Čarodějův sen
----část první---- Tohle nebyl takový ten milý les zalitý sluncem, s vysokými, přátelskými jedlemi a mohutnými duby. Žádná hebká tráva zvoucí k posezení, žádné maliní a ostružiní obsypané plody. Žádná malá, spokojená stáda srn, klidně se pasoucí mezi stromy. Ne, tady se srny plížily stejně nenápadně jako jinde vlci, bázlivě nakukovaly zpoza hustých, trnitých keřů, a vůbec se tu nezdržovaly déle než prostitutka před soudní budovou. Jednou z mála vyšlapaných cest kráčeli dva poutníci. Vypadali sešle, unavení, zaprášení a špinaví. Nepovídali si, protože každé slovo vyslovené v této ponuré lesní atmosféře znělo stejně nepatřičně jako smích v kostele při pohřební mši. Prostě jen šli vedle sebe, dvounohý a čtvernohý, dva naprosto rozdílné druhy. Dvounohému říkali Athan a navzdory tomu, jak právě teď vypadal, nebyl to člověk. Čtvernohý, tedy vlastně čtvernohá, se jmenovala Calin a byla přesně to, na co vypadala. Nádherný a naprosto úchvatný exemplář nejvzácnějšího inteligentního tvora Světa – jednorožce. V hlavních rysech připomínala koně, ale její barva byla bílá, opravdu bílá, jakoby zevnitř zářila vlastním světlem, a z prostředku čela jí trčel asi dvaceticentimetrový, temně rudý roh. Pomalu kráčela vedle svého přítele, hlavu unaveně sehnutou. Náhle se zastavila, natáhla hlavu a zavětřila. „Člověk,“ řekla. Také Athan se zastavil a nasál vzduch. „Cítím krev.“ „Někdo zraněný?“ Zavrtěl hlavou. „Myslím, že ne. Je to stará krev. Mrtvá.“ „Ale ten člověk žije. Cítím ho.“ „Já taky. Moc se mi to nezdá. Půjdu to omrknout. Ty se zatím schovej.“ Calin přikývla ušlechtilou hlavou a odklusala po cestě, aby si našla nějaký úkryt. Athan si zatím nespokojeně prohlížel okolní křoviny. Díky svému velmi dobře vyvinutému čichu věděl přesně, kterým směrem se má vydat, ale křoví a stromy podél cesty tvořily neproniknutelnou stěnu. Po několika minutách se mu podařilo najít menší vyšlapanou cestičku, kudy procházela lesní zvěř. Chvíli uvažoval, zda se nemá proměnit, ale co kdyby na druhé straně byl někdo, s kým by stálo za to si promluvit? Lidé většinou reagovali trochu divně, když se před nimi objevil nahý. Takže zbývalo jediné – sklonit se, jak to nejvíc šlo a doufat, že na trnitých šlahounech nezůstane víc jeho oblečení než bylo nezbytně nutné. Cestička se zoufale klikatila, hned doleva a pak zase doprava, jakoby ji vyšlapala tlupa opilců po dvoudenním flámu v místním baru. Nakonec Athana vyplivla na místo, kde stromy svůj boj s nízkou vegetací vyhrály. Rostlo tu několik mohutných smrků a jen pár skromných keříků. Athan se s blaženým pocitem narovnal a zkontroloval škody. Stálo ho to pár kousků košile a trochu krve. Z paže si vytáhl trn. Další tři si vytáhl z ramene. Pak asi deset z levé a pět z prvé nohy a nějakým záhadným způsobem se mu dostaly dva do boty. Pár metrů před ním se v přímém denním světle koupala nevelká, ale úzkostlivě upravená mýtina. Bylo to téměř neuvěřitelné, uprostřed nepřátelského lesa místo klidu, míru a odpočinku. Mýtina byla prázdná, ale při pohledu na ni jste viděli hrající si děti, poklidně dřímající houbaře nebo milence, odpočívající v objetí. Athan zůstal skrytý ve stínu stromů a hledal původce lidského pachu. Na druhé straně, pod ochranitelskými pažemi mohutného dubu, se krčila chatrč. Nebýt toho stromu, nejspíš by ji už dávno spláchl déšť nebo rozfoukal vítr. Střecha chaty totiž vypadala jako povrch měsíce pokrytý dírami po meteoritech, dveře jen tak tak visely v kožených pantech a případný vítr si mohl vybrat hned z několika otvorů, kudy dovnitř a kudy ven. Pak se dveře otevřely. Několik krátkých okamžiků to vypadalo, že upadnou, ale nakonec se rozhodly přežít ještě další den. Z šera chatrče vyběhla tlustá šedá krysa následovaná hubeným staříkem a zmizela v trávě. Stařík zamířil k hromadě neposekaných polen a chystal se začít pracovat, ale pak ruku se sekyrou spustil volně podél těla a zastínil si oči. Podíval se přesně tím směrem, kde stál Athan a zavolal: „Hej, člověče! Snad nemáš strach ze starého poustevníka. Neboj se a přistup blíž. Já ti neublížím.“ Athan vystoupil ze stínu lesa. Nechápal, jak ho mohl stařík tak rychle objevit. Tomu dědovi mohlo být tak sto let, ale držel se vzpřímeně jako mladík. Na druhou stranu z něj byla zřetelně cítit smrt. No, u takhle starých lidí na tom není nic divného. Stařík si ho zatím se zájmem prohlížel. To, co před sebou viděl on, byl mladý, třicetiletý muž, průměrně vysoký, s širokými rameny a atletickou postavou. Stařík si pro sebe něco spokojeně zabručel a pak nahlas řekl: „Nemáš hlad, cizinče? Chystám se vařit dobrou polévku.“ „No, pozvání bych neodmítnul,“ usmál se Athan tak přátelsky, jak mu to jen při jeho nedůvěře k lidem šlo. Stařík mu vyšel pár kroků vstříc. Podával mu hubenou, šlachovitou ruku. „Jsem Tarn Šedý, poustevník,“ řekl. „Athan,“ představil se Athan a uchopil nabízenou pravici. Stařík měl v kostnaté ruce překvapivě silný stisk. „Jsem rád, že tě poznávám, mladíku. Pokud máš opravdu chuť na moji polévku, mám návrh. Já uvařím a ty mi zatím posekáš to dříví, platí?“ Stařík se mile usmál. Kupodivu měl téměř kompletní sadu zubů. „No proč ne,“ přikývl Athan. Stařík podal Athanovi sekeru a bez dalších slov zmizel zpátky ve své chýši. -------------------------- Hadonis nebyl nijak skvělý čaroděj. Popravdě řečeno patřil k těm nejhorším vůbec. Neměl dost moci ani nato, aby vyčaroval bílou holubici standardních rozměrů, ale to, co měl, byla ctižádost. A té měl víc než dost. Jeho další předností, dá-li se to tak nazvat, byla jeho schopnost jasnovidectví. Viděl blízkou i dalekou budoucnost a co bylo nejúžasnější, viděl její možnosti. Ne jen to, co se stane, ale i to, co by se mohlo stát. Desítky cest, které se rozdělovaly v jednom jediném okamžiku. A na konci jedné z těch cest byla moc, o jaké vždycky snil. A on věděl, jak se na tuhle cestu dostat. Stačilo jen trošku přitlačit támhle a trošku postrčit tady. -------------------------- Athan si otřel zpocené čelo. Hotovo. Vedle špalku se tyčila pyramida hladce posekaných polínek. Je na čase vybrat si odměnu. A on už měl opravdu hlad. Když vcházel do chatrče, cítil vůni čerstvého horkého vývaru. Zaváhal. Něco tu bylo špatně, ale nebyl si jistý co. „Jen se posaď,“ zval ho starý poustevník a ukazoval na jednu z rozvrzaných židlí. Athan se opatrně posadil a doufal, že neskončí na zemi. Poustevník zatím za jeho zády dokončoval přípravu jídla. Vůně polévky naplňovala chýši a prchala četnými otvory ven. Athan se ošil. Co je na téhle idilce, sakra, špatně? Nedůvěřivě zíral na plný talíř, který před něj Tarn Šedý postavil. Znovu začichal. A došlo mu to. Obrátil se rychle, ale sekyru namířenou na svou hlavu odrazit nestačil. Jen trochu změnil směr jejího dopadu a ostří se mu s nepříjemně mlaskavým zvukem zabořilo do ramene. Zaslechl zvuk štípané kosti. Zařval bolestí a vyrazil do protiútoku. Stařec měl neuvěřitelnou sílu, ale to, co mu chybělo, byla hmotnost. Athanova pěst ho nabrala a prohodila dřevěnou stěnou do další místnosti. Poustevník skončil na hliněné podlaze v poloze, která i lékařsky nevzdělané osobě signalizovala, že jediná jeho další cesta bude tak šest stop pod zem. Athan s levou rukou bezvládně svěšenou podél těla zíral na mrtvolu starého muže. „A sakra,“ zašeptal. „Do hajzlu.“ Ještě než zvedl oči a nechal svůj téměř dokonalý zrak proniknout šerem druhé místnosti, věděl, co uvidí. A nelíbilo se mu to. Když o chvíli později vyšel z chatrče, Calin už stála na palouku a čekala na něj. „Slyšela jsem výkřik,“ vysvětlila. „To jsem byl já.“ „Vidím,“ kývla hlavou směrem k jeho krvácejícímu rameni. „Ten muž je mrtvý?“ „Buď, nebo ho bude zítra fakt fest bolet za krkem.“ „Proč jsi ho zabil?“ „No, vytáhl na mě sekeru, sakra!“ „Jsi si jistý, že sis to jen špatně nevysvětlil?“ „Jasně, třeba se to tu ujalo místo potřesení rukou,“ ušklíbl se. „Nevěřila bys, co jsem našel u něj v komoře.“ „Jeho mumifikovanou milovanou starou matku?“ „Děsně vtipný.“ „Promiň. Tak co jsi našel?“ „Mrtvé maso. Mladou ženu a dítě, asi tak desetiletýho kluka, řekl bych. Ten milej stařeček byl lidožrout.“ „Ghůl?“ „Nemyslím. Ti nebydlí v chýši a nevaří si z masa polívku. Navíc páchl jako obyčejný člověk. Nějaký pošahaný lidský pako.“ „Asi máš pravdu,“ přikývla. Chvilku přemýšlela a pak se rozfrkala, což byl smích v podání tvora s velmi výraznou řadou zubů: „Nejspíš jsi teď hrdina.“ „Co?“ „No ano, vždyť jsi zbavil tenhle kraj tajemného zla. Vsaď se, že tu už léta mizí lidé v lese a nikdo neví proč. Vsaď se, že vesničané si vyprávějí děsivé historky a po setmění nikdo nevychází. Temným hvozdem se plíží děsivá smrt,“ zadeklamovala. „A ty jsi je teď všechny zachránil.“ „Jo, třeba mi postaví sochu na náměstí,“ zašklebil se. „Na návsi,“ opravila ho. „Tady široko daleko žádný město není.“ „No jo,“ odtušil najednou úplně tiše. Calin se na něj podívala svýma velkýma očima. „Budeš v pořádku?“ zeptala se. „Samozřejmě,“ přikývl. Pak zavřel oči a když je znovu otevřel, zářily jako měsíc v úplňku. Zasyčel bolestí. Magie, ten dar i prokletí, začala sbírat kousky jeho zničeného ramene a dávat je dohromady. Netrvalo to dlouho. Nakonec zamračeně zkontroloval uzdravené rameno. „Musím si někde koupit novou košili,“ zabručel. Otočil se ke Calin. „Pojď, pohřbíme ty chudáky tady a vypadnem.“ -------------------------- „Už v týhle díře trčíme osmý den,“ zavrčel Garnar vztekle. „Začínám mít pocit, že si se splet.“ „On přijde,“ uklidňoval ho Hadonis. „Už brzo. Zatím odpočívejte a bavte se, co vám tu schází?“ „Krev,“ sykl Garnar. „Krev a boj, mí muži se začínají nudit.“ Hadonis by se rád pohrdavě ušklíbl, ale tváří v tvář tomuto obrovskému muži by to mohla být poslední věc, kterou by ve svém životě udělal, a on měl ještě spoustu plánů. Jak jen opovrhoval těmi špinavými primitivy! Byli jako zvířata, nedokázali si užívat pohodlí, toužili jen po boji. Včera se dva z nich poprali, jen tak, z legrace, a jeden při tom vypustil duši. Ne že by Hadonis cítil nějakou lítost, ale tušil, že bude potřebovat každou ruku držící meč, až vlkodlak přijde. A on přijde, tím si byl jistý. Viděl ho ve svých snech. |