Nedívat se....část 1. + 2. Refit

NEDÍVAT SE!

Chrrrssshhhhchíííííííúúúú
Elizabeth Trentová byla naprosto normální žena. Seděla na gauči a stejně jako miliardy jiných naprosto normálních žen toužila po chvilce jen a jen pro sebe. Chtěla sledovat naprosto normální seriál a naprosto normálně se poddávat romantické zápletce mezi Chuanem a Mercedes. Její manžel na to měl jiný názor.
Chrrrssshhhhchíííííííúúúú
Ležel na koberci někde mezi stolem a televizí. Hlavu měl pod křeslem a vydatně ožužlával palec levé ruky, zatímco jeho nohy rytmicky cukaly do hlasitého chrápání. Vlasy měl tak špinavé, až se Elizabeth bála, že po nich bude na koberci mastný flek, který nepustí ani savem. To je naposledy, co mu dovolila jít do hospody! Zhnuseně ho pozorovala a přemýšlela, jak by se asi její milovaný tvářil, kdyby po něm hodila skleněnou vázu po mamince.
Chrrrssshhhhchíííííííúúúú
„Eriku!!!“ zařvala
„Mhhhmmchss“ odpověděl jí manžel a překulil se na druhý bok. „Teď už doufám bude klid,“ zabrblala si pro sebe a zesílila televizi.
„Víš, Chuane, nemohu si tě vzít! Opravdu to nejde!
„Ale proč, má lásko?“
„Kvůli mému otci, milovaný!“
„Nevěřím ti! Tvůj otec mě má rád! Jak je to doopravdy?
„Tak dobrá…Ve skutečnosti si tě nemohu vzít, protože…“
Chrrrssshhhhchíííííííúúúú
„ERIKU!!“ vyletěla rozčílená Elizabeth a zběsile lomcovala spícím mužem. „Běž si chrápat do ložnice! Ten tvůj koncert by odradil i finanční úřad!“
„No jo,“ zamumlal a usnul.
Tak a je to tady! Asi bude muset pro Chuana a Mercedes obětovat maminčinu vázu. Bezradně stála nad ignorantsky chrápajícím mužem a přemýšlela co s ním má udělat, když někdo zaklepal na dveře.
„Co chcete?“ zahulákala podrážděně.
„Letectvo Spojených Států! Hledáme Erika Trenta. Naléhavě ho potřebujeme na mysu!“
Žena pookřála. Mimořádná pohotovost v NASA! Skvělé!
„Moment pánové, hned se vám bude věnovat,“ zakřičela a utíkala do ložnice nachystat svému milovanému věci. Už jen chvilku a tomu příšernému Chrrrssshhhhchíííííííúúúú bude konec!




























KAPITOLA 1.




Nehoráznost! Klidně si pro něj jen tak přijedou a unesou ho! Ano, považoval to za únos. Zrovna se v říši snů bezstarostně oddával skupině švédských roztleskávaček, když ho ten mastodont, co mu uklízí a vaří vykopal z domu přímo do chřtánu těch nenasytných pracovních supů. Ani se nestačil rozkoukat a už byl v autě. Je v pasti! Sežrala ho obluda zvaná práce! Erik Trent má pro dnešek dospáno.
Šoural se dlouhou spoře osvětlenou chodbou a snažil se udržet otevřené alespoň jedno oko. Teď v noci tu téměř nikdo nebyl. Lidi, co měli službu byli zalezlí na svých pracovištích a zbytek se válel doma u krbů.
Grrr…proč zrovna on?
Flegmaticky klopýtal chodbou a jediné, co ho v tuhle chvíli vzrušovalo byla vyhlídka na postel. Prošel kolem několika kanceláří, neslyšně pozdravil strážného, který hlídal archiv a pak automaticky zabočil doprava a aniž by se obtěžoval zaklepat, vplížil se do kanceláře vedoucího vesmírného projektu Železný Medvěd.
„No to je dost, Trente!“ zabručela špatně rozeznatelná silueta za mahagonovým stolem.
Ano, starý dobrák George Turbov. Milý a zdvořilý jako vždycky. Po celém středisku byl znám, jako neúnavný workoholik, který by neváhal obětovat celý regiment mechaniků kvůli vonnému stromečku do kabiny pilota. Lidé, kteří ho neznali moc dlouho, by o něm řekli, že je to hnidopich. Pro ty nešťastné, kteří jej znali osobně to byl magor, s oblibou přezdívaný Masturbov. Měl samozřejmě i další přezdívky, jako například: Tříhvězdičkový pošuk, Fírér nebo Rezavá pípa. Jeho milenka mu údajně v posteli říkala Turbo ale za zády o něm hovořila jako o Kýblu smradu. V případě, kdy vydržel i víc jak týden hulákat na celé oddělení za neplnění pracovního plánu, měnil se v takzvaný Deatomizér.
Erik si naprosto zbytečně pokusil upravit zmuchlanou košili a sedl si naproti Turbovi.
„Vypadá to, že máme problém.“ Spráskla ruce Rezavá pípa.
„Jak to?“ zeptal se Erik a snažil se vypadat bděle.
„Vláda povolila zkušební start s posádkou, ale má podmínku! Máme na to dva měsíce! Což znamená, že musíme okamžitě najít a připravit posádku. Takže teď půjdete, projdete si záznamy a v osm tu chci mít vaše návrhy, jasné?“
„Nepočkalo by to do rána?“ vzdoroval nešťastný muž. Vzápětí prohrál souboj s dvoutunovými víčky a zavřel oči.
„Vy ještě spíte!!!“ zahřměl Kýbl smradu. „Tohle vám tu nikdo tolerovat nebude! Běžte si dát sprchu a ať už sedíte za stolem!“
„Jistě,“ přikývl nepřítomně Erik a odloudal se z Masturbovi kanceláře.

I když byl hlavní inženýr a velitel budoucí posádky Železného Medvěda, vlastní kancelář neměl. O malou komůrku se musel dělit ještě s člověkem, který dělal Deatomizérovi posudky zaměstnanců. Trent ho měl vždycky za pouhého bonzáka, takže se na něj vždy zdvořile usmíval a nosil mu kafe. To byl typický Turbov! Dal mu ho sem jen z toho důvodu, aby se neflákal a raději pracoval přesčasy, aby ho neměl tenhle čumák vedení šanci za něco udat.
Vešel do jejich společné kanceláře a ztěžka žuchl do starého ošoupaného křesla. Naprosto ignoroval levou část místnosti a nezavadil o ni jediným, byť jen náhodným pohledem. Zatím si nechtěl kazit naději, že Masturbova nozdra se ještě pořád válí někde doma.
„Dobrý den, Eriku!“ ozval se vysoký hlásek, který připomínal brzdící vlak.
Sakra, sakra, sakra! Ne, musí zachovat klid. Prostě ho dnes bude ignorovat a přestane mu lézt do zadku.
„Vy spíte, Eriku?“
Přijel další vlak. Tentokrát nezapomněl rozezvučit v Trentově hlavě poplašný signál! Ne, prostě ho ignoruj. Jen ho ignoruj a všechno bude v pohodě.
„Zrovinka dodělávám seznam nejhorších pracovníků měsíce,“ spustil vesele muž. Jeho tvář však postupně uvadala. „Ale vás to asi nezajímá. To je v pořádku, jen se vyspěte, nejsme tady přece od toho, abychom hned žalovali, ne?“
Trent vystřelil pod náporem zběsilého alarmu ve svém mozku.
„Ne, já nespím!! Víte co? Skočím vám pro kafe, nechcete?“
muž se usmál.
„Čtyři cukry a mléko!“

Nesnášel ho! Jak moc ho nesnášel a teď tu ještě musel sedět a pozorovat jak usrkává svou přeslazenou kávu a stupidně se usmívá. Ty jeho trapně kulaté brýle, ta jeho na ježka ostříhaná hlava, ta příšerná proužkovaná košile. Nenáviděl na něm úplně všechno. Dorazil svůj černý lomcovák a obrátil se k monitoru. Musel projít záznamy dobrých čtyřiceti lidí, kteří podle předpokladů přicházeli v úvahu.
Nepřítomně se probíral životopisy jemu naprosto neznámých lidí a snažil se představit si je jako členy své posádky.
Fírerova nozdra mezitím pilně klovala do počítače jména, která můžou na nějaké odměny a zvýšení platu rovnou zapomenout.
„Nechcete ty lenochy vidět?“ nabídl Erikovi.
„Děkuji, rád se podívám,“ lhal a vyčaroval jeden z těch úsměvů ala ztvrdlá sádra.
„Přepošlu vám to na počítač!“
Za krátko se na Erikově monitoru objevil nový soubor ke stažení. Poslušně klikl myší a uložil si seznam na plochu. Co to proboha dělá? To klesl vážně tak hluboko, že dělá poskoka a patolízala nějakému imbecilovi, který si neumí ani dojít pro kafe? Tohle musí okamžitě skončit!
„Tak co? Souhlasíte? Jestli ne, kdykoliv to můžu změnit! V tom není žádný problém!“
„Né, to je v pořádku. Myslím si úplně totéž! Ano, jenom se flákají! Máte naprostou pravdu,“ culil se Erik a znechucený sám sebou přejížděl po jménech údajně nepracujících lidí.
Donutil se opět pracovat. Projel zbytek jmen a vybral si trojici, která mu přišla jako nejlepší volba.
Ano, to budou ti šťastní, kteří budou mít tu příležitost vyzkoušet prototyp prvního hyperprostorového motoru. Netušil však, že jeho posádka narazí na neproniknutelnou zeď.
„Mohu také vědět, koho jste vybral?“
„Jistě,“ zaskřípal zuby Erik a sdělil mu jména.
Muž se lítostivě zašklebil.
„To je ale smůla, zrovna tyhle tři jsem chtěl navrhnout jako jedny z nejhorších pracovníků! Obávám se, že to u pana Turbova neprojde!“
„Co tím myslíte?“ zeptal se nevěřícně Erik a podíval se na nástěnné hodiny. Bylo šest pryč. Už nemněl čas vybírat někoho jiného.
„No, ukázalo se, že ve skutečnosti nejsou tak pracovití, jak se o nich tvrdí. Ale jestli dovolíte, poradím vám, kteří by byli nejvhodnější!“
„Ne, to je v pořádku, nebudu vás tím obtěžovat,“ zafalešnil se Erik a pokusil se vrátit k práci.
„Pak mi ale svědomí poctivého zaměstnance velí, abych můj návrh poslal přímo nahoru. Je mou povinností zabránit, aby se na tak důležitou misi dostali nepoctiví lidé!“
Erik byl v koncích. Buď toho chlapa na místě stáhne z kůže a udělá si z něj buben, nebo ho bude ignorovat.
Byl na sebe neobyčejně hrdý, že se rozhodl pro druhou možnost a skutečně vydržel ignorovat výhružné poznámky toho bonzáka. Sebejistě kráčel chodbou zpátky k Rezavé pípě se třemi složkami, z nichž každá představovala jednoho z budoucích členů jeho posádky.
Slušně zaklepal a dobře naladěn vstoupil do kanceláře.
„Hotovo, pane,“ usmál se a urovnané složky mu položil na stůl.
„Vím o tom, Eriku. Už jsem se doslechl koho jste si vybral!“
Tentokrát to nebyly víčka, ale ústa, která Trentovi žuchla dolů. Ta svině!
„Probrali jsme to s panem Kühlschweitzerem a ten mi doporučil trojici, která podle jeho posudku vypadá daleko vhodněji!“
„Ale…“ zaprotestoval Erik.
„Už jsem rozhodl!“ řekl Kýbl smradu a obrátil se zpátky ke svému počítači.
„To se ani nepodíváte, koho jsem vybral?“
„Posudek pana Kühlschweitzera mi úplně stačil! Takhle to bude daleko vhodnější!“
„Ale…“
„Už jsem řekl,“ zahřměl Deatomizér. „A jestli míníte i nadále protestovat, klidně mohu nahradit i vás! Celé je to vůbec pěkně riskantní, pouštět vás tam nahoru. Spousta lidí si myslí, že když se něco zvrtne, užitečnější budete dole, mám je poslechnout?“
„Ne, pane,“ sklapl Erik a jako vždy, se znechuceně odloudal z Fírerovy kanceláře.


„Tak koho jste mi vybral?“ zeptal se rezignovaně Erik.
„Pochopte, Eriku, že dělám jen to, co si myslím, že je nejlepší. Není v tom nic osobního!“
„Jistě, chápu,“ tak tenhle úsměv by rozbrečel i dvanáctiletého chlapce. Sám Erik na něj byl hrdý.
Kühlschweitzer mu podal stoh složek.
„Tohle je zúžený výběr! Ještě na tom zapracujeme!“
Ani si je nemusel číst, aby věděl, že jsou to ti, kteří nosí Fírerově Nozdře dortíky z kantýny.
„Mimochodem, určitě se nám bude pracovat lépe, když budeme mít co pít. Neskočil byste pro kávu. Minimálně já pak budu mít bystřejší mozek a lépe se mi bude vybírat!“
Erik chvíli bojoval se vztekem. Nakonec však sklopil hlavu a šel pro kávu.
Smutně stál u automatu a čekal, až se nápoj připraví. Proč jen je takový srab, proč mu jen nedokáže říct do očí, že v té proužkované košili vypadá jako zfetovaná zebra.
Ne, pomstí se mu! Tady a teď. Ze stolu vedle automatu sebral citronku do čaje. Teatrálně pozdvihl kelímek plný vařící kávy a s blaženým úsměvem do něj začal stříkat kyselinu citronovou.
„Ať ti šmakuje, ty hajzle!“
Z jeho ďábelského plánu ho vytrhl hlas.
„Čau, Erí…jak se máš, chlape?“
Sakra, programátor z vedlejší kanceláře.
„Nazdar Greyi, jak ti šlape software?“
„Jo jde to, hele…víš o tom, že si právě cvrkáš do kávy citrón?“
„Vím!“ ujistil ho Erik.
„A proč to děláš?“
„Protože jsem si ho spletl se smetanou.“
„Fakt? A proč s tím tedy nepřestaneš? Už ti ta citronka přetéká přes okraj!“
Erik si muže nedůvěřivě změřil pohledem a položil téměř prázdnou citronku na stůl.
„Dobře, tedy,“ procedil mezi zuby a odešel.
„Potřebuje dovolenou,“ zabrblal programátor a taktéž odkráčel.

Začíná mu z toho chlapa hrabat, kéž by ho mohl přivázat ke startovací rampě.
Lehce upil z přetékajícího kelímku a málem se zadusil. Cítil, že jestli se ta tekutina dostane až do krve, odepíše mu polovinu mozku. Jen se těš ty zkouřená zebro, jen se těš.
S úsměvem vešel do kanceláře a pln očekávání podal životu nebezpečný kelímek Kühlschweitzerovi.
„Díky!“ řekl Nozdra a prstem ukázal na tři složky. „Tohle bude vaše posádka!“
Erik se jen nedbale mrkl. Všichni průměrní, předvídatelní a bez mozku, to se od něj dalo čekat.
„Tak co, spokojen?“
„Jó, je to fajn,“ přitakal pohotově Erik a očima hypnotizoval kelímek s kávou.
„Tak to je dobře, tím jsme tedy hotovi,“ usmál se Kühlschweitzer a mocně si usrkl kávy.
Erik byl fascinován. Takovou reakci nečekal ani ve snu. Fírerově Nozdře se nafoukly tváře, které ani ne o vteřinu později vybuchly za gejzíru černé hořkokyselé tekutiny.
„Ta káva je odporná!“ pískl tak nízko, že to muselo vydráždit všechny psy v okruhu deseti kilometrů.
„To je hrozné jak jsou ty automaty nespolehlivé,“ kroutil hlavou Erik a tváře se mu nadouvaly zadržovaným smíchem.
Nozdra si s respektem přičichl ke kelímku.
„Smrdí to po citrónu!“
„Zajdu vám pro hadru,“ nabídl se Erik a vypálil na nejbližší záchod, aby se konečně mohl jak se patří zasmát.

Kühlschweitzer mezitím kontroloval stav postižených dokumentů, když do místnosti vpadl Grey.
„Jé, ahoj, je tady Erik? Já jen že,“ jeho oči se zastavili na potřísněném stole s nebezpečně vyhlížejícím poloprázdným kelímkem. „Jo tak ta káva byla pro vás,“ rozesmál se programátor. Nozdrův pohled ho ale velmi rychle umlčel.
„Jak to myslíte?“ zapištěl.
„Ehm…no, vlastně nic, já omlouvám se…mám moc práce,“ vychrlil muž a zmizel za dveřmi.
Kühlschweitzer vyletěl za ním na chodbu. Než se však stačil zorientovat, muž byl pryč. Vydal se směrem na záchod, když se k němu z dálky donesl erikův smích.
„Tak takhle to tedy je. Vzpoura!“ pískl zlostně a vrátil se zpět do kanceláře. Otevřel složku nejhorších letců měsíce a našel si toho největšího delikventa. Pak přešel k navigátorům a nakonec k technikům. Pár změn a bude z nich ideální posádka zkušebního letu. To Trenta odnaučí kazit kolegům kávu!