Poslední (nekonečný?) večer

Podvečer byl chladný, jak to už tak na začátku podzimu bývá. Kapky deště se proháněly větvemi stromů a strhávaly s sebou již málo držící listy. Větve stromů se smutně kývaly a připravovaly se na dlouhý spánek. Zvlhlou polehávající travou se od řeky táhly pruhy mlhy. Její zápach, tak nechvalně připomínající tlející listí a všude zalézající vlhko se šířil až do nedaleké vesnice. Malá šedá budova oplocená masivním železným plotem nijak nenapovídala, že se pod ní skrývá složitý vědecký komplex. Pouze v bahně vyježděné koleje svědčily o vysoké navštěvovanosti této stavby. Bližší pohled, který se však mnoho lidem nenaskytl, dokazoval, že nejde jen tak o nějaký obyčejný dům. Pod starými rezavými okapy se skrývaly bdělá oka kamer se širokospektrým záběrem. Vrata ke vjezdu k domu se na pokyn čidla zasouvala do strany. K domu dokonce nevedlo ani elektrické vedení. Přesto se však za jeho okny čas od času objevilo světlo. Dnešní den se v hloubi pod domem ozývalo temné hučení. Dokonale zvukově odstíněný komplex však nepropouštěl na povrch žádný zvuk. Po téměř polní cestě přijela zablácená dodávka. Zablácená dodávka značky mercedes. Velkou rychlostí projela vesnicí a mířila k domu. V dubové aleji, které vedla podél řeky však náhle někdo v bílém skočil do cesty. Řidič skočil na brzdy, bylo však již pozdě. Na měkkém podkladu dodávka velkou rychlostí srazila muže, který se ještě stačil podívat na řidiče. Po nárazu odlétl několik metrů dopředu. Z auta vystoupili dva muži, oba zaražení. „Doprdele co tady ten idiot dělal, začal řvát spolujezdec“ když zjistil, že muž je mrtev. Řidič se odvrátil a zvracel do příkopu. Sražený muž měl na sobě bílý, nyní již notně špinavý plášť, náraz ho změnil k nepoznání. Na předku auta po něm zbyla pouze mělká promáčklina. „Kurva“ praštil spolujezdec do auta a otočil se k příteli. „Poď mi s ním pomoct“. Ten si utřel bradu a otočil se. „Jak vždyť je mrtvej?“ „Vole, tady není ani noha. Hodíme ho do řeky a nikdo nám nic nedokáže. Nebo chceš volat policajty?“ syčel tichým hlasem. Společně hodili tělo do řeky, kde ho pohltila kalná bahnitá voda. Spolujezdec na břehu zakopl o jakousi kovovou konstrukci. „Hergot co to tady dělá?“ řekl a skopl ji také do řeky. Oba nastoupili do auta. Podívali se na sebe a spolujezdec řekl: „Nic se nestalo. Náklad dovezeme. Vem si cígo, to bude v pohodě.“ Chvíli tam stáli a oba kouřili. „Nebudeme o tom mluvit souhlasíš? Nic se nestalo“ řekl ještě. Potom řidič vyhodil nedopalek z okna, nastartoval a rozjel se. Dodávka bez přibrždění projela ve správnou chvíli otevřivší se branou a přijela až k domu. Stará zvenčí dřevěná vrata, která snad kdysi sloužila jako vstup do stodoly, však zůstala zavřená. Z auta vystoupil muž, rozhlédl se a z náprsní kapsy vyndal nepopsanou magnetickou kartu a vsunul ji do nenápadné štěrbiny ve zdi. Nasedl do auta a dřevěná dvoukřídlá vrata, která vypadala, že se otevírají ven se zasunula do strany. Za jejich křehkým vzhledem se skrývala masivní ocel, prokládaná slitinami, které by vydržely několikanásobný náraz protipancéřové střely. Sotva vůz vjel dovnitř, vrata se za ním s hydraulickým mlasknutím uzavřela. Motor dodávky utichl. Z dodávky vystoupili tři muži. „Všechno v pořádku?“ zeptal se muž v černém oděvu s pistolí na opasku. „Žádné problémy nebyly“ odpověděl muž, který vystoupil z auta. Místnost, byla až na stopy od auta a auto samotné dokonale čistá. Její z větší části kovovo-plastové obložení bylo dokonale hladké. „Tome vyndáme to, nebo počkáme na bělouše?“ zeptal se řidič. „Jsi cvok? Víš jak posledně řádili ne?“ s úsměvem odpověděl jeho spolujezdec a zašátral po cigaretách. Jeho ruku s krabičkou však zastavil zlověstný pohled hlídače v černém. „Jestli chceš kouřit, tak tady ne. Buď jdi vedle, nebo to chvíli vydržíš.“ pronesl strážce hlasem, který nesnesl odmluvy. Cigarety zmizely v kapse rychleji, než se stačily otevřít dveře výtahu. Stěna, velká jako garážová vrata odhalila výtahový prostor, do kterého by se dodávka vešla mnohokrát. Z výtahu vystoupili tři muži v bílých pláštích a bez pozdravu zamířili k nákladnímu prostoru auta. Přetrhli pečeť a se supěním vyndali čtvercovou do bílého plastu zabalenou bednu s úchyty na stranách. Opatrně ji donesli až do výtahu. Poté se jeden z nich vrátil a se slovy „Díky, všechno v pořádku" předal řidiči svazek bankovek. Ten poděkoval, a spolu se svým parťákem naskočil do dodávky a s hvízdáním gum vycouval z garáže. „Kurva to byli magoři co?“ zeptal se řidič spolujezdce. „Magoři? Možná, ale platí hodně dobře, „Tak to nech bejt.“ a začal přepočítávat bankovky, které obdržel. „Fí ha“ zafuněl obdivně když skončil. „Hele víš co mi nejde na rozum?“ zeptal se ještě. Když mu nikdo neodpověděl, zeptal se „Kde v takový prdeli berou elektriku, je to skoro kilák od vesnice a ještě takovýho zapadákova a žádný dráty jsem tam neviděl?“ „Těžko budou zakopaný…“ řekl ještě a zakroutil hlavou. „Asi budou mít generátor ne?“odpověděl nezúčastněně řidič. „Generátor jo? A tys něco slyšel? A viděl jsi jak to tam vypadá? Vždyť už jsme tam dovezli hodně matroše a kam to tam dávaj? A víš vůbec co vozíme?“ rozohnil se a ztichnul, když si uvědomil, že skoro křičí. „Hele Pepo, mě je to putna. Naložíme balík, nebo dva, odvezeme ho, a dostaneme peněz, jako za měsíc práce. Za ty prachy, je mi naprosto jedno co vozím, stačí mi to na to, abych to dovezl bezpečně a neptal se co to je.“ klidně ale důrazně odpověděl řidič. Dlouho bylo ticho a až když vůz projížděl vesnicí, Pepa řekl: „máš pravdu“. A bílá dodávka se šinula podzimním počasím. Když dodávka odjela, tři muži v bílých pláštích si ulehčeně oddechli. „Máme to, my to fakt máme“ povídá viditelně nejmladší z nich. Dveře výtahu se za nimi zavřely a výtah se s velmi znatelným zrychlením hnal dolů. „Jak hluboko vůbec jedeme?“ zeptal se muž, který již mluvil. „První patro začíná sedmnáct metrů pod zemí“ odpověděl mu starší kolega. Výtah zastavil, se zhoupnutím, při kterém se jim podlomily kolena. Když se dveře otevřely, naskytl se jim pohled na velkou bílou prosklenou halu, s mnoha přepážkami a desítkami lidí v bílých pláštích. Všichni se tvářili zaměstnaně, nebo o něčem živě diskutovali. Skupina i s bednou došla do místnosti, která velmi silně zapáchala dezinfekčními prostředky.Všichni se podrobili dekontaminační kůře, která trvala skoro 15 minut a stávala se z několika postupů různého stupně nepříjemnosti. Poté se i s bednou zapojili mezi pobíhající postavy a přešli přímo do středu sálu, kde se nacházel kovový blok s dveřmi s červeným pruhem. Vedle dveří bylo mnohojazyčně napsáno varovní před neoprávněným vstupem, spolu s informacemi o nebezpečí tohoto počínání. Tři muži však s nedočkavými tvářemi přistoupili a jeden z nich magnetickou kartou dveře odemkl. Se slyšitelným sykotem se dveře otevřely a objevilo se schodiště které vedlo o patro dolů. Zde se nacházel přibližně tucet lidí, kteří naše příchozí okamžitě vítali. „Máte to?“ ptal se bělovlasý a bělovousý stařík s vzhledem šíleného hipíka. „Jasně šéfe.“ „Šéfe je vám něco?“ zeptal se ještě jeden z příchozích. „Ale nic, před chvílí jsem měl jen divný pocit.“ odvětil starý vědec. Všichni společně opatrně sejmuli kryt bedny a ještě několik obalů. Zde v měkkém pouzdře se nalézal asi 20 cm velký již od pohledu velmi složitý přístroj zakončený krátkou skleněnou trubičkou. „Pane bože“ vydechl stařík, „neutronový urychlovač!“ opatrně přístroj vyjmuli a připojili ho k neméně jednoduchému komplexu přístrojů, v jejichž středu stál prosklený kvádr z masivního skla několik desítek cm tlustého. Na přední straně kostky byly skleněné dveře s pokovovaným rámem, nyní zavřené. Uvnitř nebylo nic. Zde, v podzemí již bylo slyšet tiché bzučení, které způsoboval jaderný reaktor, který celý zdejší komplex zásoboval energií. V sále, jehož stěny vypadaly jako řídicí centrála letového provozu zkřížená s palubou lodi z filmu „Star trek“, bylo najednou ticho. Muži se na sebe podívali. „Všechno připraveno?“ zeptal se stařík „Ano pane“ odpovídal každý na němž jeho pohled spočinul. „Reaktor na plný výkon“ kývl stařík na jednoho z nich, „a vyhlaste pohotovost 1. stupně“. Chlapík se rozběhl k jednomu z pultů a tlumočil do mikrofonu rozkazy. „Přátelé, dáme si provozní poradu“ řekl ještě stařík, jenž byl šéfem celého projektu. V rámci možností si každý z nich přitáhl kolečkovou židli a shlukli se u proskleného tělesa. „Jak jistě všichni víte“ začal, když se všichni shromáždili a zavládlo ticho, „právě jsme dokončili přípravy na vytvoření přístroje, který podle oficiálních teorií neexistuje. Spolu s ohromným množstvím energie by náš neutronový urychlovač měl zde“ poklepal stařík na skleněnou stěnu, „dovnitř promítnout silové pole kulovitého tvaru, jenž by“ zdůraznil „mělo“ podle našich výpočtů ukrýt předměty v něm obsažené. Pokud tedy umístíme nějaký předmět do jeho vnitřku, měl by pro vnější pozorovatele zmizet. Zakřivením pole, jejž vytvoříme, by se mělo světlo a možná i prostor kolem daného předmětu zakřivit a tudíž by měl, opakuji měl, dočasně zmizet.“ Dokončil stařík svůj nedlouhý proslov a rozhlédl se po svých spolupracovnících. „Ano pánové, vytvořili jsme přístroj, který by měl způsobovat neviditelnost.“ Znovu se rozhlédl. Muži s tvářemi napjatými očekáváním na něj hleděli a přemýšleli o budoucím pokusu. „Tak jdeme na to“ ukončil stařík poradu. „Připravit pokusný objekt 1“ zavelel a odkudsi přiběhl muž s klecí s potkanem a podal mu ji. Vousáč ji převzal, otevřel dveře skleněné místnosti a donesl ji dovnitř. „Podstavec!“ řekl ještě a jeden z mužů mu donesl asi metr vysoký drátěný stolek. Vousáč ho umístil do středu místnosti a na něj položil klec s čenichajícím stvořením. Poté uzavřel průhledné dveře a zavelel: „Spustit odpočet, všichni na svá místa.“ Vědci se rozeběhli k ovládacím panelům a zanechali skrumáž židlí svému osudu. „Čas t+1 minuta“ oznámil vedoucí projektu všem. Bzučení reaktoru kdesi pod nimi se v té chvíli změnilo na temné hučení. Přístroje kolem nich ožily čísly a vědci až na pár jedinců, kteří sledovali jejich činnost a dosud neměli nic na práci, začali cvakat na klávesnicích a ovládacích panelech. „Čas t+25 sekund“ oznámil stařík. Hučení kolem nich se rozrostlo a vědec rozkázal „připravte urychlovač“. V tu chvíli se probudil mohutný přístroj, jehož špice s neutronovým urychlovačem mířila do skleněné krychle. „Odpočet“ prohlásil napjatým hlasem vědec. „10, 9, 8, 7, 6, 5, 4, 3, 2, 1 aktivace“. V tu chvíli jako by se v uprostřed krychle pohnul vzduch. Obrysy klece se začaly rozmazávat. „Zvyšte příkon o 10%“ vykřikl vědec. Obrysy klece ještě znejasněly a kolem klece začaly klouzat namodralé blesky. Bylo vidět, že potkan v kleci vzrušeně pobíhá. „Ještě 10%“ rozkázal vědec. V tu chvíli se v kleci modře zablesklo, a klec zmizela. Avšak zmizela nejen klec, ale i stojan a co hůř, začaly se rozplývat i obrysy skleněné krychle samotné. „STOP“ vykřikl rozčileně vědec „odpojit přívod energie“. „Energie odpojena pane“ řekl mu v odpověď jeden z vědců. Mlhavé obrys kolem skleněné krychle se ztratil. Klec s potkanem se však neobjevila-zmizela. „Zastavit pokus,“ je urychlovač odpojen a bez energie?“ Zeptal se vzrušeně hlavní vědec a kapky potu se mu zaperlily na vrásčitém čele. „Ano, je bez proudu“ odpověděl mu lakonicky jeden z jeho mužů. Stařík vytáhl z kapsy propisku a opatrně zaklepal na skleněnou stěnu. Nic se však nestalo. Skleněná stěna byla pouze skleněná stěna. Vědec si s vydechnutím skoval propisku a otevřel dveře. Tam, kde měl stát stojan s klecí však nebylo nic. Opatrně natáhl ruku do místnosti, nic se však nestalo. Již uklidněn udělal krok dovnitř a zašátral tam, kde měla být klec. Jeho ruka však volně prošla prostorem. Otočil hlavu a řekl: „To není možné, je pryč!. Opravdu zmizela!“ všichni vědci nyní shromáždění před krychlí se na sebe podívali a začali tleskat. „Ne, měla se vrátit“ řekl vědec a stoupl si na místo, kde byl před několika okamžiky stojan. „Já…“ stačil ještě říci kolem jeho těla se modře zablesklo a zmizel. Vteřinu bylo ticho. Potom se vědci rozpohybovali. Nejbližší z nich zabouchl skleněné dveře a převzal autoritu. Co se stalo? Všichni na svá místa. „Zbytková energie“ řekl jeden, „nějakým způsobem to ještě zadrželo energii, kterou to nyní vyslalo.“ „Předtím jsem si toho nevšiml, byla tam zbytková energie, nepřikládal jsem tomu důraz“. „Nikdy jsem s tím nepracoval“ vyhrkl ještě omluvně. „Teď už je to mrtvé“ dodal. „Neomlouvej se, to nemohl nikdo tušit“ řekl mu muž, jenž zabouchl dveře. „Ale co budeme dělat?“ řekl a dosedl na nejbližší z volně rozmístěných židlí. Všichni se dívali do země. „Svolávám poradu“ oznámil ještě a pozoroval zkroušeně se přibližující kolegy. *** „Ne, měla se vrátit“ řekl vědec a stoupl si na místo, kde byl před několika okamžiky stojan. „Já… „ najednou ucítil výboj energie, který se zmocnil jeho těla a zatemnil mu zrak i mysl. Když se probudil, ležel na břehu řeky a na temeni hlavy měl bouli. Sedl si a začal si zmíněné místo třít. „Dop… kde to jsem?“ ptal se sám sebe. Vstal a oklepal si kalhoty. Před ním na nakloněném břehu ležel zvrhnutý stojan trochu promáčklý jak na něj v bezvědomí upadl, klec s pištícím potkanem dobývajícím se ven již unášel proud. Vědec si omámeně prohrábl vlasy a mávl nad klecí s potkanem rukou. „Kde to vůbec jsem?“ napadlo ho. Hlavou mu vzrušeně začaly probíhat možné teorie, které ho na toto místo přemístily. Kolem řeky byla mlha a jemně pršelo. Začal šplhat po břehu řeky a v tom zahlédl přijíždějící auto. Podklouzla mu noha a neztenčenou rychlostí vběhl do cesty bílému autu, které již nestačilo na rozbahněné silnici zabrzdit, do cesty. Trochu překvapeně se podíval na znak mercedesu, který se blížil. Ještě si všimnul udiveného výrazu řidiče v autě. A pak nebylo nic. Z auta vystoupili dva muži, oba zaražení… Konec? Docela bych byl rád, kdybyste mi napsali připomínky k této (ehm) povídce :) pls chlebik@centrum.cz