Tam za zídkou zvanou smrt
Ta zeď… Ta zeď ve mně vyvolává divné pocity. Jako by ovládala mé smysly. Vábí mě a zároveň odpuzuje. Dva metry holé cihlové stěny. Co může být za ní? Nechci se tam podívat. Ale kdybych jen nakoukl… Krčím se v křoví kousek od ní. Slunce si celý den krásně hraje se stíny. Ráno jsem ponořený ve tmě. V poledne stín ustupuje víc a víc. V podvečer mizí za zdí. Co tady působí za síly? Břečťan, táhnoucí se podél celého vršku zdi, vypadá jako pravý hlídač celého panství. Dominantně se kroutí a některé výhony dopadají až na zem. Viděl jsem kosa, který přelétl přes zeď. Žuchlo to a už se nevrátil. Co když tam mají víc zeleně? Víc květin? Víc místa na hraní? Hodně otázek, ale málo odpovědí… Oči mi visí na železné klice dřevěných dveří. Stačí pár kroků, jen nakouknout… Rozhodl jsem se! Opatrně se vysoukám zpod ostnatých větviček ostružin. Rychle a tiše se plížím ke zdi. Nekonečno. Nekonečno mezi mnou a zdí. Každý krok, jako by byl jen nepatrným krůčkem mravence v porovnání s mnohem větším tvorem.Přiblížím se k ní skoro na dotek. Cítím, jak zeď studí. Vychází z ní neviditelná síla. Šepot. Šepot mi zní v uších. Hlasy, kterým nerozumím. Co jen chtějí? Podívám se nahoru. Stěna se táhne nekonečně vysoko. Téměř až do nebe. Jakoby se sama chtěla vyrovnat Bohu. Nerozumím tomu. Opatrně nakračuji podél zdi, pomalu se blížím k brance, která mě pustí do úplně nového světa. Ruka mi spočine na stejně chladné klice. Jde to zlehka. Skoro až překvapivě. Zatáhnu. Malá škvírka mi dovoluje nahlédnout… A pak… Ticho… |