GHOTIC HAZARD -II.

IV.
Neděli jsem strávila skoro celou opět v posteli částečně s učením a částečně vymýšlením pohádky, kterou budu cpát knihovnici, až jí budu vysvětlovat, proč nevracím onu zázračnou knihu, díky které teď vypadám, jak vypadám.
Bylo mi už o trochu lépe, než včera. Ale opravdu jenom trochu. Také jsem se celý den poctivě nalévala vším možným pitím, abych dohonila ztrátu tekutin a horká vana a pizza také dost pomohla. K tomu všemu bratr odjel někam na celý den s bandou hominidů (pračlověků, debilů). Tak jsem si prostě udělala další oddechový pohodový den, abych si trochu zpravila nervy, zahojila duši a hlavně krk. Je vzrušující pomyslet, co všechno bych mohla, kdyby se ze mě teď v příštích dnech stal upír. Vážně jsem o tom přemýšlela, když jsem se ponořila do vany a krk jsem měla v tu ránu jako v jednom ohni. To ale i když jsem jedla nebo pila. To by možná ještě ani tak vlastně nic nevyvracelo. Ne, kdyby mě nebolel při zapínání počítače, hlazení kočky nebo skládání puzzlí. Usoudila jsem tedy, že to bylo jenom náhodné, protože jsem nikdy nikde ještě neslyšela, že by tyhle činnosti mohly upírům vadit. Nechám tedy své naivitě ještě dva dny, než jí začnu přehlížet. Do té doby se nechám ve skrytu duše doufat, že možná… … …
Ranky se hojily mikroskopickou rychlostí, což znamenalo, že nejméně týden budu muset chodit zabalená do šály nebo šátku. No co…vždyť byl podzim a to se dalo vždy říct, že je člověk nechlazen. I když, komu bych to asi tak vysvětlovala. Koho by právě tohle zajímalo? Svojí nejlepší kamarádku jsem nechala ve městě, ze kterého jsme se už skoro před půl rokem přestěhovali. Sice si pravidelně píšeme, ale určitě si obě uvědomujeme, že nám to vydrží jenom na chvilku. Pak si každá najde jinou kamarádku a na tu druhou si vzpomene jenom někdy, jestli vůbec. Nebo spíš najde jenom ona, protože já takové štěstí nemívám. Buď mě ve třídě každý přehlíží, nebo se tam vyskytuje další extrém, který je, díkybohu, jenom jeden. Jmenuje se Nicolas a je mervomocně přesvědčen, že je ve mně ukryta nějaká nadpřirozená síla. První dny byl ze mě úplně jako posedlý. Stále za mnou dolézal a ukazoval mi všechno a radil mi ve všem a chodil všude jenom se mnou. Později už si z toho začal každý dělat srandu a mě to bylo trapné. Teď už, satanudík, v tom nadšení trochu polevil a asi si uvědomil, že já jsem úplně normální (mno… relativně normální) holka, kromě toho ujetého vkusu, a jinak nic víc. Umírnil se alespoň natolik, že už za mnou neběhá. On je taky tak trochu na temnější věci a líbí se mu ghotic girls, takže jsem se stala na nějakou dobu objektem jeho snů, jak jednou řekl. Ale také jsem ho asi už omrzela. Jenže já jsem za to jenom ráda. Jako kamarád jsem si myslela, že by mohl být super, ale pak přiznal barvu, že by se se mnou chtěl procházet za ruku po chodbách ve škole a jinak projevovat vzájemné (u něj jenom jednostranné) sympatie a ochladl. I když ne tak úplně. Toho člověka jsem obdivovala už jenom pro tu jeho víru v naději. Občas se na mě třeba jen tak v hodině otočil, tak, aby to neviděli jiní, a usmál se na mě vřele. Slabě, ale upřímně jsem se usmála také, protože to bylo od něj hezké. Alespoň někdo jednou projevil, že mu stojím za tu námahu pro ztrátu úsměvu. A proč se mi vůbec nelíbil? Inu, už jenom pro tu otevřenou náklonnost. Ne že by na mě musel být kluk vyloženě hrubý, abych si ho všimla, ale stejně chladný kluk podobného stylu by u mě bodoval ihned.
Nicolas byl o něco vyšší než já, měl nabarvené černé rovné vlasy (ale docela jsem ho podezřívala z toho, že si je žehlí, já teda sice také, ale jsem přece holka…), měl tmavě hnědé oči, ale zato světlou pleť. V obličeji byl i docela hezký. Oblákal se do černého oblečení a vlasy si geloval vzadu na odstátého ježka, Kolem obličeje měl ofinu. Ale to bylo asi tak všechno na něm hezkého. Nic víc.
To, co mi u něj chybělo se nedá nijak pořádně nazvat. Prostě z něho nic nevyzařovalo. Nebyl takový tajemný, neměl nic, co by skrýval. Takový kluk vlastně ani nemusel být goth, aby to něco v sobě měl. Ale když byl k tomu všemu černě oblečený, byl prostě dokonalý.
Nicolas byl průhledný jako lepenka. Bylo do něj vidět skrz na skrz.
A pak ten pan dokonalý…, ten byl prostě tak dokonalý, že byl v jiné třídě, v jiném ročníku…v jiném vesmíru.




V. PAN DOKONALÝ

Ano…je to tak, opravdu existoval. Byl to první člověk, kterého jsem viděla v nové škole. Také jsem si kvůli tomu o ní vytvořila přehnané iluze, které se stejně rychle rozplynuly, jako se objevily.
Jako obvyklá fráze…jakmile jsem ho poprvé spatřila, věděla jsem, že on je ten pravý, mého srdce vyvolený. Uvědomila jsem si ale také, že takový kluk si mě, mé ubohé trapné osoby, nemůže nikdy ani všimnou. Možná jenom kdybych mu převrhla na obědě hrnec rajské omáčky na hlavu, nebo se zabila na schodech, nebo na střenu sprejem přímo před něj napsala, že ho miluji…nebo nějakou takovouhle, úplně šíleně absurdní blbost kdybych narafičila, pak móóóžnááá, móžná by si všiml toho, že jsem také stejného stylu, a v zápětí by si šel za svým dál a už by se tím dále neobtěžoval. Otázka tedy je, co má taková obyčejná holka udělat, aby si jí všiml takový kluk tak, aby o ní alespoň jednou během dne sám přemýšlel? Nic! Protože nic nejde udělat takového, protože to je nad lidské síly. Vždyť on ani není skoro člověk. On nechodí, on se nese…on plave…létá. (…)
Popsat ho prostě také nejde. On je jako přelud. Jako anděl. Snad ani na fotce by nebyl vidět. Několikrát jsem si myslela, ba jsem dokonce byla přesvědčená, že je upír. Ale to se dá ihned vyvrátit. Jak by mohl chodit přes den ven?
Je tedy hubený, vyšší a chodí v černé - pochopitelně. Chodí do třetí. Vlasy má vzadu na ježka a vepředu delší. Ano…už známe vzor Nicolasovi vizáže. Avšak barvu nemá nikdy jednotnou. Jeden den má vlasy zrzavočerné, pak celé černé, potom zase domodra černé, rudé… mění to ze dne na den. Vždy mu to nádherně ladí se sněhově bílou pletí.
A oči…ty oči (!!!)(…)(???)
Jeho oči mají barvu těch nejtemnějších smaragdů, do kterých svítí slunce. Jedovatě zelené. Kočičí, černou linkou orámované, protáhlé a s různými stíny ozdobené. Sice se maluje…ale to mu v žádném případě neubírá na klučičím vzezření. Vždy tak, aby to nebylo moc vidět. Stále se nemohu rozhodnou, zda se více podobá kočce nebo lišce.
Na mojí otázce, proč z něho není i zbytek holek vedle byla odpověď jasná. Prostě proto, že nemají šanci. Ovšem, najde se vždy nějaká, co to na něj čas od času zkusí. Ale vždy se stejnou se potáže. A na kluky prý není. Kluci od něj ze třídy využívají té jeho tajemnosti a poskytují informace holkám, které jsou pro ně ochotné udělat cokoliv…
Prý ho jednou viděli s nějakou dívkou. Byla stejně vysoká jako on, dlouhé černé vlasy, bílá tvář a rudé rty. Stejný typ. Až na to, že já jsem menší než on a rudou moc nenosím. Ale samozřejmě že jsem to s ní také zkusila. A samozřejmě že nic. Připadám si jako ty barbie, co píšou do svého deníčku. Ale o tomhle zjevení by se prostě dala napsat celá kniha a bylo by to v pohodě. Avšak jedna kapitola chvály na něj je stále v poměru, co by si zasloužil dost málo. V tomto příběhu zastává dost důležité místo, ale to až později…
Nicolas ho přirozeně nenávidí, ale v skrytu tajně obdivuje. Chce být jako on - to je jasné.
Pokud si myslíte, že vzhledem k tomu, že lidí, jako jsme my dva plus On je víc, tak jste na omylu. Jsme pouze tři. Tři ghotici, z toho Nicolas pouze na poloviční úvazek. Na hřbitovy v noci nechodí, pusu by si černou rtěnkou nenamaloval a v rakvi by doma nejspíš také nespal. A jak vím, že ten onen Nepřekonatelný tohle všechno dělá? Nevím. Ale rozhodně na to vypadá. A pokud by někdo mohl čekat, že se u něj v nejbližší návštěvě těchto končin staví upír, pak pouze on. A já, jako druhý oficiální ghotic hned po něm…hned po těch milililiónech míst, kde není nikdo, po něm. To spíše bych mohla doufat v to, že ze mě bude nakažený upír, než to, že se na mě jednou podívá. Že jeho pohled, zelený, nepřítomný, při tom upřený před sebe, jakoby sledoval něco, co ostatní nikdy nebudou moct uvidět, se někdy obrátí a soustředí na mě?
Ve snu. A ani tam ne…To už bych se potom nedivila, ani kdyby přede mnou stál hrabě Drácula, žádal mě o ruku a tvrdil o sobě, že je zatvrzelý vegetarián a že se celou dobu po 6 staletí živil mandarinkami…
Smutné. A pokud chcete vědět, jestli už jsem smířená nadobro s tím, že to mám prostě jako každý u něj marné, nebo zda stále doufám…tak ani nevím. Možná něco mezi tím, pokud to jde. A poslední zkouška jeho kouzla…vybrala-li bych si raději život upíra, nebo jeho přízeň…tak odpověď už je předem známá. Ani na okamžik a bez nejmenšího zaváhání ne. Ale pokud by byl ten zájem jenom na chviličku, pak už bych se rozmýšlela déle, protože byla-li bych někdy upír, tak by se mé šance zvýšily…a to stonásobně. To už bych před něj klidně přišla, zastavila ho a dala mu pusu. Nebo ho vysála…proboha… to by byla nádhera, zabořit svoje špičáky do jeho jemné kůže, vdechovat jeho vůni, mít ho ve své moci, ve své náruči…
…
…
…
… po dlouhém zasnění mohu pokračovat dále. Být upír by mělo bezpochyby několik výhod. Dokonce jsem byla v pokušení vyhodit veškerý česnek, zbavit se všech křížů a kolíků a rozevřít dokořán okno před spaním…
Ale to by mě také mohl dodělat dříve, než bych ho diplomaticky požádala o tu laskavost, aby mi dal kapku své drahocenné krve i on a já se tak mohla přeměnit úplně.
Takže na nějakého opět narazit, vytáhnu ho za zuby a prostě ho donutím, aby ze mě toho upíra udělal. Dokopala bych ho k tomu a to jako ne že ne. Ještě by litoval, že mě nepřeměnil ihned napoprvé.
Jen nějakého znovu vidět.
A v tu chvíli se mi v hlavě zrodil další děsivý nápad.
Protože když to šlo jednou, musí to jít i podruhé…


VI.
A je tu pondělí…škola.
Fuj-hnus.
Ráno se mi nechtělo tak vstávat, že pro mě přišla dokonce už i máma. Roztáhla závěsy a ten nával světla mě dokázal probudit tak účinně, jako armáda ječících budíků najednou. Ihned jsem se s vlnou nadávek vyhrabala z pelechu a zasypala jí každého, koho jsem viděla i znala. Snídaně jsem se ani nedotkla a to už třetí den. Vlastně jsem na jídlo skoro vůbec nesáhla, když nepočítám celou jednu čokoládu a pizzu. Za celý víkend, pozor.
Máma se jen zběžně koukla na moje vzezření a začala kroutit hlavou. Divila se, že mě to stále baví, plácat na sebe tuny toho bílého krému a že už to s tím začínám přehánět. Že strašidlo ze sebe sice ani dělat nemusím, ale tohle už je teda moc. Koukala jsem na ní dobrou chvilku, než jsem si vybavila příhodu s bratrem. Šla jsem se na sebe, ten den poprvé, podívat do zrcadla ale nezdálo se, že je to nějaké horší než včera. Černé kruhy jsem sice pod očima měla, to jo, ale ne nijak zvláštně. Zkusila jsem to teda zpravit pomocí trošky opravdového make-upu béžového, abych se alespoň nepatrně přiblížila průměru. Ale nic moc to nepomohlo. Nemalovala jsem se jinak skoro vůbec. Jenom jsem si utřela zbytek rozmazané řasenky pod očima ze včera, nanesla novou a byla jsem hotová. Vlasy ještě trochu učesala, ale už nežehlila. Měla jsem je ještě trochu relativně rovné a dneska mi zrovna na nějaké hodinové líčení chuť fakt nezbyla. Vlastně chuť jsem neměla absolutně na nic. Myšlenka na 6 hodinovou nudu ve škole mě dost děsila a netěšila jsem se už dokonce ani kvůli tomu, že zase zahlédnu na chvilku Jeho, a to už bylo co říct.
Někdy se stává, že máme třídy vedle sebe a já se k němu třeba dostanu o něco blíž - a to potom lituji, že nejsem ten den zrovna tak a tak namalovaná a tak a tak oblečená. Ale dneska je pondělí…a v pondělí je to vždycky na nic. To mám skoro veliké štěstí, pokud ho zahlédnu jenom trochu z dálky buď před, nebo po škole. Jednou se mi dokonce stalo, že jsem šla na schodech těsně za ním a potom i úplně vedle něho. Uvažovala jsem, že se dotknu třeba jeho svetru, tašky…úplně náhodou. Nebo zkusím nasát jeho vůni, ale to už bych byla moc blízko a také si toho mohl někdo všimnou a nebylo by to zrovna hezké poslouchat půl roku, že jsem fetiš.
Když jsem vycházela ven, bylo mi už docela dobře. To se ale rázem změnilo, když jsem vyšla na ulici, kde přímo svítilo sluníčko. Odporné. Začalo se mi dělat tak nějak špatně od žaludku a začala jsem vidět rozmazaně. Žeby snad…..? Tato myšlenka mě rozesmála a opravdu trochu zlepšila úplně nový pocit zvýšené citlivosti na slunce. Pokud ze mě něco od něj přišlo, tak asi pár zmírněných vlastností, bohužel těch slabých, jak jsem si zatím uvědomovala. Ale neva, pravděpodobně mám v sobě sémě upíra a od toho se už dá snáze dospět k tomu být upír opravdový, stoprocentní.
Už jsem se blížila k budově a na lavičce za školou, jindy beznadějně obsazené, jsem spatřila černou šmouhu. Přesněji řečeno, spíš jsem si to jenom namlouvala, že to byla černá šmouha. Vlastně jsem to věděla úplně přesně - byl to on. Alex. Černá šmouha s rudými vlasy. Moje platonická láska seděla na lavičce a úplně sama. Jak jinak. Ale nešlo mi na mysl, proč tam sedí. Nikdy jindy jsem ho na tom místě a v tuhle dobu neviděla. Tak na koho tam čekal?? Na mě? To sotva. Docela se mi rozklepaly kolena, ale už jsem minula cestu, která by ho obcházela a také jsem byla moc blízko na to, abych se jenom tak otočila na podpatku a obešla ho. No, co naplat. Sebrala jsem tedy svojí veškerou hrdost a snažila se kolem něj projít se vztyčenou hlavou a zaboha se na něj nepodívat. Ani pokradmu koutkem oka.
Myslíte si snad, že jsem to dokázala? Vůbec. Jakmile jsem byla skoro před ním, tak jsem mu začala zírat do tváře. Taková tajná moje záchrana mohla být ta, že se mohl zaobírat v duchu nějakou myšlenkou a nevšimnout si toho, a kdyby už všiml, bude dělat, že to neví.
Haha.
Sklopený pohled v tu ránu otočil na mě a pozoroval mě. S mírně přimhouřenýma očima a vůbec ne nenápadně nebo pokradmu. Málem mě rána toho jeho pohledu doslova povalila na zem. To jsem teda nečekala. Ještě nikdy… vůbec nikdy v životě, co jsem na této škole a právě teď, když vypadám, jak přejetá náklaďákem se musel na mě podívat. Sakra! Bezva, zjistí, že jsem hnusná jak mumie a už se ne mě nepodívá nikdy!
Ách jooo… no bezva. Že by se mi do té školy nějak zvlášť chtělo po tomto zážitku víc, to se teda říct nedá. Doplazila jsem se do třídy, došourala na místo a měla chuť umřít a už se nikdy neprobudit.
Nicolas ke mně ihned přiběhl a ptal se mě, co mi je. Tak jsem mu to řekla. Že se na mě konečně jednou také usmálo štěstí a on se na mě podíval…a viděl strašidlo. No není to snad důvod na špagát?? Na to se Nicolas urychleně a dotčeně otočil a odkráčel na své místo.
O velkou přestávku, když jsme cestovali do jiné třídy, tak se přede mnou zjevil a já si ho všimla až na poslední chvíli. Kdo? No Alex. Zase se na mě koukal - já zase na něj. Připadala jsem si pod tím pohledem asi tak, jako se cítí walkman vedle ipodu. Tak přesně tak. Proč!!! Proč zrovna dneska! Zítra se musím zkulturnit - a to pořádně. Žádné vstávání na poslední chvíli a žehličku nechat spát. Sakra!
Zbytek školy nad očekávání potom uběhl a já mazala domů a ani jednou se neohlédla - raději. Modlila jsem se, abych ho už znovu nepotkala. Prosba byla vyslyšena.