Má matka je smrt a já jsem její posel - II.

Bratr Jan se vracel na oslu do kláštera. Podařilo se mu prodat všechno zboží, a tak kromě nového oblečení mohl koupit i trochu marcipánu pro děti ze sirotčince.
Jeho návrat všichni obyvatelé kláštera vyčkávali, a když dorazil ke stájím, armáda dětí jej obklopila. Každý se dožadoval sladkého pamlsku a nezáleželo na tom, kolik komu bylo. Každý také dostal stejně velký kousek marcipánu.
Jak tak bratr Jan rozdával sladkost, rozhlížel se po dětských tváří, ale nikde neuviděl zvláštního chlapce ani Jakuba. Do hlavy se mu vloudila úzkost, kterou zmírňovala myšlenka, že oba chlapci na něho zřejmě čekají v jeho pokoji.
Jakub se vynořil z lesa. Za ruku držel malého hocha a v levém podpaží nesl vlčí kožešinu, již stáhl ze zesnulého zvířete, neboť si dobře pamatoval slova mnichů: „Nikdy a s ničím neplýtvejte. Vše se dá zužitkovat.“
Bratr Jan ustájil osla a dal ostatním mnichům nakoupené oblečení. Potom rychle pospíchal do svého pokoje, ale když otevřel dveře a vstoupil, malá místnost byla prázdná. Přistoupil k oknu a úzkost, obavy a strach v něm rychle rostly.
„Vyhlížíte nás,“ ozvalo se najednou. Mnich se okamžitě otočil a děkoval v duchu Velkému patronovi.
„Vy jste mi ale dali,“ řekl bratr Jan a hlasitě si oddechl.
Zrzavý mladík se usmál a mnich přejel pohledem z něho na černovlasého chlapce a pak zpátky na Jakuba, u kterého pohled upřel na kožešinu v jeho podpaží.
„Kde jsi k tomu přišel, Jakube,“ řekl otylý mnich a ukázal na vlčí kůži.
Jakub celou cestu zpátky do kláštera přemýšlel na tím, co řekne bratru Janovi, až se ho na kožešinu zeptá. Napadlo jej, že by bylo lepší si něco vymyslet, ale nechtěl lhát, tak podrobně vylíčil, co se během jejich procházky lesa přihodilo.
„Takže ten vlk se ho bál,“ řekl bratr Jan nahlas svou myšlenku.
Mladík kývl na souhlas a potom se s bratrem Janem zahleděl na chlapce, který už zase stál u okna a pozoroval hladinu jezera.
„Viděl jsem, jak ten vlk trpěl. Byl připravený mě zakousnout, ale on,“ ukázal Jakub na chlapce. „K němu přistoupil a nějak zmírnil jeho bolest. Potom vlk zavřel oči a v klidu zemřel.“
Bratr Jan se poškrábal na vyholené hlavě. „Je čím dál větší záhadou. A na tobě nic nezkoušel?“
„Ne. Myslím si, že to, co mi udělal včera ani nechtěl.“
„To mi vysvětli?“
Jakub pokrčil rameny: „Nevím, jak to vysvětlit, ale napadlo mě, že se své schopnosti teprve učí ovládat.“
„Hmm … to by dávalo smysl,“ řekl mnich, a pak poklekl před chlapcem a podal mu kousek marcipánu. Druhý dal Jakubovi, který se na sladkost podíval, a když si všiml, že malý hoch svůj kousek snědl, dal mu i ten svůj.
„Takže, co o něm už víme,“ promluvil po chvíli bratr Jan. „Dokáže způsobit bolest …“
„Také ji zmírnit,“ přidal se Jakub.
„Nedokáže sníst maso, chlad mu nevadí a zvířata vědí na rozdíl od nás, co je zač.“
Najednou se ozvalo zaklepání. Bratr Jan šel otevřít dveře a pozdravil bratra Ignáce, který se v klášteře staral o poštovní holuby.
„Mám pro tebe zprávu,“ řekl malý, vyzáblý, mnich a podal bratrovi Janovi malé, válcovité, zapečetěné pouzdro, jež obsahovalo zprávu.
„Děkuji,“ odvětil bratr Jan a rozloučil se s Ignácem. Potom přistoupil k oknu, rozdělal pouzdro a vyndal na světlo malý pergamen, obsahující všelijaké klikyháky, které však otylý mnich snadno přečetl. Pak zprávu okamžitě nechal shořet nad zapálenou svíčkou.
Jakub se už několikrát v minulosti stal svědkem podobného jednání mnicha, a tak nedoufal, že ani dnes se dozví, co bylo ve zprávě.
„Zítra budu muset jet do Tamiru,“ řekl najednou bratr Jan a zrzavý mladík se na něho podezřele zadíval. „Snad ti nebude vadit, když znovu pohlídáš chlapce?“
Jakub se podíval na černovlasého hocha, který jako by vytušil, že se o něm mluví a pohled oplatil, potom mladík odpověděl: „Ne, vůbec ne.“
„To jsem rád. Mimochodem, už jsi dodělal svou práci na zahradě?“ Jakub jen zakroutil hlavou.
„Tak upaluj, ať si bratr Felix nestěžuje. Víš přeci, jak touží, co nejdříve sklízet zeleninu k vaření.“ Když zrzavý mladík vyběhl z pokoje, posadil se otylý mnich na postel, podíval se na černovlasého chlapce a potom vytáhl na světlo zlatý přívěsek, jež nosil na krku, ukrytý před zraky všech pod sutanou.
Slunce se pomalu chystalo zmizet za obzorem a přenechat vládu nad zemí měsíci. I obyvatelé kláštera se chystali k spánku, jen malý černovlasý chlapec se díval z okna pokoje bratra Jana na západ slunce a vycházející měsíc. Otylý mnich už dávno spal, když se do noci nesl tichý vzlyk hocha, kterému tvář zdobily slzy, lesknoucí se v měsíčním svitu.
Na čerstvě osetém záhonu, v zahradě kláštera, rejdily dva tucty slepic. Rozhrabávaly zem a sezobávaly semínka ředkviček, mrkví, hrachu a dalších plodin, které bratr Felix zasyl včerejší den. Pestře zdobený kohout stál na kompostu, kde ze svého vyvýšeného trůnu dohlížel na svůj harém. Potom se napřímil a hlasitě zakokrhal.
Po deseti minutách vyšel bratr Felix z kuchyně. Nesl přitom kbelík s odpadky, a když uviděl nadělení na zeleninové zahrádce, které za sebou nechaly slepice, jež včera večer zapomněl některý z chlapců zavřít. Upustil kbelík. Voda plná nepoživatelných kousků jídel se rozlila na zem a mnich zaběhl zpátky do kláštera, kde zburcoval starší chlapce, stejně jako mnichy, aby společně pochytali drůbež, než zdevastuje ještě zbytek jeho zeleniny.
Chlapci si i přes vážnost situace nemohli odpustit udělat z odchytu slepic hru, a tak soupeřili, kdo jich chytí víc.
Vítězem se stal jednoznačně Jakub, kterému se podařilo chytit čtyři slepice a kohouta.
Bratr Jan, během pozdvižení na zahradě, přinesl malému chlapci ve svém pokoji snídani. Bratr Felix nalezenci znovu podstrojil a dal mu i tentokrát chleba potřený silnou vrstvou marmelády. Mnich a chlapec se společně mlčky nasnídali, a když dojedli, vyčkali příchodu Jakuba.
„Ty vypadáš,“ počastoval namísto pozdravu zrzavého mladíka bratr Jan, když ho uviděl od hlavy až k patě špinavého.
„Omlouvám se, ale Radek včera zapomněl zavřít slepice a ty pak …,“ vypověděl Jakub celou událost.
Mnicha odpověď moc nepřekvapila, neboť Radkovi mělo být za měsíc osmnáct a nějaké povinnosti ho v tuto chvíli moc nezajímali. Navíc už se viděl, jak z kláštera odejde do Tamiru, kde si myslel, že se bude mít lépe. „Ta pošetilost mládí,“ řekl si v duchu bratr Jan.
„Za jak dlouho vyrazíte do Tamiru,“ zeptal se Jakub a vytrhl mnicha ze vzpomínek na své mladí. „Co? … Ach promiň, nějak jsem se zapředl do vzpomínek.“ Pak se mnich podíval na sluneční hodiny, jež měl na parapetu okna. „Právě teď. Možná už mám i zpoždění,“ řekl bratr Jan. Potom si ze zásuvky u nočního stolku vzal svůj zlatý amulet a vyrazil z pokoje bez rozloučení.
„Tak jsme zase spolu. Máš radost,“ zeptal se Jakub chlapce, který mu však znovu neodpověděl. Potom se zamyslel nad bratrem Janem a zvědavost v něm rostla. „Když se zapomene rozloučit, musí to být hodně důležité,“ řekl si v duchu mladík pro sebe. Pak vzal černovlasého hocha za ruku a vydal se s ním k jezeru Kita.
Břehy jezera zdobila vysoká pole rákosu, ve kterém si mladíci z kláštera s oblibou hráli. Teď však bylo ještě na nějaké to koupání ve vodě ještě chladno, a tak Jakub malému chlapci, kráčejícím za ním, říkal jen, co kde je na břehu zajímavého k vidění.
„A támhle to, je moje loď,“ řekl hrdě Jakub, když odvedl černovlasého hocha na své tajné místo. „Tobě to asi říct můžu, když to nikomu nepovíš. S touhle lodí,“ ukázal na něco mezi vorem a vydlabanou kánoí. „Dopluji na támhleten ostrůvek,“ zamířil prsten na malý kus země, vzdálený od břehu necelé dva kilometry.
Chlapec se na zrzavého mladíka nechápavě podíval a Jakubovi došlo, že by rád věděl, proč to chce udělat. „Chtěl bych dokázat něco velkého. Vím, že tohle je taková dětská hloupost, ale něčím začít musím ne.“ Chvíli čekal na nějakou reakci, ale pohled, ani výraz, v chlapcově tváři se nezměnil. „Dobře, dělám to pro slávu. Stačí ti to?“ Po těchto slovech hoch udělal několik kroků k ostrůvku, až se ocitl nohama ve vodě. Potom se na Jakuba opět podíval a ukázal ke kousku země, pak na sebe a na zrzavého mladíka.
„Ty chceš plout na ostrov se mnou,“ zeptal se Jakub a stručné kývnutí mu bylo odpovědí. Pak pocítil něco zvláštního. Už od dob, kdy byl dost velký, aby chápal dění okolo sebe se všech stranil a jediný, kdo si nalezl cestu do jeho srdce byl bratr Jan. Teď před ním stál chlapec s podivnými schopnostmi, který by ochotně riskoval plavbu na lodi, jež se může kdykoliv potopit. Poznal i beze slov, co mu černovlasý hoch nabídl a co s radostí přijal. Přátelství.
Velitel domobrany se procházel s několika svými muži po přístavu, jež se stále zvětšoval, stejně jako město. Dnešního dne dorazila do Tamiru šalupa, pocházející přímo z hlavního města království. To byla nejen velká událost, protože k nim do města připlula jen několikrát do roka, ale také to byla hrozba, neboť na její palubě se dost často nacházeli i podvratné živly, jež museli na chvíli zmizet před spravedlností královských stráží.
Rasmus si pečlivě prohlížel každého jedince, jež vystoupil ze šalupy. Krom několika námořníků, vykládajících a nakládající zboží ho zatím nikdo nezaujal. Pak si všiml míšence. Napůl elfa, napůl člověka. Štíhlá postava, zahalená v tmavém oblečení, co napomáhalo skrýt majitele ve stínech. K tomu krátká dýka u pasu mohla značit několik věcí. Buď se jednalo o lupiče nebo nájemného vraha. Už se Rasmus chystal pověřit někoho ze svých mužů sledováním tohoto muže, když po lávce z lodi kráčela další postava. Vysoký muž v dlouhém, hnědém, rouchu, pod kterým se rýsoval meč byla ještě podezřelejší. Postoj měl muž přímý, hrdý, ale bylo z něho poznat, že i elegentaní, jaký dokáže mít jen dobrý šermíř.
Najednou se objevil na molu bratr Jan a přistoupil rovnou k vysokému muži. Jeden druhému se pak zdvořile uklonil a společně vyrazili do nedaleké přístavní hospody.Těsně za sebou přitom měli v patách i Rasmuse.
Mnich a tajemný muž se očividně znali. Honilo se veliteli domobrany hlavou, když přemýšlel nad nesourodou dvojící. Chvíli počkal před hospodou, aby si ho muži nevšimli, a pak vstoupil do lokálu.
Mnich a tajemný muž s kápí na hlavě si sedli ke stolku v rohu, kousek od výčepu, u kterého se pak pokusil velitel domobrany nenápadně vyslechnout jejich rozhovor. Bohužel čekal Rasmus před hospodou moc dlouho, a tak zachytil jen konec rozhovoru dvou mužů.
„Opravdu si myslíš, že ho máme vzít mezi sebe?“ promluvil tajemný muž.
„Jistější si tím být ani nemohu. Jeho schopnosti, to se nedá ani popsat. Určitě bude velikým přínosem,“ odpověděl bratr Jan.
„U kohokoliv jiného bych váhal, ale tobě věřím. Vždyť ty sám jsi ...“
„Nezačínej zas,“ přerušil muže mnich. „Co bylo, bylo. Každý máme nějakou minulost.“
„Dobrá, ať je po tvém. Kdy tedy nám dáš toho chlapce?“
„Za tři roky.“
„Dobrá, to je rozumné, počkat, až bude starší,“ souhlasil tajemný muž.
„Teď se s tebou rozloučím. Nechci, aby mě někdo s tebou viděl. Mohou tě sledovat a já netoužím po setkání s někým z minulosti. Kvůli tomu jsem také tady,“ řekl otylý mnich a chystal se zvednout. „Budu se modlit, aby nad tebou Velký patron držel ochranou ruku,“ loučil se tajemný muž a sundal si kápi z hlavy. „Doufám však, že se s vámi ještě někdy shledám, velmistře.“
Bratr Jan při vyřčení titulu zkoprněl. „Už jím nejsem. Ty by si to měl vědět nejlépe, Davide.“
Potom mnich, plný vzteku, opustil hospodu a ani si nevšiml Rasmuse, stojícího u výčepu, do kterého cestou nechtěně strčil.
David vstal a jeho pečlivě, hladce, oholená tvář, zdobená bradkou, byla osvětlena svíčkami. Volným krokem se chystal opustit hospodu. Během chůze se mu pak na krku houpal zlatý amulet, který Rasmusovi něco připomněl. Při pohledu na kousek umně opracovaného zlata však, i když se snažil sebevíc, nedokázal přijít na to, co.
Mniši z kláštera Velkého patrona, kromě výchovy a péče o opuštěné děti, poskytovali i bezplatnou lékařskou pomoc komukoliv, kdo o ní požádal. A to bez rozdílu, zda se jednalo o šlechtice, kupce, rybáře nebo zloděje, násilníka a jiného podvratného živla. Všem, kteří dodrželi pravidlo tolerance pod střechou kláštera byla poskytnuta pomoc.
Bratr Jan patřil mezi mnichy, kteří měli zdravotnické dovednosti a dokonce byl v klášteře u Tamiru ten nejlepší. Jeho Chirurgické, medicínské, znalosti převyšovali většinu mnichů o velký kus. Proto, když byl někdo vážně zraněn, dostalo se mu péče od toho nejlepšího.
Chudý rybář se svou malou, sedmiletou, dcerou přišel do kláštera, neboť dívku ošklivě pokousal, ve městě, pes. Muž neměl mnoho peněz na zbyt, ale přesto by za své dítě položil i život. Proto nyní žadonil u nohou otylého mnicha, aby mu dceru zachránil.
Bratr Jan nejprve sundal dívce z ran na těle obvazy, vyrobené z košile jejího otce, a prohlížel si ošklivě vypadající kousnutí na levé paži, noze, ale bohužel i krku, které holčičku ohrožovali na životě.
Jakub a černovlasý chlapec stály stranou a přihlíželi, jak otylý mnich zručně zašívá rány a přitom se snaží utěšovat dívku, která byla ve tváři úplně bledá a na jejímž čele se lesknula silná vrstva potu. Malý hoch cítil bolest, jež paralyzovala a sužovala bledou holčičku. Vstal a potom vykročil k bratru Janovi. Jakub na něho nechápavě hleděl, ale tušil, že ví, co dělá.
Otylý mnich si všiml chlapce, až když by u holčičky, která i přes velkou bolest na něho upřela své smaragdové oči, do kterých se zahleděly černé oči chlapce. Dívce najednou klesla horečka, začala volněji dýchat a získala sílu bojovat o přežití.
Jak mnich, tak i otec holčičky, zírali na chlapce. Jako první se vzpamatoval bratr Jan a došlo mu, co hoch dělá. Sice malá část v jeho hlavě se modlila, aby holčička nedopadla jako vlk z lesa, ale byl si jistý tím, že se to nestane.
Když bylo po všem a dívka po sešití ran usnula, přistoupil Jakub k zjevně vysílenému chlapci a odvedl ho k volné posteli, kde ho posadil. Společně s ním, pak koukal na otce holčičky, jak u ní starostlivě sedí, drží jí za ruku a mluví na ni.
„Asi vím, jak ti je. Sice jsem své rodiče nepoznal, ale pokaždé, když vidím nějakou rodinu, zabolí mě to u srdce,“ řekl zrzavý mladík po chvíli. „Nemám, ale tušení, jak je tobě, když tvé rodiče nedávno zabili.“
„Moji rodiče nejsou mrtví,“ promluvil najednou malý chlapec hlasem bez jakékoliv emoce a Jakub na něho vytřeštil oči, jako kdyby se stal zázrak.
„Ale v tom lese přece …“
„Zemřeli lidé. Nikoho z nich jsem neznal,“ pokračoval hoch a přes jeho mladý věk měl v hlase mnohaletou zkušenost, která neustále bojovala s dětskou myslí o nadvládu. „Když zlí muži přepadli kupce, byl jsem schovaný v keři, kousek od jejich vozu. Viděl jsem, jak se na ně vrhli. Netoužili po zlatu, chtěli je zabít a vyžívali se v tom. Když jsem pak viděl, jak zabili malou holčičku, vyběhl jsem z křoví a skočil na jejího vraha. Holýma rukama jsem však mnoho nezmohl. Až když mě muž chytil a zvedal ze země, z opasku se mi podařilo mu sebrat nůž a zabodl mu ho do krku. Jeho kumpáni se kolem mě rozestoupili a potom už nevím, co se stalo. Jen, že když jsem přišel k sobě, stál přede mnou čestný muž a vrahové byli všichni mrtví.“
Jakub nemohl věřit svým uším. Nejenom, že příběh chlapce byl podivný, stejně jako on sám, ale už si zvykal, že hoch bude navždy mlčet.
„Děkuji,“ řekl otec děvčátka, který se zničehonic objevil před černovlasým chlapcem. „Navždy budu tvým dlužníkem. Kdyby ses chtěl projet na mé loďce nebo cokoliv jiného, co ti mohu splnit, kdykoliv mě o to požádej.“
Malý chlapec jen kývl na souhlas. Potom jej přepadla slabost a propadl se do říše snů. „Nic mu není. Jen celý den běhal po klášteře. Odnesu ho do postele,“ řekl Jakub, aby u otce holčičky nevyvolal nějaké obavy. Potom vzal hocha do náruče a vydal se s ním do pokoje bratra Jana.
Otylý mnich si omýval ruce, ušpiněné krví, a všiml si dvou chlapců, jak spolu hovoří. Potom, co viděl černovlasého hocha, jak zachránil holčičku měl najednou dvojnásobnou radost. Proto se vydal do kuchyně za bratrem Felixem, u kterého vyprosil dva chleby, oba namazané meruňkovou marmeládou s velkými kousky ovoce.
Když pak bratr Jan kráčel s podnosem ke svému pokoji a těšil se, až uslyší chlapcův hlas, bylo pro něho smutné překvapení, když viděl malého hocha, jak úplně bledý leží na posteli. „Co se stalo?“ zeptal se mnich.
„Nevím. Myslel jsem si, že usnul vyčerpáním, ale když jsem ho donesl do pokoje, byl bílý, jako křída,“ odpověděl Jakub a v očích se mu třpytily slzy.
Malého hocha obklopila temnota v níž se vznášel. Připadal si lehčí než vzduch a zvědavě se rozhlížel kolem sebe. Krom nicoty však neuviděl. Náhle k němu dolehl z dálky hlas. Připadal mu ženský, ale byl tak slabý, že to nemohl říci s jistotou. Potom hlas zazněl znovu, silněji a zlostně: „Kamire!“
Chlapec se vyděsil. Jméno mu v mysli něco vybavilo, něco důležitého, ale stále se k tomu nemohl dostat.
„Jak si jen mohl. Jak ses opovážil!“ promluvil hlas podruhé a naposledy. Pak temnota zmizela. Co však v chlapci zanechala, byl pocit provinění a strach. Ne však o sebe, ale o malou dívku, které měl otevřít dveře do posmrtného života a místo toho jí zachránil.
„Probouzí se,“ zvolal radostně Jakub a objal chlapce, až ho málem začal dusit.
„Jak se cítíš, chlapče. A můžeš mi už odpovědět,“ řekl svým klidným hlasem bratr Jan.
„Je mi fajn,“ lhal černovlasý hoch a rozhodl se, že dvoum lidem, kteří mu sice věří a mají rádi, nemůže povědět vše, co o sobě prozatím zjistil.
„Jakub mi řekl o tom, co se stalo v tom lese. Opravdu se to tak stalo?“ zeptal se mnich, ale předem znal odpověď.
„Ano.“
„A pamatuješ si, co jsi dělal předtím?“
Chlapec zakroutil hlavou. „Ne. Pamatuji si jen, jak se schovávám v křoví. Co bylo předtím nevím.“ „Zvláštní,“ řekl mnich a poškrábal se na hlavě. „No, pro dnešek jsme toho všichni zažili až moc. Je na čase jít spát,“ ukončil den bratr Jan a potom vyprovodil Jakuba z pokoje. Poté ustlal malému chlapci postel a sám se svalil do své, kde během několika minut usnul. Místo klidného spánku jej však ve snech sužovali vzpomínky na minulost.
Černovlasý chlapec nemohl usnout, a tak se vyplížil z pokoje bratra Jana a bloudil chodbami kláštera, ve kterém už skoro všichni spali. Jen několik jedinců, stejně jako on, nemohli naleznout klid ve spánku.
Hoch prošel před dveřmi knihovny a zaslechl známý hlas. Opatrně, nenápadně, ukrytý ve tmě, která ho jako plášť chránila, nakoukl dveřmi do místnosti přeplněné knihami a uviděl Jakuba, jak vedle dohořívající svíčky listuje starou knihou. Chvíli se na něho díval a pak v tichosti vycouval na chodbu. Nechal se vést instinktem, jež ho neomylně zavedl k cíli.
Dívku se rozhodl bratr Jan nechat přes noc v klášteře, a tak její zachránce si k ní na postel v klidu přisedl. Zadíval se na tvář dívky a věděl, že jednoho dne z ní vyroste překrásná žena, která na první pohled bude zcela normální, ale hluboko v nitru sebou vždy ponese dar. Dar od posla smrti. Chlapec na si dívku prohlížel několik desítek minut. Potom se vrátil do pokoje a usnul.
Největší ranní ptáče z celého kláštera byl bratr Felix. Ten každý den vstával okolo páté hodiny a začínal v kuchyni připravovat svá vyhlášená jídla. Pokud chtěl vařit nějaké maso, nůž v jeho ruce dokonale řezal a krájel na nudličky, plátky, zkrátka jakkoliv. Kdokoliv ho přitom pozoroval, nemohl jinak, než vyvalit oči nad bleskurychlou a bezchybnou práci rukou, jež se navzájem míhaly přes sebe, ale nikdy se nestřetly.
Ovšem někdy se stalo, že se bratr Felix probudil i v jednu ráno. To byl pozůstatek z minulosti, kdy se toulal nocí, ukrytý ve stínech, za kořistí a bezchybně plnil hrůzné úkoly. A když už byl jednou vzhůru, nedokázal opět usnout. Proto se občas vydal z kláštera do Tamiru, kde bloudil ulicemi a vzpomínal na zašlou slávu někdejšího, temného, života.
Tentokrát mu to toulání však připomnělo ještě něco jiného. Důvod, proč zanechal řemesla a odešel do malého města za klidným životem, kde se pokoušel splatit své zločiny službou v klášteře.
Míšenec se kráčel ulicemi Tamiru. Na jeho vkus to byla malá, zapadlá, díra, ale nemohl se vrátit do hlavního města království dřív, než velmistr cechu vrahů zapomene na neschopnost, již se dopustil při posledním úkolu, když ho při vraždě zahlédla žena oběti a on jí nedokázal dostihnout a zabít. Prošel několikrát městem, přičemž si vyhlédl nejlepší místa, kde by mohl získat nějaké to zlato, pro dostatečné zajištění pohodlí, a pak zapadl do, pro něho nejútulnějšího hostince ve městě.
Bratr Felix šel najisto. Již několikrát navštívil výčep U krvavé sekyry. Díru plnou podvratných živlů, kde se její majitel údajně živil za mlada jako žoldák a účastnil se několika krvavých střetů, jež otřásly samotným královstvím. Vyzáblý mnich dobře věděl, že muž, který při trochu větší veselosti štamgastů v lokále posílá pro domobranu, nemohl být nikdy žoldákem. Nebo aspoň ne takovým, jež by přežil první bitvu, ale věděl, že znějící jméno může nalákat nejednoho návštěvníka. Míšenec seděl v rohu hospody, skrytý ve stínu, ale neušel pohledu bratra Felixe. Ten zároveň věděl, že ani on neunikl zraku zabijáka, proto v klidu přistoupil k jeho stolu a sedl si na židli, tváří k míšenci.
„Xilefe,“ řekl vrah a dotkl se prsty čela ve zjevném pozdravu.
„Odpusť mi, ale neznám jména všech zlodějíčků,“ odpověděl mnich lhostejně.
Vrah se zamračil. Nečekal urážku od muže, jenž mu byl v začátcích profese předhazován za dokonalý vraždící stroj bez emocí. „Ani v nejhorších nočních můrách by mě nenapadlo, že v takové díře naleznu vyhaslou legendu.“
Bratr Felix se podíval na stůl, kde měl míšenec položenou pravou ruku, na níž byli vytetované tři dýky, určující dovednosti vraha. Tento měl tři, což bylo skoro maximum, a tak na stůl položil svou ruku a ukázal dýky čtyři.
„Dovol mi, abych se ti tedy představil. Kern Stínosmrt,“ řekl míšenec a znovu zopakoval pozdrav. Na bratra Felixe však dojem vůbec neudělal.
„Stínosmrt, jak patetické,“ promluvil po chvíli mnich. „Kde si nechal kamarády Nočního děse a Měsíční smrt.“
„Ti jsou v …,“ vrah se najednou zastavil, když mu došlo, že se mu nejlepší ze všech zabijáků vysmíval. „Neměl by si mě urážet! Co kdybych poslal zprávu Kalimovi. Jistě by tě rád znovu viděl.“
„To neuděláš.“
„A proč ne? Kdo mi v tom zabrání.“
Bratr Felix se usmál a odpověděl: „Ty sám. Toužíš mi zabodnout nůž do srdce a stát se tak legendou. Vrah, který zabil Xilefa. Nejobávanějšího zabijáka ze všech.“
Míšenec se krutě zasmál. „To dokážeš číst myšlenky?“
„Ne, ale nejsi první a nebudeš poslední, kdo mě tady poznal,“ řekl mnich smrtelně chladně, až Kerna zamrazilo v zádech. Přesto touha stát se legendou v něm ani trochu nezchladla. „Tak jak to uděláme?“ zeptal se zpříma míšenec.
„Dám ti šanci se na mě připravit. Vypiju tady jedno pivo a pak deset minut počkám.“
„Jelikož za chvíli s tebou promluví už jen má dýka, chci se s tebou rozloučit. S legendou, mužem, jež mi byl vzorem,“ řekl Kern, když vstal od stolu. Pak vyšel z hostince.
Bratr Felix si objednal pivo a potom se hořce zasmál nad ironií života. Tolik toužil zahodit minulost, ale ta se mu neustále připomínala, čím dál častěji. Sáhl proto po noži, ukrytém v botě a položil zbraň na stůl. „Tak ses znovu dočkala. Opět okusíš krev,“ promluvil hořce k noži, ozdobeného drahými kameny a zlatem. Pak vypil pivo a místo počítání minut vyšel za míšencem z lokálu. Teď byl opět vrahem, stvůrou, která nezná čest ani slitování. Tak to mezi zabijáky chodilo od nepaměti, a proto také se takového života zřekl.
Míšenec hned potom, co vyšel z hospody, vyšplhal na střechu protějšího domu. Zpod svého oblečení pak vytáhl malou skládací kuši. Pomůcku, kterou v dobách bratra Felixe vrahové nepoužívali. Nabil jí ocelovou šipkou, potřenou jedním z nejúčinnějších jedů, jež si šetřil pro zvláštní vraždu, která teď měla přijít.
Vyhublý mnich se přiblížil ke dveřím z lokálu, ale jeho instinkt mu zabránil vyjít ven. Na rozdíl od Kerna znal tuto hospodu a věděl o druhém východu, kterým hostinský pouštěl hledané muže v případě razie domobrany. Vyšel jím tedy a plížením ve stínech opatrně prozkoumával okolí hospody.
Míšenec byl už nedočkavý. Minuty běžely a jeho idol stále neopustil hospodu. Sice neodpočítával deset minut, ale nepředpokládal, že by zkušený vrah dodržel slovo. Proto se postavil, aby si protáhl již ztuhlé údy a rozhlédl se po okolí. To byla také osudová chyba, neboť se mnich právě v tu chvíli chystal přeběhnout přes cestu, kde by ho osvětlily zapálené pochodně.
Bratr Felix zpozoroval na střeše míšence a přemýšlel nad nejlepším způsobem, jak se k němu dostat. Přeci jen byl už starší, a tak se mu nechtělo šplhat po střechách. Proto se rozhodl Kerna nalákat dolů. Všiml si i jeho zbraně a i když nesledoval dění v kruzích vrahů, tak tuto malou a skladnou zbraň již proti němu před rokem použil jiný zabiják. Tehdy měl štěstí a muž, co ho chtěl zabít byl pouhým začátečníkem s jednou vytetovanou dýkou na ruce. Předpokládal však, že míšenec by ho jediným výstřelem zabil. A když ne, tak mu bylo jasné, že hrot šipky ponese smrtelný jed.
Kernovi již pracovaly nervy. Napadlo ho, že legenda mezi vrahy ho schválně nechává čekat. Rozhodl se proto vydržet za každou cenu. Když pak uviděl siluetu, vystupující z temné uličky u hostince, zamířil kuší a vypálil. Takovou euforii za celý život snad ani nezažil, když se postava sesunula na zem. Odhodil drahou zbraň a spěchal k tělu.
Sklonil se nad mrtvou legendou všech zabijáků, ale včas zpozoroval zradu a ohnal se svým nožem za sebe právě ve chvíli, kdy se ho chystal bratr Felix podříznout...
Jakub by celou noc strávil v knihovně nad starým svazkem legend a pověstí, kdyby jej únava nepřemohla kolem půlnoci a on svou hlavu složil na následující stránku, aniž by si stačil přečíst kousek z jejího obsahu. Jaká byla o to větší radost a překvapení, když po probuzení zaostřily jeho odpočaté oči na titulek stránky pojednávající o smrti a jejích poslech. Nemohl vůbec uvěřit, ale jak si dával informace o tajemném chlapci s textem dohromady. Zdálo se mu to nemožné, přesto si byl stále víc jistý, že už ví, kdo a co je onen hoch. Okamžitě vyběhl na chodbu, ke schodišti a potom do druhého patra kláštera, kde měli mniši své pokoje. Vtrhl do pokoje bez zaklepání a začal ještě se spícím bratrem Janem lomcovat. „Bratře Jane. Bratře Jane! Vzbuďte se.“
„Jakube,“ mumlal ještě v polospánku otylý mnich a potom otevřel oči a spatřil zrzavého mladíka. „Co … co potřebuješ,“ řekl bratr Jan a zívl. „Vím, co je zač.“
„Víš co? A o kom.“
„O chlapci. Našel jsem ho,“ odpověděl Jakub plný nadšení a všiml si, jak se na něho sedmiletý hoch zahleděl se zájmem z postele.
„Uklidni se a řekni mi to znovu, ale pomalu.“
„Nemohl jsem usnout, a tak jsem byl v knihovně,“ řekl Jakub a rukou umlčel mnicha, jenž se chystal mu vynadat. „Nalezl jsem starou knihu o mýtech a legendách. Jak jsem v ní listoval, usnul jsem a ráno se vzbudil na stránce, celé o něm,“ a ukázal na chlapce.
Bratr Jan byl už dostatečně při smyslech, aby mohl myslet. „Kde máš tu knihu?“
„Nechal jsem jí v knihovně.“
Otylý mnich vyskočil z postele. Přitom nechtěně vrazil do mladíka a ten spadl na postel malého chlapce, odkud společně s ním pozoroval, jak jindy klidný a vyrovnaný muž teď na sebe navěšuje mnišskou sutanu, aniž by přemýšlel nad tím, zda ji nemá naruby.
Podivná trojice vedená mnichem a zakončená malým chlapcem vyrazila chodbami starého kláštera do knihovny.
„Tady je,“ řekl Jakub a ukázal na dubový stůl, na němž ležela stará, obrovská a tlustá kniha v pořádně zdobené vazbě.
Bratr Jan vyndal novou svíčku ze zásuvky stolu, zapálil ji a vložil do svícnu, aby v místnosti s jedním malinkým oknem měl dostatek světla. Potom začal číst nahlas: „O smrti se toho ví jen velmi málo. Existuje od počátku věků a když nastane náš čas, přijde si pro naši duši a odvede jí sebou do říše mrtvých. Tam nás bude soudit a podle našich skutků duši pustí do nádherné zahrady nebo nechá trpět na hrůzostrašných mučidlech. Ale to, co o ní nevíme by nám mohli říci pouze její služebníci, poslové smrti, kteří chodí světem a pouští umírající na onen svět. Tito muži a ženy se obvykle poznají podle černých očí a vlasů, chování zbaveného všech emocí a mateřského znaménka na dlani ve tvaru kříže.“
Malý chlapec napřáhl ruku ke svíčce a otevřel dlaň směrem ke stropu. Mladík a mnich se pomalu předkláněli, netrpělivý z toho, co uvidí. Hoch už však odpověď znal. Skoro cítil, jak mu znaménko o velikosti knoflíku od košile propaluje ruku.
„Čtěte dál,“ vyzval Jakub mnicha.
„Takoví jedinci jsou pak obdařeni vládou nad smrtí. Dokáží vzít život bez bolesti nebo vyvolat hrůzostrašná muka. Neznají chlad, žízeň ani hlad a zemřou až když to sami budou chtít. Jejich vůle se řídí povinností ke své paní, smrti, proto nikoho neušetří a ke všem se zachovají spravedlivě.“
„Teď to přeskočte. Jsou to jen zprávy lidí, kteří se setkali s nějakým poslem smrti. Poslední odstavec,“ přerušil mnicha zrzavý mladík a ukázal prstem na konec stránky.
„Mezi jediné slabosti poslů smrti se počítá odpor k masu. Mohou jíst jako obyčejní lidé, ale maso nikdy nepozřou.“
„Vše souhlasí.“
Bratr Jan se dlouze zamyslel, prohrábl strniště, které by chtělo už oholit a podíval se na chlapce. „Co si o tom myslíš ty?“
Malý hoch svým hlasem bez emocí odpověděl: „Nevím. Všechno souhlasí, ale …,“ pokrčil chlapec rameny. „Co se mnou teď bude,“ zeptal se nakonec a černé oči upřel na otylého mnicha. „Musím odsud odejít,“ a do hlasu se mu vkradl strach obyčejného dítěte.
„Nemusíš. Tady se o tebe postaráme,“ řekl bratr Jan vlídně a objal chvějícího se chlapce. Jakub zavřel starou knihu a vložil ji zpátky do regálu na své místo. Potom se společně s mnichem a malým chlapcem vydal nasnídat.
Když dorazili do kuchyně, zjistili, že bratr Felix nezačal na dnešní den vůbec vařit a on sám v místnosti nebyl. Jen hrnce, kotle, nože a ostatní kuchařské nářadí leželo na svém místě, kam si ho vyzáblý mnich včerejšího dne uložil.
Bratr Jan vykoukl oknem na zahradu, ale ani tam bratra Felixe nespatřil.
Najednou do kuchyně přiběhl desetiletý chlapec. „Bratře Jane, musíte rychle se mnou. Přivezli k nám těžce raněného.“
Otylý mnich okamžitě vyrazil za chlapcem, který ho zavedl do místnosti, kam v klášteře ubytovávali raněné.
Míšenec ležel na posteli a silně krvácel z ran na boku, rukou a krku. Na tváři měl přitom blažený výraz a ani si neuvědomil, když mu bratr Jan jehlou zašíval řezné a bodné rány.
„Kde k tomu přišel?“ zeptal se otylý mnich.
Vedle lůžka raněného pak stál Rasmus. „Našli jsme ho před hospodou U krvavé sekyry. Doufám, že to přežije. Ty rány mu způsobil profesionál. Nechci, aby se jen tak ulicemi mého města toulal nějaký zabiják.“
„Přežije to. To mohu říci s jistotou,“ odpověděl bratr Jan a dodělal poslední steh. Potom dal míšenci vypít odvar z máku a nechal ho odpočívat. „Pár dní si tu poleží.“
„Dobrá, ale hned jak bude schopen mluvit, chci, aby si mě dal zavolat. Mohu se na to spolehnout?“ „Samozřejmě.“
Potom velitel domobrany odjel z kláštera zpět do Tamiru.
Jakub připravil pro sebe, chlapce a bratra Jana jednoduchou snídani. Hoch mu přitom pomáhal, jak jen mohl. Najednou se mu v hlavě, když si všiml nože na vykosťování, objevila otázka. „Proč nemůžeš jíst maso?“ zeptal se chlapce.
„Já nevím, jak to nejlépe popsat, ale když jsem ochutnal maso, jako kdyby všechen dosavadní život zvířete do mě vstoupil. Veškeré vzpomínky, pocity se mi vryly do duše a už navždy budu vědět, co to zvíře za své existence udělalo.“
„Páni,“ řekl Jakub. „A co ostatní schopnosti, jak byli napsané v knize. Jak je používáš?“
„To je to samé. Je to mou součástí, a tak to používám sám od sebe.“
„Hmm to máš dobré,“ promluvil po chvíli Jakub a pustil se do snídaně.
Bratr Jan se vrátil zpět do kuchyně. „Tak co ještě víš chlapče. Máš vůbec nějaké jméno nebo ti máme říkat posel smrti?“
Hoch se zamyslel a v hlavě se mu na chvíli rozezněl poplašný zvon. Chytil se za hlavu, ale bolest byla stejně rychle pryč, jako se objevila.
„Co je ti?“ zeptal se Jakub.
„Nic. Už je to dobré. Mé jméno … myslím, že se jmenuji Kamir.“
„A podle čeho tak usuzuješ,“ řekl bratr Jan a vytušil, že chlapec něco skrývá.
Černovlasý chlapec se chvíli odmlčel. Přemýšlel, zda to má říci, ale nakonec se rozhodl jim povědět o své podivné vidině během svého omdlení.
„Takže s tebou mluvila smrt?“ vydechl úžasem Jakub a hoch mu kývl na souhlas.
„Takže Kamire, co budeš ve svém životě dělat?“
Chlapec vyvalil oči a jeho tvář bez výrazu byla v rozpacích. Nad takovou otázkou doposud nepřemýšlel, a tak nevěděl, jak odpovědět. „Nevím. Nad tím jsem ještě nepřemýšlel.“
„No rozhodně můžeš v klášteře zůstat minimálně do osmnácti. A potom se třeba přidáš mezi nás mnichy,“ navrhl bratr Jan, ale věděl, že někdo, jako je posel smrti těžko dovede ignorovat své schopnosti, stejně jako poslání, jež mu bylo vloženo na bedra při zrození.
Nastalo ticho, při kterém si trojice vyměňovala navzájem pohledy.
Nakonec promluvil mnich: „No já se půjdu do pokoje trochu umýt a vy dva běžte zase k jezeru,“ potom bratr Jan vstal od stolu a odešel.
„Tak pojď. Musíme pracovat ještě na lodi. Ty sice neumřeš, ale já tvé schopnosti nemám,“ řekl Jakub a zavelel na odchod. Cestou se ještě stavili na ošetřovně a podívali se na zraněného míšence. Kamir sice nevěděl proč, ale měl z muže špatný pocit a cítil k němu stále se zvětšující odpor.
Hodiny rychle ubíhaly a blížilo se poledne. Bratr Jan se právě chystal podívat na ošetřovnu a zkontrolovat pacienty. Postupně je obcházel a míšence si nechal na konec.
Kern už byl plně při vědomí a otupělost pouze předstíral. V případě potřeby chtěl mít alespoň nějaké překvapení v záloze. Pozoroval otylého mnicha, jak mu kontroloval obvazy a když se naklonil nad jeho obličej, aby si dobře prohlédl jeho ránu na krku, zlatý amulet mu vyklouzl z úkrytu pod sutanou a roztočil se přímo jemu před obličejem.
Bratr Jan chtěl okamžitě po amuletu a symbolu jeho někdejšího života ihned sáhnout, ale zabiják byl rychlejší.
Kern svým cvičeným okem okamžitě rozeznal znak vyrytý na medailonu. Dva překřížené meče a na nich štít se symbolem bílé růže. V tu ránu věděl, kdo mnich ve skutečnosti je nebo teď už býval. Bleskově sáhl po noži ukrytém ve své botě a byl jen rád, že ho domobrana neprohledávala.
Otylý mnich, člen tajného řádu, zpozoroval jiskru ve vrahově oku a bylo mu jasné, že ví kdo je. Chtěl se odtáhnout do bezpečí, ale Kernova pohotová ruka s dýkou už zasáhla jeho břicho.
Míšenec nechal zbraň bratru Janovi v ráně a jen se naklonil nad umírajícího muže a řekl: „Tvá smrt má jméno Kern Stínosmrt. Pamatuj si to, až se setkáš se smrtí,“ potom uchopil zlatý medailon, strhl ho mnichovi z krku a rychle vyrazil z kláštera.
Bratr Jan se naposledy loučil se životem. Cítil jak mu krev vytéká z těla na podlahu a je čím dál slabší. A když se mu zakalil zrak, ocitl se najednou v temnotě, na něho čekal studený hlas smrti. „Vítej. Čekala jsem na tebe,“ rozeznělo se prostorem.
„Ty jsi smrt?“
„Ano.“
„Tak mě pošli na svá mučidla. Nechej mou duši navěky bičovat, ať všechny mé hříchy splatím bolestí,“ řekl bratr Jan, ale odpovědí mu byl jen krutý smích.
„Já tě nechci poslat na mučidla.“
„Co? Tak máš pro mě strašlivější trest.“
„Chci tě vpustit do ráje.“
„Cože? Mě? Za co?“
„Za to, že jsi se staral o mého prvorozeného syna,“ odpověděla smrt naposledy a potom vpustila otylého mnicha na místo, kde neexistuje pláč, smutek, bolest ani žádná utrpení běžného života.
Bratr Felix měl po střetu s míšencem bodnou ránu na břiše. Nebyla to jeho první podobné zranění. Sice věděl, že největší šanci na přežití by měl v klášteře pod zkušenýma rukama otylého mnicha, ale nenapadla jej žádná dobrá historka, za kterou by zranění schoval. Proto vyhledal v Tamiru ranhojiče, jehož služby poprvé využil, když se dostal do tohoto malého města. Nebyl sice nijak dobrý, navíc jeho alkoholový dech byl dezinfekcí sám o sobě, ale měl u něho alespoň jistotu, že si druhý den už na nic ani nevzpomene.
Ranhojiče nalezl bratr Felix v jeho rozbořené chatrči s velkou dírou ve střeše. Dům sám o sobě byl spíše jeden velký hnojník, než sterilní místo pro zraněné. Samotného ranhojiče nalezl na pozvracené posteli, od níž bylo o kousek dál na zemi i několik výkalů. Začal s léčitelem cloumat, i když při pohledu na jeho obydlí, stejně jako jeho samotného začal přemýšlet, zda by nebyla lepší smrt, než se mu svěřit do rukou. Přemohl se a profackoval ho. Odpovědí mu bylo jen zakňourání. Prošel se tedy po domě, kam na podlahu přidal i pár krvavých stop z otevřené rány. Nenašel však vodu jen nedopitou láhev kořalky. Napil se z ní, potom trochu vlil na ránu, až stiskl zuby bolestí a vrátil se k ranhojiči. Podržel mu hrdlo flašky pod nosem a ožrala se konečně trochu probral. Začal se sápat po pití, ale tvrdý hlas bratra Felixe ho zarazil: „Nejdřív práce, potom odměna.“
Léčitel, i když s třesoucíma se rukama se dal do práce. Jeho stehy byli hrozné, stejně tak nepříjemné, když je jehlou prováděl. Navíc ještě bratr Felix musel sám sterilizovat jehlu a nit nebo by jistě za několik dní po zákroku zemřel na tetanus, či kdovíjakou nemoc, která se uhnízdila v domě opileckého ranhojiče.
Když bylo po všem, hodil bratr Felix láhev léčiteli a sám se posadil na židli u stolu. Jediného nábytku, kromě postele, v domě. Zavřel oči a konečně usnul léčebným spánkem.
Vzbudil se až něco před polednem. Rána ho pálila a modlil se, aby v ní neměl infekci. Napadlo jej, že by si ze zásob bylin a léčivých nápojů v klášteře, vzal něco, co by mu pomohlo. A tak vyrazil na cestu.
Léčitel se s ním ani nerozloučil, neboť byl již znovu v hospodě, kde trávil většinu dní, kromě doby, kdy někdo potřeboval ošetřit bez zbytečných otázek.
Černovlasý chlapec sbíral na kus kůry smůlu z nedalekých jehličnanů, jak mu přikázal Jakub, aby měli čím utěsnit v lodi díry. Zrzavý mladík pak nožem, od bratra Jana, opracovával trup podivného člunu, vyrobeného z kmene trouchnivějícího stromu, k němuž byli přivázány dva kmínky, které pomáhaly plavidlo nadnášet.
Práce šla chlapcům rychle od ruky a nebezpečně vypadající člun se měnil v docela přijatelné plavidlo.
„Kamire, jsi tady. KAMIRE!“ zakřičel Jakub. Když se mu malý chlapec neozýval, vydal se ho hledat. Hoch ležet kousek od smrčku, z něhož dostával smůlu. Poklekl u něho a znovu spatřil jeho bledou tvář. „No tak, řekni něco,“ dožadoval se zrzavý mladík na chlapci slov.
„V klášteře …, bratr Jan,“ soukal ze sebe s obtížemi Kamir a pomalu se mu vracela zdravá barva do tváře.
„Pro dnešek jsme toho udělali dost. Pojď, vrátíme se,“ řekl Jakub a pomohl chlapci na nohy. Pro jistotu po celou cestu byl u jeho boku, aby ho včas mohl podepřít.
Bylo pomalu již poledne a oba chlapci měli klášter již na dohled, když si všimli vyzáblé postavy, jak přelézá zeď do zahrady. Přidali do kroku a ještě, než muž vstoupil do kláštera, zjistili, kdo se to vrátil domů.
Bratr Felix se opatrně proplížil zahradou do kuchyně a potom do svého pokoje, kde si oblékl novou sutanu. Nešikovně zašitou ránu si začal trochu omývat, když křik a děs ovládly klášter.
Bratr Ignác se o zákeřné vraždě bratra Jana dozvěděl, jako jeden z prvních. Okamžitě vyběhl do podkroví, kde se staral o vzdušné posly a svému nejmilejšímu holubovi přivázal na nohu zprávu pro velitele domobrany o mordu jednoho z mnichů. Druhému pak dal vzkaz pro současného velmistra tajného řádu a vyslal jej na cestu do hlavního města království, kde byla hlavní základna Mstitelů bílé růže.
Jakuba s Kamirem zastihla zpráva o vraždě nečekaně, jako lavina. Utíkali seč jim síly stačili na ošetřovnu, kde na jedné z postelí spatřili bílím prostěradlem přikryté, mohutné, tělo otylého mnicha. Zrzavý mladík se slzami v očích padl na kolena a tvář ukryl do dlaní, kam uvolnil všechen svůj žal v slzách.
Malý chlapec položil Jakubovi ruku na rameno a rozhlédl se po místnosti. Na Jedné z postelí uviděl dívku, jež zachránil a přistoupil k ní. Celá se třásla z hrůzného činu, jehož byla svědkem. A dar smrti v jejím nitru hrůzu a smutek nad mnichem ještě znásobily.
„Neboj se,“ promluvil k ní Kemir a když k němu pozvedla své zelené oči, zahleděl se do nich a okamžitě zjistil, co se tu stalo. V duchu pak přísahal, že vraha sám potrestá.
Rasmus dostal zprávu od bratra Ignáce, několik desítek minut po smrti bratra Jana. Věděl koho hledá a okamžitě se i se svými muži vydal do přístavu, odkud měla odplouvat šalupa do hlavního města. Dobře tušil, že pokud loď odpluje, vrah mu proklouzne přímo mezi prsty.
Míšenec kráčel po molu. Několik desítek metrů od něho byla lávka na loď, cesta na svobodu. V kapse přitom nervózně svíral v dlani amulet bratra Jana, jeho dar pro velmistra cechu vrahů. Navíc zabil i legendu mezi zabijáky, alespoň si to myslel, a i kdyby ne, tak jen pouhá zmínka o něm mu zajistí odpuštění a slušnou odměnu.
Blížila se druhá hodina a šalupa se chystala k plavbě. Všechno zboží již měla na palubě a posádka se připravovala odrazit od mola. Jen pár posledních cestujících přicházelo na poslední chvíli, ale jelikož kapitánovi dobře zaplatili, vydržel by na ně čekat i hodinu nebo dvě, než by zvedl kotvy. Rasmus počítal minuty. Své muže rozmístil podle svého nejlepšího uvážení a ti jen čekali na jeho signál. Pak past sklapla a míšenec se v klidu vydal hrdou chůzí po molu k šalupě. Tvářil se přitom tak klidně, nenápadně, že by ho v davu nikdo nemohl podezírat.
Kerna dělilo od můstku pouhých patnáct kroků, když uviděl statného muže, jak k němu kráčí. Na opasku měl meč a na něm položenou ruku. V tu ránu se rozhlédl po okolí cvičeným zrakem a napočítal deset mužů v uniformě a barvách zdejšího knížete. Chtěl sáhnout po dýce v botě, ale vzpomněl si na svou osudovou chybu, když zbraň nechal v těle otylého mnicha. Teď byl neozbrojen, jen pár kroků ke svobodě a cestě k lepšímu postavení v cechu zabijáků. Možná dokonce ke čtvrté dýce.
Past sklapla a Rasmus dal povel svým mužům. Potom tasil meč a promluvil k míšenci: „Dělej! Dej mi důvod tě zabít. Udělej mi tu radost.“
Kern doufal v poslední záchranu: „Promiňte? Asi jste si mě s někým spletl,“ hrál překvapeného a v očích a chováním se snažil předstírat vystrašeného kupce. „Byl jsem tu obchodně a teď se chci vrátit do hlavního města. Prosím nezdržujte mě. Má loď právě odplouvá.“ Míšence už obklopili členové domobrany.
„Prohledejte ho,“ přikázal Rasmus a jeho muži začali Kernovi obracet kapsy naruby. Když pak rozevřeli zabijákovi násilně dlaň, zlatý medailon dopadl na zem a vrah přestal hrát divadlo a pokoušel se bojovat. Zranění způsobené bratrem Felixem ho však okamžitě odsoudila k prohře, když ho tři členové domobrany strhly na zem a začali mu svazovat ruce.
Jakub druhý den, po vraždě bratra Jana, byl skleslý. Neustále mlčel a jeho tvář budila v každém lítost. Kamir mu dělal společnost, ale jelikož nepromluvil nikdy bez vyzvání, tvořili spolu mlčenlivé duo.
Poprava míšence byla stanovena za dva dny a do té doby se zrzavý mladík rozhodl truchlit. Toužil jen po jediném, vidět vraha, jak se houpe na šibenici. I když jej v duchu napadaly myšlenky, že by zabijáka zabil sám. Těšila ho ta představa, ten pocit zadostiučinění. V ruce přitom svíral medailon bratra Jana, jež mu dal Rasmus během zpopelnění otylého mnicha se slovy: „Určitě by si přál, abys ho měl ty.“
Najednou Kamir přerušil ticho: „Pojď.“
„Kam?“ řekl Jakub a ani na hocha nepohlédl.
„Pochovat bratra Jana,“ odpověděl chlapec a vyrazil. V krátkém odstupu za ním šel Jakub, který si řekl, že mu rozptýlení jen prospěje.
Vyšli z kláštera bez povšimnutí. Alespoň si to mysleli. V dostatečné vzdálenosti od nich je sledovala vyzáblá postava muže.
Kamir zavedl Jakuba k jezeru, na místo, kde měl zakotvenou loď.
„Co tady chceš dělat?“ zeptal se mladík a místo odpovědi mu chlapec ukázal na malý ostrůvek, vykukující z vodní hladiny.
„Proč?“
„Chtěl jsi tam plout kvůli slávě. Tak to teď udělej na památku bratra Jana. Věř mi.“
Kamir nasedl do člunu a Jakub ho dotlačil na vodu. Potom vylezl na loď a jen jejich pozorovatel se stal svědkem, jak jejich podivné plavidlo směřuje ke třem malým ostrůvkům.
Plavba byla až překvapivě snadná. Dokonce i jezero pomáhalo oboum chlapcům v jejich poslání, a tak po proudu dosáhli cíle brzo.
Přistáli a vytáhli loď na mělčinu. Potom se rozhlédli po kousku země o rozloze několika desítek metrů čtverečních, od něhož byli jen kousek vzdálené, podobně velké, ostrůvky, na kterých kromě několika balvanů a keřů nebylo zhola nic.
„Co teď?“ zeptal se Jakub.
„Postavíme pomník. Mohylu, jež bude do skonání světa pozůstatkem o životě skvělého muže,“ odvětil Kamir a začal sbírat kameny.
Zrzavý mladík nosil do středu ostrůvku větší balvany, které dával do základu, zatím co chlapec do skulin dával kamínky. Když byli hotovy, vytvořili rakev s malým úložným prostorem. Jakub do rakve vložil nůž od bratra Jana se slovy: „Je čas vám ho vrátit. Strach už díky vám z ničeho nemám.“
Kamir potom vzal nůž a odřízl si pramen černých vlasů a oboje vložil do hrobky.
Když se oba chlapci v duchu rozloučili s otylým mnichem, zakryl schránku Jakub velkým, placatým kamenem. Potom nastoupili do člunu a vydali se na cestu zpátky. Bohužel proud, který jim tak usnadnil plavbu se teď rozhodl jim znemožnit návrat. Zrzavý mladík usilovně pádloval vlastnoručně vyřezaným veslem, až se z něho lil pot. Chlapec na přídi pomáhal holýma rukama. Když jim však zbývalo od dosažení břehu tři sta metrů, smůla, vyplňující škvíry v trupu člunu se ve vodě začala rozpouštět a plavidlo nabíralo stále rychleji vodu. A ztrouchnivělé dřevo pak do sebe tekutinu ještě nasálo, jako houba.
Dvě stě metrů od cíle se loď rozlomila a oba chlapci se ocitli ve vodě. Jakub se pokoušel usilovně doplavat k malému chlapci, jež neuměl plavat a teď se topil, ale proud hocha zanesl daleko od něho. „Kamire!“ křičel Jakub a několikrát si loknul vody z jezera. Síly ho přitom rychle opouštěli. Pak uviděl, jak chlapec zmizel pod hladinou. Jen pud sebezáchovy a touha žít ho donutil otočit se a plavat ke břehu. Avšak sto metrů od něho mu došli síly a začal klesat do hlubin jezera.
Bratr Felix si vyčítal smrt bratra Jana hned, jak se o vraždě dozvěděl. Upnul se pak na jedinou myšlenku, postarat se o oba chlapce, jež si otylý mnich tak oblíbil. Když je viděl, jak opouští klášter, rozhodl se je sledovat a byl jediným svědkem, když odplouvali na lodi k ostrůvkům. Vyčkával potom jejich návratu a dobře udělal, když uviděl, jak se jim rozlomil člun. Navzdory zranění se vrhl do vody a na poslední chvíli zachránil Jakuba. Když mladíka vytáhl na pevninu, rozhlédl se po hladině a hledal černovlasého chlapce, jehož si jezero rozhodlo ponechat. Opět zklamal, kladl si smrt hocha v duchu za vinnu, ale než se stačil proklínat, uviděl z vody vystupovat slizkou bytost. Rybáře, jemuž se loďka převrhla daleko od břehu a on nalezl smrt v jezeře.
Napuchlá postava muže pak v náruči nesla malého chlapce. Něžně ho položila vedle Jakuba a potom se podívala na bratra Felixe. Ten uviděl v ohyzdných očí utopeného radost, úlevu a osvobození z útrap nemrtvého života. Potom nemrtvý zřítil do písku na břehu, když mu smrt konečně otevřela svou náruč.
Oba chlapci se probrali do hodiny. Jeden pohlédl na druhého a současně řekli: „Co se stalo? Jak? Já myslel, že tě …,“ pak se rozesmáli a opět ulehli do písku, vyčerpaní, ale šťastní, že žijí.
Když si dostatečně odpočali, vstali, prohlédli si místo, kam je zřejmě vyplavilo jezero a vydali se na cestu zpátky do kláštera.
Bratr Felix oba mladíky zanechal na břehu, jakmile se ujistil, že budou žít. Mrtvé tělo utonulého pak odtáhl sebou, aby je nevylekal, až se probudí. Přitom mu vrtalo hlavou, co se vůbec stalo. Čeho se to stal svědkem? V lese nakonec zakopal rybáře a na strom vyryl kříž. Krátce se za duši muže pomodlil a vydal se zpátky do kuchyně uvařit večeři.
Jakub s Kamirem se rozhodli, že si do popravy vraha dají od dobrodružství pokoj, a tak se jen vzpamatovávali z příhody na jezeře a přemýšleli nad životem a smrtí.
Míšenec přešlapoval v malé cele pod strážnicí. Několikrát se pokoušel přivolat strážného, jehož měl v plánu následně zabít a uprchnout, ale nikdo k němu do kobky nepřišel, ať se snažil sebevíc. Již několikrát se ocitl v podobné situaci v hlavním městě království, ale tam se mohl penězi vykoupit. Tady v zapadlém městečku, s čestným velitelem domobrany neměla moc peněz, jež navíc u sebe neměl, žádnou váhu.
Rasmus, i když se s vrahy nesetkával v Tamiru běžně, dal svým mužům jasné rozkazy ohledně zabijáka v cele. Nikdo k němu nesměl sám a bez jeho svolení.
Pro Kerna to vypadalo bledě. Seděl na kavalci a malým okénkem se díval na měsíc. Noc, jeho přítel v krutém řemesle, teď na něho shlížela skrze prsty a vysmívala se mu. Myslí mu začali prolétávat desítky tváří, mužů a žen, jež chladnokrevně zabil. A pro co vůbec? Pro peníze? Ne, toužil se stát legendou, nejlepším z nejlepších a potom, co se střetl s Xilefem, konečně pochopil, proč zanechal řemesla. V práci nájemného vraha totiž nikdy slovo nejlepší netrvá věčně a ohlížet se v cechu vrahů pokaždé za záda, aby se vám dýka zdánlivého přítele nezabodla do zad je věru tvrdá životní lekce. Najednou zazněl nářek pantů od dveří a do vězení vstoupil muž v drahých šatech se dvěma bodyguardy.
„Co chcete,“ vyštěkl na bohatého muže Kern a prohlédl si návštěvníka od hlavy až k patě.
Třicetiletý muž měl na sobě šaty z hedvábí, na krku zlatý řetěz a na něm velký rubín. Jeho tvář byla hladce oholená, jen pod nosem zůstal malý knírek. Krátce střižené kaštanové vlasy, zelené oči a povýšený úsměv, za kterým se skrývalo vše, jen ne přátelství.
„Co chcete,“ zopakoval vrah otázku.
„Informace,“ zněla stručná odpověď.
„Co za ně,“ pokračoval Kern v konverzaci, aniž by projevil jakýkoliv zájem.
„Nový život.“
„Kdo jste?“
„Kníže Ivan. Pán tohoto města,“ řekl hrdě muž.
„Tahle díra patří vám. Tak to blahopřeji. Žijí vám tu opravdu zajímaví lidé.“
„Ten sarkasmus si odpusť. Nejsi v takové pozici, aby si mohl kohokoliv urážet. Přišel jsem ti nabídnout svobodu, ale jestli nechceš, nebudu ztrácet svůj drahocenný čas,“ řekl kníže a vydal se ke dveřím.
„Počkejte,“ zavolal Kern. „Jaké informace chcete?“
„To je lepší. Jistě mi můžeš povědět, jak se spojím s cechem vrahů,“ zabiják kývl na souhlas. „Také chci vědět o jejich představitelích a členech. Tajemství, záliby, slabosti, všechno.“
„Na co vám to bude?“
„Nerad jednám s někým, o kom nic nevím. A pro vraždy, které plánuji potřebuji spolehlivé lidi, kteří provedou úkol bezchybně.“
„Vraždy? Nevšiml jsem si, že by tohle město bylo bůh ví jak bohaté, abyste si mohl dovolit víc zakázek, než jednu nebo dvě,“ odvětil stroze Kern.
„Možná pro tuto chvíli, ale brzy se z Tamiru stane jedno z nejbohatších měst severu. Můžeš být přitom a vydělat. Takže co si vybereš? Oprátku nebo život v mých službách?“
Kern se na chvíli zamyslel. Kníže však jeho odpověď znal dopředu. Potom mu zabiják po zbytek noci odpovídal na všechno, ohledně členů cechu vrahů.
Konečně nastala chvíle spravedlnosti. Na náměstí Tamiru už stála připravená šibenice. Kolem ní udržovala domobrana dav lidí v patřičné vzdálenosti a zabiják stáhl hrdě při pohledu na místo, kde přijde o život.
Většina obyvatel kláštera byla v prvních řadách, aby dobře viděli muže, jež zabil ctihodného bratra Jana. Dokonce dorazila z královského města i delegace deseti mužů, zahalených do cestovních plášťů, jež se chtěli přesvědčit, že vrah bude spravedlivě poslán do náruče smrti.
Kern si z šibenice prohlížel dav lidí. V duchu se jim vysmíval, jelikož věděl, že díky elixíru od knížete se mu za několik minut zastaví srdce a bude vypadat, jako mrtvý. Potom kolem půlnoci opět obživne a započne mu nový život. Málem se začal smát nahlas, ale musel se udržet. „Večer si to vynahradím,“ řekl si v duchu.
Jakub s Kamirem byli v zadních řadách. Dav lidí před nimi jim výhled zastínil, a tak se pokoušeli protlačit do předu, ale jen malému, černovlasému chlapci se povedlo proklouznout.
Zabiják nyní svůj pohled upíral na mnichy a všechny, jež zahlédl v klášteře. Když si pak všiml malého hocha, jeho krutá duše neodolala a věnovala dítěti výsměšný pohled, přímo do očí. A to bylo také to poslední, co vrah mezi živými udělal.
Kamir z nitra své duše vytáhl na povrch veškeré schopnosti, jimiž vládl. Černota v jeho očí zesílila a potom skrze pohled předal Kernovi něco mnohem horšího, než je smrt. Předal mu nesmrtelnost v podobě nemrtvého života.
Vrah se na šibenici najednou začal zmítat a křičet v silné agónii. Kůže mu popraskala, z uší, očí, nosu, úst a zbylých tělních otvorů začala téct krev proudem. Svaly Kernovi praskly a maso mu začalo odpadávat z těla.
Dav lidí křičel hrůzou a začal se rozutíkat. Jediný malý chlapec, Jakub, Rasmus, bratr Felix, deset mužů z hlavního města a starý muž, s bílým vousem, v modrém rouchu, se stali svědkem toho, jak Kern Stínosrmt přišel o život a stal se nemrtvým.
Eldar, člen cechu mágů se zastavil v Tamiru na cestě do blízké říše trpaslíků v Modrých horách. Neměl rád násilí, obzvláště pak veřejné popravy, ale jelikož jeho přítele před několika měsíci zabil najatý vrah, nedokázal odolat a zašel se podívat, jak se spravedlnost vypořádá s těmito lidskými bestiemi.
Nedokázal pak věřit vlastním očím, když spatřil proměnu míšence v neživou stvůru. Všiml si však, že malý, černovlasý, chlapec zůstal stát před šibenicí, a tak vytáhl z rukávu svého modrého roucha magickou hůlku a vyslal na nemrtvého několik ohnivých koulí, aby hocha zachránil a nadobro ukončil existenci míšence, jehož duše se nedostala do říše mrtvých, ale do nicoty, odkud nebylo návratu, na místo, kde je každá bytost jednou pro vždy zničena.
„Jak jsi jen mohl,“ vyčítal Jakub čin chlapci v pokoji zesnulého mnicha. „Tohle by si bratr Jan nepřál. Takovouhle spravedlnost určitě ne.“
„Také by si nepřál, aby sis představoval, jak jeho vraha vlastnoručně zabiješ. Jen pro svůj dobrý pocit,“ odvětil Kamir.
„To je něco jiného!“ vykřikl zlostně zrzavý mladík.
„Opravdu? O kolik se to liší od toho, co jsem udělal já. Kdybys mohl, jistě vraha zabiješ.“
„To není …“
„… jisté,“ dokončil větu malý hoch za mladíka. „Pokud v to věříš, tak jsi naivní. Tvůj vztek, hněv a touha po odplatě, ano odplatě, ne spravedlnosti, by tě donutila k čemukoliv, jen mít příležitost.“
Jakub se s černovlasým chlapcem už dál nehádal. Měl pravdu. Ve všem. Teď víc, než kdy jindy litoval, že má své schopnosti. A nejen litoval, ale i záviděl. Jak by si přál, potrestat míšence sám. I když v duchu se děsil toho, co by mu provedl mít veškerou moc Kamira.
„Také mě to děsí,“ řekl chlapec a potvrdil novou domněnku mladíka, že je schopen číst myšlenky. „A máš pravdu, nechal jsem se unést. Netušil jsem, co dokážu, a tak mé schopnosti nade mnou převzaly kontrolu.“
„Co jsi mu vůbec udělal?“
„Nejsem si zcela jist, ale řekl bych, že jsem mu dal nesmrtelnost.“
„Nesmrtelnost? To mi nepřijde jako nějaký trest.“
„Možná to tak vypadá na první pohled, ale nesmrtelnost v nemrtvém těle je jinačí, než si myslíš.“
„A to víš odkud?“ zeptal se Jakub ze zvědavosti.
„Prostě to vím.“
„Zdá se mi to nebo se ti paměť vrací s každým použití tvých schopností.“
Malý chlapec se zamyslel a nemohl jinak, než kývnout na souhlas. „Asi to tak bude.“
„A co jsi tomu vrahovi teda dal?“
„Odepřel jsem mu smrt,“ zněla chladná odpověď.
Rasmus nemohl uvěřit tomu, co se stalo. Doposud se s magií setkával jen v příbězích, neboť Tamir, jako jedno z malých měst na severu nemělo ani vlastního kouzelníka. Oněměl proto úžasem, když spatřil zlomek moci Eldara. Přesto neztratil hlavu a vydal se k nemrtvému vrahovi, z jehož těla se už v tuto chvíli pouze slabě kouřilo. Několikrát bodl mečem do těla Kerna, aby se ujistil, že je nadobro po něm.
Mág kráčel k šibenici a jeho modré roucho za sebou vláčel po zemi. V myšlenkách si potom dokola přemítal, co se v tomto bohy zapomenutém městě událo. Jako člen rady cechu mágů pak jeho touha po poznání a odhalení pravdy byla o to větší.
Velitel domobrany konečně svolal své vystrašené muže. Ti se jen neochotně přiblížili k ohavnému tělu, stále připraveni, kdykoliv vzít nohy na ramena.
„Tak už ho uchopte. Nechci, aby tahle ohavnost byla v mém městě ještě o chvíli déle. Připravte hranici,“ zavolal na zbylé muže pod šibenicí. „Spálíme ho tady a okamžitě.“
Členové domobrany se rozutekli po městě a sebou na náměstí přinášeli otepi roští, olej a špalky dřeva.
„Mohu vás na chvíli vyrušit,“ promluvil na Rasmuse slabým hláskem mág, ve kterém však byla podivná síla.
„Co potřebujete, mágu,“ odvětil velitel domobrany, co nejuctivěji, ale přitom se snažil vypadat důstojně.
„Rád bych si prohlédl tělo,“ řekl Eldar a ukázal na pozůstatky míšence.
„Tělo? V žádném případě. Teď ho spálíme a už navždy od něho bude pokoj.“
„Chápu váš postoj. Opravdu. Ale myslete na město,“ oponoval Eldar.
„Co tím myslíte?“
„Připadáte mi jako chytrý a schopný muž. To vás nezajímá, jak se z člověka během chvíle stane nemrtvá zrůda? Nechcete vědět, co takovou proměnu způsobí.“
„Lepší je to nevědět,“ zněla prostá odpověď vojáka.
„Možná, ale co když se to stane i s dalšími obyvateli Tamiru?“
Rasmusovi najednou došly možné budoucí následky dnešního dne. S lupiči, zloději i vrahy by se dokázal vypořádat, ale s magií? S tou by si jen těžko poradil a teď před ním stálo řešení v podobě mága, jež se mu na první pohled zdál čestný. „Co potřebujete.“
„Věděl jsem, že mě pochopíte. Chci jen klidné místo a čas. Víc nepotřebuji.“
„Ale dopředu vám říkám, že tělo toho vraha zůstane v Tamiru! Aby bylo jasno,“ dal si Rasmus podmínku a mág mu kývl na souhlas.
Nastal večer a oba chlapci tiše seděli na posteli otylého mnicha. Oba zahloubáni v myšlenkách o tom, co jim budoucnost přinese.
Jakub přemýšlel o možnosti, že by nakonec nastoupil k domobraně. Bláhově se upnul na představu, že kdyby ho Rasmus vycvičil, mohl by zabránit každému vrahovi v jeho odporném řemesle.
Kamir se pak pokoušel shrnout svůj dosavadní život. Byl poslem smrti a ani nevěděl, co takový titul vlastně obnáší. Dokonce netušil, co on sám je vlastně zač.
Myšlenky obou chlapců přerušilo až ťukání na dveře. Potom do pokoje vstoupil bratr Felix s podnosem, plným jídla.
„Tady jsem vám něco přinesl. Kdybyste měli hlad,“ řekl vyzáblý mnich a položil tác na noční stolek. Pak si se