Za zrcadlem - III. část

V její svatební den se po obloze celý den válely tmavošedé mraky plné deště. Jen místy se jimi prodral proud jasného světla, který dopadal na krajinu jako boží ruka. Byl to jeden z těch dní, kdy nefouká vítr, a přesto chlad leze až do kostí.
Odetta překvapivě zkrotla, dokonce prohlásila, že si nepamatuje, jak to bylo to odpoledne, kdy spadla z koně. Mayu přesto častovala vítěznými úsměvy a té se to vůbec nelíbilo. Když se se ráno viděla ve svatebních šatech v zrcadle, málem se rozplakala, ani nevěděla proč. Na Julii, která ji česala, se rozkřičela, když jí omylem vytrhla pár vlasů.
Svatební obřad ji zklamal. Doufala, že její svatba bude velká a veselá. Vdávala se sice v kostele, ale obřadu se zúčastnilo jen pět lidí. Něvěsta, ženich, Godrick, Odetta a kněž. Ten se během své řeči díval někam mimo. Dokonce ji ani neoslovil. A vždycky, když zmlkl, rozhostilo se kolem tísnivé ticho. Cítila, jak se jí potí dlaň, kterou ve své ruce držel kníže, a přitom jí byla hrozná zima.
Maminčin hlas. Vem mě sebou, řekni sám, jáká je cena. Nechci už spát. Chci být pirátova žena.
Uklidňovalo ji to. Přeslechla, že kněz už ukončil obřad. Proto sebou trhla, když jí kníže stiskl ruku. Podívala se na něj a překvapilo ji, že se na ni usmíval. Omlazovalo ho to. Zvedla koutky v pokusu o úsměv. Byla teď kněžna z Allistoru. Cítila divný tlak v očích. Jako by se měla už už rozplakat, ale žádné slzy nepřicházely.
Zpátky na Allistor jela s Godrickem. Celou dobu o něčem mluvil, ale ona ho neposlouchala. Vyhlížela ven z okénka kočáru. Stíny se protahovaly a světlo dostávalo oranžovou barvu. Hejno krkavců se slétávalo na něco mrtvého, co ve vysoké žlutavé trávě nebylo vidět. Brzy bude noc. Myslela na své nenarozené děti.
Po chvíli se jí obličej rozsvítil uspokojením. „Godricku? Už jsi někdy zabíjel srnu?“

Svatební hostina byla o něco veselejší než obřad. Maya se dokonce dopočítala deseti hostů. Většina z nich ale v očích měla divný lesk, od kterého raději odvracela zrak.
Nepokoušela se s nimi navázat rozhovor. Stejně se brzy opili a začali žvatlat. Odetta se zjevně nudila, protože nemohla sedět vedle svého Geoffreyho. Spát odešla brzy, ale když se loučila, oči jí potměšile svítily. Při odchodu se letmo a nenápadně dotkla Geoffreyho kabátu, jako by ho k něčemu vyzívala. Maya čekala, jestli se zvedne, ale vytratil se až před půlnocí.
„Julie, Julie.“
Z úst toho muže to znělo jako něco krásného, skoro jako modlitba. Vzal jeden ze zrzavých pramenů, které jí vykukovaly zpod čepečku, a upravil jí ho za ucho. „Musím jít. Hostina ještě neskončila.“ Nepohnula se. Geoffrey se dotkl modřiny na její skráni. Neptal se. „Za dva dny odcházím z armády a vracím se domů. Pojeď se mnou. Postavím ti dům u moře. Je průzračně modré a slané k zalknutí. Už jsi někdy ochutnala vodu z moře?“
Zavrtěla hlavou. Znělo to jako sen. „Slečna Odetta…“
Položil jí prsty na rty a pousmál se a byla v tom hrozná hořkost. „Slečna Odetta nikdy neopustí tenhle dům. Možná skončí jako kněžna Kateřina. Nebo jako Lena. Jako všechny ty ostatní. Jako ta dnešní nevěsta, co se nemůže dočkat své svatební noci. Ale ne jako ty. Tobě se to nestane, viď?“
Nestihla odpovědět. Vyrušilo ji blízké dupnutí a vypísknutí umírající myši. Když se ztratili, Maya se odtrhla od zdi a s odporem si z boty otřela zbytky droboučkého tělíčka.

„Kdo ti to udělal?“ Maya si instinktivně přitáhla kolena k bradě a skryla pravou nohu pod dlouhou noční košilí. Bylo už pozdě. Viděl to. Doufala, že si toho nevšimne tak brzo. „Dlouhý příběh. Budu-“
„Budeš mi ho jednou vyprávět. Proč ne dnes?“ Jindřich si stáhnul košili z ramen, a když se k ní otočil zády, uviděla na jeho ramenou a pažích zarudlé stopy po nechtech. Pomalu se nadechla, aby její hlas zněl přirozeně.
„Není to příběh na dnešní večer.“
„Je v tom nějaký muž?“ V hlase mu zazněl smích, který ale neviděla ve tváři.
„Ano.“ V uších slyšela vlastní tep.
Sklonil se nad ní a donutil ji couvnout do středu postele. Zapomněla, jak hřejivá a příjemná může být mužská kůže. Když ji políbil, zaklonila hlavu a ucítila na krku šimrání a chlad. Dotkla se toho místa a nahmatala drobný klíček na řetízku. Na rty jí zatlačily jeho zuby. Byly ostré a skoro jí protrhly jemnou kůži. Lapla po dechu a mimoděk ho zatáhla za řetízek. Jindřich se odtáhl a ona cukla rukou zpátky.
„Mladý muž?“ zavrněl, ale tentokrát neměl smích ani v hlase. Z téhle blízkosti viděla, že má oči skoro černé s několika zelenými tečkami. Nikdy takové neviděla. Polkla, aby uvolnila knedlík v krku. „Ano.“
„Líbil se ti?“
„Možná.“
Dotkla se vrásky, která se mu udělala na čele, když se mračil jako teď. „Hezky voníš,“ vydechla mimoděk. Mýdlem a tabákem. A jemnou vůní vosku.
Zhluboka nabral vzduch do plic. Chtěl se dál ptát na věci, které měla zamknuté vzadu v hlavě. Stáhla ho dolů a tentokrát ho umlčela ona, aby se už nevyptával. Klíček, který se jí usídlil na prsou, tížil jako kámen.
Až o dvě hodiny později jí dovolil usnout. Mysl měla otupělou a prázdnou, a tak nebylo divu, že v okamžiku, kdy zavřela oči, vkradl se jí do hlavy sen.
Dveře se s tichým klapnutím samy zavřely. Krev se ve střepech zrcadla odrážela jako hustá černá tekutina, jako něco mrtvého a špinavého. Zvedla před oči poraněnou pěst, ve které tepalo. Ta bolest jí připomínala, že je ještě naživu. Pořád ještě dýchá, i když pomalu a mělce. Přemýšlela, který ze střepů si vybrat. Myslela na matku a otce a na vlastní svět, který se právě rozbil na tisíc kousíčků. Jako z dálky k ní doléhalo bušení vlastního srdce. Na podlaze se lesknul malý stříbrný klíček. Trůnil si na jednom ze střepů. To bude ten pravý. Ano, ten.
Trhla sebou a prudce nabrala vzduch do plic. Rychle se ohlédla, jestli neprobudila knížete. Položila hlavu zpátky na polštář a přitáhla si pokrývku k bradě. Tělo se jí třáslo jako v zimnici, neodvážila se ale vydat žádný zvuk. Jako vždycky k sobě přivolávala maminčin hlas. Pokojný a moudrý.
Až skončí déšť, až proliješ slzy, až zapadne závora, pochopíš, že nevzal nic, co láska nevynahradí během mrknutí oka.

Allistor ještě spal. Rosa se teprve začala usazovat v trávě. Lovečtí psi sebou trhali, zdál se jim sen o neohrabané liščí rodině. V sadu na zem dopadla čtyři jablka, jedno z nich se zakutálelo k hrobu kněžny Kateřiny. V kuchyni myší matka ukradla ohryzek zapadlý za ohništěm. Nikdo ještě nezjistil, že pokojíček služky Julie je prázdný.
Maya stála před otevřenými zrcadlovými dveřmi a prohlížela si její obsah. Zvedla svou levou ruku s prstenem a porovnávala ji s něčím uvnitř. Vzápětí si dlaň ochranitelsky přitiskla na prsa a bezradně se rozhlédla. V hlavě jí zněla Odettina slova.
Jsem dost velká na to, abych si je všechny pamatovala. Myslíš, že otec žil celá ta léta sám?
Rychle si strhla zásnubní prsten a zahodila ho pod postel. Donutila se myslet jasně. Zažila už horší věci. Zabouchla zrcadlovou skříň, ale stále kolem sebe cítila chlad, zatuchlou vůni vosku a ještě něčeho jiného, sladkého a hustého. Zírala na svůj odraz, kterému od včerejška přibylo na tom citlivém místečku mezi ramenem a šíjí několik zarudlých škrábanců.
Když se vrátila do Jindřichovy postele, pohnul se a zamručel. Rychle se k němu přitiskla a zašeptala mu něco do ucha, aby usnul. Položila si hlavu na jeho hrudník a poslouchala pravidelný tlukot srdce. Cítila, jak ji začínají bolet hluboké jizvy, které se jí na noze táhly od kolena dolů. Jako záblesky se jí vracely vzpomínky, které z ní včera kníže mámil.
Zastřený odstín Liamova hlasu. Závrať při prvním polibku. Odraz slunce v jeho vlasech.
Hádky a znovu hádky. Kovová chuť krve na jazyku, když ji otec poprvé uhodil. Vlastní křik, odrážející se od čtyř stěn. Mlasknutí dřeva dopadajícího na kůži.
Tenkrát si slíbila, že už nikomu nic podobného nedovolí. Nevzal nic, co láska nevynahradí během mrkntí oka. Zavřela oči, ale mysl jí běžela na plné obrátky. „Pane, pane!“
Z neklidného spánku ji probudil hlas komorníka Ruperta. Nechala oči zavřené a poslouchala. Jaká hrůza! Slečna Odetta je pryč! Asi odešla během noci, protože její cestovní šaty jsou pryč.
Kníže poprvé od doby, kdy tu byla, zvýšil hlas. Dokonce křičel. Slyšela to přes několik stěn. Pomalu se zvedla a oblékla se. Na každou z modřin, které to ráno našla, se zamračila. Beze spěchu se česala a vypadala velice poklidně. Ruch v domě poslouchala skoro s uspokojením.
Knížete zastavila, až když odcházel z domu. Zavolala na něj, a když k němu přispěchala, starostlivě ho vzala za ruku. Sklonil se k ní jako k dítěti. Ve tváři se mu zračila taková úzkost, že se ani nemusela snažit, aby jí hlas zněl naléhavěji než jindy. „Na něco jsem si vzpomněla. Včera jsem Odettu viděla s tím námořním důstojníkem. Už jsem zapomněla jméno, promiň. On se jí přece docela líbil, ne? Nemohl by…“
Ani nestačila doříct větu a Jindřich už vydával rozkazy. Maya už si nevšímal. Zato Godrick k ní přistoupil tak tiše, že sebou trhla, když promluvil.
„Tohle je trochu kruté, nemyslíš?“
Ušklíbla se a popošla ke stěně, aby nepřekážela shonu kolem. „Svět je krutý, Godricku. To jsi ještě ve svém věku nepochopil? Vyhrává ten, kdo je chytřejší a rychlejší než ten druhý.“ Otočila se k němu a položila mu ruku na rameno. Tón jejího hlasu se teď přiostřil
„Vždycky jsi byl šikovný lovec. I dnes v noci jsi odvedl dobrou práci. Doufám, že jsi někde nenechal nějakou hloupou stopu.“ Ruka na Godrickově rameni se sevřela jako pařát.
Vymanil se jí, trochu polekaný tou novou Mayou, kterou ještě nikdy neviděl. „Samozřejmě, že ne,“ řekl rychle a doufal, že tomu tak opravdu je.
„Dobře.“ Usmála se, aby ho uklidnila, ale pohledem ho pořád držela v šachu. „Brzy dostaneš odměnu, neboj. A pořídíš si velký letitý dům a hezkou mladou ženu. Ale mám pro tebe ještě jeden úkol. Pojedeš s knížetem hledat toho důstojníčka.“
„Ale já jsem starý a…“
„Neodmlouvej. To ty máš na krku vraždu, já ne. Nechceš snad, aby se tu někdo dozvěděl, co provádíš s holčičkami po nocích.“ Kapesníčkem mu začala drhnout čelist, na které ještě zůstala tmavá zaschlá skvrna. „Jak jsem řekla, jsi přece dobrý lovec. Už jsi přece zabíjel jelena, ne?“

Godrick se nepovažoval za vraha, pořád ještě ne. Každou noc mu duše bude připomínat jeho hříchy, ale tenhle další k nim už nedokázal přidat. Nedokázal to udělat znovu, drhnout si ruce od té špíny... Než vešli do kajuty, kde měl být Geoffrey s Odettou, nabil knížeti pistoli. A pak se jen díval.
Ten mladík měl smůlu, že byl právě sám, a štěstí, protože zbraň byla na protější posteli. Byl voják, takže mu všechno došlo rychle. Jistěže nemohl stihnout vrhnout se k té pistoli, věděl to moc dobře, ale zdálo se, že má zvířecí instinkt přežití.
Kníže mířil přesně, ta kulka ale nikdy netrefila cíl vzdálený jenom tři metry, jako by to byl dokonalý kouzelnický trik… Dobrovolník z publika střílí na kouzelníka, ten se ale nesesune k zemi, ale v zářivém úsměvu mezi zuby odhalí šedý náboj. Ten druhý, ten vystřelený, byl z vosku a teplo ho rozbustilo ještě v hlavni, ze které vyšel jenom obláček kouře. Godrick to musel vědět, sám jich několik obstaral od jednoho iluzionisty.
A pak, o vteřinu později, vystřelil Geoffrey, který už minout nemohl. Dlouho se díval na umírajícího muže lapajícího po posledních doušcích vzduchu, než promluvil. „Pro rány boží…“
„Přesně tak,“ ozval se s ledovým klidem Godrick, „pro rány boží.“

Gotstock byla malá vesnička s jedním kostelíkem, kašnou a říčkou, ve které se v létě koupaly děti. Čas tu plynul poklidně a pomalu. Člověk by si ho ani nevšiml, kdyby se nestřídala roční období. Možná i proto tu byli lidé nekomplikovaní a spokojení. Výjimkou byl místní učitel, který mezi nimi pobýval už několik let. Byl to hodný muž, to nepochybně. Zvlášť ženy ho měly rády. Když se smál, objevil se v jeho hlase zvláštní zastřený tón. A jeho vlasy měly kaštanovou barvu, ve které se odráželo slunce.
Ale nezapadal mezi ně. Možná měl moc bystré oči, možná věci řešil moc komplikovaně. Až moc často se zahleděl někam do dálky, jako by vzpomínal. Když na něj pak někdo zavolal „Liame, zase v jiném světě?“, zahambeně sebou trhnul.
Bylo to jednoho podzimního dne zrána. Kostelík zvonil osmou hodinu a psi poštěkávali na právě přijíždějící poštovní dostavník. V Gotstocku obvykle nechal dva nebo tři dopisy a dnes tomu nebylo jinak. Jeden z nich byl ale výjimečný. Obsahoval knížecí pečeť.
Ženskou rukou na něm bylo napsáno Liamovo jméno.


KONEC




Fantasy a Sci-fi: Jeremiho Čítárna
© Jirka 'Jeremius' Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net, 2000 - 2004

http://fantasy-scifi.net/citarna/