Čarozem XIV

I přes to všechno, co jsem si díky, či spíše kvůli Lindě prožil, jsem ji v téhle chvíli nemohl nelitovat, už jen z toho důvodu, že vím, jak těžké je přijít o blízkou osobu. Krčila se v křesle jako hromádka neštěstí, otřásala se stěží potlačovanými vzlyky a po tvářích se jí koulely slzy, které hrozily nikdy neustat.
Rozhodně jsem jí v té chvíli nemohl vyčítat, že se neobtěžovala mě informovat o tom, že Velmistr byl jejím otcem. Spíše jsem chtěl vyjádřit svou účast a soustrast.
„Moc mě to mrzí,“ řekl jsem nakonec tiše.
V první chvíli se zdálo, že ta slova měla až magický účinek. Jaká to ironie ve světě, kde magie je součástí všeho. Linda se zastavila mezi dvěma vzlyky, aby se vzápětí rozbrečela ještě víc.
„Ani jste ho pořádně neznal!“ vmetla mi do obličeje, ale potom trochu vychladla, „jen doufám,“ popotáhla, „že on vás stačil poznat natolik, aby věděl, že je dobré svěřit vám vedení Rady.“
Raději jsem přešel to, že ona a její podvratná skupina jsou vlastně tím opravdovým důvodem, proč jsem v Čarozemi a ucházím se o to místo.
„Proč bych měl vést Radu?“ zeptal jsem se, osvícen náhlou myšlenkou, „to vy jste Arnulfova dcera, všem to řeknu a vaše rodová linie může nerušeně pokračovat.“
A já se budu moct poklidně vrátit domů a žít si svůj opravdový život, dodal jsem si v duchu.
Linda se rozesmála. Zvraty jejích nálad byly občas tím pravým materiálem pro psychologa, specializujícího se na schizofrenii. Ale tenhle její smích byl hořký a neupřímný a zazníval v něm skrytý smutek.
„Myslíte, že mě snad otec tajil před světem?!“
Musel jsem uznat, že to byl z mé strany poněkud divoký dohad, ale jak se říká, tonoucí se stébla chytá.
„Ne, je to jinak,“ její hlas zledovatěl a naplnil se nenávistí, „ženy se sice tady v Čarozemi těší velké úctě, mohou dokonce i dědit majetek, tedy pokud se provdají, ale nikdo by jim nikdy nesvěřil do rukou opravdovou moc. Jsme jen krásnými ozdobami, které muži krmí rozkazy a sladkými řečičkami.“
Rázem se mi v mnohém vyjasnil Lindin přístup k většině mužů.
„A to je jen dobře,“ ozvalo se od dveří úlisně, „protože moc v rukou ženy je věru nebezpečná věc.“
Otočil jsem se za hlasem. Zrovna tuhle horu sádla bych tu nečekal, ale nebylo pochyb o tom, že tenhle růžolící cvalík v hnědém plášti byl Ota z Oberonu.
Supi se začínají slétat, napadlo mě a ani v nejmenším jsem netušil, jak děsivě blízko pravdy jsem.
„Co vy tu chcete?!“ zeptal jsem se ho příkře.
„No dovolte,“ zvedl Oberonský pán svůj prasečí nosík, „přijel jsem vyjádřit svou lítost nad skonem bývalého Velmistra.“
Začínal jsem vidět rudě.
„Vždyť naposledy vydechl sotva před pár minutami, jak jste mohl vědět, že zemře!?“
„Doneslo se mi, že mu není dobře, takže jsem vyrazil, abych …“
Dál už jsem ho mluvit nenechal ani jedinou vteřinu a neurvale mu skočil do řeči. Linda na mě nevěřícně zírala, ale bylo mi to jedno. Každý z nás občas potřebuje nějaký ten ventil, aby se nezadusil vlastním vztekem.
„Abyste zde byl první a mohl touto starostlivostí dokázat své předpoklady pro jeho funkci,“ navázal jsem jízlivě, „jak šlechetné a nezištné.“
Ota nabral ve tváři nádhernou rudofialovou barvu, což mi dalo alespoň malý pocit zadostiučinění, a roztřásl se, což mělo pro změnu za důsledek jeho oblíbený ‚želé efekt‘.
„Co…co…co si to dovolujete!“ koktal rozčíleně.
„Ven,“ řekl jsem, Ota však neuhnul ani o krok, jen ještě více zfialověl.
Jenže to bylo na mě moc, pokud nechtěl mít ani tolik respektu, aby ustoupil nazuřenému cholerikovi, dobře mu tak. A že se ve mně pěkně vařila žluč.
„O-dej-dě-te!“ vyslabikoval jsem, rozzuřený na nejvyšší možnou míru, a máchl rukou směrem ke dveřím, snad ze strachu, aby nezabloudil.
Příliš pozdě jsem ucítil, jak mi celým tělem proběhlo ono podivné zamrazení, doprovázející magii, zatímco ta opouštěla mé prsty, rozdivočelá mým vnitřním rozpoložením.
Nádherně rudý závoj narazil do Otova tučného těla silou rozjetého vlaku a přes jeho váhu jím balistickým obloukem prorazil dveře. Poté sir ztěžka, ale o to ladněji dopadl na naleštěnou podlahu na chodbě a ještě dobrých dvacet metrů klouzal na své sedací části, než se úplně zastavil. Celou tu dobu ze sebe nevydal ani hlásku.
Otočil jsem se od toho výjevu sice mírně vyděšený tím, jak daleko jsem zašel, ale zato s nádherným pocitem téměř dokonalého uspokojení. Mlčky jsem očekával alespoň drobná slůvka díků od Lindy, ta však byla bílá jako stěna a chřípí se jí nezřetelně třáslo. Rázem mi bylo jasné, že její reakce s klidem předčí veškerá má očekávání.
„Pokud nedokážete držet své síly na uzdě,“ pronesla ledově, „nemáte tady co dělat. Alariku, vyhoď sira ven, buď tak laskav.“
Rytíř se překotně zvedl z křesla, vzal mě pod paží a chystal se mi ukázat dveře z druhé strany.
„Alariku,“ upozornila ho jemně Linda a její hlas nepřipouštěl žádné námitky, „copak jsem se nevyjádřila dost jasně? Řekla jsem snad vyhoď, ne vyprovoď za dveře jako vítanou a váženou návštěvu.“
Než jsem si stačil uvědomit, co se děje, Alarik se na mě jako obvykle útrpně usmál, načež mě chytil pod límcem a já si mohl na vlastní kůži vyzkoušet Otův let. Tedy skoro. Dveře do salonku zůstaly otevřené, takže jsem zůstal ušetřen toho potěšení sám si je otevřít.
Můj klouzavý pohyb ustal až u Oty, který se právě postavil na nohy. Na malý moment jsem měl dojem, že se mě pokusí pořádně nakopnout, ale pak nejspíš sebral zbytky své sebeúcty a ovládl se.
„Následky si ponesete sám,“ ucedil jen skrz zaťaté zuby a důstojně odkráčel.
Z těchto jeho slov jsem si příliš nedělal, neviděl jsem ještě jedinou možnost, jak by mi mohl uškodit. Mnohem více mě sebralo to, s jakým klidem mě Linda nechala vyhodit a jak ochotně se Alarik jejího přání zhostil.
Po tomhle zchlazení jsem sice chápal, že jsem se unáhlil a zašel až příliš daleko, ale to Lindě stejně nedalo právo mě takto potrestat, ať už se jí v poslední době stalo cokoliv. Právo takto se mstít bych přiznal snad jedině Otovi, ačkoliv jsem pochyboval, že by ho kdy využil. Jisté bylo jen to, že kromě mé zadnice dostala pěknou ránu i má ješitnost.
„Líbí se ti na té zemi?“ vyrušil mě z rozjímání Zeron, který se náhle vynořil zpoza rohu.
Napřáhl pravici a pomohl mi na nohy. Byla to první událost toho dne, kdy mi někdo ukázal i přátelskou tvář.
„Díky,“ ocenil jsem jeho snahu, „už to přestávalo být příjemné.“
„Posadil ses pěkně, jen co je pravda,“ usmál se mág a v černých očích mu pobaveně zajiskřilo, „ale ten první let byl bezkonkurenčně lepší, to jistě promineš.“
Zasmál jsem se. Nemohl jsem si pomoct, ale pomyšlení na Otovo vyhození ve mně vyvolalo přímo nezastavitelnou lavinu smíchu. Nikoliv tak už důsledky tohoto extempore.
„To přiznávám bez mučení,“ přisvědčil jsem a snažil se uklidnit.
Smích mě definitivně přešel ve chvíli, kdy Zeron připomenul Arnulfovu smrt.
„Měl bych ještě jít projevit Lindě soustrast,“ zvážněl, „ale ty už tam raděj nechoď, než se uklidní. Dole v prvním patře se bude konat mimořádné zasedání, bohužel se všechny nepříjemnosti nakupily a Rada je musí ustát a vyřešit právě teď.“
Takže supi se vážně už slétli, aby hodovali na sotva vychladlé mršině, pomyslel jsem si trpce, ale mlčel jsem, jen jsem pokýval hlavou a vyrazil chodbou.
Alkohol v krvi udělal své, takže jsem hodnou chvíli bloudil chodbami a hledal správné schodiště. Ale aspoň jsem měl dost času trochu se uklidnit a vyčistit si hlavu.
Když jsem konečně sešel dolů, čekal na mě přede dveřmi Senetra.
„Doufám, že víte, co je zapotřebí udělat,“ upomenul mě třesoucím se hlasem, nejspíš stále nezapomněl na naše poslední setkání, jež nepatřilo zrovna k těm nejšťastnějším.
Už druhou poznámku za malou chvíli jsem přešel mlčky. Nechtěl jsem sebou nechat dál orat brázdu, tak jak se pánům hospodářům okolo právě hodilo. Během cesty od salonku jsem si totiž nejen utřídil myšlenky, ale v mé hlavě se zrodil i plán, jak nechat ostatní členy Rady rozhodnout samotné, kdo bude nadále jejich vůdcem a představeným. Já chtěl mít čisté ruce a hlavně svědomí.
Senetra vešel. Já se nadechl, abych mu dal chvíli času a mohl bez podezření následovat jeho příkladu. Šanci udělat to jsem však nedostal. Z vedlejší chodby se vyřítil Jakub a neomaleně mě popadl za rukáv.
„Doufám,“ pronesl a v očích mu zaplály zlostné plaménky, „že si uvědomuješ, co jsi způsobil tím, že jsi se nedržel mých instrukcí a nepočkal tam, kde jsem ti řekl. Strávil jsem se svými muži několik hodin hledáním, mysleli jsme, že se ti něco stalo. A já kvůli tomu promeškal,“ zarazil se, „však víš koho.“
Nechápal jsem, že zrovna on, kterýžto nejevil o Velmistra pražádný zájem, bude tak převelice trpět tím, že ho nezastihl naživu. Navíc jsem nečekal, že bude mít ještě tolik odvahy, aby se tu ukázal, natožpak aby se do mě ještě s takovou vervou navážel. Já na jeho místě už bych byl velice daleko od lidí, které jsem zradil. Jenže on nejspíš nevěděl o tom, že jeho tajná záškodnická akce není tak úplně tajná. Bylo načase mu dát jasně najevo, že vím, co udělal.
„Mé provinění vůči tobě není ničím ve srovnání s tvým proviněním vůči všem v Čarozemi,“ odtušil jsem suše.
Jakub zbledl jako stěna a zalapal po dechu, než však stačil cokoliv říct, vklouzl jsem dovnitř a nechal ho stát na chodbě, napospas svědomí.
V poradním sále bylo až podivuhodně živo. Rozhodně to nevypadalo, že by většina Radních nějakým způsobem trpěla ztrátou svého představeného. Ani Jakub, který vklouzl do místnosti těsně po mně se zdánlivě klidným výrazem a přidal se k mlčenlivé dvojici Zerona a Alberta, nevypadal situací nijak nadšeně, ačkoliv to mohlo být zapříčiněno také tím, co jsem mu jen před pár okamžiky sdělil. Ostatní Radní bujaře debatovali a jedinci se silnějšími žaludky se i smáli.
Tak tady máš ty své supy, pomyslel jsem si hořce, zatímco jsem se sunul kolem stolu k poslednímu volnému místu mezi Zeronem a Daidalem. Potom jsem se s ostentativním zašoupáním židlí o podlahu posadil. Ten zvuk jakoby vybudil Senetru k akci. Odkašlal si a rozhovory konečně utichly.
„Nemáme mnoho času,“ začal ztěžka, „takže to poněkud zkrátím a vynechám formality. Vy všichni, co tady sedíte, víte, jaké neštěstí nás potkalo. Je to těžká rána, protože to, co nás čeká, si dozajista vyžádá aktivní účast nás všech a každý schopný člověk bude mít cenu zlata.“
Na chvíli se odmlčel a každého si krátce změřil ostrým pohledem.
„Ale nesmíme začít zoufat, bude třeba čelit našim problémům čelem, jak jim vždy čelili naši otcové a dědové.
Prvním bodem dnešního programu je volba nového Velmistra. K situaci, jako je tato, nedošlo už pár staletí, většinou měl každý odcházející Velmistr mužského potomka, kterému předal svou funkci. Proto jsem byl králem Karlosem pověřen dohledem nad touto volbou, ač je to samozřejmě pouze formalitou, nemám žádné hlasovací právo. Jeho Veličenstvo však vyjádřilo naději, že vaše rozhodnutí bude adekvátní situaci v zemi.“
Mezi Radními to zašumělo, ale tím vše skončilo. Bylo až ku podivu, že nedošlo k žádné slovní ani jiné potyčce.
Boj však zuřil ve mně, protože jsem ještě pořád nebyl srozuměný se svou rolí.
„Než přistoupíme k hlasování,“ dodal ještě Senetra, „jsem povinen vás ještě informovat o vůli zesnulého Velmistra. Ten si přál, aby se jeho nástupcem stal představitel druhého nejsilnějšího, tedy Rogholdského, rodu.“
Všichni se na mě podívali a já cítil, jak se mi do tváří žene červeň.
„Vzhledem k tomu, že je to v souznění s tradicemi a vůli posledního Velmistra, navrhl bych sira Reginalda jako prvního kandidáta na post nejvyšší,“ ozval se s předstihem před ostatními Marten.
Na toto zvolání všichni na okamžik ztichli a pohroužili se do svých myšlenek.
„Není snad až zas tak nutné lpět příliš úzkostlivě na tradicích,“ pronesl do nastalého ticha Ota pomalu, snad aby dal ostatním čas vypořádat se s jeho názorem, „myslím, že Velmistrem by měl být někdo jiný - starší, zkušenější, moudřejší.“
Na každý z přívlastků dal patřičný důraz a rázem bylo mnohem jasnější, jak mi hodlá uškodit.
„Jinými slovy navrhuješ sebe sama,“ usmál se Daidalos útrpně jako rodič snášející rozmary svého dítěte, „ale to by nešlo, nikdo tě neposlechne.“
Těch pár hloupých vět vyvolalo úplnou lavinu. Na Otovu stranu se již tradičně přidali nejen Lucio a Janes, ale i Bertan a Panus. Daidalos na svou stranu strhl Martena a Cierana a i Zeron se zdál být s myšlenkou mého Velmistrovství srozuměný. Asi jako jeden z mála ctil přání Arnulfa. Jakub jen mlčky seděl, ruce založené na prsou, a mlčky sledoval tu vřavu, což byla ostatně jediná činnost, ve které v Radě vynikal. Do toho všeho ještě Albert vykřikoval poněkud nemístné poznámky o válce, čímž završil celkový zmatek.
Já jsem strnule seděl a snažil se tvářit nestranně, protože jsem, i přes to všechno, co mi řekli Linda a Senetra, nechtěl být zvolen dalším Velmistrem. O to horší bylo, že právě ono zvolení bylo nezbytné pro mou další budoucnost v Čarozemi. A vůbec nic nešlo tak hladce, jak všichni s jistotou tvrdili. Zatím to vypadalo tak, že budu čímkoliv jiným než Velmistrem.
„Vždyť on je sotva opeřeným mládětem a vy, staří dravci, ho chcete nechat, aby vás vedl?“ vzkypěl náhle Lucio hlasitěji než ostatní a do jeho pohublé zažloutlé tváře se vloudila zlostná grimasa, „to není příliš moudré rozhodnutí, nemyslíte?“
„Možná jsme to my, kdo už sem nepatří,“ odvětil zcela klidně Albert a byla to první rozumná slova, která jsem měl tu čest od něj slyšet, „sám jsi řekl, že jsme staří, možná jsme až přestárlí pro tuto funkci. A boje, kterým se dozajista nevyhneme, nejsou ničím pro starce, ale vším pro mladé muže.
Abych tedy použil slova, která zde již byla vyřčena, nač lpět na tradicích a volit starce, doba si žádá mladou krev.“
„Mlč, ty starý blázne, a starej se o své,“ okřikl ho Ota, bezpochyby rozlícený tím, že se někdo odvážil použít jeho vlastní slova proti jemu samotnému.
Nevím, jestli už Albert opět nevnímal, nebo tato krajně neuctívá slova přešel, každopádně na ně nijak nereagoval. Byl tu však člověk, který už měl všeho toho nesmyslného halekání dost. Tedy vlastně dva, ale Strofus byl na nohou dříve, než jsem se já rozhodl k akci.
„Pánové,“ řekl autoritativně, aby si zjednal klid, „vím, že nemám žádné právo zde promlouvat, ale rád bych se s vámi podělil alespoň o pár slov.
Máte-li pocit, že je právě teď nejvhodnější doba ke stanovení rekordu v délce volby Velmistra, pak prosím, poslužte si dle libosti. Ale vezměte potom na svá bedra i zodpovědnost za to, až nás Latriánská spojenecká vojska rozdrtí na prach, zatímco se tu budete hádat.“
„Nemůžete Latriánské nazvat Spojenci, ti byli dobří lidé a zvítězili zcela po právu,“ zašeptal Albert nepřítomně a já měl pocit, že jsem byl jediný, kdo jej slyšel.
Nedostal jsem ale příliš času přemýšlet nad jeho slovy a s čímkoliv si je spojit, protože události náhle dostaly spád.
„Senetra má pravdu,“ otočil Ota a očka mu očekáváním jen zasvítila, „zahajme volbu.“
Všechny pohledy se jako na povel otočily k Albertovi.
„Jako nejstaršímu členu Rady, náleží ti právo první volby,“ sdělil mu pravděpodobně celkem zbytečně Senetra, načež mávl rukou a nad stolem vyvstala plamenem dvě jména – Reginald z Rogholdu a Ota z Oberonu.
„Almenium volí Reginalda,“ pronesl zvučně Albert a vyslal směrem k mému jménu proud oranžového světla.
Pod mým jménem se objevil erb stejné barvy s ozdobně vyvedeným A.
Potom vše šlo ráz na ráz.
„Portholdu volí Otu,“ pokračoval Panus.
Šedivý paprsek proťal místnost a stav byl vyrovnán – pod Otovým jménem se skvěl šedý erb s P.
„Caledonský rod volí Reginalda.“
„Zenevský rod volí Reginalda.“
Cieran a Zeron vykřikli téměř současně a proudy černé a bílé se srazily u mého jména, pod kterým se objevil černý erb se Z a bílý s C.
Srdce mi v hrudi navzdory mým názorům poskočilo. Snad to nebude tak zlé, pomyslel jsem si nadšený tím, že možná nebudu vůbec dohnán ke krajnímu řešení, které jsem měl v záloze. Pouhou tou myšlenkou jako bych vyvolal odvetu.
„Larnak volí Otu,“ křikl rázně Lucius.
„Jalbarský rod volí Otu,“ zvolal Janus.
„Bogurd volí Otu,“ přidal se Bertan, muž, jenž mi předal odznaky Radního – rázem se vysvětlila jeho tehdejší neochota.
Tato salva znamenala tři erby pro Otu – žluté L, temně modré B a vínové J – čímž se Oberonský pán dostal do vedení a samolibý výraz v jeho tváři svědčil o tom, že si je svým vítězstvím jist.
Rozhostilo se napjaté ticho a já usoudil, že řada je na mně. Na malou chvíli jsem zaváhal, ale pak jsem s vědomím, že dělám správnou věc, zvedl ruku s rodovým prstenem, požádal všechny jeho předchozí majitele o odpuštění a vyslal proud krvavě červeného světla mezi obě jména. Jako bych byl opravdu prolil svou krev.
„Roghold se vzdává svého hlasu,“ zašeptal jsem směrem k překvapeným Radním, kteří jen nechápavě zírali, protože nikdo z nich nejspíš nepamatoval, že by některý Radní myslel na někoho jiného než na sebe.
Překvapené ticho narušil Otův hurónský smích.
„Jak šlechetné,“ pitvořil se, „ale kopeš si hrob! Oberon hlasuje pro Otu.“
Nebyl to však Otův smích ani poznámky, co mě ranilo nejvíce. Mnohem horší byl Senetrův pohled a vědomí, že jsem dal věcem mnohem volnější průběh, než bych byl rád já i on s ostatními, kteří mě do toho všeho namočili. Bez mého hlasu bylo Radních jedenáct a tudíž jeden ze dvou kandidátů musel být nevyhnutelně zvolen, už jen proto, že se u nikoho dalšího nedalo předpokládat stejné rozhodnutí, jaké jsem udělal já. Nebylo tedy na mně, kdo bude zvolen.
„Dobrun volí Reginalda,“ pronesl Daidalos tiše a vypadalo to, že se bojí toho, co by mohlo přijít.
„Milterský rod volí Reginalda,“ řekl mnohem rázněji Marten a pod blankytným D se objevilo ještě zelené M.
Stav byl tedy vyrovnám, kostky byly vrženy. S napětím jsem procházel, kdo už hlasoval, a potom se mi srdce málem zastavilo zděšením, protože jsem stejně jako před chvíli Daidalos a Marten pochopil, kdo zbývá. Posledním Radním, jehož hlas dosud chyběl, byl Jakub. A já náhle začal mít nepříjemné a neodbytné tušení, že nic nepůjde tak, jak by si mohl Senetra a ostatní spiklenci přát...