Himmelfahrtswagen (4. část)

4. část

  Nováka se zmocnila tréma. Když opustil místnost, musel si soukromě promluvit s Hofmannem. Vyžádal si od něj další cigaretu.

  „Máte z toho strach, že ano?“ vypozoroval to na něm Hofmann.

  „Trochu,“ přiznal Novák.

  „Také jej mám...“ svěřil se Hofmann, ale poplácal Nováka po ramenou a zůstal s ním v chodbě, jejíž stěny jako by byly tvořeny jakýmsi druhem biomechanické hmoty z říše H. R. Gigera.

  Novák zuřivě vychutnával cigaretu. Už ani nekašlal. Dumal o tom, jaké budou následující okamžiky. Ostatní jej chápali, zvláště psycholog Hofmann. Novák přece nebyl žádný profesionál vycvičený k něčemu podobnému. S lidmi se obvykle nebavil, ale disponoval vědomostmi, a proto mu byla přidělena tak klíčová role, na níž se samozřejmostí přistoupil. Dokouřil cigaretu, zašlápl ji na kamenné podlaze a ve společnosti Hofmanna následoval ostatní.

  Ti čekali před ubikací s „pacientem“. Toho Novák poprvé a zatím naposledy spatřil po rozmrazení. A neměl na to právě nejlibější vzpomínky! Ten pohled, který mu stále trčel v hlavě, byl dokonce tak hrozný, až byl nucen rozmrazovací místnost spěšně a předčasně opustit.

  A nyní přicházela chvíle, kdy mu měl znovu pohlédnout tváří v tvář. Co když mu ten neznámý nějak ublíží?

  „Pacientova“ kobka se utápěla v nachové uklidňující záři. Uprostřed bylo lehátko s množstvím přístrojů a hadic, jež do těla „nemocného“ dodávaly umělou výživu. Pod mírně zduřelou pokrývkou se chvělo nebohé tělo. Nad jejím horním okrajem se rýsovaly ostré kontury hlavy s vytřeštěnýma očima. Novák viděl až odtud, jak jej oči sledují. U postele bylo přistaveno křeslo. Jak tak pohlížel do smutných očí z pod pokrývky vykukující hlavy, postupně v něm strach a nervozita slábly. Vystřídal je hluboký smutek, jenž vyvrcholil, ledva přistoupil těsně nad postel a shlédl na prázdný výraz, jenž na něm visel. V očích již nechyběla duhovka, nyní byly smutné, smutné jako oči štěněte. A třesoucí se okoralé rty již nepotahovala nechutná blána. Novák se náhle divil sám sobě, jak mohl mít k tomuto „stvoření“ tolik neoprávněné předsudky. Litoval je. Z tváře toho ubožáka vyzařoval neskonalý žal. Novák pocítil nutkání jej obejmout a uklidňovat jej, konejšit. Ani zpola mu nepřipadal nacistického zločince. Tento výraz mu byl znám z obrázků historických knih.

  Dveře se zavřely. Byl tu jen Novák, Hofmann a zubožená lidská bytost na lehátku, jež Nováka nepřestávala pozorovat zkoumavým a vystrašeným pohledem. Jako by jej jím žádala o pomoc. Bylo to tak dojemné, až se Novák na okamžik v duši rozplakal. Když pak opatrně, nespouštěje z vysláblé osoby oči, usedal do křesla, Hofmann si stoupl do ústraní. I on litoval tíživě smutného „pacientova“ výrazu.

 

Kapitola IV. : Novák. Vzpomínání si. Heftlink

 

,,Jmenuji se Novák, jsem původem z Čech, ale mám německé občanství,“ začal se Novák představovat.

  Kostlivec na lehátku na něj upíral nechápavý výraz a nejevil známky porozumění. To si Novák až moc dobře uvědomoval, a tak, aby předešel nedorozumění, otázal se: „Rozumíte mi vůbec? Mluvíte německy?“ a vyčkával netrpělivě na odpověď, jež se však nedostavovala. Nevěděl si rady a úkradkem pohlédl na Hofmanna. Když se pohledem vrátil k JEMU, všiml si, že kýve hlavou na důkaz porozumění.

  „Rozumíte, ano?“ vzrušeně na něj zamrkal Novák.

  „A-n-o...“ ozvalo se slabě.

  „Jak se jmenujete?“ porozhlédl se Novák vítězoslavně po místnosti.

  „Kde to jsem?“ zaznělo zřetelněji.

  „Nemějte strach. Bude o vás dobře postaráno,“ uklidnil jej Novák.

  „Co se stalo?“

  „Nevzpomínáte si?“ pohlédl Novák do kamery nad postelí, jež je sledovala.

  U monitoru, kdesi za zdí, stál Schwartzův tým s Blauem, kteří celou rozmluvu napjatě sledovali.

  „Ne!“ odvětil pacient.

  „Co si vybavujete naposledy?“ vžil se Novák do své role až překvapivě rychle.

  Ten na posteli odvrátil od Nováka hlavu. Přemýšlel.

  „Pamatujete si něco?“ naléhal na něj Novák. „Potřebujeme vědět cokoliv, abychom vám mohli pomoct.“

  „Jmenuji se Hans Kurg,“ přimhouřil pacient oči, když se nadmíru soustředil.

  „Hans!“ zvolal nadšeně Novák těše se z pokroku. Už konečně znali jeho jméno. A bylo německé!

  „Co se stalo? Proč jsem tu?“

  „Říká vám něco zkratka NSDAP?“ otázal se nečekaně Novák.

  Členy Schwartzova týmu tato přímost poněkud pobouřila, ale nomohli dělat nic. Otázka již padla.

  K jejich podivu se však v Hansových očích neodrazilo nic zvláštního. Dle jeho výrazu usoudili, že o něčem podobném nikdy neslyšel, či že mu to nyní nic neříká.

  „Nic!“ potvrdil jim Hans.

  „Ostnatý drát, mundúry, dřevěné bloky, dva stříbrné blesky...“ chrlil ze sebe Novák. „Nic?“

  Hans se opět zdlouhavě zamyslel, jako by po místnosti hledal nějaký záchytný bod.

  „Adolf Hitler, vůdce!“ vypravil ze sebe Novák následovně.

  „Řekněte mi, co se stalo,“ Hans se prosebně zadíval na Nováka.

  „To my nevíme. Snažíme se to zjistit. Rádi bychom vám řekli, co se vám stalo, ale nevíme to. Našli jsme vaše tělo v kryospánku a teď jsme vás z něho probudili.“

  „Kryospánku?“ nechápal Hans.

  „Byl jste zmražen. Byly vám při tom zachovány tělesné funkce, a tak jste přežil dlouhou dobu zahrabaný pod zemí, než jsme vás našli.“

  „Našli?“

  „Jistě, byl jste hluboko pod zemí ve speciální schránce.“

  „Kde jste mě našli?“ zajímalo Hanse.

  Na tuto otázku Novák nehodlal hned odpovědět. Nakonec improvizoval, což se od něj víceméně očekávalo.

  „Říká vám něco pojem Konzentrationslager? KT,“ obcházel Novák přímou odpověď.

  „Konzentrationslager?“ zaujalo to Hanse, což ostatním přihlížejícím nemohlo uniknout.

  „Ano,“ nadšeně potvrdil Novák a očekával, co k tomu Hans dodá.

  „Nerozumím?“ řekl.

  „Auschwitz, Majdanek, Buchenwald...“ vyjmenovával některé bývalé tábory, pokoušeje se nezmínit toliko Dachau.

  Z Hansova výrazu však vyzařoval naprostý zmatek.

  „Nic mi to neříká.“

  „Vzpomínáte si, kdy a kde jste se narodil?“

  „Jsem z Německa.“

  „Narodil jste se v Německu?“

  „Ano.“

  „Kolik je vám let?“

  „Nevím.“

  „Jaký si myslíte, že je rok?“

  „Devatenáct set...“ nedopověděl. Vše bylo příliš mlhavé.

  Novák pohlédl na vedle stojícího Hofmanna a pak se rychle obrátil zpátky k Hansovi s pobídkou: „A dál...?“

  „Devatenáct set čtyřicet...“ opět nedopověděl.

  „Devatenáct set čtyřicet- kolik?“

  „Pět?“ zaznělo jako otázka, jež přešla v Hansovu hlubokou zadumanost. Jako by mu zapadaly jisté střípky mozaiky amnézie dohromady. Jako by se mu rozjasnilo.

  „Devatenáct set čtyřicet pět?“ zopakoval po něm Novák.

  „Ano!“

  „Hansi?“ poprvé jej Novák oslovil jménem. „Druhá světová válka, rok devatenáct set třicet devět, tehdy začala, vzpomínáte si na to datum?“

  Hans zamžoural očima a pak mu přeběhl mráz po zádech. Řekl: „Prvního září devatenáct set třicet devět.“

  „Ano!“ vzkřikl Novák a chtěl Hansovi zatleskat.

  Schwartzův tým pokyvoval nad monitorem souhlasně hlavou.

  „Dachau!“ náhle prosykl Hans mezi zuby.

  Novákem projelo neskonalé vzrušení. Řekl to, řekl Dachau!

  „Můj bože,“ rozplakal se Hans a odvrátil hlavu.

  „Hansi?“ dotkl se Novák jeho ramene a dodal: „Co se děje ? Vzpomínáte si na něco?“

  „Dachau!“ opakoval smutně dokola Hans.

  Hofmann jej soucitně sledoval.

  „Vzpomínáte si na Dachau?“ zajímalo Nováka.

  „Ano,“ upřel na něj Hans oči a rty se mu roztřásly.

  „Kdo jste, Hansi?“

  „A kdo jste vy?“ Hans náhle pocítil strašlivou obavu.

  „Nemusíte mít strach. Jste v bezpečí.“

  „Je ještě válka?“

  Novák vzhlédl ke kameře, jež je neúnavně snímala. Nevěděl, co odpovědět. A tak řekl prosté: „Dachau již neexistuje, nemusíte se bát.“

  „Jak to?“

  „Už celá léta nefunguje, tábor není.“

  „Doktor Rascher,“ zaznělo strašlivě jako ta nejhorší slova, která kdy Novák slyšel. Slyšel to z úst pamětníka. Jako by Hans vydechl smrt. „Rascher,“ opakoval Hans.

  „Ano, znal jste doktora Sigmunda Raschera?” zajímalo Nováka.

  „Himmelfahrtswagen! Himmelfahrtswagen! Utrpení, tlak!“ vyvolával dokola. Nešlo to zastavit.

  Novák pohlédl prosebně na Hofmanna, jenž zakročil.

  „Klid, uklidněte se, už je to pryč, slyšíte!“

  Nepomáhalo to.

  Musel přispěchat doktor Hitreiter, který vpíchl Hansovi sedativum na uklidněnou. Hans upadl do neklidného spánku.

  Zbytek Schwartzova týmu byl z této události velmi rozrušen.

  Zatím vyšel Novák s doktorem Hofmannem na chodbu. Doktor Hitreiter zůstal s pacientem. Novák se otočil k Hofmannovi a požádal jej: „Doktore, dejte mi, prosím, ještě jednu cigaretu.“

  O několik okamžiků později se sešel Schwartzův tým s Blauem v jednací místnosti.

  „O čem to mluvil, o jakém voze nanebevzetí se to zmiňoval? Co jej na tom tak pobouřilo?“ naléhal Blau na Nováka.

  „Pánové...“ tajemně je Novák oslovil, jako by se chystal pronést rozhodující větu. „To není nacista.“

  „Jak to můžete vědět?“ zajímalo Blaua. „Byl jste tam s ním jen chvilku. Málo z toho, co řekl, dávalo smysl.“

  „Ale jděte. Dávalo to smysl. Všechno. Je to bývalý heftlink koncentračního tábora Dachau.“

  „Cože?“ téměř se mu vysmál Blau. „Proč by nacisté zmrazovali heftlinka?

  „To ještě nevím. Avšak ten vůz nanebevzetí, o kterém se zmínil, to byl postrach všech vězňů v táboře.“

  „Vůz nanebevzetí?“

  „Ten člověk zřejmě znal doktora Sigmunda Raschera. Už jsem se vám o něm zmiňoval, než jste mne přibrali do týmu.“

  „A co je to ten Vůz nanebevzetí? Pořád to nechápu,“ vložil se do toho Schwartz.

  „Komora, v níž bylo možné regulovat tlak. Na lidech se používala jen v koncentračním táboře Dachau. Byl to další z experimentů pro Luftwaffe. Tento druh experimentu je považován za nejbrutálnější mezi ostatními pokusy páchanými na lidech ve všech koncentračních táborech druhé světové války.“

  „A co s tím má společného on?

  „Cožpak jste neslyšeli?“

  „Ale jistě.“

  „Některý z jeho spoluvězňů, nebo dokonce on sám, mohl být podroben těmto pokusům v podtlakové komoře, ve Voze nanebevzetí.“

  „A nebo ne! Jak to můžete s jistotou tvrdit? Co když to na nás jen hraje? Co když byl právě tím, kdo posílal vězně na smrt?“ pokrčil Schwartz rameny.

  „Viděl jste snad někdy někoho tak zničeného?! Cožpak vám nestačil jeho výraz?“ vztekal se na Schwartze Novák.

  „Počkejte, počkejte,“ zarazil jej Blau. „Snad nebudete někoho soudit podle výrazu?“

  „Navíc,“ namítl tentokrát Hitreiter, „jeho vzhled je naprosto adekvátní k době, jakou strávil v hibernaci. Je normální, že je tak zubožený.“

  „Nicméně, pánové, přes vaše námitky vám sděluji, že já v tom mám jasno,“ osočil se Novák.

  „Není důvod k hádkám, jen konstatujeme možnosti. Nezlobte se, pane Nováku, ale musíme stále postupovat obezřetně,“ uklidnil jej Blau.  „V každém případě vám zatím děkuji. Jsme na dobré cestě. Jen vytrvat.“

  „Co ještě potřebujete?“ nesdílel s nimi Novák jejich názor.

  „Ještě ani neřekl, že byl vězněm. Pokud jím však opravdu byl, nesmíme mu dát najevo, že si něco podobného myslíme. Držme se toliko jeho výpovědí, toho, co řekne sám. Nesmíme mu poskytnout nějaké vodítko. Držme se pouze role, že jsme jeho přítelé.“

  Novák naslouchal Blauovým slovům. Cosi pravdy na nich rozhodně bylo. Co když je skutečně někým jiným, než vězněm? zapochyboval náhle. Nedávalo mu totiž smysl, proč by nacisté zmrazovali vězně. Co když je ten člověk jakýmsi géniem, hercem, který se pro své dobro dokáže ztotožnit s některým z vězňů, kterého v táboře znal? Cožpak není pravděpodobnější, že by nacisté uchovali některého ze svých lidí, nežli vězně? Třeba právě pro schopnost jeho improvizace jej nacisté vybrali za vyvoleného ke zmrazení. Stále tu existovala možnost, že Hans je nacistickým zločincem. Co když si jen snaží zachránit krk, aby pak na zemi rozpoutal opravdové peklo?

 

  Další rozhovor mezi Hansem a Novákem se konal následujícího dne. Novák k němu přistupoval se smíšenými pocity. V noci nezamhouřil oka. Stále přemítal o tom, kým Hans doopravdy je.

  Schwartzův tým s Blauem stál po vzoru včerejška opět za monitorem a sledoval, co se děje v místnosti, kde byl Novák ve společnosti Hofmanna a Hanse.

  „Dobrý den, Hansi,“ pozdravil jej odměřeně Novák.

  „Dobrý...“ odpověděl poněkud překvapeně Hans.

  „Cítíte se už lépe? Včera jste měl záchvat, vzpomínáte si?“

  „Ano, vzpomínám si,“ stroze odvětil Hans.

  „Nechcete mi k tomu povědět více?“

  „K čemu?“

  „K Dachau, přece,“ Novák vyslovil slovo Dachau s velkým důrazem.

  „Ach tak, k Dachau,“ zamyslel se Hans.

  „Abych byl upřímný, našli jsme vás právě tam,“ přiznal se mu Novák.

  „Kde přesně?“ začínal tím být Hans nanejvýš zainteresován.

  „Vně tábora, ale ne tak daleko od něho.“

  „Vy znáte tábor?“ zajímalo Hanse.

  „Ano.“

  „Jak, byl jste tam?“

  „Víte, tábor už není. O tom jsem vám říkal už včera. Nyní tam stojí jenom památník, abych se správně vyjádřil.“

  „Památník?“ nerozuměl tomu Hans, který nad tím svraštil obočí.

  „Ano, památník obětem koncentračního tábora Dachau.“

  „Obětem, nebo Němcům?“

  „Obětem, vězňům.“

  „A kdo jste vy, nerozumím tomu.“

  „Jsem historik. Má specialziace jsou koncentrační tábory.“

  „Jste členem nějaké komise? Jste od Červeného kříže?“

  „Ne, to nejsem,“ pousmál se Novák a upřesnil, „už dávno nestojí žádný z nacistických táborů.“

  „Nacisté už nemají lágry?“ podivil se tomu Hans.

  „Ne.“

  „Jste si tím jist?“ strachoval se.

  „Ano, naprosto jist.“

  „A kdo tedy jste, jste nacista, jste jedním z nich?“

  „A kdo jste vy, Hansi?“ neodpověděl mu Novák.

  „Myslíte, že jsem nacista?“

  „Nemyslím si to.“

  „A to je dobře, nebo špatně?“

  Novák netušil, co by na to měl odpovědět. Dohoda přece zněla jasně. Neprozradit nic, co by jej ovlivnilo.

  „Mohu vám jen říct, že vám tu nikdo neublíží.“

  „Nerozumím tomu. Jsem v Německu?“

  „Nacházíme se v Rakousku, v Alpách.“

  „Jak to dopadlo s válkou? Vzpomínám si na postupující spojence.“

  „Jak myslíte vy, že to dopadlo?“ dal mu Novák prostor, aby se vyjádřil sám.

  „Porazili spojenci Němce?“

  Novák opět neodpověděl. Namísto toho položil další otázku: „Hansi, byl jste členem NSDAP?“

  „Nebyl jsem členem NSDAP, pane Nováku,“ poprvé jej oslovil příjmením.

  „Potřebujeme zjistit, kdo jste,“ uklikdňoval jej Novák.

  „Proč mi nechcete odpovědět, jak to dopadlo? Kdo je teď u moci? Jak dlouho jsem byl mimo?“

  „Vše se časem dozvíte. Jen nám  povězte, co jste dělal v Dachau?“

  „Nevěřím vám, nejste můj přítel,“ zlostně na něj pohlédl Hans.

  „Proč mi nevěříte?“ cítil se Novák dotčeně.

  „Co ode mě chcete?“

  „Pravdu.“

  „Chcete mi ublížit?“

  „To ne, chceme vám pomoci.“

  „Nevěřím,“ tvrdohlavě vzdoroval.

  „Nemáte důvod mi nevěřit,“ osočil se na něj Novák.

  „Že ne?“ vysmál se mu Hans. „Co je tedy za rok?“

  „Když vám to řeknu, povíte mi, co jste dělal v Dachau?“ hodlal s ním Novák uzavřít kompromis.

  „Dobrá,“ souhlasil Hans.

  „Je rok dva tisíce padesát,“ vypravil ze sebe Novák.

  Hans strnul. Vše před očima se mu zatočilo. Náhle nevěřil, že tu doopravdy je. Cítil se jako ve snu, ve špatném snu. Tiše řkul: „Dva tisíce padesát? To není možné!“

  „Všichni, koho jste znal, jsou již mrtví. Tedy za přepodkaldu, pokud nebyl zmražen ještě někdo jiný...“

  „Co se stalo po roce devatenáct set čtyřicet pět?“

  „Dlužíte mi odpověď.“

  „Jsem heftlink z koncentračního tábora Dachau,“ pronesl pevně.

  Novák pohlédl do kamery.

  „Skutečně?“ promluvil k Hansovi.

  „Ano. Co se stalo? Proč jsem byl pryč tak dlouho?“ nerozuměl tomu Hans.

  „V roce devatenáct set čtyřicet pět skončila válka,“ nyní k němu Novák hovořil otevřeně a porušil tak dohodu.

  „Kdo vyhrál?“

  „Němci prohráli. Dachau osvobodila sedmá americká armáda.“

  „Čekal jsem na ně, ale přicházeli pomalu. Bylo příliš pozdě,“ líčil živě Hans.

  „Hansi, jak jste se dostal do stavu zmrazení?“

  „Počkejte...“ Hans byl ochoten spolupracovat. „Všichni jsme doufali, ale já nejméně. Nepracoval jsem...“

  „Jak to myslíte?“

  „Jaký měsíc byl lágr osvobozen?“

  „Dvacátého devátého dubna.“

  „Bože. Dělil mě od svobody jen krůček,“ nemohl tomu Hans uvěřit.

  „Jak došlo k tomu, že vás zmrazili?“ stále na něj naléhal Novák.

  „Vzpomínám si na zimu, strašlivou zimu. Nechtěl jsem, křičel jsem. Bože, já tam nechtěl. Spoluvězni čekali na svobodu a já byl mezitím podrobován tajnému říšskému projektu. Myslel jsem, že už nikdy neuzřu denní světlo a teď...“ nedopověděl.

  „Jste v bezpečí, nebojte se. Venku vldáne demokracie. Nikdo už neví, co bylo Dachau,“ uklidňoval jej Novák.

  „Rascher tam tou dobou nebyl. Ale viděl jsem jej předtím. Pak přišel z Buchenwaldu zpátky do Dachau, kde ho zavřeli do bunkru a popravili!“

  „Kdy, kdy jste jej viděl naposled?“

  „Naposledy jsem jej viděl v bunkru.“

  „Jak vás zmrazili, jak to provedli?“

  „Nevím, ale ukradli Rascherovy poznámky. Rascher byl strůjcem, ale oni mu autorství té věci odepřeli. Namísto toho jej popravili.“

  „Zmrazili vás tedy několik dnů před osvobozením?“

  „Ano, byl konec dubna,“ souhlasil Hans.

  „A kdo to celé vedl? Jak se jim mohlo něco takového podařit? Dnes něco podobného jen stěží dokážeme,“ informoval jej Novák.

  „Byla tam spousta vybavení, které jsem ještě nikdy neviděl. Nevím, kdo to vedl. Ty lékaře jsem neznal. Možná přišli z Auschwitzu, nevím. Rascher každopádně nasbíral hodně materiálů. Měl pomocníka. Směl jsem mu říkat jménem. Jmenoval se Walter.“

  „Walter Neff?“

  „Přesně tak, byl to Walter Neff, bývalý heftlink. Na oko jej zbavili vězeňského statutu výměnou za to, že zůstane v táboře a bude pomáhat Rascherovi i nadále. Jenže to bylo ještě v roce čtyřicet dva.“

  „Proč zmrazili právě vás?“ nechápal Novák.

  „Zřejmě se jednalo o další pokus v řadě. Nic mi neřekli. Nevím, proč jsem byl vybrán právě já.“

  „Byl jste tedy součástí prototypu jakéhosi pokusu?“

  „Asi tak něco.“

  „Znamená to, že zmrazili pouze vás?“

  „To netuším. Ale já byl první.“

  „Kde vás zmrazili? Mám tím na mysli úsek tábora.“

    „Bylo to v takové budově vně tábora, v podkroví,“ vysvětlil mu Hans.

  „Nevylučujete tedy, že by po vás mohl být ještě někdo jiný zmražen stejným způsobem...?“

  „Ne, to nevylučuji,” konstatoval Hans.

  „A jaký účel měl tento pokus?“

  „Zřejmě se na něco chystali. Já však nevím, na co.“

  „Důvod vašeho zmrazení vám tedy nesdělili?“

  „Ne,“ rázně odpověděl Hans.

  „Můžete mi říct, jak došlo k tomu, že jste se stal pokusnou osobou?“

  „To je dlouhá historie. Nerad na to vzpomínám. Vše mi pomalu vyplouvá na povrch.“

  „Moc by nám to ale pomohlo. Pokuste se vzpomenout si.“

  „V čem by vám to mělo pomoci?“

  „Abychom váš případ co nejlépe pochopili.“

  „Abyste alespoň z části pochopili, museli byste znát celý můj příběh.“

  „Rád si jej vyslechnu, vždyť o to vás žádám.“

  „Sám si tím připomenu věci, na něž jsem již zapomněl. Nejprve bych o všem raději popřemítal sám a dal si vše dohromady,“ požádal Hans o trpělivost.

  „Jistě. Nezapoměňte však, že jestliže mne seznámíte s dobou, kterou jste prožil, mohu vám já naoplátku pomoci s pochopením současnosti.“

  „Jaká je současnost?“

  „To sám uvidíte, jakmile se uzdravíte. A Hansi, kolik je vám vůbec let?“

  „Dvacet pět, tolik mi bylo, když jsem byl v lágru. Na konci toho dubna jsem měl dvacété páté narozeniny.“

  „Zmrazili vás tedy v pětadvaceti?“ rekapituloval Novák.

  „Ano, ale bože...“ odmlčel se Hans, „kolik mi je vlastně doopravdy?“

  „Bude to znít nesjpíš fantasticky, ale je vám sto třicet let. Jste nejstarším člověkem planety.“

  Novák ponechal Hanse, aby vstřebal tuto bizarní realitu. Viděl na něm také, že je unaven. Dnes se toho dozvěděl až příliš. Souhlasil tedy s tím, že se za Hansem vrátí až zítra.

  Když Novák ve společnosti Hofmanna vešel do zasedací místnosti, civěly na něj chladné pohledy všech členů Schwartzova týmu, ale i samotného Blaua.

  Ten prolomil napjaté ticho: „Pane Nováku, pochybyl jste!“ vyčetl mu.

  Novák nic neřekl. Unesen Hansovými slovy, nechal se vlákat do pasti a prozradil mu spoustu věcí, o nichž měl pomlčet.

  „To, jak jste se zachoval, je politováníhodné.“

  „Znamená to, že končím?“ otázal se Novák, jenž se zhrozil nad myšlenkou, že pokud jej z projektu propustí, už se s Hansem zřejmě nikdy nesetká.

  Nikdo dlouho nic neříkal.

  Ticho prolomil opět Blau: „Ne. Můžete zůstat a pokračovat v rozhovorech s vaším novým přítelem. Jde mi jen o princip. Porušil jste pravidla a já chci, abyste si to uvědomil. Nicméně vás musím pochválit, jak skvěle jste pokládal otázky, přestože nebyly...povolené. Jen tak dál,“ usmál se na něj Blau.

  Byl to první Blauův úsměv, který kdokoliv z přítomných kdy viděl.

 

Kapitola V. : Dachau. Freiland II. Himmelfahrtswagen. Seenot. Bunkr. Rascherův konec.

 

,,Jsem žid. Naše rodina byla vcelku zámožná. Nevedli jsme si špatně, tedy oproti ostatním, které jsem znal. Otec byl úspěšným obdchodníkem. Po krizi, jež v Německu nastala po první světové válce, jsme pomáhali svým známým, seč jsme mohli. Znali jsme i spoustu árijců, s nimiž jsme udržovali přátelské styky. Obvykle jsem si vybíral kamarády právě z řad těchto árijců. Tehdy potřebovali naši pomoc a my jim ji poskytovali. Aby ne, když jsme byli v tak výhodném postavení. Nebyl jsem jediným synem otce a matky. Měl jsem další dva sourozence. Já z nich byl nejstarší.

  Všemu nastal konec v lednu devatenáct set třicet tři. To se dostal Adolf Hitler k moci. Mnohý se jej obával, mnohý v něm viděl naději. Na vlastní oči jsem sledoval davy hnědých košilí, jednotek Sturm Abteilungen. Vyvolávaly ve mně starch. Tenkrát jsme bydleli v Mnichově. Zvrat střídal zvrat. Sedmadvacátého února vypukl v Reichstagu požár. Tehdy svalili vinu na jakéhosi holandského žida. Říkalo se o něm, že to neměl v hlavě v pořádku. Oni to však brali jako spiknutí komunistů vůči NSDAP – Národně socialistické německé straně pracujících. Pár týdnů nato jsem se doslechl o nově zřízeném vězení pro členy opozičních politických skupin. Mezli lidmi kolovaly zvěsti, že jde o nějaký tábor nedaleko Mnichova, jenž byl vystavěn z továrny na střelný prach. Vzpomínám si, jak rodiče dlouhé noci rozprávěli o tomto přízračném vězení, o táboře. Tvrdívali, že jsou do něj zavíráni ti, kteří nechtějí pracovat či nesympatizují s Hitlerovou stranou. Již tehdy jsem v jejich slovech vycítil cosi skrytého, hrůzostrašného. Tenkrát mi bylo pouhých třináct let a příliš rozumu jsem z toho neměl. Děsil jsem se místa, jež nektěří označovali jako místo obehnané ostnatým drátem, za nímž vládnou smrtihlavové, kolem se tyčí strážní věže a všude hrozí smrt a vládne bezpráví. Stávalo se to den ze dne nesnesitelnějším. Jako židé jsme byli omezováni stále více a více.  Stávali jsme se opovrhovanou spodinou, lůzou. Nebýt podpory našich přátel, kterým jsme pomáhali dříve, a kteří se nyní ocitli v opačných rolích, byli bychom na tom ještě hůře. Postupně jsme však o nich slýchávali stále méně často. Když mi bylo osmnáct let, prožil jsem svou nejstrašnější noc. Bylo to devátého listopadu devatenáct set třicet osm. Noc plná strachu, ponižování, třpytu rozbitých výloh židovských obdchodů. Po ulicích hořely ohně a židé byli pronásledováni. Někteří vzdorovali, avšak jejich pokus o odpor byl marný. Ta noc nesla jméno Křišťálová noc.

  Místo, obehnané ostnatým drátem, jemuž měli vládnout smrtihlavové, jsem poznal na vlastní kůži o celé tři roky později. Spousta židů byla té noci pozatýkáno a já byl mezi nimi. Zavírali zejména bohaté židy, které pak z tábora propustili. Chtěli si tím naplnit řískou pokladnici. Já jsem však do tábora nešel. Protože jsem údajně „hrubě napadl” árijce, poslali mě k výslechům a zavřeli do městské věznice. Nikdy na to nezapomenu... Z věznice jsem putoval v listopadu devatenáct set čtyřicet jedna do kacetu Dachau. A odtamtud jsem se již nikdy nedostal, až nyní! Touha po svobodě byla silná. Miloval jsem svobodu a toužil po ní jako po ničem na světě. Mým snem je dostat se na Nový Zéland. Už jako malý kluk jsem odtamtud viděl obrázky. Tu překrásnou krajinu, zeleň, vodopády, sněhobílé pobřeží, palmy, prostě ráj na zemi. Ráj, po němž jsem nepřestal nikdy toužit. A toužil jsem po něm i tam, v pekle na zemi, v koncentračním táboře Dachau!

 

 

Konzentrationslager Dachau bei München im Bayern

Listopad 1941

 

  Temnota koncentračního tábora Dachau zahalila jeho mysl. Pocítil trpkou příchuť táborového světa. Po bestiální přijímcí proceduře, kdy byl vyfotografován, odvšiven a kdy dostal svůj nový oděv, potrhané a záplatami vyspravené pruhované šaty, na jejichž levé klopě žaketu se vzájemně překřižovaly dva látkové trojúhelníky, jeden žlutý, který jej zaškatulkoval jako žida, a druhý zelený, který na něj poukazoval jako na kriminálního vězně pro jeho potyčku s árijcem, jež se odehrála o Křišťálové noci, a kvůli níž si protrpěl tři roky v mnichovské věznici, byl přiřazen k jednomu z nejobávanějších dachauských komand. Komandem tu byla nazývána každá pracovní skupina. Vězni, kteří pracovali vně tábora, patřili do takzvaných venkovních komand. Hans byl přidělen do komanda na Freilandu II. V tomto komandu se nacházeli zpravidla židé. Žádný tu dlouho nevydržel, neboť obávané komando Freilandu zwei bylo považováno za komando takřka výhradně určené k likvidaci, s denní produkcí ubitých, zastřelených, prací na smrt vysílených a umučených vězňů, jež dosahovala vysokého počtu.

  První dny pobytu v táboře si Hans příliš nevybavoval. Nacházel se v chronickém šoku, jenž za sebou nezanechával žádné konkrétní vzpomínky, toliko pachuť hrůzy a všudypřítomného strachu.

  Vyprávění počalo okamžikem, jenž se udál po prohřešku, kterého si sám nebyl vědom. Uvědomil si pouze strašlivý postih, který na něj čekal v táborové koupelně, kam byl odveden jednoho dne před obědem.

  Její budova se nacházela na opačné straně apelplacu, než stály táborové baráky. Byl veden dvěma esesmany.

  Ještě než vstoupil na práh koupelny, zaslechl sténání a křičení několika lidí najednou. Hrůzunahánějící žalozpěv týraných vězňů, kteří byli nepochybně zdrojem „koupelnových vzlyků”, Hansem doslova otřásl. Bylo to však ničím oproti tomu, co spatřil záhy.

 




Fantasy a Sci-fi: Jeremiho Čítárna
© Jirka 'Jeremius' Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net, 2000 - 2004

http://fantasy-scifi.net/citarna/