Zloba černého krále - kapitola jedenáctá
V KrakoruZe všeho nejdřív se Klára pořádně umyla a převlékla se z chlapeckých šatů. Při poslední návštěvě Krakoru si zde nechala nějaké starší oblečení, které se jí po velkých nákupech, nevešlo do kufru. Její šaty nebyly sice nejnovější, ale pořád vypadaly obstojně. Teprve potom Kláru napadlo, že by se jako správná paní domu měla přesvědčit, zda je dobře postaráno o hosty. Nejprve nakoukla do pokoje prince Michaela. Princ už snědl studenou večeři, kterou pro něho připravil pan Kratoška. Nyní se spokojeně vyvaloval na pohovce s nohama nahoře. Na Klářin dotaz, jestli něco nepotřebuje, jen rozverně odpověděl: „Díky, právě teď mi nic nechybí.“ O chvilku později, zaklepala Klára na dveře vedlejšího pokoje. Princezna Luisa nervózně přecházela po místnosti, jako tygřice v kleci. Bylo vidět, že nad něčím usilovně přemýšlí. Ještě než Klára stačila dokončit svou otázku, princezna ji přerušila: „Samozřejmě že něco potřebuji.“ Vrhla krátký pohled na Kláru a pokračovala: „Pro začátek potřebuji jiné šaty. V tomhle se v paláci nemohu ukázat. Vždyť by mě tam ani nepustili. Takhle vypadám jako tvoje služebná.“ „Zítra ráno vám můžeme koupit něco vhodnějšího,“ navrhla Klára. Zde, v jejich Krakorském domě, si už nedovolila princezně tykat. „To nestačí. Musím otce varovat co nejdřív. Nemohu čekat až do zítřka. Kdoví, co by vévoda Lodenský mohl do té doby vyvést. Ještě dnes v noci se pokusím dostat do paláce.“ „Tady v domě ale vhodné šaty jistě nebudou. Nevím, kde bychom vám teď v noci mohli sehnat jiné oblečení. A u vchodu do paláce budou jistě také hlídkovat vévodovi lidé,“ upozornila ji Klára. „Asi máš pravdu. Na vévodově místě bych určitě poblíž všech vchodů do paláce rozestavila vrahy s kušemi. Stejně se ale pokusím dostat dovnitř. Čím dřív tím lépe.“ „Jak bych vám v tom mohla pomoct?“ „Zatím nevím. Budu si to muset promyslet. Prozatím mi sem pošli služebnou. Pokusíme se něco udělat s tímhle,“ řekla princezna a ukázala na svoje prosté, cestou řádně pomuchlané, šaty. „Hned to zařídím,“ odvětila Klára a vyběhla z pokoje. Byla docela ráda, že se princezny a její rozmrzelé nálady, zbavila. Pana Kratošku a jeho dceru nalezla Klára v kuchyni. Právě debatovali o tom, co se asi přihodilo, že k nim vpadli tak nečekaně ti tři „hosté“. Klára zaslechla část jejich rozhovoru. „Všechno vám vysvětlím později,“ ujistila je. „Teď na to ale není vhodný čas. Mohla bys prosím tě, Anno, zajít do pokoje té dívky, co přišla semnou. Potřebuje trošku pomoct s úpravou garderoby. A měj s ní prosím trpělivost. Je to urozená slečna.“ „Jistě, už běžím, jemnostslečno,“ odsekla Anna a zatvářila se přitom dotčeně. Nicméně se přeci jen zvedla a zamířila do princeznina pokoje. Klára zůstala o samotě s panen Kratoškou, který se ihned začal vyptávat: „Co se stalo, že jste se vypravila do Krakoru? Kdo jsou vaši přátelé? A proč jste měla na sobě tak podivné oblečení?“ „Museli jsme cestovat v přestrojení. Proto ten převlek. Ještě vám ale nemohu říct všechno. Slíbila jsem totiž, že naše tajemství nikomu neprozradím,“ odbyla pana Kratošku Klára. Příštích deset minut panovala v kuchyni napjatá atmosféra. Klára si vzala něco menšího k jídlu, posadila se ke stolu a pomaličku žvýkala nevelká sousta. Pan Kratoška předstíral, že uklízí. Občas se na Kláru nesouhlasně podíval, raději se ale už přestal vyptávat. Napjaté ticho přerušil až příchod prince Michaela, který se ve svém pokoji začal nudit. Přisedl si ke Kláře a potichu se jí zeptal: „Zaslechl jsem něco z toho, o čem jste si s Arletou povídali ve vedlejším pokoji. Pochopil jsem správně, že se chce co nejrychleji dostat do paláce?“ „Ano. Má obavy, že každá chvilka zpoždění by mohla mít katastrofální následky. Ještě ale nemáme….“ Klářinu větu přerušila Anna, která nečekaně vpadla do kuchyně. Ve tváři měla dost vyděšený výraz. „Tati, víš, kdo je ta dívka?“ vyhrkla ode dveří. „Nevím. Jak bych mohl. To by nám mohla říct nejspíš slečna Klára.“ Kláře došlo, že Anna princeznu poznala. Nechtěla, aby se to princ dozvěděl od někoho jiného, proto předešla Annu a v klidu prohlásila: „Je to princezna Luisa.“ Princ sebou trhl. Překvapením málem spadl ze židle. Hned se ale ovládl a zatvářil se naprosto lhostejně. „Co? Kde? Jaká princezna?“ vypravil ze sebe nechápavě pan Kratoška. „Ta dívka nahoře v pokoji je princezna Luisa. Vnučka našeho krále,“ upřesnila Klára. Během okamžiku se ve tváři pana Kratošky vystřídalo hned několik výrazů. Nejprve překvapení pak zděšení a na závěr mohla Klára z jeho obličeje vyčíst jen hluboké pochyby. Dřív, než ale stačil promluvit, předešla ho jeho dcera: „Je to tak. Hned se mi zdálo, že ji odněkud znám. Nevěděla jsem ale odkud. A pak, když se ke mně začala chovat tak povýšeně, jsem ji poznala. Je to určitě princezna Luisa.“ Klára pobaveně sledovala, jak výraz pana Kratošky přešel opět ke zděšení. „Jakže? Princezna v našem domě? A já tu jen tak lelkuji. Vždyť nemáme ani pořádně uklizeno. A já tu chodím jen tak podomácku. Co si o nás pomyslí?“ „Musím se hned vrátit,“ přerušila jeho nářky Anna. „Vymluvila jsem se, že si jen odskočím pro nějaké špendlíky.“ „Vidím, že máte na práci spoustu věcí, pane Kratoško. Nebudeme vám tu s Klárou překážet,“ přidal se princ. Kláře přitom pokynul, aby šla za ním. Sotva se za nimi zavřely dveře, potichu se na ni obořil: „Co to má znamenat? Myslíš si, že ze sebe nechám dělat pitomce? Dovedu si představit, jak jste se obě náramně bavily na můj účet.“ „Máš pravdu, byla to náramná švanda,“ potvrdila mu s úsměvem Klára. Když ale zaregistrovala jeho přísný pohled, raději rychle dodala: „Potom co nás přepadli, byla princezna hrozně vystrašená. Nevěděla, komu můžeme věřit. Proto jsem jí musela slíbit, že ji nikomu neprozradím.“ „Během cesty jsem snad prokázal, že mě věřit můžete,“ ohradil se princ. „Samozřejmě, že ti věřím. To ale neznamená, že jsem měla právo porušit slib. Ostatně kdo jsi ve skutečnosti ty, jsem také nikomu neřekla. Ani princezně.“ Princ se krátce zamyslel. Nakonec musel dát Kláře zapravdu: „No dobře. To vaše tajemství mi asi měla opravdu prozradit spíš sama princezna. Půjdu si s ní o tom promluvit.“ „To není dobrý nápad,“ varovala ho Klára šeptem. „Tys jí také neřekl, že jsi princ. Na tvém místě bych si rozmyslela něco jí vyčítat. Jistě by ti to vrátila, až se dozví pravdu o tobě.“ „Nejsem hloupý. Nic takového nemám v úmyslu,“ odpověděl princ tentokrát už s úsměvem. „Stejně si s ní ale musím popovídat. Upozornit jí, že její tajemství vyšlo najevo. A také se zeptat, co má v plánu na dnešní noc.“ „Půjdu s tebou,“ oznámila mu stručně Klára a rozběhla se nahoru po schodech. Než jim princezna dala povolení vstoupit, museli hodnou chvíli čekat před dveřmi jejího pokoje. Když vešli, princezna propustila Annu a opatrně se usadila na židli. „Musím se mít na pozoru, abych se nepopíchala,“ vysvětlila princi a Kláře. „Půjčila jsem si od Anny její sváteční šaty. Naneštěstí má Anna úplně jinou postavu než já. Proto jsme je musely upravit. Použili jsme na to snad stovku špendlíků. A proč jste vlastně přišli?“ „Chtěli jsme se poradit, jak vás propašovat do paláce, slečno Arleto. Vlastně bych spíš měl říct vaše Jasnosti,“ neodpustil si poznámku princ. „Takže ta služebná mě přeci jen poznala,“ pochopila princezna. „Ano. Musela jsem s pravdou ven a říct, kdo doopravdy jste,“ přiznala Klára. „No nevadí. Ten Kratoška ani jeho dcera nevypadají, že by byli agenty vévody Lodenského,“ přešla princezna svoje odhalení docela v klidu. „Ostatně myslím, že jsem přišla na bezpečný způsob, jak se dostanu do paláce. Takže se v tomto domě nebudu muset ukrývat dlouho.“ „Jak tedy chcete proklouznout kolem vévodových žoldáků?“ zajímalo prince. „Dlouho jsem přemýšlela, zda je v Krakoru někdo, komu bych mohla bezvýhradně věřit. Takových lidí moc není. Nakonec jsem si vzpomněla na starého Dubaje, majitele hostince U Halapartny. Je to bývalý voják, který většinu života sloužil u palácové stráže. A co je důležitější, jeho syn Daniel, slouží u palácové stráže nyní. Dotáhl to dokonce na důstojníka. Pokud vím, starý seržant Dubaj i jeho syn byli vždy spolehliví a loajální vojáci. Pochybuji, že by se někdo z nich přidal na stranu vévody Lodenského. Rozhodla jsem se, že napíši dopis svému otci. Vyšleme někoho do hostince U halapartny, aby vyhledal hostinského. Bývalý seržant Dubaj jistě nebude mít žádné problémy dostat se do paláce. Všichni ho tam znají a přinejhorším může tvrdit, že jde navštívit svého syna. Určitě najde nějaký způsob, jak rychle doručit můj dopis.“ „Jste si jistá, že tomu Dubajovi můžeme věřit?“ zeptal se princ. „Tak jistá, jak je to za daných okolností možné. Určitě to ale bude bezpečnější, než se pokoušet dostat do paláce v nějakém přestrojení.“ „Buďte ale opatrná. Do dopisu raději nepište, kde se právě nacházíte.“ „Musím ale otci nějak oznámit, kde si mě může vyzvednout.“ „Domluvte si setkání na nějakém veřejném místě, někde poblíž tohoto domu. Tak abychom mohli, v případě potřeby, rychle uprchnout. A nejlepší bude, když tento vzkaz předáme pouze ústně,“ poradil jí princ. „To zní rozumně. Teď tedy napíši dopis pro otce a seržanta Dubaje.“ „A já bych mohla dopisy doručit do té hospody,“ napadlo Kláru. „Ty počkáš doma. Dopis může doručit Anna,“ zamítla její návrh rezolutně princezna. „Ano. Tak to bude nejlepší,“ přidal se princ. „Já můžu Annu do hostince doprovodit a postarat se, aby ji na zpáteční cestě nikdo nesledoval.“ „Takže domluveno. Kláro, dones mi prosím tě papíry a kalamář,“ poručila princezna. Klára odběhla. Tvářila se dost zklamaně, ale za minutku se poslušně vrátila s hromádkou papírů, kalamářem a několika brky. Jak noc pokročila, ubylo i lidí na Krakorských ulicích. Princ s Annou potkávali především osamělé spěchající chodce. Jen občas narazili na hlučnou skupinku mužů, vracejících se z hospody. Po čtvrthodince chůze se Anna zastavila. Ukázala na osvětlený vývěsní štít nad nimi, zobrazující dvě zkřížené halapartny. „Jsme tady.“ „Jdi první,“ vybídl ji princ. „Já vejdu chvilku po tobě. Budu dělat, že se neznáme. Pak si nechej zavolat hostinského a ukaž mu dopis.“ „Dobře, jdu nato,“ dodala si Anna odvahy a otevřela dveře hostince. Princ v duchu počítal do padesáti, než se odhodlal také vstoupit. I přes pokročilou hodinu byla hospoda téměř plná. Nenápadně se rozhlédl. Kromě čtyř vyšňořených vojáků u stolu nalevo od dveří, nevypadal nikdo ze zdejších hostů nebezpečně. Anna postávala poblíž výčepu. Když ho spatřila, kývla rukou na výčepního a něco mu potichu řekla. Po krátké debatě ji výčepní nechal projít kolem svého pultu. Jasným gestem jí naznačil, aby pokračovala dál do zadní místnosti. Princ se usadil k nedalekému stolu a snažil se odhadnout, co se asi děje v místnosti za výčepem. Netrvalo dlouho a vynořil se odtud starší, urostlý muž. Přivolal nejbližší servírku a něco jí pošeptal. Ta hbitým krokem zmizela na schodišti do patra. Za chvilku už byla zpátky. Doprovázel ji mladší muž v důstojnické uniformě. Důstojník prošel hospodou a zmizel v zadní místnosti. Podle přátelského pokývnutí, kterým se pozdravil s výčepním, se dalo usuzovat, že je tady doma. Chviličku potom, co důstojník zašel, postavila servírka před prince korbel piva. Princ hned zaplatil a pořádně upil. Studené pivo mu přišlo k chuti. Pomalu upíjel a čekal. Jeho korbel už byl pomalu prázdný, když se zpoza výčepu opět vynořil onen důstojník. Rázným krokem přešel ke stolu, kde seděli vojáci palácové stráže a krátce k nim promluvil. Vojáci se okamžitě zvedli, hodili na stůl několik mincí a společně s důstojníkem vyšli ven. Asi minutu po jejich odchodu vyšla zezadu i Anna s hostinským. Starý muž ji doprovodil až ke vchodu, kde se s ní krátce rozloučil. Princ okamžik počkal, než se také rozhodl opustit hospodu. Když se přesvědčil, že Annu nikdo nesleduje, přidal do kroku a před koncem ulice ji dohnal. „To jsem já,“ oznámil Anně, když se přiblížil. „Vypadá to, že nás nikdo nesleduje.“ „To je dobře. Měla jsem obavy, že za mnou ten hostinský někoho pošle.“ „Raději si pospíšíme. Cestou mi můžeš vyprávět, co se dělo v té zadní světnici,“ navrhl princ šeptem. „Moc toho na vyprávění není,“ řekla potichu Anna. „Předala jsem ty dopisy. Hostinský Dubaj si přečetl ten adresovaný jemu. Pak nechal zavolat svého syna, který byl náhodou v hostinci přítomný. Dubaj mladší si také přečetl dopis a začal se vyptávat. Oznámil mi, že princezna před třemi dny záhadně zmizela. Jestli prý o tom něco vím, musím mu to říct. Já jsem mu na oplátku vysvětlila, že nevím nic o tom, co se princezně přihodilo. Dodala jsem, že princezna vše jistě objasňuje v tom druhém dopise. Pak se mě snažil přesvědčit, abych prozradila, kde se princezna ukrývá. Já jsem ale trvala na tom, že mi to princezna zakázala. Pak jsem si vzpomněla, že mám předat ještě jeden ústní vzkaz pro prince Lionela. Vyřídila jsem jim tedy, že princezna bude očekávat svého otce přesně hodinu a čtvrt po půlnoci na Malém trhu u přístavu. Když ten důstojník poznal, že ze mě už víc nevypáčí, nechal vyptávání a běžel doručit ten dopis.“ „Zvládla jsi to skvěle,“ pochválil ji princ. „Teď běž napřed. Já se ještě jednou přesvědčím, jestli nás někdo nesleduje,“ dodal a zmizel ve tmě. Od hospody U Halapartny to do paláce bylo dobrých dvacet minut chůze. Kousek do hospody ale nadporučík Daniel Dubaj rozhodl, že zrychlí. Nyní běžel mírným poklusem. Tímto tempem může zkrátit čas přesunu na polovinu. Těsně za sebou slyšel funění čtyř vojáků, které vyzval, aby ho do paláce doprovodili. Znovu zvažoval, zda přeci jen neměl jednoho z nich poslat, aby sledoval tu dívku. A opět tuto myšlenku zamítl. Kdyby na to princezna Luisa přišla, mohlo by ji to vyděsit. Pak by se možná neodvážila přijít ani na to tržiště. Před palácem nadporučík Dubaj zvolnil. Napadlo ho, že by nebylo dobré budit zbytečnou pozornost. Prošel bránou a zamířil přímo ke komnatám královské rodiny. Správně by měl svůj příchod nahlásit velícímu důstojníkovi, na takové formality teď ale nebyl čas. Princ Lionel seděl ztuhle na židli a nepřítomně zíral na hromádku papírů. Hlášení, která jim přišla odpoledne a začátkem noci, měl už dávno přečtená. Vypadal ztrhaně. Od chvíle, kdy před dvěmi dny přišla zpráva o zmizení princezny Luisy, jeho jediné dcery a dědičky, vůbec nespal. Spolu se svým otcem, králem Věslavem, rozeslali rozkazy do Gregornu a okolí. Pak jen netrpělivě čekali na hlášení, které jim zasílali tamní velitelé. Jejich první zprávy nebyly vůbec příznivé. Vojáci, vyslaní na záchrannou akci, nalezli nejprve mrtvá těla barona Zamoryho a jeho služebnictva. O pár hodin později objevili opuštěný kočár. Po princezně ale jako by se zem slehla. Vše nasvědčovalo tomu, že ji někdo unesl. Ze strnulosti náhle prince vyrušilo zaklepání na dveře. Vstoupil mladý panoš, uklonil se a oznámil: „Vaše Královská Výsosti, nadporučík Dubaj naléhavě žádá o slyšení. Přináší vám prý poselství mimořádné důležitosti.“ Princ Lionel si povzdechl. Neměl nejmenší chuť zabývat nějakými státními záležitostmi. Palácový důstojník by ho ale jistě nerušil tak pozdě v noci, kdyby to nebylo nezbytné. „Tak ať tedy vstoupí.“ Panoš se uklonil a odspěchal. Netrvalo dlouho a vrátil se v doprovodu nadporučíka Dubaje. Důstojník zasalutoval a podal hlášení: „Vaše Královská Výsosti, byl jsem požádán, abych vám doručil tento dopis.“ S tím podal obálku panošovi, postavil se do pozoru a čekal na další rozkazy. Ještě trochu nepřítomně vztáhl princ Lionel ruku směrem k panošovi. Vrhl krátký pohled na dopis. Náhle se zarazil. Písmo na obálce mu připadalo tak povědomé. Chvatně roztrhl obálku a četl. Ruka s dopisem se mu rozčílením chvěla. Rychle přejížděl očima po řádcích. Když se dostal na konec dopisu, trošku se uklidnil. Znovu, tentokrát pozorněji, si přečetl celý dopis. Pak se obrátil na nadporučíka: „Víte, kdo to psal?“ „Bylo mi řečeno, že její jasnost princezna Luisa.“ „A víte, jaký je obsah toho dopisu?“ „Nevím vaše Královská výsosti. Nikdy bych si nedovolil číst vaši poštu.“ „Teď mi prosím, co nejpřesněji popište, za jakých okolností jste se k tomu dopisu dostal.“ „Byl jsem navštívit své rodiče. Před půlnocí přišla do hostince mladá žena. Chtěla naléhavě mluvit s mým otcem. Po krátkém vysvětlení mu předala dvě obálky. Kromě tohoto dopisu ještě jeden, adresovaný mému otci. V něm princezna Luisa otce žádá, aby urychleně doručil tento dopis. Měl ho předat přímo vám, a nebo jeho Veličenstvu králi. Nikomu jinému prý nelze důvěřovat. Rozhodl jsem se tu ženu vyslechnout. Dozvěděl jsem se ovšem jenom, že princezna se ukrývá na bezpečném místě ve městě. Je v pořádku. Mám vám vyřídit, že dnes v noci vás bude očekávat poblíž Malého trhu u přístavu. Můžete si ji tam vyzvednout přesně ve čtvrt na dvě.“ „Kde je princezna teď vám ta žena neřekla?“ „Ne. Její Jasnost princezna jí prý zakázala o tom hovořit. Podle všeho má obavy o svou bezpečnost. Tak jsem raději nenaléhal.“ „Já teď půjdu navštívit krále. Vy, nadporučíku zařiďte, abych měl během patnácti minut připraven kočár. Doprovodíte mě s padesáti vojáky k přístavu,“ přikázal princ Lionel a pokynul důstojníkovi, že může odejít. Pan Kratoška se zatím snažil ze všech sil, co nejlépe vzácnému hostu posloužit. Princezna Luisa byla ovšem natolik ustaraná, že nedokázala jeho snahu náležitě ocenit. Nervózně přecházela po pokoji. Čekání na návrat prince a Anny se jí zdálo nekonečné. Klára se sice zpočátku pokoušela zabavit princeznu hovorem, brzy to ale vzdala. Raději se usadila v koutku princeznina pokoje a předstírala dřímotu. Místo toho se snažila od Divošky, Plamínka a Jirky vyzvědět, co je nového u Gregornu. Potěšilo ji sdělení, že útěk z vězení proběhl hladce, a že Fratenyho hrad nyní obsadil strýc Bořivoj. Sotva si ale stačila Divoška postěžovat, že Jirka je nevděčný hrubián, vyrušilo Kláru zabušení na domovní dveře. „Kdo je tam,“ ozval se hlas pana Kratošky. „To jsem já,“ odpověděla mu Anna. Pan Kratoška sáhl po klíči, aby Annu a prince pustil dovnitř. To už Klára vyběhla z princeznina pokoje a sbíhala po schodech do přízemí. Princezna ji následovala poněkud důstojnějším krokem. „Tak co? Jak jste dopadli?“ spustila Klára, sotva se za oběma příchozími zavřely dveře. „Nech nás vydechnout,“ napomenul ji princ. „Za chvíli se všechno dozvíš.“ „To tě ta krátká procházka tak zmohla, že potřebuješ odpočinek?“ odsekla mu Klára a posměšně dodala: „Ta dnešní mládež nic nevydrží.“ Přitom se snažila co nejlépe napodobit hlas, mimiku i pohyby pratety Eleonóry. Princezna, která prozatím sestoupila do přízemí, zpražila Kláru nesouhlasným pohledem. „Takové šprýmy, Kláro, si nechej na jindy. Teď na to není vhodná chvíle. Pan Michal jistě není zvědavý na tvé dětinské vtipkování. A nezapomeň, že mladým dívkám sluší trpělivost.“ Hned potom, co pokárala Kláru, obrátila se princezna zvědavě na prince: „Podle toho, jak spokojeně se tváříte, pane Michale, soudím, že jste byli úspěšní?“ „Ano. Předání dopisů proběhlo hladce. Jestli ten nadporučík není na straně spiklenců, už je váš otec jistě o zrádcích informován. Anna vám ráda sdělí všechny podrobnosti.“ „Takže teď máme téměř hodinu času, než se vydáme na Malý trh. Otec o mě má určitě značné obavy. Počítám, že si mě přijede vyzvednout osobně.“ Tvář prince Michaela se mírně zachmuřila, když se snažil zmírnit princeznino nadšení: „Musíme ale počítat i s tím, že se váš dopis dostal do nesprávných rukou. Cestou jsem trošku přemýšlel, jak nejlépe zajistit vaši bezpečnost, princezno. Nejrozumnější asi bude, když se k tomu tržišti vypravím napřed. Schovám se někde poblíž a budu sledovat okolí. Když zpozoruji něco podezřelého, můžu vás včas varovat.“ „Není taková opatrnost přeci jen trošku přehnaná?“ zeptala se princezna. „Opatrnosti není nikdy dost. Vy, princezno, nechoďte raději příliš blízko. Než vejdete na volné prostranství, počkejte, až vám dám znamení, že je všechno v pořádku. A kdyby mě náhodou zajali, tak si domluvíme tajné heslo.“ „Jaké heslo?“ zeptala se princezna. „Když na vás zavolám - Všechno je v pořádku, můžete se přiblížit, tak co nejrychleji utečte pryč. Bude to znamenat, že na tržišti jsou nepřátelé,“ navrhl princ. „A co zavoláte, když tam bude můj otec?“ „Cokoliv jiného. Třeba jen - Už můžete.“ „Doře. Budeme se držet vašeho plánu, pane Michale,“ souhlasila po krátkém zamyšlení princezna. „Kdy se chcete vydat na průzkum?“ „Hned, jak mi někdo popíše cestu.“ „Já vyjdu půl hodiny po vás. O doprovod požádám pana Kratošku. Ukryjeme se v boční uličce a budeme čekat na váš pokyn.“ Klára, která do té chvíle jen potichu poslouchala, se nyní přihlásila o slovo: „A já půjdu jako poslední. Vezmu si s sebou svůj luk. Kdyby se něco semlelo, můžu krýt váš ústup.“ „To je od tebe velmi odvážné, Kláro, že mě chceš chránit. Myslím ale, že to nebude potřeba. Raději zůstaň doma s Annou,“ řekla vlídně princezna. „Ano. Pěkně zůstaneš doma,“ přidal se princ. „Tvá babička mi tě dala na starost. A kdyby se něco 'semlelo', nebudu mít čas, dávat na tebe pozor.“ Klára vrhla na prince zlostný pohled, ale neodvažovala se mu odporovat. Pár minut po tomto rozhovoru vyklouzl princ domovními dveřmi a zmizel ve tmě spícího města. Princezna nevydržela čekat celou půlhodinu. Už po dvaceti minutách si přehodila kolem ramen dlouhý kožený pršiplášť, hlavu si zahalila kápí a přiměla pana Kratošku k odchodu. Sotva poodešli pár kroků od domu, popadla Klára svůj luk a vytratila se za nimi. Vůbec si nevšímala protestů Anny, která se ji marně pokusila přimět, aby nikam nechodila. Během noci se citelně ochladilo. Princ Michael se ukrýval za prázdným stánkem na okraji tržiště a chvěl se zimou. Občas nenápadně vykukoval ze své skrýše, rozhlížel se po okolí a naslouchal. Za celou dobu kolem něho prošli jen dva lidé. Oba vypadali naprosto neškodně. U tržnice se dlouho nezdržovali a během chvíle se ztratili v okolních uličkách. Ani ne po dvaceti minutách vyčkávání zaslechl princ z dálky klapot koňských kopyt. Nebylo pochyb, že se někdo blíží. A nebyl to jen jeden kůň. Zřejmě se přibližovala velká skupina jezdců. Dusot dopadajících kopyt sílil každým okamžikem. Princ se ve svém úkrytu ještě víc přikrčil. Malou škvírkou v plachtě sledoval dění na tržnici. „Že by to už byl princeznin doprovod?“ napadlo prince. „Jsou tu o dost dřív, než jsem předpokládal.“ Na volné prostranství před stánky vyjeli první jezdci. Rozdělili se do dvou řad a zběžně se přesvědčili, zda se za stánky neskrývají případní útočníci. Ve světle luceren, které nesli někteří z jezdců, princ poznal uniformy palácové stráže. Jen chvilku po nich se s rachotem objevil tmavý kočár tažený čtyřmi silnými hnědáky a za ním další houf vojáků. Kočí zastavil uprostřed tržiště. Vojáci na koních se seřadili v kruhu kolem kočáru a podezíravě zírali do okolní tmy. Prince Michaela v jeho úkrytu naštěstí zatím nikdo z nich neobjevil. „Seržante, rozestavte stráže. Dva muže ke každému východu z tržnice,“ zavelel nějaký muž. Princ se podíval za hlasem. Ve světle jedné z luceren poznal nadporučíka Dubaje. „Teď mi nezbývá nic jiného, než se jim ukázat,“ uvažoval princ. „ Stejně si musím nějak ověřit, jestli to není past.“ Beze spěchu opustil svůj úkryt a popošel pár kroků ke kočáru. „Stůj! Co jsi zač?“ zařval na něho okamžitě nejbližší poddůstojník. Zároveň pokynul čtyřem mužům a společně mu vyrazili naproti. „Říkají mi Michal,“ odpověděl klidně princ, když k němu pětice vojáků dorazila. „Co tady pohledáváš? Hlavně se mi nesnaž namluvit, že jdeš jen tak náhodou kolem.“ „Přišel jsem se na vás podívat. Jen tak, zaskočit na kus řeči, poklábosit, popřát dobrou službu.“ „My nemáme čas jen tak klábosit s kolemjdoucími,“ obořil se na prince seržant. „Naopak. Času máme habaděj. Přijeli jste totiž o dost dřív,“ odpověděl nenuceně princ. „Jak tomu mám rozumět, že jsme přijeli dřív?“ zeptal se nechápavě seržant. V tom okamžiku přerušil jejich rozhovor strohý příkaz, vycházející z kočáru: „Přiveďte mi toho muže blíž. Vyslechnu ho sám.“ Než se stačil zmoct na jakýkoliv odpor, uchopily prince dva páry silných paží. Další voják ho postrčil směrem ke středu tržiště. Vojáci, seřazení v těsném kruhu kolem kočáru, se rozestoupili a utvořili tak úzký průchod. Asi metr a půl od dvířek kočáru přikázal seržant zastavit. Těsné sevření vojáků, držících prince, tím ovšem ani trochu nepolevilo. Pevně přidržovali obě princovy ruce a znemožňovali mu tak jakýkoli pohyb. Proto princi nezbývalo nic jiného, než klidně stát a zírat přímo před sebe. Snažil se alespoň proniknout pohledem dovnitř kočáru. Okénko však dokonale zakrývala hustá záclona. „Posviťte mi na něho,“ zazněl další rozkaz. Někdo nasměroval lucernu tak, aby její světlo dopadlo přímo na princův obličej. Oslněný princ spíš podle sluchu zaznamenal, že se záclonka v okně kočáru rozhrnula. Dokázal rozeznat jen temný obrys muže, který seděl uvnitř. „Co jste zač?“ zazněl stručný dotaz. Princ pochopil, že tentokrát hovoří neznámý k němu. „Říkají mi Michal,“ odpověděl stejně, jako před chvílí. „To už jsme slyšeli! Kdo jste a co tu pohledáváte?“ V mužově hlase byla tentokrát slyšet jasná výhrůžka. Princ se raději rozhodl neznámého nedráždit a upřesnil: „Poslala mě sem její Jasnost princezna Luisa. Takže jsem patrně její posel.“ „Jaké poselství nám máš předat?“ „Vlastně žádné. Hlavně mám prozkoumat okolí, zda je tu bezpečno a donést princezně případný vzkaz od vás.“ „V tom případě její Jasnosti princezně vyřiďte, že se může bez obav přiblížit. Už tu na ni netrpělivě čekáme.“ „A kdo jste?“ Nastala chvíle rozpačitého ticha. „Copak nepoznáváš jeho Královskou Výsost prince Lionela?“ podivil se velitel vojáků, kteří stáli v těsné blízkosti kočáru. „Nepoznávám. Tou lucernou mi svítíte přímo do očí, takže nic nevidím,“ oznámil mu podrážděně princ Michael. Vojáci sklonili lucernu. Princ Michael ještě několik okamžiků nepřítomně mžoural, než se jeho oči přizpůsobily okolnímu šeru. Ze vzdálenosti necelých dvou metrů, na něho kočárovým okénkem zhlížel přibližně padesátiletý muž. Jeho oblečení, pěstěný plnovous a drahocenné prsteny na výborně ošetřované ruce prozrazovaly, že se jedná o významného člověka. Princ Michael toho muže v kočáru nikdy předtím neviděl. Přesto si byl téměř jistý, že je to opravdu princ Lionel. Popis, který dostal od princezny Luisy, na něho seděl do nejmenších podrobností. A kromě toho, nikdo přece nemohl vědět, že je cizinec. Žádný podvodník by se pravděpodobně neodvážil vydávat za prince Lionela. Obzvlášť zde v Krakoru, kde ho poznají i malé děti. „Jestli jste si mě už prohlédl, můžete jít pro mou dceru. Poručík s několika vojáky vás doprovodí,“ přerušil ticho princ Lionel. „Jistě, vaše Královská Výsosti. Nemohu vám ovšem zaručit, že to nebude chvíli trvat. Přijeli jste totiž o dost dřív, než jsme očekávali. Její Jasnost princezna proto ještě patrně nebude na dohodnutém místě.“ Princ Lionel se zamračil. „V tom případě počkám. A vy už jděte,“ přikázal stručně a zatáhl před svým obličejem záclonu. Nejbližší důstojník vydal rozkazy. On a dalších šest vojáků se seřadilo do dvojstupu. Důstojník si nechal podat lucernu a hlasitě prince vybídl: „Veďte nás, pane.“ Prince zatím jeho strážci pustili. Pomalým krokem se vydal kolem stánků k ústí uličky, vedoucí k domu pana Zámořského. Vojáci ho následovali. Přemýšlel, jestli má cenu pokoušet se volat dohodnuté heslo a nebo raději pokračovat ulicí až k domu. Na začátku ulice se ale pro jistotu zastavil. Pokynul vojákům, aby se ztišili a zavolal: „Už můžete.“ Sotva dozněla ozvěna jeho hlasu, zaslechl z dálky blížící se kroky. Nečekal dlouho a ze tmy se vynořily dvě postavy v dlouhých pláštích do deště. Asi deset kroků od nich příchozí zpomalili a podezřívavě si prohlíželi vojáky. „Váš otec nedal jinak, než že se mnou pošle doprovod. Čeká na vás kousek odsud uprostřed tržiště,“ podal vysvětlení princ. Po tomto ujištění se princezna s panem Kratoškou odhodlali přijít blíž. Důstojník si na oba důkladně posvítil lucernou. Poznal princeznu, zasalutoval a řekl: „Vaše Jasnosti, pojďte prosím s námi. Doprovodíme vás ke kočáru.“ „Pro dnešek se s vámi rozloučím, pane Michale,“ obrátila se princezna ještě na prince. „Musím vám poděkovat za všechno, co jste pro mě udělal. Doufám, že se brzy opět shledáme.“ „Také doufám. Dobrou noc a ať šťastně dojedete do paláce,“ popřál jí krátce princ. Důstojník, který dosud netrpělivě postával bokem, rozkázal vojákům, aby princeznu obstoupili a chránili jí tak vlastními těly. Princ s panem Kratoškou zůstali stát na místě. Princezna s vojáky se dala do pohybu a zanedlouho všichni zmizeli za rohem domu. „Tak to bychom měli,“ povzdechl si princ. Pár minut předtím dohonila Klára princeznu a pana Kratošku. Z bezpečné vzdálenosti je sledovala až k místu, kde se oba zastavili. Klára se potichu přikradla ještě o něco blíž a připravila si svůj luk. Nečekala ale snad ani dvě minuty, když se náhle na konci ulice objevilo světlo. V jeho záři rozeznala skupinu mužů, pochodujících ve dvojstupu jako vojáci. Muži se náhle zastavili. „Už můžete,“ zaznělo od tržiště domluvené heslo. Klára poznala princův hlas. „Že by tu už byli?“ podivila se princezna šeptem. „Asi ano,“ rovněž zašeptal pan Kratoška a nejistě vykročil směrem ke skupině mužů. Princezna ho následovala. Klára se co nejtišeji kradla asi třicet kroků za nimi. Pro jistotu vytáhla šíp a založila ho do tětivy. Naštěstí se brzy ukázalo, že tato opatrnost byla zbytečná. Nočním tichem k ní dolehly nějaké hlasy. Zaslechla, jak se princezna loučí s princem a pak v klidu odchází s vojáky. Po chvilce se princ a pan Kratoška otočili. Pomalým krokem se blížili přímo k ní. Zpočátku měla Klára nutkání potichu se odplížit o kus dál a pak běžet co nejrychleji domů. Potom si ale uvědomila, že Anna jistě svému otci i princi její noční vycházku prozradí. Proto se jen schovala do nevelkého výklenku a čekala, až k ní oba muži dojdou. „Takže všechno dobře dopadlo. Princezna je v bezpečí u svého otce,“ oslovila nečekaně Klára ze svého úkrytu oba muže. Přestože se ulice nořila do tmy, zaregistrovala, jak sebou pan Kratoška polekaně trhl. „Co tady děláš, Kláro? Jasně jsem přece nařídil, že máš zůstat doma,“ řekl nazlobeně princ, který ji poznal po hlase. „Snad sis opravdu nemyslel, že budu sedět doma?“ „Ano. To jsem si myslel. Když něco přikážu, tak očekávám, že můj příkaz splníš. Už jsem tě jednou varoval. Tentokrát tě za tvou neposlušnost budu muset potrestat.“ Jako odpověď se na něho Klára jen drze zašklebila a vyplázla jazyk. Díky tmě si však jejího úšklebku nikdo nevšiml, což bylo její štěstí. Nasupeně se tedy zařadila za oba muže a zbytek cesty kráčela kus za nimi. Před domovními dveřmi je ale dohonila a obrátila se na pana Kratošku: „Teď jsem si vzpomněla na jednu důležitou věc, která vás asi bude zajímat. Když jsme spolu čekali v jejím pokoji, řekla mi princezna Luisa, že jestli všechno dobře dopadne, tak nás zítra odpoledne hodlá navštívit. Nejspíš se budete na její návštěvu chtít připravit. Trošku poklidit, přichystat pohoštění a tak podobně.“ „U všech bohů,“ zděsil se pan Kratoška. „To je nadělení. A nevíš náhodou, kolik dvořanů si vezme s sebou jako doprovod?“ „To neříkala. Musíme ale počítat s tím, že ji bude doprovázet několik dvorních dam,“ zauvažovala Klára. „Tak to budeme s Annou muset pracovat celou noc i dopoledne. Nesmíme vašemu otci udělat ostudu. Vše musí být dokonale připraveno na tak vzácnou návštěvu.“ „Myslím, že bude lepší, když si v noci přeci jen trošku zdřímnete,“ navrhla Klára. „Nemusíte přeci všechno dělat sami. Zítra ráno můžeme najmout dostatek lidí, aby vám se vším pomohli. A jídlo můžete nechat přichystat v nějakém hostinci poblíž. Někde, kde dobře vaří.“ „To by ale stálo spoustu peněz.“ „Tak ať. Tatínek se jistě nebude zlobit. Návštěva od dvora nechodí do našeho domu každý den. A přinejhorším můžete říct, že ty peníze za hostinu jsem nařídila utratit já.“ Klářin proslov přerušila Anna, která otevřela domovní dveře a pustila je dovnitř. Klára se rychle vyzula, všem popřála dobrou noc a hbitě vyběhla do svého pokoje. Během chvilky se zavrtala pod peřinu a předstírala spánek. To proto, kdyby si náhodou princ vzpomněl, že ji chtěl potrestat. Netrvalo dlouho a už nemusela nic předstírat, protože usnula doopravdy. |