Fantasy a Sci-fi: Jeremiho Čítárna

Cesta

Vyjeli už dvě hodiny před svítáním. Klára se ospale pohupovala na hřbetě svého koně. Protože na ni zbyl ten nejstarší a nejlínější valach, který se sotva vlekl, nemohla si tentokrát ani radostně užívat jízdu na koni. Jen doufala, že už brzy dorazí do cíle své cesty, a že se jim rychle podaří nalodit na nějakou loď do Krakoru. Ve své kajutě se pak bude moct v klidu dospat.
Princ Michael se ujal vedení jejich malé výpravy. Rozhodl, že by bylo příliš nebezpečné ukazovat se v Gregornu a tak směřovali k jihovýchodu. Měli v plánu dostat se do nějaké menší vesničky po proudu řeky. Tam se chtěli nenápadně dostat na první vhodnou loď. Princezna se měla vydávat za dceru bohatého Krakorského kupce a Klára její mladší sestru. Princ Michael měl předstírat, že je jejich vzdálený chudý bratranec, který přijal práci u jejich otce. Jeho nejpřednějším úkolem měla být starost o pohodlí obou sester.
Vesnička Rybice byla malá ospalá díra. Na břehu řeky ale stálo nové přístavní molo. Na znamení u mola mohly zakotvit lodě a naložit náklad nebo pasažéry. Dorazili sem hodinu po svítání. Princezna s Klárou se usadily na lavičce pod rozkvetlým stromem, zatímco princ spěchal k přístavišti. Nějakému chlapci zaplatil za to, aby vyhlížel loď plující po proudu a dal kapitánovi znamení, že zde chtějí nastoupit cestující. Pak se poklusem vrátil k dívkám, aby se postaral o koně. Podařilo se mu je v rekordním čase prodat, za celkem slušnou cenu. Než se stačil usadit, už k němu přibíhal chlapec a hlásil, že se mu podařilo přivolat loď. Princ tedy popadl zavazadla a rychlým krokem spěchal napřed, aby se s kapitánem dohodl na ceně. Princezna s Klárou ho pomaličku následovaly. Zatímco k jeho uším doléhal hlasitý smích obou dívek, princ si v duchu vynadal, že ho nenapadlo odvézt zavazadla k přístavu dřív, než prodal koně. Hlavně Klářina brašna vážila tolik, jako by si dovnitř uložila pár cihel.
S kapitánem se princ dohodl bez obtíží. Pronajal jednu velkou pohodlnou kajutu pro dívky a sobě malý kumbálek hned vedle ní. Tím jeho trable ale zdaleka neskončily. Princezně i Kláře se hra na rozmazlené dcerky bohatého měšťana náramně zalíbila. Neustále si vymýšlely nejrůznější drobnosti, kterými prince doháněly k šílenství. Nejen že po něm každou chvilku požadovaly, aby něco přinesl, odnesl, sehnal, umyl, opravil, připravil, nebo uklidil. Musel plnit i podivnější přání. Princezna ho například poslala, aby se jedné starší dámy zeptal, kde sehnala svůj krajkový límeček. Paní princi hrdě sdělila, že si límeček vyrobila sama a pak mu začala podrobně popisovat, jak se taková krajka vyrábí. Když se vrátil, aby se o své nově nabyté poznatky podělil s dívkami, Klára ho poslala za tou milou paní ještě jednou. Tentokrát se jí měl pořádně vyptat na materiál, z kterého se krajky vyrábí. Jeho odchod doprovázel výbuch dívčího smíchu.
Po obědě už měl princ jejich škádlení tak akorát. Klára se rozvalila do proutěného křesla na palubě a prohlásila, že se jí chce spát. Vyzvala prince, aby jí zazpíval nějakou pěknou ukolébavku.
Princ se k ní naklonil a rozzlobeně zašeptal: „Teď ti zazpívám ukolébavku. Usneš a nejméně příští tři hodiny mě necháš na pokoji. Jestli se vzbudíš dřív, tak přísahám, že zaplatím kapitánovi, aby tě i s Arletou v příští vesnici vysadil na břeh.“ Princezně Luise pak rovněž šeptem oznámil, že právě teď končí s hrou na jejich sluhu. Protože v noci toho moc nenaspal, zavřel se do své kajuty a za chvíli už nevěděl o světě.
Pozdě odpoledne přistoupil na jejich loď nenápadný, tichý muž. Pomalým krokem se procházel po palubě a předstíral, že sleduje krásy okolní krajiny. Ve skutečnosti si pozorně prohlížel všechny cestující. Když jeho pohled padl na princeznu Luisu, na okamžik se překvapeně zarazil. Ihned se ale vzpamatoval a lhostejně se od ní odvrátil. Dával si velký pozor, aby se jejím směrem už víckrát nepodíval. Po chvilce zaklepal muž na dveře kapitánovy kajuty a vstoupil. Několik minut se s kapitánem potichu o něčem dohadoval. Velký měšec plný zlaťáků změnil majitele a neznámý muž spokojeně odkráčel na palubu. Během příští zastávky opustil loď.

Princ Michael vyšel ze svého kumbálku až těsně před večeří. Když ho při večeři princezna požádala, aby jí nakrájel jablko na kostičky, zpražil ji princ zlostným pohledem. Po zbytek večera si už netroufla požádat ho ani o nejmenší službičku. Těsně před západem slunce se ještě Klára a princezna naposled prošly po palubě lodi a pak se uchýlily do své kajuty.
Jejich loď pokračovala v plavbě ještě dobrou hodinu po západu slunce, než konečně rozkázal kapitán zakotvit. Veslaři v tomto místě ovšem nemohli s lodí přirazit až ke břehu. Bránila jim v tom několik metrů široká, bahnitá mělčina. Proto kapitán přikázal vyhodit kotvu a pro jistotu ještě přivázat loď dlouhým provazem ke kmeni stromu, rostoucího kus proti proudu.
Princezna s Klárou se už chystaly zalehnout, když se ozvalo zaklepání na dveře. Vstoupil princ a v náručí nesl ranec svých věcí.
„Co to má znamenat?“ zaprotestovala princezna. „Vpadá to, jako byste se sem chtěl nastěhovat, Michale?“
„Ano, přespím tu s vámi,“ řekl rozhodně princ. „Musíme zůstat pohromadě. Mám takový divný pocit. Něco není v pořádku.“
„To je pěkné, že nás chcete chránit, ale teď prosím opusťte naši kajutu. Chci se převléknout do nočního úboru,“ vyzvala ho razantně princezna.
„Nebude třeba, abych odcházel,“ podotkl princ, zatímco odkládal svoje věci. „Dnes budeme spát všichni oblečení. Musíme být připraveni co nejrychleji opustit loď.“
Princezna se pokusila znovu protestovat, ale princ Michael žádné diskuze nepřipustil. „Už jsem rozhodl a svůj názor nezměním.“
Klára, která doposud potichu poslouchala jejich rozhovor, se nyní rozhodla prince trošku poškádlit. Šibalsky se na něho usmála a řekla: „Když už jsi tady, Michale, tak mi aspoň můžeš vyprávět nějakou pěknou pohádku na dobrou noc.“
„Tu ti může vyprávět Arleta,“ odsekl princ. Na podlaze nedaleko dveří si rozestlal deku. Vzal Klářinu brašnu a opřel ji o dveře. Vytáhl z pochvy svůj meč a lehl si na deku. Meč položil tak, aby ho měl v případě potřeby okamžitě po ruce. Otočil se k dívkám zády a zavřel oči. Tím dal jasně najevo, že pro dnešek s nimi skončil.

Krátce před svítáním se na hladině řeky objevila malá loďka. Veslař se snažil nadělat co nejméně hluku. Opatrně nořil vesla do vody a stejně potichu je i vytahoval. Zbývající tři muži hleděli napjatě směrem ke kotvící lodi. Konečně přirazili k jejímu boku. Ze zábradlí poblíž zádi visel tlustý provaz. Muž ve veslici ho popadl a loďku bezpečně přivázal. Bezhlesně vyšplhal po provaze na palubu. Naklonil se zpět, aby pomohl vylézt i ostatním. Na palubě sáhli muži po svých zbraních a s obnaženými meči se pomalu plížili k přídi. Věděli přesně, do které kajuty se mají dostat. První muž stiskl kliku. Zlehka se opřel do dveří, ty se však jen mírně pootevřely. Muž zabral větší silou. Bylo slyšet, jak se po podlaze pomalu sune nějaký velký předmět. Škvíra ve dveřích se rozevřela natolik, že muž mohl nahlédnout dovnitř.“

Princ Michael nemohl dlouho usnout. Na tvrdé podlaze se mu neleželo moc pohodlně a měl plnou hlavu starostí. Přesto ho pomalu přemohl spánek a nad ránem usnul opravdu tvrdě. Náhle měl pocit, že se prudce ochladilo. V polospánku se přetočil na bok. Uvědomil si, že slyší nějaký šustivý zvuk. To ho probralo úplně. Už věděl, proč mu byla zima. Pootevřenými dveřmi proudil do kajuty studený vzduch. Dveře se přestaly otevírat. Škvírou se do místnosti dostalo trochu světla zapadajícího měsíce. Dovnitř nakoukla mužská hlava. Za okamžik se opět stáhla. Vetřelec se naštěstí zajímal především o lůžka, kde spala princezna s Klárou, takže prince v tmavém koutu na podlaze přehlédl. To už princ nahmatal ve tmě svůj meč a potichu se postavil.
Dveře se ještě trošku odsunuly. Nejprve se ukázalo obnažené ostří meče, až potom se do kajuty vplížil jeho majitel. Princ už neváhal. Přiskočil ke dveřím a muže probodl. Nešťastník nestačil ani vykřiknout a padl mrtev k zemi. V příštím okamžiku někdo prudce rozkopl dveře. Do místnosti se dral další útočník. Za ním princ spatřil ještě nejméně jednoho. Princ vytrhl meč z mrtvého těla a vrhl se kupředu. Srazil mečem protivníkovo ostří a celou vahou svého těla ho vystrčil z místnosti. Ukázalo se, že útočící muž není špatný šermíř. Okamžitě se vzpamatoval z princova nenadálého úderu a svým mečem na prince nepříjemně dorážel. Rozpoutal se souboj o dveře.
Hluk souboje probudil princeznu a Kláru. Klára zděšeně vyskočila z postele a schoulila se v nejvzdálenějším rohu. Princezna jen s hrůzou sledovala bitvu. Náhle se vzpamatovala z úleku. Popadla první věc a mrštila ji na útočníka. Tomu se na čele rozpláclo vařené vejce. Rána ho na okamžik vyvedla z koncentrace. To stačilo. Princ využil jeho nepatrného zaváhání a rázným výpadem souboj ukončil. Na podlahu se skácelo další nehybné tělo.
Vzduchem prolétla dýka. O vlásek minula princovu hlavu a zabodla se do stěny. Princ vyběhl z kajuty. Zmatená Klára ho následovala. Nyní se souboj přesunul na palubu. Princ musel čelit hned dvěma protivníkům najednou. Naštěstí ho jeho učitel Alvar na takovou možnost dobře připravil. Proto si princ dokázal bez problémů udržet oba muže dál od těla.
Klára pochopila, že vyběhnout na palubu nebyl dobrý nápad. Rychle odběhla stranou a přikrčila se ve stínu nějakého sudu. Bojující muži jí naštěstí nevěnovali pozornost. Noc byla hodně jasná. Proto Kláře, která vykukovala ze svého úkrytu, neunikl žádný detail boje. Poznala, že ostatní pasažéry souboj také zvedl z postelí. Jasně slyšela, jak před dveře svých kajut tahají těžké předměty.
Během následujících dvou minut se všichni tři bojující muži dostali až ke středu lodi. Princezna Luisa vykoukla z kajuty. Jeden z nepřátel ji zahlédl. Prosmýkl se kolem prince a běžel přímo k ní. Princezna se zoufale pokusila přibouchnout dveře. Mrtvé tělo na podlaze jí v tom ale zabránilo. Ze všech sil se zapřela do mrtvoly a odsunula ji stranou. Dveře se jí podařilo zavřít až těsně před obličejem přibíhajícího muže. Ozvala se rána, jak muž nestačil včas zastavit. Princezna se vší silou zapřela do dveří. Pokusila se udržet kliku, ale proti mužově síle neměla šanci. Lehce ji přetlačil a pomalu začal otevírat. Princezna zoufale bojovala o každý centimetr. Jednou se jí podařilo prudkým nárazem nepřítele zatlačit o kousek zpátky. Přesto bylo jasné, že se jí dveře uhájit nepodaří.
Klára sledovala muže, pokoušejícího se dostat do kajuty. Nedokázala ale přijít na nic, čím by mohla princezně pomoct. Snad už posté zalitovala, že byla tak hloupá a nenapadlo ji, vzít si z kajuty svůj luk.
Dveře už byly skoro otevřené. Tlak na okamžik povolil. Pak se ale muž opřel do dveří ze všech svých sil. Poslední nápor odhodil princeznu stranou. Dopadla na zem. Muž se zachechtal. Pomalu se k ní přibližoval. Princezna se pozpátku odplazila do kouta. Muž pozvedl meč. Chystal se princeznu Luisu přišpendlit k podlaze. Hrozivě se rozpřáhl. Svůj pohyb však nedokončil. Krok od princezny padl na kolena a upustil meč. Sípavě zachroptěl a pak se skácel na podlahu. Nad ním stál princ Michael. Vytahoval právě svůj meč z mužových zad. Sotva popadal dech. Potom, co jeden z nepřátel odběhl, podařilo se princi osamělého protivníka rychle zneškodnit. Tryskem přeběhl palubu a vrazil do kajuty. Tak se mu podařilo v posledním okamžiku zachránit princezně život.
„Rychle! Vstávejte! Musíme okamžitě pryč!“ křikl princ na princeznu. Pomohl jí vstát a strkal ji z kajuty. Poodešli jen pár kroků, když se princezna rozhodla, že se pro něco vrátí.
„Své věci nechte v kajutě!“ zastavil ji princ. „Není čas se pro ně vracet!“
„Ale už je přeci po boji,“ zaprotestovala chabě princezna.
„Kapitán nás zradil! Musíme ihned zmizet,“ vysvětlil jí v rychlosti princ. „Zahlédl jsem loďku, přivázanou u zádě. Ta se nám bude hodit.“
„A kde je vlastně Klára?“ napadlo princeznu.
Na její otázku už ale nikdo odpovídat nemusel. Klára právě proběhla kolem nich a zmizela v kajutě. „Okamžitě se vrať,“ křikl za ní princ, ale Klára ho neposlechla.
To už i kapitán lodi pochopil, že útok neproběhl podle plánu. Dostal bohatě zaplaceno, aby na noc zakotvil v této zátočině. Daleko od všech měst a vesnic. On a jeho posádka si neměli všímat ničeho, co se bude v noci dít na palubě. Nyní ale byli všichni útočníci mrtví a ti tři, kteří měli být zavražděni, utíkali z lodi. To pro něho mohlo mít nedozírné následky. Proto se snažil co nejrychleji vyburcovat své lodníky, aby uprchlíky zadrželi.
„Rychle! Vstávejte!“ řval na své muže, kterým večer přikázal, aby v žádném případě neopouštěli své pryčny. „Zadržte toho muže a ty dvě holky! Jsou to zloději! Ukradli mi peníze na vaše výplaty!“
Klára si to uvědomila až v okamžiku, kdy princ přikázal zanechat všechny jejich věci v kajutě. Úplně zapomněla na něco velmi důležitého. Tryskem se vrátila zpátky. Nevšímala si prince a vběhla dovnitř. S odporem překročila mrtvá těla a rozhlédla se kolem. Svou brašnu uviděla pohozenou uprostřed pokoje. Rychle ji popadla a vysypala z ní všechny věci. Sebrala podlouhlý balíček, pečlivě zabalený v látce a převázaný provazem. Už chtěla vyběhnout ven, když její pohled spočinul na luku postaveném v koutě. „Tohle se může také hodit,“ pomyslela si. Dvěma skoky se dostala ke svému luku. Toulec s šípy si přehodila přes rameno a volnou rukou popadla luk. Potom se už nezdržovala a jak nejrychleji dokázala, spěchala za princem. Zahlédla ho, jak právě pomáhá princezně slézt do loďky.
Na palubu začali z podpalubí vybíhat veslaři. Klára se jim na poslední chvíli dokázala vyhnout. Za pár okamžiků už stála vedle prince, který se na ni zlostně mračil.
„Rychle! Slez do lodi,“ přikázal příkře.
Klára se naklonila přes zábradlí a hodila svůj luk do loďky. Přehoupla se na druhou stranu a chytila se provazu. S balíčkem v náručí se jí šplhalo špatně, přesto ale za malou chvilku stála bezpečně vedle princezny.
„Promiň, že jsem nevzala i tvůj luk,“ stačila v rychlosti Klára pošeptat princezně. „Nikde jsem ho neviděla a na hledání nebyl čas.“
To už na prince začali dorážet lodníci. Naštěstí první z nich přibíhali beze zbraní, takže je princ snadno dokázal svým mečem zahnat. Pak se lehce přenesl přes zábradlí a sjel po laně do loďky. Odsekl mečem lano a chopil se vesel. Sotva se dvakrát odpíchl, ozvalo se těsně za jejich veslicí hlasité šplouchnutí. Jeden veslař za nimi skočil do vody. Chtěl patrně doplavat k jejich loďce a převrhnout ji. Po pár tempech se však dostal na mělčinu a zabořil se do bahna.
„Už vím, co ve mě večer vzbudilo podezření,“ začal princezně vysvětlovat princ, zatímco usilovně vesloval. „Podvědomě jsem věděl, že něco není v pořádku. Až před chvílí mi to ale došlo. Položil jsem si otázku, proč náš kapitán zakotvil právě tady. Horší místo na přenocování si vybrat nemohl. Přitom kousek proti proudu jsme minuli dost velkou vesnici, kde mohl pohodlně zakotvit u mola.“
Kolem jejich hlav začaly létat různé drobné předměty, které na ně házeli rozzlobení lodníci. Princ přestal mluvit a ještě víc zabral. Když Kláru jen těsně minula vidlička, přikrčila se raději za princova záda.
Kousek po proudu přirazil princ loďku ke břehu. První vyskočila na břeh princezna a hned za ní i princ. Klára se dostala z loďky jako poslední. Chvilku jí totiž trvalo, než ze dna loďky sebrala svůj luk a plátěný balíček.
„Pospěš si,“ pobídl ji princ. A sám se vydal jako první přes obilné pole. Schválně běžel pár kroků před dívkami, protože nestál o to, poslouchat jejich stížnosti a nářky. V polovině pole začala Klára zaostávat. Nesení luku, šípů a balíčku jí přece jen ubíralo dost sil.
Poblíž nevelkého remízku se princ zastavil, aby počkal na dívky. Do svítání už moc nechybělo. Obloha na východě se už začínala rozjasňovat. Proto mohl princ z dálky sledovat obrysy postav na břehu. I na tu dálku slyšel, jak kapitán lodi popohání své muže. Spustili na vodu malou loďku a už přepravili na břeh dobrou dvacítku mužů. Všichni byli ozbrojení. Než k remízku doběhla princezna, první kapitánovi muži se už vydali je pronásledovat. Klára byla ještě o kus vzadu. Jakmile doběhla, sedla si vyčerpaně na mez a sotva popadala dech.
Situace začínala být vážná. Zatímco princezna s Klárou odpočívaly, jejich náskok se rychle ztenčoval. Princ by nejraději přikázal okamžitě běžet dál, ale uvědomoval si, že princezna a hlavně Klára daleko nedoběhnou.
V té chvíli se Klára už trošku vzpamatovala a všimla si pronásledovatelů. Zmocnil se jí strašlivý vztek. Nejdřív je přepadne banda vrahů a nikdo se jich nezastane! Potom po ní házejí z lodi vidličky a ženou ji přes pole! A nakonec se ti šílení lodníci rozhodnou je pronásledovat! To už je příliš! V rozhořčení strčila svůj balíček do rukou princezně a popadla luk. Vyskočila a popošla o krok dopředu. Nasadila šíp na tětivu. Vzápětí ho vypustila. Pak další a ještě jeden.
Tři nejbližší pronásledovatelé se s řevem skáceli na zem. Klářiny šípy se jim zabodly hluboko do stehen. Zasažení se váleli po zemi a křičeli bolestí. Když ostatní uviděli, co se přihodilo jejich druhům, okamžitě se zastavili. Někteří se vrhli k zemi, aby poskytovali co nejmenší cíl pro Klářiny šípy. Jiní se obrátili na útěk.
Z nedalekého nízkého návrší se ozvala hlasitá kletba. Klára se otočila za zvukem a až nyní si všimla muže, který odsud patrně celou dobu vše sledoval. Když muž poznal, že byl odhalen, rychle se obrátil na útěk. Během chvilky zmizel za vrcholkem kopce.
„To by bylo,“ prohlásila se zadostiučiněním Klára. „Tihle nám už dají pokoj.“ Přehodila si luk přes záda a od princezny si opět vzala svůj balíček. Pomalým krokem se vydala dál přes pole.
Princ se za ní nevěřícně otočil. Nic neříkal, jen ji rychlým krokem dohnal a opět se ujal vedení. Dál pokračoval ostrou chůzí, takže princezna a Klára měli co dělat, aby mu stačily.
Po pár minutách chůze se Klára naráz zastavila. „Poslouchejte!“ zavolala na své společníky. Ranním šerem se neslo tiché mávání ptačích křídel.
„To budou poštovní holubi,“ napadlo prince.
Klára opět předala svůj balíček princezně a rychle popoběhla nějakých dvacet kroků doprava. Strhla ze zad luk. Založila šíp a zamířila. Na tu dálku a téměř za tmy nemohla letící ptáky vidět. Plně se spolehla na svou intuici a vystřelila. Bleskově opět natáhla tětivu a vypustila druhý šíp. Tlukot holubích křídel utichl. Klára zaslechla, jak jedno mrtvé ptačí tělo zarachotilo, když dopadlo do nějakého křoví.
Princ i princezna prozatím doběhli ke Kláře.
„Spadli někde támhle,“ ukázala Klára a poklusem se rozběhla tím směrem. Jednoho holuba nalezla v nízkém, napůl uschlém křoví. Druhého našel princ o pár kroků dále. Oba byli skrz naskrz probodnutí Klářinými šípy.
„Nechápu, jak jsi je mohla trefit,“ promluvil konečně princ. „Já jsem je nedokázal ani zahlédnout.“
„Já jsem už Kláru viděla střílet předtím a byla skvělá,“ přidala se princezna. „Stejně bych ale nevěřila, že někdo dokáže v takovéhle tmě, na vzdálenost dobrého sta metrů, sestřelit za letu dva holuby.“
Klára se hrdě usmála, ale raději nic neříkala. Sundala z nohy prvního holuba nevelkou schránku a vyndala z ní kousek papíru. Rozbalila ho a nahlas přečetla: „Lovci neuspěli. Křepelka uletěla.“
„Na mém lístku je to samé,“ oznámil princ. „Tím, že se Kláře podařilo sestřelit ty ptáky, jsme možná získali trochu času. Přesto si musíme pospíšit co nejrychleji odsud.“

Po čtvrthodince chůze dorazili k nevelkému statku. Sedlák zprvu nechtěl ani slyšet, že by jim měl prodat své dva koně. Když ale spatřil hrst zlaťáků, kterou za ně princ nabídl, horlivě souhlasil. Dobře si spočítal, že za nabízené zlato si může pořídit i pět dobrých koní.
Během příštích dvou hodin urazili pořádný kus cesty. Princ Michael jel první. Princezna s Klárou se držely těsně za ním. Obě seděly na jednom koni. Jejich noví koně nebyli příliš rychlí, ale zato jim nechyběla vytrvalost. Princ je vedl hodně daleko od řeky. Snažil se vyhýbat všem obydleným místům. Směřovali neustále k jihu.
„Ještě půl hodinky pojedeme tímhle směrem a pak zatočíme k řece,“ obrátil se nečekaně princ na dívky. „Bude lepší, když se přepravíme na druhý břeh. Tam nás snad nebude nikdo hledat. Předtím se ale převlečeme do něčeho méně nápadného.“
Princezna jen odevzdaně přikývla a Klára se nezmohla ani na to.
Asi o půl hodinky později princ opravdu zastavil na okraji malého lesíku. Sesedl z koně a zavedl ho do houští.
„Vy dvě počkejte tady,“ přikázal, když se k němu připojily princezna s Klárou. „Schovejte se v lese. Já zatím půjdu támhle do toho městečka a seženu nám nějaké převleky.“ Když viděl, že obě dívky se chystají protestovat, rezolutně dodal: „Moje oblečení není tak nápadné jako vaše. A ti vrazi nehledají osamělého muže. Hledají dvě dívky. Proto bude lepší, když půjdu sám. Po návratu si s tebou, Kláro, ještě musím něco ujasnit,“ obrátil se na Kláru. „Příště až řeknu, že odcházíme a všechny věci necháváme na místě, tak mě bez odmlouvání poslechneš.“
Klára byla jeho poznámkou tak zaskočená, že nestačila ani odpovědět. Princ se otočil a odkráčel pryč.
„Snad se pořád nezlobí, že jsme si z něho utahovali?“ prohodila Klára k princezně.
„To od tebe bylo opravdu nezodpovědné, že ses vracela do kajuty,“ postavila se tentokrát princezna na stranu prince Michaela. „Moc nechybělo a mohli tě chytit.“
„Já jsem se ale musela vrátit,“ trvala na svém Klára. „V tom balíčku je něco opravdu hodně důležitého. Je to dárek pro Michala. Chceme mu ho s Jirkou dát, jako velké překvapení.“
„Je to tak důležité, abys kvůli tomu riskovala život?“ zeptala se pochybovačně princezna.
„Ano, je. Kdyby se ta věc dostala do nesprávných rukou, tak by s námi bylo zle.“
„S kým by bylo zle?“ nechápala princezna.
„S naším královstvím a s Michalem.“
Princezna se nevěřícně pousmála, ale už nic nenamítala. Raději se zeptala na něco jiného: „A co dělá tvoje modrá kamarádka? Mohla bys ji v případě nutnosti přivolat?“
„Přivolat bych ji mohla. Právě teď je ale daleko odsud. Takže by trvalo dost dlouho, než by k nám doletěla.“
„A proč jí tedy neřekneš, aby se držela poblíž nás?“
„Uvažovala jsem o tom. Nakonec jsem si to ale rozmyslela. Divošce se totiž podařilo zjistit, kam se poděla moje babička s bratrem. Vězní je hrabě Frateny na svém hradě. Takže Divoška teď číhá poblíž toho hradu a čeká na příležitost, aby jim mohla přispěchat na pomoc.“
„To se dalo čekat, že hrabě Frateny je také zrádce,“ vybuchla zlostně princezna. „Vždycky to byl věrný poskok vévody Lodenského.“
Ještě pár minut si princezna s Klárou povídali o vévodovi, hraběti a ostatních Maxiánových přisluhovačích. Pak se ale rozhodly, že si raději trošku odpočinou. Našly si pohodlné místo pokryté měkkým mechem a brzy obě usnuly.

Kláru probudilo ostré postrčení.
„To snad není pravda,“ zaslechla ještě v polospánku prince Michaela. „Honí je celá tlupa nájemných vrahů a ony si tu klidně usnou. Ani se neobtěžují postavit hlídku.“
Klára se ospale protáhla a pomalu se postavila. Princezna Luisa už byla také vzhůru a zlostně se mračila. Z toho Klára usuzovala, že ani ji princ neprobudil zrovna jemně.
„Podařilo se mi, zaopatřit nám hodně dobré převleky,“ pochlubil se princ. Vůbec si přitom nevšímal špatné nálady princezny a Klářiných pošklebků.
„Vy se asi chystáte převléknout za katova pacholka,“ podotkla rozmrzele princezna. „Týrání lidí by vám šlo skvěle, pane Michale.“
„Ne, já se budu vydávat za prostého vesnického mladíka Jakuba. Vy budete moje mladší sestra Debora. Proto si od této chvíle budeme tykat.“
„To není příliš originální,“ rýpla si ještě jednou princezna.
„Naše přestrojení nemá být originální. Nejdeme na maškarní ples. My musíme být hlavně nenápadní. Proto už mám vymyšlenou i slušnou historku, kterou budeme vyprávět cestou.“
„To jsem zvědavá, jaký skvělý příběh jste pro nás připravil,“ podotkla ironicky princezna.
Princ si nevšímal její ironie a začal vysvětlovat: „Bydleli jsme s otcem v malé vesničce nedaleko Ledových hor. Náš otec ale v zimě zemřel, a tak jsme se rozhodli opustit domov. Já jsem se od dětství toužil stát vojákem. Proto se chci dát naverbovat do armády, nebo alespoň do Krakorské městské stráže. Ty, Deboro, si chceš v Krakoru najít službu. Tajně ovšem doufáš, že se ti podaří provdat se za krásného, mladého a hlavně bohatého muže.“
„A co já?“ zeptala se zvědavě Klára.
„Pro tebe jsem připravil nejlepší převlek,“ usmál se na ni šibalsky princ a zvedl ze země špinavý pytel, který si přinesl z městečka. Sáhl do pytle, vytáhl ranec nějakých hadrů a podal ho Kláře.
Klára a s odporem převzala nabízené oblečení. Opatrně, jako by se bála, aby na ní z těch hadrů něco nevyskočilo, ho rozložila na mechu. Ohromeně nad ním zůstala stát.
„Vždyť to je chlapecké oblečení!“ vykřikla nesouhlasně, když se trošku vzpamatovala.
„Ano,“ přikývl princ. „Ty budeš náš nejmladší bratr Jirka.“
„Tohle si na sebe neobleču!“ odmítla kategoricky Klára. Přitom pohoršeně ukazovala na hromádku před sebou.
„Musíš si to obléct!“ přikázal neoblomně princ. „Naši nepřátelé hledají dvě dívky a mladého muže. Proto tě budeme vydávat za chlapce. Tak se nám je snad podaří zmást.“
Klára se ale tak snadno přesvědčit nedala. Podívala se vzdorně na prince a navrhla: „Tak proč se raději ty nepřevlečeš za dívku? Kdyby ses pořádně oholil, něčím se vpředu vycpal a na hlavu si narazil čepec, byla by z tebe pěkná mladá paní.“
Princezna si představila prince Michaela vymóděného podle Klářina popisu a dostala záchvat smíchu. Princ se také krátce zasmál. Pak ale rezolutně odmítl: „Já se nemohu vydávat za dívku. Já jsem z nás jediný, kdo v případě potřeby dokáže používat meč. Proto ho musím mít neustále po ruce. A mladá žena s mečem po boku by byla opravdu hodně nápadná.“
„Já se svým lukem nás dokážu také ubránit,“ podotkla Klára.
„Jenom, když nepřátele uvidíme přicházet z dálky,“ odporoval princ. „A chlapec s lukem nebude o nic nápadnější než dívka s lukem.“
Klára si pozorněji prohlédla oblečení, které pro ni připravil princ. Nejprve vzala do ruky košili. Několik velkých skvrn, ušmudlané rukávy a úplně černý límec, svědčily o tom, že její předchozí majitel hygieně zrovna moc nedal. Kalhoty nebyly o nic čistější. Navíc v nich bylo několik menších děr a dvě velké, hrubě zalátané silnou nití. „Určitě budou zablešené,“ pomyslela si znechuceně.
„Tak teď se běžte rychle převléknout, ať jsme odsud co nejrychleji pryč,“ vybídl dívky princ. Hrábl ještě jednou do svého pytle a vytáhl oblečení i pro sebe a princeznu.
„Jenomže jak schováme moje dlouhé vlasy?“ napadla Kláru ještě jedna námitka.
„Na to jsem také pamatoval,“ řekl princ. Přitom sáhl do kapsy a vytáhl nůžky.
Klára zůstala vyjeveně zírat na nůžky. Vzápětí rozhněvaně vykřikla: „Tak to už je příliš! Nedovolím nikomu, aby mě ostříhal!“ Otočila se na princeznu a se zkroušeným výrazem ve tváři u ní hledala zastání.
Místo princezny promluvil ale opět princ: „Musíš se rozhodnout, Kláro, co je důležitější. Jestli tvoje vlasy a nebo budoucnost Vozejského království. Když nás chytí, tak se král možná nikdy nedozví o té zradě. Maxiám přepadne tohle království a zemřou tisíce nevinných lidí.“
„To není fér,“ špitla Klára se slzami v očích.
Princezna Luisa přistoupila ke Kláře, objala ji, posunkem poslala prince o kus dál a pošeptala: „No tak, buď statečná. Postarám se, aby se o tvém statečném činu dozvěděl sám král. Určitě tě za tvou obětavost odmění. A vlasy ti brzy dorostou.“
„Dovedeš si představit, jak se mi bude Jirka posmívat, až mě uvidí?“ posteskla si Klára.
„Ostříhám tě tak, že budeš vypadat pěkně i s krátkými vlasy,“ navrhla princezna. Kývla na prince, aby jí podal nůžky a hned se do toho pustila.
O půl hodinky později princ spokojeně obhlížel jejich převleky. Zastavil se u Kláry a nadhodil: „Ještě tomu něco chybí.“ Sehnul se k zemi, nabral trošku hlíny a zašpinil Kláře levou tvář. „Ještě trošku špíny na rukách a budeš vypadat přesně jako ten kluk, kterému ty šaty původně patřily,“ dodal se zadostiučiněním. Klára se na něho na oplátku vztekle zavrčela a vycenila zuby.
„Kam zabalíme naše původní oblečení?“ napadlo princeznu.
„Nikam. Necháme ho tady. Aby ho někdo náhodou nenašel, tak ho zakopeme do země.“ Pak se ještě s lítostí podíval na oba koně a dodal: „Koní se musíme také zbavit. Odeženeme je pryč. Tři chudáci na koních by vzbuzovali pozornost.“
„Co když se ale budeme potřebovat opět převléct? A jak budeme cestovat bez koní?“ zhrozila se princezna.
„Peněz máme dost. Když budeme něco potřebovat, tak si to koupíme,“ mávl rukou princ.
Klára si mezitím vzala svůj luk s balíčkem a uraženě se posadila opodál. Princ si jí všimnul a vzpomněl si, že s ní chtěl ještě něco probrat.
„S tebou jsem ještě neskončil, Kláro,“ obrátil se na ni. „Co měla znamenat ta neposlušnost na lodi? Nejraději bych ten tvůj vzácný balíček vzal a zakopal vedle tvých šatů.“
Tím Kláru ještě víc dopálil. „Tady žádná Klára není! Jmenuji se Jirka!“ rozkřikla se na něho. „A nemluv na mě, Jakube! Nemám ti co říct.“ Vstala ze země a uraženě odkráčela stranou.
Princ se za ní vztekle podíval a rozhodl se pořádně ji za její drzost ztrestat. Vtom mu někdo položil ruku na rameno. Ohlédl se. Těsně za ním stála princezna, naklonila se k němu a zašeptala: „Nech ji. Ještě pořád se nesmířila s těmi vlasy. Však ona se časem uklidní.“
„To není ještě důvod, aby na mě byla drzá.“
„A v tom balíčku je dárek pro tebe. Klára se mi svěřila, že ti ho chce věnovat jako překvapení,“ vysvětlila mu princezna šeptem. Tím se jí přeci jen podařilo prince uklidnit.

Zloba černého krále - kapitola devátá - první část

Cesta