Planínek - kapitola pátá
Letní slavnostiPět dní po Jirkově návratu z noční výpravy, se život Jirky a Kláry začal pomalu vracet do starých kolejí. Jako první se slitovala Barbora. V neděli jim k snídani dovolila namazat si chleba sádlem. Odůvodnila to slovy: „To jen že je dneska ta neděle.“ Den před tím dostali od pana Mlejnka spoustu úkolů, aby se v neděli, kdy byl volný den, nenudili. Přesto jich nebylo tolik, aby jim nezbyla ještě spousta volného času. Od posledního dobrodružství měli oba od pratety Eleonóry přísně zakázáno vycházet bez povolení z domu. Nesměli sami dokonce ani na dvůr před domem. Po obědě, kdy poprvé po šesti dnech dostali něco jiného než chleba, zkusil Jirka vyprosit u pratety zrušení zákazu vycházení. Ke svému údivu byl částečně úspěšný. Prateta Eleonóra jim po krátkém přesvědčování dovolila volně se pohybovat i po dvoře, stájích a zahradách. Nadále ale nesměli ani krok ven za bránu usedlosti. V neděli odpoledne, poprvé v tomto týdnu, našla Klára ve svém umyvadle žábu a v nočním stolku dokonce užovku. Na lístku byl u užovky připsán vzkaz: Příště bude jedovatý! Podepsán - Černá Ruka.Od pondělka už nemuseli vstávat o hodinu dřív. Pan Mlejnek se sice celé dopolední vyučování tvářil velmi přísně, ale na večer jim už nezadal tolik samostatných úkolů. I prateta Eleonóra propustila Kláru o něco dříve než v minulých dnech. A když ve středu konečně i pan Nedola usoudil, že už Jirku za jeho přečiny dostatečně potrestal, bylo vše opět jako před jejich dobrodružstvím. K ukončení jejich trestu přispěla možná i skutečnost, že každou volnou chvíli mluvili s Plamínkem. Než se naučili s ním v duchu hovořit a zároveň provádět jinou činnost, často je někdo spatřil, jak nepřítomně hledí do stěny a vůbec nevnímají své okolí. Dospělí to naštěstí přičítali nadměrnému vyčerpání z posledních dní. Plamínek se mezitím rychle uzdravoval. Za týden od jeho poranění se už rána zcela uzavřela a přestala bolet. Devět dní po poslední Jirkově návštěvě u něj v jeskyni, oznámil ráno hrdě Plamínek Jirkovi a Kláře, že dnes v noci byl poprvé na lovu. Podařilo se mu ulovit pěkného statného srnce. Už pár dní z jeskyně sledoval, jak se několik jelenů, laní a srnců chodí večer a brzy ráno pást na palouk. Vyčíhal si, až se jedno zvíře dostatečně přiblížilo a pak zaútočil. Přímo ze skalní římsy před jeskyní se snesl klouzavým letem na vyhlédnutou kořist. Ze zdařilého lovu měl dvojnásobnou radost. Jednak ze svého úlovku a především, že už zase může létat. Levý bok měl sice celý ztuhlý a křídlo nebylo ještě tak pohyblivé jako předtím, ale křídla ho unesla a během krátkého letu už necítil žádnou bolest. Nikdo z této zprávy neměl takovou radost jako Jirka. Hned Plamínkovi radil, jak má křídlo a bok několikrát denně rozcvičovat. Také aby se každý den krátce proletěl a délku letu postupně zvyšoval. Jirka si ještě tento postup pamatoval z doby, kdy sám musel podobně rozcvičovat zlomenou ruku. Poslední květnové dny líně plynuly bez zvláštních příhod. Jirka a Klára se ještě ve svých plánech drželi raději poněkud zpátky, aby se nevystavovali přílišnému riziku opětovného potrestání. Většinu svého volného času se pilně učili dračí řeč. Přitom se dozvídali spoustu zajímavých podrobností o dračím životě a zvycích. Hodně se vyptávali i na samotného Plamínka. Brzy se o něm dozvěděli téměř vše. Nepřekvapilo je, když zjistili, že Plamínek je ještě velmi mladý drak. Z vajíčka se vylíhl teprve před třemi roky. Většinu svého dosavadního života strávil v hnízdě s rodiči a svojí sestrou. Když byli trochu větší, rodiče je často brávali na výlety do okolních hor, kde se pod jejich dohledem učili lovit a poznávat svět. Plamínek byl vždy velmi zvědavý a netrpělivý. Přestože většina mladých draků opouští hnízdo až ve čtvrtém roce svého života, Plamínek byl tak netrpělivý poznat okolní svět, že se mu nakonec podařilo své rodiče přesvědčit, aby mu dovolili opustit hnízdo o rok dříve. Sotva letos na jaře roztál dole v údolí poslední sníh, rozloučil se s rodiči a sestrou a odletěl nadobro ze svého rodného hnízda. Kláru velmi zajímalo, jestli jeho rodiče nechtějí, aby se ještě na ten rok vrátil zpátky do hnízda, teď když byl zraněn. Plamínkova odpověď ji překvapila. Nic o svém zranění rodičům neřekl. Dávný dračí zvyk zakazuje mladým drakům po vylétnutí z hnízda během dvou následujících let, mluvit s ostatními draky. V této době se mají naučit samostatně žít a postarat se o sebe. Je pokládáno za velkou hanbu, když nějaký mladý drak v tomto období požádá jiného draka o pomoc. „Jak by se jinak mladí draci naučili samostatnosti, kdyby jim starší neustále s něčím pomáhali?“ Po uplynutí této doby, je mladý drak slavnostně představen ostatním drakům, jako dospělý člen dračí společnosti. Ospalý poklid květnových dnů byl na krátko přerušen až v pondělí prvního června dopoledne. Pan Mlejnek jim právě vykládal nějaké nudné období vozejských dějin, když na dvoře pod okny knihovny zaslechli klapot koňských kopyt. Pak se ozval hlas jejich kuchařky Barbory, která někoho radostně vítala. To už se oba rozběhli k oknu. Před vchodem do domu právě sesedal z koně jejich otec. „Tatínek je doma,“ radostně oznámili panu Mlejnkovi a okamžitě vyběhli z pokoje. Když přiběhli do vstupní haly, jejich otec právě vcházel do dveří. Klára se mu okamžitě vrhla kolem krku, zatímco Jirka důstojně a netrpělivě čekal opodál, až na něj přijde řada. „Já jsem tak šťastná, že už jsi doma vykřikovala Klára. „Strašně se mi stýskalo.“ „Mně se taky stýskalo,“ přidal se Jirka, „a pusť mě, ať ho mohu taky obejmout.“ „Tak jsem doma,“ radoval se s nimi jejich otec. „Tak povídejte, byli jste tu hodní, co jsem byl pryč?“ zaskočil je vzápětí nenadálou otázkou. Malou chviličku mlčky stáli a horečně přemýšleli co odpovědět. Nemohli se pochlubit, jací hodní byli celou tu dobu, když za chvíli otci někdo možná prozradí pravdu. A už vůbec se neodvažovali ke všemu přiznat. První se vzpamatoval Jirka. „Samozřejmě, že jsme byli hodní,“ řekl se smíchem a hned dodal, „tedy když jsme zrovna nezlobili.“ Otec se jeho šalamounské odpovědi také zasmál. „Takže nic nového pod sluncem.“ Pak všichni společně vyšli na dvůr, kde čeledín právě sundával z koně, na kterém pan Zámořský přijel, sedlové brašny. V nich byl pro každého v domě malý dárek. Nejvíc pro Jirku a Kláru. A na další dárky se mohli těšit zítra, až Barnabáš přiveze z Konečků zbývající věci, které se nevešli do brašen. Toho dne jim už odpadl zbytek vyučování. Všichni lidé z domu, kteří zrovna neměli nějakou důležitou práci, se sešli v jídelně, kde pan Zámořský vyprávěl, co je nového ve světě. Nejzvědavější byli Jirka s Klárou. Aby jim nic důležitého neuniklo, usadili se co nejblíže svému otci a pozorně poslouchali. Občas se někdo z nich na něco zajímavého zeptal. Vyprávění ukončila až Barbora, když všechny přítomné vyhnala s tím, že musí v jídelně vše připravit na slavnostní oběd. Na Jirku a Kláru čekalo ten den ještě jedno malé překvapení. Nikdo z přítomných se jejich otci ani slovem nezmínil o tom, jak tajně utekli z domu a vrátili se až pozdě v noci. Zpočátku čekali, že se to jejich otec každým okamžikem od někoho doslechne. Až odpoledne začali doufat, že jim tentokrát možná bude přát štěstí a otec se nic nedozví. O jejich útěku se nikdo nezmínil ani v dalších dnech. Snad si všichni mysleli, že už byli dostatečně potrestaní, nebo snad nikdo nechtěl jejich otci přidělávat starosti. Nejvíce pravděpodobné se ale Jirkovi a Kláře zdálo vysvětlení, že prostě dospělí nic neřekli kvůli sobě. Jak by vysvětlili panu Zámořskému, že jeho děti, jen co vytáhl paty z domu, běhaly celé dny a noci samy po lese? Jirka a Klára měli samozřejmě dost rozumu na to, aby o celé záležitosti také pomlčeli. Po několik následujících dnů se na celém jejich panství a přilehlém okolí neodehrálo nic zajímavého. Až přibližně v polovině června se Jirka a Klára rozhodli uspořádat další noční výpravu. Tentokrát se ale nechystali nikam daleko. Jirkovi se podařilo přemluvit Plamínka, který už byl téměř v pořádku, aby je přiletěl v noci navštívit. Domluvili si sraz o půlnoci na louce severně od domu. Dohodli se, že při té příležitosti se s nimi Plamínek na chvíli proletí, aby poznali, jaké to je létat. Dům opustili Jirka a Klára podobným způsobem jako v nedávné minulosti při jejich první výpravě. Odpoledne si připravili do prázdné místnosti v přízemí na konci chodby silný provaz. Později v noci, když se v celém domě rozhostil klid, vyplížili se potichu ze svých pokojů. Oknem v přízemí se dostali do zahrady a dále k ořešáku, stojícímu nedaleko vysoké venkovní zdi, ohrazující celou usedlost. Pak po větvi ořešáku vyšplhali nad zeď. Zde se pomocí lana spustili na zem. Tentokrát lano neodvazovali, aby se stejnou cestou mohli snadno vrátit. Odtud zamířili na sever k místu, kde se měli sejít s Plamínkem. Sotva dorazili na louku, oslovila Klára Plamínka v dračí řeči. „Už jsme na louce, jak daleko jsi ty?“ „Já už jsem také na místě,“ odpověděl jí Plamínek vzápětí. Klára se rozhlédla po louce, ale v měsíčním světle ho nikde neviděla. „Nikde tě tu nevidím,“ podivila se. „Já už vás chvíli pozoruji, jsem přímo nad vámi,“ odpověděl jí pobaveně Plamínek. Vzápětí ucítili prudký závan větru a na louku těsně za jejich zády dosedl drak. Po radostném přivítání se rozhodli, že nebudou dále otálet a hned zkusí létání. Protože Plamínek nebyl ještě zcela zdráv a nevěděl, jestli je oba unese, dohodli se, že nejdřív poletí pouze jeden z nich a pak se vystřídají. Losování, o to kdo poletí první, vyhrál Jirka. Naneštěstí pro Jirku se záhy ukázalo, že to až taková výhra nebyla. Nebylo totiž vůbec snadné najít vhodné místo, kde se na drakovi usadit. Nejdříve Jirka zkusil vylézt Plamínkovi na záda a posadit se na něj jako na koně. Sotva však Plamínek roztáhl křídla, skutálel se Jirka z jeho zad jako zralá hruška. Naštěstí se na poslední chvíli stačil zachytit o jeden z ostnů vyrůstajících Plamínkovi na zádech, takže si ani moc nenatloukl. Při dalších pokusech o nalezení vhodného posedu už byli opatrnější. Jakmile si Jirka myslel, že se usadil správně, Plamínek pomalu roztáhl křídla a pozvolna napodobil pohyby svého těla jako při letu. Vždy se ukázalo, že při letu by Jirku buď shodil křídlem, nějak přimáčkl tělem, nebo že by se Jirka na tomto místě nedokázal udržet. Když už Plamínek docela vážně nabízel Jirkovi, že ho za letu ponese v čelistech, podařilo se jim konečně nalézt opravdu slibné místo. Usadil se na Plamínkův široký krk, mezi třetí a čtvrtý obratel. Pevně se rukama držel krčního ostnu před sebou a zády se opíral o osten za sebou. Nohama svíral Plamínkův krk, který se v tomto místě během letu téměř nepohyboval. Jirka nespadl, ani když Plamínek kroutil hlavou na všechny strany. Po všech možných zkouškách na zemi, se konečně odhodlali vyletět. Plamínek roztáhl křídla, silně se odrazil a několikrát prudce máchl křídly. Jirka se chytil ještě pevněji. Chvilku mu let připadal jako jízda na splašeném koni. Pak se ale vše pozvolna uklidnilo. Dračí tělo pod ním se jen pomalu pohybovalo nahoru a dolu, jak Plamínek pozvolna mával křídly. Nakonec, když nabrali výšku a začali plachtit, ustal i tento pohyb. Jedině svištění větru v uších Jirkovi připomínalo, jak rychle se pohybují. Zmocnil se ho nádherný radostný pocit volnosti. Když se podíval dolu, viděl v měsíčním světle, jak pod ním rychle ubíhají vrcholky stromů. Pak Plamínek změnil směr letu a náhle se ocitli vysoko nad volnou krajinou. Přelétli vysoký skalní útes a před nimi se otevřelo široké údolí řeky Modravy. Než se nadál, objevil se dole před nimi kopec Rudov. Na vrcholku kopce zahlédl Jirka obrys signální věže. Raději požádal Plamínka, aby letěl jiným směrem. Dobře totiž věděl, že ve věži nepřetržitě ve dne v noci hlídkují vojáci. Pro jistotu se rozhodl neriskovat, že je některý z těchto vojáků zahlédne. Plamínek se tedy vydal přes údolí směrem k řece. Jak Jirkovi mizel z dohledu kopec Rudov, uvědomil si jakou, závratnou rychlostí cestují. Touto rychlostí by doletěli až do Konečků asi tak během čtvrthodinky. Jezdec na koni by stejnou cestu, i kdyby velmi spěchal, neurazil dříve než za dvě hodiny. Letěli směrem k řece ještě několik minut, když Plamínek Jirkovi oznámil: „Klára je už netrpělivá a ptá se, kdy už budeme zpátky.“ Jirkovi se sice ještě vracet vůbec nechtělo, ale uvědomil si, že čím déle teď poletí, tím déle bude chtít létat i Klára. Protože byla už téměř jedna hodina po půlnoci, svolil Jirka k návratu. I tak než se oba dostanou zpět do svých postelí, bude nejméně půl druhé. Zatímco Klára nasedala, dával jí Jirka ještě poslední dobré rady na cestu: „Dobře se drž, hlavně při startu. A kdybys dostala z té výšky závrať, tak se nedívej dolu, dívej se do dálky přímo před sebe, nebo zavři oči a jen se drž.“ Když Plamínek s Klárou konečně odletěl, Jirka na louce osaměl. Sedl si do trávy, a zatímco trpělivě čekal na jejich návrat, pozoroval hvězdy na obloze. V duchu si opakoval, co ho o hvězdách učil otec. Zkoušel najít známá souhvězdí a určit podle nich světové strany. Jednou, až bude velký a bude se plavit po moři, jako jeho otec, se mu tyto znalosti budou hodit. Po necelé půlhodince si Jirka všiml, jak hvězdy na východě postupně zhasínají a zase se rozsvěcejí. Podle toho bezpečně poznal, že se Plamínek s Klárou už vracejí. Hned po přistání se k němu Klára radostně vrhla a začala mu sdělovat zážitky ze svého letu. Evidentně žádnými závratěmi netrpěla. Let jí připadal nádherný, litovala jen, že nemohla letět za denního světla. Bylo by nádherné vidět svět z té výšky ve dne. Když první Klářino nadšení trochu pominulo, Jirka a Klára se Plamínka ještě chvilku vyptávali na nejrůznější věci ohledně létání. Jirku především zajímalo, jak rychle může Plamínek létat, a jak ve vzduchu pozná správný směr letu. Dozvěděl se, že draci se při letu řídí podobně jako lidé polohou slunce, hvězd a tvarem krajiny pod sebou. Navíc mají ještě jakýsi šestý smysl, podle kterého poznají správný směr i za nejhoršího počasí. Takže se nemůže téměř stát, aby drak zabloudil. Kláru nejvíce zajímalo, jaké to je letět ve dne a sledovat všechno to hemžení pod sebou za světla. Plamínkova odpověď Kláru překvapila. Vysvětlil jí totiž, že draci vidí v noci téměř stejně dobře jako ve dne. Proto mezi nočním a denním letem pro něj není téměř žádný rozdíl. Tou dobou se ale Jirka a Klára cítili už velmi ospalí. Proto se s Plamínkem rozloučili a vydali se na cestu k domovu. Přes zeď i do domu se jim podařilo proklouznout bez nejmenších problémů. Rychle se převlékli a několik minut poté už oba tvrdě spali. Celý zbytek noci se jim zdály nádherné sny o létání. V den letního slunovratu, přestože teprve začínalo svítat, byl už dům Zámořských plný života. Zatímco Barnabáš na dvoře zapřahal koně do postaršího kočáru. Pan Zámořský s dětmi a svou starou tetou Eleonórou už byli připraveni na cestu. Barbora ještě dokončovala přípravu jídla, které si vezmou s sebou. Vyrazili, jen co byly dokončeny poslední přípravy. Cesta kočárem do Konečků potrvá nejméně čtyři hodiny, proto aby stihli zahájení Letních slavností, museli vstávat už před úsvitem. Jakmile se kočár kodrcavě rozjel, pan Zámořský i paní Eleonóra se pohodlně uvelebili na sedadlech, zavřeli oči a upadli do lehké dřímoty. Přestože byli Jirka a Klára po včasném probuzení nedospalí, nedokázali si samou nedočkavostí, ani na chvilku odpočinout. Oba už se těšili na velký jarmark, kde bude spousta stánků s hračkami, šperky, hrníčky, nejvybranějšími cukrovinkami a jinými pochoutkami a dalším úžasným zbožím. Na slavnost se sjede jistě i spousta zajímavých lidí z širokého okolí a možná i z dalekých krajů. Všude se budou vyprávět poutavé a vzrušující příběhy o všem možném. Nejvíc se ale těšili na odpolední vystoupení Herecké a kejklířské společnosti pana Kiliána Krásného, která přijela na jejich Letní slavnosti až z Krakoru. Jirka se obzvlášť těšil na vystoupení klaunů a kouzelníka. Klára se nemohla dočkat, až konečně uvidí na vlastní oči skvělého zpěváka a herce Rodriga. Dívky, se kterými se seznámila během jejích občasných návštěv Konečků, o něm při každé příležitosti hovořily obdivně a s nadšením. Ona jediná ho ještě ani jednou nezahlédla. Dnes konečně ho snad nejen uvidí, ale i uslyší zpívat. Když se kolem deváté hodiny jejich kočár pomalu přiblížil na předměstí Konečků, byli už všichni uvnitř vzhůru. Pan Zámořský velkou část cesty bavil své děti a tetu vyprávěním veselých příhod, které zažil, nebo slyšel v mládí, během svého námořního putování. Než dorazili k prvním domům, vyklonil se pan Zámořský z okna a zavolal na Barnabáše: „Zastav někde tady na předměstí, kočár a koně necháme tady a do města půjdeme pěšky.“ „Jistě pane Zámořský, hned tu za rohem je vhodné místo. Za malý poplatek nám starý Durda ustájí koně a kočár na svém pozemku. Dobře se o ně postará a vše nám pečlivě ohlídá.“ „To by bylo výborné,“ souhlasil pan Zámořský. „Zajeď tam, snad nebude mít už plno.“ Barnabáš tedy nasměroval kočár ke stavení pana Durdy. Na jeho dvoře sice už stály dva povozy a postávalo tu několik koní uvázaných u kolíků, přesto je pan Durda radostně uvítal. „Dobrý den, dnes tu máme trošku plno, ale pro jeden kočár a párek koní se tu místo ještě najde.“ Jen co se dohodli s panem Durdou o podrobnostech ohledně kočáru a koní, vyrazil pan Zámořský s rodinou na slavnosti. Barnabáš neměl podobná hemžení moc v oblibě, proto se dohodli, že na ně počká v hospodě U Havrana. Ještě než došli v Konečkách k hlavní ulici vedoucí na náměstí, potkali Zámořští několik přátel a známých, se kterými se vždy zastavili na kus řeči. Od nich se kromě jiného dozvěděli, že na letošní Letní slavnosti se přijel podívat i baron Břich se ženou, svým synem a matkou. Jirka a Klára se už nemohli dočkat, až se setkají se svou babičkou Sibylou Břichovou. Setkání se svým strýcem baronem Břichem jeho ženou Otýlií a synem Otakarem by se naopak velmi rádi vyhnuli. Tyto své příbuzné neměli příliš v oblibě. Jejich strýc Bořivoj Břich a teta Otýlie považovali totiž celou větev rodiny Zámořských za podřadnou. Než se oženil s Kateřinou Břichovou, byl pan Zámořský „pouhý“ Krakorský měšťan, obchodník a námořní kapitán. Pocházel z neurozené rodiny bohatých Krakorských měšťanů. Po sňatku s Kateřinou dostal věnem Podhorské panství a sním i nižší šlechtický titul, pro Břichovi byl ale stále jen prostý kramář. Toto ovšem nebylo pro Bořivoje Břicha to nejhorší. S jedním obyčejným měšťanem v rodině by se dokázal srovnat. Bořivojova matka, Sibyla Břichová, ale vlastnila rozsáhlý majetek v přímořských dílech koruny i v samotném Krakoru. Tento majetek prozatím spravoval její syn Bořivoj. A zde byl hlavní důvod, proč neměl baron Břich rád svého synovce a neteř. Obával se totiž, že by jeho matka mohla, část nebo snad i celý svůj majetek po své smrti odkázat svým vnoučatům - Jirkovi a Kláře. Užíralo ho i jen pomyšlení na to, že by o tuto část dědictví mohl přijít. Ještě než dorazili k další křižovatce, zahlédl Jirka, který šel vpředu, za ohybem ulice barona Břicha s manželkou. Babičku Sibylu a Otakara nikde neviděl. Okamžitě se obrátil a oslovil svého otce: „Tati, mohl bych se zajít prosím, podívat dolu k řece. Za chvíli by se v přístavu měl začít seřazovat průvod na Jízdu pánů. Moc rád bych si je prohlédl zblízka.“ „No já nevím, abys někde nezabloudil,“ strachoval se pan Zámořský. „Neboj, nezabloudím. Z přístavu na náměstí vede ta nejširší ulice v Konečkách. Tam se snad ani nedá zabloudit,“ přesvědčoval ho Jirka. „Tak dobrá, my ostatní na tebe budeme čekat na náměstí. Nebuď tam ale dlouho. Do půl hodiny ať jsi zpátky.“ Jirka, celý šťastný, že prozatím unikl nepříjemnému setkání se strýcem a tetou, okamžitě odběhl ulicí zpět k přístavu. Ostatní ušli sotva pár kroků, když kousek před sebou také spatřili barona Břicha. Klára by se nejraději okamžitě rozběhla za Jirkou, ale vhodný okamžik už propásla. Nezbývalo jí tedy nic jiného než následovat svého otce vstříc baronovi a jeho ženě. Když došli až k nim, dospělí se chladně, ale zdvořile pozdravili. Klára by na strýce nejraději místo pozdravu vyplázla jazyk. Když si ale uvědomila, jakou radost by měli její strýc a teta, kdyby provedla nějakou nepřístojnost, rozhodla se, že pro tento okamžik bude tou nejhodnější a nejlépe vychovanou holčičkou v celých Konečkách. Několik minut poté dorazil Jirka, celý šťastný, že unikl strýci, k přístavu. Celé Letní slavnosti v Konečkách tradičně zahajoval průvod místních šlechticů na koních, kterému se říkalo Jízda pánů. Tato jízda začínala vždy v přístavu, pak průvod šlechticů projel přes celé město až na náměstí. Zde se všichni seřadili do trojstupu a vyslechli slavnostní ceremoniál na jejich počest. Nakonec byly Letní slavnosti oficiálně prohlášeny za zahájené. Několik minut po Jízdě pánů obvykle vyrážela ze stejného nábřeží takzvaná Mladá jízda. Tato jízda mladých šlechtických synků, nebyla tak oficiální a vážná. Zúčastňovali se jí mladíci dvanáct až osmnáct let staří, kteří se většinou snažili co nejvíce se předvést. Někteří z nich vymýšleli neustále nějaké šprýmy a žertíky, takže zde bývalo vždy veselo. Na nábřeží se už pomalu začínali scházet místní šlechtici, celí vyšňoření na Jízdu pánů. Shlukovali se do skupinek a potichu mezi sebou hovořili. Jirky si nikdo z nich nevšímal. Ten si se zájmem prohlížel jejich nádherně vystrojené a upravené koně. O necelou čtvrthodinku později zamířil do jedné z bočních uliček. Už se chtěl pomalu vydat zpět směrem k náměstí, když z druhého konce uličky uslyšel nějaké hlasy a smích. Přemohla ho zvědavost a vydal se tím směrem. Hlasy ho bezpečně dovedly malému prostranství se studnou uprostřed. U studny postávalo pět mladíků s koňmi uvázanými opodál. Jednoho z nich Jirka okamžitě poznal. Jeho povedený bratránek Otakar Břich právě něco zajímavého vykládal svým čtyřem kumpánům. Jirka se chtěl potichu ztratit za nejbližším rohem, ale Otakar ho už naneštěstí spatřil. „Podívejte se, kdo k nám přišel na kus řeči, to je můj bratránek Jiří,“ obrátil se hlasitě Otakar ke svým kamarádům a zároveň ukazoval rukou na Jirku. Kdyby teď Jirka utekl, vypadalo by to, jako by se Otakara bál. Proto se raději rozhodl Otakara a jeho přátele krátce pozdravit, pak se vymluvit, že spěchá a odejít. Vydal se tedy rychlým krokem přímo k nim. „Zdravím tě, Otakare i tvé přátele,“ pozdravil je škrobeně Jirka. „Nazdar Jirko,“ mile se na něj usmál Otakar. „Představím ti své přátele. Tady vlevo to je Magnus, dále Osvald a Vojen a tady ten světlovlasý dlouhán to je Ruslan.“ Jak říkal jejich jména, přistupovali jeho společníci k Jirkovi a přátelsky mu potřásali rukou. Všichni se k němu chovali velmi zdvořile a mile. „My jsme se tu jen zastavili na kus řeči, než spolu vyrazíme na jízdu,“ vysvětloval Jirkovi Vojen. „A co ty, kde máš koně?“ zeptal se ho udiveně Magnus. „Já tu žádného koně nemám, my jsme přijeli kočárem,“ nechápal Jirka. „To je škoda,“ pokračoval Magnus, „myslel jsem, že pojedeš s námi.“ „Myslíte, že bych mohl jet s vámi na jízdu?“ zeptal se poněkud nesměle Jirka. „No jasně, rádi bychom tě vzali s sebou,“ zapojil se do rozhovoru Osvald a ostatní s ním horlivě souhlasili. „No, ale když nemáš koně, tak z toho nic nebude. Ono by vypadalo dost hloupě, kdybys za námi běžel pěšky,“ řekl s lítostí v hlase Vojen. „Takže, kdybych si sehnal nějakého koně, tak bych mohl jet s vámi?“ ujišťoval se Jirka. „Samozřejmě, ale kde bys teď tak narychlo mohl sehnat koně a sedlo?“ zajímal se Ruslan. „No, snad bych si mohl nějakého půjčit, nebo pronajmout,“ uvažoval Jirka. „Nějaké peníze s sebou mám,“ dodal a zachřestil svým váčkem. „Našetřil jsem si něco na dnešní jarmark.“ „To by se snad dalo zvládnout,“ řekl zamyšleně Magnus, „jen jestli máš dost peněz. Za pár měďáků ti dnes koně nikdo nepůjčí.“ „Nemám žádné měďáky,“ řekl trochu dotčeně Jirka. „Ten měšec je plný poctivého stříbra.“ „Myslím, že bych o jednom koni k pronajmutí věděl,“ řekl zadumaně Otakar, který do té doby mlčel a jen bedlivě poslouchal. „Tady za rohem, v hospodě U Lodníka jsme před chvílí potkali nějakého pana Frajta. Vyprávěl nám, že dnes s několika dalšími měšťany měl jet přivítat pana hraběte Gabányiho - správce Severního dílu. Večer si pořádně vyhřebelcoval koně a vycídil své parádní sedlo a postroj. Dnes ráno však spadl ze židle a narazil si kostrč a záda, tak nešťastně, že na koně nejméně týden nevsedne. Myslím, že za pár stříbrňáků by ti rád svého koně i se sedlem půjčil.“ „Musíš si ale pospíšit, Mladá jízda začíná za necelou půlhodinku,“ nabádal Jirku Magnus. „Jak že se to jmenoval ten člověk,“ zeptal se dychtivě Jirka. „Pan Frajt,“ odpověděl mu okamžitě Otakar. „Je nejspíš pořád ještě v hospodě U Lodníka. To najdeš snadno, je to kousek dál po téhle ulici.“ „Tak dobře, počkejte tu chvilku na mě, já hned za tím Frajtem zaběhnu,“ prohlásil nadšeně Jirka a poklusem se vydal naznačeným směrem. „A nezapomeň, ptej se po panu Frajtovi, že si chceš půjčit koně a sedlo, a pospěš si,“ pokřikovali za ním ještě ostatní. To už Jirka rychle běžel ulicí, prohlížel si vývěsní štíty a hledal hospodu U Lodníka. Při všem tom spěchu si ani nevšiml, že ho zpovzdálí opatrně sleduje několik známých postav. Mezitím v hospodě U Lodníka zapíjel pan Frajt svůj žal. „Nějakej lump mi ho ukrad,“ vysvětloval už poněkolikáté pan Frajt, „mojeho nádhernýho grošáka i se sedlem. Zůstal mi jen tenhle jezdecký bičík. Jen sem si na chvilku odskočil, a kůň byl pryč. Kdybych tak dostal toho grázla do rukou, všechny hnáty bych mu zpřelámal.“ Když otvíral Jirka dveře, pan Frajt právě znovu žalostně opakoval: „Můj nádherný grošák a parádní sedlo.“ Jirka se nehodlal ničím zdržovat a hned se hrnul za hostinským. „Dobrý den, kde bych, prosím vás, našel pana Frajta?“ Hostinský mu ukázal prstem: „Támhle to je Frajt, ten menší muž s bradkou.“ „Děkuji,“ odpověděl Jirka a vydal se za mužem, kterého mu ukázal hostinský. Právě v tom okamžiku se v jednom z oken objevilo několik hlav zvědavě nahlížejících do místnosti. To už Jirka došel k panu Frajtovi a spustil: „Dobrý den, vy jste pan Frajt?“ „Jo, to jsem já. Co chceš.“ „Chtěl bych si pronajmout vašeho koně a sedlo.“ Pan Frajt na Jirku vyvalil oči a začal pomalu rudnout. Takovou reakci Jirka nečekal. Zároveň si Jirka uvědomil, že tu něco nehraje. Pan Frajt měl mít naraženou kostrč a záda, ale na židli seděl zcela bez problémů. Vtom okamžiku se pan Frajt konečně zmohl na slovo. Nebo spíš na řev: „Cože! Tak ty ses mi přišel ještě posmívat! Já ti ukážu, ty pancharte! Seřežu tě, že tě vlastní máma nepozná!“ Jirka na nic dalšího nečekal a prvními dveřmi vyrazil ven z hospody. Dostal se na malý dvůr se stájemi. Rychle doběhl až k bráně na konci dvora. Ke své hrůze ale zjistil, že brána je zamčená. Byl v pasti. To už se k němu přes dvůr řítil pan Frajt s bičem v ruce. Jirka zahnul ke stájím, jediné zbývající volné cestě. Vběhl dovnitř a zmateně hledal nějaký úkryt. Dveře do stáje se prudce otevřely a v nich se objevil rozzuřený pan Frajt. „Tak tady jsi ty spratku! Teď už mi neutečeš!“ zařval pan Frajt a s jezdeckým bičíkem v ruce se začal pomalu, hrozivě přibližovat. Jirka před ním pozpátku ustupoval a přitom se snažil vysvětlovat: „Já jsem se vám nechtěl posmívat. Oni mě poslali, že prý máte koně k pronajmutí.“ Zatímco vysvětloval, došel pozpátku Jirka až do rohu stáje, kde zakopl o nějaké prkno a upadl na hromadu něčeho teplého a mazlavého. „Kdo oni?“ zeptal se hrozivě pan Frajt. „No Otakar a ti další říkali, že mi můžete za pár stříbrňáků pronajmout koně.“ „Jakej Otakar zase?“ zavrčel netrpělivě pan Frajt. „Otakar Břich, syn barona Břicha.“ „Toho spratka i jeho fotra dobře znám, tak ty říkáš, že tě poslal on? Chceš snad říct, že si ani nevěděl, že mi dnes někdo toho koně ukrad?“ „O tom jsem opravdu nevěděl. Já nejsem zdejší. My jsme dnes jen přijeli s otcem na tu slavnost,“ vyhrkl Jirka a zároveň pomalu začínal doufat, že přeci jen dnes výprasku unikne. „Když sis chtěl pronajmout koně za pár stříbrňáků, tak kde máš ty peníze?“ zajímal se pan Frajt. Jirka bez řečí sáhl do měšce a ukázal několik stříbrňáků. „Máš štěstí, kdybys neměl peníze na ten pronájem, tak bych tě pořádně seřezal,“ řekl pan Frajt a zároveň se otočil k odchodu. Jirka si oddechl a začal se zvedat na nohy. S hrůzou si uvědomil, že ta teplá mazlavá hmota, na kterou spadl, je hromada koňského hnoje. Pomalu a opatrně se vyhrabal z hromady a ve světle, které pronikalo do stáje otevřenými dveřmi, začal zjišťovat utrpěné škody. Úplně zaneřáděné měl boty, celou zadní část kalhot a kus košile. Jak padal a snažil se zachytit rukama, zabořil si do hnoje obě předloktí až téměř po lokty. A zapáchal stejně, jako ta hromada hnoje, ze které před chvílí vylezl. Ze všeho nejdřív popadl z kupky u vchodu kus slámy a částečně si očistil ruce. Pak se snažil stejným způsobem očistit i boty a zaneřáděné šaty. Moc se mu to ale nedařilo. Některé skvrny se mu podařilo spíše rozmazat, než očistit a zápachu se nezbavil ani trošku. „Jak v takových šatech budu moct jít na letní slavnosti? A na odpolední představení herecké společnosti mě nejspíš vůbec nepustí. Abych se snad někde schoval a vylezl z úkrytu až v noci,“ uvažoval pochmurně Jirka. Celý nešťastný se po chvilce rozhodl vylézt ze stáje a pokusit se nenápadně proplížit přes hospodu ven. Vykoukl ze dveří na dvůr a ztuhnul. Za tu chvilku, co se snažil očistit, se na dvůr vyhrnulo z hospody asi dvacet lidí. Většina se dívala směrem ke stáji a jen co vystrčil hlavu, začali si na něj ukazovat. Tolik k nenápadnému odchodu. Jirka couvl zpět a přemýšlel, co teď. Ve stáji dále zůstávat nemohl. Za chvíli by se nejspíš ti zvědaví lidé venku vypravili za ním až sem. Nakonec si dodal odvahy a vykročil na dvůr. Snažil se pokud možno důstojně projít přes dvůr a hospodu na ulici. Cítil, že kdyby začal utíkat, ještě by všechno zhoršil. Lidé před hospodou na něj okamžitě soustředili svou pozornost. Někteří z nich se tlumeně smáli, jiní si ho jen zvědavě prohlíželi. Sotva udělal několik kroků, někdo za jeho zády vykřikl: „Podívejte, už vylezl ven.“ Zároveň s výkřikem se odtud ozval i hlasitý smích. Jirka se otočil za hlasem a uviděl, jak na něj škvírami v plotě zírají Otakar a jeho kumpáni. „Kde máš koně a sedlo?“ zeptal se výsměšně další z Otakarových kamarádů. „Podívejte se, jak vypadá,“ přisadil si Otakar. „Asi nesehnal koně, tak zkusil jet na praseti!“ Teď se za plotem rozpoutal hotový záchvat smíchu. Ani lidé shromáždění před hospodou nezůstali pozadu. Všichni se už smáli z plných plic a někteří na něj dokonce ukazovali prstem. Teď už se Jirka nesnažil chovat důstojně. Vzteky a hanbou červený jako rak se tryskem prohnal kolem zástupu lidí a vřítil se do poloprázdné hospody. Ze dvora za ním se linul smích a veselé poznámky ohledně jeho osoby. Proběhl tedy přes hospodu a vyřítil se ven na ulici. Ani zde se nezastavil a pokračoval tryskem pryč, co nejdál odsud. Než konečně zpomalil, několikrát náhodně zabočil a proběhl několik úzkých uliček. Zpocený, udýchaný a vyčerpaný se rozhlédl, aby zjistil kde vlastně je. Tuto část Konečků neznal. Pokračoval tedy dál v chůzi, rozhlížel se a hledal, kterým směrem se vydat. Ušel jen několik desítek metrů, když před sebou spatřil řeku. „Dobře,“ pomyslel si, „půjdu k řece, a po nábřeží dojdu až k mostu. Odtud už trefím.“ V místě, kde se dostal Jirka uličkou k řece, vedlo z nábřeží až do vody široké schodiště. Ve všední dny zde chodili hospodyně prát prádlo nebo nabírat vodu z řeky. Dnes tu naštěstí nebyla ani živá duše. Tato část Konečků byla téměř vylidněná. Všichni se nejspíš shromáždili na náměstí, nebo u severní brány, kde se konal jarmark. Jirka se tedy rozhodl využít příležitosti a trochu se umýt. Seběhl po schodech z nábřeží až k vodní hladině. Nejdříve si pořádně umyl ruce. Pak si ve vodě opláchl boty. Nakonec se rozhodl udělat něco i se svým oblečením. Nejprve si svlékl košili a namočil zašpiněná místa. Pak se s vervou pustil do praní. S potěšením zjišťoval, že špína jde celkem dobře dolu. Po košili přišly na řadu kalhoty a pak se ještě vykoupal v řece i on. Když skončil a oblékl si opět na sebe své šaty. Byl celý mokrý a pomačkaný, ale čistý a už téměř ani nezapáchal. Naštěstí slunce už bylo vysoko a pořádně připékalo, takže necítil zimu, spíše ho mokré oblečení příjemně chladilo. Jirka předpokládal, že nejpozději do hodiny zcela uschne. Po nepříjemném setkání s baronem Břichem a jeho manželkou, došli Zámořští zbytek cesty na náměstí už bez dalších zastávek. Na náměstí panoval čilý ruch. Po celé ploše náměstí postávaly, nebo se procházely hloučky lidí, většinou místních měšťanů. Několik skupin čekajících se ale odlišovalo na první pohled od ostatních lidí. „To budou asi kupci z dalekých krajů,“ napadlo Kláru. Obě delší strany náměstí lemovaly nízké plůtky, za kterými si místní pekaři, cukráři, majitelé čajoven a hospůdek rozestavěli stolky a židle pro dnešní nával návštěvníků. Většina z nich byla plně obsazena. Před radnicí na druhém konci náměstí stálo malé pódium, na kterém měli místní představitelé pronášet své projevy. „Máme ještě chvilku času, než začne slavnost,“ řekl pan Záhorský. „Zkusíme si někde najít volná místa a dáme si něco k jídlu a pití.“ První čtyři čajovny a pekárny, které navštívili, byly beznadějně přeplněné. Už pomalu přestávali doufat, že se jim podaří najít volná místa. Jako pátou navštívili malou cukrárnu s výstižným názvem U Medového potěšení. I tady se na první pohled zdálo plno. V okamžiku, kdy už se chystali pomalu k odchodu, Klára najednou radostně vykřikla: „Támhle je babička.“ Než se ostatní stačili vzpamatovat, Klára už svižně vyrazila ke stolku zastrčenému v rohu venkovní ohrádky před cukrářstvím. Pan Zámořský se podíval tím směrem a opravdu spatřil paní Sibylu Břichovou, jak sedí u stolku a živě si povídá s nějakým velkým silným mužem. To už k ní Klára doběhla a právě jí nadšeně vítala a objímala. I pan Zámořský a prateta Eleonóra se s Klářinou babičkou pozdravili mnohem srdečněji než před chvílí s jejím synem Bořivojem. „Dovolte, abych vám představila pana Trokana,“ ukázala paní Sibyla Břichová na svého společníka. „Pan Trokan je předbráník z pevnosti Brk. Je to velmi zajímavý, zkušený a udatný muž. Přijel dnes do Konečků na soutěž v lukostřelbě. Než jste přišli, tak mi právě názorně vysvětloval, jak se pomocí lana dá slézt i kolmá skalní stěna. Jak se musí člověk jistit, jak nalézt nejlepší cestu a na co si musí dávat pozor.“ Pan Trokan při těch slovech povstal a skromně pravil: „Tolik chvály si nezasloužím, jsem jenom obyčejný voják.“ „Pane Trokane, toto je můj zeť Martin Zámořský, jeho teta paní Eleonóra Dubovská a má vnučka Klára Zámořská,“ představovala postupně příchozí paní Sibyla Břichová. „Nemohu s vámi souhlasit, pane Trokane, předbráníci nebyli nikdy jen obyčejní vojáci,“ navázal po seznámení pan Zámořský na předchozí část rozhovoru, „ale elitní průzkumná jednotka. Vždyť i mezi lidmi koluje spousta legend o obratnosti a statečnosti předbráníků.“ „Tyto příběhy se ale odehrály už velmi dávno,“ nesouhlasil tak docela pan Trokan. „Například od té doby, co slavný Bonifác Bojník sám pronásledoval tlupu lupičů celé tři měsíce až do nejdivočejších oblastí Nebeských hor, aby je sám přemohl, zajal a dopravil zpět k spravedlivému potrestání za jejich zločiny, uplynulo bezmála dvě stě let.“ „Ale i v dnešní době prožíváte ve službě jistě spoustu vzrušujících příhod, nebo ne?“ zeptala se zvědavě Klára. „Naše práce naštěstí není tak dobrodružná, jak si většina lidí představuje,“ rozpovídal se pan Trokan. „Většinu času chodíme v malých skupinkách po horách v okolí pevnosti Brk a Orlího kaňonu. Sledujeme pohyby lidí a nebezpečných zvířat a v případě, že zpozorujeme blížící se nebezpečí, podáme o tom zprávu do pevnosti. Hlavním úkolem předbráníků je včas varovat vojáky v pevnosti, kdyby se blížil nepřítel. Dále musíme dbát na bezpečnost obchodních karavan procházejících Orlím kaňonem. To znamená zabraňovat různým lapkům a zlodějíčkům v jejich rejdech a také držet v bezpečné vzdálenosti nebezpečné šelmy, které žijí v horách. Jenomže během posledních sto let se žádný nepřítel k pevnosti Brk nepřiblížil. I loupežníci, lupiči, bandité a podobní darebáci se Orlímu kaňonu raději zdaleka vyhýbají. Takže náš nejčastější úkol je, včas varovat projíždějící karavany, když se blíží velká voda a hrozí zaplavení cesty, aby se všichni stačili dostat do bezpečí.“ „Mně připadá, že i samotné cestování po horách v každé roční době a za nepříznivého počasí může být dost nebezpečné,“ uvažoval pan Zámořský. „Pro nezkušeného člověka to může být smrtelně nebezpečné. Předbráníci jsou ale zkušení horalé, lovci a stopaři. Než mladý rekrut vyrazí poprvé do hor, prochází dlouhým výcvikem a pak je přiřazen do skupiny, které velí zkušený velitel. My starší mu pak postupně předáváme všechny naše znalosti. Nikdo nezná hory v okolí sta kilometrů od Orlího kaňonu tak dobře, jako my předbráníci. Při našich cestách po horách využíváme mnoho tajných stezek a úkrytů, které nezná nikdo jiný. V případě nouze můžeme použít i některé z našich skrytých skladišť se zásobami. Proto jsou vážné úrazy nebo dokonce úmrtí u naší jednotky velmi vzácné.“ Ještě několik minut se rozhovor točil okolo předbráníků, hor, stopování, lovu, Orlího kaňonu a pevnosti Brk. Pak přišly na přetřes obyčejnější záležitosti a příhody, které se udály v blízkém okolí během posledních měsíců. Nakonec se Kláře podařilo přemluvit babičku, aby vyprávěla Klářiny nejoblíbenější příběhy z babiččina mládí. Když jí bylo sedmnáct let, rozhodl se babiččin otec, že ji proti její vůli výhodně provdá za významného šlechtice od královského dvora v Krakoru. Proto utekla z domova a celých patnáct let cestovala s kočovnou společností. Zde proslula pod svým uměleckým pseudonymem, jako odvážná Adriana. Při jejích vystoupeních, kdy na laně vysoko nad hlavami diváků předváděla obtížné akrobatické cviky a přitom ještě žonglovala s míčky nebo obručemi, se divákům doslova tajil dech. Za tu dobu prožila mnoho veselých, zajímavých, nebezpečných, nebo milostných dobrodružství. Paní Sibyla Břichová začala tedy s vyprávěním. Vybrala si dvě velmi veselé příhody, které se přihodily jejím přátelům z mládí. První o mluvícím papouškovi jejich principála a druhý o jistém slavném krotiteli divokých šelem, který se ale bál myší. Třetí příběh byl o tom, jak se seznámila s Augustýnem Břichem, jejím již zesnulým manželem. „A tak jsme se zasnoubili. Usmířila jsem se s otcem a naši rodiče nám uspořádali nádhernou svatbu. Za dva roky nato se nám narodil Bořivoj a o několik let později i vaše maminka Kateřina,“ zakončila své vyprávění Klářina babička. „To ale přeci není možné,“ nevěřil pan Trokan. „Co považujete v mém vyprávění za nemožné?“ zajímala se paní Sibyla Břichová. „Promiňte mi prosím, že jsem tak nezdvořile pochyboval o vašich slovech, ale jak jsem pochopil z vašeho vyprávění, vdávala jste se poněkud později než je obvyklé. Jak byste tedy mohla mít ve vašem věku už tak velkou vnučku, zvlášť když její matka je až druhé dítě z vašeho manželství?“ „To je jednoduché. Já prostě jen vypadám mladší, než jsem ve skutečnosti,“ usmála se mile paní Sibyla Břichová. „Když jsem vás dnes poprvé uviděl, hádal jsem vám tak čtyřicet pět, nanejvýš padesát let. Snad jsem se nemohl splést o více než nějakých deset let?“ pochyboval stále pan Trokan. „Ale ano, mohl. Letos zjara jsem oslavila už své sedmdesáté páté narozeniny. Tuto vlastnost, vypadat mladě i ve vysokém věku, jsem patrně zdědila po své matce. Vždyť o hraběnce Vanrotové a jejím věčném mládí se ještě dnes vypráví spousta příběhů. Kdyby před osmnácti lety v jejích osmdesáti sedmi letech nešťastná nehoda neukončila její život, pravděpodobně by tu teď seděla s námi a většina lidí by ji nejspíš považovala za mou sestru.“ „Ano, teď už je mi to jasné. O vaší mamince jsem opravdu slyšel vyprávět několik úžasných příběhů. Pamětníci na ni často vzpomínají. Prý ve svých osmdesáti letech vypadala stále jako zachovalá čtyřicátnice a dokázala neuvěřitelné věci.“ Mezitím, co se dospělí bavili o její prababičce, Klára přestala věnovat pozornost rozhovoru u stolu a znepokojeně vyhlížela na náměstí. První si této změny všiml pan Zámořský. „Nezahlédla jsi někde na náměstí Jirku?“ zajímal se její otec. „Už by tu měl být.“ „Ne, Jirka je pořád ještě někde poblíž přístavu,“ odpověděla mu Klára, aniž přemýšlela nad tím, odkud to vlastně ví. „Myslím, že se mu přihodilo něco nepříjemného. Nejdřív byl z něčeho vystrašený, pak pokořený a zahanbený. Teď je strašně rozzlobený. Asi mu někdo vyvedl něco opravdu zlého.“ „Snad neměl nějakou zlou nehodu a není vážně poraněný,“ vylekala se babička. „Ne, nemá žádné vážné zranění, to bych poznala,“ uklidňovala ji Klára. „Asi jsem ho přeci jen neměl pouštět samotného,“ vyčítal si pan Zámořský. „Zvlášť dnes, když je všude spousta cizích lidí. Půjdu do přístavu a zkusím ho najít.“ „Já půjdu také,“ rozhodla se Klára, „spolu ho najdeme mnohem rychleji.“ „Nemyslím, že je rozumné někam chodit,“ zarazila je prateta Eleonóra, „když nevíme kde přesně je, tak ho stejně mezi tolika lidmi stěží najdeme.“ „Jestli není zraněný tak nejspíš, co nevidět přiběhne sem na náměstí,“ souhlasila s ní i paní Sibyla. „Nejrozumnější asi bude, ještě počkat, aspoň než skončí jízda pánů, a když se do té doby nevrátí, tak ho můžeme jít hledat všichni.“ „Někdo by tu měl počkat i pak, kdybychom se někde minuli a on se mezitím vrátil,“ upřesnila její návrh prateta Eleonóra. Pan Zámořský a Klára zůstali tedy sedět na svých místech a nervózně vyčkávali. Hovor u jejich stolu od té chvíle vázl, jak všichni netrpělivě vyhlíželi na náměstí, jestli neuvidí přicházet Jirku. Naštěstí o malou chvilku později dorazila na náměstí městská hlídka a začala vyklízet prostranství před radnicí. To znamenalo, že sem Panská jízda dorazí už za pár minut. I tribuna před radnicí byla už zaplněna téměř do posledního místa. Když skončily všechny slavnostní ceremoniály a projevy, začali se lidé z náměstí pomalu rozcházet a Jirka pořád nikde. Pan Zámořský ho už opět chtěl jít hledat, když se z davu před nimi vynořil baron Bořivoj Břich se svým synem. Otakar právě něco veselého vyprávěl. Jeho otec se smál na celé kolo, hrdě poplácával syna po rameni a radostně přikyvoval. Jen co pan Trokan spatřil barona, omluvil se ostatním, že má ještě nějakou důležitou práci a kvapně odešel. Barona Břicha minul velkým obloukem. Bylo zřejmé, že vůbec netouží pobývat v jeho společnosti. „Tak jsme se opět potkali,“ začal vesele rozhovor Bořivoj Břich, sotva došel na doslech. „Právě jsem se doslechl, že váš Jirka se pokoušel jet na Mladou jízdu na praseti, místo na koni.“ Pan Zámořský se po těch slovech hrozivě zamračil a Sibyla Břichová probodla svého syna nesouhlasným pohledem. Klára zaťala pěsti a rozzlobeně zamručela. Jedině prateta Eleonóra zůstala ledově klidná. Bořivoj Břich si jejich reakcí vůbec nevšímal a dál se samolibě usmíval. „Co se tam vlastně stalo?“ zeptala se ostře Sibyla Břichová. „No, já vlastně přesně nevím, co se stalo, já jsem u toho bohužel nebyl. Ale Otakar to viděl na vlastní oči, tak nám to může všem hezky vysvětlit.“ Poté se všechny oči upřely na Otakara a ten začal živě vyprávět svůj příběh. „Čekal jsem s kamarády v jedné uličce nedaleko přístavu, až začne Mladá jízda. V tom se zpoza rohu vynořil Jirka. Přišel k nám a hned začal škemrat, ať ho vezmeme s sebou na jízdu. Bylo ho nám líto, tak jsme se dohodli, že na něj dáme pozor a dovolíme mu jet s námi. Ukázalo se ale, že Jirka nemá koně. Proto jsme se rozhodli, že mu pomůžeme nějakého koně sehnat. Kousek od místa, kde jsme se potkali, je malá hospůdka, tak jsme se vydali tím směrem, abychom zkusili pro Jirku od hostinského pronajmout koně. Než jsme ale před hospodou stihli uvázat své koně, Jirka už vběhl dovnitř. Přiběhl k prvnímu hostu a hned spustil, že chce koně. Ten sedlák se z nějakého důvodu strašně naštval a začal Jirku honit po hospodě. Pak vyběhli na dvůr. To už jsme s kamarády vešli dovnitř a okamžitě jsme zasáhli. Dohonil jsem toho člověka, postavil jsem se přímo před něho a řekl mu do očí, ať nechá Jirku na pokoji, nebo bude mít co dělat se mnou. I ostatní se postavili odhodlaně vedle mě. Když ten muž viděl, že to myslíme vážně, tak radši ustoupil a odešel pryč. Mezitím se Jirka schoval do chléva. Zavolal jsem na něho, že už může vylézt, že ten chlap je už pryč. Vtom se z chlívku ozval nějaký rámus a prasečí kvičení. Pak vše utichlo a pomalu se otevřely dveře. Nevím, co se uvnitř stalo, ale když Jirka vyšel ven, byl celý zašpiněný od hnoje. Všichni jsme mu samozřejmě nabízeli pomoc, ale on nás neposlouchal a obvinil nás, že je to naše chyba. Pak se rozběhl a než jsme se stačili vzpamatovat, utekl zadními vraty někam pryč. Chvíli jsme se ho snažili najít, volali jsme ho jménem, ale on se před námi asi někde schoval. Nejspíš se styděl.“ „Bylo všechno opravdu tak, jak říkáš?“ moc mu nevěřila jeho babička. „Když můj syn říká, že se to tak stalo, tak se to tak stalo,“ ozval se uraženě Bořivoj Břich. „Můj syn nikdy nelže,“ dodal vzápětí. „Každý člověk občas lže a ty ani Otakar nejste žádná výjimka,“ zpražila ho Sibyla Břichová. „Teď se už víc nedozvíme,“ promluvil pan Zámořský. „Já mám teď největší starost, jak najít Jirku.“ „To nebude vůbec těžké,“ zasmál se Bořivoj Břich, „stačí jít přímo za nosem. Potom co vylezl z toho chlívku, bude jistě cítit na kilometr daleko.“ „To nebylo vůbec směšné Bořivoji,“ rozzlobila se Sibyla Břichová. „Nevadí, stejně jsem přišel kvůli něčemu jinému. Za tři týdny v neděli ráno chystáme pro Otakara slavnost zasvěcení. Tímto vás všechny zvu na slavnost jako naše vzácné hosty.“ „Obávám se, že se nebudu moci zúčastnit,“ odpověděl mu chladně pan Zámořský. „Příští týden musím odjet obchodně do Krakoru, čeká mě tam několik velmi důležitých jednání. Pochybuji, že se stačím včas vrátit, takže mě budete muset nejspíš omluvit.“ „Dobrá, omluvím vás. Stejně mi už svou účast přislíbilo mnoho vzácných hostů, takže budu mít plný hrad vznešených a vážených lidí.“ „Už se nemůžu dočkat. Přijdou všichni, co v Severním dílu něco znamenají a také několik významných hostů ze středních a přímořských dílů,“ vychloubal se Otakar. „No, my s Otakarem už musíme jít. Moje Otylka už na nás jistě čeká. Tak nashledanou a pěkně si užijte dnešní slavnostní den.“ Sotva dořekl, otočil se k nim Bořivoj Břich zády a svižně odešel s Otakarem v závěsu. „Dobře že už šli,“ ulevil si pan Zámořský. „Stejně teď nemáme čas se s nimi vybavovat. Musíme už konečně najít toho Jirku. Bůhví, kam se schoval.“ „Poohlédneme se po něm v přístavu a v okolí té hospody, kde ho Otakar viděl naposled. A někdo by měl zajít zpátky ke kočáru, jestli se náhodou nevrátil tam,“ převzala iniciativu paní Sibyla. V tom se ozvala Klára, která po očku sledovala dění na náměstí: „Už nemusíme nikam chodit, Jirka je támhle naproti vchodu do čajovny,“ ukázala a okamžitě vyběhla za ním. Sotva Klára doběhla k Jirkovi, hned spustila: „Cos to prosím tě vyváděl. Otakar všude chodí a vykládá, žes chtěl jezdit na praseti.“ „Já jsem na žádném praseti jezdit nechtěl,“ rozčílil se Jirka. „To Otakar, nejdřív dělal, jakože jsem jeho nejlepší kamarád a pak mě poslal přímo za tím hrozným chlapem.“ „Jak jsi mohl být tak pitomej a věřit Otakarovi? A cos vlastně vyváděl s tím prasetem?“ „Já jsem dneska žádné prase ani neviděl. To jsou všechno jen Otakarovy výmysly. Jen jsem zakopl a upadl přímo do koňského hnoje.“ „Tak pojď, ostatní jsou už také jistě zvědaví na to, jak ses zesměšnil před celým městem.“ U Medového potěšení se všichni na Jirku zvědavě dívali. Ve svých mokrých pomačkaných a zválených šatech se sem vůbec nehodil. Jen co se Jirka pozdravil s babičkou, jeho otec si ho pozorně prohlédl a pak řekl prostě: „No tak, povídej.“ Jirka stručně vylíčil své setkání s Otakarem a jeho kumpány a svůj střet s panem Frajtem. „A kdes byl tak dlouho, proč jsi nešel hned za námi?“ divila se prateta Eleonóra. „Protože jsem spadl do toho hnoje, musel jsem se nejdřív trochu opláchnout a vyprat si oblečení,“ vysvětloval Jirka. „No to vysvětluje, proč jsi tak mokrý a pomuchlaný,“ usmála se na něj babička. „Myslím, že bychom měli Jirku už nechat na pokoji a raději vyrazit na jarmark. Ať si aspoň trochu užijeme dnešní slavnosti.“ „Ty Jirko, se drž raději trochu zpátky a moc se neukazuj,“ dodala prateta Eleonóra. O hodinu později nesli Zámořští a paní Sibyla každý několik balíčků a pestrobarevných krabiček nejrůznějšího zboží a dárků, které nakoupili na jarmarku. Nejvíce jich nesl pan Zámořský, který jak bylo jeho zvykem, koupil nějakou drobnost pro každého v jejich domě. Zpočátku Jirka a Klára nadšeně pobíhali v davu lidí od stánku ke stánku a zvědavě okukovali vystavené zboží. Brzy jim ale vše natolik zevšednělo, že se jen pomalu loudali za dospělými. Jejich pozornost dokázali upoutat jen různí kejklíři, žongléři a vystavovaná zvířata. Takže když se dospělí rozhodli, že si na chvilku odpočinou a někde ve stínu se posadí, Jirku a Kláru jejich nápad velmi potěšil. Doufali, že se jim opět podaří přesvědčit babičku, aby vyprávěla příběhy z jejího mládí, které oba milovali. Přesně v poledne byl zahájen na louce poblíž severní brány turnaj v lukostřelbě. Na ten se Jirka a Klára velmi těšili. Měli zde vystupovat nejlepší lučištníci z širokého okolí. Zúčastnit se mělo i několik vojáků z pevnosti Brk, kteří byli vyhlášenými střelci. Mezi nimi i pan Trokan za předbráníky. Kláru ale nejvíce zaujalo, když se dozvěděla, že se přihlásily i dvě dívky. Od babičky se dozvěděla, že tuto novou módu zavedla v Krakoru asi před třemi roky princezna Luisa, vnučka krále Věslava VI. Mnoho mladých Krakorských urozených slečen chodilo několikrát týdně trénovat lukostřelbu a dokonce mezi sebou občas pořádaly i závody. Nejlepší lukostřelkyní z nich byla sama princezna. Klára se okamžitě rozhodla, že přemluví otce a nejpozději příští týden začne také střelbu z luku trénovat. Na louce bylo už od rána připraveno dvacet terčů, malá tribuna a lavice pro přihlížející. Osmdesáti soutěžícím bylo losem určeno, s kým se v prvním kole střetnou o postup do dalšího kola. Stejným způsobem měla soutěž pokračovat i v kolech dalších, až zůstane pět nejlepších soutěžících. Tito pak měli v posledním kole střílet do terčů své šípy součastně, každý dvacet ran. První dvě kola se mělo střílet na vzdálenost padesáti metrů a v dalších kolech se měla vzdálenost postupně zvyšovat, až na sto metrů v posledním. K místu, kde se pořádal turnaj, doprovodila Jirku a Kláru pouze jejich babička. S ostatními se dohodli, že se znovu sejdou po skončení turnaje v malé hospůdce u severní brány. Jirkovi, který běžel napřed, se podařilo sehnat jim místa hned v první řadě, odkud pěkně všechno viděli. První střelci se právě připravovali na své první pokusy. Za okamžik byl vydán povel a soutěž byla zahájena. Všichni zúčastnění podávali velmi dobré výkony, takže o tom, kdo postoupí a kdo ne rozhodoval často až poslední výstřel. Několikrát se dokonce stalo, že při shodném počtu bodů rozhodl až dodatečný výstřel. V tomto případě postupoval ten, jehož šíp se zabodl blíže ke středu terče. Kláru nejvíc zarmoutilo, že jedna ze zúčastněných dívek vypadla v prvním kole a druhá ji následovala hned v dalším. Předsevzala si, že až bude někdy v budoucnu soutěžit, probojuje se určitě až do finále. Soutěž rychle postupovala kupředu a za necelou hodinku už zbývalo jen pět finalistů. Z nich čtyři byli vojáci z pevnosti Brk, mezi nimi i pan Trokan. Pátým mužem byl jeden z artistů z Herecké a kejklířské společnosti pana Kiliána Krásného. Finále bylo napínavé, až do samého konce. Ještě před posledním výstřelem měli tři soutěžící stejný počet bodů a zbývající dva zaostávali jen nepatrně. Diváci se už těšili, že i finále bude nejspíš muset rozhodnout dodatečný výstřel. Nad závodištěm se rozhostilo ticho. Soutěžící se zcela soustředili jen na svůj luk, šíp a terč. Ticho prořízlo zadrnčení pěti tětiv a svist letících šípů. Tím soutěž skončila. Jedině panu Trokanovi se podařilo trefit přesně malý černý kroužek uprostřed terče a vyhrát. Za bouřlivého potlesku diváků předal první radní města Konečků panu Trokanovi jeho výhru - prsten nejlepšího střelce a měšec zlaťáků. Hned poté se začali diváci pomalu rozcházet. Paní Sibyla, Jirka a Klára tedy zamířili směrem k severní bráně, kde poblíž v malé hospůdce měli domluven sraz. Kolem druhé hodiny odpoledne se s nimi Jirkova a Klářina babička rozloučila. „Dohodli jsme se s Bořivojem, že se o půl třetí sejdeme v hostinci U Lípy a vyrazíme na cestu domů,“ vysvětlila paní Sibyla svůj odchod. „Jsem moc ráda, že jsem vás opět viděla a strávila s vámi pěkný půlden,“ řekla Jirkovi a Kláře. „Těším se, že mě brzy přijdete navštívit. Přijďte třeba hned zítra, budete vždy vítáni.“ Nakonec dala Jirkovi a Kláře dárky, které pro ně nakoupila, ještě jednou se rozloučila a odešla. Celý zbytek odpoledne se Jirka a Klára už nemohli dočkat odpoledního představení společnosti pana Kiliána. Občas netrpělivě pokukovali na prostranství, kde se mělo představení uskutečnit, a sledovali, jak pokračují přípravy. Po čtvrté hodině se konečně začali scházet první hosté, mezi nimi i Zámořští. V první části programu měli vystupovat kejklíři, žongléři, provazochodci a jiní akrobaté. Ve druhé mělo následovat divadelní představení. Jirka se těšil především na první část, zatímco Klára se nemohla dočkat divadelního představení, kde měl v hlavní roli vystoupit úžasný Rodrigo. Dnes na jarmarku si Klára koupila jeho portrét, který pečlivě zabalila jako největší drahocennost a uložila mezi ostatní své věci. Přesně o půl páté bylo představení zahájeno. Zručnost, šikovnost a odvaha vystupujících akrobatů udělala na všechny diváky obrovský dojem. Vystupovali zde praví mistři svého oboru. Chvilky napjatého ticha střídal bouřlivý potlesk. O zábavu se dokonale staralo několik klaunů, kteří prováděli své taškařice v přestávkách mezi vystoupeními. První část programu uzavřel svým vystoupením kouzelník. Před zraky udivených diváků nechával mizet a zase objevovat nejrůznější předměty, měnil měďáky ve zlato a pouhým pohledem zapaloval ohně. Na závěr uchopil do ruky zmuchlaný šátek, ze kterého vzápětí vytáhl živého holuba. Pak dalšího a ještě jednoho a tak dále, až na bidýlku před ním sedělo dobrých dvacet holubů. Za tento výkon sklidil bouřlivé ovace. Po krátké přestávce zahájili herci své divadelní představení - tragický příběh o nenaplněné lásce. Když se na jevišti poprvé objevil Rodrigo, téměř celá ženská část publika na něm mohla oči nechat. Jeho vysoká urostlá postava, krásná tvář dlouhé tmavé vlasy a nádherný hlas, to vše doplněno bezvadným oblečením a vystupováním, dokázaly okouzlit každou ženu a dívku. Během představení zazpíval Rodrigo s citem několik sólových písní a duetů. Když na závěr umíral, poté co ho jeho sok proklál mečem a přitom zpíval smutnou píseň, nezůstalo snad jediné ženské oko suché. Diváci jeho výkon ocenili dlouhým, neutichajícím potleskem. Hned jak představení skončilo, spěchali Zámořští zpět ke kočáru. Barnabáš už měl zapřáhnuto a byl připraven na cestu. Jestliže se chtěli dostat domů ještě před půlnocí, museli spěchat. Proto se rozhodli, že se nebudou ničím zdržovat a povečeří v kočáře za jízdy. Po večeři si všichni sdělovali své zážitky a dojmy z dnešního dne. Jirkovi se nejvíc líbil kouzelník a provazochodci. Klára vzpomínala nejčastěji na Rodriga, jak byl krásný, a jak krásně zpíval. „Škoda, že ho nezapíchli hned na začátku,“ zakončil její chvalozpěv Jirka. „Já jsem na něm nic tak úžasného neviděl.“ „Už jsem viděl několik probodnutých lidí, ale žádný si přitom nezpíval,“ přisadil si pan Zámořský. „Ti, kteří mohli mluvit, spíš řvali bolestí.“ „Ničemu nerozumíte,“ vztekala se Klára. „To je divadlo Martine, tady nejde o to, aby bylo vše jako ve skutečnosti. Důležitý je celkový umělecký zážitek,“ podpořila Kláru prateta Eleonóra. „No, umělecky bylo to představení nejspíš v pořádku, mně se ale líbí spíš veselé taškařice než tragédie,“ odpověděl jí zvesela pan Zámořský. Krátce po jedenácté zastavil Barnabáš kočár před bránou jejich domu. V té chvíli už pan Nedola otevíral bránu. Pan Zámořský probudil Jirku a Kláru, kteří po únavném dni v kočáře na měkké lavici usnuli. Za půl hodiny už oba leželi v postelích ve svých ložnicích. Klára si před spaním vybalila na noční stolek obrázek Rodriga a ještě než zhasla lampu, chvíli se na něj zasněně dívala. Jirka nemohl dlouho usnout. Pořád musel myslet na Otakara a jeho kamarády. „Když se nemůžu pomstít všem, tak se pomstím aspoň Otakarovi,“ rozhodl se v nakonec v duchu. „Ale ta pomsta bude strašná.“ |