Plamínek - kapitola dvanáctá
Divadelní představení s překvapenímPlukovník Premus seděl za svým psacím stolem a prohlížel hlášení z uplynulého dne. Snažil se tak ještě smysluplně využít poslední chvilku před odchodem. Jeho vojáci se už řadili u brány a těšili se na nadcházející divadelní představení. Vtom se ozvalo zaklepání na dveře. „Vstupte,“ přikázal plukovník. Vešel poddůstojník, který měl ten den službu na signální věži. Postavil se před plukovníkem do pozoru a podal hlášení: „Pane plukovníku, přišla vám urgentní zpráva od barona Břicha.“ „Dobře, položte to na stůl. Podívám se na to později.“ Voják položil na stůl před plukovníka obálku a požádal o dovolení opustit místnost. Když opět osaměl, podíval se plukovník Premus letmo na hodiny v koutě a pomyslel si: „Je pomalu nejvyšší čas vyrazit. Bude lepší, když přijdeme o pár minut dříve.“ Pan Kilián a jeho lidé měli už vše pečlivě připraveno. Teď už scházeli jenom diváci a jeho velká premiéra mohla začít. Každá minuta čekání se zdála být nekonečně dlouhá. Nervozita rostla, dokud se při vstupu do údolí neobjevila dlouhá řada vojáků. Průvod se rychle přibližoval k jejich vozům. Pan Kilián vydal poslední příkazy a spěchal uvítat hosty. V čele pochodujících vojáků kráčel sám plukovník Premus a za ním v trojstupu téměř všichni jeho vojáci. Každý devátý voják nesl zapálenou pochodeň, takže to z dálky vpadalo, jako by se nocí pohyboval dlouhý ohnivý had. Ještě než došli k jevišti, přiběhl je pozdravit pan Kilián. „Pěkný večer vám přeji,“ volal už ze vzdálenosti nějakých deseti metrů. Plukovník přikázal zastavit a také pozdravil. „Jsem neobyčejně poctěn, že jste přišel i vy osobně, pane plukovníku,“ řekl pan Kilián, když došel až k plukovníkovi. Zároveň se uctivě poklonil. „Drahý pane Kiliáne, to já jsem potěšen, že mohu zhlédnout vaše výjimečné představení,“ odpověděl s úsměvem plukovník Premus. „Ale co to vidím,“ podivil se pan Kilián, když si pozorněji prohlédl zástup vojáků. „Vždyť vy jdete na naše představení vyzbrojeni pomalu jako do války.“ „Toho si prosím nevšímejte, pane Kiliáne,“ odpověděl mu plukovník. „To víte, tady na hranici království musíme být neustále v bojové pohotovosti. Ale pojďme raději mluvit o něčem jiném. Slyšel jsem, že pro dnešní večer jste připravili premiéru nějaké nové veselohry. Takže jsem přesvědčen, že své účasti rozhodně nebudu litovat.“ „To jistě nebudete,“ souhlasil sebevědomě pan Kilián. „Mohu vám slíbit, že naše dnešní hra bude mít nanejvýš překvapivé rozuzlení.“ „To je výborné. Miluji nepředvídatelné zápletky,“ řekl potěšeně plukovník. „Pak tedy nebudete zklamán,“ ujistil ho pan Kilián. „Ale já vás tu zdržuji povídáním, zatímco vy i vaši vojáci jistě už netrpělivě čekáte, až začneme. Kdybyste tedy byl tak laskav a řekl svým lidem, ať si zajdou pro víno a usadí se.“ Plukovník Premus vydal příslušné rozkazy a zatímco se vojáci řadili u třech velkých kotlů s vínem, pokynul jednomu ze svých důstojníků, aby ho následoval. Přistoupil s ním k panu Kiliánovi a dotázal se: „Mohu se vás ještě na něco zeptat?“ „Jistěže ano. Klidně se ptejte, na co chcete.“ „Já a tady kapitán jsme zvědaví na ten váš nebeský oheň. Už dřív jsem o něčem takovém slyšel, ale ještě nikdy jsem nic podobného neviděl.“ „Ano, nebeský oheň je v těchto končinách velká vzácnost,“ pravil pan Kilián. „Uvidíte, že je to nádherná podívaná. Na obloze se budou postupně rozsvěcovat různobarevné ohnivé koule a květy. To vše bude doprovázeno takovým podivným svištivým zvukem a výbuchy.“ „A jak se takový nebeský oheň vyrábí?“ zajímalo plukovníka. „To opravdu nevím,“ odpověděl pan Kilián. „Já jsem vše koupil už hotové. Dostal jsem k tomu přesné pokyny, jak to sestavit a odpálit. Jinak ale nemám tušení, co všechno je uvnitř těch trubic.“ „To je škoda. Myslel jsem, že se dozvím víc,“ zalitoval plukovník. „A jak to vlastně vypadá předtím, než to spustíte? Máme ještě chvilku času, než se všichni moji muži usadí. Nemohl byste nám prosím ten nebeský oheň ukázat? Samozřejmě jestli to není nějaké vaše tajemství.“ „Žádné tajemství to není. Vše máme nachystáno támhle naproti na louce. Velmi rád vás tam doprovodím. Pojďte prosím za mnou.“ Jakmile domluvil, vykročil pan Kilián naznačeným směrem. Za chviličku už všichni stáli před podivnou dřevěnou konstrukcí, ke které bylo připevněno množství silných různě dlouhých trubek. „Vidíte, tady to je,“ začal vysvětlovat pan Kilián. „Z těch trubek budou vylétávat ty ohnivé koule. Ty provazy, které vedou ke všem těm rourám, jsou namočeny v speciální hořlavé tekutině. Jak jistě vidíte, tak všechny provazy jsou zde, na konci, spleteny dohromady. Teď už stačí jen v tomto místě přiložit pochodeň a zapálit hlavní provaz. Oheň se bude šířit ke všem rourám a postupně je odpalovat.“ „To je nádherně vymyšleno. Teď už by to zvládlo spustit i malé dítě,“ pochvaloval si plukovník. Když jim pan Kilián vše ukázal, odebrali se plukovník s kapitánem zpět k jevišti. Všichni ostatní vojáci už seděli na svých místech. Oba důstojníci také dostali svůj pohár vína a usadili se do první řady. Pan Kilián pokynul hercům a představení mohlo začít. Publikum ztichlo a na jevišti se objevili první účinkující. Klid v hledišti ale netrval dlouho. Hned prvních několik vět vyvolalo u vojáků bouři veselí, a jak hra pokračovala, smíchu ještě přibývalo. Bylo zřejmé, že se přítomní vojáci dobře baví. Po první třetině představení se však nálada v obecenstvu začala postupně měnit. Vojáci se už nesmáli tak hlasitě a tak často. Někteří dokonce hlasitě zívali. Herci si ovšem této změny vůbec nevšímali a klidně pokračovali dál v představení. Nepřerušili hru ani poté, co se někteří vojáci v obecenstvu sesuli z lavic na zem. Za dalších dvacet minut už nikdo v publiku nejevil známky života. Všichni vojáci se povalovali po lavicích, nebo se z nich skulili a leželi bezvládně na zemi. Kolem půl dvanácté konečně pan Kilián vyskočil na jeviště a křikl na své herce: „Dost! Přestaňte už!“ Pak se obrátil k obecenstvu a zvolal: „Haló! Co je to s vámi! Vysvětlí mi někdo, co to má znamenat!“ Žádný z vojáků se však ani nepohnul, natož aby odpověděl. „Tak to bychom měli,“ obrátil se pan Kilián opět ke svým lidem. „Tohle nám vyšlo. Ani jsem nedoufal, že to půjde tak hladce.“ V té chvíli na sebe upoutal pozornost všech Rodrigo. Postavil vedle pana Kiliána, uklonil se a začal rozverně vyvolávat: „Vážení pánové, překrásné dámy. První dějství naší hry o slavném pádu pevnosti Brk je u konce. Tak pozvedněme své poháry a radujme se vespolek.“ „Ještě není čas na oslavy,“ zarazil ho pan Kilián. „Máme před sebou ještě pořádný kus práce. Vezmi si pár chlapů a zkontrolujte, zda jsou všichni vojáci už mrtví. Kdyby některý z nich ještě dýchal, tak mu pro jistotu podřízněte krk.“ „Podřezávání krků, to miluji,“ zasmál se Rodrigo. „Hned se do toho pustím.“ Otočil se dozadu a zavolal na několik svých kumpánů, aby si vzali nože a šli za ním. „Začneme u důstojníků,“ rozhodl Rodrigo a zamířil k místu, kde na zemi ležel plukovník Premus a další vyšší důstojníci. Zastavil se nad plukovníkem a sáhl do pouzdra pro nůž. Pohyb však už nedokončil. S vytřeštěnýma očima zůstal zírat na plukovníka. V tu chvíli se proti němu pozvedlo několik kopí a mečů. Z hlediště zazněly rozkazy velitelů, všichni vojáci vyskočili na nohy, chopili se svých zbraní a vyrazili kupředu. Kiliánovi lidé se v okamžiku ocitli v obklíčení. Pouze dvěma mužům se podařilo prosmýknout se ven podél skalní stěny. Nedostali se však daleko. Ještě než se stačili ukrýt v lese mimo osvětlené prostranství, dostihly je šípy lukostřelců. „Všichni lehnout tváří k zemi, ruce od těla,“ rozkázal hlasitě plukovník Premus obklíčeným hercům. Ti byli natolik překvapeni a zděšeni, že okamžitě uposlechli. Nikdo se nepokusil klást jakýkoli odpor. Plukovník Premus byl spokojen. Hrdě se procházel mezi svými vojáky, kteří v rychlosti prohledávali a odzbrojovali zajatce. Nebylo vůbec jednoduché zorganizovat v tak krátké době tento útok. Musel informovat všechny své vojáky, vydat jim přesné rozkazy, aniž by vzbudil podezření nepřátel. Na chvíli se zastavil nad panem Kiliánem, pevně spoutaným u jeho nohou. „Možná bych vám měl vysvětlit to naše zázračné procitnutí,“ obrátil se na něho. „Nebo vás to snad nezajímá?“ Pan Kilián však na jeho otázku neodpověděl. Jen vztekle skřípal zuby a funěl. Plukovník si toho nevšímal a pokračoval dál ve své řeči. „Já a moji vojáci, jsme speciálně pro vaše potěšení připravili vlastní divadelní představení s překvapivým závěrem. Doufám, že vás náš herecký výhon nezklamal. Takže to, že pijeme vaše skvělé víno, jsme jen předstírali. Nikdo nevypil ani kapku. To vám může potvrdit i tady seržant,“ plukovník ukázal na seržanta, který mu právě přišel podat hlášení. „Ano. Mohu potvrdit, že nikdo víno nepil,“ přitakal seržant. „Tedy, až na pitomce Palouna. Než jsem mu pohár zabavil, tak ten blb stačil vypít skoro čtvrtinu svého vína. Na mou duši, jestli ho to víno nezabije, tak ho přerazím já. Přišel jsem vám ale, pane plukovníku, nahlásit, že všichni zajatci už jsou spoutáni. Nikomu se nepodařilo uprchnout.“ „Výborně. Takže teď zaběhněte pro kapitána Skotala, ať za mnou přijde.“ „Provedu,“ zasalutoval seržant a odběhl. Zanedlouho k plukovníkovi přispěchal kapitán Stokal. „Chtěl jste se mnou hovořit, pane plukovníku? „Ano. Převezmete velení tady v údolí. Nechám vám tu stovku mužů a ostatní si odvedu zpátky k pevnosti. Nedovolte zajatcům, aby spolu hovořili a také byste mezitím mohli pořádně prohledat jejich vozy. Snažte se najít všechny skrýše a tajné schránky. Zabavte všechny listiny a jiné podezřelé věci. A pošlete několik vojáků ke vstupu do údolí, ať přivedou ty dva muže, které jsme zajali cestou sem. Ať máme všechny zajatce pěkně pohromadě. A hlavně nezapomeňte přesně o půlnoci zapálit ten nebeský oheň. Máte nějaké otázky, kapitáne?“ „Ne pane plukovníku. Všemu rozumím. Zařídím vše přesně podle vašich rozkazů.“ Plukovník a tři sta padesát vojáků pod jeho velením se ukryli v lesíku nedaleko cesty, asi půl kilometru od pevnosti. Zvědové, které vyslal, se už vrátili a ohlásili, že v nejbližším okolí se nenachází nic podezřelého. Dál je posílat nechtěl, aby náhodou nepřítele nevyplašili. Jeho plán byl jednoduchý. Jakmile se na obloze objeví první ohnivá koule, vyrazí se svými vojáky poklusem k pevnosti. Tím by se měli dostat bojenským zabijákům do zad. Konečně se ozval nějaký pískavý zvuk a pak silná rána. Celá obloha se na okamžik rozzářila oranžovým světlem. „Teď co nejrychleji za mnou,“ zavelel plukovník. „A potichu.“ V následující chvíli vyběhl z lesíka na cestu zástup vojáků. Plukovník je zavedl k okraji lesa poblíž brány do pevnosti. Nehlučně svým mužům pokynul, aby se rozestoupili do šířky a obklíčili prostor před vstupem do pevnosti. Sám nenápadně vyhlížel přes mýtinu k bráně. Sledoval shluk tmavých postav, které se shromáždili před bránou. „Teď se asi diví, proč není brána otevřená,“ pomyslel si plukovník. „No, za chvilku se budou divit ještě víc.“ Několik desítek vojáků vyrazilo z okraje lesa k severovýchodním hradbám, aby svým nepřátelům odřízli poslední ústupovou cestu. To bylo smluvené znamení i pro ostatní vojáky. Velitelé vydali rozkazy a stovky vojáků se vyhrnuli z lesa k bráně. bojenští špehové konečně zpozorovali útočící vojáky. Někteří z nich se snažili zachránit útěkem, ale už bylo pozdě. Byli zcela obklíčeni. Z výšky se v tu chvíli sneslo několik planoucích pochodní, které bojeny osvětlily. Zároveň hradby nad nimi obsadili desítky lučištníků, kteří čekali s připravenými luky, aby v zárodku zlikvidovali jakýkoli náznak odporu. Když byli nějakých padesát kroků od bojenských záškodníků, rozkázal plukovník Premus zpomalit a vyrovnat své šiky. Nyní se přibližovali pomalým krokem. Velitel Bojenů se pokusil zorganizovat obranu, ale většina jeho lidí už pochopila, že nemají žádnou šanci. Hromadně zahazovali zbraně a vzdávali se na milost. Odzbrojení a zajetí celé skupiny trvalo jen pár okamžiků a obešlo se bez jakéhokoli odporu poražených. Na příkaz plukovníka Premuse otevřeli vojáci bránu a zavedli zajatce dovnitř. Důstojník, který za nepřítomnosti plukovníka velel pevnosti, přišel podat hlášení: „Pane plukovníku, podařilo se nám odhalit zrádce v pevnosti. Přesně jak jste předpokládal, je to Servác, náš nový zbrojíř. Podařilo se nám ho dopadnout přímo při činu, když se pokoušel zavraždit stráž u brány.“ „Tak to bychom měli,“ zaradoval se plukovník. „Přidejte ho k ostatním vězňům. A řekněte strážím, že vězni mají zakázáno mezi sebou hovořit. Aspoň do té doby, než je vyslechneme.“ Nadporučík zasalutoval a odešel splnit rozkaz. Plukovník se podíval na zachmuřené nebe nad sebou a pomyslel si: „Tohle bude ještě dlouhá noc.“ Po Klářině bleskovém odchodu zůstal seržant Kouďar zaraženě stát uprostřed místnosti. Napadlo ho, jestli si z nich Klára náhodou nedělá legraci. Jeden z vojáků, jako by mu četl myšlenky, se nervózně zasmál a řekl: „Ta holka si z nás snad střílí?“ „Myslím že ne, Oskare,“ odpověděl po chvilce uvažování seržant. „Ona dobře ví, že kdyby si z nás takhle vystřelila, tak hned na druhý den by se o tom dozvěděl pan Zámořský. A ten by jí to pěkně vytmavil.“ „Tak někdo napálil jí,“ mínil Oskar. „Vsadíš na to svůj život?“ zeptal se ho stroze seržant Kouďar. A protože Oskar nevěděl co na to odpovědět, seržant pokračoval: „Takže teď se všichni ozbrojíme. Já s Oskarem počkáme na Blahoslava a budeme s ním až do půlnoci hrát karty. Vy tři zanesete zbraně těm dvěma na věži a pak budete předstírat, že spíte. Ve skutečnosti ale budete tajně sledovat, co se děje ve vstupní chodbě.“ Několik minut po půl desáté se opět ozvalo zaklepání na dveře. Tentokrát to byl Blahoslav. Seržant Kouďar ho pustil dovnitř. Pečlivě za ním zavřel a zasunul závoru. Blahoslav mezitím došel do seržantova pokoje, kde se usadil na židli ke stolu. To už se k nim přidal i Oskar s balíčkem karet a lahví vína. Když si seržant sedal, všiml si, že se Blahoslav schválně posadil tak, aby se on a Oskar museli usadit zády ke dveřím. Ten večer Blahoslav vyhrával, protože seržant Kouďar ani Oskar se nedokázali na karty pořádně soustředit. Blahoslav hýřil humorem a dobrou náladou. Neustále se se smíchem chlubil, že dnes má šťastný den. Když bylo asi čtvrt hodiny do půlnoci, Blahoslav se zvedl od stolu, oznámil, že musí na záchod a opustil pokoj. Jakmile se za Blahoslavem zavřely dveře, oba vojáci si pro jistotu zkontrolovali, zda mají přichystány po ruce své dýky. Obrátili se čelem ke dveřím a netrpělivě čekali, co bude dál. Za pár minut se Blahoslav vrátil a usadil se na své místo. „Je tu strašně vydýchaný vzduch. Nechám chvilku otevřeno na chodbu, aby se tu vyvětralo,“ prohlásil, když si sedal. „Dobře, tak rozdávej,“ odpověděl seržant a postrčil k Blahoslavovi balíček karet. Blahoslav se chytil karet a začal rozdávat. Uprostřed rozdávání se však náhle zarazil a s obavami zíral ke dveřím. V nich se právě objevili dva vojáci s kušemi v rukou, které okamžitě zamířili na Blahoslava. „Ruce nechej pěkně na stole a pomalu vstaň,“ zavelel hlas ode dveří. To už i seržant Kouďar s Oskarem vyskočili od stolu a s dýkami v rukou přiskočili ze strany k Blahoslavovi. „Co blázníte?“ ozval se zděšeně Blahoslav. „Jestli je to nějakej fór, tak je tada pěkně pitomej.“ „To není žert,“ řekl tvrdě seržant. „Teď tě pěkně spoutáme a neodvažuj se ani ceknout.“ „Všimli jsme si, že tenhle ptáček před chvílí nenápadně odstranil závoru ze dveří a pootevřel je,“ vysvětloval jeden z vojáků, zatímco Blahoslava poutali. „Zatímco Hubert hlídá dveře, my dva jsme popadli kuše a došli jsme si pro Blahoslava.“ „Dobře, dejte mu roubík a zavřete ho do kumbálu v prvním patře,“ rozkázal seržant. „Pak se hned vraťte, přivítat jeho kumpány.“ Netrvalo dlouho a všichni Rudovští vojáci byli opět na svých místech a netrpělivě čekali, co se bude dít dál. Těsně před půlnocí se dočkali. Vstupní dveře se tiše otevřely a do chodby se prosmýkla první zahalená postava. Další tři ji následovali. Jejich vůdce se rozhlédl po chodbě, slabě osvětlené světlem z otevřených dveří seržantova pokoje. Pak vydal nehlučný pokyn a zakuklenci se rozdělili. Dva se potichu blížili k ložnicím mužstva a další dva se kradli k pokoji seržanta Kouďara. V jejich rukou se objevily dlouhé nože. „Teď,“ zavelel seržant a do chodby se vřítilo pět vojáků. Zadrnčely tětivy kuší. Jeden šíp zasáhl jednoho ze zahalených mužů doprostřed hrudi. Zasažený muž se skácel k zemi. Druhý šíp se jen neškodně zaryl do stěny. Muž, na kterého byl zamířen, se stačil na poslední chvíli vrhnout k zemi a odkutálet se stranou. Bleskurychle se vrhnul ke dveřím jedné z ložnic a zmizel uvnitř. Zbývající dva zakuklenci se nezmohli vůbec na nic. Když na jejich hruď zamířila kopí vojáků, upustili své nože a bez odporu se vzdali. „Chyťte toho posledního,“ rozkázal seržant Kouďar. Jeden z vojáků popadl svítilnu a opatrně nahlédl do ložnice. Poslední z útočníků právě otevíral okno. Když se mu to konečně podařilo, zůstal zklamaně civět před sebe. Na okně byly tlusté mříže. Vojákovi se svítilnou přišel v tom okamžiku na pomoc seržant Kouďar s kuší. Zamířil na muže u okna a pohrozil: „Jestli se pohneš, tak tě k tomu oknu přišpendlím. Vzdej se, nemáš nejmenší šanci utéct.“ Muž rezignovaně odhodil nůž a zvedl ruce vysoko nad hlavu. Do pokoje vstoupil další voják s provazem v ruce a pevně ho spoutal. „Jeden z nás by nejspíš měl sednout na koně a jet do Konečků. Musíme oznámit našemu veliteli, že jsme byli napadeni, aby někoho poslali pro naše zajatce,“ uvažoval nahlas seržant, zatímco ještě s jedním vojákem odklízeli mrtvé tělo do jedné neobývané místnosti. „Já bych se toho ujal,“ nabídl se voják. „Můžu klidně vyjet ještě teď v noci.“ „Tak dobře,“ souhlasil seržant. „A nikde se cestou zpátky nezdržuj. Zjisti, co je nového v Konečkách a pevnosti a pak se vrať, jak nejrychleji to půjde.“ „Samozřejmě seržo. Hodím sebou, jak nejrychleji umím,“ ujistil ho voják. Pustil mrtvolu, vyběhl ven z věže a zamířil ke dřevěné kůlně, kde byl ustájen jejich koník. Seržant Kouďar za ním pro jistotu zastrčil závoru a vydal se do prvního patra zkontrolovat zajatce. Když dorazil do kumbálku, spokojeně se usmál. Na zemi vedle Blahoslava leželi důkladně spoutaní další tři muži. Nad nimi postávali jeho vojáci a šeptem se spolu bavili. „Vidím, že tady je všechno v pořádku. Chci, aby zajatce hlídali vždy alespoň dva muži,“ přikázal seržant. „Já jdu teď nahoru na věž. Jeden z vás by měl jít dolu dohlédnout na vstupní dveře.“ Ještě než opustil místnost, obrátil se seržant na Blahoslava, který měl ještě pořád v ústech roubík a posměšně řekl: „Tak to vidíš, Blahoslave, to tvoje dnešní štěstí tě přeci jen opustilo.“ Padací dveře na vrcholu věže byly zamčené a hlídal je ozbrojený voják. Seržant Kouďar na ně zabušil a zavolal: „Otevři, to jsem já.“ Voják poznal seržantův hlas, opatrně nadzvedl poklop a posvítil si dolu. Když rozeznal seržantův obličej, ustaraně se zeptal: „Jak to vypadá dole?“ „Zvládli jsme to. Nikdo z našich není zraněn. Máme čtyři zajatce a jeden Blahoslavův zabiják to má za sebou. A co se děje tady?“ „Celkem nic. Před půl desátou jsme odesílali dlouhou zprávu od barona Břicha do pevnosti. Od té doby se nic neděje,“ oznámil voják. „Raději tu s vámi chvilku zůstanu,“ rozhodl se seržant Kouďar. „Jestli měla Klára Zámořská pravdu i v tom ostatním, tak by každou chvílí měla začít chodit jedna zpráva za druhou.“ A opravdu. Nemuseli čekat dlouho a z pevnosti přišla první zpráva. Vzápětí následovala druhá a pak už se všichni tři nezastavili až do rána. Byly už dobré dvě hodiny po východu slunce, když se Jirka konečně probudil. Noční dobrodružství ho přeci jen trošku zmohlo. Ospale se rozhlédl po pokoji. Okamžik mu trvalo, než si uvědomil kde je, pak ale čile vyskočil z postele a sáhl po svém oblečení. Zatímco si natahoval kalhoty, všiml si, že na stolku u dveří má připravenou snídani. V rychlosti posnídal, trochu se upravil a opustil pokoj. Komnata jeho babičky byla hned vedle pokoje, ve kterém přespal. Zaklepal na její dveře a čekal, až ho pozve dál. Zaslechl z komnaty blížící se kroky, dveře se otevřely a v nich stála Berta. „Dobré ráno pane Jiří,“ přivítala ho s úsměvem. „Paní baronka zde není. Je asi někde dole v hodovní síni. Já tu právě teď uklízím, ale můžu toho nechat a doběhnout pro ni.“ „Pěkné ráno i vám, paní Berto,“ pozdravil ji Jirka. „Není třeba, abyste někam chodila. Já už si ji najdu.“ „Jak myslíte, pane Jiří. Ale než se vrátím k uklízení, musím vám poděkovat. Můj syn Jakub je totiž vojákem. Slouží v pevnosti Brk. Dnes v noci se ukázalo, že všechno co jste říkal o chystaném útoku na pevnost je pravda. Díky vašemu varování, vojáci prý všechny ty vrahy pochytali. Nikdo z našich nebyl ani zraněn. Nejspíš jen díky vám je můj Jakub ještě naživu.“ „To nestojí za řeč,“ začervenal se Jirka. „To by na mém místě udělal každý.“ Poté se otočil a odběhl. Berta ho sledovala pohledem a jen pro sebe si zašeptala: „Ale nikdo jiný na tvém místě nebyl, chlapče.“ V celém hradě panovalo boží dopuštění. Všude byl čilý shon. Než se Jirka dostal k hodovní síni, potkal na chodbách desítky spěchajících služebníků. Ve dveřích hodovní síně se Jirka málem srazil s bratrancem Otakarem, který se zde naparoval oblečený ve zbroji a s mečem v ruce. „Nazdar Otakare,“vzpamatoval se první z nečekaného setkání Jirka. „No nazdar,“ ušklíbl se Otakar. „Otec říkal, že jsi tady.“ „Neviděl jsi tady někde babičku?“ zeptal se Jirka. „Ta je myslím někde venku na zahradě. Víš co je nového? Otec svolává zemskou hotovost. Je přesvědčen, že se k nám blíží bojenské vojsko. V noci a dnes ráno vyslal už spousty poslů na všechny strany. A na hrad pořád přichází spousta depeší z Konečků, pevnosti Brk a dokonce i z Krakoru.“ „Koukám, že ty se taky chystáš do války,“ řekl s úsměvem Jirka a ukázal na Otakarovu výzbroj. „No ano,“ odpověděl překvapivě Otakar. „Otec mě bere s sebou na tažení. Za chvíli vyrážíme do Konečků, jen co otec vyřídí poslední naléhavé záležitosti. A kam se chystáš ty?“ „Jirka pojede domů,“ ozvala se za Jirkovými zády paní Sibyla Břichová. „Přibližně za půl hodiny vyjíždí posel k jeho otci a vezme ho s sebou.“ „Ahoj babičko,“ zaradoval se Jirka. „Kde se tady bereš. Otakar říkal, že jsi na zahradě.“ „Na zahradě Otíku?“ řekla paní Sibyla a přísně se na něho podívala. „Co bych dělala na zahradě? Pojďte oba se mnou. Než odjedete, chci být ještě chvíli se svými vnuky.“ S těmi slovy je odvedla do pamětní síně, kde se mohli v klidu posadit. „Musíš mi, Jirko, povyprávět, jak jsi včera zachránil pevnost Brk,“ začala rozhovor babička. „Ono toho zase tak moc na vyprávění není,“ vykrucoval se Jirka. „Večer jsme si s Klárou vyšli na tajný výlet. Když jsme uslyšeli, že se k nám blíží nějací lidé, tak jsme se raději schovali do křoví. Byl to Blahoslav a jeho kumpáni. Vyslechli jsme jejich rozhovor, a když odešli, tak jsme se rozdělili. Klára běžela varovat vojáky na Rudově a já jsem se snažil dostat co nejrychleji sem. No a zbytek už znáte.“ „Nemusíš být tak skromný Jirko. To cos včera dokázal ty, to by zvládl jen málokterý chlapec tvého věku,“ pochválila ho babička. „A co se stalo potom, co jsem si šel lehnout?“ zeptal se pro změnu Jirka. „Podařilo se zachránit všechny vojáky z pevnosti? Kolik bojenských špiónů se podařilo zajmout? Bude válka s bojeny?“ Paní Sibyla se usmála a začala povídat o vývoji nočních událostí a o nejnovějších zprávách, které dorazili na hrad. A na závěr se rozpovídala o zajatcích: „Kolik špiónů se podařilo dosud zajmout, to nikdo neví. U pevnosti se vojákům podařilo zneškodnit všechny. Teď pokračuje pátrání po zbývajících špiónech po celém Severním dílu. Dokonce i zde na hradě jsme zatkli jednoho z nich a ráno pak dalšího ve vesnici pod hradem.“ „Takže ta válka s bojeny nejspíš bude?“ chtěl se ujistit Jirka. „Já si spíš myslím, že až se král Maxián dozví, že jeho plán s obsazením pevnosti ztroskotal, tak se stáhne zpět. Ale kdo ví?“ V tom do místnosti vrazil strýc Bořivoj. „Posel na Podhorské panství je už připraven a čeká jen na tebe,“ obrátil se na Jirku. „A my s Otakarem vyjíždíme o chvilku později. Musím ještě něco zařídit,“ oznámil nakonec a odešel. „Tak pojď, Jirko. Doprovodím tě k bráně,“ řekla babička a vstala od stolu. „Já si musím jít připravit věci. Otec říkal, že za chvíli vyjíždíme. Takže naschle, Jirko,“ rozloučil se ještě Otakar, než také opustil místnost. Paní Sibyla s Jirkou se vydali k bráně, kde na Jirku už čekal osedlaný kůň. Voják, který měl Jirku doprovodit, netrpělivě přešlapoval opodál. „Vím, že s Klárou máte nějaké tajemství,“ pošeptala Jirkovi babička, když se s ním loučila. „Kdybyste se náhodou chtěli někomu svěřit, tak bych byla ráda, kdybych to mohla být já. Určitě bych to vaše tajemství nikomu jinému neprozradila.“ „My máme s Klárou spoustu nejrůznějších tajemství,“ odpověděl rovněž šeptem Jirka. „Slibuji ti babi, že až přijde čas, někomu je prozradit, tak ty budeš první na řadě.“ Klára spala ještě o něco déle než Jirka, a když se konečně vzbudila, nechtělo se jí vůbec vstávat. Převalovala se v posteli a doufala, že když se ještě chvilku zdrží, snad se jí podaří uniknout dotěrným otázkám dospělých. Napadlo ji, že se zkusí zeptat Jirky, jak to v noci dopadlo s pevností Brk. Ten ji ale odbyl jen sdělením, že pevnost je zachráněná. Všichni vojáci že jsou zdraví a živí a víc že jí poví, až se vrátí domů. Klára tedy rozladěně vstala z postele. Přitom padl její pohled na noční stolek, kde se stkvěla v dřevěném rámečku Rodrigova podobizna. Klára vztekle popadla rámeček a portrét z něho doslova vyrvala. Pak obrázek zuřivě rozcupovala na malé kousíčky. Po tomto aktu pomsty se převlékla, upravila, umyla a sešla do kuchyně. Snažila se, aby si jí pokud možno nikdo nevšimnul. Sotva však otevřela dveře kuchyně, přiběhla k ní Barbora a přivítala jí slovy: „To je dost, že ses tu ukázala. Kam jste se to včéra v noci s Jirkou vypravili? A kde je vůbec Jirka?“ „Otevřeným oknem nakoukl do kuchyně pan Zámořský. „To by mě také zajímalo,“ prohlásil a hned spěchal dovnitř. Než se Klára usadila ke stolu, vstoupil do dveří. „No tak povídej,“ vybídl Kláru. Klára si nešťastně povzdechla a začala s vyprávěním: „Barnabáš tady před několika dny vyprávěl, že se u pevnosti Brk bude konat velké divadelní představení. A na jeho závěr že prý má být spuštěna nová atrakce, která vytvoří na obloze nádherné ohnivé květy. Napadlo nás s Jirkou, že ty ohnivé květy by možná mohlo být vidět z Rudova. A tak jsme se včera večer vydali k Rudovu, abychom se na ně podívali.“ „Proč jste mi o tom nic neřekli,“ zlobil se na Kláru její otec. „Mohl jsem se tam vypravit s vámi. Víš, jaký jsem měl o vás strach, když jsem zjistil, že jste někam zmizeli?“ Klára sklopila oči a zahanbeně se dívala na svoje ruce. „A kde je Jirka? Proč se ještě nevrátil?“ zeptala se Barbora. „Mám už o něho opravdový strach,“ přiznal pan Zámořský. „Vyhlížel jsem ho celou noc, ale marně.“ „Jirka je na hradě Břich,“ řekla trošku provinile Klára. „Jel tam, aby varoval strýce Bořivoje.“ „A jak můžeš vědět, že dojel v pořádku. Mohl třeba v noci spadnout z koně a zranit se,“ strachoval se pan Zámořský. „Nic mu není. Je v pořádku na hradě,“ odporovala mu Klára. „Kdyby se mu něco stalo, tak bych to určitě poznala.“ Jejich rozhovor přerušil rozruch na dvoře. Pan Zámořský se podíval z okna a oznámil: „Nedola se vrátil. Za svítání odjel k Rudovu, aby se pokusil vyzvědět od vojáků nějaké novinky.“ To už se pan Nedola hrnul do domu, následován houfem zvědavců. Pan Zámořský mu vyšel vstříc. „Tak co je nového,“ zeptal se bez okolků. „Klára měla ve všem pravdu,“ spustil pan Nedola ještě ve dveřích. „V noci se Blahoslav se čtyřmi kumpány pokusil přepadnout vojáky na Rudově. Ti se však ubránili a útočníky zajali. Než jsem vyrazil na zpáteční cestu, vrátil se posel z Konečků. Potvrdil, že pan Kilián Krásný a jeho společníci opravdu dnes v noci chtěli obsadit pevnost Brk. Ani oni však nepochodili. Vojáci je všechny pochytali a zavřeli v pevnosti. Baron Břich, podle posledních zpráv, svolal zemskou hotovost. Chystá se vyjet proti bojenskému vojsku, které se blíží k pevnosti Brk.“ „Je opravdu jisté, že pan Kilián a jeho lidé byli bojenští špióni?“ zeptal se udiveně pan Mlejnek, který si také přišel poslechnout, co je nového. „O tom myslím nemůže být nejmenších pochyb,“ potvrdil mu pan Nedola. „Slyšel jsem, že se proti nim už podařilo shromáždit ohromné množství důkazů.“ Poté se na pana Nedolu začaly sypat otázky ze všech stran. Klára se už už chystala, že také něco řekne, ale pak si to raději rozmyslela. Napadlo ji, že by se jí někdo mohl začít opět vyptávat a tomu se chtěla vyhnout. Proto se raději potichu vytratila. Byla si totiž vědoma, že spousta drobností v jejím příběhu nesedí. Co by asi tak mohla odpovědět, kdyby se jí někdo například zeptal, kde sebral Jirka koně, na kterém dojel na hrad Břich. A že se tam za tak krátký čas nemohl dostat pěšky, to bylo naprosto zřejmé. Naštěstí pro Kláru, zvěst, že baron Břich svolává zemskou hotovost, způsobila, že dospělí měli spoustu jiných starostí. Všichni muži z domu se museli připravit na odchod do války. Těsně před obědem přijel posel od barona Břicha, který s sebou kromě Jirky přivezl i krátký o dopis pro pana Zámořského. V dopise bylo potvrzeno, že je opravdu svolána zemská hotovost a také upřesňoval, kdy a kde je pan Zámořský se svými muži očekáván. Druhý den ráno se pan Zámořský rozloučil s dětmi a svou tetou, nasedl na koně a následován všemi dospělými muži z panství, odjel směrem ke Konečkům. Bylo to těžké loučení. Klára plakala, objala otce a velmi dlouho se ho nechtěla pustit. I Jirka měl slzy na krajíčku, ale ovládl se a snažil se předstírat, že je úplně v pohodě. „Nebul,“ nabádal Kláru. „Babička říkala, že k žádnému boji nejspíš nedojde. Jakmile král Maxián zjistí, že se jeho lidem pevnost Brk obsadit nepodařilo, tak určitě práskne do bot.“ Ještě než odjel, vzal si pan Zámořský Jirku stranou, objal ho a řekl: „Teď jsi ty nejstarší muž v domě. Než se vrátím, tak se musíš postarat o naše panství a hlavně o svou sestru. Buď rozumný a nevyvádějte tu s Klárou žádné hlouposti.“ Jirka slíbil, že se o všechno postará a na Kláru že dohlédne. Protože spolu s panem Zámořským odjel dokonce i pan Mlejnek, odpadlo Jirkovi a Kláře dopolední vyučování. Jirka, který si vzal otcova slova o pánu domu k srdci, se rozhodl, že než se otec s ostatními vrátí, budou s Klárou pomáhat v hospodářství. „Já si vezmu na starost koně v nových stájích a ty můžeš třeba pomáhat Barboře v kuchyni,“ suverénně oznámil Kláře. „Tak to určitě,“ vysmála se mu Klára. „Já rozhodně nebudu celé dny trčet zavřená v kuchyni.“ „Tatínek mi tě dal na starost, tak mě budeš pěkně poslouchat. Uděláš všechno, co ti přikážu,“ rozčílil se Jirka. Zároveň pohrozil Kláře pěstí. „Tak to máš smůlu,“ vysmála se Klára jeho výhrůžkám. „Mě totiž nikdo nepřikázal, že tě mám poslouchat. A to s tou kuchyní je úplný nesmysl. Barbora žádnou pomoc nepotřebuje. Až dodnes vše zvládala sama i bez mé pomoci. A protože teď je v domě mnohem méně lidí, nebude mít ani tolik práce. Já budu taky pomáhat s tebou v nových stájích. Aspoň mě budeš mít pěkně na očích, když na mě máš dohlížet.“ Po tomto proslovu se Klára otočila a uraženě odešla. Jirka zůstal sám. Napadlo ho, že jako nový pán domu se prozatím příliš neosvědčil. Prateta Eleonóra schválila Jirkův nápad, že budou s Klárou pomáhat v hospodářství a tak se oba ještě ten den pustili s vervou do práce. Ukázalo se, že když chtějí, dokáží být opravdu platnými pomocníky. Oba dva měli ohromnou radost, když je někdo pochválil a tak se s chutí pouštěli do každé potřebné práce. Samostatná činnost bez neustálého dohledu dospělých je velmi těšila a ve chvílích odpočinku si dokázali najít dost času i na své hry. První dny měli Klára i Jirka občas obavy o svého otce, ale brzy oba pustili všechny starosti z hlavy. Přispěla k tomu i Plamínkova zvědavost. Když se totiž večer Plamínek od Kláry a Jirky dozvěděl, že se možná k pevnosti blíží bojenské vojsko, rozhodl se, že se na bojeny zaletí podívat. Brzy vyhledal všechny bojenské jednotky a informoval o nich Jirku s Klárou. Podobný průzkum prováděl každou noc, takže Jirka a Klára byli patrně z celého království nejlépe obeznámeni o pohybu nepřátel. Když se od Plamínka dozvěděli, že bojeni zastavili svůj postup a začali se stahovat zpět, pořádně se jim ulevilo. Těšili se, že opět brzy uvidí tatínka. Pevnost Brk vybudoval před dávnými věky dnes už zapomenutý národ. Její budovatelé upadli v zapomnění, ale sama pevnost přetrvala, téměř nedotknuta zubem času. Na vysoké skalní stěně kolmo padající až do chladných vod řeky Modravy se tyčila levá část pevnosti. Z jejích ochozů a střílen měli obránci dokonalý přehled o všem, co se děje na cestě na druhém břehu řeky. Na cestu bylo zamířeno i několik velkých katapultů a balist. Z druhé strany chránilo hradby levé části pevnosti Brk rozlehlé hluboké jezero. Na protějším břehu tohoto jezera se vypínal k nebesům skalnatý horský svah, který zcela znemožňoval útok na pevnost z této strany. I pravá část pevnosti stála pevně na vysoké, nedostupné skále. Její hradby se tyčily přímo nad cestou. V případě potřeby tak mohli obránci, z hradeb pevnosti cestu doslova zasypat obrovskými balvany. Pravá část pevnosti byla o něco rozlehlejší než levá a proto zde byla uskladněna většina zásob. Na straně odvrácené od Orlího kaňonu, v jihozápadních hradbách pravé části, byla i jediná brána pevnosti Brk. Pravou a levou část spojovaly jen dva provazové mosty, zbudované vysoko nad hladinou řeky. Celý Brk tedy tvořily dvě v podstatě samostatné pevnosti, postavené proti sobě. Společně dokonale ochraňovaly ústí Orlího kaňonu. Proto za celé ty dlouhé věky nebyla pevnost Brk nikdy dobyta a většina vozejských vojáků se spoléhala na to, že k tomu nedojde ani tentokrát. Krátce po poledni, sedmého dne od dopadení pana Kiliána, spěchal přes jeden z visutých mostů pevnosti plukovník Premus. Měl zpoždění. Schůzka velení už nejspíš začala bez něho. A dnešní poradu měl vést sám vévoda. Když plukovník vstoupil do místnosti, hovořil právě baron Břich: „Mých šest tisíc mužů stále táboří nedaleko pevnosti a jsme kdykoli připraveni okamžitě se přemístit k ústí Orlího kaňonu.“ Starý vévoda Veleslav Drotenský, který před dvěma dny přicestoval až z Krakoru, jen pokýval hlavou a pravil: „Dobře. Do dvou dnů by vás mělo posílit dvacet tisíc mužů z obou středních dílů. Spolu byste měli být schopni zadržet i ten nejrozsáhlejší bojenský útok.“ Když vévoda domluvil, přihlásil se o slovo plukovník Premus. „Promiňte mi prosím, mé zpoždění. Zdržel jsem se, protože před malou chvílí se vrátil zpět jeden z mých zvědů a přinesl nejnovější hlášení o nepříteli. Jestli dovolíte, hned vás obeznámím s tím, co jsem se od zvědů dozvěděl.“ Starý vévoda jen pokývnul hlavou. Plukovník tedy přistoupil k velké mapě rozložené na stole a začal na ní ukazovat poslední známé přesuny bojenských vojsk. „Jak sami vidíte, vypadá to, že bojeni ustupují,“ shrnul svůj výklad plukovník. „Přikázal jsem mým zvědům, aby je dál sledovali a podávali mi hlášení. Další zpráva od nich by mohla přijít už zítra.“ „Ještě několik dní počkáme, jak se situace vyvine,“ rozhodl na závěr vévoda. „A když se potvrdí, že bojenské vojsko opravdu odtáhlo, tak nechám zemskou hotovost rozpustit a všichni se vrátíme domů.“ Večer ve svém pokoji přemýšlel plukovník Premus o situaci. Nepochyboval, že bojeni opravdu ustupují, ale přesto měl pocit, že to ještě zdaleka není konec. Ani ne za dva týdny, od jejich odjezdu, se pan Zámořský a všichni ostatní muži vrátili zpět. Z vojenského tažení si přinesli spoustu zážitků, dojmů a novinek, takže ještě několik týdnů měli o čem vyprávět. Nejdůležitější novinka ale byla ta, že se panu Zámořskému podařilo sehnat náhradu za Blahoslava. V ležení se seznámil se spoustou lidí a podařilo se mu navázat užitečné kontakty. Zde také potkal dva bratry, Viktora a Vincenta, kteří sháněli práci. Koňský handlíř, u kterého dlouhá léta pracovali, v zimě zemřel a po jeho smrti o svou práci oba přišli. Pan Zámořský si o nich nejprve sehnal více informací a pak se rozhodl, oba je najmout. Život na panství se pomalu vrátil do normálních kolejí a za pár dnů si už nikdo na bojenské špehy ani nevzpomněl. Až třináctého dubna se z ničeho nic objevil na Podhorském panství jezdec, oblečený v livreji barona Břicha. Den před tím slavili Jirka a Klára své jedenácté narozeniny, a tak první co je napadlo, bylo, že jim babička třeba posílá ještě jeden dárek. Brzy však zklamaně zjistili, že tomu tak není. Posel nesl pouze dopis pro jejich otce. Po odjezdu posla si nechal pan Zámořský zavolat své děti a vážným hlasem jim oznámil: „V tom dopise stálo, že váš strýc, baron Břich dostal od našeho krále vysoké státní vyznamenání za služby vlasti. Zve nás všechny na slavnostní předání tohoto vyznamenání. Ceremoniál se bude konat dvacátého šestého dubna v královském paláci v Krakoru, u příležitosti oslav králových narozenin. Přijal jsem jeho pozvání, takže příští týden pojedeme do Krakoru.“ Jirka a Klára se na něho jen vyjeveně dívali, jako by nechápali, co jim to vlastně říká. „Co je. Vy nemáte radost, že pojedeme do Krakoru,“ zeptal se jich otec. „To že se zase podíváme do Krakoru je skvělé,“ odpověděl Jirka. „Já ale vůbec nechápu, za co vlastně strýc dostane to vyznamenání. Vždyť vlastně nic neudělal. Jen se pár dní u pevnosti naparoval v brnění.“ Do Krakoru dorazili Zámořští dva dny předem. Ubytovali se v domě pana Zámořského a několikrát denně vyráželi do města na nákupy. Klára i Jirka dostali od otce každý ještě několik opožděných dárků k narozeninám. Nezapomněli ani na ostatní obyvatele jejich panství. Dvacátého šestého dubna ráno si Zámořští oblékli své nejlepší šaty a vyrazili k paláci. U brány ukázali své pozvánky a jeden z lokajů je zavedl dovnitř. Jejich místa byla až úplně vzadu, odkud nemohli téměř nic spatřit. Jirkovi i Kláře připadalo čekání na začátek ceremoniálu nekonečné. Pak ale zazněla královská famfára a ceremoniář uvedl samotného krále. Za ním byli uvedeni do sálu šlechtici, kteří měli převzít vyznamenání. Protože Jirka a Klára téměř nic neviděli, snažili se alespoň poslouchat. Začalo vlastní předávání medailí, řádů a vyznamenání. Nejprve přišla na řadu vyznamenání nižší třídy a postupně byly udělovány řády stále vyšší a vyšší. Barona Bořivoje Břicha ohlásil ceremoniář až úplně na závěr. Když bylo oznámeno, že mu byl udělen Řád vozejské koruny první třídy, sál zašuměl překvapením. To bylo něco nevídaného. V posledních sto letech byl totiž tento řád udělován jen členům královské rodiny a zcela výjimečně i nejvyšším Krakorským velmožům. Král Věslav VI. povstal, aby řád osobně předal, což bylo obvyklé pouze u tohoto nejvyššího vozejského vyznamenání. Na konec ceremonie odměnil zaplněný sál barona Břicha ještě potleskem. „Myslíš si, že by nám strýc na chvilku to vyznamenání půjčil, abychom si ho mohli prohlédnout?“ pošeptal Jirka žertem Káře, když po skončení ceremoniálu šli strýci poblahopřát. „Vždyť ho vlastně dostal jen naší zásluhou. Říkali přece, že mu ten řád udělují za záchranu pevnosti Brk.“ „To určitě,“ zasmála se Klára. „Ten by nám nepůjčil ani starý pantofel.“ (Pokračování příběhu naleznete v další části nazvané Zloba černého krále) |