Cesta za Herkulovy sloupy (1. část)

Nad věžemi Atlantis zářilo zlaté slunce, jehož paprsky se odrážely v kapkách vln roztříštěných o mola a tvořily tak barevnou mozaiku. Moře se vlnilo jen lehce, neboť krom lehkého osvěžujícího vánku panovalo téměř bezvětří, což byla poměrně úleva oproti silným bouřkám posledních dnů, které donutily obyvatele města zvednout ochranný štít. Na západní molo se snášel Daidalos, který krom očekávaných zásob přivážel i nové posily pro tým. Přestože intergalaktický most umožňoval snadnou komunikaci se Zemí, zůstali Daidalos a Apollo, střídající se na cestách mezi Zemí a Atlantis téměř jako pravidelná linka, hlavním způsobem dopravy jak nových lidí, tak zásob.
Kpt. Elena Jordanová sledovala přistání jedním z oken lodi. Nemohla se vynadívat na obrovské město, jež se mělo stát minimálně po několik následujících měsíců jejím domovem. Stále nemohla uvěřit, že její jméno, figurující na seznamu kandidátů pro posílení expedice spíše do počtu, alespoň jak se na to dívali mnozí zahraniční zasvěcenci, bylo nakonec mezinárodní komisí vybráno. Patrně se nakonec odpovědní lidé shodli na tom, že by Elena jakožto vojenský specialista v oboru informačních a komunikačních technologií, absolvent řady speciálních výcviků, důstojník ošlehaný mnoha zahraničními misemi a v neposlední řadě jeden z předních odborníků přes počítačové systémy, mohla přinést expedici užitek. Pro Elenu znamenala cesta na Atlantis výzvu dokázat něco nového, něco velkého, ale i, jak to ona s žertem říkala, připsat si další zajímavý bod do životopisu. Druhým, kdo měl z jejího vybrání radost, byla pochopitelně česká vláda, minimálně ta její část, která o programu věděla, neboť se jí podařilo do expedice „procpat“ dalšího ze svých lidí. Ministr obrany si mohl škodolibě mnout ruce a ukazovat prstem na svůj německý protějšek, s nímž se v soukromí vsadil, že nakonec bude dána přednost české důstojnici před německým odborníkem.
Jakmile se dostala do města, nevycházela z údivu. Nicméně na obdivování technologie a designu neměla čas. Plukovník Steven Caldwell se nabídl, že nováčkům pomůže alespoň tím, že je dovede do kanceláře plukovníka Carterové, velitelky expedice, jenže pro ohromení nováčků moc pochopení neprojevil, takže pokud ho nechtěli ztratit z dohledu, museli jít a nikde se nezastavovat.
Plukovník Samantha Carterová se zdála jako milá osoba. Elena nepochybovala o tom, že si umí vydobýt respekt od svých podřízených, ale ze zkušenosti se svými předchozími velícími důstojníky usuzovala, že nejspíš jinak, než bezduchým „pliváním“ rozkazů. Nevypadala jako někdo, kdo by se často dostával do konfliktů. Podle toho, co o ní slyšela během letu, měla bohaté zkušenosti a její novopečení podřízení je ctili stejně jako její znalosti.
Kapitán Jordanová se probrala ze zamyšlení. Oči všech v jejím okolí se upíraly na ní. Chvilku těkala pohledem sem a tam a pak řekla: „Kapitán doktorka Elena Jordanová, madam.“
Samantha Carterová se usmála. Elena jen zaraženě čekala, jak moc špatně odpověděla na otázku, kterou vůbec nepostřehla.
„Plukovník Samantha Carterová,“ dostalo se jí odpovědi. Přestože se Eleně mělo ulevit, zarazila se ještě víc. Nemohla se zbavit pocitu, že opravdu něco řekla špatně.
„Omlouvám se, madam, já…“ pokoušela se nějak reagovat Elena.
„To je v pořádku, kapitáne. Připadala jsem si stejně, když jsem sem přišla,“ zasmála se plukovník Carterová. „Vy jste informační a komunikační specialista, že ano.“
Elena nesměle přikývla. Pak se ale projevil výsledek mnohaletého vojenského drilu a dodala. „Ano, madam.“
Aniž by z tváře Samathy Carterové zmizel úsměv, zavolala jednoho z vojáků čekajících před kanceláří a vybídla Elenu, aby šla s ním. Měl jí ukázat, kde bude po dobu svého pobytu bydlet.
„Do služby se přihlaste zítra ráno.“
„Ano, madam,“ zněla Elenina reakce, než opustila kancelář velitelky expedice. V duchu doufala, že neudělala dojem úplného pitomce.
…
Noc byla dlouhá. Eleně se podařilo na chvilku usnout až k ránu. Jakmile se trochu zabydlela, vyrazila do chodeb města. Potkala několik zajímavých lidí. Překvapilo jí, jak jsou na Atlantis všichni přátelští. Jeden mladý vědec jí dokonce nabídl, že jí trochu provede a ukáže jí ta nejdůležitější místa. S nadšením souhlasila. Jen by teď bylo záhodno vzpomenout si, jak se vlastně jmenoval. Všechna cizojazyčná jména jí vždycky splývala. Vlastně anglická jména ještě byla schopná vstřebat, na misích se s anglicky mluvícími vojáky setkávala poměrně často. Ostatně i ruská jména si ještě dokázala zapamatovat. Ty roky povinné ruštiny alespoň u ní posloužily k něčemu dobrému, neboť rusky se uměla domluvit poměrně slušně. Nicméně tenhle člověk bohužel nebyl ani Rus ani nikdo z anglicky mluvící země, takže jeho jméno uvázlo někde hluboko v Elenině paměti, kam se pro něj nemohla dostat.
Když se objevila v kontrolní místnosti, aby se přihlásila do služby, uviděla krom spousty techniků i plukovníka Carterovou a dva další důstojníky, které neznala. Oba byli tmavovlasí, jeden menší a druhý vyšší se zajímavým účesem vypadajícím, jako by dotyčný zrovna vylezl z postele a nebo se dostatečně dlouhou dobu prodíral hustým křovím.
Jakmile k trojici došla a pozdravila se s nimi, plukovník Carterová je představila.
„Kapitáne, tohle je podplukovník John Sheppard, vojenský velitel expedice a tohle je major Evan Lorne, váš přímý nadřízený, budete zařazena k jeho týmu.“
Elena oba své nadřízené předpisově pozdravila.
„Vítám vás na Atlantis, kapitáne. Jak jste se zabydlela?“ zeptal se plukovník Sheppard pro odlehčení situace.
„Dobře, pane, děkuji,“ zněla reakce.
„To je dobře. Necháme vás teď v rukou majora Lorna. On vám vysvětlí jak to tu chodí,“ řekl John.
…
Major Lorne provedl Elenu po těch částech města, které včera neviděla. Jednalo se zejména o tělocvičny a zbrojírny. Většinu z toho, co jí říkal vlastně ani nevnímala. Město bylo impozantní a zážitků zkrátka bylo příliš, než aby zvládla poslouchat něco, na co stejně časem přijde sama. Major si nezájmu ze strany své posluchačky všimnul velice brzy, a tak přestal mluvit a čekal, za jak dlouho si toho kapitán Jordanová všimne. Pár chvil to trvalo, než se Elena zadívala na majora a řekla: „Omlouvám se, co jste říkal?“
Major Lorne se pousmál. „Je toho najednou moc, co?“
Elena přikývla.
„No, každopádně budeme muset prohlídku ukončit, protože za půl hodiny máme briefing před misí. Zasedací místnosti jste si nejspíš všimla, tak vás tam budu za půl hodiny čekat. Není nutné, abyste tam chodila s výstrojí, na to budete mít dost času po briefingu.“
…
Elena zvládla svůj první průchod bránou dobře. Samozřejmě pohled na okraj červí díry v ní vyvolal smíšené pocity, ale nechtěla na sobě dát nic znát před svým týmem a obzvláště ne před svým nadřízeným, který ostatně vypadal, že z nováčka moc nadšený není. Přestože během prohlídky města se zdál jako celkem přívětivý důstojník, po briefingu jakoby obrátil o sto osmdesát stupňů a začal se chovat poněkud odměřeně. Nejspíš si teprve úplně uvědomil, co ho vlastně čeká.
Po výstupu z brány se naskytl opravdu úchvatný pohled. Příroda na planetě vypadala vskutku nádherně. Kapitán Jordanová si prohlížela hustý les, přičemž se jí v hlavě objevovaly vzpomínky na ruské tajgy. Ze vzpomínek jí vyrušil hlas majora Lorna.
„Tak půjdeme. Budeme se držet téhle cesty,“ ukázal rukou před sebe na cestu, která se vinula od brány, „a uvidíme, kam nás zavede.“
Vyrazili. Cesta vedla pořád rovně lesem tvořeným převážně vysokými jehličnany, jejichž mohutné větve propouštěly minimum denního světla. Kolem se ozývaly typické zvuky, jaké můžeme v lese slyšet, šelestěním větví počínaje a zpěvem ptáků konče. Našlapování vojáků a praskání větví pod jejich těžkými botami se zdálo v ozvěně mnohem hlasitější, než ve skutečnosti bylo. Dalším narušitelem klidu se stala malá rezavá veverka, která přeskočením z větve na větev shodila šišku, jež zarachotila o kmen stromu a pak dopadla do jehličí.
Po dvou hodinách svižné chůze les začal řídnout, až nakonec přešel v louku, která po pár metrech přešla v pole. Zdálo se, že je něco kolem poledne a tak by člověk čekal na poli nějakou práci, ale kolem bylo úplně mrtvo. Tým přešel pole a pokračoval dál po cestě, jež se poměrně rozšířila. Patrně proto, aby po ní mohly jezdit vozy.
Brzy se na kopci otevřel pohled na vesnici. Vlastně spíše opevnění. Na vrcholu kopce stálo dřevěné sídlo a kolem několik nízkých dřevěných domků s doškovými střechami. Společnost na téhle planetě, jak se zdálo, byla na velmi nízké úrovni vývoje. Celá osada pak byla obehnána mohutnou dřevěnou palisádou. Tým zamířil k bráně, kupodivu otevřené dokořán. Jak se Atlanťané přibližovali, poznali, že v osadě panuje neobvyklý ruch. Tedy neobvyklý nakolik ho oni sami neobvyklým shledávali, neboť, kdo ví, ve zdejších podmínkách mohl být naprosto obvyklý. Jakmile se přiblížili těsně k bráně, kolem nich se do země zabodlo několik šípů vystřelených lučištníky stojícími na palisádě. Major Lorne okamžitě rozkázal krýt se, což šlo poměrně těžko, neboť stáli na otevřeném prostranství, a připravit se k obraně. Další střely už však nepřiletěly. Patrně ty první znamenaly varování. Z brány vyšel postarší vysoký a ramenatý muž spolu s dalšími pěti, přinejmenším stejně mohutnými jako byl on. On sám nedržel žádnou zbraň, ale jeho doprovod svíral v rukou kopí a sekery a lučištníci na bráně založili šípy do tětiv.
„Vy nejste Wraithové,“ poznamenal muž s údivem.
„Ne, to nejsme,“ odpověděl nedůvěřivě major Lorne.
„Ale přesto přicházíte skrze Kruh Předků,“ pokračoval muž.
„To přicházíme,“ kývnul major hlavou.
„Kdo tedy jste?“
„Průzkumníci. Nechceme vám ublížit,“ dodal rychle a podíval se za mužova záda na jeho ozbrojený doprovod.
„Tedy průzkumníci. A co tu zkoumáte?“ zeptal se muž příkře.
„Zajímá nás, jací lidé žijí na jiných planetách,“ rozhodl se major odpovědět co nejstručněji. „Jsme vážně mírumilovní. Nebojujeme, když nejsme napadeni.“ Major se znovu zahleděl na ozbrojence, dávaje jasně najevo, že mu jejich společnost není nijak příjemná.
„Bohužel jste si vybrali pro svou návštěvu velmi nevhodnou dobu. Každým dnem čekáme návrat Wraithů, proto by bylo nejlepší, kdybyste odešli.“
„Vy čekáte návrat Wraithů?“ podivil se major.
„Ano. Vrací se sem každých deset let a ta doba přichází právě teď. Čekáme je každým dnem, proto opouštíme osadu. Odcházíme se ukrýt.“
„Kolik osad tu je?“ zeptal se major.
„V nejbližším okolí ještě dvě. Ukrýváme se na stejném místě jako jejich obyvatelé.“
„A Wraithové vás ve vašem úkrytu nikdy nenašli?“
„To se teprve uvidí. Použijeme ho poprvé. Předchozí úkryt Wraithové objevili při poslední sklizni. Tehdy sebrali spoustu z nás.“
„Je dost dobře možné, že se to stane znovu,“ poznamenal major.
„Co tím chcete říct?“
„Mohli bychom vám pomoci.“
„Jak?“
„Nejbezpečnější bude, když utečete skrze bránu…“
„Bránu?“
„Kruh Předků. Na jiné planetě vás hledat nebudou.“
„Neumíme ovládat Kruh Předků.“
„Ale my ano. Můžeme vás zavést na planety, kde se můžete přinejmenším dočasně schovat.“
„A jak máme vědět, že nás nezavedete přímo k Wraithům?“
„Nemůžete, ale dávám vám své slovo, že…“
„Neznám vás. Vaše slovo pro mě pramálo znamená. Nechceme vaši pomoc a nechceme se s vámi ani bít. Odejděte!“
„Podívejte, nenávidíme Wraithy stejně jako vy, válčíme s nimi. Když odejdeme, spousta z vás sklizeň nepřežije, ale když využijete naší pomoci, můžete přežít všichni.“
Muž se na chvíli zamyslel. Cizincova nabídka ho lákala, ale nakonec přece jen zvítězila opatrnost. „Ne, nechceme vaši pomoc. Jděte pryč!“
„Jak chcete.“ Major dal pokyn týmu. Obrátili se a mířili zpět k bráně.
„Pane,“ oslovila Elena majora cestou.
„Ano?“
„Co zkusit nějakou z těch osad, o které mluvil ten člověk? Třeba by tam byli rozumnější.“
„Ne! Jejich chování se dá chápat, nevěří cizincům. Když nechtějí naši pomoc, nemáme důvod zůstávat na planetě, kde se můžou každou chvíli objevit Wraithové. Bude nejlepší, když se vrátíme na Atlantis.“
„Ale oni zemřou.“
„To je možné, ale co máme dělat? Odvést je odtud silou? Sklizně zažívají odnepaměti, jsou na to zvyklí. Nemůžeme zachránit všechny v galaxii. Navíc proti jejich vůli.“
To, co major řekl, znělo poněkud bezcitně, ale Elena si uvědomila, že má vlastně pravdu. Tauriové operují v Pegasově galaxii pouhých několik let, zatímco Wraithské sklizně jsou zdejší obyvatelé zvyklí zažívat po generace. Lidé, které členové expedice zachránili, jsou mizivým počtem proti těm, kteří zemřeli při sklizních.
Došli na okraj lesa, když uslyšeli pro všechny v týmu, krom Eleny, známý zvuk.
„Co je to?“ zeptala se Elena, když zaslechla podivné bzučení.
„Průzkumná stíhačka,“ odpověděl major. „Sklizeň začne brzy. Musíme přidat do kroku, ať se stihneme dostat k bráně.“
Náhle se jim za zády ozvaly zvuky střelby a výbuchů. Major se ohlédl. Z vesnice na kopci stoupal kouř. Obyvatelé zanechali sbírání majetku a jen s trochou jídla a osobních věcí se dali na zoufalý útek. Několik jich bylo přeneseno do stíhačky, která udělala pár kruhů kolem vesnice a pak se zase obrátila zpět k bráně. Atlanťané celou scénu sledovali zpod stromů. Doufali, že si jich pilot nevšiml. Kdyby oznámil, že jsou na planetě, sklizeň by bezpochyby začala mnohem dřív, než bylo původně plánováno.
„Jdeme! Nemáme moc času!“ zavelel major.
Vojáci se sotva dali do pohybu, když za sebou uslyšeli volání muže, s nímž před chvílí mluvili. Major se zastavil a otočil se k němu.
„Počkejte. Vážně nás můžete schovat tam, kde nás Wraithové nenajdou?“
Major přikývl.
„Vezměte nás s sebou, prosím,“ obrátil muž.
„Přiveď své lidi. Ať se nezdržují sbíráním čehokoli. Ať vezmou jen tolik, kolik je nebude zpomalovat. Veď je ke Kruhu Předků.“
Muž pokýval hlavou a pak se rozběhl zpět do vesnice. Major vyzval Elenu, aby s ním počkala na vesničany. Zbytek týmu poslal k bráně kvůli varování před začátkem sklizně.
„Myslíte, že budou chtít, abychom čekali i na lidi z těch dalších vesnic?“ zeptala se Elena.
„I kdyby, nebude čas,“ odpověděl major. „Budeme rádi, když to stihneme k bráně už takhle.“
Z vesnice vyběhl zmatený hlouček lidí nesoucích v rukou všechno možné. Někdo nesl pokrývky, někdo jídlo, jiný ošacení, některé ženy nesly v rukou malá děcka. Pár vojáků z domobrany se vesničany pokoušelo udržet pohromadě a popohnat je přes louku a pole ke stromům.
„Majore Lorne,“ ozvalo se z vysílačky. Major odpověděl. „Směrem od brány proletělo pět stíhaček,“ pokračoval seržant Dean.
„A kruci,“ zaklel major Lorne.
„Sklizeň začala?“ chtěla se ujistit Elena.
„Jo. A jestli skrze bránu proletělo jen pět stíhaček, tak na orbitě čeká mateřská loď nebo při nejmenším křižník. To znamená, že brzy tu bude stíhaček mnohem víc,“ odpověděl major.
„Tak to abychom si pospíšili.“
„Kdepak. Na bránu teď nemůžeme spoléhat. Nikdy nás k ní nenechají dojít. Navíc i kdybychom se tam dostali, budou jí držet aktivovanou.“
„To ale můžou jen třicet osm minut, nebo ne? Když po té době budeme rychlejší…“
„Když. A když ne? To je moc riskantní.“
„Stejně jako vracet se přes to holé prostranství do vesnice a pak spoléhat na nějaké jejich tajné skrýše. A pokoušet se přečkat sklizeň v lese asi taky nebude to pravé.“
„Ne. I kdyby nás v lese neviděli, budou přelétávat a sbírat naslepo. Ale máte pravdu. Bude lepší to risknout s lesem, než se jim vystavovat na louce. Sakra kde je s těmi vesničany?“ vyštěknul major, když nad hlavou slyšel bzučení šipek.
Elena se ohlédla k vesnici. Lidé se v neurčitém hloučku pokoušeli doběhnout do lesa. Stíhačky se k nim rychle blížily. Eleně okamžitě došlo, že pokud zůstanou pohromadě, stanou se snadným terčem. Vyběhla na okraj lesa a zakřičela, aby se rozdělili, ale nemohli jí slyšet.
„Musí se rozdělit.“
Major Lorne přikývnul. Oba vyběhli vesničanům naproti. Stíhačky už mezitím udělaly několik kol a značnou část lidí sebraly. Tři ze šipek už patrně nabraly, kolik mohly, a tak se piloti rozhodli vrátit k bráně. Zbylé dvě zamířily k vesnici. Major s Elenou toho chtěli využít. Vynaložili značnou snahu, aby přiměli vojáky domobrany lidi rozdělit a přitom je popohánět v běhu. Sami se drželi vzadu, aby hlídali, kdy se stíhačky nad vesnicí obrátí a poletí zpět, což mohlo být každou chvíli. Pilotům nejspíš nepotrvá dlouho, než zjistí, že vesnice je prázdná a rozstřílí ji na třísky.
Konečně se první lidé dostali pod stromy. Měli tendenci zastavit a odpočinout si, ale major poslal Elenu, aby je vedla dál do lesa. Sám zůstal mezi posledními, aby jim udával tempo. Když se ohlédl, spatřil nejen, jak se šipky vracejí k nim, ale také, jak se v dálce snáší wraithský křižník. Patrně se věnoval sklizni jiných vesnic. Major začal střílet na jednu z blížících se stíhaček. Trefil jí, jenže žádné velké poškození patrně nezpůsobil, neboť se dál blížila stejným tempem. Lorne zakřičel na uprchlíky, aby si pospíšili, a pokračoval v palbě na stíhačku. V té činnosti však nemohl pokračovat dlouho. Musel uhnout stranou, jinak by ho piloti sklidili spolu s lidmi, kteří stáli kolem něj. Měl štěstí. Lidé, kteří se ještě nedostali do lesa se rozprchli a stíhačky zahnuly za nimi, takže se jim většinu z nich podařilo s klidit, Lorne však uhnul jen kousek stranou z přímého směru šipek, takže se paprskům vyhnul. Když zjistil, že kolem není, koho zachraňovat, vběhl do lesa. Lidé byli vyčerpaní, ale museli zůstat v pohybu. Elena s Lornem je směřovali k bráně. Nad stromy se neustále ozývalo zlověstné bzučení wraithských šipek. Slétlo se jich mnohem víc. Tu a tam mezi stromy probleskl paprsek. Občas se podařilo pár lidí sebrat. Lorne s Elenou hlídali uprchlíky, které stále drželi daleko od sebe, aby se nezatoulali příliš daleko, a popoháněli opozdilce. K bráně je čekala ještě daleká cesta.
Vesničané začínali ztrácet dech. Už nemohli dál běžet. Major Lorne a kapitán Jordanová se je pokoušeli pobízet, ale už jim to nebylo nic platné. Už prostě nemohli. Jenže šipky jim nad hlavami stále bzučely, a tak přece jen vyvíjeli jistou snahu pokračovat. Od brány je dělilo už jen několik stovek metrů. V křovích kolem se mihotaly tajemné stíny, které vesničany mátly a děsily. Major Lorne se najednou zastavil. Z rytmu běhu ho vytrhl zvuk krátké střelby. Ohlédl se. Nikde neviděl Elenu. Rozhlédl se kolem, ale nikde nebyla. Kus se vrátil. Elena se zmateně rozhlížela kolem sebe a čas od času kamsi do stínu vypálila několik nábojů. Do reality jí vrátila ruka, jež jí pevně stiskla paži a trhla s ní.
„Nic tam není,“ řekl major Lorne přísně. „Je to wraithská iluze.“
„Přísahala bych, že…“
„Nic tam není!“ zopakoval ještě přísněji a znovu trhl Eleninou rukou. „Pojďte, kapitáne!“
Elena byla stále zmatená, ale následovala majora.
U brány se krčilo něco přes padesát vyděšených a vyčerpaných vesničanů. Wraithové kolem ve svých lodích stále kroužili, ale brána byla zavřená. Bylo to sice zvláštní, ale major si řekl, že o tom, proč se nepřátelé nedrželi své taktiky během sklizně držet bránu otevřenou, bude přemýšlet až někde, kde budou všichni víc v bezpečí. Zadal tedy první bezpečnou adresu, na níž si vzpomněl. Nechtěl a ani nemohl uprchlíky přivést na Atlantis.
…
V kanceláři plukovníka Carterové se o budoucnosti hrstky uprchlíků s plukovníkem Sheppardem a majorem Lornem dohadovali dobré dvě hodiny. Nakonec se všichni shodli na tom, že pokud se nebudou moci vrátit na svou planetu, zkontaktují někoho ze svých přátel, zda by je nepřijali u sebe. Prozatím jim poskytnou všechnu možnou pomoc na planetě, kam je Lornův tým přivedl. Když vycházeli z kanceláře, Elena zastavila svého velitele.
„Majore, chtěla jsem vám poděkovat…“
„S Wraithy je to zpočátku složité,“ skočil jí major do řeči, „ale snažte se držet krok. Nebudu na vás na misích brát zvláštní ohledy. Musíte se rychle přizpůsobit, jinak budete pro tým přítěží.“
Jakmile řekl poslední slovo, otočil se a odešel, aniž by Elenu nechal cokoli říct. Chvíli stála a dívala se za ním, pak mu do zad poslala úšklebek a šla si po svém. Věděla, že při misi nezářila výjimečností, ale také si, dle jejího soudu, nezasloužila, aby jí velitel takhle zpražil.
V jídelně bylo živo. Držela v ruce tác s jídlem a rozhlížela se, kde by si v klidu mohla sníst oběd, aniž by jí někdo otravoval, nebo naopak aniž by ona otravovala někoho jiného. Mezi nespočtem cizích tváří objevila jednu známou. Nemohla uvěřit vlastním očím. Nečekala by, že tu potká svého dobrého přítele, s nímž se zná už od dob, kdy byla ještě studentka.
„Radku?!“ podivila se, když se přesvědčila, že muž, kterého si všimla je skutečně Radek Zelenka.
„Eleno, co ty tady děláš?“ doktor Zelenka se zdál ještě udivenější než Elena sama.
„No, pracuju tady,“ odpověděla s úsměvem.
„Jak dlouho jsi tu?“ začal Radek s otázkami sotva se pozdravili.
„Od včerejška. Přiletěla jsem na Daedalu,“ začala Elena odpovídat.
„Teda, normálně se tu nic neutají, ale tohle se ke mně nedostalo. Takže se teprve zabydluješ?“
„No, vlastně už sloužím. Mám za sebou první misi.“
„To je rychlost,“ podivil se Radek. „V jakém týmu sloužíš?“
„Vede ho jeden major. Zapomněla jsem jeho jméno, což bych neměla, ale znáš mě a jména. Začíná na L, to vím jistě.“
„Lorne?“ doplnil jí Radek.
„Jo, Lorne. To je ono. Zní to celkem jednoduše, tak proč si to nepamatuju?“ zasmála se.
„Tak to máš docela štěstí. Je to jeden z nejlepších, co tu jsou.“
„Stále mluvíme o jménech? Protože jestli ne, tak s tebou nesouhlasím.“
„Proč?“
„Je to…jak to říct a neurazit?“
„Neříkej, že se ti s ním špatně slouží?“
„Což o to špatně, ale…“
„Něco ti vytknul, viď?“
Elena kývla hlavou.
„Myslel jsem si to. Jenže to nebude chyba u majora Lorna, ale spíš to, že ty ses ještě nenaučila přijímat kritiku. Měla bys být šťastná jako blecha, že sloužíš právě v jeho týmu. On je sice občas až moc…jako to říct?...nedočkavý, ale vesměs není špatný. Na to přijdeš.“
„Snad.“
„A jak to vypadá doma?“
„No, nic moc se nezměnilo. Já tam vlastně taky moc nepobyla. Poslední dobou jsem jela z mise na misi. Znáš to, Irák, Afgánistán, Kosovo. Sotva jsem přijela z Iráku a pobyla chvíli doma, tak šup do Prahy a po pár týdnech sem.“
„Ne, že bych byl někdy v Iráku, ale musí to být rozdíl, co,“ zaškádlil Radek.
„Ale, tak. Američani jsou tu taky a mám střílet do nějakých mimozemšťanů nebo do Talibanců, vyjde to nastejno. Ve finále je to stejně jen o plnění rozkazů.“
„Bereš to zajímavě,“ zasmál se Radek.
„Však mě znáš.“
„Znám. Dlouho. Ale myslel jsem spíš, jak se mají vaši doma, když jsem se ptal.“
„Hm, no jak? Jako vždycky. Tak nějak žijou, no. Sotva oslavili, že jsem zas na chvíli doma, už jsem se zase loučila.“
„A pořád ještě žiješ s…“
„Ne. Už rok ne. Vadilo mu, že se doma moc neohřeju, ale já ho varovala, když chtěl, abych se k němu nastěhovala. Ale překvapivě se mi ulevilo, když jsme se rozešli, nikdy jsem nebyla na uklízení a vaření.“
„Máš tu velitele,“ ukázal Radek Eleně majora Lorna zrovna přicházejícího do jídelny.
„A jé…ten zas bude něco chtít. Podívej, jak se tváří. Budu se tvářit, že tu nejsem.“
„Tváří se naprosto normálně. A kdyby něco chtěl, máte oba vysílačku, nebo ne?“
„No jo.“
Elena si ještě dlouho povídala s Radkem. Neviděli se víc než tři roky, takže si toho měli hodně co říct.
„Major Lorne a jeho tým ať se dostaví do kontrolní místnosti,“ ozvalo se náhle z éteru.
Elena obrátila oči ke stropu a pokrčila rameny. „Práce nikdy nespí,“ vzdychla a zvedla se k odchodu. Než stačila vykročit, poklepal jí na rameno major Lorne.
„Jdete, kapitáne?“ rýpnul.
„Až po vás, majore,“ odpověděla stejným tónem.
Lorne se zamračil, ale nic neřekl. Ostatně sám si na poznámku naběhl, takže se rozhodl raději mlčet. V duchu už ale začínal tušit, že až si jeho nová podřízená úplně zvykne na nové prostředí, nebude to s ní tak jednoduché.
…
„Zmizel další tým,“ pronesla plukovník Carterová s neskrývanou zlostí.
„To už je druhý,“ vysvětlil major Eleně s překvapením v hlase.
Plukovník Carterová kývnula hlavou. „Poslala jsem plukovníka Shepparda a jeho tým, aby to prověřili, ale nenašli žádné stopy. Stále pokračují v hledání na planetě, ovšem nic si od toho neslibují. Chci, abyste vy šli znovu na planetu, kde zmizel tým kapitána Reeda, a pokusili se něco zjistit.“
„Tu planetu jsme přece prohledali skrz na skrz. Zkoumali jsme jí pomocí jumperů, hledali jsme známky života z Daedala, v okruhu mnoha mil od brány jsme obrátili každý kámen. Nenašli jsme nic,“ oponoval major Lorne.
„Tak to všechno uděláte znovu, majore!“ Plukovník Carterová neskrývala rozhořčení.
„Madam, je to už skoro měsíc. Jak bychom tam mohli po tak dlouhé době něco najít?“
„Majore, to nebyla prosba. Vrátíte se na tu planetu a budete hledat cokoli neobvyklého, co by mohlo mít alespoň vzdálenou spojitost s našimi lidmi,“ začala plukovník Carterová zvyšovat hlas.
Major Lorne se obrátil na Elenu. Nic neříkal, ale ona z jeho výrazu vyčetla poznámku, kterou patrně měl major na jazyku, ale nechtěl Samanthu Carterovou ještě víc rozčílit. Stejná věc napadla i Elenu, a tak se ujala její interpretace.
„Madam, a co když to spolu nesouvisí? Co když okolnosti byly úplně jiné?“
„Za víc jak tři roky působení v této galaxii se neztratil ani jeden tým, tedy tak, abychom ho nenašli, a za poslední měsíc by se beze stopy ztratily dva? To mi jako náhoda nepřipadá.“
Major s Elenou si mysleli své, ale rozkaz je rozkaz, a tak jim nezbylo nic jiného, než poslechnout.