Anděl

Anděl
Nebe. Krásné slovo. Krásné místo. Není tu žádný stres, strach, bolest. Jen nedozírný klid a dobrota, láska kam se podíváš. Kromě duší mrtvých lidí tu ještě žijí bytosti, které samy o sobě představují dobro. Jsou ztělesněním laskavosti a obětavosti, vždy rády pomáhají mrtvým s jejich prosbami ohledně světa živých, aby se duše mohly konečně odpoutat a plně se smířit s novou existencí.
Jedna z těchto bytostí byla výjimečná. Zdálo se, že snad ani netouží usednout pod magický strom Klidu a ponořit svou mysl do nekonečného míru, že nechce vést filosofické debaty s ostatními na téma naplnění životního údělu, že netouží po skládání básní, ani snad nechce spřádat uklidňující pohádkové sny zaplňující v noci vědomí nejmenších lidiček. Ne, tato bytost po ničem takovém neprahla. Chtěla jen pomáhat ostatním, zbavovat je jejich utrpení a žalu a předávat jim své štěstí. Zdálo se , že je plná touhy rozdat vše, co má, aby všichni ostatní byli šťastní. Nebeští tvorové většinou žádná jména neměli, ale tento byl opravdu výjimkou –a nakonec, když ho pořád někdo volal na pomoc, mu museli nějak říkat. A tak ho nazývali Anděl.
Jednou si Anděla zavolal Bůh. Podíval se na něj svýma vševědoucíma očima, které znaly odpověď na všechny otázky ještě dřív, než je někdo stačil vyslovit, a řekl: „Ty jsi zvláštní. Pozoruji tě už dlouho, vím o každém tvém činu, ba i o každém kroku. Hojíš rány na duši, místo abys spal, plníš přání lidských bytostí, místo abys jedl a modlíš se v době her. Pomáháš, zaséváš lásku a mír, ale už nečekáš, až vzejde – místo toho necháš jiné, aby ji sklidili. Proč to děláš?“
„Já nevím, ó Pane,“ řekl Anděl. „Já prostě jinak nemohu. Jen to, že činím jiné šťastnými, mě dokáže potěšit . Ale stejně – ať se snažím sebevíc, stejně sem pořád chodí další a další nešťastné duše, kterým musím pomoci k vnitřnímu klidu. Copak je to tam dole na Zemi tak hrozné? Opravdu tam lidé tak hrozně trpí?“
„ Ne, Anděli. Trápení většiny zdejších lidí nejsou zas tak velká, i když tobě se tak jeví. Tam na Zemi je to jiné, takové, že to nemůžeš pochopit. Vždy jsi žil ve věčném pokoji, ale tam, tam je jak Dobro, tak i Zlo. Proto jsou některé duše plné hořkých vzpomínek, které však vymizí, uvidíš. Každý si nakonec zvykne a je tu spokojený.“
Anděl se zamyslel a přemýšlel tak usilovně, že se z něho skoro doopravdy kouřilo. Bůh šel mlčky vedle něj a už předem se mračil kvůli tomu, co Anděla napadne. Věděl, že na to dojde, ale vůbec se mu to nelíbilo. Přišlo to .
„Už to mám!“ vykřikl Anděl . „Půjdu dolů na Zem a budu pomáhat tam! Proč mě to jen nenapadlo dřív? Vyjde přece nastejno, jestli budu pomáhat tam, nebo tady. Když zachytím původ neštěstí hned na začátku, bude přece potom míň práce tady! Panebože, řekni, že můžu jí!“
Bůh chvíli smutně mlčel. „Přemýšlej,“řekl pak. „ Chápeš vůbec, kolik lidí je na Zemi? Kolika z nim myslíš, že můžeš pomoci? A proč si myslíš, že vůbec přežiješ tamní nápor zla, nenávisti a závisti? Mnoho ze zloby se z duší vyfiltruje smrtí a vstupem Zlatou branou, tam je to všechno v té nejryzejší a nejsyrovější koncentrované podobě. Opravdu to chceš? Rozmysli si to, mé dítě!“
Anděl předstíral, že se rozmýšlí, protože mu nedošlo, že Bůh stejně nejlíp ví, co se v něm děje. Byl už rozhodnutý. Od první chvíle, kdy ho to napadlo, moc dobře věděl, že to musí udělat. Musí sletět na Zem a pomáhat tam.
„Jsem si jistý, Pane. Musím dolů. Dovol mi to, prosím!“
Bůh si znova povzdechl. „Nemohu ti to neumožnit, takovou pravomoc nemám ani já. Když chce někdo odtud dolů, půjde dolů. Ale pamatuj si: Dávej pozor, ať se včas vrátíš. Nenech se pohltit tím temným světem pod námi, rozumíš?“
„Ano, Pane, rozumím,“ přikyvoval Anděl, ale ve skutečnosti Boha nevnímal. Byl už dávno myšlenkami jinde.

Bůh Anděla dovedl ke Zlaté bráně a otevřel ji. Svatý Petr, který před ní seděl a posuzoval, zda může duše do nebe, sebou leknutím trhl. Naposledy, když Pán otevřel bránu, šel na celkovou inspekci Petrova úřadu.
„Jen klid, Petře,“ řekl Bůh. „Jen vedu Anděla, chce se podívat dolů. Jde na pracovní výlet.“
Petr se na Anděla podíval pohledem, jenž většinou věnovával bláznům. „Radím ti dobře, nechoď tam. Já tam byl.Žil jsem tam. Můžeš mi věřit, není to nic skvělýho.“
Ale Anděl se jen shovívavě usmál a zavrtěl hlavou : „Já tam jdu.“
Petr pokrčil rameny. „Tvoje volba, tvoje blbost, jak já říkám.Tak hodně štěstí. A sbohem.“ Jak to dořekl, zahalila Anděla tma a on ztratil vědomí.

Když se zase probral, ležel na tvrdě betonové zemi, oblečen v čemsi, co mělo hodně vrstev a rozhodně se to nepodobalo bílé andělské říze. Ale co, řekl si Anděl.Jsem na Zemi a na ničem jiném nezáleží.
Vstal a zamnul si koleno, ve kterém ho tak podivně píchalo… bolest! To musí být ta bolest o které všichni tak mluví. Já ji cítím! podivoval se Anděl. Ale pak se jen zamračil a vydal se z postranní uličky hledat někoho, kdo by potřeboval jeho pomoc.
Nemusel hledat dlouho, to opravdu ne. Hned v té uličce našel bezdomovce, kterému byla zima. Dal mu svůj kabát, přestože ho olízl chladný vítr, potěšil ho milými slovy a předal mu trochu svého štěstí. Potom šel dál a takřka na každém kroku potkával někoho, kdo potřeboval pomoci nebo potěšit : Mladou dívku přesvědčil, že se najde mladík, který ji bude milovat, dítěti pomohl najít rodiče, sebevraha přiměl, aby neskákal z mostu, ženě našel psa, staříka odvedl domů, protože ztratil brýle, slepce převedl přes cestu, poskytl první pomoc oběti autonehody…Chodil a pomáhal, rozdával se tak, jako vždy, ale mnohem víc.
Po dvou dnech viděl tolik utrpení, smrti a bolesti, kolik ještě neviděl žádný nebeský tvor, a zvedl ze dna tolik lidí, že tomu sám nevěřil. Ale pořád nacházel další a další potřebné, další zoufalé, další, další…
Tehdy si vzpomněl na slova Pána o tom, aby se nenechal pohltit temnotou světa, ale zase je zahnal. Ne. Nemůže se vrátit. Musí pomáhat, to je jeho úděl.
K večeru omdlel na ulici. Pád ho zase probral a on se vyškrábal zpět na nohy jak nejrychleji dovedl – nikoho ani nenapadlo mu pomoci. Nenašel se nikdo, kdo by mu podal ruku, nikdo se ho nezeptal, jestli je v pořádku.Snad si ho ani žádný nevšiml. Asi mají své starosti,pomyslel si jen.
Ještě tu noc Anděl zemřel. Vydal ze sebe všechno, co měl. Všechnu svou životní sílu rozdal za dva dny působení na Zemi, za dva dny, kdy se snažil zachránit svět.

Bůh si povzdechl, když to viděl, a všichni, kdo Anděla znali, truchlili. Pán se na to dlouho nevydržel dívat a zaměstnal je, aby mu pomohli realizovat jeho božský nápad – zařídili, že pokaždé, když někomu na Zemi bylo smutno, byl k němu vyslán sen, a přízrak Anděla ho zbavil utrpení. Tak vešel Anděl do podvědomí lidí, stal se ochráncem a symbolem Dobra.

A co náš Anděl, ten opravdický, co zemřel sám na Zemi? Nemohl zpět do nebe, protože tam mrtvé nadpřirozené bytosti nepatří ( ony totiž neumírají), ani do pekla, kam se rozhodně nehodil, a také na Zem ne, neboť to je místo jednou pro vždy vyhrazené živým. A tak skončil někde na půli cesty mezi nebem a Zemí, bez moci a v osamění. Ale občas, jednou za velmi dlouhou dobu, se mu vždy podaří nabýt trochu síly. To se pak vzepře a s nepředstavitelnou vervou přetrhá všechna pouta, která ho drží mezi světy. Vrací na Zem, aby tu strávil své dva energií vymezené dny a pomohl tolika lidem, kolika stihne pomoci. Na to zase umírá a dlouhá léta čeká, až se k němu síla zase pomalounku přibelhá, aby se zase mohl osvobodit a zaletět na Zem pomoci několika jednotlivcům - protože ti ho zajímají. Ne lidstvo, to si poradí. Anděl pomáhá těm, kteří to potřebují, aby ti pak mohli pomáhat dalším.
Ano, zas brzy přijde na pomoc…..
…….třeba zrovna vám.