Duch

Za oknem hlasitě bubnoval déšť do střechy, to mi vyhovovalo – skvěle to zapadalo do mých nemravných plánů. Usmál jsem se pro sebe a zatím jsem mohl jen čekat, v ten okamžik jsem stejně nic jiného nemohl dělat. O chvíli později jsem na schodech uslyšel kroky, někdo přicházel. Pružně jsem se schoval za těžký závěs a znovu vyčkával.
Do místnosti tiše vkročila dívka a spěšně za sebou zavřela dveře. S úlevou se o ně opřela a hlasitě vydechla. Musel jsem se tomu pohledu usmát. Slyšel jsem jak oddechuje, nenapadalo mě nic, kvůli čemu by se tak mladá a krásná dívka měla trápit.
Rozrušovalo mě pomyšlení, co jsem hodlal provést, znovu. To byla jediná věc, které by se měla teď obávat, ale ona místo toho pokojně došla k velkému pozlacenému zrcadlu a hleděla na svou krásu, která se jen matně odrážela. Rukama začala rychle rozvazovat tkanici utahující korzet. Hořejšek nádherných šatů, které rychle spadly na zem. Pod tímto rouchem se odhalila lněná, pevná noční košilka – ta dívka vypadala nádherně a ona to věděla. Z vlasů si začala vyndávat všechno to nepřeberné množství sponek a její nádherné hnědé lokny se postupně uvolňovaly ze složitého účesu, až všechny spočinuly na jejích ramenou. Zběžně je začala pročesávat hřebenem. A to byla moje chvíle, příležitost.
Vystoupil jsem zpoza záclony a tiše kráčel potemnělou místností. A pak, když jsem se chystal započít svůj zločin, se otočila upřela na mě svůj pronikavý pohled. Nezračil se v něm strach, ani hněv či nenávist, nic. Byl klidný jako mořská hladina a neúprosný. Nechápal jsem, kde se v ní bere ta síla. Dál jsem hleděl do těch jejích hypnotických očí a ani jsem si nevšiml, že v ruce svírala nůž. Lesklá, ostrá čepel rychle prořízla vzduch a zasáhla svůj cíl. Mě. Věděl jsem, že neminula. Byl to přímý řez, neměl jsem šanci ani uhnout pohledem. Jen jsem se skácel na zem, cítil jsem poslední zbytky krve, která ještě proudila mým tělem. Špičku boty mi zaryla do břicha a otočila mé bezvládné tělo, abych se jí díval do očí. Znechuceně se usmála a plivla mi do tváře, nevnímal jsem to, už jsem cítil jen bolest, která se rychle dostavila.
Zrcadlo. Prolétla mi hlavou jako poslední myšlenka. To zrcadlo mě prozradilo…

Jmenoval jsem se Gregory Eldersen, umřel jsem ve věku 27 let rukou své objeti. Jak absurdní. To já jsem měl žít a ona zemřít. Já měl svírat její chladné tělo a uspokojit své potřeby a touhy. Měl jsem se cítit jako bůh. Vždyť jsem to takhle dělal celý život, proč mě má slabost zradila zrovna teď? V tu chvíli před klamným zrcadlem?
Myslel jsem, že už se nikdy neprobudím z toho zlého snu. Vidiny modrých očí, které na mě hleděli pohrdavým pohledem. Nic je nedokázalo vypudit z mé hlavy. Ani představa zdárného konce. A pak, jsem otevřel oči a uviděl ranní paprsky slunce, jak pronikají oknem dovnitř. Poznal jsem ten pokoj i ve slunečním záři. Byla to místnost, ve které jsem zemřel. Už ta skutečnost, že vidím tu světnici, mě naprosto udivila.
Celé tělo mě bolelo, ale v danou chvíli jsem odtamtud musel především hodně rychle zmizet. Vyskočil jsem na nohy a najednou mi pohled spočinul na těle, které dál bezvládně leželo uprostřed místnosti. Hrůzou jsem přestal dýchat, když jsem uviděl svou vlastní mrtvolu, jak tam leží s tenkou krvavou stopou na krku. Podlomila se mi kolena, ale silou vůle jsem se udržel na místě.
Pak jsem se podíval na své ruce – byly bílé, což mě nijak zvlášť nepřekvapilo, ale já jsem viděl skrz ně, viděl jsem sám sebe ležet na zemi. Nemohl jsem si ani zakrýt obličej, protože bych stejně viděl skrz. Sám jsem se té představě musel zasmát, to mi pomohlo se trochu uvolnit z náhlého napětí.
Rozhodl jsem se, že v ten okamžik pro mě bude nejlepší, když tam počkám až si pro mě přijde smrt nebo někdo jiný, kdo mě odvede pryč. Byl jsem tak pošetilý, že jsem chvíli uvažoval i o představě ráje.
Místo toho jsem tam půl dne vysedával nad svou mrtvolou, než vůbec někdo vstoupil do místnosti. Během té doby jsem si stačil všimnout, že má vražedkyně již hostinec opustila. Při pomyšlení, že bych se jí měl ještě někdy podíval do očí, jsem se znechuceně otřásl.
V poledne do pokoje vstoupila služebná, aby uklidila. Když ale uviděla mou mrtvolu, zaječela a rychlostí blesku opustila pokoj. Mě pochopitelně jako duši nemohla vidět. A v tu chvíli, kdy jsem si uvědomil tuto novou skutečnost, jsem pochopil, že si pro mě už nikdo nepřijde, aby mě vysvobodil ze světa živých. Stal se ze mě duch. Tíha mých vlastních myšlenek na mě dolehla tak silně, že jsem se skácel k zemi a zůstal ležet vedle svého těla. Přiznávám, chtělo se mi brečet, ale marně jsem čekal na příval slz. To, že nedokážu ani plakat, mě rozčílilo ještě více k nepříčetnosti. Rychle jsem se zvedl a začal kopat do své mrtvoly, bohužel noha mi tělem vždy jen projela, jako by tam vůbec nic nebylo.
Po chvíli jsem se rozechvěle posadil na lůžko a snažil jsem se trochu si urovnat v hlavě myšlenky.
Asi po hodině se na prahu dveří objevil kněz spolu s majitelem hostince. Farář nad mým ztuhlým tělem mlčky udělal kříž a zašeptal modlitbu, aby má duše byla přijata do nebe nebo něco na ten způsob. Ale moc mu to nezabíralo, protože jsem tam na ně dál hleděl v naprostém zděšení, že bych někdy navštívil kostel.
Pak na dostaveníčko přišla i policie. Zběžně prohlédla mou mrtvolu a oznámila, že je to vražda, tím to pro ně skončilo. Popřáli hostinskému dobrou noc a odešli si užívat někam jinam.Mě si nikdo nevšiml.

Nedlouho na to jsem zjistil, jaký mám rozsah svých nově nabytých schopností. Dokázal jsem hýbat věcmi, mohl jsem projít zdí, nikdo mě nemohl viděl. Nejhorší bylo, že jsem nemohl jíst – jídlo mnou vždy jen proletělo a já mohl pouze cítit vůni nadívaného kuřete a čerstvě vychlazeného piva.
Bohužel, nechápal jsem, z jakého důvodu jsem poután na tu místnost. Až po čase jsem zjistil, že jsem vázán na zrcadlo – stal se ze mě strážce toho prašivýho kusu nábytku. Nedokázal jsem ho nijak rozbít a jakmile jsem k němu vztáhl ruku, přejela mnou po celém těle vlna energie. Přes mou vlastní vůli jsem ho musel chránit. Naneštěstí tímto způsobem se z nás stali společníci.
Jediná metoda, jak jsem o sobě mohl dát vědět, bylo pomocí zrcadla, kde jsem se zformuloval do určitého obličeje a mohl jsem i mluvit.
Takto jsem světem plul už okolo 300 let. A celou tu dobu jsem byl v tom plesnivým pokoji, který se díky mé smrti stal prokletým. Myslím, že hostinec začal chátrat a až nyní v 21.století ho někdo koupil a hodlal ho celý opravit. Což pro mě znamenalo, že možná opustím tu místnost.
Celou tu dobu, co jsem tam byl vězněn, jsem se mohl pouze dívat z okna na nový svět, který se doslova zbláznil. Domy začaly svítit a nesmyslné nápisy blikat. Cesty se potáhly šedivým kamenem, který nejdříve tekl a pak ztuhl. Po tom materiálu začali jezdit kovové vozy, které nebyly taženy koňmi. Začali se stavět kovové mosty a skleněné domy. Bylo to děsivé a neuvěřitelné zároveň. Bát jsem se toho světa za oknem.
I můj pokoj už dávno nevypadal tak, jak jsem ho viděl ještě jako člověk. Všechen nábytek byl odnesen pryč a jediné, co v pokoji zůstalo bylo to majestátní zrcadlo.
Věděl jsem, že kdybych nechoval tak velkou nenávist k tomu kusu skla, který dříve odrážel i můj obraz, líbilo by se mi. V tom zrcadle bylo něco magického a překrásného. Možná to bylo tím ručně opracovaným pozlaceným rámem, nebo celkovým dojmem velkoleposti. Muselo to být mistrovské dílo a já doufal, že stejný názor budou mít i jeho nový majitel. Nemýlil jsem se.
„ Tati, je překrásné,“ nadšeně jásala dívka, mohlo jí být okolo 16. Ale vypadala jako divoženka. Když vstoupila do místnosti, úplně jsem se zděsil – ona měla rozpletené vlasy, nemožně ostříhané, jako nějaká nevěstka. A k tomu všemu měla na sobě mužské kalhoty z nějaké modré látky. Neovládl jsem svou hrůzu a omylem jsem rozbil nějakou sklenici. „Můžu si ho vzít?“ zářivě se usmála na postaršího muže, který byl pravděpodobně její otec.
„Právě proto jsem tě sem přivedl,“ začal se ke mně přibližovat a já se postavil do bojové pozice. Ten chlápek mnou bez problémů prošel a pokračoval dál k zrcadlu. „Pojď mi pomoct, myslím, že ho sám neunesu.“řekl. Takto společně přesunuli zrcadlo i mě o patro níž do již opraveného pokoje.
Ta místnost vypadala příšerně. Stěny byly modré a v koutě na stole výhružně bzučela nějaká krabice z divného materiálu. Na povrchu této věci se hýbali nějaké nesmyslné obrázky. Byl jsem tak upoután zkoumáním toho přístroje, že jsem si ani nevšiml, jak se venku setmělo.
Ze zaujetí mě probrala až dívka, která přišla do pokoje. A přestože vypadala tak nepřípustně, cítil jsem, jak se ve mně probouzí má stará závislost. Teď byla ta dívka celá jen moje. Vdechl jsem její vůni. Úžasné, zamumlal jsem. Mohl jsem v klidu stát za ní a ona by si mě ani nevšimla. Měl jsem chuť jí nějak polekat, dát o sobě vědět. A tak jsem se převtělil do zrcadla.
„Zabiju tě,“ zavrčel jsem výhružně a musel jsem se zasmát jejímu pohledu, ve kterém se zračila čirá hrůza. Ale přesto jsem pokračoval: „a pak se budu dívat, na tvé chladnoucí tělo, jak tě pomalu opouští život.“ Smál jsem se, když začala křičet. Nemohl jsem přestat, byl to tak opojný pocit moci.
A pak, v ruce sevřela nějakou dřevěnou sošku a mrštila jí proti zrcadlu. Nestačil jsem vůbec zareagovat, ani tu věc zastavit v letu. Jen jsem ucítil prudký náraz a střepy, které se začali sypat na zem. Mé vlastní tělo se začalo trhat na malinké kousky spolu se skleněnými střepy.
Přestal jsem být....