Himmelfahrtswagen (8. část)
Kapitola VII. : Novákova pomocná ruka. Plán útěku. ans se cítil jako labuťák, jemuž právě zahynula družka. Cítil, jak vnitřně umírá. Cítil smrt. Zahyne jako vězeň. Nikdy už neokusí svobodu! Cítil se strašně. Možná ještě hůře, než kdysi v lágru. Tam měl aspoň nějakou naději. Nikdo mu to tu nechtěl urychlit, nikdo s ním nejednal na rovinu. Byl tu jako pohřbený zaživa. Ani výlet mu nedopřáli, a to chtěli, aby se tu cítil svobodně! Jediným, ke komu ještě něco cítil, byl Jakub Novák. Jenže ten měl zakrátko odcestovat. Už jej nepotřebovali, jak se Hans dovtípil. Jeho služba byla u konce. Měl odcestovat z Tyrolska a zapomenut na projekt, zapomenout na Hintertux. Vždyť se zavázal naprostým mlčením, které bylo podmínkou přijetí do Schwartzova týmu. Poslední dny tu Novák jen čekal. I on byl svým způsobem vězněm. Jako by dlel v jakési „ochrané vazbě“, o níž by mohl nejlépe vyprávět Hans. Ve vazbě proti vyzrazení tajemství. Blau si nepřál, aby byl příliš rychle „vpuštěn“ do normálního života. Novák toho věděl příliš a bylo nežádoucí jej vystavovat pokušení prozrazení. Přesto si byl Blau vědom toho, že jej tu nebudou moci držet napořád. Stejný názor se naopak netýkal Hanse. Ten tu měl v případě potřeby zůstat na doživotí! Na doživotí! Jak strašně to znělo. Novák se snažil věnovat svůj veškěrý čas přesvědčováním vlivných osob, aby Hanse propustily. Všechny snahy však končily stějně. NE! „Copak nevidíte, jak se trápí?“ apeloval Hans na Blaua. „Nemůžeme jej pustit. Nevíme o něm nic. Snad za čas, ale teď ne, odpověď je tatáž, pane Nováku: NE.“ „Ale vy jej tím zabíjíte!“ „Kukněte, snažíme se mu to tady co nejvíce zpříjemnit. Víc pro něj udělat nemůžeme.“ „Má právo na svobodu. Je to člověk. Občan Německa!“ „Toto téma uzavřeme, Herr Nowak. Už se o tom s vámi nehodlám dále bavit. Mám na starosti mnohem důležitější věci. NE. NE a NE! Je zcela bezpředmětné, abychom o tomto tématu dále diskutovali. Navíc odlétám zpět do Berlína. Opouštím to tady a nemyslím si, že vám můj zástupce, pan Schwartz, vyjde v něčem vstříc. Víte, jaké o vás má mínění. Řekl bych, že nejste zrovna v přátelském rozpoložení, nemýlím-li se. Zkuste se ponořit zpátky. Zapomeňte na to tady. Stal jste se součástí velkého experimentu a neunesl jste to. Radím vám, více se do ničeho podobného nepouštějte. Berete si to moc osobně. Vraťte se ke psaní. Nad knihami vám to jistě sluší lépe. Tady to pro vás není to pravé. Nedokážete jednat vědecky. V tomto ohledu jste naprosto nezralý. Lituji, že jsme vás kdy oslovili. Zamyslete se nad sebou. Děkujte, že jste mohl být členem čehosi tak velkolepého, jako je náš projekt. Co by za to dali ostatní? Nejste nikdo, pane Nováku. Jste jen obrovský omyl. O něčem podobném se nesní ani těm největším badatelům a my jsme vám to přinesli na zlatém podnosu. Probuďte se a děkujte nám.“ „Ale...“ nenašel Novák slov. Snad měl Blau pravdu. Ale ne, neměl. Věznili tu člověka. Nevinného člověka. Cožpak je Blau bůh, když rozhoduje o jeho svobodě? „Brzy vás transportujeme domů. My se dnes vidíme naposledy. Nechci o vás už nic slyšet. Buďte si jist, že o vaši případnou další spolupráci již nikdy nepožádám. Jsem opravdu rozčilen z toho, jak neprofesionálně jste se nakonec zachoval. Dám patřičné rozkazy k tomu, abyste mne zakrátko následoval do Berlína. Dva dny, dávám vám maximálně dva dny, tak tu neztrácejte čas orodováním za někoho, koho jste neměl vůbec vidět, a jděte se rychle balit. Aufwiedersehen, Herr Nowak.“ Novák nebyl schopen ani slova. Stál uprostřed zasedačky jako přimrazený a hleděl za odcházejícím Blauem. Teď už věděl, že nejdéle za dva dny bude po všem. Už zřejmě neuvidí Hanse. Nakonec si bude o všem myslet, že to byl jen pouhý sen. Ale on to sen není? Ne, není, ale brzy bude. Hans zůstane v rukou těchto monster. Zemře tady. V Dachau by buď zakrátko zemřel, anebo by se dočkal osvobození. Avšak zde bude třeba do konce života. Do konce života v zajetí. Na doživotí! Lidé jsou skutečně krutí. Hans měl pravdu. Za několik okamžiků kouřil cigaretu, aby se uklidnil. Odebral se na známé místo k jeskynnímu jezeru. Z jeskynního šera se náhle vynořila postava. Novák se polekal. Teprve, když se postava přiblížila, poznal v ní Hanse. „Hansi?“ „Tohle je jediné místo, kde si dokáži aspoň trochu odpočinout,“ svěřil se Hans. „Hansi. Dali mi dva dny. Za dva dny odlétám pryč, zpátky do Berlína.“ „Jistě, muselo to přijít,“ nebyl tím Hans nijak zvlášť překvapen. „Oni tě odtud nikdy nepustí, Hansi.“ „Vím.“ „Jak to víš?“ zarazil se Novák. „Od začátku jsem to věděl. Cožpak stále pochybujete o mých schopnostech?“ Novák sklopil hlavu. „Nevydržím to tu dlouho. Připadám si, jako bych umíral.“ „Co mám dělat, Hansi? Řekni, co mám dělat, abych ti pomohl?“ „Nemůžeš udělat nic.“ „Musím ti pomoct. Musím tě dostat na svobodu. Přece tě tu nenechám. Mohou si myslet, že jsi nacistický zločinec, ale já si to nemyslím, vím, že se mýlí.“ „Vím, že mi věříš,“ přátelsky na něj pohlédl Hans. „Řeknu těm venku o tom, co se tu děje. Řeknu jim o tobě. Budu mluvit.“ „A co tím změníš? To oni jsou ti zvenku. Nikdo ti neuvěří. Neudělají nic,“ byl si tím Hans jistý. „Jistě,“ poraženě pronesl Novák. „Kam teče ten proud?“ ukázal Hans na hladinu jezera k místu, kam dopadal vodopád. „Proč se na to ptáš?“ zarazil se Novák. „Myslíš, že by se tamtudy dalo proplavat?“ „Proboha, Hansi, ta voda je ledová. I kdyby se někam proplavat dalo, zmrzl bys, než bys zjistil, kam to ústí.“ „Vím, že je ledová...“ „To bys nedokázal. Netuším, jak je ten proud dlouhý. Pokud bys však nezmrzl, nebo se neutopil, z hor se nedostaneš. Jsou všude kolem,“ zrazoval jej od jediného plánu Novák. „Ale za pokus to stojí, nemyslíš?“ „To nemůžeš, zabil by ses,“ osočil se na něj Novák. „Stejně tu zemřu. Takhle se aspoň pokusím to zvrátit. Raději se naposled nadechnu svobody, než abych tu zemřel jako vězeň,“ prohlásil Hans a rozešel se k jezeru. „Hansi!“ zvolal na něj Novák a zvedl se z kamenné lavice. „Neblázni a podívej se na tu vodu. Je to sebevražda.“ „Na tom nezáleží. Jde mi jen o svobodu. Už se tam nahoru nevrátím. Můj pokoj je jako kobka v bunkru Dachau. Tak moc si přeji vidět oceán, delfíny, teplo. Proč je mi tu taková zima?“ zahlděl se na hladinu, jako by chtěl do jezera skočit. „Hansi, proboha!“ vrhl se k němu Novák. „Vím, že to tu nezvládnu. Déle již ne. Až budu tou vodou klesat, budu blíž a blíž ke svobodě, přestože ji třeba nakonec nedosáhnu.“ „Hansi, uděláme to jinak!“ náhle vyřkl pevně Novák. „A jak?“ otočil se na něj překvapený Hans. „Na něco přijdeme, jen to, prosím, nevzdávej. Prosím tě!“ žadonil. „Nech toho a zapomeň na mě, Jakube. Máš svůj život. Nechtěj si jej zničit. Můj už stejně nemá žádnou cenu.“ „Co bys řekl na to, kdybychom přišli na plán, jak tě odtud dostat?“ „Dostat?“ zaujalo to Hanse. „Do večera něco vymyslíme, uvidíš. Důvěřuj mi.“ „Vůbec to tu neznám, mě nic nenapadá,“ pokrčil Hans rameny. „Budu přemýšlet.“ Ať to mělo celé dopadnout jakkoliv, Novák se rozhodl, že si pro každý případ udělají s Hansem snímek na rozloučenou. Pokud se jim nějaký plán vydaří, anebo ne, na každý pád museli počítat s tím, že se potom už nemusí nikdy vidět. Navíc i on mohl být každou chvílí odtransportován, neboť dvoudenní lhůta na odlet byla tou nejzazší lhůtou. Co když se Blau nakonec rozhodne, že Novák odcestuje ještě dnes večer s ním? Digitální fotoaparát měl Novák ve své ubikaci v horním podlaží. Řekl Hansovi, aby na něj počkal u jezera, že se zakrátko vrátí. Jakmile se ztratil ve výtahu, Hans nervózně obcházel kamenitý břeh jezera a civěl do křišťálově průzračných vod jezerní hlubiny. Představoval si, jak by odtud vypadalo jeho tělo, kdyby se vrhl do hlubin, zvolna by klesalo ke svobodě, kterážto by musela nejpravděpodobněji znamenat smrt. Novák vyjel výtahem nahoru. Rychle vstoupil do své ubikace a sáhl po foťáku, který ležel vedle postele. Tento fotoaparát dokázal udělat snímek na počkání. Byl to digitální Polaroid. Na ledabile pohozených snímcích vedle fotoaparátu, se vyjímaly interíéry odpočinkové jeskyně a několik dalších úchvatných prostor zdejšího jeskynního komplexu. Novák se zavázal, že tyto snímky nikdy neopustí zdejší prostory. Teď se jimi však vůbec nezabýval. I s přístrojem se rychle vracel k Hansovi. Když opouštěl jeskyni, aby se vydal pro foťák, neuniklo mu, jak Hans žádostivě pohlíží do ledových vod jezera. Nerad by, aby jej napadlo něco hloupého. Chvatně nastoupil zpátky do výtahu. Když se dole otevřely dveře a odhalily prostor klenby jeskyně, o níž se odrážela jezerní hladina, zčeřená světelným odrazem vlnek, které dodávaly kameni život, jako by jej nadouvaly a dýchaly jím, zarazil se. V zoufalství zvolal, obávaje se toho nejhoršího: „Hansi?!“ Nic, nic se neozvalo. Hans tu už nebyl!
V sekci vypukl poplach. Quí, quí, quí, quí!!! U jeskynního jezera panoval shon. Kamery tu nebyly. Ta nejbližší se nacházela ve výtahu. Poplach způsobil zmatený Novák, jenž nyní stál na břehu jezera a nepřetržitě civěl do zčeřených vod. „Hansi! Proboha, vytáhněte jej, najděte jej!“ nabádal členy Schwartzova týmu a ochranky. „K čemu jste jej to dohnali?“ vyčítal jim. Pak klekl na kamenný břeh a dlaněmi bušil do hladiny ledové vody. Nebylo pochyb, že Hans skočil do ledových vod. Na hladinu vyplaval žaket jeho černé unifromy, jenž smutně plaval ke břehu. „Uklidněte se, pane Nováku!“ uklidňoval jej Hofmann. „Co se tu sakra stalo?“ rozkřikl se na Nováka Schwartz. „Vy zatracení bastardi. Podívejte se, co jste udělali,“ ukázal Hans na žaket uniformy. „Zabil se, zabil se kvůli vám!“ „Cože?“ nemohl tomu uvěřit Blau, jenž sem právě dorazil. „Tak toužil po svobodě a vy jste mu ji odepřeli. Vy nevíte, kdo to byl. Nedokážete si představit, čím musel projít. Dachau přežil, ale vy jste ho zabili. Vy jste jeho vrazi.“ „Uklidněte se!“ varoval Nováka Schwartz. „Ty parchante, ty arogantní svině!“ vrhl se na Schwartze Novák a vystřelil mu levý direkt přímo do obličeje, následovaný pravým hákem a zakončený zvedákem. Schwartz se nestačil bránit. Prohnul se jako luk a nakonec zakolísal a spadl do jezera. Mützberger se Nováka duchaplně zmocnil a několik lidí pomohlo Schwartzovi, aby se dostal z ledové vody. S ústy od krve se Schwartz zlověstně podíval na Nováka, který byl stále v delíriu. „Jak se to mohlo stát?“ vyzvídal Blau, který tonul v šoku, takže Novákova agresivita jej příliš nezaměstnávala. Spíše se zamýšlel nad tím, jak mohli být tak neopatrní, že jej nechali prostě skočit do ledových vod jezera, kde Hans spáchal sebevraždu. Jenže, kdo mohl vědět, že se ten hoch bude chtít zabít? To přece nikoho ani v nejmenším nenapadlo. „Vy nevíte, co je to touha po svobodě! To na vás dráty, vy zmrdi zasraní! Na vás lágr, na vás všechny ty hrůzy! Nezasloužíte si tenhle život. Říkal jsem vám celou dobu, že jej tím zabíjíte, ale vy jste mě neposlouchali. Tak teď to máte. Máte, co jste chtěli!“ doznívala Novákova slova, když jej členové ochranky vláčeli do výtahu, aby jej odtud odvedli. „Počkejte!“ zadržel je Blau. Členové ostrahy s Novákem v závěsu se zastavili. „Jak se to stalo? Nováku, teď není čas na hysterii. Řekněte nám, co víte!“ vyzval jej Blau. Novák se náhle zcela uklidnil, jako by čekal právě na tuto výzvu. Pak klidně řekl: „Byl jsem tu s ním. Na okamžik jsem odešel, abych si přinesl fotoaparát. Chtěl jsem si s ním udělat snímek na rozloučenou. Řekl jsem mu, že zakrátko musím odletět. Byl to můj přítel. Když jsem se však vrátil...“ nedopověděl a rozplakal se. „Vylovte někdo tu blůzu,“ otočil se Blau na Schwartze, jehož oči sálaly nenávistí vůči Novákovi. „Ano pane.“ „Možná jsme mu neměli dávat tolik prostoru,“ nechal se slyšet Hitreiter. „Prostoru? Drželi jste jej tu jako zvíře,“ osočil se na něj Novák. „Klid,“ zarazil jej Blau. „Po tělu není nikde ani stopy!“ ozval se velitel pátrací čety. „Zřejmě jej odvlekl spodní proud odtokového kanálu.“ „Jaká je šance, že jej potapěči najdou?“ chtěl slyšet Blau. „Podobná akce bude však velice nebezpečná.“ „Na to jsem se vás neptal!“ odbil jej Blau. „Velice malá, pane.“ „Říkal mi, že to chce zkusit podplavat. Věděl však, že by zahynul,“ v pláči rekapitulovat Novák. „Takže jste jeho komplicem!?“ vzkřikl na něj Blau. „Rozmlouval jsem mu to! Řekl, že to neudělá,“ bránil se Novák. „Prohledejte to, hned!“ poručil Blau a zaklel: „Zatraceně, jak jsme mohli udělat takovou chybu? To snad není možné.“ „Třeba to přežije, když si pospíšíte. Přežil zmrazení v Dachau, třeba přežije i tohle,“ polemizoval Novák. „Nechte toho,“ zchladil jej jinak vlídný Hofmann. „Odveďte jej!“ pohlédl Blau na Nováka. „Pane Schwartzi, zkomplikovalo se to!“ rozlobeně se Blau otočil tentokrát ke Schwartzovi. „Musím neprodleně do Berlína. Jste tu opět nejvyšším velícím členem. Vezměte si na starost vyšetřování případu. Máte veškeré pravomoci. Až se vrátím, chci výsledky. To, co se tu stalo, je nehorázné. Prohledejte celou sekci, píď po pídi. Zeptejte se všech, kdo mohli s objektem přijít do styku, pokud neviděli něco podezřelého. Zkontrolujte všechny kamerové záznamy. Prohledejte spodní vody a chci, abyste tělo našli. Zajistěte všechny výtoky, všechno. Chci lidi tady i venku. Za vše mi osobně ručíte. A toho Nováka pěkně skřípněte. Říkal, že byl posledním, kdo jej před skokem do jezera viděl.“ „Ano pane,“ se zadostiučiněním si Schwartz otřel zaschlou krev pod nosem a škodolibě se usmál. Měl neskonalou radst z toho, že si to bude moct s Novákem konečně osobně vyřídit. „Teď mne doprovoďte k letadlu. Musím neprodleně odletět.“ Když Blau vystupoval po schůdcích letadla, mnul si dlouhé bílé vousy. Schwartz za ním vzrušeně pohlížel a už si přál, aby byl pryč a on se tu stal nejvyšším pánem. Pilot obešel letadlo a zajistil zavazadlový prostor, který byl dnes zcela nevytížený. Blau si s sebou nic nebral. Odlétal nalehko. Zakrátko se letadlo vzneslo a nabralo kurs na Berlín.
Kapitola VIII. : Poutník Berlínem. Návštěva Dachau.
očním Berlínem se procházela silueta podivného a tajemného mládence. Jeho shrbená postava se odrážela mezi kmeny místního parku. Podivný poutník se blížil k berlínské ulici, na níž vládl noční provoz. Udiveně se zastavil na krajnici a přes světélkující svodidla se upřeně díval na rychle ujíždějící auta futuritických tvarů. Auta jezdila tak rychle, jako by létala vzduchem jen několik centimetrů nad hladkou jízdní plochou vozovky. Proudy vozovky mu připomínaly magmatické řečiště, jež hýřilo smaragdovými, nachovými, blankytnými a jinými barvami, z nichž mu zakrátko začínaly bolet oči. Připadal si jako hypnotizovaný. Nedokázal odtrhnout od aerodynamických vozů zrak. Nikdy nic podobného neviděl. Nehlučné vozy připomínaly duhové bubliny, jež se rychlostí větru vznášely v pravidelných proudech silničního provozu. Překvapený poutník se zahleděl do nedalekého podloubí, jež k sobě lákalo světélkujícími stužkami, vlajícími nad zemí. V dáli na něj zívala ozářená ústa jakéhosi tunelu. Poutník se vydal k jeho ústí a náhle si připadal jako Alenka v říši divů. Stěny tunelu světélkovaly všemožnými duhovými barvami, jako by žily svým vlastním životem. Duhová hmota byla protkána žilkami hekticky se prohánějícíh světélek, která jako by si na hladkých a oblých stěnách pohrávala na schovávanou. Tu mizela a onde se opět vynořovala. Poutník se nechal světly doslova pohltit. Všiml si, že stojí na pohyblivé podlaze, jež směřovala několik set metrů dopředu. Nad hlavou se tu a tam materializovaly všemožné nápisy. Berliner Hauptbahnhof zwei minuten anebo München: Abfahrt aus dem Gleis No. 25. Poutník stál u vytržení na plochém eskalátoru a vnímal svěží povětří, jež sem vháněly větrací šachty. Z neviditelných repráků se ozývaly libé hlasy reklam. Byl jimi rozrušen. Nechápal význam slov, jež blahořečila jedinečným omlazovacím kůrám, prostornému vnímání filmů, pozvánkám do kin vybavených pachovými buňkami, v nichž si mohl návštěvník vychutnat filmový zážitek tak, jako by byl součástí nabízené scenérie. Bylo toho na něj příliš. Než se stačil vzpamatovat z jednoho kulturního šoku, byl mu před zraky naservírován další. A co teprve, když se ocitl uvnitř obrovské kupole, jejíž střecha splývala s jasným nočním nebem posetým tisícero hvězdami! Kolem obcházela spousta futuristických cestujících, kteří připomínali astronauty chystající se na daleké cesty do vesmíru. Eskalátory a výtahy, které cestující dopravovaly do různých výšek, dokonale splývaly v homogennost s noční oblohou, jež zdobila vnitřek haly. „München – zweite Tor!“ ozvalo se příjemným hlasem, jenž v uších zanechával mrazivé a uklidňující vibrace. Poutník byl okolím omámen. Připadal si tu cizí. Nepochybně odtud nepocházel. Tu, jako by zaslechl nevyřčenou větu: Rychle, zakrátko odjede vlak do Mnichova! Otočil se a pohledem utkvěl na mladé dívce, která chvátala k zářivé bráně eskalátoru. Mnichov! To město znal, nebylo mu cizí. Teď mu záleželo na jediném, dostat se odtud, z Berlína. A Mnichov by mohl být řešením. Jenže, jak se tu vyznat? Jak to ti lidé kolem dělali, že se tu v tom zdánlivém chaosu neztratili? On si tu připadal jako v jiném světě, ve zhmotnělém Vernově románu. Nevěřil, že je stále ještě naživu. „Poslední upozornění. Vlak do Mnichova odjíždí za dvě minuty. Pospěšte si, prosím, k druhé bráně!“ „Promiňte, slečno?!“ zvolal poutník k dívce, jež nepochybně spěchala na vlak do Mnichova. „Ano? Co si přejete? Nemám čas, pospíchám na vlak do Mnichova?“ odvětila dívka. „Nevyznám se tu. Rád bych také odcestoval do Mnichova, ale nevím jak.“ „Tak mne následujte. Je to druhá brána, ale pospěšte si.“ Poutník se přilepil dívce na paty a oba zamířili k bráně, jejíž okraje se začínaly zabarvovat plamennou září. Byly tvořeny jakýmisi skleněními trubicemi, v nichž plápolal umělý oheň, jehož jasná záře rudla. „Pojďte, rychle, nebo vlak zmeškáme!“ vyzvala jej dívka, prošla branou a ztratila se neznámému za mlžnou oponou. Jako by prošla tekutým zrcadlem, za jehož hladinou zmizela. Poutník byl zmaten. Neváhal však a zkusil totéž. Opatrně se přiblížil k „zrcadlu“ a botou projel jeho měkkou vrstvou. Pak se do zrcadla ponořil celý, když tu rázem před sebou spatřil robustní schodiště vznášející se v prostoru. „Tak pojďte!“ ozval se známý naléhavý dívčí hlas. Před poutníkem se objevila další brána. Konec tunelu, jenž na sebe bral podobu všemožných zelených odstínů od té nejsvětlejší zelené, po temnou zeleň. „Co mám dělat?“ rozpačitě se otázal, když si všiml, že dívka stojí opět před ním a chystá se do dalšího vchodu. „Přiložte kartu k terminálu. Mnichov stojí dva říšské kredity,“ vysvětlila mu dívka zaraženě. Zřejmě v něm viděla blázna, který byl většinu času zavřený doma a ven vůbec nechodil. „Říšských kreditů?!“ zarazil se poutník. „Cožpak nemáte dva říšské kredity?“ „Víte?“ odezřel poutník smysl její otázky: „Okradli mne o kartu. Mám tu jen hotovost,“ zanořil ruku do kapsy podivného pláště a vyňal z ní balíček tyrkysově modrých bankovek. „Proboha, pojďte, nebo to nestihneme. Koupím vám tiket do Mnichova na mou kartu. Ale už nezdržujte.“ Vrhla se k terminálu, jenž hýřil všemožnými barvami a na monitoru nabízel spoustu číselných kombinací. Zakrátko se v rohu monitoru zažehla zelená záře a dívka cosi odebrala z nitra té podivné věci. „Tumáte,“ vtiskla mu do ruky zvláštní papírek. S ním se zmatený poutník pustil vchodem do hadovitého a vypolstrovaného prostoru se spoustou pohodlných křesel, z nichž každá vedle sebe měla vlastní stolek s občerstvením a nápoji. Na opěradlech visely velké sluneční brýle. Poutník se ani neodvážil domnívat, k čemu by mohly sloužit. Tyto brýle byly projekčním médiem prostorové reklamní reprodukce těch nejnovějších kinematografických počinů, ale i zábavných pořadů, počítačových her, hudebních kanálů a reklam. „Doufám, že vám nebude vadit cestovat druhou třídou?“ otázala se jej dívka, jež stále nevycházela z úžasu nad mužovou zmateností. „Jste v pořádku?“ „Prosím? Och, ano, ano,“ ohromeně si všiml dívčina starostlivého a zejména znepokojeného výrazu. „Tak už si vyberte místo,“ pobídla jej a chěla jej opustit. Na okamžik na něj ještě civěla. Co si to asi vzal za opium, že je tak zatraceně mimo? pomyslela si. Poutník se konečně rozkoukal dostatečně na to, aby se svalil do nejbližšího pohodlného sedadla. Přestal vnímat okolí a ponořil se do svých myšlenek. Myslel na Dachau. Na koncentrační tábor Dachau. Tam, kde je Mnichov, musí být i Dachau, které důvěrně znal. Děsil se jej a zárověň cítil vzrušení z toho, že znovu vstoupí na jeho půdu. Na půdu toho prokletého místa, jež mu sebralo mládí. Ano! Ten poutník byl Hans Kurg, který teď seděl ve svištícím vlaku, jehož cílová stanice byla Mnichov. A jak to, že se neutopil v jezeře v Tyrolsku, a jak se vůbec dostal až sem, do Berlína, odkud cestoval do Mnichova, nikým nerozpoznán? Hans se pohroužil do vzpomínek na předešlé okamžiky plné dobrodružství. Myslel na Nováka a představoval si, zda dokázal utajit jejich plán, díky němuž se dostal až sem, na svobodu, kterou si ještě plně neuvědomoval, ohromen okolními vjemy, které byly příliš intenzívní. Po tom, co Novák prodělal hysterický záchvat u jeskynního jezera v Tyrolském výzkumném středisku, odebral se do své cely, kde byl zadržen. Jakmile se ocitl o samotě, v jeho obličeji se odrazilo uspokojení. Jako by mu náhle z nervového vypětí otrnulo a v očích se mu zableskla jiskra. Pochvaloval si, jak skvělým hercem by musel být, kdyby se někdy dal na hereckou kariéru. Přesto se mohlo vše ještě pokazit. Přes prvotní pocit zadostiučinění jej zachvátila obava, strach z toho, že Hanse dopadnou a on se nikdy nedadechne kýžené svobody. Než se před několika okamžiky vydal do výtahu, aby přinesl do jeskynního jezera fotoaparát a nechal si udělat s Hansem snímek na rozloučenou, dohodl se s ním na přesném postupu akce, plánu na Hansovu záchranu. Ve skutečnosti byla výprava pro foťák pouhým zastíracím manévrem. Novák věděl, že se žádný snímek na rozloučenou konat nebude. Odevzdal Hansovi svoji přístupovou legitimaci a poradil mu, aby se vysvlékl z blůzy. Tu pak Hans hodil do jezera na motivy svého zoufalého sebevražedného plánu, jenž nyní přišel vhod jako další kamufláž jeho zmizení. Nebyl čas, a tak se Novák rozloučil s Hansem jen letmým pohledem. Pak se sám rychle vrhl k výtahu, v němž poškodil pohybové ústrojí snímací kamery. Trhl jejím tělesem vzhůru, tak aby zabránil snímání podlahy výtahu. Neučinil to však nijak zvlášť násilně, aby ochrance nezavdal okamžitou příčinu k tomu, že se děje něco špatného. Ostatně, koho bude zajímat, kdo je ve výtahu? Kamera tu byla spíše proto, aby snímala prostory, jež byly obnaženy po ustoupení výtahových dveří. Pravda, naivní plán hodný školáka, avšak, co mohli dělat jiného? Tohle byla jediná šance. Pokud by Hans zmeškal Blauovo letadlo, nemusela by se další šance k útěku naskytnout. Novák instruoval Hanse, aby přivolal výtah zpátky hned, jak on vystoupí na podlaží ubikací, předstíraje, že si jde pro fotoaparát. Hans tak učinil a proplížil se podél kamenných zdí do prázdného výtahu, kde se pro jistotu přikrčil a snažil se vyhnout hledí už tak hendikepované kamery, která naštěstí dosud neupoutala ničí pozornost. Na Novákovi záviselo, aby nastoupil opět do téhož výtahu a sjel zpátky dolů, tentokrát již s fotoaparátem v ruce. To také udělal a v duchu se vysmíval pobíhajícím údržbářům, kteří nedokázali polapit výtah v ten správný čas, když jim začalo být konečně divné, proč se pohybové ústrojí kamery nehýbá v plném rozsahu. Co se stalo po tom, když Novák dorazil zpět k břehům jezera, už víme. Jeho první starostí bylo spustit všeobecný poplach, aby tak zalarmoval pokud možno co nejvíce osazenstva této skalní pevnosti. To mělo Hansovi poskytnout jedinečnou možnost vplížit se do zavazadlového prostoru osobního letadla, které bylo připraveno pro transport Blaua do Berlína. Hans se plížil jako kočka. Bál se, aby jej nezpozorovala některá z kamer, které však byly instalovány toliko u vchodu do výtahu. Tento úsek byl z celého plánu tím nejkritičtějším. Nakonec se však ukázalo, že je vše v pořádku. A bylo. Zaměstnaní členové ostrahy, kteří se věnovali rozruchu v nejdolnějším patře sekce, který vyvolal Novák, se ani úkradkem nevšimli toho, co se právě odehrávalo na letištní ploše. Nákladový prostor se vždy zamykal až při odletu. Hans se v něm krčil a čekal. Teď přišlo na řadu další kritické období. Vše vlastně záleželo na Novákovi a jeho teorii o sebevražedném Hansově skoku do ledových vod jeskynního jezera. Stále zbývalo mnoho času a nebylo vůbec jisté, pokud se Blau nerozhodne po takovéto tragédii zůstat, což by pro Hnase znamenalo udusit se v nákladovém prostoru letounu. Novák však nebyl na podobné situace a vymýšlení bojových plánů zvyklý. Byl spisovatelem, nic víc. A Hans zase nebyl seznámen se současnými obyčeji a technikou, mentalitou, nevěděl nic o tom, do jakého šíleného plánu se vrhá a nebyl ani schopen vymyslet alternativu, takže se nakonec Novákovu plánu podřídil a nezbylo mu nic jiného, než doufat, že bude mít štěstí. Novák mnohdy čítal o hrdinských skutcích dobrodružných románů, ale nikdy by si nebyl pomylslel, že bude muset čelit něčemu podobnému osobně. Hans během čekání vzpomínal na heftlinky z Dachau, kterým se přes veškerou absurditu někdy přihodilo takové štěstí, jaké nebylo onomu místu hodno. Nakonec se to podařilo. Blau se přes domnívanou Hansovu sebevraždu odebral do letadla, s kterým odletěl do Berlína. A Hans tam byl s ním. Blau příliš nedůvěřoval tezi, že se Hans utopil, avšak ani ve snu by jej v tu chvíli nenapadlo, že jej má přímo pod sebou, v zavazadlovém prostoru. Zbývalo jediné! Jak se dostat po přistání letadla ven. Co když nákladový prostor neotevřou, což bylo logické, když do něj nebylo nic uzavřeno. Na to samé myslel i Novák krátce po tom, co letadlo odlétlo. V tu chvíli věděl, že se plán povedl, ale stále tu visel nedořešený problém, a sice, jak se Hans po přistání dostane z letadla na svobodu? Hansovy myšlenky naproti tomu patřily Novákovi. Co když jej odhalí? Jak ho potrestají? Letadlo doletělo nad Berlín. Zvolna se připravovalo na přistání na letištní ploše ústředí výzkumného institutu. Jakub Novák zatím pobýval ve své kobce. Dosud pro něj nikdo nepřišel. Přál si jediné: aby to Hansovi Kurgovi vyšlo. Tak moc mu to přál. Bylo by strašné přihlížet, jak kráčí zpět, veden v okovech! To by se musel vrhnout na Hnasovy žalářníky a do jednoho je povraždit. Pobít je holýma rukama, dokud by i jej neumlčeli. Nesnesl by pohled na Hansovu utrmácenou tvář bez naděje. Musí to vyjít! Musí!
Začal velmi pošmurný ranní rozbřesk, když se Hans s ostatními cestujícími prodíral ven z mnichovské nádražní haly, jejíž interiér tonul v prazvláštní mlze. Na podivné a futuristické prostředí, jež jej stále obklopovalo, si pozvolna zvykal a snažil se je ignorovat. Apatický byl i vůči reklamám a hlasům, které se ozývaly odevšaď, aby informovaly o nejnovějších zprávách z domova či ze světa. V jeho mysli se zhmotňoval jediný plán, jediný cíl, za kterým si nyní toužil neoblomně jít. Navštívit místo, kde jej zmrazili. A to místo se jmenovalo Dachau. Přestože znal Mnichov velice dobře, dnes tu nepoznával vůbec nic. Jeho šestý smysl a úkradkem zachycené myšlenkové informace od kolemjdoucích cestujících jej přivedly ke krásné virtuální mapě bezprostředního okolí. Plocha mapy se prostírala na obrovské desce nad ovládacím panelem se spoustou tlačítek. Z této důvěrné mapy, která spíše připomínala věrnou maketovou zmenšeninu mnichovského centra, nebyl problém rozpoznat místo, na němž se právě nacházel. Velká hala mnichovského železničního nádraží na Marienplatzu se tyčila přímo v srdci mapy. Hans přejel pohledem její sousedství a pak se nedůvěřivě zahleděl na ovládací panel, kde svítilo políčko s otazníkem. „Promiňte, ale mohl bych si posloužit?“ ozvalo se náhle za Hansovými zády. „Prosím,“ vylekal se Hans a spatřil jakéhosi muže v obleku, který vypadal netrpělivě. „Chtěl bych si zadat příkaz, pospíchám,“ sdělil muž Hansovi. „Ale jistě,“ pochopil Hans a poodstoupil. Muže však nepřestával sledovat. Neponechal mu takřka žádné soukromí, civěje na něj jako dítě, které poprvé vidí, jak se kupuje lístek na terminálu. Muž v obleku přistoupil k ovládacímu panelu virtuální mapy a roztančil své prsty na klávesnici písmenek. Tu se v políčku, kde byl dříve otazník, objevil název destinace, který však Hansovi nic neříkal. Mapa ožila a jako by nad ní letěl pták, sledoval zákazník z jeho perspektivy ubíhající bloky a městské čtvrti přímo pod ním. Nakonec se mapa zastavila a kolem požadované destinace se rozzářila mřížka, po jejíchž stranách se rozlily odstavce všemožných údajů, jak se nejlépe dostat na požadované místo kdesi na periferii obrovského Mnichova. Hans pochopil, že stejným způsobem si bude moci zjistit i cestu do Dachau. „Děkuji,“ poděkoval muž v obleku a odkráčel. Hans dychtivě předstoupil před panel a pomalu vyťukával jedno písmenko za druhým. V políčku s otazníkem se pomalu objevovalo: D-A-C-H-A-U. Mapa ožila a pádila do strany. Hansovi se rozbušilo srdce. Cíl byl dosažen. Zatím sice jen na mapě, ale jednalo se o TO místo. V informacích vedle se příliš neorientoval. Vyčetl z nich, že do Dachau se lze dostat jakýmsi podzemním vlakem s označením S2. Neváhal proto, a požádal hned prvního člověka, na kterého narazil, o vysvětlení. „Promiňte, nejsem odsud. Mohl bych se optat, co znamená zkratka S2?“ „Ale jistě,“ usmál se nepochybně nějaký student. „S zwei znamená druhá linka S-Bahnu. Je to vlastně kombinace podzemního metra s nadzemkou.“ „Aha, děkuji. Ale jak se k tomuto vlaku dostanu?“ rozpačitě se otázal Hans. „Projděte přímo touto bránou,“ ukázal student o několik metrů dál, kde se otevírala osvětlená brána, vedoucí do podzemí. „Dobře,“ odvětil Hans a ještě jednou poděkoval. Bránou prošel do osvětleného koridoru eskalátoru, jenž jej svezl až do podzemí. Tu se nacházelo několik perónů. Hans byl jako obvykle zmatený a nevěděl, kudy kam. Jako na zavolanou uslyšel ženský hlas, který nabádal cestující ke zvýšené opatrnosti při příjezdu S2 na kolej přímo před Hansem. Všiml si moderních tvarů nízkého vlaku se zatemnělými skly na bocích, který se jako had plazil k čekajícím cestujícím na tomtéž perónu, jako stál on. Na čele vlaku svítil smaragdový nápis: Dachau. Hans se spokojeně usmál. Stojím na správném místě? pomyslel si. Vlak nehlučně zastavil a stejně tiše se rozevřely i jeho dveře. „Prosím, nastupujte!“ ozval se ženský hlas a cestující spořádaně vstupovali do luxusních prostor vlakového interiréru. Hans nastoupil také a po vzoru cesty z Berlína do Mnichova se usadil do pohodlného křesla. Odtud se úkradkem všímal několika cestujících, kteří přikládali karty k terminálu u dveří a na jiných místech podél sedadel. Neklad tomu však zvláštní pozornost. Ani si neuvědomil, že jakmile se dal vlak do pohybu, stal se černým pasažérem, neboť on žádnou podobnou kartu, kterou měli ostatní, nevlastnil, a tak se vezl zadarmo. Tento neopatrný risk jej však mohl stát ztátu svobody, protože jakmile by jej oslovili revizoři, neměl by žádné doklady, jimiž by se mohl prokázat. Pak by jej nepochybně odvedli na policejní stanici, kde by byl prozrazen. Nebylo jasné, zdali po něm již bylo vyhlášeno pátrání, nebo ne, avšak na každý pád by měl problémy, jelikož pro Němce byl cizincem bez dokladů a identity. Jakmile se souprava vřítila na příští zastávku, interér zalilo denní světlo, které sem prostupovalo z proskleného lobby dalšího nástupiště v řadě. Hanse se zmocnilo vzrušení. Zakrátko vstane na místě, kde byl ještě před několika dny, tedy spíše léty, desetiletími, a vlastně před více než stoletím, zmražen, pomylslel si. Jenže z jeho pohledu mu to připadalo skutečně jen jako několik dní. Jak bude asi Dachau vypadat dnes, přemýšlel. Byl tak vzrušený, že přestal vnímat okolí. Naslouchal jen názvům zastávek, kterých přibývalo. Za pár minut se ozvalo: „Stanice Dachau, prosíme, vystupujte vpravo ve směru jízdy!“ Hans jako na povel vystřelil na rovné nohy. Zavrávoral, ale rychle získal rovnováhu. Pohlédl ke dveřím v rohu vagonu a vrhl se k nim. Jako pes, dychtící po vyvenčení, čekal, než se dveře otevřou. Jakmile se tak stalo, vystoupil na krásném venkovním nádraží. Všiml si řady jízdních kol, jež byla vyrovnána na kraji nádraží. V dlážděných chodnících zely otvory podchodů. Vstoupil do jednoho z nich. Tu se nechal vést cedulemi, navádějícími k východu do města Dachau. Chvěl se. Čekal, že každou chvíli uzře strašlivé místo jeho osudu: koncentrační tábor Dachau.
Vyšlo to. Vyšlo! Hans byl na svobodě a chystal se navštívit místo svého osudu! Novák trčel kdesi na místě vzdáleném odtud několik set mil a nevěděl o tom, zda se Hansovi podařilo dostat se po přistání z letadla ven. Jenže jemu se to podařilo! A jak? Po tom, co letadlo přistálo v ústředí institutu na berlínském soukromém letišti, obehnaném vysokým plotem, otevřel pilot letadla zavazadlový prostor, aniž by z něj cokoliv vyndaval, neboť uvnitř se nenacházely žádné Baluaovy věci. Všechno, co Blau potřeboval, měl s sebou na palubě. Nákladový prostor byl tak připraven pro další let. Pro věci těch, či onoho, kteří dále pocestují. Toho Hans využil, aby se vykradl ven. Přes různé zabezpečovací systémy se mu pak podařilo přeběhnout přistávací plochu a přelézt nedaleký plot, který dělil území institutu od svobodného světa. Proto mohl nyní stát v Dachau a očekávat, co uzře.
Pohled, jaký se Hansovi otevřel v klenbě východu z podchodu, byl vyzdoben skelnými baráky, tyčícími se do výše. Jejich věže se vzpínaly k olověnému nebi a město působilo, jako by bylo vyrobeno z křišťálových krystalů, ze zmrzlého ledu. Tohle město jistě není Dachau. Spletl jsem se, pomyslel si Hans. Jenže on se nespletl. Takto vypadalo Dachau dnes. Pohádkové město plné přepychu. Hans se dlouho vzpamatovával z toho, co viděl a zmateně bloumal pohledem kolem, snaže se zachytit nějakou stopu, jež by mu potvrdila domněnku, že se ocitl ve zcela jiném městě, než v tom, kde stával první koncentrák SS. Jako na zavolanou se všude vynořovala ta stejná písmena, jež dohromady vytvářela název města. Dachau. Bylo to Dachau. Omyl byl vyloučen. Hans se připojil k davu několika školáků, kteří pospíchali k malebné školní budově, připomínající aztéckou pyramidu. Ve vhodnou chvíli předskočil před loudající se studentku, která ostatním nestíhala a vyděšeně se jí optal: „Kde je koncentrační tábor Dachau?“ Dívenka na něj vyvalila oči a polekala se. Jenže Hansův výraz přesto působil více vystrašeně, než ten její. Ostatní žáci se otočili a přimhouřili obočí. Mysleli si, že jejich kamarádku obtěžuje cizí člověk, a tak jej obestoupili. Šlo vesměs o žáky mezi deseti a jedenácti lety. „Co se děje, pane?“ zeptal se Hanse slušně jeden z chlapců. „Kde je kacet Dachau? Víte někdo, kde je to místo?“ |