Osudová chyba nekromantova

Nekromant Tomáš Jan Novotný (newky@seznam.cz) Probudil se z hrozného snu. Zdálo se mu, že umírá. Otřásl se: byl to velmi skutečný sen. To je ale zima, pomyslel si. Prsty měl úplně znecitlivělé. Zatímco spal, jeho tělo celé ztuhlo. Kdy šel spát? Nevěděl. Pamatoval si jen ten sen. Ten skutečný sen… Hlavou mu prolétla hrozná myšlenka a tak se prudce posadil na posteli. A přece ne. Chtěl se posadit, ale strop byl příliš nízko a tak se praštil do hlavy sotva se pohnul. Proč to nebolelo? Cítil ten náraz, byl velmi silný, ale stejně to nebolelo. „Pojď za mnou,“ uslyšel. Napadlo ho, že se mu to možná jen zdálo, ale pak si uvědomil, že kdyby se mu to zdálo, tak by teď ještě ležel a přemýšlel, avšak on již tlačil na ten strop. Strop? Ne, strop by se přece nepohnul. Bylo to víko. Víko od jeho rakve. Vyhlédl, aby zjistil, že rakev leží na kamenném oltáři, jenž stojí v malé uzavřené místnosti. Až potom si uvědomil, že na něj kdosi upírá zrak a usmívá se. Planoucí oči onoho muže, který se pod svou hluboko do obličeje staženou kápí spokojeně usmíval, se zdály být hluboká, jako temnota sama. „Vítám tě,“ řekl ten kdosi hlasem, který znal. Byl to panovačný a hluboký hlas. Právě ten hlas mu před chvílí přikázal, aby otevřel víko. Přikázal? Mě přece nebude nikdo nic přikazovat, problesklo mu hlavou, avšak jeho myšlenky byly přerušeny znovu tím hlasem: „Nyní jsi generál, otroku.“ „Otroku?“ dokázal ze sebe vytlačit on, ležíc v rakvi. „Otrok nemůže být generálem.“ „Nekromantův otrok může být kýmkoli se jeho pánu zlíbí!“ Vyštěkl muž s planoucím zrakem, avšak na toho, jenž ležel v rakvi, nezapůsobil tón jeho hlasu, ale obsah jeho slov. Nekromant! Věděl, co je to nekromant stejně dobře, jako si uvědomoval, co to znamená, být jeho otrokem. Jestli jsem vážně sluhou nekromanta, pomyslel si, znamená to, že nejsem živý. Nejsem ani mrtvý. Jsem nemrtvý. Snažil se zjistit víc: „Tvoji otroci ale nepřemýšlí, a já…“ „Proto jsem stvořil tebe.“ přerušila jej postava stojící u jeho rakve, „Ty nejsi jen otrok jako ti ostatní, máš vůli a krev.“ „Krev? Vůli?“ „Pravda, krev nemáš, a proto ani vůli. Sežeň si krev!“ Vstal z rakve a pocítil chlad. Chtěl krev. Toužil po ni. Stiskl kliku starodávných mohutných dveří a vyběhl ven. To, v čem se probudil, byla krypta. Malá, na kraji hřbitůvku. Díra místo jednoho hrobu se zdála být čerstvě vykopaná. Pohledl na náhrobek. I přesto, že byla tma, viděl velice dobře. Bylo na něm napsáno pozlaceným ozdobným písmem: Robert Blackson, vzpomínáme Černý je i růže květ, slzy po tvářích kanou, proč odešel jsi na onen svět, ani neřekl nashledanou? Robert Blackson, to jméno znal. Bylo to jeho jméno. „Zakopat!“ řekl, aniž by věděl proč. K jeho překvapení se odněkud vypotácel kulhající muž oblečený v roztrhaných hnijících hadrech a začal, třímajíc ve svých pobledlých rukou zrezivělou lopatu, mechanickými pohyby zahrnovat hrob hlínou. „Bude z tebe dobrý generál, otroku,“ usmál se nekromant stojící ve dveřích krypty. Robert si jej však nevšímal a vyběhl malou brankou ven ze hřbitova. Chtěl krev. Běžel dlouho. Došel mu dech, a tak dýchat přestal. Nevadilo to. Cítil, jak za ním vlaje plášť. Když se nad tím zamyslel, uvědomil si, že je oděn v oblek, v němž jej pohřbívali. Černá košile i kalhoty. Plášť s vysokým límcem; zvenčí rovněž černý, zevnitř však rudý… krvavě rudý. Ta barva se mu líbila. Zrychlil. ©©© Adriana se rozhodla, že se dnes půjde projít. Slzy smáčely její tvář, jak vzpomínala na otce, který dnes ráno umřel. Vybavovala si všechny ty krásné okamžiky, které s ním prožila. Proč jen má pocit, že její tatínek není mrtvý. Asi před hodinou ji přepadl zvláštní neklid. Rozhodla se, že se půjde jen projít na vzduch, ale teď již její kroky směřovaly na hřbitov. Nevěděla proč, byl to jen pocit. Náhle spatřila před sebou nějaký pohyb. Nebo se jí to jen zdálo? Ne, někdo tam běží. Dost rychle. Byla tma a ona dostala strach. Chtěla vykřiknout, avšak ten muž se k ní dostal překvapivě rychle a zacpal ji ústa ledovou rukou. Ucítila na krku jeho sliny. Pak bolest, jak ji ten neznámý propíchl dvojicí jehliček tepnu na místě, které poslintal. Náhle se ji prudce zamotala hlava. Usnula… navždy. ©©© Cítil nasládlou chuť laskající jej na jazyku. Chutnala mu. Sál horlivěji a uvědomoval si energii, jež se do něj vlévá. Ta síla kterou získával, byla obrovská. Náhle pramínek rudé tekutiny ustal; už žádná nezbyla. Pohlédl na splasklé tělo své oběti. Zdálo se mu povědomé. Jako by tu dívku již někde viděl. Ale kde? Nedokázal si vzpomenout, a tak ji odhodil do trávy vedle cesty. Jak dopadla, ruka se ji nepřirozeně zkroutila pod tělo. On si toho však nevšímal, chtěl víc. Víc krve. „Vrať se!“ uslyšel jakoby uvnitř hlavy ten známý panovačný hlas. Nechtěl se vrátit, chtěl krev. Ale nemohl neuposlechnout. Otočil se a pak se rozeběhl. Ne, nyní již nemusel běžet. Letěl. Podíval se na sebe, ale zjistil, že je slepý. I přesto však věděl, kde se nachází stromy či kudy lítají noční ptáci. Neviděl je, ani neslyšel, prostě jen věděl, kde jsou. Cítil, jak v něm koluje krev. Náhle si uvědomil větší množství ptáků, nebo si aspoň myslel, že jde o ptáky, kteří se seskupily kolem něj. Vnímal je a když chtěl, mohl vědět to, co ví kterýkoli z nich. Přál si, aby letěli s ním, a tak to udělali. Po chvíli rychlého letu vycítil obrysy hřbitova. Přistál a znovu se mu vrátil zrak. Rozhlédl se po těch ptácích a uvědomil si, že to nejsou ptáci. Byli to vampíři, létající savci živící se zvířecí krví. Pocítil k nim lásku, což ho překvapilo. Oni si jej však již nevšímali a letěli za svým vlastním posláním. Také chtěli krev. Jak se blížil té známe kryptě, minul svůj hrob, který byl již zasypaný. Nechtěl jít, chtěl další krev. Přesto šel. Otevřel dveře a spatřil svého pána, jak k němu stojí zády. Rozhodl se. Skočil po něm… ne, neskočil. Chtěl, ale nemohl. „Mne nezabiješ, Robie, leda bych ti to přikázal,“ procedil mezi zuby nekromant, načež se tiše a krátce zasmál. „Tak se o to ani nepokoušej, Robie,“ prudce se otočil a oči v jeho bledé tváři, kterou stínila kápě stažená hluboko do čela, stále matně zářily. „Lehni si. Spi. Zítra je také noc.“ „Jednou tě zabiju, nekromante, to ti přísahám,“ zasyčel Robert, ale ulehl do rakve a zavřel nad sebou víko. Náhle mu bylo příjemně. Zkřížil své ruce na prsou a upadl v hluboký spánek. ©©© Zář měsíce v úplňku , třpytícího se na jasné obloze, dodávala noci matně žlutý nádech. Ploché hrany kamínků se, obroušené železem pobitými koly vozů a ocelovými podkovami klusajících koní, odrážely ve světle lucerny, jíž třímal v ruce svalnatý muž v uniformě královské gardy a utvářely tak dojem, jakoby byly hvězdy rozsypány i po cestě. „Tady, pane strážmistr, tady se to stalo,“ ozval se skřípavý hlas staré ženy. Johan Richter, seržant zdejší domobrany a jediný příslušník královské stráže ve městě, si pochybovačně prohlížel místo, na které babka kořenářka ukazovala roztřeseným prstem. Už se na to chtěl vykašlat a zatknout babu za planý poplach, když si všiml malé krvavé skvrny jenž se vsakovala do prachu na cesty. Byla opravdu nepatrná, jakoby tam ukápla jen kapička drahocenné tekutiny. „Mohla byste mi ukázat,odkud jste ten… incident sledovala?“ zeptal se hlubokým hrdelním hlasem. „Ale tajdle kousek vod cesty jsem sbírala bylinky, který maj kouzelnou moc, když je někdo utrhne za úplňku, a najednou vidim plačící holku. ‘To je ta co jí umřel tatínek, chuděrka,’ řikám si, a tak jsem jí nechala bejt. No, dyť voni tydle lidi, kterejm někdo umřel, potřebujou bejt sami. Nemyslete si, já to znám; mě když umřel pantatíček, to sem nemohla nikoho ani vystát. A jak tak šla, najednou jakoby ji někdo chytil, či co, ale toho jsem neviděla, to víte byla tma. Kdyby ta děvenka neměla na sobě bílou sukni, to se ví, že bych jí taky nezmerčila. A vona jako nějak přidušeně vykřikla, jakoby ji zacpal pusu, ten vrahoun, a pak ji jako chytl a hodil kus vedle cesty, někam sem,“ slova ji náhle uvázla v hrdle; právě tam, kam ukazovala, spatřila něco, co připomínalo bílý hadr, ačkoli již tušila, co to ve skutečnosti je. Johan se podíval tím směrem a také si toho všiml. Jakmile na ono místo posvítil lucernou, babka kořenářka odvrátila zrak a zamumlala nějakou modlitbičku, zatímco on přistoupil blíž, aby si mohl mrtvolu lépe prohlédnout: Celé tělo se zdálo být zvláštně vysušené a splasklé. Johan ji nohou otočil na záda, načež za sebou uslyšel výkřik leknutí, který vydala stará kořenářka. Prudce se otočila a s hysterickým pláčem utíkala k městu. Strážce byl touto reakcí překvapen, ale jakmile se otočil zpět k mrtvé dívce, pochopil příčinu jejího zděšení. V tepně na krku oběti byly propíchnuty dva malé otvory, nepochybně po zubech. Když si všechny informace o tomto záhadném úmrtí srovnal v hlavě, polkl na sucho. Ten záhadný muž, dnešní pohřeb, vysušené tělo oběti a nyní ještě dva otvory na krku, to vše nasvědčovalo tomu, že mají co dočinění s upírem. Taková myšlenka se mu nelíbila, a tak se rozhodl, že se hned za rozbřesku půjde podívat na hřbitov. Zatím však pokračoval v ohledávání oběti, všiml si totiž, že levá ruka té ubohé dívky byla v lokti ohnuta proti kloubu. Když se ji pokusil nasadit zpět tam, kam patří, uslyšel duté křupnutí a celé předloktí mu zůstalo v ruce. Mráz se mu prohnal po zádech a usadil se až v morku kostí. Ačkoli se neobjevila žádná krev, bylo to bez pochyb to neodpornější, co kdy v životě viděl, jako že již viděl hodně odporné věci. Dříve hrůzná vzpomínka na výraz ve tváři své první oběti mu v porovnání s tímhle připadala spíše směšná, než nechutná. Nic dalšího, co by mohlo při pátrání pomoci, již neobjevil, a tak se vydal domů. Chtěl se alespoň trochu prospat, než ráno vyrazí spolu s družinou obyvatel města, kteří patří k domobraně, na hřbitov. Byl rozhodnut nejít tam sám, ačkoli se podle legend upíři báli denního světla. Člověk nikdy neví… ©©© Samuel se plně soustředil na svůj obřad. Nekromancie jej fascinovala již od dětství, a když se v šestnácti čirou náhodou dostal ke knize popisující všechna zákoutí tohoto temného umění, zcela ho pohltila snaha o jeho zvládnutí. Dnes tomu jsou již téměř čtyři roky a on se dostal na úroveň experta, což se většině nekromantů podaří tak kolem svých čtyřiceti let. On to zvládl ve dvaceti a jestli se mu zdaří toto kouzlo, stane se velmistrem. Pracoval na něm již mnoho hodin, vlastně od té chvíle, co se mu zdařilo oživit upíra, ale připravené bude až dnes o půlnoci. Mohutná dračí kostra, stará již přes dvacet tisíc let byla nyní zbavena všech nečistot a zcela sestavena. Zlomené kosti srostly perfektně. Nemrtvý drak, projekt na němž pracoval, byl podle Temné knihy stvořen zatím jen jednou a to samotným Otcem, kterého kniha popisovala jako prvního čaroděje, jenž ovládal nekromancii. Jestli uspěje i Samuel, stvoří téměř neporazitelnou bytost, která srovná celé městečko se zemí. Poté nekromant použije svůj vlastní vynález, na který je velmi hrdý. Ve skutečnosti jen skombinoval kouzlo oživ mrtvého první úrovně s masovým účinkem, ale výsledek bude fascinující: poté, co Nemrtvý drak pozabíjí všechny obyvatele, Samuel je jedním mocným kouzlem oživí a podmaní si je tak. A stačí již jen pár hodin. Zavřel oči a zašeptal jednoduché zaříkadlo, aby mohl vidět očima svých služebníků. Jednu ze zachovalejších zombií užíval jako hlídače hřbitova. Ten chlapík byl vlastně skoro celý, až na to, že mu již vypadaly všechny zuby z dásní. Teď právě seděl na svém hrobě a čekal na rozkazy svého pána. Jeho oči se pohnuly a nekromant viděl první sluneční paprsky, které se vynořovaly zpoza vysokých hor na východě. Na blankytně modré obloze plul pouze jeden malý sněhově bílý obláček, který připomínal draka. Zombie, v níž nyní sídlila nekromantova mysl, se pousmála nad touto ironií, ale poté její zrak upoutala skupinka přicházejících postav. Byli to muži ozbrojení dlouhými meči. V čele kráčel jejich vůdce pyšnící se uniformou královské gardy. Strážce hřbitova si je měřil pohledem; bylo jich dost na to, aby s tlupou zombií, kterou měl k dispozici, svedli vyrovnaný boj. Zvážil možnost použití upíra, ale denní světlo již bylo příliš intenzivní, než aby v něm mohl bojovat bez úhony, takže se rozhodl pro inteligentní způsob jejich vyhoštění. Vstal a vydal se k nim s úsměvem odhalujícím bezzubou dáseň. „Vítám vás, pánové,“ zašišlal. „Budete si něco přát?“ „Pusť nás dovnitř, vyšetřujeme vraždu jisté městské dívky,“ přikázal ten v uniformě. „A jakpak s tím souvisí můj hřbitov,“ snažil se získat čas nekromant ve strážcově těle. Měl připraven plán, jak se zbavit případných nezvaných hostů: Naláká je do krypty, kde je přepadnou ze zálohy všechny jeho zombie. „Máme určité podezření, které se týká jistého člověka zde pohřbeného,“ prohlásil jejich vůdce tonem, který dával jasně najevo, že s ním nehodlá diskutovat. „Jo, mě se tady taky nelíbí: poslední dobou mi tu lezou podivní chlápkové v noci po hrobech a někdo mi ukradl klíče od krypty. Naštěstí mám náhradní. Vážně bych byl rád, kdybyste se na to podívali,“ načež jim otevřel zrezivělou branku a oni všichni vstoupili. „Odveďte nás k té kryptě, rádi bychom se tam trochu porozhlédli.“ „Ovšem,“ odvětil bezzubý strážce hřbitova a pokynul jim, aby jej následovali. Oni však vyčkávali na pokyn gardisty, který jej vydal až poté, co se hlídač svými kulhavými kroky vzdálil alespoň na pár metrů. Ten smrad byl totiž nesnesitelný. Když se zombie dobelhala až ke dveřím, nechal ji nekromant odemknout a jal se svou myslí probouzet ostatní, a tak se tlupa mrtvol začala drápat ze svých hrobů sotva poslední z bojovníků vstoupil do malé budovy. Oltář, na němž Samuel spřádal svá temná kouzla nebyl přímo v kryptě, zde se jen ukrývaly jen dveře vedoucí do další místnosti, v níž stála rakev se spícím upírem a až za dalšími dveřmi stál v nevelké místnosti on. Nemrtvým se podařilo proklouznout až ke dveřím krypty nepozorovaně a zablokovat tak vesnickým strážcům jedinou únikovou cestu. Ti, jakmile si uvědomili svou chybu, tasili zbraně a vrhly se na nebohého strážce hřbitova. Umřít podruhé není zrovna nejpříjemnější, pomyslel si ten, než mu chladná ocelová čepel rozpůlila lebku ve dví, ostatní zombie se však vrhly na zděšené muže s mechanickou odhodlaností pro ně typickou. Zatímco však bojovníci jeden po druhém umírali ve spárech zombií, jednomu z nich se podařilo vyrazit těžké dubové dveře, jež vedly do místnosti s rakví a přiblížil se tak samotnému nekromantovi, kterého přepadl strach, a tak odtáhl svou mysl od boje a připoutal ji zase pevně ke svému tělu, jak to čarodějové dokáží. Připravil si útočné kouzlo majíc oči upřené na dveřích, které se museli dříve nebo později otevřít, neboť jiná cesta pro bojovníka nebyla. Ten se rozhlížel po místnosti, upoutala ho totiž zdobená rakev na černém oltáři. Fascinovaně si prohlížel odporné lunety, pokrývající kamenné zdi této zatuchlé místnosti, jež představovaly většinou nějakou odpornou bytost, škrábající se ze starého hrobu, či obrovské nestvůry, které si nikdy předtím nedokázal představit. Ze zasnění jej vytrhl až výkřik, který se ozval z místnosti za ním. Ohlédl se, aby spatřil skupinu těch útočníků, kteří je napadli. Uvědomil si odporně přesnou podobu těchto bytostí s bytostmi na obrazcích zdobících zdi. Sevřel pevněji svůj meč, ale bylo mu jasné, že jeho jedinou nadějí je utéct těmi dveřmi naproti. Stiskl kliku a zabral, na což dveře odpověděly nesouhlasným zavrzáním, ale pohnuly se. Sotva však otevřel, spatřil toho nejděsivějšího muže, jakého kdy viděl: Jeho tvář byla bledá, s čímž ostře kontrastovaly tmavě hnědé oči, hluboké jako černé díry do neznáma. Zahleděl se do těch děr a měl pocit, jako by do nich padal. Dopadl však na tvrdý kámen. Mrtev. Když si Samuel prohlížel bojiště a připravoval kouzla na oživení mrtvých pod svou nadvládu, uvědomil si, že onen voják v uniformě královské gardy mezi nimi není, což jej znepokojilo. Ale co, pomyslel si, mám tu dost materiálu na zdvojnásobení své stráže. Až všechny tyhle mrtvoly oživím, už mě neporazí ani královské vojsko. ©©© Johan proběhl brankou hřbitova a utíkal směrem k městu co mu nohy stačily. Počítal sice, že narazí na odpor, ale takové množství nemrtvých, jakože to nepochybně byli nemrtví, jej přeci jenom zaskočilo. Každopádně však přišel o větší část stráží, jenž měl k dispozici. Tohle nezpůsobil jen upír, ten neumí oživovat mrtvé. Jakkoli si to gardista neodvažoval připustit, již nebylo pochyb. Mají co do činění s nekromantem. A proti nekromantům je třeba zasahovat rychle, protože jinak nabudou příliš velké moci a můžou znamenat vážný problém i pro celý kontinent. Sevřel rty pevně k sobě: „Já budu zasahovat nejen rychle, ale i rázně.“ Sotva doběhl do městečka, jal se psát dopis pro samotného krále: Vaše veličenstvo, ačkoli jsem si vědom obtížné situace, v níž se naše krutou válkou zmítaná země nachází, jsem nucen Vás požádat o vojenskou posilu v podobě alespoň padesáti elitních vojáků. Důvodem mé žádosti je krutá, avšak po náležitém pátrání prokázaná skutečnost, že se v místním hřbitově usadil nekromant. Nehodlám dopustit, aby jeho síla vzrostla na nezvladatelnou úroveň. O téměř všechny příslušníky městské domobrany jsem přišel v závěrečné fázi pátrání a již nejsem schopen sebrat dostatek mužů na zažehnání této hrozby, jež nesmí být podceňována. Žádám o rychlé jednání. Váš oddaný sluha Johan Richter, vrchní strážce městečka Roncole. Poté, co odložil pero, opatřil Johan rukopis svou pečetí a připevnil jej na bříško poštovního holuba. Jeho odlet byl doprovázen tichým šustotem opeřených křídel a šeptem pronesenými slovy: „Spěchej, holoubku. Prosím. Spěchej.“ Po mnoha hodinách, kdy rudě zbarvené mraky byly poslední známkou toho, že slunce skutečně nedávno plulo na obloze, se konečně rozeznělo městem dupání mnoha koňských kopyt. Johanovi však stačil jeden zběžný pohled, aby si uvědomil, že jich zas tak mnoho není. Jejich vůdce seskočil ze svého statného koně a s hlasitým dupání připochodoval až k němu. „Veliteli, moje jednotka v počtu třiceti mužů je ti k disposici,“ zakřičel a poté pokračoval tišeji: „Král se omlouvá, ale víc vojáků uvolnit kvůli válce nemohl.“ Johan pokýval mrzutě hlavou: „Třicet snad bude stačit. Jste seznámeni s naším problémem?“ „Ano, pane. Král osobně nás informoval.“ „Dobrá tedy, přikaž všem svým mužům, ať si v kostele nechají od kněze posvětit zbraně, chci vyrazit před půlnocí.“ „Rozkaz, pane.“ ©©© „Vstávej, generále, vstávej!“ ozvalo se někde uvnitř Robertovy hlavy. On však toto probuzení uvítal i přes jeho nepříjemnost. Znamenalo totiž ukončení nočních můr, jež jej pronásledovaly ve spánku. Zdálo se mu o té dívce, kterou včera zabil. Nyní měl pocit, že udělal něco strašného, ačkoli netušil, co by to mohlo být. Nemohl uvěřit tomu, že tím zrůdným činem by mohla být jeho snaha o získání krve. Krev je přece tak lahodná a sladká. Touha po ní snad omlouvá i vraždu, ne? Něco uvnitř se jej však snažilo usilovně přesvědčit o opaku. Zatlačil na víko rakve a to se pohnulo. Zase cítil touhu. Tu obrovskou touhu po slaďoučké rudé tekutině. Vzpomínal si, že kdysi nebyla sladká. Když ještě žil, nechutnala mu. Ale teď je nemrtvý. Teď už mu chutná. „Pojď,“ přikázal mu jeho pán. Upír si vzpomněl, že jej nenávidí. Šel jen proto, protože jít musel. Otevřel dveře do nekromantovy prostorné komnaty, aby spatřil obrovskou kostru jakéhosi netvora stočenou v jejím rohu, která byla zcela holá, bez jediného šrámu, bez jediného zbytku masa. Jen oči, vsazené v důlcích, byly živé. Nehýbaly se, ale vypadaly, že již vnímají. „Dnes v noci budeš mít dalšího otroka, generále,“ Samuelův hlas zněl nadšeně. Bylo zřejmé, jak moc se nekromant na své mistrovské dílo těší. „Nemám žádných otroků,“ odvětil mu upír. Sledovat tento rozhovor by bylo pro smrtelníka fascinující: dvě mocné temné bytosti, z nichž jedna druhou nenávidí, zatímco ta druhá je na první pyšná. „Ale máš, jen je zkus najít. Je nejvyšší čas naučit tě ovládat své poddané,“ prohlásil Samuel. „Najít? Kde?“ „Uvnitř.“ Robert zavřel oči a prohledával svou mysl, jak jen to upíři dokáží. Našel tu spoustu moci. Cítil, že dokáže změnit svůj tvar i smysly a stát se tak vampírem, uvědomoval si, že veškerou energii získává z onoho slastného likéru, jenž koluje v žilách lidských těl. Nakonec našel i zombie. Bylo jich hodně a on mohl kdykoli jakoukoli ovládnout a vklouznout do jejího těla, nebo jim všem jen zadat příkazy a nechat na nich, ať je vyplní. Náhle si uvědomil, že tu uvnitř zabloudil a teď neví, jak se dostat zpět. Byl ve své mysli poprvé, a tak nemohl najít cestu ven. Začal panikařit a narážet na všechny stěny, jež tam byly, až najednou prohmátl a vypadl. Uvědomil si, že se jej nekromant zoufale snaží uklidnit a zastyděl se. „Vítej zpět. A neboj se, každý, kdo prozkoumává tak ohromnou moc poprvé, zabloudí. I já kdysi zabloudil,“ odtušil nekromant s úsměvem. Jeho hlas zněl vyrovnaně a klidně. „Chci krev. Prosím, nechej mě sehnat si krev.“ „Jdi. Dnes budeš potřebovat hodně krve.“ Veškerá Robertova nenávist zmizela jako by nikdy neexistovala. Nyní byl nekromantovi neskonale vděčný. Sotva vyběhl ven z krypty, zmizel ve tmě a za okamžik se ozvalo šustění netopýřích křídel. ©©© Johan si naposledy promýšlel svůj plán: připlížit se k hřbitovu zezadu a vniknou tajně do krypty. Chtěl zabít nekromanta ručně a až poté hřbitov zapálit. Musel si být jistý, že ten mizera bude mrtev. Jenže jestli je spatří, bude celý plán k ničemu a oni budou muset podstoupit nebezpečný souboj proti přesile. Věděl, že bude zatraceně těžké dostat se k čaroději nepozorovaně, ale nic lepšího se mu vymyslet nepodařilo. Téměř vykřikl strachy, když se ozvalo tiché klepání na dveře jeho pokoje, avšak byl to jen kněz, který mu přišel oznámit, že zbraně všech vojáků včetně té jeho jsou posvěceny a rytíři jsou připraveni vyrazit.Odpověděl jen lehkým kývnutím hlavy a když za sebou starý duchovní tiše zavřel dveře, on vsunul svůj starý meč do dlouhé kožené pochvy. Poklekl k malému Betlému, jenž byl vyřezán z dřeva stoletého dubu a zašeptal slova krátké modlitbičky: Prosím tě, Bože trojjediný, pomoz nám zbavit se démona smrti. Čistý je někdo špinavý jiný, všichni však dnes večer klaníme se ti. Amen. Sotva dořekl poslední větu, pokřižoval se a vydal se na nádvoří, kde již bylo seřazena jeho družina. Pronesl pár povzbudivých slov, ačkoli sám se nijak povzbuzen necítil. Poté vyrazili. Johan se neopovažoval ani dýchat a pokaždé, když někde za ním zapraskala větvička zlomená neopatrnou nohou, srdce mu nadskočilo. Na nebi se netřpytila ani hvězdička, což působilo velmi depresivně, ale gardista si stále připomínal, že tma je tu pro jejich dobro. Hřbitov byl již na dohled a oni stále přikrčeně klusali blíž a blíže. Náhle se za zrezivělým plotem pohnula jakási postava. Ukázal rukou znamení ‚stůj‘ a celá družina se zastavila jako jeden muž. Postava se přiblížila až k plotu v místě, jež bylo jen pár desítek metrů od nich a hleděla přímo na ně. V jeho očích se náhle matně zablýsklo. Nebylo pochyb. Spatřil je. „Útok!“ zařval Johan z plných plic, načež se ozvalo zvonění tasených zbraní a třicet mužů oděných v černém se s křikem vrhlo k hřbitovu. ©©© Robert přistál kousek od středu města. Jeho touha byla nezvladatelná. Všude bylo nepříjemně ticho a na ulicích upír neviděl ani živáčka. Zavřené okenice napovídaly tomu, že obyvatelé dostali strach. V tíživé ticho však náhle přerušil opilecký zpěv. Vydal se směrem, o kterém tušil, že z něj onen hlas přichází a po chvíli běhu spatřil, mladého muže potácejícího se pusou ulicí. Prohlížel si jeho dlouhý hubený krk, a jen stěží se dokázal ovládat. Přikrčil se a počkal, až se opilec přiblíží. Už se chystal skočit, když jej přerušil naléhavý hlas, jenž se rozezněl uvnitř jeho hlavy: „Pojď! Rychle pojď za mnou!“ Pocítil obrovské zklamání, které však záhy nahradil vztek. Vznesl se do vzduchu zuřivě mávajíc křídly a během několika desítek sekund si již uvědomoval obrysy hřbitova. Jeho cit však zaznamenal také spoustu postav razících si cestu k zrezivělému plotu a ještě více těl pomalu vstávajících z hrobů. Přistál před vchodem do krypty a opět se mu vrátil zrak. Vběhl dovnitř, kde na něj již čekal nekromant. Znovu pocítil nenávist. Ten hajzl mu přece upíral právo na krev! „Útočí gardisté a já nemám čas na boj s nimi, protože musím dokončit přípravy na rituál Velkého oživení. Proto ti přikazuji: vem si na starost zombie a udělej cokoli pro to, aby mě královi vojáci nezabili!“ „Ano, pane,“ odvětil zahořkle upír a vstoupil opět do své mysli. Tentokrát to tu již znal, takže se přesunul najisto rovnou k místu, kde spočívali jeho bojovníci, kteří teď stály a tupě zíraly před sebe, zatímco první ze strážců již přelézali plot. Rozpohyboval je svou vůlí a dal jim pokyn k protiútoku, načež líně vyrazili kolébavou chůzí vstříc svým nepřátelům. Nejprve se zdálo, že tito tupí nemrtví válečníci nemají proti vycvičeným královým vojákům pražádnou šanci, ale bylo jich více než sto a početní převaha se brzy projevila. Náhle však Roberta něco napadlo. Vzpomněl si na nekromantova slova ‚udělej cokoli, aby mne nezabili‘. Hlavou mu projela další věta vyslovená tím panovačným hlasem: ‚Nezabiješ mě, leda bych ti to přikázal.‘ Sepjal své fialové rty v odhodlání a vrátil se svou myslí zpět do reality, aby se mohl konečně osvobodit. Samuel k němu stál zády a mumlal zrovna nějaké zaklínadlo a tak když ucítil na svém krku čísi sliny, bylo už pozdě. Nestihl si ani uvědomit, co se stalo, než ztratil vědomí. Jak upír sál, krev mu již nepřišla sladká. Byla nyní odporná. Dotkl se svého srdce. Nebilo. To nekromantova vůle jej uváděla do pohybu. Bez nekromanta není nemrtvý, je jen mrtvý. Před očima se mu zatmělo a to, že si rozbil lebku o zem jak spadl, už ani nevnímal. ©©© Tahle bitva se zdála být ztracená: Johan spolu s několika dalšími muži byl obklopen alespoň dvěma tucty zombií, zatímco většina ostatních bojovníků již ležela v hlíně rozrytých hrobů. Někteří z nich se ještě zmítaly ve smrtelných křečích. Jeden z nemrtvých se po něm ohnal a on se pokusil uskočit, jenže zakopl o svého těžce raněného spolubojovníka a zřítil se na zem. Ten z nepřátel, jenž jej povalil, se již napřahoval držíc v ruce kámen. Před Johanovýma očima se mu přehrál celý život, když v tom se zombie z ničeho nic svalila obličejem přímo na jeho koleno. Ucítil křupnutí následované palčivou bolestí avšak slyšel vítězný křik všech přeživších. „Co se stalo?“ vykřikl a dočkal se mnoha odpovědí, z nichž vše pochopil. „Jak si to vysvětlujete, generále?“ ptali se ho. On se však dokázal jen rozplakat. „Byl to zásah boží,“ odpovídal. Přemýšlel však nad tím, co se vlastně událo. Zdálo se, že nekromant udělal chybu a nezvládl svého nejmocnějšího poskoka, ale to bylo spíše směšné, než pravděpodobné. Někdo tak mocný si nemůže dovolit dělat chyby. Nejspíš to skutečně byl zásah boží. Když se vrátil po náležitých oslavách zpět do své komnaty, zamkl se tu. Konečně mohl věnovat pozornost té knize, co našel v kryptě. Její nález zatajil i knězi, ačkoli nevěděl proč. Prostě se bál, že by ji někdo mohl zničit. Otočil na první stránku a jal se číst. Během hodiny cítil, že v něm vzplál nový oheň. Byl fascinován temným uměním, jež popisoval krasopisný text zaznamenaný na rozpadajících se stránkách. V duchu děkoval náhodě, která jej k tomuto temnému svazku zavedla. Zbytky jeho střízlivého rozumu na něj křičely, že to nezpůsobila náhoda, ale on je ignoroval. Byla to určitě jen šťastná náhoda. Sotva zvuky oslav venku utichly, vydal se Johan zpět na hřbitov. Má tam totiž ještě nějakou práci…