|
Prohraná sázka
Celý svět mám zde jako na dlani,
zde nikdo milovat Tě mi nebrání.
Společností jsi mi zas a pouze ty,
a přesto nejsi, chybí mi Tvé doteky.
Pocit stejný jako laskání slunečních paprsků
cítím, když vzpomenu si na spojení našich rtů.
V tu chvíli mě bílý motýl unáší za tebou,
do říše snů...
Ty jsi tím býlím motýlem,
mým a přesto cizím...
Dotýkáš se mě a já přesto Ti mizím.
Najdeš-li mě, magický okamžik prožíváš,
a přesto mě dnem či nocí nemíváš.
Chci obejmout Tě pevně,
jako svírá mořská hladina...
Jen nebe brání jí zaplavit celý svět...
Chci abys šeptal mi do vlasů,
že pro Tebe jsem já jediný existující květ.
Vím však, že to není možné,
nikdy se tak nestane,
snad jedině až mé srdce též bít přestane....
Tak jako slunce svítit bude dál
a kapky deště chladit vášeň jeho těla,
nesplní se nikdy ani polovina,
co bych chtěla....
Abych Tebe zpátky na zemi mohla mít,
a s Tebou žít, ne jen o Tobě snít.
Abych mohla dotknout se Tvých dlaní...
Své srdce zaplnit Tvou láskou...
Nebýt zatížena myšlenkami nad Tebou uzavřenou sázkou...
V níž šlo o největší výhru...
Ale ty jsi ji prohrál...
|