Beze slov...

Seděla tiše na břehu jezera a čekala na první červánky raního úsvitu.Tma ji zahalovala jako mlžný závoj a hladila její holé ruce,jako by ji chtěla utěšit v bolesti.Dívka byla vysoká a štíhlá,s tmavými vlasy,které jí spadaly na ramena a jen tu a tam v nich probleskovaly kdysi světlé pramínky.Oči nepřítomně upřené na vodní hladinu a pohled ztracený jakoby hrozně daleko.Oči,které se dříve smály jiskrami ohně když tančila,nebo se těšila z přítomnosti své rodiny.Nyní vyhasl její pohled a ona jakoby zůstala jedinnou bytostí na celém světě.Srdce,které kdysi jásalo z přítomnosti milované osoby, bylo nyní studené a rozbité na tisíce kousků jako střepy zrcadla.Konečně začalo svítat a mezi temnými mraky se objevily červánky drobné jako kapky krve.Dívka se nepohnula,jen dál sledovala nyní se čeřící hladinu a zdála se být duchem nesmírně vzdálena této překrásné raní scenérii.Ten,koho milovala právě zemřel a ona ztratila to nejvzácnější co mohla najít na světě,který považuje za místo zkázy a utrpení.I přes sílu,kterou zdědila,přes moc kterou má,nedokázala ochránit ten vzácný lidský život.Není už stejná jako před několika hodinami a nikdy už stejná nebude.Nelituje.Ví,že jsou tu stále i jiní,kteří touží po její přítomnosti a po tom aby žila.Tedy s nimi bude hrát hru.Smát se a radovat jako dřív a nikdo se nedoví,že v srdci ji při každém úsměvu zabolí,jako by měla v hrudi dýku.Nikdo se nedoví jaká je pravda,protože by se smáli.Smáli by se,jak je naivní a hloupá,že věřila a milovala.Ale jí už na tom nezáleží.Rozhodla se.