde zůstal ležet v blátě. Šokovaně dívku pozoroval, načež se rychle zvedl, odvázal svého koně a tryskem upaloval zpátky do vesnice.
„Ran...? Možná bys mi mohla něco vysvětlit,“ ozval se za ní Lewisův hlas.
|