Přesýpací Hodiny - 5. část

„Nelisho...“ volal na mě někdo.
„Co? Kdo to je?“
„Podívej se nahoru.“ Vzhlédla jsem a v malém okénku jsem uviděla Salera. „Tys usnula!“ řekl nevěřícně.
„Co? Já? Jo... Asi máte pravdu. Jak jste se sem dostal?“
„Ty myslíš, že jako hodinář neznám všechny tajné vchody a východy od Hodin? Přišel jsem ti pomoct. Dostali jsme se do pořádného maléru...“
„A jste jak se to dozvěděl?“
„Spokojíš se s odpovědí, že mi to vycvrlikali vrabci?“ Mrknul na mě.
„No, že jste to vy, tak jo.“ Zasmáli jsme se.
„Ale teď mě dobře poslouchej,“ zvážněl. „Vím, kam Opál uložili. Je důležité, aby ses k němu dostala. Pro tvou informaci... Nebyla jsi jediná, kdo usnul. Odpolední sluníčko dělá hodně. Velitel si šel taky zdřímnout. Hezky jsi ho pokopala.“
„Dala jsem si záležet...“
„Však má, co mu patří,“ řekl mi na to. „Nikdy jsem ho neměl rád, ale tohle nemusel. A teď to nejdůležitější. Hodiny jsou v podzemí. Vede k nim velká chodba. Na konci jsou dveře. U těch je malý stolek s Westlantským Opálem. Za dveřmi z tadyté kobky je poklop, který vede do podzemí a zároveň i k velitelově kanceláři. Dostanu tě ven. Stráže mi budou věřit. Pak už je to ale jenom na tobě.“
Přišlo mi to divný. „Říkal jste, že vás tu každý zná, ne?“
„No... Skoro,“ odpověděl. „Proč?“
„Protože těm strážcům bude hned jasný, kdo jste a co chcete. Nepustí vás ke mně.“
„Ale pustí. Ještě jsem ti neříkal, že jsem mistr převleků?“ A s těmi slovy odešel.
Jenom jsem seděla a vstřebávala ty informace. Jestli tohle vyjde, tak jsem blázen. Jenže kdo není? Například Saler je evidentně korunovanej blázen. Ovšem zase kdyby za mnou nepřišel, tak bych sama ani nenašla Opál natož Hodiny. Běžela bych někam úplně jinam. Dopryč. Jestli bych se teda dostala ven. Takhle je aspon malinká naděje.
Za chvíli jsem uslyšela hlasy za dveřmi.
„Posílá mě náš kapitán. Máte mě pustit k té dívce. Chce s ní mluvit.“
„A proč nepřijde sám? Ještě před chvílí tu byl.“
„Má velké problémy s nohou. Ta mrňavá zmije evidentně umí líp kopat než myslet,“
No teda... Herec je to dobrej, pomyslela jsem si. Doufám, že to nemyslel vážně.
„No jo...“ říkal jeden ze strážců. „To je fakt, pořádně kulhal, když odcházel. Tak teda běžte. Ale dejte si na ní bacha.“
Pak jsem uslyšela rachotit klíč v zámku a vešel Saler. Měl na sobě oblek strážce a namaloval si knírek. Taky změnil způsob chůze. Kdybych nevěděla, že je to on, nepoznala bych ho. Dveře se za ním zase zavřely.
„Tak pojď,“ řekl. „Až se dostaneme do podzemí, poběžíš pořád přímo za nosem. Tam už žádné stráže nejsou. Jen uplně za těmi posledními dveřmi je jeden. Ale to už budeš mít v ruce Opál. Tak se ho neboj použít a taky pořádně kopej. Já už s tebou pak nepůjdu. Tak hodně štěstí. A pojď už.“
„Počkejte ještě chvilku,“ řekla jsem. „Chtěla jsem vám ještě jednou moc a moc poděkovat. Zachránil jste mě a ted se díky vám dostanu i domů...“
„Jestli se všechno podaří,“ přerušil mě.
„Jo, jasně,“ kývla jsem. „Ale myslim, že snad jo. A... budete mi chybět.“
Usmál se. „Ty mně taky. A až se zase někdy pohádáš s mámou, tak někde zakopni a přijd mě navštívit.“
„Jo, dobře.“
„Tak jdeme. Hele a trochu sebou kruť, ať je to víc důvěryhodný. Ale šetři mě, už jsem stařec.“
Zabušil na dveře a ty se otevřely. Začala jsem ječet, že nikam nechci a ať mě nechá bejt. Škubala jsem se a několikrát jsem Salera mírně kopla do nohy. Stráže mu se mnou pomáhaly. Jednoho z nich jsem kopla doopravdy, ale jinak jsem si dávala pozor. Když jsme se dostali do podzemí, už jsem radši neječela. Nechtěla jsem ještě kapitána vzbudit.
„Tak, Nelisho,“ nadechl se Saler. „Ještě jedna věc. Máš s sebou ten přívěšek?“
Kývla jsem.
„Tak si ho nasaď. Pro štěstí.“
Připnula jsem si řetízek na krk a s potěšením jsem zjistila, že už mě ani tak nedopaluje.
„Tamtudy,“ ukázal Saler do jedné chodby a popostrčil mě. „Utíkej.“
Rozběhla jsem se. Jemné kamínky mi křupaly pod polobotkama. Snažila jsem se pravidelně dýchat, abych se nemusela zastavovat, ale nebyla jsem žádný běžec. Zrovna, když už mi začal docházet dech a chtěla jsem zastavit, uslyšela jsem za sebou kroky a funění. V běhu jsem se ohlídla a uviděla jsem nějakýho chlapa. Jakoby zdálky jsem slyšela, jak vyvolává poplach. A najednou se mi to zase vrátilo... Ten sen.
Nebyla to ulice... Ale chodba.

Utíkala jsem chodbou jak nejrychleji to šlo. Věděla jsem, že je stále za mnou a že mne co nevidět dohoní. Strašně jsem se bála. Ten chlap mi připadal bejt divnej hned jak jsem ho poprvé uviděla.

Moment... Ale tohle není sen. Ještě jsem toho chlapa nikdy neviděla.

Kdybych tak potkala někoho známého. Tadyten člověk mě chce určitě znásilnit, ne-li hůř. Začaly mne napadat ty nejhorší myšlenky…

Blbost. Jenom mi chce zabránit opravit Hodiny. Není to žádnej úchyl.

Teď už jsem skoro cítila za sebou jeho dech. Otřásla jsem se odporem a ještě víc zrychlila.

Realita se mi v hlavě mísila se snem. Opravdu už jsem za sebou cítila jeho dech, ale... Bylo to všechno tak moc jiný a při tom úplně stejný.

Prudce jsem zahnula za roh a narazila do jiného člověka.

Nenarazila! Do nikoho jsem sakra nenarazila. Byl tam jenom ten stolek. A dveře. A tan chlap asi dva metry ode mě. Rychle jsem otevřela krabici a vyndala z ní ten proklatej šutr. Pak jsem vrazila do dveří.

Hluk, neznámý. Odněkud. Skončil. Křik, pláč, rozhovory, chaos. Zem, nebe, stromy. Vše se rozmázává a splývá v jedno. Padám a letím. A teď zase stojím. Další hluk, ten stejný. Přede mnou něco velkého. Vidím to. Jsou to Hodiny. Musím jít k nim, ale... Bolest, ticho. Něčí dotek. Něčí ruka na mém čele. Otřes, otevírám oči, ale moc to bolí. Mlha, padám do ní. Je hustá. Světlo. Přímo přede mnou. Jen natáhnout ruku a... Další otřes. Hlasy, volání. Celý svět se zběsile točí. Padá na mne hrozná tíha, něco mne tíží na hrudi. Musím otevřít oči. Potřebuji světlo. Nějaký hlas volá. Někoho hledá. Je nešťastný.

„Markéto! Markéto!“

Hledá nějakou Markétu. Pomůžu mu. Markéto, chci volat, ale nemohu. Nemohu skoro dýchat. Dusím... ne nedusím se. Jenom křičím. A najednou vidím.

„Markéto!“ vykřiknul ten člověk vedle mě. „Konečně ses probrala.“
„Já nejsem Mrakéta. Jsem Nelisha.“ Odpovídám nepřítomně. „Kdo jste?“
Té paní tečou po tvářích slzy. Znám ji. Je to...
„Mami?“ zeptala jsem se.
Objala mě. „Sláva! Jsi vzhůru, holčičko moje...“
„Kde to jsem, co se stalo?“ Byla jsem zmatená. Neměla jsem někde ležet. Měla jsem normálně stát a přijít domů.
„Když jsi utekla ven, o něco jsi zakopla a přaštila ses do hlavy. Teď jsi v nemocnici. Ležela jsi skoro dva dny v bezvědomí.“
„To není pravda,“ řekla jsem. „Bylo tam město a velké Hodiny. Musela jsem je spravit. Vzpomínám si na chodbu a stolek a toho muže za mnou... A pak už si pamatuju jenom strašný zmatek.“
„Ne, Markétko...“
„Jsem Nelisha!“ vykřikla jsem.
„Něco se ti zdálo. Máš silný otřes mozku. Nechceš se ještě prospat?“
„Jo, asi jo...“
Převrátila jsem se na druhý bok a zavřela oči. Něco mě polechtalo na krku. Sáhla jsem tam a najednou jsem držela v ruce malý stříbrný přívěšek ve tvaru přesýpacích hodin.
„Sbohem, Salere,“ zašeptala jsem a pak jsem usnula klidným spánkem bez nočních můr.