GHOTIC HAZARD -I.

I.
Předevčírem jsem se vydala do knihovny a našla jsem tam nad očekávání opravdu velkolepé dílo. Ta kniha byla dost stará a mojí pozornost upoutala doslova jako magnet.
Nejde to docela dobře vysvětlit, ale prostě na ní ulpěl můj pohled a už se neodtrhl. Ležela skoro neviditelně na nejvyšší polici v nejposlednějším regálu na konci místnosti pod sekcí šamanismus. No dobře, o šamanismu rozhodně není, ale čarodějnictví nebo dokonce rubriku upírologii nemají. Zkrátka jsem přišla, podívala se nahoru a už jsem tahala žebřík, abych si jí mohla sundat. Učarovala mně neuvěřitelnou magickou silou, jen co jsem jí otevřela.
Několik okamžiků poté už se mi spokojeně houpala na zádech v batohu, pokud vůbec kniha může být spokojená. Což asi ne, tak dobře, usmívala jsem se od ucha k uchu já a už jsem se nemohla dočkat, až jí konečně rozložím v klidu a přítmí svého pokoje a celou jí prostuduji. Bylo chmurné páteční odpoledne a já si s výtečnou náladou vykračovala tajemnou alejí domů. Ještě pár minut a má cesta bude u konce. MPtrojku jsem si nechala, pitomec, doma a tak jsem si alespoň představovala, co všechno se nového dozvím.
Upíry já prostě miluju. Je to má dlouholetá a bohužel platonická láska. Stejně tak miluji vše kolem nich, ať už jsou to fiktivní filmy, příběhy, povídky nebo přímo historické prameny a dokumenty. Ten mimochodem právě vlastním, a doufám, že dnes poodhalím opět něco málo z jejich nádherného tajemství.
Asi vás to ani nepřekvapí, když o sobě řeknu, že jsem ghotic. Miluju černou, horory a věci, které ostatní (normální) lidé odsuzují. Klišé že, ale když k tomu přidám i to, že se občas sem tam zesebepoškodím, libuji si ve fyzické bolesti, bohužel i psychické, že vysedávám naivně za úplňku v okně do zahrady, nebo přímo i jdu na hřbitov a doufám…, budu vám už připadat stoprocentně výstřední. Na svojí obhajobě mohu říci pouze to, že už 5 let žiji v tomto zvláštním vlastním světě a …líbí se mi to.
Chodím do školy jako normální člověk, dokonce na gymnázium, i když se dost divím a ptám se neustále, co tam vlastně pohledávám. Okolí už si na můj výjev relativně zvyklo a už mě nechávají být. Neútočí na mě trapnými otázkami, nedělají si ze mne srandu a ani se už tajně nepošklebují, když přijdu občas s nějakým nevídaným módním výstřelkem. Tím mám na mysli třeba extra vysoké boty, extra pobledlou tvář či rty jedovatě dočerna. I když, pravda, trochu jsem v tomhle děsivém image polevila a chodím tak už povětšinou pouze na koncerty a jiné srazy podobně smýšlejících lidí, nebo sama večer. Asi bych litovala ubohého človíčka, jenž by mě potkal někde v noci na ulici…inu, nedivila bych se mu, kdyby vzal nohy na ramena a s panickým křikem utekl. Nedivím se ani lidem, kteří odsuzují celou mojí osobu, přestože se mnou nikdy nemluvily nebo mě vůbec ani neznají. Ale jejich chyba. A mě je to docela jedno…Ale musím se přiznat, ne vždy. Jednou za čas se objeví nějaká osoba, která mě předem odsoudí a mně to sakra vadí. Ale mám povahu být veliký pesimista a řeším to tak, že si někde tajně v koutku pobrečím a za týden - opravdu, za týden - mě to už vůbec netrápí. A starosti ubude a jizvička přibude…
Ani se nenaději a už jsem doma. Jupí! Konečně. Batoh letí do jednoho kouta, školní oblečení do druhého a už jsem navěky hluboce ponořená v tom skvělém, v kůži vázaném starodávném pokladu. Jak úžasná kniha! Jenom žasnu. Na pár chviliček se odlepím, abych zatáhla závěsy, zapálila svíčky a pustila si nějakou tajemnou hudbu. Krásné pozadí. Teď už jsem spokojená nadmíru a nejméně do večera nejsem přítomna ničemu. I kdyby se venku třeba čert na koze vozil, pro mě existuje pouze tato kniha a nic jiného. Vypínám se.

Kdybych měla někde blízko v dohledu hodiny, patrně bych vnímala hodinovou ručičku, jak se pohybuje jako vteřinová. Už déle se mi chce na záchod. Stále to ale odkládám na dočtení určitého odstavce, stránky, kapitoly.
Poprvé jsem se obrovskou silou odtrhla a cestou kolem hodin jsem se zapotácela. Ještě že tam byla lavice, která mě zachytila. Pět hodin! Pět? Pět!! Pět hodin jsem nevnímala a četla. Zajímavé. Sice jsem tak nějak s tím počítala, ale že až takhle radikálně… Kniha je nade všechno očekávání úžasná a ještě úžasnější. Vypráví o několika lidech, kteří byli svědky nějakého upíra, nebo se s ním dokonce potkali, znali je, ba přímo s nimi i mluvili! Jak mám v povaze, nepovažuji to pouze za tuctový blábol. Poté jsem četla překlady různých středověkých kronik, seznamy několika údajných upírů a dokonce jejich celé rodokmeny, sahajících až do 20 generacích zpět.
Ale odešla jsem právě, jak říkajíc, v tom nejlepším. Jeden kněz popisoval rituál, jak přilákat upíra. (!!!) A vůbec k tomu nebyla potřeba nějakých šílených přísad a bylin. Žádný jednorožčí drcený roh, kůže nekřtěňátek, prach z mumie nebo tak něco. Pouze vlastní krev, víno, hudba, odhodlání a víra. Úžasné. Toho všeho mám dostatek.
Četla jsem další 3 hodiny a zvažovala, zda nemám knihu dočíst celou do konce a potom se pokusit vyvolat upíra, nebo na to jít právě teď a dočíst jí potom. Ale co když žádné potom nebude?
Otázka…ale stojí za to zůstat nezodpovězená. Já do toho prostě jdu a je mi jedno, co se stane, když se mi to povede. Úplně.
Oblékla jsem se tedy, jako když se chystám ven, našla tu nejzdobenější číši a naplnila jí vrchovatě červeným vínem. Potom nacvakala do ipodu opakované přehrávání jedné skupiny, která se pro tuto příležitost hodila nejvíce, všude zhasla a uvelebila se do otevřeného okna s malým tenkým plíškem mezi prsty. Chvilku jsem tam tak seděla a vnímala zasněně atmosféru a v duchu si stále opakovala: co kdyby?, co kdyby?…
Poté jsem naprosto klidně a uvědoměle ponořila žiletku do vína a poté lehce přejela po zápěstí. Poté po předloktí a nakonec ještě přeťala jednu žílu na hřbetě levé ruky. Nakonec jsem ještě upila kapku z poháru a zavřela oči. Pozvolna jsem začínala cítit rány a krev, líně se řinoucí z ran. Ve tmě byla černá a hustá. Spojení vůně červeného vína a krve prý zaručeně přitáhne nějakou noční bytost. Skvělý. Už se nemůžu dočkat. Jenom doufám, že to nebude jenom můry, sovy či netopýři, ale opravdoví noční dravci, dychtící po mé krvi. Nevím, zda se mi to jenom zdálo nebo ne, ale hudba najednou začala hrát strašně pomalu a poomaluu a pooomaaaluuu, jako bych si dala poctivý brko. Sice jsem ho měla jenom jednou jedinkrát a to ještě docela náhodou. Odnesla jsem to skoro s dvanáctihodinovým válením se po pokoji. Závrať byla každopádně dnes stejná, jenom vysmáno jsem z toho tolik neměla. Možná se mi motala hlava z té ztráty krve.
Úžasný pocit. Bolest zase ustala a já se propadala a padala někam pryč. Úplně jsem zapomněla, že očekávám nějakého návštěvníka a jen se topila v té apatii. Hudba hrála stále dokola a já otevřela oči. Jak dlouho byli zavřeně? Natáhla jsem se po sklenici s vínem, ale připadala mi neobyčejně lehká. Co to? Nepřítomně jsem se na ní podívala a zaječela. Sklenice mi vyklouzla a roztříštila o kámen pod oknem.
Byla prázdná…

II.
…prázdná.
Prázdná!!!! P.R.Á.Z.D.N.ÁÁÁÁ!!!!
Zachvátila mě panika a přepadl pocit svírání hrdla, pocit úplné paralýzy všech končetin a nevýslovného děsu. V okamžiku ho ale vystřídala radost. Opravdu. Čirá šílenost se mě pokoušela připravit o poslední zbytky zdravého rozumu (toho zbytku, co ještě mám) a mě se chtělo šíleně se smát. Seskočit dolů, točit se dokola a smát se…Teď už to bylo nachlup jako tráva…
Koutkem oka jsem zahlédla stín hlubší, než byli ostatní okolo. Bylo to tak rychlé…
Skoro nepostřehnutelný pohyb toho stínu, pak jenom tvář, tak tvrdá a chladná, na kterou na okamžik dopadl zbloudilý paprsek světla, od svíčky. A oči… temné, hluboká, krásné, kruté, hladové, dychtivé, uhrazující, tajemné, krásné…
V dalším okamžiku se ty oči ztratili a ze tmy mne popadly dvě ocelové svěrací paže a strhly mě dolů na zem. Dopadla jsem obličejem do trávy a zbytkem těla na kameny a na beton. Docela rána, ale tu jsem také nevnímala.
Pak už jenom palčivá bolest, pálení na krku a konec.
Vůbec netuším, jak jsem se probudila v pokoji na pohovce. Motala se mi strašně hlava. Nejdříve jsem si myslela, že to byl jenom sem. Šrámy na ruce mě přesvědčily o opaku. Dobře. Pak jsem se pracně zvedla a odvrávorala do koupelny. Cestou jsem prošla kolem stolku s vínem a s dohořelými svíčky. Došla jsem k zrcadlu a málem jsem odskočila úlekem. Zírala na mě smrtka, s rozmazanýma očima, pusou v šedých odstínech a křídově bílou pletí. Dokonce snad i víc, než s make-upem. A ty kruhy pod očima. Penečku! Ty byly… takové bych si nakreslit nedokázala. No jo…přírodní vypadají nejlépe. Počkat, proč přírodní?
A sakra…co se to tady děje?! Nebo spíš stalo…!
Ale místo odpovědi jsem si poprvé všimla toho červeného čehosi, co se mi vyjímalo na bledém krku dokonce tuplovaně! Bylo to podobné dvěma malým rankám a - byly to dvě malé ranky!
Potutelně se na mě šklebily přes zrcadlo a smály se mému oknu. Měla jsem po včerejší noci namouduši jako vymetýno. Asi jsem to s tím vínem trochu přehnala…ale co ty ranky? Beru prázdnou láhev do ruky a zjistím, že v ní není ani kapka…a přece byla v noci ještě plná.
Jen tak náhodou můj pohled spočinul na batohu v rohu a přepadla mě tvrdá rána procitnutí. Batoh, knihovna, kniha…. KNIHA.
Kde je?
Kde je ta kniha??
Prohledala jsem stůl a nikde nebyla. Vzpomněla jsem si na včerejší nadšení pro nějaké dílo o upírech, které teď nebylo nikde k nalezení. Při usilovném hledání se mi pozvolna vybavovalo všechno, co se stalo. A bichle samozřejmě nikde. Prostě se do země propadla. Skvělý, co teď vysvětlím knihovnici.
Tahle strast byla ale ihned zatlačena nějakou daleko naléhavější. Byla jsem osvícena poznáním…
…. Včera v noci mě navštívil upír.




III.
Celé dopoledne jsem strávila u televize. Zavrtala jsem se hluboko do pohovky a trpně civěla na trapné seriály. Nevnímala jsem, co dávají, jenom jsem se snažila nemyslet na to, co se stalo včera v noci. Mysl jsem sledováním hysterických výjevů moc dlouho nezaměstnala. Docílila jsem pouze toho, že mě z toho začala bolet hlava ještě o něco víc, než bolela před tím a tak jsem šla znovu spát.
Zdál se mi nějaký divný sen o tom, že kradu vázanou knihu z knihovny, že potom zapírám, že jí nemám a že jí nakonec najdou u mě pod lavicí ve škole. Nesouvislá blbost.
Po probuzení jsem se cítila stejně ospalá, jako před spaním. Napadlo mě, že pokud mě včera někdo odlehčil o pár litrů krve, budu nejspíš muset doplnit tekutiny.
V zrcadle jsem se ještě stále viděla, což bylo dobré znamení…avšak bledá jsem byla stejně, jako ráno. Oloupala jsem si z nudy stroužek česneku a celý ho snědla. Hnus, ale to bylo asi tak všechno. Vzala jsem také do ruky několik křížů, které jsem našla po domě, ale dopadlo to stejně, jako s česnekem. A voda? Také nic. Osprchovala jsem se tak jako normálně. Ranky se trochu zatáhly, ale stále tam byly, jako jediný viditelný svědek mého včerejšího hazardu. Celou dobu, co se o tohle téma zajímám, se snažím oddělit fakta od fikce, pokud jde o upíry. Takže jestliže by se ještě někdy ten upír ke mně přiblížil, vím, že nemusím ztrácet čas sháněním nějakých dřevěných kůlů, křížů a česneku. Což je opravdu cenná informace. Ještě bych mohla zkusit svěcenou vodu…ale tu teď honem neseženu, abych si jí připravila vedle postele a měla jí po ruce. Doufám, že tento malátný stav je pouze přechodný. S tím, že bych mohla získat pouhým vysátím část jeho síly, jeho obratnosti, jeho vidění ve tmě, nebo že bych se dokonce stala úplný upír, nepočítám. To by bylo až moc snadné. A vzhledem k tomu, že existují - ano, teď už mi nezbývá než to připustit, se musí stále živit. Což by znamenalo každá nová oběť = nový upír. A to by tady bylo už přeupírováno. Dobrá, nezbývá tedy věřit, že si své tajemství střeží. A to je další problém. Já o něm už vím. Jestli jich je víc, nejspíš se dost naštvou, až zjistí, že o nich ví nějaký další člověk. Nebudu doufat, že o tom ještě neví, ale i tak si dám pozor, abych se před někým nepřeřekla, nebo aby neviděl můj krk.
Další věc: až mě přijde můj nový známý umlčet, měla bych se alespoň pokusit se ubránit. Pověry nepověry - vystelu si to tady česnekem, křížena a seženu nějaké dřevěné kolíky, nebo třísky, ty asi budou stačit.
Sakra! Proč ze mě nemohl udělat upíra!? Vždyť o jednoho navíc by se svět nezbořil. Kdo jiný než já má větší právo stát se upírem?? To je tak nefér! Přijde si jen tak, vezme si, co potřebuje a zase se vypaří jako pára nad hrncem. Jak si to vůbec představuje?! To je chování…i pro upíry drzé. No kde to sme??!
Pustila jsem se z té strašné bezmoci do učení, což znamená, že už jsem byla hodně zoufalá. Ve škole mi to nešlo nejlépe, ale ani nejhůře. Byla jsem tak nějak mezi, ale to jenom proto, že jsem dřela a učila se, co to šlo. Nějak extra chytrá nejsem, tak to alespoň doháním pílí. Ale učení mi dnes ne a ne do té rozbolavělé hlavy nalézt. Odráželo se jako od bubliny. Dneska to nemá prostě cenu. Vzdala jsem to a slíbila si, zítra si to dostatečně vynahradím. Zavřela jsem učebnici dějepisu a v tu chvíli se ozvalo tlumené zaklepání a do pokoje nakoukla bratrova tvář. Byl o tři roky mladší a oplýval právě všemi těmi vlastnostmi, které mladší otravný bratr má mít. ,,Týjo, ségra,… ty taky vůbec vo vejkend vstáváš, jó?“ Drze vtrhl do místnosti, skočil na moji ustlanou postel, povaloval se po mém černém přehozu s úplňkem, dal si pod nagelovanou hlavu můj černý polštářek s lebkou, do kterého často brečívám a jako vrchol si začal házet a mým rudým plyšovým netopýrkem o můj plakát Marilyna Mansona! VRCHOL!
V té chvíli se ve mně vzdmula taková vlna vzteku jako nikdy před tím. Měla jsem najednou takovou strašlivou chuť toho malýho nevychovanýho pubertálního neandrtálce chytnout za vlasy, strhnout ho z mé postýlky a třískat mu hlavou o podlahu. Jak jenom může někdo takhle znesvětit mé posvátné místo!
Celou dobu jsem ho užasle pozorovala na druhé straně místnosti, ponořená ve stínu.
Teď jsem se ale zvedla a lampa mi osvítila celý obličej. Zabodla jsem pohled na toho haranta a zatínala jsem pěsti, abych po něm neskočila a nezabila ho.
Bratr, jakmile mě uviděl, se zarazil a civěl na mě s pusou dokořán. Docela jsem si uvědomovala, že mi z očí šlehají blesky…ale nevěděla jsem, že doslova. Bratr okamžitě pustil plyšáka a odplazil se do rohu. Polštář si tiskl před sebe a pusu ještě nezavřel. Oči měl vytřeštěné tak, že mu div nevypadly. Vykročila jsem k němu, ale on ho po mě hodil. Nějak mi to přišlo strašně komické a já ho chytila a hodila ho po něm zpátky. Zasmála jsem se a brácha pomalu zavíral pusu. Otevřel jí. Chtěl něco říct, ale pak, jako by náhle zapomenul co, zase pusu zavřel. Můj výraz byl nyní asi takový, díváte-li se na malého ratlíka, snažícího se počůrat patník, ale nedosáhne na něj přes vysokou trávu. Možná spíš udiveněji, než komicky.
Asi na třetí pokus konečně promluvil: ,,C-cos...jak si to udělala?“ -vykoktal ze sebe.
,,Jako co?“ - už mi to jeho chování začínalo vážně dopalovat. Nejdřív si sem vtrhne, chová se, jako kdyby tady sám spal, a pak dělá, jako by viděl ducha. A v tom mi to došlo. On asi opravdu viděl ducha.
,,T-ty si byla…si strašně bledá a …Chelsie…jak si to udělala s těma očima?, no, to bylo docela trochu děsivý. Úplně to vypadalo, jakoby si měla nějakou masku. Trochu jsem se lekl….“
Jo jasný…haha, prej trochu. Jestli najdu na té posteli něco mokrého, tak ho v tom donutím spát. A pak samozřejmě umře tou nejhorší smrtí. Šla jsem se podívat do zrcadla, ale neshledala na svém odrazu nic neobvyklého. Vrátila jsem se k němu.
,,Takže teď koukej vypadnout z mý postele a z tohohle pokoje.“
Ublíženě se pomalu odšoural ke dveřím. ,,Jo, máma volala, že mi máš něco uvařit a v mrazáku je-“
,,VYPADNI!!!“
A bylo po problému. Vařit…ještě vařit mu budu. Chovat se to neumí a já ho mám obskakovat. Ruce má, tak hlady nepojde. Kdyby nebyl tak línej, sám by si něco udělal… Jako bychom neměli něco v lednici.
Ne, na svého bráchu jsem opravdu nebyla příliš krutá. Před mámou nevinnost sama, ale jakmile byl sám, nebo dokonce s tlupou dalších skejťáků, se kterými se pakoval, byl na zabití. To třeba takhle jednou strhl ,,nechtíc“ závěs z okna a usadil pár kamarádíčků na strom v zahradě a zařídil jim tak prvotřídní zábavu a kino v jednom. Bohužel…jak to tak bývá, já na to přišla, až když už jsem byla převlečená. A další a další milé věci.
Jenom mi neseděl ten upřímný děs v jeho očích. Znamená to snad, že když mě něco naštve, dokážu vidět rudě a nepřestat, dokud není rudá všude kolem mě a hlavně… ve mně?
Opravdu bych mohla vysát svého bratra?