Cesta za Herkulovy sloupy (3. část)

Po dvou hodinách zkoumání geologické stavby planety přišel doktor Zelenka s tím, že už komplex nejspíš našli. Začali prohledávat podzemí v blízkosti brány. Zdálo se totiž nepravděpodobné, že by se obytelné komplexu do něj přesouvali přes půl planety. Našli několik podzemních systémů, ale pouze do jednoho rozsáhlého senzory nepronikly. Zdálo se možné, aby tento systém byl právě onou podzemní základnou sekty, kterou hledají. Pokud ale ano, neměli nejmenší tušení, co je uvnitř čeká. Nenašli také žádný vchod. Plukovník Caldwell s majorem Lornem se rozhodli poslat na planetu týmy, aby systém blíže prozkoumali. Svůj záměr sdělili i Terijanům, kteří nabídli svou účast. Sestavili čtyřčlenný tým pod vedením Erana Teroda. Atlanťané měli už od začátku mise připravené dva čtyřčlenné týmy, tým majora Lorna a tým poručíka Burnese.
Atlanťané museli na povrchu planety na Terijany chvíli počkat. Neměli na své lodi tak efektivní způsob přepravy. Jakmile se týmy setkaly, major Lorne se zajímal, zda Terijané nevědí o nějakém způsobu, jak se dostat dovnitř. Eran Terod se zamyslel. Slyšel o experimentu prováděném právě Sorelem, který se týkal transportního zařízení. Když však o experimentu slyšel naposledy, zařízení ještě zdaleka nepracovalo tak, jak původně mělo. Nezdálo se mu pravděpodobné, že by ho Sorel dokončil tak rychle. Majora také zajímalo, jak velkou přesilu mohou čekat. Eran odpověděl, že když Sorel utekl z Terije, měl kolem padesáti stoupenců.
„Padesát stoupenců a k tomu tahle hnusná džungle,“ zavrčel pro sebe major Lorne. „Takže, čtyři týmy po dvou. Půjdeme hledat cokoli, co alespoň vzdáleně připomíná vchod. Dvojice se od sebe nebudou příliš vzdalovat a chci pravidelný rádiový kontakt!“ zavelel major Lorne. Eran Terod připojil ke každé dvojici Atlanťanů jednoho ze svého týmu. On sám se připojil ke kapitánu Jordanové a seržantu Deanovi.
Džungle byla hustá a těžko průchodná. Elena začínala chápat, proč by se někdo ukrýval zrovna na tomhle místě. Cesta od brány k úpatí pohoří nejspíš znamenala dlouhé hodiny prosekávání se hustým porostem. Obzvláště oni uklízecí roboti si museli cestu razit velmi těžko. Elena se zarazila. Průchod robotů by v pralese musel být poznat, tak by podle toho mohli najít vchod do komplexu. Ale po chvíli jí ta myšlenka přešla, neboť nožem usekla kus větvičky a rostlina ihned pustila výhonek. Antikové skutečně nepřeháněli, když v databázi psali o rychle rostoucí vegetaci.
Eran Terod se zdál zamyšlený. Důkladně si prohlížel okolí a svých společníků si vůbec nevšímal. Po chvíli se ztratil kdesi v porostu. Jakmile si Elena všimla jeho nepřítomnosti, zavolala na něj. Neozvala se žádná odpověď. Elena cosi zavrčela a chystala se spojit s majorem Lornem. V tom se nedaleko ozvalo zavolání.
„Něco tu je. Budu potřebovat pomoc.“
Elena a seržant Dean se vydali za hlasem. Eran Terod se snažil prořezat za hradbu z lián.
„Jeskyně,“ řekl, jakmile oba Atlanťané dorazili k němu.
„Vypadá to tak,“ souhlasila Elena a zavolala majora Lorna.
Během čekání na zbytek výsadku se trojici podařilo prořezat cestu, kterou však kvůli rychlosti růstu lián museli stále udržovat. Elena nahlédla dovnitř. Přestože nevěděla, co konkrétně hledat, nepřipadalo jí, že by něco bránilo průchodu.
„Co tu máme?“ zeptal se major Lorne, jakmile dorazil.
„Možná přesně to, co hledáme. Jeskyně vypadá, že se táhne pěkně daleko. Vchod vypadá čistě, pane,“ nahlásila Elena své zjištění.
„Tak se tam jdeme podívat. Kapitáne, my dva půjdeme první, poručíku, vy se držte se svými muži vzadu. A vy, Erane, vás bych rád měl po ruce, kdybychom narazili na něco z vaší technologie.“
Jeskyně se skutečně táhla daleko. Bez odboček pokračovala několik stovek metrů k masivní kovové bráně. Nebyl na ní žádný zámek a ani na zdi žádný panel.
„Nějaký nápad, jak se dostat přes ní?“ podíval se Lorne po Eleně a Eranovi.
Elena sáhla do vesty, vynadala C4 a podala jí Lornovi.
„Tím na sebe buď shodíme tunel, nebo upoutáme zbytečnou pozornost. Nebo obojí,“ odporoval Lorne.
„Jinou možnost nemáme. Nevidím, jak jinak by se to dalo otevřít.“
„Co je to?“ ukázal Eran na C4 v majorových rukou.
„Výbušnina,“ odpověděla Elena.
Lorne váhal. „Tak dobře. Všichni ven!“ zavelel nakonec a připevnil kus výbušniny na dveře.
Jakmile byl celý tým venku z jeskyně, major spustil detonaci Ozvala se rána a z jeskyně se vyvalil prach a dým. Kdyby Lorne nebyl Elenin nadřízený, neodpustila by si komentář, takhle se pokusila tvářit neutrálně.
„Tolik C4 jsem tam nedal,“ bránil se Lorne, kterému bylo jasné, co si asi právě teď všichni myslí.
„Myslíte, že se to zřítilo?“ přemýšlela Elena nahlas.
„To zjistíme. Jdeme znovu dovnitř.“
Jeskyně byla stále plná prachu, nezdálo se však, že by se tunel chystal zřítit. Všechny, zejména Lorna, zajímalo, co způsobilo takovou ránu. Když konečně došli na místo, kde se ještě před chvílí nacházela brána, našli hromadu kamenů.
„A teď co?“ zamračil se Lorne.
Elena mu se škodolibým úsměvem znovu podala C4.
„Vám to jednou nestačilo, kapitáne?“
„Je to tenká vrstva, nebude těžké se dostat skrz,“ přerušil Eran výměnu pohledů mezi Elenou a Lornem.
Skutečně stačilo odházet jen pár kamenů, než se vytvořil otvor, jímž se dalo projít. Jakmile se chystali pokračovat dál, z tunelu přiletělo několik střel jakýchsi energetických zbraní. Lorne s Elenou se připravili opětovat palbu. Ostatní se kryli u stěny za hromadou kamení.
„Než začnete střílet, dejte mi chvilku, majore,“ požádal Eran.
„Poslužte si,“ vybídnul ho major.
„Díky. Tady je Eran Terod, první důstojník terijské válečné lodi Obren,“ zakřičel Eran do tunelu. „Odložte zbraně a vyjděte. Zaručuji vám bezpečný návrat na Teriji, kde se budete moci beztrestně vrátit ke svým rodinám.“
Střelba z tunelu neustávala.
„Neřekl bych, že je to nějak zajímá,“ poznamenal Lorne.
„Jen mi dejte chvilku, uvidíte, že je přesvědčím.“
„Ty kameny nás nebudou chránit věčně. Za chvíli tu hromadu rozstřílí, Erane. Musíme se bránit.“
„Majore, většina Sorelových následovníků jsou ještě děti, zmatení kluci, kteří nevědí, co vlastně dělají.“ Eran znovu promluvil ke střílejícím členům sekty. „Ať už vám Sorel namluvil cokoli, on není spasitel ani nic podobného. Je to zločinec. Při útěku z Terije neváhal zabíjet. Tím, že unesl lidi z města Předků, uvedl v nebezpečí naši planetu, vaše rodiny. Podařilo se nám zjistit, že tito lidé jsou přímí potomci, dědici Předků a zaútočí na váš domov, pokud jim neumožníte osvobodit jejich přátele.“
„Nepřeháníte trochu, Erane?“
„Dejte jim chvilku, majore, ať si to srovnají v hlavách.“
Střelba ustala. Z tunelu se ozvaly vzrušené hlasy, snad hádka, a pak opatrné kroky. Před bývalou bránu vyšel mladík. Atlanťané na něj namířili zbraně. Mladík vyděšeně zvedl ruce.
„Prosím, nestřílejte,“ vykoktal.
„Majore, prosím, dejte zbraně dolů,“ požádal Eran.
Major mu, ač nerad, vyhověl.
„Neboj se hochu, nic se ti nestane,“ uklidňoval mladíka Eran.
„Vy jste důstojník Terod?“ zeptal se mladík. Eran přikývnul. „Já jsem Tales. Je skutečně pravda, že když se vzdáme, budeme se moct vrátit domů? Že nás nepotrestají?“
„Ano, je to pravda. Kancléř vám zaručil milost. Potrestán bude jenom Sorel.“
„Pak se vzdáváme.“ Chlapec se obrátil zpět do tmy tunelu a pospíchal za svými společníky. Eran pobídnul Atlanťany, aby ho následovali. Šli za chlapcem rovnou chodbou poničenou výbuchem asi třicet metrů, než narazili na hlouček dalších zmatených děcek, odhazujících na zem zbraně. Mohlo jich být tak kolem dvaceti. Beze zbraní nevypadali vůbec nebezpečně. Eran Terod se zatvářil co nejpřívětivěji a poslal dva ze svého týmu, aby děti doprovodili na povrch a poté na Obren. Tales zaváhal a otočil se k vojákům. Otevřel jim vchod do podzemí a nabídnul se, že je provede komplexem. Major s Eranem to odmítli, jen se zajímali, kolik dalších členů sekty mohou v podzemí čekat. Tales odpověděl, že ještě asi čtyřicet lidí, nejen z Terije. Většina se jich prý nejspíš nebude chtít vzdát. Věří Sorelovi každé jeho slovo. Jsou to prý lidé, kteří mu pomohli jeskynní systému upravit tak, aby byl obyvatelný, tedy rozvést energii, osvětlit ho, vybudovat větrání, zkrátka ho plně přizpůsobit svému účelu zajmout usurpátory města Předků. Elenu napadlo zeptat se chlapce na plánek. Bohužel žádný neměl, ale poradil jim, kterým směrem by měli jít, aby našli Atlanťany,
Dveře, které Tales otevřel, vedly na dlouhé schodiště. Na stěnách visela světla. Neosvětlovala sice schodiště, ba ani chodbu pod ním, příliš, přesto to stačilo. Chodba pod schody vedla chvíli rovně, bez odboček, pak se však začala rozvětvovat. Vojáci se drželi směru, který jim určil chlapec. Čekali, kdy narazí na další odpor. Obyvatelům komplexu přece musí dříve či později dojít, že děti poslané na povrch je nezadržely. Vojáci postupovali pomalu, obezřetně a hlavně tiše. Nechtěli na sebe upozornit dřív, než si to situace vyžádá. Zároveň se také měli na pozoru před členy sekty, kteří by se mohli objevit v kterékoli z postraních chodbiček
„Měl jsem nechat hlídat východ,“ uvědomil si Earn Terod. „Nesmíme nechat Sorela uprchnout.“
„Nebojte se, z planety se nedostane. Náš tým hlídá bránu a pro jistotu náš vědec vyňal řídící krystal z ovládacího panelu,“ uklidnila ho Elena.
„A co když se ukryje někde na planetě?“
„Dlouho tu nevydrží. A nejdřív to stejně zkusí k bráně. Tam ho naši lidé chytí.“ Elena zněla přesvědčeně.
Další případné dohadování přerušily výstřely. Kdosi střílel od dveří na konci hlavní chodby. Vojáci se přikrčili a kryli se v nejbližší postraní chodbě. Eran zkusil znovu své přesvědčování, tentokrát však bez valného výsledku. Major Lorne v různě dlouhých intervalech do chodby vystřelil. Občas se ozvalo bolestné vykřiknutí. Elena s poručíkem Burnesem prošli krátkou chodbičku na místo, kde se křižovala s jinou. Nikoho tam neviděli, a tak tudy celý tým začal ustupovat. Na další křižovatce narazili na tříčlennou hlídku. Ozbrojenci se chystali střílet, ale Elena s Lornem to stihli rychleji. Stále se drželi stejného směru. Tušili, že dveře, které ozbrojenci chrání, nejspíš povedou k zajatým týmům z Atlantis. Doufali, že tam, kde je drží, povede ještě jiný vchod.
Zlikvidovali ještě dvě další hlídky, než se dostali do tunelu, který vedl zpět k hlídaným dveřím. Tunel pochopitelně ozbrojenci hlídali. Jakmile spatřili vetřelce, začali obránci střílet. Tým palbu opětoval a současně se stahoval za nejbližší roh. Než se tam však všichni stačili dostat, seržant Dean byl zasažen. Poručík Burnes ho odtáhl do bezpečí.
„Jak je mu?“ zajímal se major Lorne.
„Žije, zatím,“ konstatoval poručík Burnes.
Major Lorne chvíli přemýšlel, potom však mezi ozbrojence hodil granát. Atlaťané se přikrčili, čekajíc na výbuch, jenž se ozval vzápětí. Tunel naplnil dým a prach. Elena a Lorne pomalu postupovali kupředu, aby zjistili, zda už je před nimi bezpečno. Jak čekali, výbuch nikdo z obránců nepřežil, a dokonce zamčené těžké dveře byly vyvráceny.
„Dva problémy jedním granátem,“ zamumlala si Elena pro sebe.
Major Lorne pokynul zbytku týmu. Elena mezitím nahlédla do místnosti za dveřmi. Nikdo z nepřátel uvnitř nebyl, a tak opatrně vstoupila. Za dveřmi se nacházel velký sál s mnoha bloky, vypadajícími jako stázové, do nichž se tak akorát vešlo lidské tělo. Většina z nich, krom dvanácti, byla prázdná. Elena rozpoznala jen jednu z tváří uvězněných lidí, tvář plukovníka Shepparda. Podle výstroje se však dalo soudit, že i těch zbylých jedenáct lidí patří k Atlanťanům.
„Co to…k čertu?“ Major Lorne zíral na bloky stejně udiveně jako všichni ostatní jeho lidé.
„A co teď s nimi?“ pronesla Elena řečnickou otázku.
„Můžeme je bez obav probudit,“ odpověděl jí Eran Terod. „Ale potrvá několik hodin, než se plně proberou a budou schopni se hýbat.“
„Určitě je můžeme probudit?“ ujistil se Lorne.
„Ano. S těmito komorami mám letité zkušenosti. Na Teriji v nich přepravujeme vězně. Vaši lidé jsou v pořádku.“
„Tak je probuďte,“ vybídnul ho Lorne.
Eran se postavil k jedné konzoly. Komory se otevřely a všechna světla, co na nich svítila, zhasla. Lidé, kteří v nich byli uvěznění začali zřetelně dýchat, ba i puls měli v pořádku.
„Jenže jak je odtud dostaneme? Nemůžeme tu čekat hodiny, než budou schopni sami odejít,“ poznamenal Lorne.
„Co přenos na Daidalos?“ navrhla Elena.
„Ale co to rušení?“
„Někde tu musí být zdroj energie, tak ho vypojíme a uvidíme, jestli zrušíme i to stínění.“
„Dobrý nápad, kapitáne. My dva ho půjdeme najít, zbytek tu počká.“
„Majore,“ ozval se Eran Terod. „My musíme zajmout Sorela.“
„Já vás chápu, Erane, ale pochopte vy nás. Pro nás je priorita záchrana našich lidí. Nemůžeme tu riskovat život běháním za Sorelem. Jediné, co vám můžu slíbit je to, že pokud na něj teď někde narazíme a bude to jen trochu možné…“
„Půjdu s vámi, majore.“
„Když už nabízíte pomoc, Erane,“ vmísila se Elena do hovoru, „můžeme skrze tyto konzole nějak zjistit, kde máme rozvodnu hledat?“
„Zkusit to můžu.“
Elena s Eranem se dlouhou dobu dohadovali nad konzolou. Přepojovali kabely a pak se zase dlouho dohadovali. Lorne je většinou neposlouchal. Jen občas zaslechl něco jako „Konzole je určená jen pro ovládání komor“ a „Ne, takhle to nemůže fungovat“. Nakonec se však oba uklidnili a začali spolu mluvit znovu jako dva dospělí lidé. Po další chvíli se dokonce shodli a hrdě oznámili majorovi, že už cestu našli. Lorne raději nedal najevo, co si myslí, jen je pobídnul, aby konečně vyrazili.
Komplex už nebudil dojem složitosti a zmatečnosti, když přesně věděli, kterými chodbami se mají dát. Kupodivu nikde nenarazili na žádnou hlídku. Přišlo jim to divné, ale byli za to rádi. Tedy přinejmenším z toho měli radost Lorne s Elenou, Eran Terod už tak nadšeně nevypadal. Chápal, že prvotní zájem Atlanťanů tkví v záchraně jejich lidí, ale nechtěl se vzdát naděje na zajmutí zločince.
Hlavní rozvodnou energie se tu nazývala velká místnost, v jejímž středu stál jakýsi generátor, do něhož vedly spousty kabelů. Kolem stěn stály přístroje, které různě svítily nebo blikaly. Každé zařízení mělo řadu pák a knoflíků. Trojice se zastavila hned za dveřmi a s vytřeštěnýma očima si všechno prohlížela. Lorne se významně podíval na Elenu, ta zase na Erana. Eran se nepodíval na nikoho. Vypadal stejně bezradně jako oba pozemšťané.
„Má někdo představu jak to vypnout?“ Lorne si změřil Elenu pohledem a pak rychle dodal: „A vy se opovažte zase tahat z vesty C4, kapitáne!“
Elena se k němu uraženě obrátila a s nevinným úsměvem odpověděla: „To jsem neměla v úmyslu, pane. Nemáme tušení, jak velký výbuch by nálož způsobila.“
Lorne se zamračil. Pochopil narážku. Nemohl přece za to, že se vchod do komplexu málem zasypal. U dveří musela být nějaká past, nejspíš výbušnina, která umocnila výbuch C4.
„Jenže co s tím?“
„Generátory jsou trochu mimo můj obor, pane, ale támhleto vypadá jako jistíče, tak když to takhle…kruci, kdyby se to ale hnulo…“ další věty během Elenina snažení pohnout pákami následovaly v rodném jazyce. „Do háje, krám jeden zatuhlej, jak může jistič takhle držet? Sakra, já do toho kopnu. Tak se pohni, ty hajzle! No, vidíš, že to jde.“
Jakmile se Eleně podařilo pohnout pákou dolů, část přístrojů v místnosti zhasla. Neochotně se přesunula k druhé. Ta kladla stejný odpor jako ta předchozí. Přestože major Lorne se při sledování Elenina zápasu s pákou bavil, od té druhé už jí vyhodil a zkusil to sám. Šlo to vážně ztuha, ale podařilo se mu s ní pohnout mnohem rychleji, než jeho podřízené. Zhasla další část přístrojů. Major s Eranem udělali stejný proces se všemi pákami, které našli. Když zhaslo všechno krom generátoru samotného, major se pokusil spojit vysílačkou s poručíkem Burnesem, což se mu podařilo. Řekl mu, ať nechá všechny přenést na Daidalos, on a Elena, že ještě musí něco dodělat.
„Teď přijde vaše velká chvíle, kapitáne,“ řekl Eleně, jakmile domluvil s poručíkem.
„Proč?“
„Protože mám v úmyslu tu nechat pořádnou nálož. A když tak ráda vyhazujete věci do vzduchu, tak to můžete udělat vy. A pospěšte si s tím, protože nám jde společnost.“
Major podal Eleně C4, kterou měl ve vestě a připravil se u dveří k obraně, neboť tunelem se blížilo několik lidí. Po odpojení energie světla nejspíš přešla na záložní napájení, přesto chodby poněkud potemněly, takže příchozí nebylo dost dobře vidět. Bezpečně je však prozradila střelba, jíž major s Eranem více či méně přesně opětovali. Náhle se Eran zadíval kamsi mezi útočníky.
„To je Sorel.“ Eran Terod vyrazil za prchajícím mužem.
„Zbláznil jste se?!“ zakřičel na něj Lorne. Vzpřímil se, aby ho zadržel, jenže Eran vyrazil s rychlostí útočící zmije. Lornovi nezbylo, než ho krýt střelbou, avšak než stačil znovu zakleknout, střelci ho trefili do boku. Major spadnul na zem. Elena se přestala věnovat přípravám náloží a pomohla majorovi za roh. Sama pak začala střílet na útočníky. Někteří se pokusili uprchnout se svým vůdcem, zbytek Elena nakonec postřílela.
„Běžte za tím šílencem, kapitáne,“ rozkázal jí Lorne, který si kontroloval popáleninu od terijské zbraně.
„Ale...“
„Běžte!“ zvýšil hlas. „Já to tady dodělám a přenos na Daidalos si taky dokážu zařídit sám. Až budu připravený spustit odpočítávání, dám vám vědět rádiem.“
Elena přikývla a vyběhla směrem, jakým se dal nejdříve Sorel a po něm terijský důstojník. Odkudsi z chodeb před sebou slyšela střelbu. Na místo doběhla záhy. Ihned se vložila do přestřelky, jejímiž účastníky byla ochranka terijského zločince a Eran Terod. Díky Elenině podpoře brzy nebylo na koho střílet. Jakmile nikdo nestál v cestě, Elena s Eranem pokračovali v pronásledování. Elena zapochybovala, že by Sorela mohli chytit. Ostatně znal komplex naprosto dokonale, sám ho budoval, a navíc měl před nimi náskok. Eran jí uklidnil, že bude stačit sledovat krvavou stopu, jíž si kapitán nevšimla, protože Sorela střelil, a tak nebude ani tak rychle utíkat. Sotva dořekl poslední slovo, Eleně kolem hlavy proletěla střela. Kapitán Jordanová zaklekla a pálila do tmy před sebou. Ozvalo se zasténání a střelba na pronásledovatele ustala.
„Máte dobrou mušku, kapitáne,“ pochválil ji Eran. „Na ženu,“ dodal s úsměvem a vydal se zadržet zločince.
Jakmile Sorela zajali, Elena se pokusila spojit s majorem Lornem.
„To je zvláštní,“ podivila se. „Něco mi ruší vysílačku.“ Výhružně se podívala na zajatého Terijana, ten se tvářil neurčitě. „Nejspíš budou znovu rušeny i senzory lodi. Nebudou nás tu moci zaměřit a i kdyby ano, nespojíme se s nimi. Jděte na povrch, já půjdu vyzvednout majora.“
„Měl bych jít s vámi, kapitáne.“
„Ne. Tenhle by nás zdržoval. Stejně tu už asi nebude nikdo, kdo by mi stál v cestě. Co se tak kření?“ poukázala Elena na podivně se usmívajícího Sorela. „Autodestrukce,“ napadlo Elenu.
„Auto…co?“
„Komplex se sám zničí.“
„To se na Teriji nedělá.“ Odporoval jejímu nápadu Eran. I Sorel jejím nápadem vypadal zaraženě, a tak usoudila, že neplánovaný výbuch by hrozit neměl. Poslala tedy znovu Erana na povrch a sama se vrhla do přítmí chodeb.
„Kapitáne!“ zastavil jí Eran. „Díky za pomoc.“
„Však vám to ještě major spočítá,“ odsekla mu s potměšilým výrazem.
Elena v rozvodně majora neviděla. Zkontrolovala nálože. Byly připravené, zbývalo jen nastavit čas a spustit je.
„Patnáct minut by nám mělo na povrch stačit,“ ozval se jí za zády majorův hlas.
Elena přikývla a spustila odpočítávání. Pak pomohla Lornovi vstát. Držel se na nohou taktak, ale s Eleninou pomocí zvládnul jít poměrně rychlým tempem.
Na povrchu netrpělivě čekal Eran Terod se svým vězněm. Když viděl z jeskyně vycházet Elenu a majora Lorna, oddechl si. Elena se s chutí nadechla čerstvého vzduchu. Podívala se na stopky. Do výbuchu zbývalo necelých pět minut.
„Máme dobrý čas, majore,“ zažertovala.
„Nechte si řeči, kapitáne, a zavolejte Daidalos,“ zpražil jí nevrle major.
Elena ho poslechla a požádala Daidalos o přenos na palubu nejen pro sebe a majora, ale i pro Erana a jeho vězně.
…
„Děkujeme vám za pomoc,“ děkoval velitel Gret.
„Stejně tak my děkujeme za vaši,“ oplatil zdvořilost plukovník Caldwell. „Budeme rádi, když o vás v budoucnu ještě uslyšíme,“ pokusil se o začátek diplomatických vztahů. Ostatně spojenectví s vyspělou rasou jakou jsou Terijané by nebylo k zahození.
„Je možné, že nás náhoda ještě svede dohromady, ale pochopte naši situaci. Je nás stále málo, naší jedinou nadějí na přežití v galaxii je izolace. Nemůžeme s vámi navázat diplomatické vztahy, i kdybychom rádi.“ Velitel Gret přesně pochopil, kam plukovník míří.
„Jak myslíte. Je to ale škoda. Naše spolupráce byla přínosná,“ nevzdával se plukovník.
„A dá-li náhoda, třeba ještě někdy bude, plukovníku.“ Velitel Gret se rozloučil s plukovníkem Caldwellem, pak se obrátil ke kapitánu Jordanové. „Kapitáne, bylo mi potěšením. Doufám, že major Lorne bude v pořádku.“
„I mně bylo potěšením, veliteli Grete. A věřím, že major Lorne bude brzy znovu na nohou..“
„Plukovníku.“ Eran Terod udělal zdvořilostní gesto. „Kapitáne, vyřiďte prosím majorovi ještě jednou mou omluvu.“
„Vyřídím, Erane, A mně se neomluvíte?“ usmála se Elena poťouchle.
„Za co?“ nechápal Eran.
„Máte dobrou mušku…na ženu,“ připomněla mu.
Eran se kajícně usmál. „Víte, nejsem zvyklý bojovat bok po boku s ženou, na Teriji ženy v armádě neslouží.“
„Tak, to vás alespoň částečně omlouvá,“ usmála se na něj.
„To jsem rád. Tak, sbohem. Byla to příjemná zkušenost.“
Terijané nastoupili do přepravního plavidla a odletěli na svůj křižník. Plukovník Caldwell vydal rozkaz vrátit se zpět na Atlantis.
…
Major Lorne zůstal stát ve dveřích tělocvičny. Kapitán Jordanová se zrovna protáhla do téměř nepřirozené pozice. Z počítače postaveného v rohu se ozývala hudba. Zpěv však nezněl jen z přístroje, nýbrž i z úst kapitána. Jakmile píseň skončila, Elena vypnula počítač a dala se do sbírání věcí. Až po chvíli si všimla nečekaného publika.
„Majore,“ řekla překvapeně. „To už jdete cvičit?““
Lorne se zasmál. „Ještě ne. I kdyby mi to rána dovolila, doktorka Kellerová by mi utrhla hlavu. Pustila mě z ošetřovny jen proto,že je tam teď poněkud těsno.“
Elena neudržela smích při představě, jak by se droboučká doktorka pokoušela rvát majorovi hlavu.
„A jak to vypadá s plukovníkem a ostatními?“ zajímala se. Přitom se stále pokoušela zahnat představu, která jí neustále popouzela k smíchu.
„Už se všichni dožadují návratu do služby, ale doktorka chce mít jistotu, že jsou úplně v pořádku. Plukovník Carterová nás chválí za dobrou práci, jen jí mrzí ty nenavázané styky s Terijany.“
„Je to škoda. Ale kdo jiný než my by je měl chápat?“
„V tom s vámi souhlasím. Poslyšte, kapitáne, přivedla mě sem ale jiná věc. Chtěl jsem vám poděkovat a současně vás pochválit.“
„Mě? Proč a za co?“
„V podzemí jste odvedla kus dobré práce. V boji je na vás spolehnutí.“
„Díky, pane.“
„Končíte tu?“
Elena přitakala „Mám v plánu zajít si na něco k jídlu. Přidáte se?“
„Jistě.“
Pomalu procházeli chodbou.
„Máte moc pěkný hlas, kapitáne? Učila jste se zpívat?“ zajímal se Lorne.
„Ano. Když jsem přestala bruslit, máma mi zaplatila hodiny zpěvu. Prý, aby mi alespoň něco připomínalo, že jsem holka.“
„Krasobruslila jste?“ Lorne si jí prohlédl. Pokoušel se představit si hnědovlasou kapitánku, která v uniformě vypadala, jako by ji nosila od narození, v krasobruslařském úboru.
„Ano. Od pěti let. Ale ve dvanácti jsem závodění na ledě vyměnila za bojová umění. Ale na bruslení jsem nezanevřela, doprovázela jsem sestru na tréninky a občas mi její trenér dovolil s ní jít na led.“
„Nedovedu si vás představit jako krasobruslařku,“ smál se Lorne.
„Protože jste mě ještě bruslit neviděl.“ Elena se rozesmála.
Lorne se zastavil a znovu si svou podřízenou důkladně prohlédl. „Ne. Ne, pořád mi to nejde dohromady.“
Elena pokračovala v chůzi a smála se. Poprvé od zařazení do týmu si připustila, že služba pod velením majora Lorna nebude tak zlá, jak se zdálo.