Plamínek - kapitola druhá

Jeskyně

Když se Jirka druhého dne probudil, byla v jeho pokoji ještě tma, přestože východní obzor už začínal blednout. Do svítání nebylo daleko. „Nejvyšší čas vyrazit,“ pomyslel si. Chvilku naslouchal, je-li v domě klid, pak potichu vstal a šel vzbudit Kláru. Sotva otevřel dveře jejího pokoje, zjistil, že Klára je už také vzhůru. Seděla na posteli a potmě něco hledala ve svém nočním stolku. „Sejdeme se za pět minut u mě,“ zašeptal Jirka a než mohla Klára odpovědět, zavřel za sebou potichu dveře a byl pryč.

Jirka byl oblečený a už notnou chvíli si zkoušel výpady a obranu se svým krátkým mečem, který dostal minulý měsíc k desátým narozeninám, když do jeho pokoje vstoupila Klára.

„Dej pozor ať si s tím neublížíš,“ komentovala šeptem jeho počínání. „Snad nechceš s sebou tahat po lese i meč,“ dodala.

„Jistěže chci, kdyby nás napadli vlci, tak je rozsekám na kousíčky.“

„Vlci? Teď v květnu?“ posmívala se Klára.

„A co ty to táhneš za podivný balík,“ změnil Jirka raději téma hovoru.

 „To je jen můj plášť do deště, kdyby náhodou začalo pršet. Ty si svůj nevezmeš?“

„Ne, nejsem z cukru a v poledne budeme stejně zpátky doma.“

„Jak myslíš, ale plášť do deště se může hodit,“ mínila Klára.

„Tak vyrazíme,“ zavelel šeptem Jirka a vyplížil se z pokoje.

Potichu seběhli do přízemí a pak zamířili do zadního pokoje, kde měli ve skříni připravený batoh. Před ložnicí kuchařky Barbory si Jirka všiml, že pod dveřmi prosvítá pruh světla.

Zarazil se a bezhlučně upozornil Kláru, že Barbora je už vzhůru. Zbytek cesty ke dveřím do pokoje šli po špičkách a skoro ani nedýchali. Klára vyndala batoh, přidala do něj svůj plášť a mapu a podala Jirkovi prázdnou čutoru. Pak oba vylezli oknem do zahrady a zamířili k velkému ořešáku, který rostl u stájí nedaleko venkovní zdi. Celou cestu se snažili co nejlépe ukrývat ve stínu a nedělat žádný zbytečný hluk. Když dorazili pod ořešák, vyndal Jirka z batohu provaz a pošeptal Kláře: „Já polezu první a uvážu lano.“

Vylezl na strom a opatrně přelezl po silné větvi až nad venkovní zeď usedlosti. Zde ve výšce asi pěti metrů přehodil provaz přes větev a obratně uvázal smyčku, tak aby se provaz po zatažení za druhý konec uvolnil. Pak se spustil dolu z větve a stoupl si na vršek zdi pod ním. Mezitím Klára vylezla po větvi až k Jirkovi a podala mu batoh. Během malé chvilky oba sešplhali dolu přes venkovní zeď usedlosti.

„Tak jsme to zvládli,“ radovala se Klára, zatímco Jirka smotával provaz.

„Potichu,“ napomínal ji Jirka, „dokud nebudeme aspoň půl hodiny cesty od domu, tak můžeme na někoho narazit. Tu máš batoh a jdeme.“

Asi po deseti minutách pochodu na sever došli ke srázu, kde ze stráně vytékal pramen čisté vody. Zde si naplnili čutoru a vydali se na další cestu, tentokrát směrem na západ. Za několik minut dorazili k okraji lesa. Přestože na louce bylo už téměř světlo, pod stromy v lese byla ještě úplná tma.

„Tady chvilku počkáme, než se rozední,“ prohlásil Jirka, který se sám pasoval do role vůdce výpravy.

Klára se pohodlně usadila pod rozložitý buk na kraji lesa a nespokojeně se obrátila na Jirku: „Já nás povedu, ty bys určitě někde zabloudil.“

„A proč si myslíš, že zrovna ty nezabloudíš?“ řekl výsměšně Jirka, zatímco si sedal vedle ní.

„Protože já mám mapu a ty ne,“ vytáhla svůj trumf Klára.

„Mapa je přece naše společná, tak jsme se dohodli,“ rozčiloval se Jirka.

„Ano to je, teď ji mám ale já a proto nás povedu,“ trvala na svém Klára.

„Já se ale vyznám lépe v okolních lesích, často tu s panem Nedolou cvičíme boj a jízdu na koni, proto bude rozumnější, když nás povedu já,“ nedal se Jirka.

„Ta skrýš je označena na mapě až hluboko v lese a tak daleko určitě nejezdíte, takže se v okolí skrýše nevyznáš o nic lépe než já.“

Jirka věděl, že když se Klára pro něco rozhodne, tak jí to stěží dokáže vymluvit. Proto se raději rozhodl zkusit to jinak. „Víš co Kláro, nejlepší bude, když nás nepovede nikdo. Toto je naše společná výprava, proto o všem budeme rozhodovat společně.“

„Dobře, když ale budeme dělat všechno společně, pak se budeme střídat i v nesení zásob. Můj batoh je těžší než ta tvoje čutora, proto navrhuji, abychom se po snídani vystřídali. Já ponesu čutoru, ty batoh.“

„A na zpáteční cestě si rozdělíme poklad tak, abychom každý nesli přibližně stejnou váhu,“ dodal souhlasně Jirka.

„Dobře, tak tedy souhlasím s tvým návrhem, počkat než se rozední,“ ukončila při Klára.

Po chvilce ticha se Jirka z ničeho nic začal potichu smát a něco si pro sebe mumlat.

„Co se řehníš,“ zajímala se Klára.

„Ale, jen mě napadlo, jak se budou asi všichni tvářit, až nás přijdou vzbudit a naše pokoje budou prázdné. Kde všude nás asi budou hledat.“

„Nikdo nás nikde nás hledat nebude. Napsala jsem dopis, že jsme šli do lesa na borůvky, a že se do oběda vrátíme,“ konstatovala Klára.

„Ty jsi napsala dopis? A co tě to napadlo psát, že jdeme na borůvky, vždyť borůvky ještě nerostou. Tedˇsi budou všichni myslet, že jsme se nejspíš zbláznili.“

„Něco jsem napsat musela. A když borůvky nerostou, tak aspoň nebude nápadné, když nic nepřineseme. Přece jsem nemohla napsat, že jdeme do lesa hledat poklad Ruperta loupežníka.“

„Pořád by to bylo lepší než ty borůvky,“ nesouhlasil Jirka.

„Dospělí si stejně o nás myslí, že ještě nic neznáme. Uvidíš, že i když jdeme na borůvky víc než o měsíc dřív, tak to nebude nikomu divné.“

„Tím si tedy nejsem tak jistý,“ řekl Jirka.

Klára se už nadechovala, aby něco odsekla, když vtom jí Jirka zatahal za rukáv a naléhavě zašeptal: „Ticho, poslouchej.“

Oba ztichli a napjatě poslouchali okolní zvuky. Z lesa za jejich zády se ozýval lomoz, jako by někdo prolézal houštím. Vtom uslyšeli i nezřetelné hlasy. Už nebylo pochyb, lesem procházeli lidé a blížili se k nim.

„Radši se schováme,“ pošeptal Jirka a zamířil k mladému smrčku, který rostl opodál. Co nejtišeji se oba schovali pod smrčkem, jehož husté větve dosahovaly téměř až k zemi. Mezitím se hlasy přiblížily, takže bylo téměř rozumět jednotlivým slovům. Pak hovor ustal a chvilku byly slyšet jen blížící se kroky. Jirka s Klárou ve své chatrné skrýši málem ani nedýchali. Najednou nastalé ticho prořízl mužský hlas jen pár kroků od jejich smrčku: „Stejně nechápu, jak jste se mohl dostat přes ty hory, a ještě tak rychle.“

„Jeho veličenstvo má své způsoby, jak cestovat rychle, ale o tom ví jen pár zasvěcených lidí. Je to samozřejmě tajemství, takže vám do toho nic není a také vám radím, ať o tom s nikým nemluvíte,“ odpověděl nevrle druhý muž poněkud hlubším hlasem.

Zatímco procházeli kolem buku, pod kterým ještě před chvilkou seděli Jirka s Klárou, první muž odpovídal: „Dobrá, víte, že umím mlčet, nikomu se o vašem zvláštním příchodu nezmíním.“

„Musel jsem přijet co nejdříve, abych se připravil na tu naši akci v Konečkách, budete potřebovat odborníka, jako jsem já,“ pokračoval druhý muž.

„To máte pravdu, bude trvat ještě pár měsíců, než všechno připravíme, ale musí to vyjít. Na té akci závisí celý náš plán. A když už jsme tady, mohl byste se podívat také na ten Rudov, je to při cestě tak hodinku odsud.“

„Říkal jste jen sedm vojáků a v okolí žádné osídlení, nikdo nic …. obsadíme ….“

Další hovor zanikal, jak oba muži pomalu odcházeli přes louku. Klára s Jirkou se neodvažovali ve své skrýši ani hlesnout ještě nejméně pět minut, dokud oba muži nepřešli louku a nezmizeli mezi stromy na druhé straně.

„Víš, kdo to byl?“ zašeptal potichu Jirka.

„Ne, neviděla jsem jim do tváře, ale myslím, že stejně nebyli zdejší. Mluvili tak nějak divně.“

 „Ano, bylo to divné, když ten jeden mluvil o akci v Konečkách, tak se vsadím, že tím nemyslel nákup na tržišti. A proč by se někdo zajímal o to, kolik je vojáků na Rudově?“ přemýšlel nahlas Jirka.

„Tak jsem to nemyslela. Ten jeden když mluvil, tak měl takový divný přízvuk. Jako by to byl cizinec.“

„No, já jsem taky nikoho z nich nepoznal, tak to asi byli cizinci. Možná to byli nějací loupežníci. To by vysvětlovalo ty řeči o té akci, a proč se zajímají o počet vojáků.“

„Loupežníci by to být mohli,“ připustila Klára, „jenže kdo by náčelníka loupežníků oslovoval titulem jeho veličenstvo.“

„Asi na nic lepšího nepřijdeme, možná bychom o tom měli někomu říct, ale komu?“

Klára to chvilku zvažovala a pak řekla: „Nemyslím, že to někoho bude zajímat, nevíme nic určitého. Víme jen, že nějací dva muži se bavili o nějaké akci v Konečkách a o Rudově.“

„Asi jsme opravdu neslyšeli dost na to, aby to někoho zajímalo. Dospělí by si nejspíš mysleli, že jsme si to všechno vymysleli,“ připustil Jirka.

„Myslím, že už je dost světla i v lese, tak bychom mohli pomalu vyrazit na cestu. Co říkáš?“ zeptala se Klára.

„Ano, vezmi si věci a vyrazíme, ať jsme raději co nejdál odsud.“

 

Slunce už stálo notný kus nad obzorem. Jirka s Klárou se prodírali hustým lesem rostoucím pod jižním úbočím hory Kapucín. Přestože byli stále na území náležejícímu k panství jejich otce a vlastně ani během celého dnešního výletu ho neopustí, les, kterým procházeli, nebyl nikdy nikým udržován. Nevedly tudy žádné cesty, kromě pěšinek vyšlapaných divokou zvěří. Přelézali, podlézali, nebo obcházeli padlé stromy, které ležely a trouchnivěly na místě, kde je vítr vyvrátil. Občas jim cestu přehradilo koryto potůčku, museli obejít husté mlází nebo mokřinu, ale přesto vytrvale postupovali vpřed.

Panství jejich otce bylo sice celkem rozlehlé – od jejich domu nad útesem, až k prvním úbočím Ledových hor na západě, ale téměř na celé ploše panství rostl právě takovýto les, nebo spíše prales. Protože tudy neprotékal žádný splavný tok, po kterém by se dalo dřevo plavit, nevyplatilo se zde ani kácet dřevo na prodej. Jediní lidé, kteří občas zavítali do těchto lesů, byli lovci nebo dobrodruzi, kteří se vydávali do Ledových hor. Hora Kapucín, nevýchodnější hora Ledových hor, se tyčila na severním okraji panství. Protože ho od ostatních vysokých štítů Ledových hor oddělovalo několik menších kopců, stál Kapucín poněkud osamoceně a dominoval okolní krajině. Jméno Kapucín dostala tato hora patrně proto, že její vrcholek pokrývala bílá čepička ledu a sněhu, která úplně neroztála ani za nejteplejších letních dní. Přestože byl Kapucín velmi vysoký, v porovnání s ostatními štíty Ledových hor to byl spíše trpaslík. Nejvyšší hora Ledových hor mohutný Nebonos, která se v dálce tyčila nad ostatními vrcholky, byla vyšší než Kapucín téměř trojnásobně. Mnozí lidé byli přesvědčeni, že Nebonos je nejen nejvyšší hora Ledových hor, ale že je zároveň nejvyšší horou světa.

 

Klára už pomalu přestávala doufat, že ještě dnes vyjdou z lesa na volné prostranství, když se před nimi náhle otevřela skalnatá rokle. Dole v rokli tekl přes kameny a kmeny stromů poměrně silný proud nějakého potoka. Jirkovi s Klárou trvalo pouze několik minut, než našli místo, kde mohli bezpečně slézt ze srázu dolu k jeho břehu.

„Támhle bychom se mohli zastavit a posnídat,“ navrhl Jirka. Přitom ukázal na místo, kde se rokle rozšiřovala.

„Hmm, tak jo. Zajdi doplnit čutoru a já zatím připravím jídlo. Tady ten velký kámen můžeme použít jako stůl a na ty menší si můžeme sednout,“ souhlasila Klára, zatímco se blížila ke skupince několika kamenů.

Za chvilku už Klára připravovala snídani, dva velké posolené krajíce chleba se sádlem. Jirka mezitím naplnil čutoru, pohodlně se usadil na kámen a hladově sledoval připravované jídlo. Oběma po ranní procházce lesem jaksepatří vyhládlo, takže za malou chvilku nezbyl z chleba ani drobeček.

„Ještě bych něco menšího zakousl, nezbylo tam nějaké jídlo?“ dožadoval se Jirka.

„Ne nezbylo, můžeš se po cestě dojíst borůvkami,“ odsekla posměšně Klára.

 Jirka se na Kláru zlostně podíval, sáhl do batohu a rozbalil mapku Ruperta loupežníka, kterou začal dnes už poněkolikáté studovat.

„Víš jistě, že jsme nezabloudili?“ zajímala se po chvilce Klára.

Jirka se na ní znechuceně podíval, jakoby zvažoval, jestli má cenu vůbec odpovídat a pak začal vysvětlovat: „Nemohli jsme zabloudit. Podle mapy máme jít pořád podél jižního úbočí Kapucína směrem na západ, přejít dva velké potoky, až dorazíme k třetímu. Pak se máme vydat podél koryta třetího potoka směrem na sever až k vodopádu. Tady se nedá nikde zabloudit.“

„Dneska jsme už ale přešli přes spoustu různých potoků, jak poznáme ten tvůj třetí potok?“ zapochybovala Klára.

„Ty malé potůčky se nepočítají, první opravdový potok byl Ovčí potok hned kousek od našeho domu, druhý je tady ten a až narazíme na další, tak to bude ten třetí. Kromě toho tady na okraji mapy je poznámka, že ten třetí potok je širší než předchozí dva a žije v něm spousta pstruhů. A protože jsme dnes v žádném potoce pstruha ještě neviděli, tak jsme k tomu správnému potoku ještě nedošli.“

„A jak poznáš, kde je sever, až dojdeme k tomu potoku?“ nedala se odbýt Klára.

„Nebuď hloupá, to je přeci to nejjednodušší. Stačí se podívat, kde je Kapucín, tím směrem je sever. A i kdyby Kapucín nebyl vidět, tak prostě půjdeme proti proudu potoka. Nechápu, jak jsi nás chtěla vést. Tobě by žádná mapa nepomohla. Ty bys byla schopná zabloudit, i kdyby ti někdo namaloval od domu až k pokladu tlustou bílou čáru,“ zakončil rázně rozhovor Jirka.

„Proč teda pořád čučíš do té mapy, když je ti všechno tak jasné,“ rozčílila se Klára, vstala a začala balit věci do batohu. „Tady máš batoh, teď jsi na řadě ty. A dej sem tu čutoru!“

Než stačil Jirka odpovědět, vytrhla mu čutoru z ruky a vydala se po kamenech přes potok na další cestu.

 

Přibližně o hodinu později se stále ještě prodírali lesem směrem na západ a nic nenaznačovalo, že by se blížili k nějakému potoku. Jirka šel vpředu a vybíral cestu. Klára se držela dva, tři kroky za ním, aby ji nešlehaly větve, které ohýbal Jirka před ní. Podle plánu by touto dobou už měli být pomalu u vodopádu, prozatím ale nenašli ani ten správný potok. Klára cítila, jak začíná být Jirka nervózní. Vždy přesně vycítila, jakou má Jirka náladu, dokonce, i když byl kilometry daleko. Před dvěma léty, když Jirka spadl ze stromu a zlámal si ruku, okamžitě poznala, že se Jirkovi něco zlého přihodilo. Přestože tenkrát byla v kuchyni s Barborou a nemohla pád vidět, věděla přesně, že si Jirka poranil levou ruku, i že má bouli na hlavě. Jirka, podobně jako Klára, dokázal kdykoli říct, co cítí ona. Dokonce se jim občas v noci zdály i stejné sny. V omezené míře se oba takto dokázali vcítit i do zcela cizích lidí. Například vždy spolehlivě poznali, když je někdo pozoroval, nebo když je nějaký člověk neměl rád. Tuto schopnost zdědili patrně po své mamince, která prý jako dítě dokázala vycítit, že jejího otce, který byl v té době obchodně až v Krakoru, rozbolel zub. Dokázala prý i přesně určit který.

Klára se právě chystala prohodit nějakou pichlavou poznámku ohledně chybějícího potoka, když v tom Jirka radostně zvolal: „Támhle, to bode on.“

A opravdu, les před nimi přerušovalo nějaké holé místo bez stromů. Jakmile se ještě trochu přiblížili, uslyšeli tlumený hukot.

„Tam bude určitě koryto potoka,“ radoval se Jirka, „už slyším vodu.“

Těch několik kroků k okraji lesa Jirka téměř běžel. Když se Klára prodrala houštím, které lemovalo okraj lesa, Jirka už stál na břehu širokého potoka, skoro malé říčky.

„Podívej, támhle je pstruh,“ ukazoval prstem, „a támhle další a tady celé hejno.“

„Co vyvádíš, jako bys objevil pramen věčného mládí?“ divila se Klára, „ty jsi ještě nikdy neviděl rybu?“

„Jen se raduji, že jsme skoro u cíle. Ti pstruzi znamenají, že toto je určitě ten správný potok. Což by tě určitě napadlo, kdybys občas přemýšlela,“ nedal se Jirka.

„Já spíš přemýšlím, jak se dostat na druhou stranu. Ten poklad je totiž podle mapy na druhém břehu. Rozhodně bych se nechtěla přes ten potok brodit. Ta voda bude ledová.“

„No tak prostě půjdeme po tomto břehu, a až najdeme vhodné místo, tak přejdeme na druhý břeh,“ okomentoval její obavy Jirka.

Když asi po deseti minutách chůze došli k vyvrácenému stromu, po kterém mohli přejít na druhou stranu potoka, vychutnával si Jirka svůj triumf: „Vidíš, jak je snadné, dostat se přes ten potok.“

Za necelou půlhodinku chůze po břehu potoka, vyšli znenadání z lesa na prostorný palouk, zakončený na druhé straně vysokou, téměř kolmou skalní stěnou. Přes louku se k nim nesl hukot padající vody. Rychle se rozběhli ke skále a za chvilku stáli pod místem, kde ze skály asi padesát metrů vysoké padal dravý proud potoka a vytvářel nádherný vodopád. Průzračně čistá voda se tříštila o skálu a v paprscích ranního slunce vytvářela vodní tříšť duhu. Spodek vodopádu halila jemná mlha, kterou vytvářela masa vody dopadající na kámen.

Tentokrát už ani Klára neskrývala svou radost, smála se, ukazovala prstem někam nahoru a vesele něco pokřikovala. Hukot vodopádu přehlušil její slova, takže Jirka se mohl jen dohadovat, že její gestikulace má něco společného s duhou nad vodopádem. Když se oba nabažili pohledem na vodopád, ujal se Jirka opět iniciativy. Poznámku napsanou na jejich mapce znal už dávno zpaměti. Od vodopádu se měli vydat podél skály, až dorazí ke třem velkým kamenům. Vylézt na největší z nich a z kamene přelézt na skalní stěnu. Pak pokračovat po skále, až ke skrýši. Sice nechápal, jak to mají provést, ale hodlal to co nejrychleji zjistit. Posunkem ukázal Kláře, že pokračuje v cestě a vydal se hledat ty velké kameny, popsané na mapě. Ani Klára nechtěla zůstat pozadu. Než ušel dva kroky, už stála vedle něho a zaujatě sledovala okolí. Nemuseli hledat dlouho. Asi po padesáti krocích došli ke skalnímu ohybu a za ním to uviděli. Tři velké ploché kameny. Na první asi metr vysoký, navazoval druhý o něco vyšší a hned vedle něho se tyčil třetí kámen vysoký dobré tři metry. Všechny tři dohromady připomínaly jakési tři obrovské shody. Jako na znamení se Jirka s Klárou rozběhli ke kamenům, aby se utkali o to, kdo bude první nahoře.

„Já jsem byla první,“ radovala se Klára, která se na vrcholek nejvyššího kamene dostala o zlomek vteřiny před Jirkou.

„Ono se to nezdá, ale ten batoh se pronese,“ stěžoval si Jirka, „už pomalu necítím záda.“

„Opravdu? Mně se tak těžký nezdál,“ posmívala se mu Klára.

„Kdybych neměl ten batoh, tak bys neměla ani nejmenší šanci.“

„A kdyby sis po cestě zlámal nohu, tak bys neměl zase šanci ty. Na žádné kdyby nehraji. Prostě jsem vyhrála a hotovo,“ zakončila rázně rozhovor Klára.

Jirka se radši dál nedohadoval a vydal se po vrcholu kamene směrem ke skalní stěně. To co ze zdola vypadalo jako úzká štěrbina ve skále, se odsud z vrchu ukázalo být poměrně širokou skalní římsou. Protože kámen přiléhal až ke skále a římsa byla jen asi o půl metru výše než vrch kamene, bylo velmi snadné dostat se z něj na římsu. Směrem doleva se skalní římsa po pár krocích ztrácela. Jediná cesta dál vedla nahoru po skále, směrem odkud před chvilkou přišli. Vydali se tedy vzhůru. Skalní římsa zde byla tak široká, že zde mohli pohodlně jít dva lidé vedle sebe. Protože římsa neustále stoupala, za chvilku byli dobrých pět metrů nad úrovní louky pod nimi. Ušli asi třicet metrů, když se náhle cesta zatočila směrem doleva, začala prudce klesat, a končila v jakési skalní puklině. Po dalších deseti krocích se náhle před nimi otevřel asi dva metry vysoký vstup do jeskyně. Okolní skály jeskyni zakrývaly takovým způsobem, že zespoda z palouku nemohl žádný člověk vchod zahlédnout. Těsně před vchodem zastavili, Klára sundala Jirkovi ze zad batoh a vyndala z něho křesadlo se svíčkou. Zatímco zapalovala svíčku, vytasil Jirka svůj mečík. Klára se po něm udiveně podívala.

„V takových jeskyních často bývá spousta dravé zvěře,“ vysvětloval Jirka. „Tak chci být připravený.“

Po několika krocích úzkým vchodem se jeskyně rozšiřovala do stran a do výšky. Hukot nedalekého vodopádu se odrážel od skal a stěn jeskyně takovým způsobem, že přehlušoval jakýkoli jiný zvuk. Jirka s mečíkem v ruce se vydal podél pravé stěny jeskyně a Klára ho následovala se svíčkou. Neušli ani dvacet metrů než se dostali k velké hromadě kamenů. Zde se strop snižoval a stěna se prudce stáčela doleva. Jen pár kroků od nich asi metr a půl vysoko vyčníval z hladké stěny rezavý železný kruh. Ke kruhu byly připevněny tři silné železné řetězy, každý zakončený pevným kovovým okovem. Řetězy i okovy pokrývala rovněž silná vrstva rzi.

„Tak tady asi držel Rupert loupežník své zajatce,“ zakřičel z plných plic Jirka, aby přehlušil rachot vodopádu. Klára jen tiše přikyvovala.

Jirka zkusil rukou pevnost okovů a železného kruhu. I po více než stu letech vše drželo pevně ve skalní stěně. Pak pokračovali dál podél stěny, která se brzy zatočila k východu z jeskyně. Venku před Jeskyní, kde nebyl hluk působený vodopádem tak silný, Klára chladně zhodnotila jejich objev: „Takže jsme našli jeskyni, dvacet kroků dlouhou, širokou tak patnáct a žádný poklad.“

„Ještě jsme jeskyni ani pořádně neprozkoumali,“ zlobil se Jirka, „tak jak můžeš vědět, že tam žádný poklad není.“

„No, můžeme si jí pořádně prohlédnout, když už jsme tady,“ souhlasila váhavě Klára, „ale ty schovej konečně ten svůj meč, žádné nebezpečné zvíře uvnitř určitě není.“

Celou jeskyni ještě několikrát pečlivě prohledali a nenašli nic zajímavého. Z jejích naprosto hladkých rovných stěn se nedalo ani přesně určit, jestli jeskyni někdo do skály vyhloubil uměle, nebo vznikla přírodní cestou. Dno jeskyně pokrývala slabá vrstva prachu, pod kterým se nacházela pevná skála. Strop, několik metrů nad nimi, nenarušovala žádná viditelná puklina. Nakonec se Jirka zastavil u hromady kamenů.

„Tady pod tím by mohlo něco být,“ prohlásil a okamžitě začal s vervou kameny odhazovat. Klára jeho nadšení sice nesdílela, ale i ona začala pomalu odklízet kameny stranou. Po půl hodině tvrdé práce, když z celé hromady zbylo jen pár velkých šutrů, s kterými nedokázali pohnout, musel i Jirka uznat, že tu žádný poklad asi nebude.

Před Jeskyní popadl Jirka batoh a se slovy: „Teď je řada na tobě,“ ho podával Kláře.

„To jsem zvědav, jak rychle s ním budeš běhat,“ dodal po chvilce.

Klára nic neříkala, vyndala z batohu svůj plášť a pomalu ho rozbalila. Jirka zůstal zírat na velký, asi tříkilový kámen, který byl pečlivě zabalený uvnitř pláště.

„To máš za ty mravence,“ mile se na něho usmála Klára.

„Jak, kdy, co,“ koktal Jirka. „No počkej, za tohle zaplatíš, za to poneseš ten kámen celou cestu až domů.“

„Copak jsem hloupá, abych nosila v batohu kameny?“ odpověděla se smíchem Klára, zatímco rovnala zbytek věcí do batohu.

„A co naše dohoda, že si dnes nebudeme dělat žádné naschvály,“ rozčiloval se Jirka.

„Tak na tu dohodu si jasně vzpomínám. Přiměla jsem tě slíbit, že si ze mě dnes nebudeš utahovat. Já jsem ti ale nic neslíbila.“

„To se přeci rozumí samo sebou, že mě taky necháš na pokoji.“

„Myslím, že se to nerozumí samo sebou,“ odporovala Klára, „a pojď už. Já už mám sbaleno.“

Během cesty po skalní římse se nakonec oba shodli, že přestože nenašli žádný poklad, prožili dnes báječné dobrodružství.

„Jestli se ale chceme vrátit do oběda, musíme si opravdu pospíšit. Proti plánu máme dost velké zpoždění,“ strachoval se Jirka. „Naštěstí myslím, že si cestu můžeme o kus zkrátit, když se budeme držet víc severně.“

„Stejně to doma asi pěkně schytáme, tak je jedno, jestli přijdeme trochu později,“ uvažovala Klára.

„Jak znám Barboru, tak když nepřijdeme včas na oběd, nedostaneme nic k jídlu až do večeře. A já už teď mám hlad, že bych jedl chrousty,“ nesouhlasil Jirka.

„No přinejhorším to uděláme jako vždycky. Já odlákám Barboru z kuchyně a ty mezitím pro nás něco ukořistíš ve spíži,“ uklidňovala ho Klára.

„Tak to by šlo,“ souhlasil nakonec Jirka.

Mezitím oba sestoupili po kamenných stupních na mýtinu a zamířili co nejrychleji k domovu.