Konvalinky

Třetí den z oblohy zmizelo světlo a začalo pršet. Těžké kapky utíkaly z mraků až na střechu chýše. Děti byly už dost staré a tak věděly, že nahoře v mračné zahradě vylezl z jezírka nebeský ježek a teď se oklepává. Čím víc se oklepává, tím víc křešou jeho ostny o kamenný břeh jezírka a od nich létají takové jiskry, že umí rozčísnout celou oblohu. Ježek se toho dne otřepával zvlášť pečlivě a proto každých pár minut osvětlila jeho jiskra celou světnici. Staříček nechal tentokrát svíčky hořet, posadil se blíž krbu a dětí, ale vykládat nezačal. Místo starce vyprávěly příběh tu noc kapky z ježčího kožíšku. A děti musely zavřít oči aby viděly, co jim kreslí na víčka. Byl tam palouk obklopený stromy a uprostřed stál veliký pařez. V pařezu žila malinkatá žena. Vypadala tak mladě, jako by právě odrostla prvním dívčím střevíčkům, i tak staře, jako by bila její poslední hodina. Každý den, když vylezla z pařezu, posbírala do hrníčku kapky rosy, co zbyly na mechu po nočním chladu. Brala je velmi opatrně a oběma rukama, protože jinak se polekají a rozutečou. Když měla hrnek plný, z šípkové pecky si uvařila čaj. Ve starém velkém lopuchu opodál měla koupelnu a pod kořenem pařezu sklípek s lesními plody a sušenými holubinkami. Z těch zásob si pak trnem plané růže ukrajovala k jídlu. Protože byla tak strašně, opravdu hrozně maličká, dělala i malé krůčky a než všechno obstarala, den už končil. To si potom vylezla na pařez, pozorovala jak padá tma na palouk a cucala nektar z kalichu růžové hluchavky, jsou po něm totiž růžové sny. Nektar z bílé hluchavky je pro smutné mlhavé podzimní dny a z fialové se pije ze smutku. Tak tam sedávala den co den, týden po týdnu tak dlouho, dokud z nebe nespadla první sněhová vločka. Potom si sbalila do ranečku z listí jen zázvorový prášek aby neprochladla a vydala se tam, kam chodí všichni skřítci přespat zimu. Ještě než odešla, zasadila do země před svá dvířka semínko konvalinky. Na jaře ze semínka vyroste bledý kvítek. Proto se konvalinky nesmí trhat. Aby skřítci našli cestu zpět.