nosy za krbem

V dřevěné chýši, jen chvilku po soumraku, vyprávěl stařeček báchorku čtyřem nezbedným dětem.Choulily se za krbem a z peřin jim koukaly jen veliké oči a trošku zrudlé nosíky. Ani nedutaly, když starý muž započal své vyprávění a do jeho hlasu, již ztichlého stářím, se mísilo jen praskání polen. Povídal příběh o jedné malé holčičce, co uprostřed noci náhle otevřela oči. A uviděla vikýřem Tmu, jak na nebi hraje mariáš s Měsícem. Tma byla veliká a tmavá, ani nezačínala ani nekončila, byla úplně tichá a měla dobrou kartu. Měsíc byl v té černé Tmě celý nesvůj – vrtěl se, mračil se a stříbrným hlasem si nadával pod fous, který neměl. Prohrával už druhou hru a tahle třetí se taky nevyvedla. A Tma pořád jen mlčela a pleskala karty o koruny stromů. Měsíc prohrál. Seděl jen tak na krajíčku, choulil se a nervózně pokukoval po Tmě. Ta se ani nehnula. Jen rozpřáhla ruce, které byly stejně černé jako ona sama, a ukryla měsíc ve svém objetí. Holčička zavřela oči a usnula, snad aby dohonila ten vykoukaný čas. Následující den byl jako ostatní – obyčejný a ničím zvláštní. Když potom nadešla noc, na oblohu vystoupila Večernice, vyšly i jiné hvězdy, však Měsíc nikde. A neukázal se ani další noc, ani tu potom. Lidé si začali špitat o černým kouzlech a nečistých silách. A jen malá holčička věděla, jak to bylo, a nikdo jí to nevěřil. Stařec domluvil. Dříví už dohořelo a zbyly z něj jen mrkající uhlíky. Čtyři malé zrudlé nosíky pořád ani nedutaly a jemným sluchem, jaký mají jen vystrašené děti, slyšely tmu všude kolem.