|
Žaluji a doufám v osud, že číše dojde naplnění,
proklínám a miluji z celé duše, toho, co tu není.
Výsměchem střídám slzy, pro cit co se v srdci rodí,
však láska bez ozvěny tak málo, rozumu se hodí.
Přála bych si mít na chvíli v očích, čirou duši,
bez "bázně a hany" jít a potkávat.
Nechat rozum v dálce, tam ať si klidně tuší,
zahodit strach, jen naději a lásku rozdávat.
Naučit se nejen dávat, ale také brát,
bez obavy říkat co k druhému cítím.
Snad čistým citům nikdo nebude se smát,
nechat porůst cestu kamenitou, kvítím.
A tak prosím, nenechávej mě dál samotnou,
již dlouho nevydržím proti větru stát.
Za ruku drž mě když mrazivé sny jdou tmou,
já vím, že života tíha se ve dvou bude lehčí zdát.
Zadrž naději, která se mi mezi prsty ztrácí
a nauč mě kde touha konec má.
Naše duše se jen k sobě zpátky vrací,
tak prosím, nedopusť ať jsme to my, kdo to vzdá...
|