Zdušený příběh

V postranní ulici jednoho nejmenovaného města stojí zchátralý dům. Už téměř nemá střechu, okna mu byla vyloupnuta a zcizena a cihly se z různých míst poztrácely. Jediné, co zůstalo neporušené, jsou vstupní dveře. Masivní, kované, prostě poctivá práce. Zabezpečené jsou třemi zámky. Každý z nich už je za ta léta opředen hustou vrstvou prachu a pavučin a každému, kdo jde kolem, musí být jasné, že jimi už velmi dlouho nikdo nešel dovnitř. A to se právě všichni mýlí. Dům má stálého obyvatele. Má ho už dokonce plných 370 let. Sedí na gauči, bledý až průhledný, a kouká do zdi. Bodejť by nebyly pavučiny na zámcích! Tento pán nepotřebuje dveře otevírat, aby se dostal dovnitř. Tak tedy sedí na gauči a přemýšlí. Je sám, o manželku přišel poměrně nedávno při procházce v parku. Pobíhal tam muž v oranžové vestě s pruhy a čistil trávníky takovým zvláštním zařízením. Dlouhá černá hadice mizející v chodníku… zkrátka nedali si pozor a jeho paní to vcuclo. Od té doby tráví čas přemýšlením. O nesmrtelnosti chrousta, jak se říká. Co jiného mu taky zbývá? Strašit neumí, nikdy na to neměl žaludek. Myšlenky se mu stočily k žaludku a zůstaly tam, měl jej úplně prázdný. Měl ho koneckonců prázdný už 340 let, budeme-li důslední, ale teprve dnes mu to začalo vadit. Ani nevěděl, zda duchové něco jedí či nejedí, ale sebral se a vyšel z domu ven. Bezmyšlenkovitě vplul do supermarketu, jen tak se koukat po regálech. Zastavil se uprostřed uličky u pokladny a zíral na čokoládové tyčinky. Občas jím nějaký jiný zákazník prošel, ale bledý pán už to ani nevnímal. „Co si budete přát?“ zeptal se prodavač. Nikdo neodpověděl. „Co si budete přát, pane?“ ptal se prodavač znovu. A zdálo se, že se dívá přímo na našeho nešťastníka. „Čokoládu.. tuhle růžovou..“ zašeptal průsvitný jen tak zkusmo. Prodavač se natáhl a čokoládu položil na pult. „Dvacet korun.“ řekl klidně. „Ale já nemám peníze..“ povzdychl si náš pán. Prodavač chvíli mlčel a muže si prohlížel. „Vy jste tu nový, viďte?“, ptá se posléze. „Myslím jako nový v tomhle..hm.. stavu, v kterém se nalézáte“, vysvětlil a nervózně se podrbal za uchem. „Nevím, zda jsem Vám správně porozuměl pane. Ale jsem mrtev již 340 let, pro Vaši informaci, pokud máte na mysli toto!“ důstojně odvětil průhledný muž a bojovně zvedl bradu. „To jste poprvé mezi lidmi až teď? Po téměř čtyřech stoletích?“, nevěřícně se ptá prodavač. „Ano.“ „A kde jste byl celou tu dobu?“ „Doma. Se ženou jsme si vystačili spolu. A od té nehody, kdy jsem o ni přišel, jsem taky pořád doma. Jen sám. Sedím na gauči a přemýšlím. Myslel jsem na sebevraždu.“ Pán zahanbeně sklopil hlavu. „Díval jsem se do učebnic fyziky pro druhý stupeň a myslím, že to není proveditelné.“ Svraštil obočí a kousl se do rtu, jako by nad tím usilovně přemýšlel i v tuto chvíli. Do obchodu vešel další muž. Kývl hlavou a pozdravil oba pány u pokladny pozvednutím staromódního klobouku. „Dejž to pánbu“, zabručel dobrácky sytým barytonem. Prodavač pozdrav opětoval. Pak říká tomu našemu: „To byl pan Rejsek. Je mu myslím kolem 290, ale jistý si nejsem. Je mým zaměstnancem od třiadevadesátého.“ Průhledný pán se tomu podivil: „Takže on je také duch? Žije nás více takových? A jak tu pracuje?“ Prodavač se rozhlédl kolem, naklonil se k němu a zašeptal: „Hlídá!“ „Hlídá co?“, nechápal pán. „Hlídá obchod přece! Chápejte, lidi tu kradou. Ani si neumíte představit jak! Kamery zdaleka na všechno nestačí. Pravda je vlastně taková, že necelou polovinu případů krádeže vůbec nezaregistrují! Tadyhle pan Rejsek je moje řešení. Když nějakého zloděje přistihne, řekne mi a takový člověk je u kasy zadržen. Lidé samozřejmě nechápou, jak to můžu vědět, když s nimi třeba vzadu u kuřat není v době zcizení ani noha..“, kucká se tiše prodavač smíchy. „Je to velmi snadná práce.“ Průsvitný muž chvíli přemýšlí. „A vy tedy říkáte… myslíte, že bych…vy byste mě opravdu…“, potom ztichl. Nesměle přešlápl. Prodavač se usmál: „Ale jistě. Tady Rejsek Vám už všechno vysvětlí. Není to těžké, uvidíte!“ Pán naposled zaváhá:.„A je to opravdu dobrý nápad?“ „No ovšem že je! Podívejte,“ prodavač ho vezme kolem ramen, „upíšete se mi na takové.. řekněme.. dva roky, ano? Něco si vyděláte a pak se rozhodnete, co dál. Jak už jsem říkal – práce je snadná, prostředí pěkné, čisté, moderní.. a bude se ještě modernizovat, to byste koukal! Nové mrazáky, nové košíky.. Taky nám sem budou zavádět Cé Em Véčko, centrální městské vysavače, nějaká úplná novinka! Ví bůh jak to vypadá. V parcích už to ale pár let užívají a prý je to výborné! Šetří to spoustu času i sil. A odpad je řešený úplně stejně jako třeba plasty nebo papír – všechno to jde na jednu hromadu. Neuvěřitelné. No co bych Vám povídal…“ A odvádí průhledného muže dozadu do kanceláře. O dva roky později se ve večerním šeru, dobrou hodinu po zavíračce, objevila u obchodu postava. Šla trochu přihrbeně a ve spěchu se dívala přes rameno. To jen tak ze zvyku, to "přes", mohla se dost dobře dívat i "skrz" rameno, ale vždycky jí to přišlo příliš cynické. U vchodu se osoba zastavila, rozhlédla kolem a nejistě přešlápla. Potom vztáhla levou ruku, tu pravou měla za zády a něco v ní schovávala, směrem k posuvným dveřím. Prsty se jen na chvilku letmo dotkly skla a hned pokračovaly za výplň. Za nimi předloktí, paže, rameno a nakonec celá postava. Svědkem tohoto tajemného zmizení, jak jsme se později dozvěděli, se stal známý degustér (sám sebe takto s oblibou nazýval) vracející se z noční návštěvy u kamaráda hostinského. Po tomto zážitku začal náhle abstinovat a chodit domů raději přes hřbitov, nežli kolem obchodu. Ví bůh proč. Zatímco tedy degustér propadal před supermarketem panice, postava už prošla mezi regály, které za tu dobu důkladně znala, až úplně dozadu k pečivu. Tam se zastavila. A zase přešlápla. Tou volnou levou rukou si učísla vlasy, pravou stále ukrývala za zády. Chvíli jenom tiše stála. Potom se sklonila a zmáčkla knoflík ve zdi. Ozvalo se slabé vrčení, jako když se rozjíždí větrák, a přitom se pozvolna rozsvěcovalo taky zelené světýlko, ozařujíc tajemnou osobu. Ach ano, byl to náš průsvitný pán. V obleku, s motýlkem, vlasy sčesanými z čela a fixovanými brilantinou. Díval se dolů k nohám, kde se jako úhoř kroutila černá hadice a kolem jejího zakončení připomínající gigantický ptačí zobák vzduch rotoval a byl vtahován do gumových útrob. Muž se plaše usmál, zadržel dech a vykročil. Před sebou pravou ruku, nyní napřaženou, a v ní rudou růži.