Plamínek - kapitola sedmá - část první
Dva nově příchozíV neděli ráno Jirka a Klára vyspávali mnohem déle než obvykle. Kolem deváté jejich dlouhý spánek vyvedl z míry paní Barboru natolik, že se rozhodla podívat se, co je s nimi v nepořádku. Našla je oba ve svých pokojích, jak spí hlubokým spánkem. Když je budila, ani jednomu z nich se nechtělo z postele. To bylo podezřelé. Obyčejně spolu závodili, kdo bude první u snídaně a najednou toto. Zkusila jim tedy sáhnout na čelo, jestli nemají teplotu, donutila je vypláznout jazyk a také zkontrolovala, jestli nemají nějakou vyrážku. Oba vypadali úplně zdravě. Po zkušenostech z poslední doby, kdy se několikrát stalo, že byli přistiženi, jak se toulají po nocích venku, se pokusila prověřit i tuto možnost. Rozhodla se pro oddělený výslech. Jen co se oba oblékli, poslala paní Barbora Kláru do kuchyně na snídani, zatímco Jirku zdržela nahoře. Sotva se za Klárou zaklaply dveře jejího pokoje, udeřila paní Barbora na Jirku: „Vím, že jsi dnes v noci nebyl ve svém pokoji. Kdes byl?“ Jirku neočekávaná otázka natolik překvapila, že chvíli nebyl schopen slova. Usilovně přemýšlel. Co všechno vlastně Barbora ví? Co má odpovědět, aby situaci ještě nezhoršil? Nakonec ze sebe nepřesvědčivě vykoktal: „Já, já jsem nebyl - vlastně byl ve svém pokoji.“ Paní Barboře neušlo jeho zaváhání. Podívala se proto Jirkovi zpříma do očí a rozhodným hlasem pokračovala ve svém výslechu: „Lžeš! Poznám, když mi lžeš! Tak co! Kdes byl?“ Jirka se mezitím vzpamatoval ze svého překvapení. Napadlo ho, že Barbora možná neví nic jistě. Proto jí odpověděl o poznání sebejistěji: „Já jsem opravdu dnes v noci nikde nebyl.“ „To ti nevěřím. Řekni mi, cos dělal celou noc, nebo tě ihned odvedu za tvojí pratetou a řeknu jí vše, co vím.“ Jirka pochopil, že po jeho počátečním zaváhání se Barbora nedá tak lehce přesvědčit. Naštěstí ho právě napadlo, co musí udělat. Musí se přiznat. Nasadil tedy zkroušený výraz a tichým kajícným hlasem řekl: „Tak já se tedy přiznám. Tu buchtu jsem snědl já. V noci jsem se probudil a měl jsem tak trochu hlad, tak jsem šel dolu do kuchyně a snědl jsem kus buchty.“ „No a dál?“ zeptala se trochu rozpačitě paní Barbora. Takovou odpověď nečekala. „Dál už nic. Pak jsem šel zpátky do svého pokoje a znovu jsem usnul.“ „No uvidíme,“ řekla paní Barbora po chvilce přemyšlení. „Ty teď počkej ve svém pokoji a já si to mezitím půjdu ověřit.“ Jirka se tedy posadil na svou postel a netrpělivě čekal. Doufal jen, že Barbora nemá všechny kousky buchty spočítané. Zatímco paní Barbora vyslýchala Jirku, Klára seděla v kuchyni, jedla buchtu a zapíjela ji kravským mlékem. Přemýšlela přitom, co asi Jirku s Barborou zdrželo. Právě dojídala druhý kousek, když do kuchyně vrazila paní Barbora a hned spustila: „Jirka se právě nahoře přiznal, že dnes v noci opustil svůj pokoj. Teď chci slyšet tvoji verzi. Co jste dnes v noci dělali?“ „Co vlastně Jirka přiznal?“ zeptala se vzápětí Klára, aby získala trošku času. „To tě nemusí zajímat,“ zamračila se na ni paní Barbora, „nejdřív mi pěkně odpověz na moji otázku.“ Protože Klára netušila, co všechno mohl Jirka Barboře napovídat, rozhodla se nic nepřiznávat, dokud nebude muset. „Já nevím, co dělal Jirka,“ snažila se Klára mluvit co nejpřesvědčivěji, „ale já jsem nedělala nic nedovoleného. Nejdřív jsem si četla knížku a zbytek noci jsem spala ve svém pokoji.“ „Chceš mi snad tvrdit, že jsi celou noc byla ve svém pokoji? Zeptala se paní Barbora ostře. „Ano, byla jsem ve svém pokoji,“ nedala se zviklat Klára. „A jak dlouho jsi četla?“ zajímalo paní Barboru. „To přesně nevím,“ odpověděla Klára, kterou v té chvíli napadlo, že za Barbořinými otázkami může být jejich podezřele dlouhý spánek. „Možná tak dvě a půl - tři hodiny.“ „To není zdravé, číst tak dlouho do noci.“ Pokárala ji paní Barbora, „číst si můžeš ve dne, noc je na spaní a ne na čtení.“ „Když ono to bylo zrovna tak zajímavé,“ snažila se přesvědčivě lhát Klára, „a mě se ještě nechtělo spát.“ „Tak dobře, ale příště jdi spát dřív.“ Tím výslech skončil. Paní Barbora sice nebyla zcela přesvědčená o jejich nevinně, ale protože nemohla nic dokázat, nechala to prozatím být. Rozhodla se, že si odpoledne promluví s panem Nedolou a oba si budou v následujících dnech dávat na Jirku a Kláru větší pozor. Hned po snídani vyhledal Jirka svou sestru a šeptem jí sdělil, že s ní potřebuje nenápadně mluvit někde, kde je nebude nikdo rušit. Dohodli se tedy, že si vezmou svoje luky a sejdou se za deset minut na louce za domem, u lukostřeleckých terčů. Na tom, že si jdou v neděli dopoledne zastřílet, nebude nic nápadného. Protože na louce uvidí už z dálky, kdyby se někdo blížil, mohou si nerušeně promluvit bez obav, že je někdo uslyší. Jirka dorazil na smluvené místo o něco dříve. Volnou chvilku se rozhodl využít střelbou. Nečekal dlouho. Právě když z terče vytahoval svou první várku šípů, zahlédl, jak k němu přes louku rychle přichází Klára. Sotva přišla trochu blíž, hned spustila: „Barbora mi prozradila, že ses k něčemu přiznal. Cos jí vlastně řekl.“ „Musel jsem říct úplně všechno,“ napínal ji Jirka. Po chvilce se smíchem dodal: „O tom, jak jsem se dnes v noci vzbudil, dostal hlad a zašel si do kuchyně najít něco k snědku.“ „Já jsem zase řekla, že jsem si dlouho do noci četla knížku,“ oznámila Klára. „Myslím, že Barboře bylo nápadné, jak dlouho jsme vyspávali. Příště musíme být chytřejší a nebudit zbytečnou pozornost.“ „Asi bude rozumnější, teď nějaký čas žádné další noční výpravy nepořádat,“ uvažoval Jirka, „ale kvůli tomu jsem tě sem nepozval.“ „Určitě mi chceš povykládat všechno o tom, co jsi dělal v noci a jakou důležitou novinku ses dozvěděl na hradě,“ nedočkavě mu skočila řeči Klára. „Ne, kvůli tomu rozhodně ne,“ zamračil se Jirka. „Mám něco důležitějšího.“ „Něco důležitějšího? No tak to vyklop.“ „Pamatuješ si, jak jsme si v noci posílali po Plamínkovi různé vzkazy? Plamínek se mě potom zeptal, proč jsme spolu nemluvili přímo, proč jsme si povídali jeho prostřednictvím. Vysvětlil jsem mu, že lidé se dorozumívají jinak než draci. Ale pak mě napadlo, že bychom to mohli zkusit. Myslím přímo spolu mluvit dračí řečí.“ „To je dobrý nápad,“ souhlasila nadšeně Klára. „Víš co, můžeme to zkusit hned.“ „Proto jsme se tu sešli, abychom to vyzkoušeli. Připrav se, pokusím se ti něco sdělit dračí řečí,“ vyzval ji Jirka. „Dobrá můžeš.“ Jirka se tedy soustředil na Kláru a předal jí svou myšlenku. V následujícím okamžiku vykřikl bolestí, jak ho Klára nakopla. „To máš za tu krávu! O mně nikdo nebude říkat, že jsem kráva,“ vysvětlila mu. „Vida ono to funguje,“ radoval se Jirka, zatímco si mnul nakopnuté místo. „Teď zkus říct něco ty mě.“ „To je paráda,“ ozvalo se v Jirkově mysli vzápětí, „to nám odkrývá ohromné možnosti. Například si můžeme vzájemně napovídat během vyučování a nikdo nic neuslyší.“ „Nechápu, že nás to nenapadlo už dřív,“ divil se Jirka. „Vždyť je to tak prosté.“ „Ještě musíme vyzkoušet, jestli to funguje i na dálku,“ napadlo Kláru, „nechtěl bys odejít někam hodně daleko, třeba do Krakoru?“ zeptala se žertem. „Mám lepší nápad, já zůstanu doma a do světa pošleme tebe. Můžeš si najít práci třeba v pojízdném zvěřinci - jako příšera z bažiny, nebo zástupce nového neznámého druhu šeredných opic.“ „Máš pravdu, ty do světa nemůžeš. Já bych v tom zvěřinci měla alespoň nějaké uplatnění, ale tebe by nevzali, ani jako krmení pro psa,“ oplatila mu jeho posměšky Klára. Pak lidskou řečí ještě dodala: „Když už jsme tady, tak pěkně daleko od všech ostatních, můžeš mi nerušeně povykládat, co jsi všechno dělal v noci a co ses dozvěděl.“ „To bych mohl, ale co za to? Říkal jsem přece, že si to budeš muset zasloužit,“ zdráhal se Jirka. „Víš co?“ Jsme tu u terčů, máme s sebou svoje luky, tak proč bychom si o to neuspořádali malou soutěž v lukostřelbě,“ napadlo Kláru. „Když vyhraji, tak mi podrobně popíšeš všechno, cos dělal, slyšel a viděl dnes v noci.“ „Klidně. Stejně tě roznesu na kopytech. Proti mně nemáš žádnou šanci,“ chvástal se Jirka. „Máš pravdu. Proti tobě bych neměla šanci,“ prohnaně s ním souhlasila Klára. „Tak víš co? Aby to bylo zajímavější, tak já budu střílet z poloviční vzdálenosti.“ „Zbláznila ses? To by nebylo fér. Budeš střílet pěkně ze stejné vzdálenosti jako já.“ „Vždyť jsi říkal, že jsi skvělý lučištník. Teď ale vidím, že umíš skvěle střílet jen pusou a ne lukem,“ popichovala ho Klára. „Na dvojnásobnou vzdálenost bych byl v nevýhodě. Aby to bylo spravedlivé, tak tě nechám střílet ze vzdálenosti o deset kroků menší,“ začal smlouvat Jirka. „O dvacet,“ navrhla Klára, „jestli se ale bojíš, tak řekni.“ „Tak dobře o dvacet. A na jakou vzdálenost chceš střílet?“ „Ty na padesát a já na třicet kroků.“ „To je moc krátká vzdálenost,“ zaprotestoval Jirka. „Myslel jsem, že …“ „Tak budeme dělat dlouhé kroky,“ vpadla mu do řeči Klára. „Už bylo dost řečí, pojď to vyměřit.“ Jirka pochopil, že nemá cenu se s Klárou dál dohadovat. Šel tedy odkrokovat vzdálenost, ze které budou oba střílet. Pod bedlivým dohledem Kláry, se snažil alespoň dělat co nejdelší kroky. Dobře si ale spočítal, že si tím moc nepomůže. Nepříznivý poměr padesát ku třiceti se nijak nezmění, ať by dělal kroky sebedelší. „Budeme střílet součastně, každý deset ran do svého terče. Pak sečteme body, a kdo nastřílí víc, ten vyhrál,“ navrhl Jirka hned, jak přemístili oba terče na vyznačenou vzdálenost. „Dobrá, můžeme začít,“ řekla Klára s úsměvem. Věřila si, že Jirku porazí. Poslední dva týdny pilně cvičila a od své první hodiny lukostřelby se značně zlepšila. Navíc se jí podařilo vyjednat si opravdu výhodné podmínky. Jejich malá soutěž dopadla přesně podle Klářiných představ. Nedala Jirkovi vůbec žádnou šanci, přestože poslední výstřel poněkud pokazila, vyhrála Klára o celých sedm bodů. „Tak můžeš začít s vyprávěním,“ dožadovala se Klára, jen co skončili s počítáním. „Stejně to nebylo fér,“ mračil se Jirka. „Za všechno si můžeš sám,“ nedala se Klára. „Prostě jsi špatně odhadl moje schopnosti, a proto jsi prohrál.“ A hned nato dodala: „Tak se nemrač a povídej. Stejně bys mě to dříve nebo později musel vyprávět.“ Jirkovi tedy nezbývalo nic jiného než se pohodlně usadit na louce a začít s vyprávěním. Jeho příběh se od skutečnosti téměř nelišil. Pouze zamlčel několik drobností, například jak zpanikařil, když zjistil, že k němu do věže vešel strýc s neznámým mužem. Klára ho během vyprávění několikrát přerušila a dožadovala se podrobností. „Takže u nás v Severním díle jsou špioni?“ shrnula nevěřícně Klára na závěr Jirkova vyprávění. „Ten muž a strýc Bořivoj si to aspoň mysleli. Kdo jiný by posílal šifrované zprávy do Bojenského království?“ „Jenže co by tu mohlo být tak důležitého, aby se o to zajímali špioni?“ pochybovala Klára. „Trochu jsem o tom přemýšlel. Pro ty špehy je tu několik zajímavých věcí. Například pevnost Brk. Jistě by je zajímala ta tajemná zbraň, která je tam prý ukrytá. Ale i Konečky můžou být zajímavé. Víš, kolik tudy ročně projde obchodníků a karavan z cizích zemí. Tam by se dobrý špeh mohl dozvědět spoustu zajímavostí z celého světa.“ „Asi máš pravdu, něco na tom bude.“ „Určitě mám pravdu. Pamatuješ si ještě na ty dva muže, které jsme tenkrát v lese tajně vyslechli? Tenkrát jsme je považovali za lupiče. Napadlo mě, že to možná byli ti špioni.“ „Jistěže se na ně pamatuji. Bavili se o nějaké akci v Konečkách a o vojácích na Rudově.“ „No vidíš, to jsou přesně věci, které dělají nepřátelští špioni. Zajímají se o počty vojáků a provádějí různé nepřátelské akce. Pan Nedola mi o tom jednou vyprávěl. A navíc si vzpomínám, že říkali něco o svém veličenstvu. A titulem veličenstvo se přeci oslovují králové,“ vysvětloval Jirka, jak ke své domněnce přišel. „V tom případě ale musíme o tom všem říct tatínkovi,“ řekla znepokojeně Klára. „To nebude tak jednoduché,“ vyjádřil své obavy Jirka. „Jak bych mu asi vysvětlil, že vím o špionech krále Maxiána. A v tom lese, kde jsme slyšeli ty špehy, jsme také neměli za úsvitu co dělat.“ „Musíme mu o tom říct,“ trvala na svém Klára. „Nemusíme říkat všechny podrobnosti, třeba že právě svítalo, ale to důležité říct musíme. A ohledně těch špehů, možná by se to dalo zařídit.“ „Jak to myslíš, že by se to dalo zařídit?“ pochyboval Jirka. „Třeba bychom mohli tatínka na ty špehy nějak navést, tak aby si myslel, že na to přišel sám a my o nich nic netušíme.“ „To ale nebude vůbec jednoduché. On totiž není hloupý. Jestli uděláme nějakou chybu, tak si můžeme být jistí, že na všechno přijde.“ „To ano. Musíme si všechno pořádně promyslet. A teď bychom si mohli třeba ještě na chvilku zastřílet. Abys neřekl, tak já si posunu svůj terč o deset kroků dál.“ U terčů vydrželi ještě asi hodinu, než je střílení přestalo bavit. V krátkých přestávkách mezi střílením vymýšleli, co podniknou dál. Po vzrušeném rozhovoru dospěli k jednomyslnému závěru, že by bylo báječné, kdyby se nepřátelské špehy podařilo objevit právě jim. S pátráním chtěli začít ještě dnes dopoledne. Jirka se rozhodl zajít za Jáchymem Jeřábem do pastoušky vzdálené asi čtvrt hodiny pěšky od jejich domu. Při hře s Jáchymem a jeho mladšími sourozenci bude moct nenápadně vyzpovídat celou jejich rodinu, jestli neviděli v okolí v poslední době něco podezřelého. Klára se zatím vrátí domů a zkusí něco vyzvědět od lidí v domě. Při této příležitosti chtěli využít jejich odloučení a zkusit, dokáží-li se dračí řečí dorozumět i na větší vzdálenosti. Jejich dopolední výzvědy bohužel nepřinesly žádné zvláštní výsledky. Nic důležitého se nedozvěděli. Několik lidí sice zahlédlo v okolí nějaké cizince, ale ti nedělali nic podezřelého. Na druhou stranu zkouška s dračí řečí na dálku dopadla na výbornou. A hned během nedělního oběda se poprvé ukázalo, jaká obrovská výhoda je umět se dorozumívat beze slov pouhými myšlenkami. Teď se mohli vzájemně popichovat, nadávat si, urážet se, vyhrožovat si a všelijak si spílat i v přítomnosti pratety Eleonóry, všem přímo na očích. V úterý odpoledne se Jirka a Klára konečně dočkali návratu svého otce z Krakoru. První otce spatřil Jirka, který cvičil s panem Nedolou na louce před bránou. Okamžitě odhodil svůj cvičný meč a běžel mu naproti. Zároveň Kláře radostně oznámil: „Tatínek přijel.“ Sotva se pan Zámořský s Jirkou dostali k bráně, vyběhla jim naproti i Klára. Po nadšeném přivítání a rozdání dárků, jim pan Zámořský tajemně oznámil: „Mám několik zajímavých novinek z Konečků a Krakoru. Teď si běžte si uklidit své dárky a za chvíli se sejdeme v jídelně. Tam vám všechno povím.“ Když vešel pan Zámořský do jídelny, jeho děti už na něho netrpělivě čekaly a s nimi polovina obyvatel domu. Pan Zámořský se tedy usadil v čele stolu a začal s vyprávěním: „Nejdřív mám dvě novinky z Konečků. Ta první je, že jsem dnes ráno v Konečkách potkal pana Kiliána Krásného. Protože tady v Severním díle není tolik měst a velkých sídel, musel svou společnost dočasně rozdělit na několik částí. Tyto menší skupiny teď obcházejí všechny menší vesnice a usedlosti v okolí a pořádají zde vystoupení. A ta novina je, že jsem pozval pana Kiliána s jeho lidmi, aby tady u nás tuto neděli uspořádali představení.“ Po těch slovech vypukl v místnosti nadšený jásot. Nejvíc se radovali Jirka s Klárou. Jen co nastal v místnosti opět klid, pan Zámořský pokračoval: „A teď ta druhá novinka. Celé Konečky v posledních dvou dnech nemluví o ničem jiném než o slavnosti zasvěcení na hradě Břich.“ Během následujícího vyprávění, kdy pan Zámořský podrobně a celkem přesně vylíčil Otakarovy trampoty s neposlušným mečem a začerněnou přílbou, se v místnosti každou chvíli ozýval veselý smích. Když se na konci svého vyprávění dostal k fackám, které utržil baron Břich, smáli se už všichni. Ze všech nejvíc se smál Jirka a pan Mlejnek. „Konečně baron Břich dostal, co mu patří,“ vykřikl pan Mlejnek, který smíchy až slzel. „Pamatujete se, jak jsem říkal, že bych na žádnou Otakarovu slavnost nechtěl chodit?“ ptal se Jirka se smíchem všech kolem. „Tak to jsem se mýlil. Co bych za to dal, abych tam mohl být.“ Další novinky už nebyly zdaleka tak radostné. V Krakoru se pan Zámořský doslechl, že bojenský král Maxián II. sbírá velké vojsko. „Někteří lidé v přímořských dílech se dokonce obávají, že by mohl zaútočit na pevnost Brk a dobýt ji. Pak by mu už nestálo nic v cestě, aby zabral celé naše království.“ „Pevnost Brk žádné vojsko nedobije,“ rozhodně nesouhlasil pan Nedola s tímto názorem. „Brk chrání mohutné, vysoké hradby, které stojí na pevné skále. Jeho posádku tvoří nejlepší vojáci a střelci v království. Kdyby se blížila nějaká armáda, tak by pevnost včas varovali předbráníci. Okamžitě by byl vyhlášen poplach v celém království a během pár dnů by k pevnosti začaly přicházet posily. A v nejhorším případě bychom použili naši tajnou zbraň.“ „Co je to vlastně za tajnou zbraň,“ zajímal se Jirka. „To nemůžu říct. O té zbrani nesmí nikdo nic určitého vědět, proto je to tajná zbraň.“ Mezitím co pan Nedola mluvil, napadlo Kláru, že teď by mohl být vhodný okamžik nenápadně převést řeč na nepřátelské zvědy. Hned svůj nápad začala realizovat. „Myslím, že kdyby král Maxián chtěl napadnout pevnost Brk, že by poslal napřed své zvědy, aby se něco dozvěděl o té tajné zbrani,“ uvažovala Klára nahlas. „A někdo by možná mohl těm zvědům prozradit, jak tajná zbraň funguje.“ „To si nemyslím. I v samotné pevnosti Brk ví jen pár lidí, jak zbraň funguje. A všichni tito pečlivě vybraní lidé přísahali, že nikdy za žádných okolností nic určitého o zbrani neprozradí,“ uklidňoval přítomné pan Nedola. Jirka pochopil, o co se Klára snaží a přispěchal jí na pomoc: „Tak to je moc dobře, že se žádní špehové nemůžou dozvědět nic důležitého o pevnosti. Kdyby tu nějací byli, tak by skončili přinejhorším někde v Konečkách. Ale do pevnosti Brk se nemají šanci dostat.“ „A i kdyby ti špioni udělali nějakou neplechu v Konečkách, tak nás to nemůže nijak ohrozit. Že ano?“ přisadila si Klára a přitom doufala, že si pan Nedola konečně vzpomene na její vyprávění o lupičích a dá si jedna a jedna dohromady. „No, kdyby tu nějací špioni byli, tak by nám asi nějak uškodit mohli,“ odpověděl pan Nedola po krátkém zamyšlení. Pak se zas nad něčím dlouze zamyslel. Slova se opět ujal pan Zámořský. Vyprávěl co dalšího je nového v Krakoru, ve Vozejském království a zbytku světa. Během celého vyprávění Klára doufala, že si pan Nedola vzpomněl na její příběh. Že mu každou chvíli dojde, co s Jirkou tenkrát zaslechli. Že to nebyli žádní lupiči, ale špioni. Ale ten jen seděl a poslouchal. Vůbec se neměl k tomu, aby pokračoval dál v rozhovoru o špionech. Před večeří seděl Jirka u Kláry v pokoji a právě potichu probírali, jakým jiným způsobem mohou upozornit dospělé na nepřátelské špiony, když do pokoje vstoupil jejich otec. V rychlosti je oba požádal, aby ho následovali do jeho pokoje. Jen co vstoupili, všimli si pana Nedoly, pohodlně usazeného na židli. Posaďte se, vyzval je otec. „Pan Nedola mi právě říkal, že jste před dvěma měsíci, když jsem byl v Krakoru, vyslechli v lese rozhovor dvou cizích mužů. Vzpomínáte si na to?“ „To už je dost dávno,“ předstírala Klára, že se usilovně snaží rozpomenout. „Já si na to vzpomínám,“ vyhrkl netrpělivě Jirka. „Byli jsme se s Klárou projít v lese a najednou jsme uslyšeli, jak se k nám někdo blíží. Protože jsme nevěděli, kdo to je, radši jsme se schovali pod jedním stromem.“ „A pak kolem nás prošli nějací dva úplně cizí muži,“ skočila Jirkovi do řeči Klára. „Nepřerušuj mě,“ zlobil se Jirka. „Takže, ti muži se spolu bavili o tom, že se musejí připravit na akci v Konečkách, kterou provedou za pár měsíců. Pak se ještě bavili o Rudovu. Jeden z těch mužů říkal, že tam je sedm vojáků.“ „To je všechno?“ zeptal se otec. „Ano,“ odpověděl Jirka. „Ne,“ řekla zároveň s ním Klára a pak pokračovala: „Ještě jsi, Jirko, zapomněl říct to o tom veličenstvu.“ „O jakém veličenstvu?“ zajímal se otec. „Ještě předtím, než se ti dva začali bavit o té akci, tak ten jeden říkal, - že …“ usilovně přemýšlela Klára. „Bavili se o cestování,“ skočil jí do řeči Jirka, který si právě vzpomněl. „Ten první muž se ptal toho druhého, jak dokázal tak rychle přicestovat. A ten druhý mu odpověděl, že jeho veličenstvo má způsoby, jak cestovat rychle.“ „Určitě víte, že řekl jeho veličenstvo?“ „Ano!“ řekli oba součastně. „My jsme si totiž mysleli, že by ti dva mohli být třeba lupiči,“ pokračovala dál už jen Klára. „Ale bylo nám dost divné, že oslovují někoho ze své bandy veličenstvo.“ „Vzpomenete si ještě na něco?“ zajímalo pana Nedolu, který doposud jen seděl a poslouchal. Po chvilce přemýšlení a usilovného vzpomínání je nic nového nenapadlo. Proto oba odpověděli záporně. „Dobře, tak teď se vraťte do svých pokojů,“ promluvil opět jejich otec, a když se už zvedali k odchodu, ještě dodal: „A o těch dvou mužích s nikým nemluvte. To bude naše malé tajemství. Ano?“ „Jistě, nikomu nic nepovíme,“ ujistili pana Zámořského obě jeho děti. Jakmile za sebou zavřeli Jirka a Klára dveře otcova pokoje, na chvilku se zastavili a poslouchali co se děje uvnitř. Přes zavřené dveře bylo slyšet, jak se šeptem jejich otec s panem Nedolou o něčem baví. Mluvili ovšem tak potichu, že nebylo rozumět slovům. Proto, po chvilce naslouchání, odešli zpět do Klářina pokoje, naproti přes chodbu. „Tak to nám vyšlo,“ řekl radostně Jirka dračí řečí a hned dodal: „Myslím, že bude bezpečnější, když se nebudeme bavit o těch špionech nahlas. Pan Nedola s tatínkem jsou hned naproti a mohli by něco zaslechnout.“ „Co myslíš, že teď udělají,“ zajímala se Klára. „Nemám tušení, ale oni určitě vědí, co je třeba udělat. My už víc dělat nemůžeme.“ „Víš, co mě právě napadlo?“ zeptala se nečekaně Klára. „To nevím. Ale určitě to nebude nic chytrého. Tebe vždy napadají jen samé kraviny,“ posmíval se jí Jirka. „Zato tebe nenapadne nikdy nic, ty totiž vůbec nepřemýšlíš,“ odpověděla vzápětí Klára, „a tohle je náhodou zajímavý nápad. Vyptávali jsme se už všech lidí v okolí, jestli neviděli něco podezřelého, ale na někoho jsme úplně zapomněli. Plamínek přeci může vidět, slyšet a čichat v noci stejně dobře jako ve dne. Možná něco objevil, když v noci létá nad naším panstvím. Musíme se ho večer pořádně vyptat, jestli neví něco zajímavého o cizích lidech v okolí.“ „To opravdu není špatný nápad,“ pochválil ji Jirka. „Možná by i mohl občas v noci udělat malý průzkumný let a ráno nám podat zprávu, o tom co zjistil.“ „To se mi moc nezdá. Mohl by si o nás myslet, že ho zneužíváme a zatahujeme ho do lidských záležitostí,“ nesouhlasila Klára s tímto nápadem. „Můžeme se ho zeptat, co si o tom myslí,“ obhajoval svůj nápad Jirka. „A když nebude chtít, tak ho přemlouvat nebudeme. Kromě toho si myslím, že nám rád pomůže. Nedávno se mi totiž svěřil, že se tu začíná nudit. Aspoň bude mít nějakou zábavu.“ „Tak dobře, ale zeptám se ho já,“ ukončila debatu Klára. Následující den odpadlo Jirkovi jeho odpolední vyučování. Pan Nedola totiž hned ráno někam odjel a vrátil se až pozdě odpoledne. Hned po příjezdu navštívil pana Zámořského. Jirka se potichu přikradl ke dveřím a zvědavě poslouchal, jestli neuslyší něco zajímavého. Ani tentokrát ale neměl štěstí. Jeho otec a pan Nedola opět tlumili hlas, takže nebylo ničemu rozumět. |