Zloba černého krále - kapitola druhá
ÚtěkNěkdo ho uchopil za rameno a silně s ním zatřásl. Princ Michael se probudil. Okamžik rozespale mžoural po tmavé místnosti. „Musíme odsud odejít,“ vysvětlil rozespalému princi jeho strážce bratr Erik. „Okamžitě!“ dodal důrazněji, když se princ nepohnul dost rychle. „Dobře, hned budu hotov,“ odpověděl rozespale princ, zatímco si obouval boty. Na příkaz nejvyšší rady chrámu spal poslední dvě noci oblečený, takže Erik opravdu nemusel dlouho čekat. Za chvilku už stál obutý u dveří. U pasu se mu pohupoval meč a právě ukrýval dýku do pouzdra na levém předloktí. V předsíni na ně čekalo dalších pět bojových mnichů. Ze schodů seběhli poklusem. V přízemí trošku zvolnili do rychlé chůze, zatímco Erik potichu vydával ostatním rozkazy: „Až vyjdeme ven, půjde první Atrur, deset kroků před ostatními. Já povedu další skupinku. Udo a Zeno budou dávat pozor, zda nám nehrozí nějaké nebezpečí ze stran. Jorik a Ctirad půjdou pár kroků za námi. Princ Michael se bude držet u mě.“ Na závěr se bratr Erik obrátil na prince: „Musíme si ujasnit pár věcí. Teď jsem váš velitel. Každý můj rozkaz uposlechnete okamžitě a bez odmlouvání.“ „Jako by to bylo někdy jinak,“ pomyslel si princ. „Kdybych padl, převezme velení bratr Artur. Po něm Jorik a Zeno,“ pokračoval dál v řeči Erik. „Od této chvíle žádné tituly a vykání. Všichni vás budou oslovovat jménem Horác, popřípadě bratr Horác.“ Jakmile vyšli z budovy, rozdělili se podle předchozích rozkazů. Dračí řev, který se rozlehl nocí, je popohnal ke spěchu. Opět zrychlili. Teď se pohybovali ostrým klusem. Bratr Artur je vedl směrem k severním zahradám, kde měli podle plánu přelézt zeď a opustit chrám. Cestou potkávali hloučky lidí, směřujících opačným směrem. Vždy, když někoho míjeli, choval se bratr Erik a ostatní mniši nanejvýš obezřetně. S rukama na jílcích mečů bedlivě sledovali každý pohyb kolemjdoucích. Najednou se Artur běžící vpředu zastavil a vytasil svůj meč. Ostatní ho následovali. I v chabém nočním světle totiž zpozorovali, že se k nim rychle přibližuje ozbrojený muž. Neznámý také zastavil. „Kdo tam!“ zavolal na muže Erik. „Ivor,“ odpověděl muž a vzápětí dodal: „To jsi ty, Eriku?“ „Ano, jsem,“ potvrdil mu Erik, „co se děje před námi?“ Ivor se rychlým krokem vydal směrem k nim a přitom hlásil: „Přes severní zeď vnikli do hradu nepřátelé. Houfují se v zahradách. Také na nás zaútočil drak, ale to už asi víš.“ Sotva Ivor domluvil, opět se rozběhl a zmizel ve tmě. Bratr Erik se dlouho nerozmýšlel a okamžitě vydal nové rozkazy: „K astronomické věži. A tryskem.“ Astronomická věž stála v nejvýchodnější části chrámového komplexu a její stěna těsně přiléhala k obvodové zdi. Toho využili Duganovi mniši při plánování náhradní únikové cesty. K východnímu oknu v prvním patře věže připravili dlouhou pevnou tyč, ke které bylo uvázáno silné lano. Tudy se měl, v případě nutnosti, princ se svou ochrankou dostat z chrámu. Ke věži doběhli už značně zadýchaní, proto Erik nařídil v prvním patře krátký odpočinek. Sám se vyklonil z okna, očima sledoval svah pod sebou a naslouchal. V nejbližším okolí nezpozoroval nic podezřelého. Rozkázal tedy spustit lano a šeptem udělil pár dalších pokynů: „Ty, Arture, běž zase první. Trošku se tam dole porozhlídni a dej nám vědět.“ Sotva dořekl, bratr Artur se chopil lana a svižně sešplhal dolu a zmizel ve tmě. Za chvilku byl zpátky a dával znamení, že je vše v pořádku. „Teď ty, Joriku,“ pokynul bratr Erik. „A my dva půjdeme nakonec,“ obrátil se na prince. Princ Michael sešplhal a rozhlédl se po okolí. Mniši, kteří lezli před ním, stáli v půlkruhu kolem něho a pozorně sledovali okolní tmu. Byli připraveni při prvním podezřelém šelestu vytasit své zbraně. V příštím okamžiku se spustil na louku vedle prince bratr Erik, který lezl jako poslední. Uchopil konec lana, potichu vytasil svůj meč a tak vysoko, kam dosáhl svým mečem, lano přesekl. Useknutý zbytek si přehodil přes rameno. „Nemusí být na první pohled vidět, že tudy někdo slézal,“ dodal šeptem na vysvětlenou. Už bez říkání se Artur vydal dolu ze svahu jako první. Ostatní ho s odstupem následovali. Všichni se snažili nadělat co nejméně hluku. Občas se vpředu bratr Artur zastavil a naslouchal. Přibližně v polovině svahu se ukázalo, že jejich ostražitost nebyla zbytečná. Artur náhle zastavil a vytasil meč. Pak odbočil vlevo a po pár krocích se sklonil nad něčím, co leželo na zemi. Brzy se ale zase napřímil a poklusem se vrátil k ostatním. „Leží tam tři mrtví mniši bohyně Lévé,“ oznámil stroze. „Někdo jim podřízl krky. Myslím, že nestačili ani vykřiknout. Nejsou mrtví déle než čtvrt hodinky. Stopy naznačují, že to spáchalo několik lidí, kteří odešli přibližně tamtím směrem,“ ukázal rukou doprava. „Ti tři se asi také rozhodli opustit chrám,“ usoudil bratr Erik. „A v tomto místě narazili na nepřátelskou hlídku. Musíme být opatrní.“ Ušli asi sto kroků, když se Artur opět zastavil. Tentokrát se přikrčil k zemi a občas nenápadně vykukoval. Erik gestem nařídil, aby si všichni lehli na zem. Za chvilku se k nim potichu připlížil Artur a tím nejtišším šepotem oznámil: „Pět lidí. Zastavili se nedaleko odtud. Myslím, že jsou to ti, co zavraždili ty tři mnichy nahoře. Mám sto chutí, jít jim to oplatit.“ Bratr Erik se zamyslel. Má se odvážit přepadnout ty muže? Co když jsou nablízku další? Pak ale jeho zlost na ty vrahy zvítězila. „Udo a Horác zůstanou tady,“ nařídil šeptem. „Ostatní půjdou se mnou. Ukážeme těm vyvrhelům, že zabíjet mnichy není správné.“ „Proč mám zůstat tady, nejsem malé dítě,“ zaprotestoval rovněž šeptem princ. „Žádné odmlouvání, Horáci. Však si boje ještě užiješ, až ti to nebude milé,“ zarazil ho bratr Erik. „Kdyby ti zabijáci náhodou spustili poplach a přiběhly jim posily, tak se je budeme snažit odlákat co nejdál od vás,“ obrátil se bratr Erik na Uda s princem. „Vy se v tom případě pokusíte nenápadně proklouznout kolem nich.“ Pět mnichů vedených bratrem Erikem vyšlo na volné prostranství. Schválně dělali větší rámus, než bylo nutné. Své zbraně se snažili co nejlépe ukrýt. Jejich plán byl jednoduchý. Pokusí se těch pět vrahů nalákat, aby na ně zaútočili. „Konečně si nás všimli,“ zašeptal Jorik, který nepřítele po očku sledoval. „Támhle se něco pohnulo,“ zanaříkal Zeno, ukázal doleva a dal si záležet, aby jeho hlas zněl opravdu vystrašeně. V tom okamžiku začal Erik polohlasně drmolit známou modlitbu k dobrému bohu Beldovi ochránci života. Ostatní se k němu postupně přidali. Ještě patnáct kroků od úkrytu nepřátel, deset, devět a ze země se zvedlo pět postav. Rychle se vrhli kupředu se zbraněmi v rukou. Oproti předpokladu ale hned nezaútočili. Jen mnichy obstoupili a pomalu svůj kruh stahovali. Erikovi muži se semkli v malém kroužku uprostřed. Meče se jim podařilo dovedně skrýt za zády. „Další maso na porážku,“ zazubil se jeden ze zabijáků, když byl asi tři kroky od mnichů. Jeho druh po pravici si přisadil: „Doufám, že budou taky prosit a žadonit jako ti…,“ najednou se zarazil a okamžik vyjeveně civěl na mnichy. „To je červená, mají červené kutny,“ vykřikl zděšeně, protože si uvědomil, že před ním stojí bojoví mniši boha války. „Na ně,“ zavelel Erik, vykročil vpřed a před očima nepřátel konečně odhalil svůj meč. Za soupeře si vybral muže, který se jim ještě před chvílí vysmíval. Jeho první úder protivník se štěstím vykryl. Dalšími dvěmi rychlými seky vyvedl soupeře z rovnováhy, takže před ním zůstal zcela odkrytý. Následným bodnutím ho zasáhl přímo do srdce. Vytáhl svůj meč z umírajícího a rozhlédl se po okolí. Bratr Artur už svého protivníka také skolil. Jeho muž se pokusil o útěk, ale nedostal se daleko. Po dvou krocích ho zastavila dýka v zádech, kterou po něm Artur hodil. I Ctiradův sok ležel na zemi mrtev. Zbývající dva nepřátelé ještě vzdorovali. „Moc se s nimi nepárejte,“ rozkázal Erik. „Obkličte je a rychle to s nimi skoncujte.“ Sám se ihned rozběhl k nejbližší bojující dvojici. Jejich protivníci učinili ještě pár marných pokusů zachránit se a bylo po boji. „Jste všichni v pořádku?“ zeptal se Erik. „Ano, všichni v pořádku,“ odpověděl trošku zadýchaný Jorik. „Raději bychom měli schovat jejich těla,“ navrhl bratr Artur. „To je dobrý nápad,“ souhlasil Erik. „Odtáhněte je támhle do toho křoví.“ Pak se obrátil čelem ke svahu a polohlasně zavolal: „Udo, Horáci, pojďte k nám dolů.“ Nemusel si dělat starosti, že ho uslyší někdo nepovolaný. S tím, kolik nadělali hluku během boje, si mohl být jistý, že kdyby byli poblíž nějací další nepřátelé, už by o nich dávno věděli. Velký černý drak se vznesl k obloze. Poslední šípy se neškodně odrazily od jeho šupin. Ještě jedno máchnutí křídel a byl mimo dostřel. Drak se zlobil. Krvácel z mnoha ran. Žádná z nich sice nebyla životu nebezpečná, při každém pohybu ale pociťoval silnou bolest. „Proč mi při předávání instrukcí nikdo neřekl, jak jsou ti muži v červeném nebezpeční,“ pomyslel si rozhořčeně. „Vrhli se na mě, jako červení mravenci na housenku, která spadla do mraveniště.“ Věděl, že nejtěžší úkol má ještě před sebou. Musí vyhledat a zabít jednoho člověka. Mezi stovkami lidí tam dole to ale nebude vůbec jednoduché. Naštěstí znal dobře jeho pach. Před dvěma dny mu donesli nějaké staré oblečení, nasycené jeho potem. Měl tedy dost času, aby si ten pach zapamatoval. Drak udělal další velký okruh nad chrámem. Se zájmem sledoval počínající bitvu pod ním. Před malou chvílí měl v jednom okamžiku dojem, že zachytil pach toho člověka. Snesl se níž, pak se mu ale stopa zase ztratila. „Škoda,“ pomyslel si. „Mohl jsem už být na cestě domů. Třeba se ten člověk schovává v některém z těch domů,“ napadlo ho vzápětí, když z výšky sledoval, jak vojáci krále Maxiána zapalují další budovu. „Možná bych také mohl něco podpálit, abych ho vyhnal ven.“ Ten nápad se mu zalíbil. Obrátil se a zamířil ke středu chrámového komplexu. Vybral si tu největší stavbu. Jednou přeletěl nízko nad její střechou a pokoušel se zjistit, zda ten člověk, kterého hledá, není mezi lidmi na nádvoří pod ním. Nic povědomého ale neucítil. Při dalším náletu tedy vychrlil na střechu proud ohně. Než byl spokojen, svůj nálet ještě čtyřikrát zopakoval. Nyní z několika míst šlehaly plameny a oheň se rychle rozrůstal. Uplynulo jen pár minut a drak svého činu už pomalu začínal litovat. Z hořícího chrámu začal stoupat široký sloup černého dýmu. Nad horou Sedmi bohů se začal tvořit velký černý mrak, jak se mísil s dýmem z ostatních požárů. Pach kouře a spáleniny dokonale zakryl všechny ostatní pachy. Brzy už drak nemohl ani pořádně dýchat. Oči ho pálily a slzely. Musel pryč. Co nejrychleji vystoupal do větší výšky, kde byl ještě vzduch čistý. Z této výšky ale nemohl v žádném případě sledovat někoho na zemi. Ještě dvakrát se drak pokusil snést k zemi, aby vyhledal toho člověka. Pokaždé ho ale opět zahnal kouř. Nad ránem své pátrání vzdal. Rány, které utrpěl během boje, ho nepřestávaly bolet. Některé stále krvácely. Byl unavený a přiotrávený kouřem. Zlobil se na lidi tam dole pod ním i na ty, kteří ho sem poslali. A tak se rozhodl pro návrat do svého tajného úkrytu v horách. Během cesty potkali ještě dvě nepřátelské hlídky. Pokaždé se jim naštěstí podařilo nepozorovaně proklouznout kolem, aniž by byli zpozorováni. I když kolem té druhé, dvacetičlenné jízdní hlídky, se prosmýkli jen se štěstím. V té době se už přiblížilo svítání natolik, že bylo vidět téměř jako ve dne, a tak nemohli doufat, že by je na volném prostranství nepřátelé přehlédli. Tráva tlumila dusot kopyt, takže se jezdci mohli neslyšně přiblížit. Naštěstí ale některý z jezdců pobídl nahlas svého koně. Tak získali chvilku času, než se jezdci objevili na dohled. Na poslední chvíli se tak stačili ukrýt. Slunce vyšlo nad obzor teprve před několika minutami. Bratr Erik netrpělivě vykukoval z křoví. Čekal na hlášení svých zvědů, které poslal na průzkum k nedalekému hostinci. Konečně jeden z nich vyběhl na volné prostranství a dával znamení, že vzduch je čistý. „Můžeme jít,“ obrátil se na ostatní, kteří čekali ukrytí v křoví o něco hlouběji. Hospoda stála mimo hlavní cestu, kudy do chrámu přicházela většina poutníků, takže většinou nebývala tak přeplněná. Ke zdejším nejčastějším hostům patřili lidé z chrámu. Hostinský v mládí vstoupil do řádu Duganových mnichů, ale ještě jako novic si to rozmyslel a řád opustil. Dodnes se ale cítil s řádem svázán, takže se Alvar mohl spolehnout na jeho loajalitu. Před bránou do dvora na bratra Erika a jeho společníky čekal syn hostinského. Potichu jim naznačil, aby ho následovali. Vedl je směrem k velké zahradě za hospodou. „Máme několik hostů,“ vysvětloval šeptem. „Většina z nich je vzhůru. Teď jsou v lokále a dohadují se o tom, co se asi děje na hoře Sedmi bohů. Otec si myslí, že by nebylo dobré, aby vás spatřili.“ V zahradě už čekali bratři Artur a Zeno. Tiše se bavili s hostinským. U stromů opodál stálo uvázaných devět koní. Sedm jízdních a dva nákladní. Sotva je hostinský spatřil, vydal se jim naproti. „Všechno je připraveno, přesně podle pokynů ctihodného Alvara,“ hlásil hrdě. „Když jsme nad ránem spatřili, co se děje na hoře, odvedli jsme nenápadně vaše koně sem do zahrady. Myslím, že si nás nikdo nevšimnul. Náklad máte už sbalený na nákladních koních. Nějaké zbraně jsou zde a tady jsem vám sbalil na cestu menší občerstvení,“ přitom ukázal na sedm batohů položených v trávě pod jabloní. „Výborně pane Lorichu, to jste udělal skvěle,“ pochválil ho bratr Erik a pak vážnějším hlasem pokračoval: „Jak vypadá situace kolem vaší hospody. Nepotloukají se tu nějací podezřelí cizinci.“ „Asi před půlhodinou projel kolem houf jezdců, od té doby je klid,“ odpověděl hostinský. „Raději se tady nebudeme dlouho zdržovat,“ usoudil bratr Erik. „Před odjezdem se ale ještě převlečeme.“ „Předpokládal jsem to,“ přikývl hostinský. „Kutny služebníků bohyně smrti jsem proto zabalil úplně navrch.“ Za malou chvilku sedm mužů v šedých kutnách, hlásajících jejich příslušnost ke kultu smrti, už naskočilo na své koně. Bratři Zeno a Udo dostali na starost nákladní zvířata. Hostinský a jeho syn se s nimi v rychlosti rozloučili a popřáli jim hodně štěstí. Pak jezdci vyrazili cvalem ze zahrady. Bratr Artur se oddělil od ostatních a popohnal svého koně kupředu, aby obhlédl cestu před nimi. Zamířil přímo k jihu. Celé dopoledne se nepřihodilo nic důležitého. Snažili se pohybovat především po odlehlých lesních a polních pěšinkách. Těch několik lidí, které potkali, od nich odvracelo oči, protože podle staré pověry potkat služebníky bohyně smrti přinášelo smůlu. Jejich převlek byl výhodný i z dalšího důvodu. Protože služebníci bohyně smrti byli, kromě Duganových přívrženců, jediní kteří občas nosili zbraně, nebudily ani jejich meče a štíty žádnou pozornost. Krátce po poledni nařídil bratr Erik zastávku na oběd. Vyhlédl si malou travnatou mýtinku nedaleko lesní cesty. Koně si už potřebovali odpočinout a trošku se napást. Zatímco se ostatní usadili do stínu pod stromy, našel si bratr Artur pozorovací stanoviště nedaleko cesty. Odtud měl dokonalý přehled o lidech, kteří by se k nim blížili. Neodpočívali ani půl hodiny, když se k nim Artur přihnal přes mýtinu. „Mám špatné zprávy,“ hlásil už z dálky. „Před chvílí po cestě projeli nějací sedláci s vozem z nedaleké vesnice. Jeli asi do lesa pro dřevo. Celou cestu nadávali na vojáky, kteří před polednem vpadli do jejich vsi. Z jejich hovoru jsem vyrozuměl, že ti vojáci důkladně prosmýčili celou ves. Vtrhli do každé chalupy a vyházeli všechny věci z každé skříně, truhly nebo almary. Pořádně prolezli i sklepy, půdy, stáje a chlévy. Nezapomněli prý ani na psí boudy.“ „Je to jasné, hledají prince,“ usoudil Erik. „Musíme odsud. Dál už nepojedeme po cestě, ale budeme se držet hlouběji v lese.“ Tentokrát Erik rozestavil předsunuté hlídky nejen vpředu, ale i po obou bocích. Další tři hodiny se prodírali lesní houštinou, než přikázal opět zastavit. Přední hlídka mu totiž nahlásila, že po lesní pěšince nedaleko odsud se nedávno prohnal houf jezdců. Bylo pravděpodobné, že šlo o další oddíl vojáků. Po krátké poradě s ostatními se Erik rozhodl pokračovat v další cestě až po setmění. Našli si tedy úkryt v hustém mlází a vyčkávali. Tři mniši se vydali kousek zpět po vlastní stopě a pokusili se ji zahladit. Artur se opět převlékl. Tentokrát si vybral modrou kutnu mnicha Beldova řádu. Na rozdíl od mnichů bohyně smrti, kterým se každý raději vyhnul, se služebníci dobrého boha Belda těšili velké přízni prostých lidí. Každý se s nimi rád zastavil na kus řeči, nebo je uvítal pod svou střechou. S těžkým srdcem nakonec odložil Artur svůj meč a vykročil mezi stromy. Měl v plánu dostat se do nejbližší vesnice a v místní hospodě vyzvědět, s jakými překážkami mohou počítat na další cestě. Bratr Artur se vrátil až dvě hodiny po západu slunce. Ve tmě si našel místo naproti Erikovi a pustil se do vyprávění. Ostatní, kteří nebyli právě na hlídce, se přesunuli blíž k nim, aby jim neuniklo ani slovo. „Situace pro nás není příznivá,“ začal Artur bez okolků. „Asi hodinu cesty odtud je poměrně velká vesnice, ve které se křižují dvě významné silnice. Už cestou tam mě dvakrát kontrolovala hlídka vojáků. Ve vesnici jsem se usadil v hospodě, poblíž té křižovatky a poslouchal jsem, co se povídá. Nijak zvlášť jsem se ale snažit nemusel. Ze všech stran jsem neslyšel nic jiného než stížnosti na vojáky. Vypadá to, že už obsadili celou oblast. Jeden forman, co přijel od jihu, si dokonce stěžoval, že ho zastavili celkem sedmkrát. Vždy mu důkladně prohledali vůz a jednou dokonce musel, na příkaz vojáků, celý náklad vyložit. Ani ti, co přišli ze severu a západu na tom nebyli o mnoho lépe. Všude je spousta vojáků, kteří kontrolují pocestné. Prý si obzvlášť bedlivě prohlíželi všechny mladíky princova věku. A nejen mladíky. Dokonce prý odváděli stranou ženy a dívky a zjišťovali, zda se nejedná o převlečené muže. Hodně pocestných rovněž vyprávělo, že zahlídli skupiny vojáků, které projíždějí křížem krážem přes pole a pastviny. Někteří tvrdili, že viděli hlídky vojáků, jak mizí v okolních lesích. Nejspíš každá osada v okolí byla prohledaná. Některé vesnice i několikrát. Po setmění se v hospodě ubytoval rychlý posel, který přivezl nějaké dopisy z města. Než odešel nahoru do svého pokoje, podařilo se mi ho trošku vyzpovídat. Dozvěděl jsem se od něho, že pod záminkou honu na bandity, kteří přepadli náš chrám, sem míří další tisíce vojáků. Brzy bude prostor v okruhu na dva dny cesty od chrámu neprodyšně uzavřen. Myslím, že král Maxián nejspíš vypsal za nalezení prince obrovskou odměnu. Proto se vojáci tak snaží.“ „A to jsme si mysleli, že jižní směr nebude tak moc hlídaný jako cesty na sever a západ,“ povzdechl si bratr Erik. „Možná že není,“ uvažoval bratr Artur. „To, že jsme se dostali tak daleko, svědčí o dvou věcech. Že jih až dosud nebyl zcela neprodyšně uzavřen a že jsme měli velké štěstí.“ „To ale nemění nic na tom, že se nám stěží podaří dostat do města Barlenu, jak jsme měli původně v plánu. Přes tolik kontrol a hlídek neprojdeme,“ uvažoval Erik. „To je pravda,“ souhlasil s ním Artur. „Cestou zpátky jsem měl čas trošku si promyslet, jak bychom měli postupovat dál. Máme jen malou šanci prosmýknout se kolem všech těch vojáků. Nezbude nám asi nic jiného, než se někde na čas schovat.“ Bratr Erik se dlouze zamyslel a tak dostal i princ Michael příležitost projevit svůj názor: „Kam bychom se ale mohli schovat? Všechny vesnice a městečka vojáci prohledávají. A zůstat tady v lese není nejlepší nápad. Za den nebo dva přijdou vojákům posily a pak určitě důkladně pročešou i lesy.“ „Oba máte pravdu,“ promluvil konečně bratr Erik. „Musíme se na nějaký čas schovat, ale tady zůstat nemůžeme. Naše jediná šance je najít si skrýš někde hluboko v Ledových horách. Odsud to k úpatí hor není daleko. Ani celá Maxiánova armáda není dost velká, aby prohledala Ledové hory. A vyrazit bychom měli okamžitě. Odedneška budeme cestovat především v noci.“ Celý zbytek noci jeli bez přestávky, takže k ránu byli už koně i jezdci řádně unavení. Během noční jízdy se jim jen se štěstím podařilo vyhnout všem vojenským hlídkám. Jednou byli dokonce z dálky spatřeni. Naštěstí vojáci, kteří byli na stráži, si nejspíš pomysleli, že lesem projíždí jen další patrola. Za ranního šera dorazili k úpatí Ledových hor. Utábořili se v malé rokli, hustě zarostlé vysokými hustými křovinami. „Ve dne raději nebudeme opouštět náš úkryt,“ rozhodl bratr Erik. „Dokud nebudeme dost hluboko v horách, můžeme si být jistí, že nepřátelé nejsou daleko. Pojedeme ještě nejméně dvě noci, než si budeme moct dovolit cestovat za světla.“ Jeho rozhodnutí ale vzalo za své ještě tentýž den, krátce po setmění. Přes den se vyjasnilo a večer se oblohu vyhoupl velký kulatý měsíc. Neujeli snad ani dva kilometry, když hlídka na levém boku spatřila na nízkém návrší stát dva jezdce. Než se stačili skrýt, jeden z jezdců je zpozoroval. Zakřičel nějaký rozkaz a během několika chvil se k němu přidalo dalších deset jezdců, skrytých do té chvíle za kopcem. Bratr Erik si všiml, jak jeden z nich obrátil koně a rozjel se zpět. Zbylých jedenáct mužů se vydalo stíhat princovu družinu. Už po nějakých deseti minutách zběsilého úprku bylo zřejmé, že se jim tentokrát nepodaří skrýt se v noční tmě. Měsíc svítil příliš jasně a nepřátelé se pomalu, ale jistě, přibližovali. Bratr Erik se rozhodl. Vyhlédl si příhodné místo, zakryté před zraky pronásledovatelů nevysokým návrším a rozkázal zastavit. V rychlosti vydával rozkazy: „Já, Jorik a Zeno si na ně počkáme tady. Udo a Ctirade, vy se postavte támhle za to houští a udeřte na ně zprava.“ Pak vrhl krátký pohled na prince a přikázal: „Artur a Horác se budou držet trochu stranou u nákladních koní. Arture, připrav si vrhací dýky.“ Víc už říct nestačil. Dusot koní se značně přiblížil. Nepřátelé už byli těsně za návrším. Sotva se všichni dostali na svá místa, už se objevil první jezdec a hned za ním další. Erik, Jorik a Zeno vyrazili proti nim. Nepřátelé se rychle vzpamatovali z překvapení a tasili meče. První z nich ale nebyl dost rychlý. Než svou zbraní stačil poprvé máchnout, zasáhl ho Zeno do krku. Druhý muž stačil strhnout svého koně stranou, tam ale narazil na Uda se Ctiradem. Udovu ránu sice stačil vykrýt, ale Ctirad ho z druhé stany zasáhl do odkrytého boku. Teprve teď si Erik všiml, že útočníci nejsou oblečeni ve vojenských uniformách. Byli zahaleni v černých pláštích, stejně jako ti, co přepadli chrám. Mezitím ale dorazil houf dalších mužů, připravených k boji. Na stráni přitáhli uzdy svým koním a během chviličky se stačili zformovat. Pak udeřili na mnichy. Nevšimli si prince a Artura, schovaných ve stínu a všichni zamířili k Erikově skupině. První nápor se mnichům podařilo odrazit jen s obtížemi. Pod Ctiradem padl kůň a jen se štěstím se mu podařilo na poslední chvíli uhnout ráně směřující na jeho hlavu. Nepřátelé využili své početní převahy a skupinku mnichů obklíčili. To už se ale do boje zapojil i bratr Artur. Povyjel pár kroků kupředu a hodil první dýku. Ta se sice jen neškodně odrazila od nepřítelovy zbroje, ale druhou dýkou se nemýlil. Zasažený muž zařval bolestí a sesul se ze sedla přímo pod kopyta koní. Velitel ozbrojenců si konečně Artura všiml. S řevem pokynul dvěma svým mužům a společně vyrazili proti němu. Artur se chopil svého štítu a meče. Princ Michael se také připravil k boji. „Horáci, vem si na starost toho vlevo,“ stačil ještě v rychlosti přikázat Artur princi. Vzápětí musel sám čelit zbývajícím dvěma útočníkům. Na Erikově straně bojiště se zásadně změnila situace. Nyní už zde mniši nestáli proti přesile. Erik pokynul ostatním a pobídl svého koně do protiútoku. V souboji jeden na jednoho se brzy projevila bojová zkušenost a trénink Duganových mnichů. Jako první skolil svého protivníka Jorik. Rychle se rozhlédl a vzápětí vyrazil na pomoc Arturovi, který odolával dvojnásobné přesile jen s vypětím všech sil. Nečekaný útok vyvedl velitele nepřátel na okamžik z míry. To stačilo. Přesný úder meče okamžitě ukončil jeho život. I princi Michaelovi se už podařilo zbavit se svého muže. V té chvíli už na celém bojišti zbývali jen poslední dva živí nepřátelé. Když ti dva poznali, že nemají šanci, pokusili se o útěk. Bylo ale už příliš pozdě. Bratr Artur a Jorik se vrátili právě včas, aby jim stačili zastoupit cestu. Bylo po boji. Kolem leželo jedenáct mrtvých nepřátel. Naneštěstí však ani princova družina nevyvázla z boje zcela beze ztrát. Bratr Ctirad byl vážně zraněn. Protože hned na začátku bitvy přišel o koně, musel nepřátelům čelit ze země. Během boje byl zatlačen svým protivníkem k jiné bojující dvojici. Jeden z koní se vylekal zrovna v okamžiku, kdy stál bratr Ctirad za ním. Vyhodil zadníma nohama a zasáhl kopytem Ctirada do levé části zad. Jeho kožený kyrys naštěstí ztlumil úder, takže ránu přežil. Při každém pohybu však cítil prudkou bolest. Zatímco se ostatní snažili pochytat koně nepřátel, prohlížel zachmuřeně bratr Erik Ctiradovo zranění. Opatrně mu sundal kyrys a vyhrnul košili. Jemně prohmatával zraněné místo. „Vypadá to na pár zlomených žeber,“ prohlásil po chvíli. „Stáhnu ti hrudník pruhem plátna. To by mělo trochu pomoct. V příštích týdnech bys měl zůstat pokud možno v klidu na lůžku.“ „To půjde asi těžko,“ usmál se bolestně Ctirad. „Nemůžu jet na koni a zároveň odpočívat v posteli.“ „Dál už s námi jet nemůžeš,“ sdělil mu Erik. „Ale já jsem přeci…“ „Jen bys nás zdržoval, Ctirade,“ přerušil ho Erik. „My teď musíme co nejrychleji odtud. Nezapomínej, že ještě před bojem jeden jezdec zamířil nazpátek. S největší pravděpodobností jel pro posily. Udělal jsi vše, co bylo v tvých silách. Dál s námi nemůžeš,“dodal chlácholivě. Ctirad truchlivě přikývl. „Asi bych vám opravdu nestačil. Ale mohl bych vaše pronásledovatele trošku zdržet. Někde se schovám a počkám, až pojedou kolem. A pak na ně ze zálohy vletím. Možná stihnu vyřídit jednoho nebo dva.“ „To by bylo jen zbytečné gesto,“ nesouhlasil Erik, zatímco mu obvazoval hrudník. A po krátké odmlce pokračoval ve svém proslovu: „Stejně bys je nedokázal zadržet. Rychle by s tebou skoncovali a nám by to vůbec nepomohlo. Lepší bude, když se vydáš k nejbližší vesnici. Tam se můžeš v klidu vyléčit a vrátit se do služby našemu bohu. Když nebudeš s princem, tak by tě vojáci měli nechat na pokoji. Ctihodný Alvar bude v budoucnu potřebovat každého schopného muže.“ „Dobře, vrátím se tedy,“ přitakal Ctirad. „Ale oddělím se od vás na místě, kde bude má stopa zřetelně vidět. Když na ni pak pronásledovatelé narazí, budou se muset aspoň chvilku zdržet, aby ji prozkoumali. Možná, že dokonce někoho vyšlou po mojí stopě.“ Přes bolest, kterou cítil při každém kroku svého koně, je bratr Ctirad ještě kousek doprovodil. Na nedaleké loučce se s nimi rozloučil a zamířil k jihovýchodu. Dával si záležet, aby jeho kůň zanechával zřetelnou stopu. Teď už pokračovali jen v šesti. Bratr Erik rozkázal zvýšit tempo. Přední hlídky se opět ujal Artur. Během noci udělali jen dvakrát krátkou přestávku, hlavně kvůli koním. Do svítání ujeli pořádný kus cesty. Krajina kolem byla čím dál divočejší. Projížděli úzkým údolím, mezi horami. Artur je vedl proti proudu malé říčky, protože zde byl terén přeci jen o něco schůdnější. Poslední dvě hodiny jeli neustále do kopce a to zanechalo na jejich koních stopy. Bylo vidět, že jsou na pokraji sil. V jednom zákrutu řeky se Artur zastavil a počkal na ostatní. „Koně toho už mají dost,“ oznámil Erikovi. „Měli bychom udělat delší zastávku, nebo o ně přijdeme. A kromě toho slunce už vyšlo před půl hodinou.“ „Ještě ne,“ rozhodl Erik. „Můžeme si na pár minut odpočinout, ale utáboříme se až za vrcholem toho kopce. Když nahoře umístíme hlídku, tak se včas dozvíme, jestli nás někdo pronásleduje. Odtamtud bude mít náš člověk rozhled na kilometry daleko. A v případě nutnosti můžeme rychle odjet, aniž by nás nepřátelé zpozorovali.“ „Dobře, tak si odpočineme a budeme pokračovat dál,“ souhlasil Artur. „Už to není daleko, ale ten úsek bude asi hodně obtížný. Teď budeme muset zdolat dost příkrý svah.“ Cesta na vrchol jim zabrala více než hodinu. Na několika místech museli sesednout a koně dlouhý kus vést. Unavení koně sotva pletli nohama a ani lidé na tom nebyli o mnoho lépe. Bratr Erik ještě určil pořadí stráží, vyhledal vhodné místo ke zřízení tábora a unaveně se svalil do trávy. Za malou chvíli ale vstal, aby se nejprve postaral o svého koně. Krátce před polednem většina mužů podřimovala na sluníčku. Koně už se také celkem zotavili a teď se popásali na nízké jarní trávě. Vtom do tábora vběhl udýchaný Udo, který měl právě hlídku. „Všichni vstávat,“ volal už z dálky. „Co se děje?“ zeptal se Erik. „Po naší stopě se k nám přibližují nějací jezdci.“ „Kolik jich je,“ zajímalo nyní již zcela probuzeného Erika. „Asi dvacet,“ zazněla krátká odpověď. „Jak jsou daleko?“ „Jsou ještě na kraji údolí. Nebudou tu dřív, než za dvě hodiny.“ „Osedlejte koně, ihned vyrážíme,“ přikázal celkem zbytečně ostatním Erik, protože ti už běželi ke koním se sedly v náručí. „Počítám, že máme k dobru nějaké tři hodiny,“ prohodil k ostatním Artur, zatímco sedlal koně. „Až se sem nahoru dostanou, budou si muset nejméně hodinu odpočinout.“ Jejich útěk pokračoval další dva dny, během kterých se dostávali čím dál tím hlouběji do Ledových hor. Protože na kamenité půdě se špatně hledala stopa, museli se pronásledovatelé vždy na noc utábořit. To, co princova družina ale nadehnala noční jízdou, ztrácela zase přes den, protože nikdo z nich neznal cestu. Několikrát se jim tedy stalo, že se museli vrátit zpět ve svých stopách, protože nenalezli žádnou schůdnou cestu vpřed. Občas se zadní hlídce podařilo z dálky zahlédnout nepřátele, jak vytrvale sledují jejich stopu. K večeru druhého dne se jejich náskok ztenčil na necelou hodinu. Slunce právě zapadlo. Už asi hodinu a půl projížděli hlubokým kaňonem, jehož středem tekl nevelký potok. Vysoké, kolmé skalní stěny po obou stranách jim celou dobu znemožňovaly odbočit, takže mohli pokračovat jen dál kupředu. Občas se stěny kaňonu k sobě tak přiblížily, že tudy neprojeli ani dva jezdci vedle sebe. A právě v takovém úzkém místě se bratr Artur zastavil, aby počkal na ostatní. „Před námi je nízký vodopád,“ oznámil zachmuřeně. „Myslím ale, že by se nám mohlo podařit přes něj koně převést.“ Erik se prosmýkl vedle Artura a šel se podívat dopředu. Artur ho následoval. Svah zde prudce stoupal až k místu, kde úžinu po celé šířce přehrazoval přes dva metry vysoký skalní stupeň. Voda potůčku stékala po skále a pod ní vytvořila mělké, jezírko. „Kdybychom tady v těch místech vytvořili z kamenů nízkou terasu a zbavili koně nákladu, tak bychom je dostali nahoru,“ vysvětlil svůj plán Artur. „To není špatný nápad,“ souhlasil Erik. „Raději se dáme hned do práce.“ Vystavět asi metr vysoký stupeň jim trvalo něco přes půl hodiny. Pak postupně jednoho po druhém vyváděli nahoru všechny koně. Nakonec vynesli i náklad od nákladních zvířat. Zatímco princ a Zeno opět upevňovali náklad na koně, posadil se Erik na velký balvan v potoce těsně nad vodopádem. Po chvilce ho napadlo: „Ještě bychom mohli rozebrat ty kameny, aby to naši nepřátelé neměli tak jednoduché.“ Artur se vydal dál kaňonem na průzkum a všichni ostatní opět slezli pod převis. Pustili se do práce. Menší kameny se snažili házet co nejdál, větší pak odnášeli po proudu potoka. Ty největší aspoň odvalili kousek stranou. Velká část terasy už byla rozebraná, když z vrchu podél potoka přispěchal Artur. „Asi deset minut cesty odsud jsem narazil na další překážku,“ hlásil zachmuřeně. „Tentokrát se nám přes ni dostat koně určitě nepodaří. Kaňon přehrazuje skalní stěna vysoká dobrých patnáct metrů.“ „To není dobré. Teď jsme tu v pasti,“ povzdychl si Erik a ostatní s ním v duchu souhlasili. „Jestli se nepřátelé zase na noc utábořili, možná bychom kolem nich mohli potichu proklouznout,“ napadlo Jorika. „To ano, ale ne s koňmi,“ okamžitě zamítl tento nápad bratr Artur. „V tomhle úzkém kaňonu kolem nich s koňmi bez povšimnutí neprojedeme. Jestli už máme přijít o koně, tak bych navrhoval, abychom vylezli na tu skálu před námi a pokračovali dál pěšky. Přijdeme tak sice o většinu zásob, ale naši nepřátelé také, když nás budou chtít dál pronásledovat.“ „Možná bychom mohli v noci přepadnout jejich tábor,“ navrhl princ. „Když je překvapíme, můžeme je porazit.“ „Rozdělíme se,“ rozhodl v tu chvíli bratr Erik. „Artur a Horác budou pokračovat dál a my ostatní počkáme tady. Tuhle úžinu můžeme ubránit třeba i týden. Tady nebude nepřátelům jejich přesila moc platná. A nahoře nad vodopádem můžeme postavit z kamenů zídku, za kterou se během boje můžeme ukrýt. Musíme jen nechat dost velkou průrvu na odtok vody,“ začal už bratr Erik plánovat obranu. Princ a bratr Artur si pečlivě vybírali věci, které si vezmou sebou. Když si zabalili jídlo a náhradní oblečení, už jim v batozích moc místa nezbývalo. Ještě pár drobných věcí každodenní potřeby a měli plno. Jako poslední věc si princ pečlivě zabalil mezi oblečení kožený měšec, plný drahých kamenů. Ty byly mnohem lehčí a dražší než zlato. Na dně měšce se ale ukrývalo ještě něco pro prince cennějšího než diamanty. Jeho pečetní prsten následníka bojenského trůnu. Jediné zbraně, které si princ bral s sebou, byly nádherný, skvěle vypracovaný meč, který zdědil po otci a celkem obyčejná dýka. Když měli spakováno, přivázal ještě Artur z vrchu na oba batohy smotek dlouhého pevného lana. Teď už nezbývalo nic jiného než se rozloučit a vydat se na cestu. Bratr Erik vydal ještě pár rozkazů a pak je doprovodil ke skalní stěně, kterou měli zdolat. Přes princovy protesty se první vydal nahoru Artur. Nejdříve si zezdola v měsíčním světle skálu pečlivě prohlédl. Našel si nejvhodnější místo a začal šplhat. Naštěstí se ukázalo, že skála není tak hladká, jak se zprvu zdálo. Neměl žádné potíže najít vhodné úchyty, takže už za pár minut byl nahoře. Teď přišla řada na prince. Bratr Artur mu spustil lano a z vrchu ho jistil. Netrvalo dlouho a princ stanul vedle něho. Ještě jednou spustili lano, aby na něj mohl bratr Erik přivázat jejich batohy. Naposled se s Erikem rozloučili a vyrazili. Bez větších překážek pokračovali dál kaňonem proti proudu potoka. Přibližně o půlnoci přikázal Artur zastavit. Našli si suché místo, kde přečkali zbytek noci. Za svítání se celí ztuhlí opět vydali na cestu. Nad ránem se ochladilo. Podle tenkého ledového povlaku na břehu potoka princ Michael poznal, že v noci mrzlo. Ještě hodinku pokračovali kaňonem. Pak se před nimi otevřela po levé straně ve skalní stěně široká průrva. „Tudy bychom mohli opustit kaňon,“ ukázal Artur na průrvu. „Nemělo by to být obtížné,“ dodal, když si místo pořádně obhlédl. Ukázalo se, že měl pravdu. Vylézt nahoru opravdu nebylo příliš obtížné. Na druhé straně však svah prudce klesal, takže museli sestupovat s největší opatrností. Dostali se do širokého údolí zarostlého lesem. Teď postupovali celkem rychle. „Do večera se v pohodě dostaneme na druhou stranu údolí a ráno se můžeme vydat přes průsmyk, mezi támhle těmi horami,“ pochvaloval si Artur. Netušil ale jak moc se mýlí. Slunce se už vyhouplo dost vysoko nad obzor a začínalo docela příjemně hřát. Bratr Artur, který šel první, právě přecházel po kmeni stromu přes široký potok. Už byl téměř na druhé straně, když stoupl na místo porostlé lišejníkem. Po vlhkém lišejníku mu sklouzla noha a on se zřítil na břeh potoka. Překvapením nestačil ani vykřiknout. Naštěstí nespadl z příliš velké výšky. V příštím okamžiku vedle něho seskočil princ a s obavami se zeptal: „Nestalo se ti nic, bratře Arture?“ Artur se pokusil postavit na nohy. S výkřikem se ale svalil opět na zem. Chytil se za pravou nohu a začal ji prohmatávat. „Pravá noha je zlomená!“ vykřikl vztekle. A pak si ještě ulevil několika hrubšími slovy. Princ mu opatrně vyhrnul pravou nohavici a zkoumal zranění. Noha rychle natékala. Chvíli se na sebe vyděšeně dívali, než princ navrhl: „Udělám dlahu a pokusíme se tu nohu zpevnit. Pak můžu vyrobit i berlu.“ Trvalo více než hodinu, než se princi podařilo Arturovu nohu pořádně ošetřit. Artur se mu s tím snažil, podle svých možností, co nejvíce pomáhat. „Teď ještě vyrobím tu berli a můžeme zkusit pohnout se z místa.“ „Je mi líto princi, ale dál budete muset pokračovat sám,“ odpověděl mu smutně bratr Artur.“ „A co bude s vámi. Nemůžu vás přeci nechat uprostřed hor se zlomenou nohou,“ zaprotestoval princ. „Se mnou si nedělejte starosti,“ snažil se ho uklidnit Artur. „Já mám tuhý kořínek. Dobelhám se zpátky k Erikovi a ostatním. Vy ale musíte pokračovat. Je to vaše povinnost. Jste nadějí pro celé Bojenské království. Musíte přežít, už kvůli těm bratrům, kteří položili životy, aby vás ochránili. Nesmíte se tady déle zdržovat. Pořád jsme ještě příliš blízko. Musíte se dostat hlouběji do hor.“ „Co si ale počnu sám v horách,“ posteskl si princ. „Slyšel jsem, že i hluboko v horách žije pár lidí. Většinou to jsou dobrodruzi, kteří v horách hledají zlato a drahokamy, nebo uprchlí zločinci. Musíte se pokusit někoho z nich najít a přesvědčit ho, aby vám pomohl.“ „Tak já jdu ještě vyrobit tu berlu a pak vyrazím,“ řekl smutně princ. „Berlu si dokážu vyrobit i sám,“ zaprotestoval však bratr Artur. „Nesmíte se tady už víc zdržovat. Popadněte svůj batoh a pospíchejte odsud.“ Další týden se princ trmácel sám. Směřoval stále hlouběji do hor. Před pěti dny jen se štěstím unikl záhubě. Zrovna sestupoval do údolí. Vyšel na volné prostranství a spíše náhodou se podíval na oblohu. Na okamžik se mu leknutím málem zastavilo srdce. Přes údolí právě přelétal velký černý drak. Rychle se přibližoval. Princ se okamžitě vzpamatoval z úleku. Několika skoky přiběhl k nejbližšímu křoví a po hlavě skočil dovnitř. Zalezl co nejhlouběji a ztuhl bez pohybu. Neodvažoval se téměř ani dýchat. Mezerami v listí sledoval draka. Drak se ještě chvilku přibližoval, pak se ale stočil trošku na sever a minul princův úkryt. Když prolétal kolem, všiml si princ dlouhé světlé jizvy na drakově boku. Podle ní ho bezpečně poznal. Byl to ten drak, kterého Maxián používal k zabíjení a zastrašování svých odpůrců. Jen díky tomu, že vítr vál směrem od draka, se tenkrát vyhnul odhalení a jisté smrti. „Od této chvíle budu raději cestovat jen v noci,“ předsevzal si v duchu princ, když nebezpečí pominulo. Netušil, že draci vidí výborně i v noci, takže mu noční tma vůbec nepomůže. Před třemi dny mu došly poslední zásoby jídla a od té doby téměř nic nejedl. V dutině stromu našel pár oříšků, které si tam patrně schovala veverka, a v potoce se mu podařilo chytit dvě docela malé rybky. Ty snědl syrové, protože od té chvíle, co spatřil draka, neodvažoval se rozdělat oheň. I když několikrát byl v pokušení si alespoň malý ohníček rozdělat, protože zde, vysoko v horách, klesala teplota stále častěji pod bod mrazu. Nakonec si to ale vždy raději rozmyslel. Navlékl tedy na sebe alespoň několik vrstev oblečení a kolem hlavy si omotal vlněný svetr. Kdyby ho teď někdo potkal, stěží by uhodl, že ten tulák v otrhaných hadrech se svetrem na hlavě je princ. Nyní stál princ Michael před vysokou skalní stěnou a s obavami hleděl vzhůru. Slunce právě vycházelo. V noci si předsevzal, že hned jak vyjde slunce, pokusí se stěnu překonat. Teď se na to ale příliš necítil. Byl zesláblý, hladový a unavený. Jinou možnost ale neměl. Celou noc se snažil najít jinou cestu, ale nakonec skončil zase před tou samou skálou. Buď se vrátí o celý denní pochod nazpět, nebo musí vylézt nahoru. Po krátkém rozmýšlení rozhodl jeho hladový žaludek. Věděl, že cestou zpátky moc jídla nenalezne a tak se raději vydal vpřed. „Třeba za tou skálou objevím nějakou chajdu obývanou těmi dobrodruhy, o kterých mluvil bratr Artur,“ dodával si v duchu odvahy a rozhodně vykročil ke stěně. Chtěl přejít několik metrů široký jazyk sněhu, který ještě nestačil od zimy roztát. Po dvou krocích se však zabořil do sněhu až po pás. „Je toho tady pořádná závěj,“ pomyslel si udiveně, když se hrabal nazpátek. „Raději to obejdu zprava.“ Princ odpočíval. Visel přitisknutý ke skále, asi dvacet metrů vysoko, jednou nohou pevně zapřený o skalní výstupek. Už půl hodiny se snažil vyšplhat na skalní stěnu před sebou, ale zatím se mu moc nedařilo. Zpočátku stoupal rychle, pak se ale dostal k místu, které nedokázal překonat. Přímo nad ním bylo několik metrů naprosto hladké skály, kde se nemohl ničeho zachytit. Musel tedy o kus sestoupit a přesunout se více doleva. Teď nabíral síly, než se pokusí zdolat obtížnější úsek. Musí se odrazit, zachytit se rukama a vytáhnout se na skalní římsu nad sebou. Pak by už nemělo být těžké vyšplhat těch patnáct metrů na vrchol. Konečně se odhodlal. Zhluboka se nadechl a ze všech sil se odrazil. Jednou rukou se mu podařilo zachytit na římse, ale druhá mu sklouzla. Vzápětí se ozval nepříjemný praskavý zvuk. Kus kamene, za který se princ držel, se odlomil. Marně se princ snažil v rychlosti něčeho zachytit. O tři metry níže se uhodil do hlavy o vyčnívající skálu a ztratil vědomí. |