Himmelfahrtswagen (9. část)

  Žáci na něj pohlíželi jako na blázna.

  „Co je to?“ slušně se jej otázal další chlapec.

  „Koncentrační tábor, přece,“ nechápal Hans jejich nevědomost.

  „Jaký tábor?“ vyměňovali si žáci zmatené pohledy.

  „Koncentrační!“ vyhrkl Hans, který ztrácel trpělivost.

  „Máma mi o tom jednou říkala. Je to pravda,“ prodral se davem žáků jakýsi zachmuřený chlapec.

  „Jürgene, ty víš, o čem to ten člověk mluví?“ podivila se tentokrát drobná dívenka v líbivých šatech.

  „Jistě, ještě jsme se o tom ve škole neučili, ale máma mi říkala, že tu kdysi stál tábor, mučírna pro vězně v pruhovaném,“ poučil je chlapec.

  „Ano,“ přitakal Hans netrpělivě. „A ty víš, kde je to místo? Ukaž mi směr, ukaž mi cestu!“ naléhal na něj dál.

  „Je to někde na druhém konci města. Ptejte se Supermarket u tábora. To prý tam stál kdysi tábor,“ vysvětil mu chlapec a udělal paží rozsáhlé gesto, jímž jako by se snažil obsáhnout celé město.

  „Supermarket u tábora?“ nerozuměl Hans.

  Nyní se slova ujala dívenka, kterou Hans původně oslovil. Teď již věděla, jaké místo hledá. Supermarket u tábora tu znal každý, koncentrák takřka nikdo.

  „Jděte až k naší škole, to je tamta budova,“ ukázala na „aztéckou pyramidu“ a pokračovala: „Pak se dáte ulicí doleva až přijdete do Áleje jilmů. Půjdete po cestě, která vede těsně vedle magistrály áleje. Půjdete tak dlouho, až narazíte na potok. Vydáte se proti proudu potoka, až dorazíte přímo k supermarketu.“

  Pro Hanse to bylo příliš informací najednou, avšak on tolik prahl vidět to místo, že pokývnutím poděkoval a rychlou chůzí se vrhl k budově školy, přesně jak mu řekla dívenka. Žáci za ním udiveně hleděli, než se jej rozhodli s větším odstupem následovat.

  U malebné skleněné pyramidy zahnul Hans vlevo. Před ním se rýsovaly zelené a košaté koruny jilmů, v jejichž sevření stály nízké skleněné domy s bazény. Do očí jej udeřila magistrála, o níž se dívenka zmiňovala. Čas od času nad ní zakroužil futuristický dopravní prostředek, jenž se závratnou rychlostí vrhal do chřtánu jedné z mnoha podivných krypt, které zřejmě sloužily za garáže. Dopravní prostředky se v nich ztrácely jako v jícnu nízkých vulkánů, až se za nimi pomalu zavřela křídla poklopů.

  Jilmová álej vydávala příjemnou nasládlou vůni, kterou Hans vstřebával společně s dalšími vůněmi, jež mu byly naprosto cizí. Voněly však velmi příjemně. Uháněl jako vítr, když tu vstanul před potokem s kamennou zídkou. V potočním korytě tekla průzračně čistá voda a břehy potoka byly vyzdobeny všemožnými fontánkami s motivy podvodní říše. Oba potoční břehy lemovaly krásné promenády s palisádami, na nichž se rozrůstaly zelené keře.

  Hans se vydal proti proudu potoka.

  To je ten potok, který tekl táborem, uvědomil si.

  Ano, byl to on.

  Hans zrychlil tempo a zmocnilo se jej nutkání rozběhnout se. Tep srdce zrychloval. Ušel asi kilometr, když palisádová střecha promenády skončila a stezka vyústila v rozlehlé prostranství s parkovištěm. Už odtud byla v dohlednu členitá budova, jež svou architekturou oponovala zástavbám města, které nechal Hans za sebou. Přestože pro ostatní byla budova historickým objektem, pro Hanse byla jedinou stavbou, jež mu připomínala domov.

  Ano! To v této členité stavbě se kdysi nacházely hospodářské prostory tábora, přijímací místnost a v neposlední řadě bunkr se svými kobkami, odkud jej nacisté vyvlekli těsně před zmrazením.

  Budova působila osamoceně. Byla vyrvána ze svého prostředí. Po ostatních táborových objektech, po polotech a strážních věžích, nezůstalo ani stopy. Vše zmizelo. Místo, kde stál tábor, zčásti pokrýval park. Pryč byly domy na bývalé Strasse der SS, kde byl zmražen.

  Přidal do kroku. Bílá budova jej k sobě přitahovala. Přišel až k ní a dotkl se hladké omítky. Zavřel oči a ponořil se do vzpomínek. Zatnul pěst a její hranu se snažil vtlačit do útrob objektu, kterýžto jediný poznával. Sklonil hlavu, jako by se modlil, jako by stál u Zdi nářků v Jeruzalémě a spytoval své svědomí. Vydržel tam tak stát několik minut. Pak otěvřel oči a rozhodl se budovu obejít. Vždyť ještě nespatřil, co se nachází na její odvrácené straně.

  Tam na něj čekala futuristická stavba nákupního střediska s cynickým názvem, jenž byl čitelný už odtud.

  Supermarket bei Lager.

  Hans nevděky vybuchl v nepochopený smích. To místo, ta strašlivá pláň, kde stály kdysi bloky, to vše bylo srovnáno se zemí a zůstala tu jen ta ubohá budova za jeho zády. Avšak, čeho si všiml teprve nyní, byl podivný zlatý monument, jenž se jako pavučina rozpínal před vchodem do budovy.

  Spletenec vychrtlých lidských těl, pod nímž se skvěl nápis na mramorovém podkladě: Zde stál v polovině minulého století nacistický koncentrační tábor Dachau.

  To bylo vše, vše, co připomínalo léta utrpení tolika vězňů, mezi něž se řadil i on. Jak smutné a zároveň uspokojující, protože teprve nyní si mohl být stoprocentně jist, že tábor už nežije, není. Je po porobě. Jak prázdný pocit v sobě však pociťoval! Připadal si tak sám, když stál ve stínu zlatého spletence lidských těl, která jediná byla nyní jeho společníky. Jako by byl sám na celém světě. Jako by jen on přežil exodus, jenž vymazal všechny ostatní z povrchu zemského. Jako by byl nyní  svět určen jen jemu, bez druhů, přátel, bez všech, s nimiž by si mohl popovídat.

  „Bože, jsem doma. Vrátil jsem se,“ řekl si potichu pro sebe.

  Hans si připomněl svůj příjezd do tábora. Bylo to v roce 1942.

  Vlak se zavýskáním zastavil. Byl u cíle. Dveře se otevřely a před Hansem, který vstanul s ostatními deportovanými na schůdcích zadního vagonu, se objevil podivný obraz. Na dachauském nádraží stál vyrovnaný řad vězňů v pruhovaných mundúrech. Vypadali směšně. Spíše jako klauni, nežli vězni. Pod čapkami skrývali vylepané hlavy a na levých klopách pruhovaných kabátců se vyjímaly barevné trojúhelníky. Největší zastoupení měly červené trojúhelníky.

  Nedaleko stála zaparkovaná nákladní auta s krytými korbami. Tlamy korb zívaly na vystupující a zbědované lidské trosky, a také na Hanse.

  „Loss, loss, aussteigen, mach schon!!!” ozývalo se povykování esesmanů, kteří kroužili s nabitými zbraněmi kolem a popoháněli cestující z vlaku k většímu pohybu.

  Deportovaní s sebou neměli žádná zavazadla. Všichni přišli z nacistických věznic, kde strávili dlouhé dny, týdny, ba i měsíce v nevědomosti o jejich dalším osudu. Nakonec byli posláni na lágr.

  A tak tu byli. Jeden vedle druhého.

  Vězni v pruhovaných šatech přibíhali k deportovaným a vysvětlovali jim, aby si všichni nastoupili na korby zaparkovaných náklaďáků. Ke snazšímu výstupu na vysoké korby aut jim pomáhali primitivní dřevěné schody.

  Hans se ocitl ve vřavě nervózních lidí, popoháněných do neskutečného tempa. Esesmani obcházeli kolem a nemilosrdně tloukli do nováčků, kteří si ještě nedokázali udělat úplnou představu o místě, na kterém se ocitli.

  Hansovi se náhle zatmělo před očima a v ústech pocítil meděnou chuť krve. Byl by se sklátil na zem, nebýt podpory okolních těl. Další rána pažbou mu dopadla na temeno a popohnala jej o kus dopředu.

  „Loss, loss, schneller, schneller!!!” pokřikovali esesmani.

  Nádražím se rozléhal řev esesmanů a křik týraných nováčků, kteří zvolna prozírali a uvědomovali si, že se ocitli v samotném předpeklí nezřízeného nacistického běsnění.

  Třaskl výstřel a jeden z nováčků vedle Hanse se sklátil na kolena. Hans si úkradkem všiml, jak se k němu sklání esesman a kope jej vší silou do čelisti. Na nádražní štěrk dopadla rudá pentle husté krve.

  „Schneller!!!”

  Hans se ani nenadál a překlopýtl dřevěné schodiště, načež  stál v těsném interiéru korby náklaďáku, kde se s ostatními vězni rval o místo.

  Týlový poklop korby zaduněl a plachta byla srolována dolů. Interiérem zavládlo temno. Toliko škvírami pro šněrování dovnitř prosvítaly pevné paprsky podvečerního slunce.

  Venku hřmotnily nacistické nadávky a lament mučených a honěných lidí, který proudil přes temnou oponu korby.

  Zakrátko zarachotil motor a náklaďák poskočil vpřed. Hans padl na muže před sebou a pak byl setrvačností odhozen na plachtu korby.

  Cesta trvala jen několik minut. Když náklaďák zastavil, spadla spodní obruba korby a její plachta byla v týlu pomocí dlouhých klacků vyhrnuta nahoru.

  Kabinu zalilo oslepující světlo. Hans pozvedl hlavu a jeho strnulý pohled utkvěl na běloskvoucí bílé budově s červenou taškovou střechou.

  „Unter, unter!!!” zaznělo zespoda.

  Tady již žádné dřevěné schodiště nebylo. Cestující museli seskákat na ulici, jež procházela branou onoho bílého domu.

  „Schnell, schneller!!!” objevili se esesmani a pokračovali v bití.

  „Seřaďte se, seřaďte se!!!” vyřvávali německy dokola.

  Hans se postavil několik metrů od náklaďáku do pozoru.

  A už tu zase byli. Esesmani se na ně vrhali jako podrážděné vosy, chránící své hnízdo. Tloukli do nováčků pažbami pušek, avšak bití se účastnili i tací, kteří nosili pruhované mundúry. Na rukávu měli žlutou pásku s nápisem: Kapo. Ti se oháněli karabáči a býkovci, kterými tloukli nováčky ještě brutálněji, nežli samotní SS.

  „Ať vystoupí židé!!!” oznámil jeden z členů umrlčích lebek.

  Ze seřazených útvarů vystoupilo několik nováčků, mezi nimi i Hans. Jakmile utvořili židé speciální skupinu, vrhli se na ně esesmani znovu. Jatka, jež následovala, měla za následek, že nikdo z nováčků židovské národnosti nedokázal stát na vlastních nohou. Hans se válel v kaluži vlastní krve v beztvaré mase lidských torz.

  „Vy svinští kreténi, psi, vyvrhelové. Ty díro do prdele, seš prdel s ušima a ty zas kus hovna!!!” esesmané obcházeli ztlučené židy a nadávkami se jim vysmívali. Přitom si neodpustili další kopance.

  Hans měl napuchlá víčka, takže takřka neviděl. Přesto se mu podařilo úzkou škvírkou mezi víčky, jež vypadala jako švěstky, prokouknout podél rovného povrchu ulice k bráně uprostřed bílé budovy s červenou střechu. Brána byla ukována z černého kovu a v jejích dveřích byl zasazen nápis, který byl odtud nečitelný. Mezerami mezi skutými tyčemi zlověstně a deprimujícně prosvítala strážní zděná věž. Na rozlehlém prostranství za bránou naproti tomu pobíhali človíčci v pruhovaném. Děsivě vyhížel i plot z ostnatého drátu, jenž byl ovinut kolem bílých keramických izolátorů.

  „Vstávat, Jude, vstávat!!!”

  Hans se se zbytkem sil postavil na nohy. Ostatní zbití židé si museli navzájem dopomáhat. Opírali se o sebe, avšak taková solidarita byla tvrdě trestána umrlčími lebkami, které něco takového nestrpěly.

  Skupina se hnula k bráně. Jako by si SS zakládali na tom, aby židé konečně přečetli nápis, jenž se mračil uprostřed.

  ARBEIT MACHT FREI.

  Přes střechu bílé budovy a škvírami v bráně, sem doléhal hromadný dusot. Masa vězňů v pruhovaném se právě seřazovala na prostranství za branou. Nespočet těl zavalil svým šedomodrým příbojem celou plochu. Vězni přicházeli v desetistupech a stávali se jednolitou lidskou šachovnicí. Dusot doprovázel hromadný zpěv. Kakofinie, něboť každý z nich zpíval něco jiného.

  Pak zahřměl povel a ozvala se rána. Všichni vězni smekli naráz čepice a obnažili tak své holé lebky.

  Více již Hans neviděl, neboť byl políčkem skolen k zemi.

  Uběhlo několik hodin trýznění, kdy židé čekali, až na ně přijde řada a i oni projdou branou s nápisem ARBEIT MACHT FREI.  Esesmani jim krátili „dlouhou chvíli” ponižováním a nucením je dělat dřepy, skákat, lézt bez přestání po čtyřech a štěkat jako psi nebo kokrhat jako kohouti. Mnozí z nich nevydrželi a v bezvědomí byli odvlečeni do tábora.

  Hans měl namále. Byl by padl vyčerpáním, kdyby na něj nepřišla řada.

  Kam se poděly ty zástupy vězňů, které udusávaly hlínu, na níž teď stál? Kde jsou ty dřevěné barabizny, v kterých spali? Toužil zavřít oči a připomenout si, jak to tu vypadalo kdysi. Nenašel proto však odvahu. Cítil záchvěvy minulosti.

  Tak takhle to myslel Novák, když se nechával slyšet, že tábor už neexistuje. Skutečně neexistoval. Nebyl tu. Ale místo bylo stejné. Kristepane, jak my jsme tu zkoušeli! Jakým utrpením jsme si museli projít!

  Jako by na něj zavolal tichý hlas, otočil se k budově za sebou. Na její střeše už nebyl žádný nápis. Krom toho se nade dveřmi vyjímala cedulka s nápisem: Gedenkstätte Dachau – kulturní a vzdělávací středisko.

  Udělal čelem vzad a rozešel se přímo do nenápadného vchodu vedlejšího křídla budovy, jehož pár místností bylo věnováno historii koncentráku. Nikdo sem však nechodil. Nebylo tedy divu, že mládež zdejšího sociálního azylu byla vůči dějinám Dachau „imunní.“ Vchodové dveře působily dobově. Vždyť šlo o historickou stavbu se vším všudy!

  Vstoupil dovnitř. Ocitl se v nízké hale, jejíž zdi byly ověnčeny černobílými fotografiemi a portréty. Na velkém obraze se zlatým rámem se prostírala fotografie Adolfa Hitlera v nadživotní velikosti. Někdejší nacistický vůdce měl ruce pokroucené v agónii a vztyčené k nebi. Jeho oči se zlostně obracely vsloup a odhalovaly tak zářivé bělmo. Vůdce byl na snímku zachycen během jakéhosi proslovu. Takto jej Hans vídal i v dobách, kdy Hitler ještě žil.

  Přimhouřil oči a pozorným pohledem prozkoumával ostatní obrazy. Tu si všiml podobného obrazu, jenž tentokrát znázorňoval Reischsführera SS Heinricha Himmlera se svýma malýma očima schovanýma pod brýlemi a s typickým hitlerovským knírkem. Himmler se tvářil spokojeně. Hans jej kdysi sám viděl na vlastní oči, když navštívil Dachau, ještě v době, než byl vydán pokusům Sigmunda Raschera. Na obraze se v Himmlerových očích odrážel tentýž výraz, jaký si Hans pamatoval z Reichsführerovy návštěvy Dachau. Výraz dravce, jenž do svých pařátů právě uchvátil kořist. Himmler se na vězně tvářil jako káně na králíka, kterého se mu podařilo chytit a mít jej naprosto ve své moci.

  Jak však skončili tito tahouni třetí říše? Hans nevěděl, že jak Hitler, tak Himmler spáchali sebevraždu. Procházel se kolem několika vitrín. V jedné z nich si všiml vězeňských dřeváků. Ano! Ty dřeváky byly symbolem pekla, symbolem Dachau. I on v nich mnohdy chodíval, když tu byl vězněn.

  Ani nedutal. Nikdo jej nevyrušoval a on se tu procházel panoptikem s ozvěnami koncentráku Dachau. Nebyl tu nikdo jiný, nebo si to Hans alespoň myslel. Nevšiml si, že v rohu místnosti posedává, či spíše pospává, správkyně místa. Kdyby se tu totiž cokoliv stalo, moderní bezpečnostní systémy by ji na to okamžitě upozornily, a tak nebyl důvod k přílišné pozornosti, která by návštěvníky stejně jen rozptylovala. A Hansovi přišla tato forma soukromí právě vhod, aby se tu cítil jen sám a se svými vzpomínkami, jež se zhmotňovaly formou obrazů všude na zdech. V druhé polovině místnosti se nacházela galerie obrazů, které se bezprostředně týkaly Dachau. Hans je znal všechny, jenomže v barvě, s pocity, pachy a vůněmi, se vším, co bylo skutečné. Teď na ně pohlížel přes černobílý filtr.

  Tu cele ustrnul. Cítil, jak mu dřevění nohy a chlad prochází celým jeho tělem. Nohy jej s jakousi automatičností postrčily přímo před obraz s kádí plnou vody, na jejíž hladině plavaly ledové kry. Uprostřed kádě ležel vězeň oděný do plováku. Vedle něj seděly dva černé přízraky. Jedním z nich byl Sigmund Rascher.

  Hans se chytl za srdce. Cítil se, jako by se o něj pokoušel infarkt. Oči se mu zalily slzami. Jako by se přímo z obrazu ozýval německý šepot, jako by Rascher komunikoval se svým kolegou.

  A tu pohledem sklouzl na další fotografie. Na jedné z nich spařil vězně s krátkým sestřihem, jehož hlava tonula v bezvědomí. Oči byly zavřené. Vězeň, mladý kluk, byl zavěšen v prostoru vysokotlaké komory za popruhy padáku.

  Ano! Snímek znázorňoval interiér obávaného Himmelfahrtswagenu. A ze stejného prostředí byl i další snímek, na němž visel vychrtlý vězeň v pruhované, šedomodré táborové vězeňské unifromě. I on byl v bezvědomí, soudě dle zavřených očí. Teprve na další fotografii se tentýž vězeň zmítal ve strašlivých mukách, když prodělával Kesonovu nemoc po tom, co se probral z bezvědomí po pokusu ve Voze nanebevzetí. Jeho nešťastný výraz plný bolesti v Hansovi probudil nesmírnou soustrast.

  „Bože,“ zašeptal Hans a oči se mu zalily slzami. „Kluci moji, mí kamarádi,“ vyřkl a svěsil hlavu. Pak se rozplakal tichým pláčem.

  On tohle všechno viděl, on to znal. I on byl Rascherovým pokusným králíkem. Pokusnou osobu k experimentům dachauských psedudodoktorů, doktorů zvrácených věd, kteří „okořenili“ peklo Dachau tím nejvýraznějším kořením, hrůzami, jež byly do té doby toliko výsostnými pasážemi fantastických hororů.

  Hans klopýtl dozadu, když tu jeho slzami zachvácený pohled upoutal temný vchod do vedlejšího sálu. Neváhal a vešel. Vstoupil do temné místnosti se sedačkami. Místnost se podobala tomu, za co měl kdysi biograf. Nikdy jej sice nenavštívil, ale slyšel o něm. Věděl, co je to biograf.

  Před pohodlnými sedačkami, potaženými kůží, viselo plátno. Jakmile Hans překročil práh sálu, odkudsi vyšlehly paprsky, jež se vrhly přímo na plátno. Na něm se objevil výmluvný nápis: KT Dachau.

  Hans z něj nespouštěl oči. Pomalu přistoupil k zadní řadě sedadel, která byla všechna volná – všechna sedadla v sále byla volná - a chytl se jednoho z opěradel. Na plátně se objevila reprodukce dobových dokumentárních filmových materiálů. Interiér sálu se zaplnil bouřlivým Hitlerovým proslovem, jenž kontrastoval s útržky zachycujícími požár Reichstagu. Hans si připadal jako ve snu, jako by to celé prožíval znovu.

  A tu plátno opanovaly široké záběry koncentráku Dachau. Umrlčí lebky se procházely kolem a místy bylo vidět vězňů. Hans se pokoušel některého z nich poznat, avšak kvalita dokumentu mu to příliš neusnadňovala. Stál tam jako přikovaný. Uplynulo mnoho minut, když tu se dokument posunul k místům, jež ukazovala záběry z osvobození tábora. Přesně tak, jak o tom hovořil Novák!

  Američané se zvolna přibližovali k táboru, aby završili jeho svobodu. Když se pak objevili šťastní vězni, vyrvaní z okovů nacistického běsnění, nemohl tomu Hans uvěřit a litoval, že tam nemohl být s nimi. Vězni se smáli a vyhazovali čapky do vzduchu, vítajíce osvoboditele. Esesáci byli vysvlečení z uniforem a přinuceni klečet s rukama na temeni. Osvoboditelé k nim přicházeli a tloukli je pažbami do zad a do žeber.

  Dachau byl svobodný. Skutečně!

  Hans toto silné emotivní vzrušení nevydržel a musel vyběhnout ven, aby se před zlatým pomníkem pokroucených lidských torz nadechl čerstvého vzduchu, aby se silným douškem, vzhlížeje k nebi, nadechl svobody.

  Pak se rozešel pryč z místa, kde stál kdysi koncentrák. Ani se neotočil. Slíbil si, že se sem již nikdy nevrátí. Teď se musel vydat za svým odvěkým snem o Novém Zélandu.

  Čekala jej dlouhá cesta, cesta plná strastí. Nemohl si být jist tím, zdali někdy svého odvěkého cíle dosáhne. Vždyť se nacházel v jiném světě, v jiné společnosti, o které nevěděl vůbec nic.

Kapitola IX.: Současná společnost. Robota. Doklady.

ro Hanse začala nová etapa. Nový život. Život, od něhož nevěděl, co očekávat. Probudil se do doby, jež mu byla naprosto cizí. Dosud žil toliko v  jeskynních prostorách někde v Tyrolsku. Teď se mohl spoléhat pouze na své telepatické schopnosti, jež pro něho představovaly jedinou výhodu, jedinou obranu proti tomuto zcela novému světu. Jak bude reagovat na zdejší dobu, to netušil a obával se toho.

  Neměl doklady, a peníze, které mu dal Novák ještě v Tyrolsku, mu jistě zakrátko dojdou. Navíc jej stále strašila možnost, že jej objeví a uvězní zpátky do Tyrolska.

  Jak tak seděl ve vlaku ujíždějícímu zpátky do Mnichova, snažil se vcítit do současného světa, sžít se s ním, stát se jeho součástí. Každým okamžikem vstřebával zcela nové pocity, vjemy, všechno bylo tak jiné, než kdysi. Hudba, jež se ozývala v interiéru kupé, byla zvláštní.  Její tóny mu zezačátku připadaly bláznivé, ničím zajímavé. Zakrátko si však uvědomil, že jej melodie naplňují hřejivým pocitem. Do moderní hudby, a neodmyslitelného prostředí kolem sebe, se zvolna vciťoval intenzívněji a intenzívněji. Jak zvláštní to byla hudba. Kdyby ji měl popsat vlastními slovy, byl by bezradný. Tato hudba, ač byla nakonec poslouchatelná, ne-li krásná, se slovy popsat ani nedala. Kdysi poslouchal Schopena, Schuberta či Wagnera, ale to, co se jeho uším nabízelo nyní, se zdálo být zcela jiné. Avšak fakt, že jej hudba zaujala, znamenal důležitý mezník mezi minulostí a současností. Získával tím vyšší naděje, že se nakonec zdejšímu světu a společnosti přizpůsobí.

  Nechtěl se vrátit zpátky do institutu.

  Teprve teď si uvědomil, že vlastně celé hodiny nic nejedl a vůbec nespal. Z tábora byl sice na podobné podmínky zvyklý, ale přesto by něco pojedl a složil aspoň na okamžik hlavu, aby se prospal a nakrátko zapomněl na všechny ty myšlenky, které se mu honily hlavou.

  Jenže kam se odebrat? Kam se jít prospat? Na nádraží? To nepůjde! Kdysi by to jistě šlo, avšak ne v této době. Ale což, nejprve bych se měl někde najíst. Od Jakuba Nováka mám peníze, tak proč jich nevyužít?

  I tentokrát se Hans vyhnul kontrole ve vlaku, jakožto černý pasažér. Vystoupil v Mnichově na nádraží Marienplatz. Takřka jako zkušený současník vyšel z haly a pohlédl na oblohu pozdního odpoledne.

  Kam teď? vrtalo mu hlavou. Dlouhou chvíli se rozhlížel, načež se bezprizorně rozešel po chodníku do centra města. Pocit hladu a únavy jej odprostil od emocionálního vnímání futuristického prostředí. Cíl byl jediný, někam si jít sednout a „povečeřet.“

  Tu si všiml omladiny, která se shlukovala u malebné klenby, jež byla bránou do útulného podloubí. Došel k bráně a zahleděl se na nápis, který mu nic neříkal. Tři písmena se purpurově rděla nad vchodem v boční stěně podloubí s lampami, které do šera podloubí vrhaly uklidňující světlo.

Pub

  Co je to ten „pub“? říkal si v duchu. Nevšimnout si nápojového a jídleního lístku, jenž visel vedle vchodových dveří, byl by odešel a bezrpizorně by se motal podvečerním Mnichovem dál.

  Je to restaurace, něco jako restaurace.

  Dveře se náhle otevřely a objevila se v nich pohledná mladá dívka, která se na Hanse mile usmála. Zároveň ucítil příjemnou vůni jídla, jež vycházela zevnitř. Chytl proto kliku dveří a vstoupil dovnitř. Ocitl se před schodištěm, jež se stáčelo dolů. Připomínalo mu schodiště historických zámků.

  Takové schody jsem viděl v hradních věžích, připomněl si.

  A tak se vydal po schodech dolů. K jeho údivu schodiště ústilo do podzemní místnosti bez oken, která byla vyzdobena lesklým dřevem a kolem se prostíralo množství dubových stolů s lavicemi, na nichž byly postavené lucerny s oranžovým ohněm, jenž se třepetal, jako by jím zmítaly poryvy větru. Jenže tady žádný vítr nevál. Podivil se.

  „Je otevřeno, můžete jít dál!“ ozval se odkudsi jemný dívčí hlas.

  Hans se polekal a cukl pohledem k místu, odkud se hlas ozval. U levé stěny se táhl podlouhlý barový pult, nad nímž visela garniže se skleničkami. Za pultem sálalo zelenkavé světlo, v němž se utápěly lahve všemožného pití.

  Hans pokynul na barmanku, která jej oslovila, hlavou, a přistoupil k nejbližšímu stolu. Opatrně se za něj posadil. Byl celý nesvůj. Všechny pohyby dělal zpomaleně. Nespouštěl při tom oči z barmanky, která doleštila sklenici na vysoké noze a rychle se vypravila s jídelním lístkem přímo k němu. Hans si všiml, že je tu prvním hostem.

  „Dobré odpoledne,“ přívětivě jej barmanka přivítala a podala mu jídelní lístek.

  Hans si jej nedůvěřivě vzal.

  „Dáte si něco k pití?“ otázala se.

  „Ano,“ odpověděl, ale dál nic neřekl.

  „A co to bude, pane?“ vyčkávala na jeho přání.

  Hans se odmlčel.

  Co bych si asi tak měl dát? Jaké pití se tu pije? Jestlipak mají... Vtom se zarazil a váhavě se spíše otázal, než by vyřkl objednávku: „Pivo?“

  „Jistě, ale už vám bylo osmnáct?“ zaváhala barmanka.

  „Ano,“ odvětil zdrženlivě. Znervózněl však, neboť věděl, že nemá žádné doklady a tudíž se nebude moci prokázat svým skutečným věkem, pokud to bude barmanka vyžadovat.

  Skutečným! Bože, ještě, že je to tak. Kdyby tak věděla, kolik mi je doopravdy!

  „Můžete mi ukázat nějaký doklad?“

  „Já ale žádný nemám. Osmnáct mi však již opravdu bylo. Nevypadám na to, ale jsem hodně starý.“

  „Věřím vám, ale...“ nedopověděla.

  „Nevěříte,“ přerušil ji Hans. „Právě teď si myslíte, že je mi sedmnáct a že jsem cizinec. Ale tak to není. Něco vám řeknu. Vám je jednadvacet let a narodila jste se v Hamburgu. O víkendu chcete jet za rodiči.“

  „Jak to víte?“ ustrnula se barmanka nad jeho přesným odhadem.

  „Vyznám se v lidech,“ odpověděl Hans a poprvé od doby, co opustil Tyrolsko, se usmál.

  „Sledujete mě, přišel jste sem kvůli mě?“ začala 10. část jej podezírat.

  „Chtěla byste, aby to tak bylo, že ano? Před nedávnem jste přišla o přítele a toužíte po novém, nemýlím-li se. Chtěla byste, abychom se poznali lépe, že je to tak? Nebojte se, nesleduji vás. Teď vás vidím poprvé v životě,“ ujistil ji vyrovnaným hlasem.

  „Tedy...Chcete to pivo?“ zakoktala se a ustoupila od vyžadování dokladu. Jako omámená se vrátila k baru, kde začala natáčet půllitr.

  „Děkuji!“ zvolal za ní Hans a znovu se usmál.

  Dívka se začervenala. Nemohla si pomoci, ale stále se k němu vracela pohledem, až jí nakonec přetekla pěna.

  „Scheisse,“ ozvalo se příjemným hlasem, přestože vyslovila nadávku.

  Hans se uculil.

  Dívka přinesla otřený půllitr zlatého moku. Na sklenici se skvěl nápis Pilsner Urquell.

  „Plzeňské?“ otázal se Hans.

  „Ano, není to snad v pořádku? Je to celosvětově nejlepší pivo.“

  „Ano?“

  „Jistě,“ ujistla jej.

  Kolik se toho změnilo, podivil se Hans. Takže plzeňské pivo se stalo nejlepším pivem na světě? Časy se opravdu mění.

  „A mohli bychom?“ vyřkla dívka s přimhouřením obočí.

  „Mohli bychom, co?“ nechápal Hans její otázku.

  „Lépe se poznat,“ přisedla si naproti němu.

  Hans jí neuvěřitelně imponoval.

  „Jistě, jste hodná, nechcete mi ublížit,“ konstatoval.

  „Ublížit? Proč bych vám chtěla ublížit?“ pokrčila dívka rameny.

  „Něco bych od vás potřeboval,“ neodpověděl jí Hans na její otázku. Namísto toho ji něžně uchopil za ruku.

  „Jak jste to věděl?“ vzrušeně se otázala. „Jak jste věděl, že chci, abyste mě chytl za ruku?“

  Ani teď Hans neodpověděl a naléhal dál: „Uděláte pro mě něco?“

  „Ale co?“

  „Potřeboval bych, abyste mi sehnala doklady.“

  „Doklady? Takže jste cizinec?“

  „Máte ze mě strach, ale to nemusíte. Nejsem cizinec, jen jsem přišel o doklady.“

  „Tak běžte na magistrát,“ doporučila mu.

  „To nepůjde,“ rezolutně prohlásil.

  „Já ale nedokáži sehnat doklady. Ani nevím, jak se něco takového dělá. Nejsem podvodník. Už teď se bojím, že kdyby přišla inspekce a dožadovala se dokladů o tom, že je vám přes osmnáct, když jsem vám nalila alkohol, měla bych velké problémy.“

  „Nebojte se, to je v pořádku. Jestli chcete, už se o tom nebudeme bavit. I když, co váš kamarád Josef?“

  „Jak o něm víte? Jste od policie, že?“ vytrhla mu svou ruku ze sevření.

  „No tak. Nejsem od policie. Jsem zoufalý a potřebuji pomoc. Kdybych vám vysvětlil moji situaci, stejně byste tomu neuvěřila.“

  „Musím jít zpátky k baru,“ zvedla se a nedůvěřivě si jej prohlížela.

  „Uděláte to pro mě? Zeptáte se Josefa?“ křikl za ní.

  Dívka neodpověděla, avšak Hanse naplnil uspokojivý pocit. Její myšlenky vyprávěly o zmatku, ačkoliv mezi řádky vyčetl ochotu pomoci. Usmál se a bříšky palců přejížděl orosený půllitr piva. Pak jej pozvedl a lokl si, jako by připíjel na oslavu. Vtom si uvědomil, že tohle pivo je vlastně jeho prvním alkoholem v životě, protože nikdy předtím nepil. Rty zabořil do nadýchané a smetanové pěny a hrdlo si nechával svlažit příjemnou vůní plzeňského piva. Pak položil půllitr zpátky na stůl a pohodlně se opřel o opěradlo lavice. Stnulost, s níž sem přišel, se rozplynula. Na okamžik zaklonil hlavu a nechal se unášet extází krásného uvolnění. Zhostilo se jej příjemné teplo. Zažíval pocit, který nikdy předtím neokusil. Zavřel oči a radoval se z okamžiku.

    Za několik okamžiků se barmanka vrátila.

  „Přijď zítra v osm hodin večer,“ stroze mu oznámila.

  „Děkuji, věděl jsem, že mne nezklameš,“ usmál se na ni a s pocitem dobře odvedené práce si objednal hovězí vývar, kterým se posilnil na další cestu. Cítil, jak se mu v žaludku rozvaluje příjmné teplo. Více toho zatím nedokázal sníst. Útroby sevřené hladem mu to nedovolovaly.

  Venku vystoupil do ulice zalité oranžovou září zapadajícího slunce. Na to, jak bylo ráno pošmurné, se podvečer vybarvil malebně, uklidňujícně a krásně, jako by počasí vyjadřovalo Hansův stav mysli. Přemýšlel o těch několika perných a dobrodružných hodinách, které prožil od útěku z institutu, míjeje jednu moderní stavbu za druhou a prodíraje se davem lidí, který proudil promenádou jako živá říčka lidských těl. Tu a tam pohledem zavadil o tyčící se vežáky a jiné, nižší budovy  a bezprizorně se nechal vést svým instinktem kamsi do neznáma.

  Kam se poděly ty zděné budovy? Dříve to tu znal, avšak nyní mu vše připadalo tolik cizí. Kam se poděly ty vstrašené, vzrušené a očekávající pohledy německého národa? Jaké ticho tu náhle vládlo, když odnikud neburácello hřmotné : Sieg Heil!!!

  Vše odvál vítr, vše bylo nenávratně pryč. To jen on tu zůstal jako důkaz oné strašlivé doby plné poroby, doby, o níž neměly radostné výrazy lidí kolem ani potuchy. Hansovu radost střídalo zoufalství. Čas od čau, okamžik od okamžiku, si připadal prázdný a ztracený. Nepatřil sem. Měl zemřít se svými vrstevníky a přáteli, a ne se tu motat jako ozvěna minulosti, jako stín těch staršlivých dob, kdy byla Evropa poseta nacistickými lágry. Nechtěl sice zemřít v lágru, ale rozhodně chtěl zemřít jako starý muž. Tehdy by se byl účastnil všemožných stařeckých srazů a společně se svými druhy by vzpomínal na dobu utrpení s těmi, kdož věděli, o čem mluví. Nebylo mu to však dopřáno. Něměl odvahu zastavit některého z kolemjdoucích, aby se jej na cokoliv zeptal, nejlépe na to, kde by mohl získat práci, zaměstnání. Bál se jich, bál se lidí kolem. Připadal si jako někdo, kdo není člověkem, kdo toliko nosí lidskou masku, aby jej skuteční lidé neodhalili. Tížilo jej vědomí, že při konverzaci s některým „skutečným člověkem“, by mu mohla maska spadnout a on by byl ztracen.

  Chvílemi tak šťasný a chvílemi tak nešťastný.

  Městem se loudal celé hodiny.

  Tu narazil na místo rozlehlého staveniště. Všiml si vysokých ramen jeřábů, radlic bagrů, pásů se zeminou, betonových sloupů, traverz a stavařské techniky, jež mu byla jako vše okolo naprosto cizí. Přistoupil blíže.

  „Hledáte někoho?“ ozvalo se náhle vedle něho.

  „Hledám práci,“ rezolutně prohlásil.

  „Práci?“ podivil se muž s helmou na hlavě.

  „Ano,“ odvětil Hans.

  „Máme dost lidí, nikoho nepotřebujeme,“ odsekl muž ve středních letech s nadutým pupkem.

  „Umím pracovat,“ hájil se Hans. „Chtěl bych tu zůstat jen na pár dní jako výpomoc. Budu dělat vše, co řeknete,“ přesvědčoval muže, který byl zřejmě stavbyvedoucím.

  „Inu,“ podrbal se stavbyvedoucí na bradě, „můžeme to zkusit.“

  Stavbyvedoucí otočil, neboť rychle vyrozuměl, že tu bude chtít ten hoch nepochybně pracovat na černo, čímž se dá snadno ušetřit na zbytečných výdajích, a on mu ještě bude moci ukládat tu nejšpinavější práci, kterou by tu nikdo jiný nedělal.

  „Můžu začít ihned,“ prohlásil Hans, když viděl, že má stavbyvedoucí zájem.

  „Kliďánko, pojďte za mnou,“ usmál se muž, který se domníval, že Hanse tvrdá práce rychle zlomí a on se mu krásně vysměje za jeho pošetilost.

  Hans se cestou rozhlížel po mohutných strojích a rozložitosti stavebního sektoru. Pochopil, že v této době jde vše mnohem rychleji, než tomu bylo při stavbách kdysi.

  „Máte ňáký věci?“ zeptal se jej stavbyvedoucí, když došli k moderní ubytovací buňce.

  „Tohle je vše, co mám,“ ukázal na sebe Hans.

  „Nemáte kde bydlet?“

  „Vlastně ne.“

  „Uvidím, jestli se vosvědčíte v práci. Chlapům venku vo tom ale nic neříkejte. Mohli by se zajímat, ale todle je jenom mezi náma, jasný!“ pozvedl výhružně ukazováček.

  „V pořádku,“ souhlasil s jeho podmínkami Hans.

  Stavbyvedoucí vstoupil do buňky, jejíž interirér protínaly řady skříněk a na zdi viselo těleso plynového topení. Vedle něho stál skromný stolek s popelníky a hrnky s dopitou kávou.

  „Jste dost mladej. Tady je těžká práce, abyste rozuměl. Nerad bych tu měl ňáký problémy.“ Stavbyvedoucí si jej prohlížel od hlavy k patě.

  „Nebojte, vydržím,“ přesvědčoval jej Hans.

  „Máte s toudle robotou ňáký zkušenosti? Kde jste makal předtím?“

  „V Dacha…“ zarazil se Hans v polovině slova, jako by měl vyřknout cosi zakázaného.

  „V Dachau?“ stavbyvedoucí se tomu však nedivil a k Hansově neoprávněnému údivu pokračoval: „Pracoval jste tam u ňáký firmy?“

  „Ano,“ zamyslel se Hans a smutně sklopil hlavu.

  „A jak platili?“

  „Málo.“ Ano, v Dachau platili skutečně málo. Prémií tam byl život! pomyslel si Hans.