Dušičky

Anna s uslzenýma očima zapálila knot svíčky stojící před fotografií mladého muže. Chvíli pozorovala prskající plamínek, jenž se postupně rozjasňoval a utichal. Za sukni ji zatahal její pětiletý synek. "Co chceš, Jiříku?" zeptala se Anna. "Proč tu svítí ta svíčka, mami?" zněl dotaz. "Dnes je Dušiček, víš? To je takový den, kdy lidé, kterým umřel někdo koho měli rádi, na něj vzpomínají a u jeho obrázku zapálí svíčku. On se z nebe dívá dolů, vidí to světýlko a ví, že tu na něj pořád někdo myslí!" "Tatínek je taky v nebi, maminko? A vidí tu naší svíčku?" zeptalo se dítě. "Samozřejmě, Jiříčku. Tatínek je určitě v nebi! Je teď anděl s křídly, dívá se na nás a vidí, že ho máme pořád rádi," odvětila s uslzenýma očima Anna. "Tak to když vidí, že se nám po něm stýská a když nás má taky rád, moh by se na nás přiletět podívat, ne?" zafňukal Jiřík. "Ne, hošíčku! To bohužel nejde!" řekla smutně matka. "Ale já jsem to v televizi viděl, jak anděl přiletěl z nebe k lidem!" zvýšil hlas chlapec. "To byla jenom pohádka, Jirko! V opravdovém světě andělé na zem nelétají," trpělivě vysvětlovala Anna. "Ale můžeš se hezky pomodlit u tatínkovy fotografie a protože je Dušiček, on tě uslyší a potěší ho to," dodala ještě a šla sklidit do kuchyně nádobí po večeři. V přestávkách, mezi šploucháním umývaných talířů a příborů, slyšela útržky vět pronášené dětským hláskem:" ..... a prosím tě.....jestli nás máš.....nějak zařiď......přijď....mně i mamince.....stýská....." I když trochu bolestně, usmála se a přemýšlela, jak dlouho bude ještě trvat, než se rány, způsobené odchodem manžela a otce, trochu zacelí. Je to dva roky a bolest je stejná jako v den, kdy ho na přechodu srazil rychle jedoucí automobil. Řidiči prokázali nepřiměřenou rychlost a byl odsouzen do vězení, ale to bylo zcela podružné. Nehledě na směšných osmnáct měsíců, které dostal, muže a otce jim to rozhodně nevrátí ani nenahradí. Zůstali ve vile sami a Anna se měla co ohánět, aby vše zvládla jak finančně, tak fyzicky. Odehnala nepříjemné vzpomínky, zavřela vodu a začala nádobí utírat a uklízet. Dětský hlásek z vedlejší místnosti již nebylo slyšet. Podívala se na hodiny. Skoro deset! Zítra je sice sobota, ale Jirka by stejně měl jít už spát! Našla ho v jeho pokojíku, jak přemítavě hledí z okna. "Tak, mladý muži. Umýt a spát! Je už dost pozdě!" řekla. "Ano, maminko," kupodivu neprotestoval, jako obvykle. Když ho uložila, odešla sama do koupelny a po ulehnutí do postele si ještě rozevřela rozečtenou knížku. Přečetla však jen několik listů a oči se jí únavou začaly přivírat. Po zjištění, že je již skoro půl dvanácté, zhasla lampičku. Probudilo jí bouchání na domovní dveře. Nejprve nechtěla tomu zvuku uvěřit v domnění, že se jí vše zdálo! Tlumené rány se však opakovaly! V obavě, aby to neprobudilo Jirku, seběhla do přízemí. "Kdo je?" zeptala se přes dveře. "To jsem přece já, Aničko! Tvůj manžel!" ozvalo se z venku. Zděšeně si přitiskla pěst na ústa, aby nevykřikla. To přece není možné! Ten hlas však byl tak známý! Posadila se na stoličku stojící na podlaze, kousek od dveří. "Aničko, slyšíš? Otevři! Přišel jsem se na tebe a na Jiříka podívat. Nemám moc času! Jen chvíli dnešní noc! Tak otevři!" ozvalo se znovu a poslední slova byla provázena dalšími tlumenými ranami, jako by někdo bušil do dveří pytlíky s pískem. "To je něčí krutý žert! To se přece nemůže skutečně stát!" letělo jí hlavou. "Okamžitě nechte té nejapné komedie a odejděte, než zavolám policii!" polohlasně křikla ke dveřím. "Můj muž je již dva roky mrtvý a tohle je od vás hodně špatný vtip!" "To není vtip, Aničko! Jsem to skutečně já! To vaše láska a Jiříkovy prosby mě přivolaly zpátky k vám!" ozval se znovu ten hlas. A pak uslyšela příhody a podrobnosti, které opravdu nemohl znát nikdo jiný, než oni dva. Zajistila dveře bezpečnostním řetízkem a opatrně pootevřela. Zahlédla tmavou siluetu stojící těsně u dveří. Pak jí noční závan chladného vzduchu přivál, kromě vůně okolních stromů, i pach hlíny, hniloby a v obrysu tváře postavy zahlédla cosi bílého a kroutícího se. S výkřikem přirazila dveře zpět a ucítila, jak jejich dolní část narazila na nějakou překážku. Podivně to začvachtalo, ale pak se dveře přece jen dovřely. Nedbala na další tlumené rány dopadající na zavřený vchod a rozeběhla se do patra k telefonu. Vytočila číslo policie a po několika počátečních nesouvislých větách vychrlila na službu konajícího policistu svůj příběh. Zprvu ji evidentně pokládal za blázna nebo zfetovanou vtipkující ženskou, avšak úzkost v jejím hlase ho nakonec přesvědčila. "Tak dobře, paní. Ať je ten dotěra kdokoliv nebo cokoliv, zjevně vás to vyděsilo a my se přijedeme podívat," uzavřel debatu policista. Ulehčeně položila sluchátko. Úlevu v jejím obličeji však vystřídal děs, když vyšla na chodbu a z přízemí uslyšela skřípění nábytku po podlaze a dětský hlásek: " Už jsem si přitáhl stoličku, tatínku! Teď už můžu sundat ten řetěz! To jsem rád, že jsi se přišel podívat! A máš taky křídla, tatínku?" Anna vyrazila zoufalý výkřik a rozeběhla se ze schodů. Byla asi v polovině cesty, když ucítila studený závan větru a uslyšela, jak se radostný Jirkův smích mění na zcela nedětský řev........