Za zrcadlem - I. část

Byla tma, bezhvězdná noc, kterou se prohání studený vítr. Stála tu už velice dlouho, stála vzpřímeně a oči upírala na dveře… čekající dárek. Velice hezky zabalený, aby kníže z Allistoru na první pohled nepoznal těch pár jejích kazů.
Jeho země se jí líbila asi jako měsíc starý sýr. Byla studená, mokrá a divoká – a přece jako by umírala. Všude samý zkroucený strom a bodlák a zatoulaný pes plný blech. Dokonce ani ty zatracené dveře, před kterými ji nechal čekat, nebyly rovné. Směrem vzhůru se zužovaly a co hůř, lví hlavě na klepadle někdo vyloupl drahé kameny, co měl místo očí. Pomalu v ní narůstala nechuť hořká jako pelyněk. Skoro ho cítila na jazyku.
Až dohoří svíce, zavři oči… a než usneš, pošeptám ti tajemství.
To byla ta slova. Melodii měla vždycky v hlavě, ale doteď si nedokázala vybavit slova té písně. Maminčin hlas. Měkký a zpěvný, jako by v něm cinkaly zvonky. Nezdědila ho po ní, neměla ani hudební sluch. Vždycky mluvila tiše, hlasem, který zněl, jako by se musela namáhat, aby ze sebe dostala pár vět. Mluvila a vypadala jako bytost se slabou vůlí. Ale pod tím vším byla mysl nebezpečná jako ocelová past. Když se dveře před ní konečně otevřely, světlo z nich ji na chvíli oslepilo. Zaostřila na mužskou postavu přes sebou. Byl to jen Godrick, přítel jejího otce, který měl knížeti namluvit, že je krásná a vlídná a poslušná. Přesvědčoval ho o tom přes hodinu.
„Pojď dál. Chce tě vidět,“ pokynul jí, ale neuhnul stranou. Protáhla se kolem něj a zadržela dech. Nesnášela ten pach, který se kolem něj vždycky vznášel. Zatuchlina, stáří. Rychle ho nechala za sebou, vděčná, že si tentokrát odpustil dotek, který se tvářil jako náhodný. Prošla vstupní halou, osvětlenou jenom dvěma stojany se svíčkami. V jejich světle se jí zdálo, že v každém rohu vidí pavučinu. Zastavila se před pootevřenými dveřmi a čekala, až ji Godrick dojde. Nadechla se a sbírala odvahu na to, co ji čeká uvnitř.
Až přejde bouřka, až déšť odnese zlé sny, čekej…
Do místnosti vklouzla hned za Godrickem, držela se dva kroky za ním. Rychle se rozhlédla. Jídelna nebyla tak špatná jako to ostatní. Ze stropu visel velký lustr, ze kterého se dolů táhl ztuhlý vosk, ale podlaha byla vcelku čistá. Stůl byl dostatečně dlouhý, aby u něj mohlo zasednout třicet hostů. Dokonce si tu dokázala představit slavnost s hudebníky a pečenými křepelkami a okouzlující hostitelkou. Slavnost, o které se bude mluvit ještě týdny. Jenže když Godrick ustoupil stranou a ona si konečně mohla prohlédnout knížete z Allistoru, málem vyjekla zklamáním.
Byl úplně opilý. A navíc starší než předpokládala. Nebyl tak starý jako Godrick, to jistě ne, ale bylo to dost zlé. Zaťala zuby. Musí mlčet, na řeči ještě bude čas. Kníže se nejistě postavil, aby si ji mohl lépe prohlédnout. Udělal k ní jeden krok, pak další. Do nosu ji uhodila těžká vůně vína, která jí skoro obrátila žaludek. Neměla ráda opilé lidi. Zažila jich dost v otcově domě. Někteří byli hrubí a říkali věci, které pak nešly vrátit. Někteří mlátili své děti a manželky – a do bahna člověka nikdo nestrčí, tam se vždyky dostane sám. Dech jí začal váznout v plicích. Chtělo se jí utéct, na tom muži se jí něco nelíbilo, i když jí nic neudělal. Před pár dny ani neznala jeho jméno.
Čekala, že jí něco řekne. Cokoli. Konečně zvedla oči k jeho tváři. Později ten večer si byla schopná vybavit jen jednu věc. Tmavé oči. Bystré a úplně střízlivé.
Rychle uhnula pohledem ke Godrickovi. Hned, jak to udělala, ji kníže obešel. Poslouchala vzdalující se kroky a pomalu si přiložila ruku na srdce. Bilo tak rychle, až to bolelo. „Nelíbila jsem se mu?“ zeptala se a pečlivě skryla naději, která v ní vzklíčila.
„Líbilo se mu tvoje věno,“ odvětil Godrick. „Zítra si tě vezme.“
Příkývla a dokonce se jí podařilo na tvář přivolat nucený úsměv. Godrick byl obyčejná drbna. Věděla, že otci vyslepičí všechno, co viděl, slyšel i co si domyslel. „Mají tu komorníka? Ať mi donese zavazadla do pokoje. Děkuji.“ Nebyl zvyklý, že mu zrovna ona něco přikazuje. Proto zaváhal, ale když zvedla obočí a věnovala mu povýšený pohled, odešel a hlasitě za sebou zabouchl dveře. Počkala ještě chvilku, a pak přistoupila ke stolu. Rukou přejela po sedadle jedné ze židlí. Samozřejmě byla zaprášená. To ji nepřekvapilo. Zarazila se, až když si všimla, že u stolu večeřeli dva lidé. A osoba, která strávila večer s knížetem, byla určitě žena. V křišťálovém poháru po ní zbylo trochu růžového vína a na talíři několik zhnědlých plátků jablka, žádné maso.
Sehnula se, aby ze země sebrala vidličku, kterou ta dáma ve spěchu odhodila. Položila ji vedle poháru a vztáhla ruku k nedojedené večeři. Žaludek se jí stahoval hladem. Nejedla už několik hodin a jídlo jí tu nikdo nenabídnul. Ruku ale nakonec stáhla zpátky. Nebude jíst zbytky.
Čekala, až pro ni někdo přijde a oznámí jí, kde má pokoj. Poslouchala, jak se zasyčením dohořívá jedna svíčka za druhou a jídelna se postupně utápí ve tmě. Nikdy nebyla netrpělivá. Jen neměla moc ráda samotu. Oddechla si, když v hale zaslechla hlasy. Rychle se za nimi vydala, ale zahlédla už jen muže s kufry, jak mizí na úpatí schodiště. „Pane,“ ozvala se, ale jako obvykle příliš tiše.
Zvedla si lem sukně a pomalu vystoupala po schodech. V pravé noze cítila tupou bolest, takže se často zastavovala. Vždycky ji bolela, když musela dlouho stát, ale věděla, že když se teď zastaví, bude to pak ještě horší. Nad schodištěm se oběma směry táhla chodba. Zastavila se a rukou sevřela zábradlí. Musela zhluboka dýchat, aby popadla dech. Zatracený korzet, to už by radši měla na noze španělskou botu. Na pravé noze. Přidušeně se té myšlence zasmála. Proto ji vyděsilo, když v chodbě zašustilo hedvábí. Okamžitě se narovnala a snažila se v šeru rozpoznat postavu. Rukou naznačila gesto, aby neznámý přišel blíž. Do žlutavého světla vstoupila dívka. Mladinká, mohlo jí být čtrnáct nebo patnáct let. Obličej měla ještě dětsky zaoblený, ale pohled, který na ni upírala, nebyl vůbec přátelský.
„Jak jsi stará?“ Opět skoro dětský hlásek, ale v něm divná strohost.
Nezeptala se, kolik jí je let, ale jak je stará. Pravda, na nevěstu už byla stará hodně. Dost na to, aby už měla několik dětí. Stud jí nedovolil odpovědět. „Kdo-“ „Jak se jmenuješ?“ přerušila její otázku ta dívka.
Za jméno se nemusela stydět. Usmála se a klidně odpověděla. „Maya. A ty?“
Dívka zase neodpověděla. Nemohla být služka. To by měla jiné oblečení a způsoby. Maya svraštila obočí. Ano, mělo jí to napadnout dřív. Hrabě nebyl ženatý. Určitě se nevyhýbal dámské společnosti. Jen nečekala, že má rád tak malé holčičky.
„Odetta,“ ozvala se dívka. „Tvůj pokoj je na konci chodby.“ Bradičkou ukázala směr a otočila se.
„Dobrou noc, Odetto,“ řekla Maya k jejím zádům. Odpověď ani nečekala.
Její pokoj byl… útulný. Útulný, ne malý, ano tak. Její zavazadla nikdo nevybalil, ale v krbu už hořel oheň. Sehnula se k příručnímu kufříku, ale v zádech jí zapraštělo. Byla unavená, tak moc, že skoro usínala vestoje. Nalevo od ní cosi třísklo a ona strachy poskočila. Okno, samozřejmě. Špatně zavřené okno. Musí ho zavřít, jen se na chvilku posadí na postel. Jen se položí a odpočine si. Vzápětí se otřásla, když jí pod šaty pronikl mrazivý vzduch. Pod víčky ji pálilo ostré světlo. Ranní světlo. Otevřela oči a olízla si suché rty. Ten spánek byl jako smrt. Žádné sny, žádné postupné probouzení. Trhaně se zvedla z postele a ztuhla. Její věci už byly vybalené. Zneklidnilo ji to. Většinou spala lehce, probudil ji i vzdálený hovor za dveřmi. Dnes ráno prospala i to, že jí služka připravila svatební šaty. Byly velice drahé, plné krajek a perliček a vyšívaných květinek.
Maya ale upírala oči na jinou věc, které si včera v noci nevšimla. Ve svém pokoji měla překrásné zrcadlo. Zabíralo skoro polovinu stěny a ta velikost se jí zamlouvala nejvíc. Pomalu se k němu blížila a obdivovala každý jeho detail. Vždycky se na sebe ráda dívala. Její obraz v tomhle zrcadle ale zkreslovalo pár kazů a vypouklin. Navíc sklo bylo tmavé, takže všechno odráželo temnější a smutnější než ve skutečnosti. Ve středu zrcadla se táhla čárka tenká jako vlas a ve výši pasu byla drobná klíčová dírka. Vztáhla ruku a dotkla se třpytivé plochy. Konečky prstů ji zabrněly mrazem.
Jako ve snu si rukama upravila přeležené prameny vlasů. V zrcadle vypadaly popelavě, jako udusaný sníh. Zprvu si ani nevšimla toho křiku, který sem doléhal pootevřeným oknem. Jeden hlas byl Odettin. Vysokým hlasem se o čemsi tvrdohlavě přela tak, jak to umějí jen mladé dívenky, a odpovídal jí muž obdařený hlasem vypravěče pohádek. Maya si odkašlala, zaváhala, ale když hovor neustával, popoběhla k oknu. Teprve teď poznala, že Odetta mluvila s knížetem. Dupala nožkou, ale pak mu přitiskla tvář na klopu jeho kabátu. Maya nevědomky sevřela v pěsti látku sukně nad tou drzostí. Jak se ta mladičká konkubínka vyzná! Ramena se jí začala třást, přivinula se k mužskému rameni a nalomeným hlasem začala šeptat všechna svá trápění. Ach.
Když vešla do jídelny v naději, že ji tato domáctnost poprvé pohostí jídlem, našla tam jen Godricka. Beze slova se posadila naproti němu a schválně zavrzala židlí dost nahlas na to, aby ji zaslechlo služebnictvo. Přesto ji překvapilo, když se brzy nato objevila služka s podnosem. Maya si většinou poddané neprohlížela, ale takhle dívka měla jiskřící měděné vlasy, které jí vykukovaly z pod čepečku. K tomu čistou pobledlou pleť. A na ní na skráni fialovočernou podlitinu.
„Co se ti stalo,“ zeptala se Maya měkce, protože moc dobře poznala, že takovou ránu si člověk nezpůsobí náhodou. Dívenka se na ni poplašeně podívala a naprázdno polkla. „Jen nehoda, paní,“ odvětila rychle.
Samozřejmě že nehoda. Nejstarší výmluva. Maya otevřela rty, aby vyslovila další otázku, ale donutila se ji spolknout. Byl tu Godrick. A před ním se nemohla ptát, jestli se bude ráno probouzet s podobnými modřinami. Přesto jí ta otázka zůstala v hlavě vypálená jako cejch.